Osobní deník Patrika N. (10.)

den 171

Ráno jsem si přerovnávám v hlavě myšlenky, a definitivně zahazuji za hlavu myšlenky na návrat do naší přetechnizované společnosti. Tak… Jediné, co si nechávám na památku, je má malá fotografie, na které jsem v policejní přilbě.

Vrátil jsem se do Cryokomorového pracoviště třicet minut před dokončením rozmrazovací akce a doprozkoumal počítačovou místnost cryokomor. Tedy abych se nechlubil, vlezl jsem do jediných dalších dveří v počítačové místnosti a narazil na zbrojnici. Byly tam dva bojové obleky a zbraně, náhradní zásobníky a jeden klasický oblek jakoby z naší doby… A já vůl si nic nevzal…

Překvapilo mě, když se otevřeli dveře od cryokomory a vyšel elf, kterému jsme tam u nás říkali Obluda!!! A on byl jistě překvapen též, když mě spatřil oblečeného v kůži přes níž nosím dračí brnění… Než jsme se pořádně domluvili, byla tma… Někdo vypnul proud jak se zdálo… Nouzová světla nás doprovodila ke dveřím. Energie bylo málo, přesto ale snímače vyčetly můj kód na čipu i nacvakaný PIN. Dveře poskočili nahoru. Barbar zapáčil sekerou a otvor zvětšil a zaklínil pro jistotu toutéž sekerou. Ledva jsme prolezli a barbar vytáhl svojí sekeru, došlo k zabouchnutí dveří setrvačností. Až ta rána mě probrala a mě se rozsvítilo v hlavě. Tááák a dovnitř se už nedostaneme :-(

Večer si Obludou povídáme…

den 172 /  1. den putování na Alamos

Předstupuji před Tutanchamuse a ten opakuje svoji nabídku, ale jen mě. Zkusil jsem si vyžádat, zdali by se pro mě nenašel učitel na léčení zraněných jakýmkoliv způsobem a zdali by nás nedostal zpět do civilizace, že se u něj dá najít mnoho zajímavého, ale přece jen…

Tutanchamus se zamyslel. "Vím o místě, kde se kdysi zdržovali léčitelé, ale to je již dávno. Dokážu přesměrovat portál a dostat Vás co nejblíž, neb moje moc až tak daleko nesahá. Hledejte pevnost Alamos v úhoří vody" a následně otevřel portál.

Elvíra, elf  Hanabrant alias Obluda (v dalším textu mu budu říkat "elf"), Saubum (alias "barbar") a já procházíme přes portál a ocitáme se někde na pláni. První poznatek- je zde tráva - mě povzbudil. Hloupé je, že kromě kopce na západě už nic dalšího nevidíme. I když přece jen něco, cítíme vodu! Pohled na čisté nebe nám jasně naznačuje: "Panstvo někde je tu velká vodní plocha". Půjdeme se tedy podívat na kopec a přitom si něco ulovíme… Udělal jsem totiž další chybu, neřekl jsem si o zásoby…

S elfem se díváme na stopy a nacházíme zaječí. Poté co zjišťujeme, že lov s přihlížející hlučnou skupinkou není to pravé ořechové, odesíláme nelovící jedince na kopec a lovíme sami dva, nakonec ale poté co i já neopatrně způsobím hluk lovíme každý sám. Stopy se mi různě objevují a ztrácejí… Mám zlost. Asi jsem vyšel ze cviku… Nakonec narážím na stopy nějaké větší kočky nebo snad na něco psovitého? Jídlo!

Z dálky slyším výstřel s pistole. Á, elfík vede jedna nula na ulovené maso. Vyndavám vrhací dýky a přibližuji se ke kočičce. Jde mi to, jsem na deset metrů, hážu obě dýky…

Hned je mi ale jasné že jsem udělal další hloupost v tomto dni. Ta kočička hodovala na nějakém mase, první dýka se do ní zabodla, kočička se lekla a druhá dýka ji přelétla. No tedy kočička, velikostně to spíš byla přerostlá puma s jedním rohem na čumáčku. Takový kočičí jednorožec :-)

Do smíchu mi ale nebylo, kočička se mocně odrazila a jedním skokem byla u mě. Naštěstí jsem to čekal a stihl strhnout Berettu ze zad. Bum! ozval se druhý výstřel… Kočička ránu do hlavy zaměřovací puškou ze dvou stop nerozdejchala, přesto mě ještě svými drápky označkovala dračí brnění. Tedy abych nepřeháněl, přibrousila si na něm drápky a mě skorem vyrazila dech.

Jak mě, tak i kočičce přibíhala posila. Mě jenom dva - elf a barbar, kočičce přibíhá pět jejích kamarádek. Jednu z nich zraňuji na deset metrů, druhá z nich se do mě opřela a já jí odstřeluji mozek, a spolu dopadáme na zem. Já dost nešikovně, po celý zbytek souboje si přepočítávám hvězdičky poletující kolem mé hlavy…

Maso z kočiček je tuhé, asi si jej naudíme. To bychom ale museli najít nějaké dřevo…

Pohled z kopce naznačil, že jsme u moře a pod kopcem je nějaká čtyřhranná věž. Sbíháme k ní a zjišťujeme, že to mohla být jak vyhlídková věž, tak i velmi primitivní maják, ale již poměrně dávno. Dveře, pokud tu kdysi byli, již nejsou, ba ani nic dřevěného se tu nedá najít. Šli jsme po schodech nahoru, kde jsme se pomocí dalekohledu rozhlédli, abychom zjistili, kde jsme. Na východě byla nějaká zem, na západě moře, na ostrově tedy nejsme. Průzkum moře neukázal nic zajímavého, jen nějaké neurčité obrysy ostrova. Průzkum pevniny nám ukázal v dáli nějakou sochu a na jihu nějaký kouř - asi město. Orientujeme se podle naší mapy a zjišťujeme, že dolů na jih je nějaké město. To také bude náš cíl, ale až zítra, velmi pokročilé odpoledne mě odradilo od dalšího pochodu…

Rozděluji hlídky v pořadí já, elf, barbar aniž si řádně uvědomuji, že se ti dva při předávání hlídky nebudou moc rozumět. Učím elfa Anguansky jeho první slova (mimo jiné i "máš hlídku", což si elf zapsal foneticky na papírek), bude to rychlejší než oba učit Linguansky. Navíc máme jistou naději že i zdejší domorodci budou mluvit Anguansky…

Má hlídka byla bez problému, nepočítaje v to přízemní mlhu, budím elfa a sakruji přitom, protože elfík má ve své výbavě i lehounký armádní spacák… A já budu spát pod houní…

den 173 /  2. den putování na Alamos

Ráno nám elfík vyprávěl zajímavou věc.

"Hlídal jsem.Mlha začala stoupat až skoro do naší úrovně. V jednu chvíli jsem zacítil pach ohně a ještě pach čehosi. Chtělo se mi strašně spát a tak jsem se pokoušel vzbudit barbara. Nešlo mi to a tak jsem chtěl vzbudit Vás Patriku. Ale ani to mi nešlo a začalo to být ještě horší. Ten pach ohně šel dole z věže a dokonce tam někdo začal i mluvit nějakou řečí. Zkoušel jsem vás budit i studenou vodou, ale z tvého brnění se odpařila Patriku.  Sešel jsem dolů a zjistil že ani mlha ani ta omamná vůně tam nebyla, a že dole hoří oheň, který přikrmuje nějaký šaman. Na krku i na rukou měl přivázané kostky Promluvil jsem na něj anglicky a on, místo toho aby se podíval na mě se podíval kamsi vedle mě. Blikl jsem tam pohledem ze šamana, pak okamžitě zpět,ale ten šaman zmizel. Vyšel jsem nahoru a už se mi podařilo vzbudit barbara. Nedomluvil jsem se s ním, kromě té věty že má hlídku. Možná by bylo lepší, kdyby jste měl Patriku vždy prostřední hlídku, protože se domluvíte s námi oběma"

Barbarovi se na hlídce nic nedělo, jak mi sdělil… Bylo to takové zvláštní vyprávění a mě nešlo z hlavy. Vzal jsem si snídani i s mečem dolů do přízemku věže a jal se v poklidu testovat, zdali prach neskrývá něco zajímavého.

Skrýval. Meč zpočátku narážel na kameny, až pak při dalším zapíchnutí jsem zajel do dřeva. Odkryl jsem těžký dřevěný poklop s kruhem a zavolal ty dva zbytkové. Barbar trhl s kruhem, poklop zvedl a dostal zásah plamenem. Zatr** zase ohňové pasti! Vytáhl jsem svůj svítící klacík (čím jsem u obou přátel vyvolal vyvolal podivení) a všichni jsme slezli postupně dolů. Byl tam jakýsi kamenný (!) žebřík, který nám umožnil sestoupit do pět metrů dlouhé chodby zakončené dveřmi. Vecpal jsem se dopředu s tím, že když tam bude na dveřích nějaká ohňová past, že to schytám já a že se mi "vybije" přes můj hrudní plát.

Trhl jsem dveřmi… a nic. Cihlová místnost se stolkem a poličkou na knihy, žel bez knih, postel… Nad stolkem visí kůstky. Šamanova místnost, pomyslel jsem si a zkusili jsme ji prohledat.

Barbar zkoušel tlouct topůrkem své sekery do cihel a nalezl zazděný prostor, jedna z cihel totiž prošla skrz. Hned se jal otvor rozšiřovat. Elf pro změnu zkoušel najít mechanismus, který by otevíral další prostory. Já se motal kolem policí na knihy, jež měli na své zadní stěně vyryté runy, jež mi připomínali značky draků, ostatně jsem tam našel mě dvě dobře známé runy: . Kniha zde žádná nebyla…

Barbar zvětšil otvor tak, že se dalo nakouknout, co je za ním. Byla tam kostra velikosti trpaslíka ověšená kůstkami. Elf nám všem řekl, že právě tak velký a právě tak ověšený kůstkami byl ten včerejší šaman. Vydal jsem jednoduchý příkaz: "Mrtvá těla patří do země, pohřbíme ho nahoře". Barbar s elfem rozšiřovali otvor a já se podíval do šuplíku ve stolku. Byla tam zvláštní dýka - představte si trojúhelníkový jehlan dlouhý padesát centimetrů, jehož každá strana byla ostrá. Dále pak trojramenná záštita a dokonce tahle dýka měla rukojeť chráněnou košem! Navíc byla na koši a na rukojeti ozdobena drobnými značkami. Chvílema mi to připadalo jen jako zdobení, chvílema mi to připomínalo runy, že ty runy, které neumím číst. Dýka nemohla být z oceli, neb byla z velké části bílá, špička dýky byla zelená (skoro jakoby zkorodovaná) ornamenty byly vyvedeny kovem(?) v barvě žluté.

Mezitím ti dva doslova vydolovali onu kostru ven z výklenku, z pomocí mojí houně jsem ji vynesl ven. Elf mi půjčil ze svého armádního vybavení lopatku. Jal jsem se kopat hrob a nechal ty dva, ať si dělají co chtějí. Oba se ještě pokoušeli najít další tajnou místnost, mám ale tušení, že už nic nenajdou.

Ledva jsem mělký hrob zaházel, ti dva vyšli na denní světlo s prázdnou. Byl počátek odpoledne, když jsem dal pokyn k pochodu na jih ke městu (respektive k místu, kde jsem viděl kouř). Zřejmě do setmění nedorazíme, museli bychom vyrazit ráno abychom to stihli…

Večer na planině a bez ohně… Nic moc veselého… Nechávám hlídat elfa jako prvního… Nic se během jeho hlídky nestalo.

Když hlídáte přes noc tři, je prostřední hlídka naprd, protože vás nevyspalého vyženou z vyhřátého pelechu, a teď brachu hlídej a neusni…Nemluvě o tom, že než pak stihnete usnout je ráno…

Musel jsem si tedy vymyslet nějakou činnost, abych se zabavil. Chvilku jsem se procházel jentak, chvilku jsem seděl, chvilku jsem si hrál s tou podivnou dýkou a zkoušel různé výpady na neviditelného nepřítele. Necítil jsem žádné slabounké vrnění, jako když se dotýkám mého svlečeného hrudního plátu, jediné, čeho by si povšiml každý bylo to perfektní vyvážení dýky.

Vtom jsem si uvědomil šramot blízko mého batohu. Skočil jsem tam plavmo, chtěje tak dotyčného štrachálka chytit za ruku. Leč nikdo tam nebyl, ale kdosi mi tam položil pochvu o trojhranné dýky. "Díky" poděkoval jsem do tmy a dýku do pochvy zasunul.

Tím se vyřešil můj problém, kterak bezpečně přenášet onu dýku… Ještě chvíli jsem hlídal a měl o čem přemýšlet. Poté jsem předal hlídku barbarovi, podle Rolexek už je hezkých pár minut po půl druhé ráno…

den 174 /  3. den putování na Alamos

Po studené snídani pokračujeme směrem na jih a po hodince chůze zjišťujeme, že se před námi vlní vzduch, ba co víc, že to vlnění má velmi ostrou hranici. Jako by před námi byla neviditelná stěna či co. Zkusmo jsem nakopl kus hlíny proti té hranici a skutečně, hlína se odrazila zpět. Udělal jsem jednoduchý pokus, opřel jsem se o onu stěnu a ona mě udržela. Pocítil jsem jen zapraskání statické elektřiny. Hm, bariéra…

Zkoušíme ji překonat různě - píchat do ní tou zvláštní dýkou (elektrický oblouk a velká bolest), vyzkratovat vodou… Nic nepomáhá.

Třeba bude někde brána, usoudili jsme a vydali se podél oné stěny vpravo. Elf navrhl, že by to mohlo být klasické ochranné pole, jež obklopuje kruhovou oblast. To mě zavdalo námět k přemýšlení - jsme vně ochranného pole nebo uvnitř ?

Byli jsme vně… Zhruba na polovině cesty mezi pobřežím a mezi říčkou (jak nám signalizovala mapa) jsme našli zajímavůstku. Zdánlivě z jednoho kusu kamene byl těsně u ochranného pole vytvořeno cosi jako hrob, který byl prodloužen za ochranné pole. Udělal jsem si tento malý náčrtek, do něhož jsem symbolicky vyznačil svojí postavu.

Aha, průchod, řekli jsme si. Jenže už delší dobu nepoužívaný, naše strana je zasypána prachem… Elf svojí lopatkou vyházel veškerou hlínu pryč. Ano, bylo to z jednoho kusu kamene, prohlubeň byla hluboká tak dvacet centimetrů. Je-li to průchod, pomyslel jsem si, tak se asi budeme muset plazit po břiše a jako správný velitel vlezl první do prohlubně a plácl tam sebou na břicho hlavou k bariéře.

Než jsem stihl udělat první plazivý pohyb, bariéra před mýma očima zmizela a já dostal ranku statické elektřiny do nohy. Postavil jsem se a zjistil, že jsem na druhé straně bariéry… Jako by mě někdo postrčil skrz, jenže já nic necítil.

Pak cestovali na druhou stranu naše batohy a torny a až pak barbar s elfem.

Rozhlédli jsme se a zjistili, že blízko nás je lesík, z něj vede pěšinka, jejíž druhý konec vede do města. To je od nás tak půlhodinky chůze. Město je obehnáno bílými hradbami, brána, kam směřuje naše pěšinka jest otevřena.

Strážní u brány nám zahradili cestu a prý kam jdete. Odpovídám že do přístavu abychom tam nasedli na loď. Dva měděné na osobu, zní odpověď.

Je vám jasné, že elf neměl ani minci z místní měny, nenápadně mi ukázal kreditní kartu, když jsem mu z anguanštiny přeložil požadavek strážných… Složili jsme se na něj s barbarem…

Vešli jsme dovnitř a já sděluji všem zbytkovým, že by bylo záhodno najít si práci do doby, než se vyskytne loď jedoucí naším směrem a navrhuji vzít si práci aspoň na pět dnů. Elfovi, jen anguanštinou nevládne nabízím, že si ho vezmu do lázní jako pomocníka, barbar říká, že zkusí dělat vyhazovače v hospodě, před kterou zrovna stojíme. Elf se rozhoduje, že zkusí taky dělat vyhazovače. Mno, jak se ti dva domluví nevím, ale co aspoň se elfík otrká… Dáváme si sraz večer před hospodou…

Ve městě nacházím troje lázně, vstupuji do těch pro střední třídu a sháním práci. Je mi nabídnuta práce pomocníka ve stylu "utři podlahu, doběhni, podrž ..". Naznačuji, že znám práci maséra. Člověk, se kterým si tuto svoji práci dohaduji se mi odmluvil a odběhl kamsi dozadu. Za chvilku přišel zpět a prý abych se předvedl. Nějaký chlap leží na lehátku a přeje si namasírovat záda. Opláchnul jsem si ruce (jsem nejen zaprášen, ale i trochu od krve) a jal se masírovat. Všichni byli spokojeni a já dostal práci za 15 měděných denně a to na osm dnů.

 Je to dost veliká suma, ale určitě budu muset něco utratit za jídlo a za nocleh, nechci bydlet v nějakém zapadákově s matrací prolezlou zviřátky a s mizerným jídlem… Budu pracovat od osmi do osmi :-)

Zašel jsem před hospodu a zjistil, že moji dva přátelé dělají vyhazovače v hostinci. Jejich pracovní doba je od 10:00 do 6:00 dalšího dne, naštěstí nemusí být vždy oba přítomni, respektive oba musí být přítomni jen v hodinách kdy je nával. Proto se s nimi dohaduji, aby zkoušeli občas zajít do přístavu zjistit, jestli nějaká loď nepluje naším směrem k pevnosti Alamos. Ostatně - proč si nezajít do přístavu teď hned, když nastupujeme do práce až zítra?

Zkoušíme se ptát námořníků, zdali neznají někoho kdo pravidelněji jezdí k pevnosti Alamos. Tu ale nikdo nezná. Jojo, určitě se za tu dobu přejmenovala je mi jasné hned. Zkusil jsem oslovit jednoho kormidelníka jdoucího kolem, a ani ten nevěděl. Vytáhl jsem tedy jeden list naší mapy, ukázal na ní město kde jsme a ukázal taky pevnost Alamos, jež shodou okolností byla na stejném listu mapy. Kormidelník si mapu zorientoval a řekl v anguanštině, že na ostrov Lidojedů/Pirátů nikdo se zdravým rozumem nejezdí. Ano, ne zcela jsem pochopil význam toho nejdůležitějšího slova… Pro dnešek necháváme vyptávání a jdeme z přístavu pryč. Přátelé se budou vyptávat v hospodě námořníků, to je to jediné co po nich chci.

den 178 /  7. den putování na Alamos / 4. pracovní den

Přes den pracuji, večer jdu na dvě hodinky za přáteli v hospodě optat se jich co potřebují, přeložit pár vět co si mezi sebou potřebují sdělit a aspoň dvě hoďky hustit do elfa něco z anguanštiny. Takové to: Jíst, pít, odlož zbraň, bacha, vlevo vpravo… Prostě co potřebuje vyhazovač v pajzlu kde dochází ke rvačkám denně :-)

Mimochodem, hned první den, kdy jsem vešel do lokálu za přáteli mi bylo jasné že sem nepatřím. Hovor ztichl a dobře polovina hlav se na mě otočila… To už jsem měl oblečení čerstvě vyprané, takže jsem docela "svítil". Inu pajzl se stoly olepenými rozlitým pivem… Jíst bych se tu bál…

Ale proč ve svém deníku vypichuji tento den? Ledva jsem dal přátelům přání dobré noci a vyběhl do noci, přijela do přístavu nějaká loď. Z vyprávění přátel vím, že přijela loď s velmi sebevědomími námořníky, skoro až piráty. Přátelé, ač do teď vybírali zbraně bez vyjímky od každého, si na ně netroufli. Došlo ke rvačce, když si "normální" námořník troufl něco naznačit na "piráta". Vzduchem létalo vše možné a ani to nemuselo mít křídla - nože židle a tak. Přátelé se rozhodli odebírat rváče po dvojicích odzadu - barbar šel vždy na "piráta", elf na jeho protivníka.

Když na ně oba chtěl zaútočit jeden z pirátů, pochopili, že si svým postupem zanedlouho znepřátelí obě skupiny a tak odteď začali ven vytahovat piráty a aby jim to šlo rychleji, přestali vytažené jedince i šacovat, jen je házeli na hromadu.

Chyba, přiběhla městská stráž, pozatýkala všechny kohož našla v lokále nebo před ním a vsadila každého z nich za mříže a každého zvlášť, tedy až na majitele pajzlu, ten se takticky zdržel někde v kuchyni, kde za sebou zamkl.

Jak to viděl Saubum, (vlastní rukou Saubuma)

den 179 /  8. den putování na Alamos / 5. pracovní den

Ráno přišel majitel hostince na strážnici a mé přátele si vyzvedl. Oba dostali nějaký list pro soudce s poukazem, ať si k němu zajdou. Ale jim se nechtělo a tak šli za mnou, prý že mají pro dnešek volno, a že majitel se baví s pojišťovákem (jak mi naznačoval elf).Využívám toho, že mám zrovna polední pauzu a nechám si všechno vyprávět. Nakonec sbíháme k přístavu, kde ale zjišťujeme, že loď s domnělými piráty je již hodinu pryč. Hloupé, unikla nám šance na odjetí. Říkám přátelům, ať si dojdou za soudcem, ať nežertují se zákonem… Nakonec tam prý půjdou až zítra… No a já se rychle vracím do lázní, polední pauza se mi nachýlila ke konci, dnes tedy budu bez oběda…