Haepp Modřinka z Bílého Kamene
Modřinka a podivný ostrov
13.prosince 2005
(hrací den: 14. listopadu 2005)
Pátý den plutí zpět na ostrov Plexis nás celý den trápila mlha, což možná mělo za následek, že šestý den ráno se před námi neobjevil Plexis, ale naprosto cizí ostrov. Když se na vojenské lodi stane to co teď, tedy zjevné zabloudění, je z toho poplach a pozdvižení [1] a hezky po vojensku. Zvlášť, když ostrov prý není zmapován. Kapitán svoje mužstvo rozdělil do dvou skupin a nám přikázal, abychom vytvořili skupinu třetí. Budeme totiž prozkoumávat neznámý ostrov po skupinách, každá svou část. Aby to bylo oficiální, obdržel každý z nás šerpu se znakem Plexisu…
Pro nás z toho plyne finanční zisk jednoho zlatého za den, který strávíme průzkumem tohoto zvláštního ostrova, když nepočítáme podíl z nalezených pokladů. Ostrov měl tvar hrušky, a byl velikostně proti Plexisu asi čtvrtinový. A zvláštnosti?
První z nich byla ta, že ostrov byl, nebo dokonce ještě je obydlen, neboť na skalisku je zabodnutá vlajka s drakem na červeném pozadí a se zlatým lemováním. Vykecávám zrovna s elfem Filingolem, který jako jeden z mála na průzkum nepůjde, neboť bude jistit loď a tak když se podívám směrem k vlajce podruhé, už tam vlajka není. Bodejť by ne, když ji má Křemílek v batůžku.
Přirazili jsme ke břehu, a protože mám s Filingolem rozběhnutou diskuzi tak nesleduji co se kde děje. Byla to chyba, protože když jsem se rozloučil a doběhl ostatní, viděl jsem proměnu dřevorubce v bobra. Dvoukvítek mě stručně seznámil s tím co se dělo: Nejde zde kouzlit, pouze Sheli viděla Rimzo, ta ji ale nepoznala, tvrdila, že se jí zdáme a po zarecitování básničky ze včerejšího spánku[2] se změnila v kytku, kterou Křemílek utrhl a schoval u sebe v batůžku a od té doby je zamlklý. Pak bylo slyšet cosi, co vypadalo chvílemi jako datel, ale ukázalo se, že je to dřevorubec. Proběhl nějaký hovor s tím dřevorubcem a on připustil, že je otec Rimzo. Pak někdo opět zarecitoval básničku a otec se postupně při jejím přednesu měnil v bobra…
Dějí se tu zajímavé věci a mě napadá ověřit si některé řečené údaje, kterým moc nevěřím. Zkouším kouzlo Hyperprostor a končím v mdlobách. Br, měl jsem ale pěkně ošklivý pocit, jako by mi někdo prstem šťouchl přímo do mozku, lebka nelebka … Kouzlo se zdařilo, ale nezafungovalo, mana ubyla. Někdo mě propleskl, a když jsem vstal na nohy, tak se pokračovalo v průzkumu našeho úseku ostrova.
V dáli vidíme vodopád a poblíž něj stojící vesnický dům s podezdívkou. Jdeme k němu a mezitím má Křemílek podivný nápad. Odlomit z květinky, v níž se proměnila Rimzo jeden lísteček. Ozval se dívčí křik a bobří vzteklé mlaskání…
Protože se z komína kouří, zkouší Dvoukvítek slušně zaklepat. Okamžitě mu otevřela postarší paní, první však promluvil Rael. Dobrý den řekl totiž. V tu ránu se pozornost soustředila jen na něj, nás ostatní jakoby ta dáma v letech vůbec neviděla, mohli jsme dělat cokoliv, ale prostě na nás nereagovala.
Rael z ní zkouší vytáhnout informace a podle té dámy nejsme na ostrově, nýbrž na pevnině a na severu za horami je město, (to už není náš úsek, ten končí v úpatí hor) a že je ráda, že se jí ve snu zdá takový krásný muž, tedy Rael… Pozvala posléze Raela dál a před námi zabouchla dveře… My zbylí konstatujeme, že to samé bylo u dřevorubce – taky reagoval jen na prvního z nás.
To už ale Rael vyšel ven a nese si jeden pytlíček s kořením. Prý to sbírala její dcerka Rimzo a protože toho nasbírala dost, tak může Raelovi jeden věnovat (podle mě za to, že je Rael laskavý muž). Rael mi dává čichnout a já mu po pravdě tvrdím, že cítím magenergii, ba dokonce že mám pocit nabíjení magenergie. Rael si pytlíček vzal zpět a pořádně natáhl nosem. A pak zkusil vykouzlit blesk a ejhle ono to šlo!
Mezitím zaklepala na dům Sheli a jí otevřela stařičká babička. Pak někdo opět zarecitoval básničku (proč?) a babička se proměnila v hejno motýlků. Rael znovu vstupuje do domku a zjišťuje, že za tu necelou minutku, co byl venku, zde všechno zestárlo a zašlo věkem dobře o padesát let.
Neúčastním se honu na majetek a jdu ven. Okrádat staré lidi, i když jsou proměnění ve zvířátka a kytičky… Ani ostatní si zde prakticky nic nevezmou. Ale proč se místní lidé proměňují? A proč je přátelé proměňují přednesem básně? A proč tu nejde magie? A proč teď vyráží Dvoukvítek, Hylárius a Tuvok napřed?
My zbytkoví, tedy já, Rael, Sheli a Křemílek jdeme za nimi asi tak o deset minut později a než se nadějeme, běží na nás zvíře zvané kobolt. Tuvok už viděl jejich stopy poblíž dřevorubce, což je pro mě další novinka, ale nemám čas se čertit za její utajení přede mnou. Začíná totiž boj o naše životy. Rael švihl po koboltovi kouzlo, Sheli oddrmolila básničku, já jej zasáhl se štěstím mečem a bylo po boji, protože tu náhle kolem nás poskakoval přítulný kamzík…
A pak jsme opět šli a viděli, kterak v první skupince střelil Hylárius po orlovi, který je následně napadl (aspoň tak to vypadalo z našeho pohledu). Než však dojdeme k místu střetu, přináší nám vítr poselství…[3]
Jdou, jdou zástupy padlých bojovníků,
putují stále na západ.
Bloudí davy mrtvých poutníků
a vítr dme jejich zkrvavený šat.
Když jsme došli k místu sestřelu orla, byla přední skupina zase o kus dál, zrovna určovala světové strany…
Orel byl zasažen šípem a Rael se k němu snažil přiblížit, což se pochopitelně divoce žijícímu orlovi nelíbí. Křiknul jsem tehdy jedno slovo: „Básničku!“ Sheli jí ihned zarecitovala (a já si ji konečně zvládl zapamatovat). Orel se změnil ve veliký trs kytek a každá kapka krve se změnila v jednotlivé kytky, všechny jsou žluté a voní podobně (ne-li stejně) jako voněl Raelův pytlíček s magií. To Raela vyprovokovalo ke sběru bylin (žádný křik zraňovaných lidí ani zvířat se neozval), uzmul jsem si na památku jednu z těch osamělých kytiček…
V téhle chvíli si říkám, že ta nevinná básnička pomáhá nevinným bytostem dostat se z prokletí, které na ně někdo seslal. Oni to pak považovali za sen…
Z úvahy mě vytrhli ostatní, byl čas jít k osamělému stromu na planině do míst, kde druhá skupina určovala světové strany. Zjevně to určovali podle kvality větví na jedné straně stromu, mám pocit, že takhle krásná bývá jižní strana. To už nám ale vítr přinášel další sdělení:
Zranění, jež se nikdy zcela nezahojí
- vždyť v bojích utržili tolik ran!
Narezlé meče a zlámaná kopí,
Kde klíče jsou od ráje bran?
Vítr opět utichl a my se opět snažili dohonit druhou skupinku, která vyšla z nějakého dolíku a začala mířit kamsi doleva od nás. Kratičce se radíme a říkáme si, že půjdeme stále po jejich stopách, neboť některé z nás zajímalo, proč náhle změnili směr…
Ukázalo se, že místo kde naši kamarádi odbočili, vypadá jinak než zbylá část ostrova. Zde u potůčku je totiž podzim a nikoliv léto, co panovalo všude jinde. A až teď mi to docvaklo – vždyť je prosinec a za den jízdy v mlze se nemůžeme dostat do teplých krajin!
Zkoumám místo, kde léto přechází v podzim, a zjišťuji, že je podzim je uzavřen v kruhu. Volám na Sheli, ať jde do jeho středu. To udělat nemůže, neboť tam stojí srostlý strom ze dvou kmínků. A tak Sheli žádám, ať zkusí přeříkat tu básničku. To, co se stalo, jsem tedy opravdu nečekal, neboť se po přednesu setmělo. Ale jak! Podle našich přesýpacích hodin bylo teprve poledne a teď taková noc? Světla je právě tolik, jakoby svítil měsíc, ale nikde jej nevidíme! Jen pár hvězdiček poblikává na obloze. A barvy v krajině nasvědčují spíše zimě…
Byla to záhada na druhou, ale teď před námi stála jiná záhada. Proč druhá skupina šla doleva? Hned jak jsem si srovnal světové strany v hlavě, bylo mi jasno. My totiž šli severním směrem jakoby do toho města, co Raelovi vyprávěla ta paní ve středních letech a pokud ostatní odbočili doleva, tak šli na západ. Aha, to asi slyšeli stejné verše jako my! J
A jako na zavolanou zadul vítr potřetí:
Kolik je pláče a smutku, kolik?
Kdo na mou otázku odpoví?
Omluvou je, že zhynuli v boji?
Kosa stejně smrt a život rozdělí.
Odcházíme okamžitě směr sever, k hranicím našeho úseku, abychom se rozhlédli po krajině, a u druhé skupinky někdy v té době dochází k tomu nejhoršímu, k čemu mezi kamarády může dojít. My o tom nevíme nic…[4] Já si mezitím říkám: Když je to sen, tak mohu v myšlenkách zkusit snem pohnout podle sebe a tak si usilovně přeju, že se chci Hypnout a nevkládám do toho žádnou manu. A v tom šups prstíček do mozečku! Auvá!!! A opět jdu do mdlob a opět jsem probírán k životu.
13.prosince 2005
(hrací den: 21. listopadu 2005)
Došli jsme do skalní rozsedliny, kde byl opuštěný dům. A zatímco já se škrábu na kopec, abych se mohl rozhlédnout po krajině. U mě se nic zajímavého nedělo, zato u ostatních ano. Ti totiž do domu vešli a rozhlédli se. Všichni až na Sheli si mysleli, že jsou v řeznictví, ale do toho nezapadaly okovy přidělané na řeznickém stole. Jojo, tady se mučilo. Na druhou stranu tu ale bylo několik sad váčků s bylinkami. Rael si je bral množstevně na rozdíl od Sheli a Křemílka, kteří si brali takzvaně selektivně, tedy jen z některých sad. Pak šli zkoumat podzemí, Sheli se při procházení podzemí za chůze najedla a pak z ničehož nic omdlela.
V podzemí pod domkem byly kobky. V jedné z nich byl mrtvý mladík s vlasy zešedlými hrůzou. V další kobce byl muž ještě živý. Jmenoval se Damian[5] a byl z Plexisu z města Garnak. Všichni i Damian jdou ven, kde se k nim připojuji já.
Zkoušíme popojít k jezeru, neboť z naší výšky vidíme, že tam jede člun s dvěma lidmi na palubě. Ukázalo se, že na palubě je Hylárius a Dvoukvítek. Když jsme se potkali, řekl Hylárius pohřebním hlasem. Křemílku, Tuvok je mrtvej, ty jakožto jeho zástupce rozhodni co máme dělat. Byl to pro nás šok, zvlášť když se o detailech nechtěl moc Hylárius bavit a Dvoukvítek spíš jen mlčel. Ba co víc, na naše hlášky, že Tuvok si přeje být pohřben (a podle Křemílka dokonce u svého sirotčince na Plexisu) tvrdil, že už není co pohřbívat, že jej rozsápal medvěd a že už jej určitě snědl. A co víc, chce abychom se vrátili na náš výchozí bod.
V tu chvíli jsem úplně viděl a slyšel, jak celé naší skupince zvoní v hlavách zvonečky, které jakoby říkaly: Pozor, tady je něco v nepořádku! Nakonec tu myšlenku vyslovil Křemílek: Jak je možné že na zkušeného chodce Tuvoka zaútočil medvěd?!? Jakoby mi mluvil z duše. O to víc jsme chtěli Tuvoka pohřbívat a tak dlouho jsme hučeli do Hylária, až se uvolil nás tam dovést. A tak nás vedl…
Teď večer, když si zapisuji celý tento den, nechápu, proč jsme přes den nehučeli víc do Dvoukvítka a proč jsem do něj nehučel já. Naštěstí to za mě dělala Sheli a hezkou chvíli si s Dvoukvítkem šeptali. Pak mi naznačila, že u Tuvokova těla dojde k boji a že to „pískne“ Křemílek. Pochopil jsem, co se bude dít, vrah bude potrestán. Sázím se sám se sebou, že půjdeme proti Hyláriovi a velmi opatrně a nenápadně obhlížím Hylariovu zbroj, jestli mu tam nepřibyl zásek od meče, ale není tam nic zřetelně nového. Tuvok se asi bránit nestihl… Tedy pokud byl útočníkem Hylárius…
Jdeme a cestou provozujeme hovory „o nikom a o ničem“, nezaznělo tam pro mě nic podstatného. Hylarius prý musí jít po svých vlastních stopách a tak trošku kličkuje po krajině. V okamžiku, kdy pochopím, že takhle kličkuje úmyslně, si v poklidu tasím svůj mečík. V tu chvíli jakoby si Hylarius vzpomněl kudy má jít a vedl nás mnohem příměji. Bylo mi to jasné – medvěd poblíž Tuvoka možná byl a Hylarius si myslí, že jej medvěd rozcupuje tak, že nepůjde poznat zásahy mečem!
Než jsme došli k tělu Tuvoka, proběhla ještě jedna příhoda. Jdeme po noční zimní krajině a na cestě rostla nádherná barevná kytička. Drowka Sheli ji začala bránit[6], ale Hylarius ji utrhl lísteček ze stonku. Ozval se výkřik bolesti ale netrval moc dlouho, protože jsem tou dobou z hlavy říkal „naši“ básničku. Kytička proměnila v obláček a vystoupala vzhůru na oblohu. Kdoví…
Sheli mě upozornila, že podle Dvoukvítka vraždil Hylarius a pak prý jej přetahoval na stranu temna. Na můj doplňkový dotaz odpověděla, že Dvoukvítkovi moc nedůvěřuje. Pokýval jsem hlavou a nechal Sheli jednat… Oběhla nenápadně všechny i Damiana a Hylaria a všem něco řekla.
U moře poblíž jeskyně najednou Damian zařval: TUVOKU KDE JSI! A už to bylo! L Grizzly po nás vystartoval. V tu ránu nechtěl bojovat nikdo a každý se hleděl ztratit z bojiště, které ještě teď bylo červené od krve, možná od Tuvokovy krve. Jen já nejpomalejší trouba zůstal stát na místě a naštvaný grizzly si to namířil ke mně. Čas jakoby zmedovatěl. V tom mi na rameno poklepala dáma s ostrou kosou a řekla mi: Tuvok vás očekává. Nebo se mi to jenom zdálo? Dámu jsem s díky odmítl a opět se čas rozeběhl. Medvěd se přibližoval a mě hlavou probliklo. Modřinko, okamžitě se podívej na medvěda! Co na něm vidíš?!? Co bych viděl, hnědou kůži. Ano správně pochválil mě hlas v hlavě a mě to došlo.
Vzešli jsme z hvězdného prachu, jenž je naším osudem, začal jsem zaklínat medvěda, jenž se stále přibližoval, teď už byl tak blízko, že mi slabý vánek přinášel od něj vanoucí zvířecí odér. Jojo a to tu stojím stále s taseným mečem, takže půjde po mě, to jen tak mimochodem. Který tu po nás zbude, stihl jsem říct dalších pár slov. Medvědovi zbývají čtyři skoky, a já toho mám ještě tolik co říct. Tři skoky, dva, jeden!! Fakt nevím, kdy jsem dokončil čtyřverší slovy „ až tady nebudem“ Už do mě musí medvěd narazit, vždyť už mu zbývá jen třetina metru. V tom se zablesklo od Křemílkova udělátka, které buď hodil na medvěda, nebo použil u sebe, nevím. Kolem mě proletěl jen horký vzduch, medvěd zmizel. Konsternován z toho co vidím, respektive nevidím, pokračuji v přednesu. Když jsem skončil, tak Damián vyjekl, najednou i on viděl noc.
A pak přišlo nevyhnutelné, návštěva jeskyně a v ní průzkum mršin a roztrhaných těl. Tuvokovo tělo bylo téměř nepoškozeno a tak jsme se k němu vrhli. Někteří jej obírají, někteří jej zkoumají, ale všem nám je z puchu na blití. Tuvok má totiž rozpárané od medvěda břicho a okolí, takže se z jeho těla line puch a smrad z vnitřností, přesto ale vidím naprosto zřetelné záseky mečem na Tuvokově těle.
Bleskově jsem se rozhlédl a povšiml si, že Sheli stojí u vchodu do jeskyně. Jdu k ní. A pak najednou začíná hromadný ústup od Tuvokova těla, až by si jeden myslel, že jsme zjistili, že Tuvok má lepru nebo jinou nebezpečnou nemoc. Křemílek zařval hystericky „VRAHU“ a hodil po Hylariovi ohnivou hlínu. Záblesk a tlaková vlna nás zasáhla všechny. Otáčím se zpět a zaznamenávám, že Sheli a Dvoukvítek se k Hylariovi nevracejí, naopak Damián na Hylaria nabíhá.
Co se dělo vzadu mezi Dvoukvítkem a Sheli vím jen z vyprávění Sheli. Dvoukvítek po ní střelil malou šipku s uspávadlem a pak druhou a třetí. Tou třetí zasáhl Sheli někde do hrudi, ale neuvědomil si, proti komu je střílí. Přeci jen bude pravdy trochu na povídání o drowech a jejich odolnosti i když vlastně mi tak napadá, že Dvoukvítek mohl mít uspávadlo nefunkční a je jedno z jakého důvodu.
Mezitím u nás se děje to, že Křemílek buší do Hylária holí, já jej oťukávám mečem (ne a ne Hylária pořádně trefit) a Rael se k nám zpočátku nevešel a když už později viděl škvírku mezi námi, tak tam poslal jeden zelený blesk. Ten prošel až na Hylaria a bolestivě jej zasáhl. Vypjal jsem se ke svému nejsilnějšímu seku, který jsem kdy dokázal. Hylarius to vycítil a chtěl útočit na mě. Neměl bych proti Hyláriovi nikdy šanci, ale moje rána byla vážně dobrá a silná tak, že meč na chvilku zůstal viset v Hylariově těle. Rael se taky pochlapil, protože poslal takovou smršť blesků, že jsem ani nemusel uvažovat o tom, kolik many Raelovi zbylo. Nezbylo mu totiž skorem nic.
Hylarius zemřel a jeho tělo při pádu rozbilo o kámen lahvičku, kterou mělo přiděláno k opasku. Měli jsme ohromné štěstí, neboť nerozbitá lahvička hned vedle byla plná nejjedovatějšího a nejrychlejšího jedu co je dle Křemílka znám…
Ale na zkoumání lahviček nebyl čas, protože běžel boj Shelinky a Dvojkvítka. Sheli chtěla Dvoukvítka omráčit, jenže ten už věděl, že je Hylarius po smrti. Dvoukvítek oproti mému očekávání začal z jeskyně zdrhat a Sheli po něm stihla mávnout tesákem a lehce ho zranit.
Sklesle jsem vyšel ven. Tak Dvoukvítek zradil, to jsem tedy nečekal. Ba co hůř, Dvoukvítek zradil dvakrát. Vlastně třikrát! Tím, že napomáhal k Tuvokově vraždě a zradil ho jako velitele a tím že se pokoušel zabít Sheli. Tak jsem to viděl já.
Okamžitě strhávám ze zad batůžek a sepisuji chvatně dopis: Zrada v družince, Tuvok mrtev, jeden ze zrádců-Dvoukvítek prchá. Čekejte na nás na pobřeží. Haepp Modřinka
Doručitelem jsem zvolil ďáblíka, protože jemu hyperprostor šel výborně i zde na ostrově. Hodně štěstí ďáblíku a snaž se ten dopis doručit!
K pobřeží jsme došli i s Tuvokovým tělem. Čekal nás samotný kapitán výsadku i s Dvoukvítkem. Velmi vážným hlasem nám všem řekl, že nebude nikoho soudit, ale na pevnině bude soud. My všichni k němu přijdeme jako svědci. Ano, ale už neřekl, že pár z nás odejde jako obžalovaní. Co ale řekl, bylo to, že se musíme vylodit v Ostenu, nikde jinde ne…
Ďáblík se mi omlouval, že nedoručil dopis až na loď admirálovi, a já mu ani nemusel odpouštět, protože udělal co mohl a udělal to perfektně.
)
[1] Ale není to takový ten poplach jako u elfů v Terriho cinematickém fantasy, kdy všichni běhají sem tam a křičí „Ježíši prostě, co se to děje!“ do doby než nejvrchnější velitel – drak – to začne trochu organizovat…
[2] Básnička „Vzešli jsme z hvězdného prachu…“ text viz dvanácté pokračování příhod Haeppa
[3] Básnička „Poslední průvod“, autor Kheltis, celá báseň je na serveru http://www.fantasy-scifi.net/citarna/clanky.php?cl=745 Zbytek básně jsme slyšeli později…
[4] Poznámka hráče: Druhá skupinka došla k moři. Krásná zátoka s kopcem patřícím k horám, jež člení ostrov na úseky. Přítomnost Tuvoka, Hylária a Dvoukvítka byla červeným fáborem na medvěda grizzlyho, který se vyřítil na naše kamarády. Boje se ujal Tuvok, který se nejprve 3x pokusil medvěda uklidnit, ten však nereagoval. Tuvokovi tím pádem nezbývalo nic jiného než jít do medvěda. Jenže Hylárius, místo aby pomohl Tuvokovi seká přímo do Tuvoka. To nemohl Tuvok čekat a tak se hroutí mrtev na zem. A zatímco medvěd si vtahuje mrtvého Tuvoka a jeho fenku Střelu do doupěte, prchá Dvoukvítek k moři a Hylárius na něj volá „počkeeej“ a Dvokuvítek skutečně zastavuje! Pak si hodnou chvíli šeptají, odhaduji to na nějaký ďábelský plán…
[5] Hráčská poznámka: Protože jej hrál hráč Tuvoka, pochopili jsme, že událost (viz předchozí poznámka pod čarou), o které jako postavy ještě nevíme je vážná a bohužel taky trvalá a že ji tedy nezvrátíme. Ostatně se informace hned v příštím odstavci dostane i k postavám…
[6] Poznámka postavy: Tohle by měli vidět rasisti, co drowy vidí nejraději pod drnem!