Osobní deník Patrika N. (9.)

Podle hodnosti to byl seržant a jedním ze seržantů měl být Arna Sald. Usoudil jsem tedy, že to je zřejmě on… Věnoval jsem diář Mišelovi, jestli si s ním chce trochu pohrát…

153 den. /10

Došli jsme poměrně rychle na rozcestí v CoralDragu, na to první, co je zhruba 15 minut od začátku tohoto průchodu. Jdeme vpravo

155. den / 12

Slyšíme nespecifikovatelný hluk, přičemž se ukazuje že to jsou bojovně naladěné krysy, které nás dost poničili….

156. den / 13

Teplota stoupá, všichni se vysvlékáme ze zimního oblečení. Světlo na konci tunelu nám oznámilo, že jsme na poušti. Budu si muset vysvléci i dračí brnění …

Když už jsme vyšli na poušť, dostalo nás zjištění že nemáme žádné stíny, jako by slunce šlo odevšad. Ze zimního oblečení si děláme slunečníky (dá-li se to tak nazvat), Mišela musíme zabalit do oděvu celého, neboť je albín…

Večer jsem si vzal první hlídku a čekal na nějakou teplotní, či jen světelnou změnu. Barbar léčitel (jmenuje se Magnus) zahrabal do země třetinu svého kopí a přes něj přehodil kůže a hned měl udělaný stan. My ostatní jsme ho neuměle napodobovali…

Ani po třech hodinách nenastala žádná změna a tak předávám hlídku…

157. den / 14

Nemít moje Rolexky, tak ani nepoznáme kdy je den a kdy noc. Opět jsme vyrazili na cestu, tu nám během hodinky zpestřila tečka na obloze. Neletěla z našeho, tedy jihozápadního směru, letěla z jihu. Lehce jsem přes sebe přehodil svoje dračí brnění a už tu byl "létající pes s křídly". Mírumilovný Mišel dělal že míří svojí devítkou na psa a že nestřílí proto že mu lezeme do dráhy střely. My ostatní totiž vytáhli meče a šli do potvory. Ta drcla do druhého barbara (jmenuje se Nihil) a zorala s ním kus pouště. (To nám později pomohlo určit směr odkud přilétla).

Nakonec jsme tu potvůrku dostali (svině mě zranila) a shodli se, že musela letět odněkud, kde je voda. Dali jsme se na jih…

V podvečer jsme se vydrápali na jednu z dun a zjistili, že ta duna vznikla návěvem písku na skálu. Bylo zde totiž cosi, co jsme pojmenovali kráter. Nejprve byl velmi příkrý sešup (kolmo dolů 8metrů, ale stěna byla trošku šikmá, takže to dělalo 10 metrů) pak krátká rovinka - zhruba 250 metrů a pak další část kráteru.

Každý z nás nějak zdolal první příkrý sešup a šli se podívat dál. Překvapilo nás že další část kráteru byla obkroužena schodištěm až dolů. Už teď nás do nosu praštila vůně vody. Ta omámila Mišela natolik, že jej oba barbaři raději zadrželi aby neběžel první, přece jen to schodiště bylo trochu podivné.

Schodiště bylo dva metry široké, každý schod měl na délku jeden metr, a byl následován dalším, který byl položen o půl metru níže. Po deseti metrech jsme nalezli první výklenek se sochou. Jak už je tady zvykem, byla vytesána se všemi detaily, až to Mišela přimělo k poznámce, že tu sochu nemáme plácat mečem, že by mohla obživnout. I barbaři o tom něco věděli a tak se Nihil krátce pomodlil, aby nás strážce nechal projít. Pak se šlo dál…

Mám pocit, že Nihil musel ztratit hlas, neboť jsem napočítal 700 soch! Teď když tuto příhodu pozdě v noci sepisuji, mohu v klidu vzít kalkulačku a spočítat, že jsme prošli 7000 schodů, což udělalo zhruba převýšení 3500 metrů a že jsme ušli 8 kilometrů, abychom se dostali sem dolů a to půjdeme ještě jednou zpět, alespoň myslím.

Dole jsme přišli ke chrámu u kterého byl rybníček. Sotva jsme se stihli napít, hupsl Mišel do vody. Prokleli jsme ho a jeho rodinu až do pátého kolena za to, že nám zkalil pitnou vodu. To ale Mišela vůbec nerozhodilo a zůstal ve vodě…

Já šel za Nihilem do chrámu. Nemohl jsem si nepovšimnout že na chrámu byla značka, kterou jsem znal od Elvíry. Já měl na brnění znak , tedy ohnivého draka, tady byl znak , což byl znak dalšího draka. Draka vody nebo snad života? Nevím, neznám jejich pojmenování. Vchod chránily čtyřmetrové sochy humanoidů, křížených s ještěrkami. Tělo bylo humanoidní, zbytek ještěrka - hlava, drápy i ocas.

Nihil už byl vevnitř a zrovna testoval jediné vybavení chrámu, což byla fontánka a pohár. Tedy pohár, obsah měl zhruba litr. Jemu to nic neudělalo, zato druhému barbarovi ano - skácel se bez hlesu na zem. Trochu jsem ho zabezpečil, ale to už Nihil nalezl další dveře. Protože mezitím přišel osvěžený Mišel, předal jsem mu Magnuse na starost a doběhl Nihila. Ten už sestupoval mě "známou" chodbou světlo ze stěn a dole sochy s "klacky" co používala Elvíra. Stáli tam jako stráž desetimetrové sochy draka- Poklekl jsem a Nihilovi stručně vysvětlil, že by měl udělat totéž a že když poprosí o něco, že se mu možná bůh odmění.

Já sám se tiše modlil za zdar naší výpravy a prosil dračího boha aby mi vnuknul myšlenku, co mohu učinit já (nebo někdo jiný) aby se náš záměr vyplnil. Dostalo se mi odpovědi: vezmi  pohár od fontánky… Barbar se v tu chvíli vrhl k truhle a vyndal si z ní brnění… Poděkoval jsem za nás oba a vyčkal, až se barbar Nihil převlékne.

Když jsme oba vystoupali nahoru, vzbudili jsme u zbývajících dvou členů poprask, takže se i oni vydali dolů…

Rozbíjíme tábor a i mi tři zbývající nevykoupaní se jdeme koupat, ale ne do rybníčku před chrámem nýbrž do jezera s vodopádem…

158. den /15

Ranní koupel spojená s vypráním šatů se vydařila. Poté jsem sběhl do chrámu a vzal si pohár i s jednou dávkou vody, kterou jsem přelil do flakónku, který na mě údajně včera u toho psa vyplácal Mišel.

Zábava byla vyšplhat těch osm metrů zpět na poušť. Já sám jsem si přitom pochroumal pravou nohu - nešťastně jsem při jednom pokusu sklouzl zpět…

Zvolili jsme jiho-jihozápadní směr, za pár dnů budeme zase v podhůří.

159. a 160. den / 16-17

Nic k zapsání… Jen rutina. Střídáme tři úkony - jdeme, spíme nebo se občerstvujeme

161. den / 18

jsme v podhůří a opět nás děsí tečky na obloze. Tentokrát není jedna, ale rovnou tři. Už už jsem šahal po meči, ale pak jsem si uvědomil, že sebou tahám nejen svojí neprůstřelnou vestu a devítku, ale i onu podivnou zbraň spolu s maskovacím bojovým oblekem. Rozhoduji se krátce - zkusím bojový oblek a tu zbraň. Ale stihnu se do toho navléct a zprovoznit to včas?

Ten bojový maskovací oblek v zelenkavé barvě se skládal z kombinézy a z helmy. Kombinézu jsem mě na sobě hned a přilbu taky. Naštěstí jsem si pamatoval postup oživení konzole a zbraně a i to jsem udělal velmi rychle…

Rozhlédl jsem se a zjistil že se tečky ještě nestihli přiblížit tak, aby mohli ostatní něco dělat. Barbaři po mě nedůvěřivě koukli, ale to mě nemohlo rozhodit víc, než jsem byl teď. Zvedl jsem ruku se zbraní tak, aby zaměřovací kříž promítaný na moje hledí nabral jednu z teček. Obraz na hledí sebou dvakrát trhnul a přiblížil mi ty tři mrchy. Zase ti létající psi a jednoho mám přímo v zaměřovacím kříži. Stiskl jsem spoušť…

Žjova! vyklouzlo mi z úst citoslovce. To co jsem viděl mě dostalo. Moje původní myšlenka, že v ruce mám laserovou zbraň vzala za své. Snad to byla plazma, co mi vylétlo ze zbraně, takový malý obláček… V tu samou tisícinu vteřiny se od příšerek viditelně zablesklo. Zásah!!! Ještě dvakrát jsem střelil než se změnila situace a příšerky byly skorem nad námi. První z nich šla k zemi a po dopadu na zem se už nehýbala. Druhá z nich nabírala oblouček, jako by nás chtěla nabrat z boku a třetí útočila střemhlav. Na tu jsem vystřelil jednou, Mišel střelil zřejmě dávku a barbaři se činili meči. I druhá příšerka měla dost. Přemířil jsem na třetí, na tu co dělala oblouček. Ne, neútočila na nás, brala roha. Hmm, možná jsem udělal chybu, že jsem ji nesundal, zjistili jsme totiž, že to byly stroje…

Bilancoval jsem boj. Tentokrát nebyl nikdo zraněn a tak jsem se mohl věnovat sobě. Teď, když jsem na nikoho nemířil jsem se soustředil na několik číslic, co se mi trvale zobrazovaly na hledí. Jedno z nich se změnilo určitě - před chvílí ukazovalo 50, teď ukazuje o čtyři míň. Hej a já čtyřikrát vystřelil!!! Takže mám 46 nábojů v téhle flintě. A ještě něco je jinak… Jo, mám to, mě v tom obleku není vedro!!!

Velím odpočinek, oblek si nechávám na sobě.

den 162/19

No to nám ten den pěkně začal. Barbaři jsou pryč, utekli takže ve své pouti pokračujeme s Mišelem sami. Nejhloupější je, že Mišel má poslední měch s vodou. Zůstávám tedy v obleku s tím, že snad nevyvstane problém s bateriemi, tedy za předpokladu, že je třeba chlad vyrábět… To že zůstanu v obleku ve svém důsledku ušetří vodu, neboť bych ji měl spotřebovat méně.

Pár hodin putování pouští nás zavedlo k díře ve skále. Po obou stranách jsou pozůstatky "ptáků"… Byly to stroje ptákům podobní, uvnitř byly ze železa…

Chodba směřovala dolů, stěny z kovu vyzařují světlo… To již tu bylo několikrát že? Zbystřil jsem a snažil se odhadnout, kterého draka najdeme zde. Po třiceti minutách je jasno, chodbu přehradily dveře ze železa a na nich znak. Ten už jsem znal, byl to stejný znak jaký mám na hrudním plátu, znak ohňového draka. Úplně omámen vstupuji dovnitř a následně zjišťuji že Mišel narozdíl ode mě nemůže projít. Dávám se na průzkum sám (až o mnoho hodin později mě napadlo, jestli se Mišelovi nestalo něco podobného jako kdysi mě, když mě Elvíra vedla 98. den ke drakovi- poznámka vepsaná dodatečně na okraj stránky)…

Prozkoumáním prostory jsem zjistil, že je to hrozitánsky dlouhá chodba se sarkofágy a s bojovými tyčemi.

Vrátil jsem se k Mišelovi a společně přečkali noc

163/20

Mišel blouzní. Dal jsem mu dopít měch, drapl ho pod křídlem a vyvedl ho na poušť, kde jsme nabrali náš směr…

Jsem to ale trouba, zapomněl jsem dávat Mišelovi pít, což způsobilo že se jeho zdravotní stav začal zhoršovat a nejen kvůli tomu, že je Mišel albín. Doslova jsem do Mišela vyždímal všechny naše měchy…

O něco později vidím v dálce stavby naším směrem a o chvíli později dokonce i studnu!

Jenže ve studni je jen písek a ani ve stavbách nenacházíme nic použitelného. Teď už máme žízeň oba… Dnes skončíme s putováním o něco dříve…

164/21

V noci jsem měl čas přemýšlet nad naší bezvýchodnou situací. Nějak moc jsem toho nevymyslel, v podstatě jen to, že jsem si nabral vodu přímo v chrámu u draka a že jsem se ji zatím ani nedotkl. V chrámu u draka jsem si vypůjčil i ten pohár…

Ráno tedy nalívám Mišelovi naší definitivně poslední vodu do pohárku a ten si ji dává. Počítám loky a za chvilku jsem jich napočítal mnohem více, než kolik jich odpovídalo objemu pohárku.

A Mišel pil a pil, až se málem upil k smrti, celé následující půldne byl díky tomu OUT. Když mi pohár vracel, byl naplněný po okraj. Nekonečný pohár s vodou

Nakonec jsme dnešní den využili na regeneraci sil, já stále oblečen do bojového obleku…

165/22

Mišel si ráno zkoušel vodou z pohárku polít hlavu, ale ani kapka nevytekla, nemohla, nebyla v něm ani kapička… Když si jej ale dal k ústům, bylo vody dost. Zajímavé…

Po snídani pokračujeme v chůzi za naším cílem, za Lebeční horou. Častěji se rozhlížíme, neboť cítíme, že jsme již museli ujít vzdálenost, kterou jsme odhadli z mapy. Až večer přicházíme k nějakému rozcestníku psaném v mě neznámém jazyce. První ze šipek ukazuje do hor, druhá ze šipek ukazuje do pouště. Po krátké konzultaci s mapou volíme hory…

… Našli jsme jeskyni s nějakým anguanským nápisem. Čtení v tomto jazyce nezvládám, ale asi se to budu muset naučit, neboť zde došlo k nehodě. Ale to předbíhám.

Vstupujeme do tmavé jeskyně na jejíž osvětlení používám světelný klacík. Zaujalo mě kapání vody z krápníků. Někde by tu mohlo být jezírko napadlo mě a zřejmě i Mišela…

Cesta k vodě byla zatarasena protitankovými zátarasy, které se dají obejít.

Jezírko. Super. Mišel zul boty a ponořil se po kotníky do vody. Hned poté ale začal volat hilfe sekaje přitom do vody svým mečem. Něco co má žlutou krev (?) ho táhne za nohy do hlubiny. Začal jsem střílet do vody a to cosi Mišela nakonec pustilo, ten ale mezitím díky velké bolesti omdlel…

Když bylo po boji, nemohl jsem si nevšimnout, že kapání vody ustalo… Zvláštní, ale kašlu nato, musím ošetřit Mišela…

Po třech hodinách se Mišel probral a tak pokračujeme v průzkumu jeskynního komplexu… Další jeskyně je obrovská… Jdeme při její pravé stěně a narážíme na hradby, jdeme podél nich až do míst, kde bývala brána.

Zjišťujeme, že už je ráno….

166/23

… a tak to jdeme na pár hodin zalomit. Po probuzení vcházíme za hradby a zjišťujeme, že uvnitř hradeb je pár baráků…

168/25

V barácích nic pro nás důležitého nebylo a tak po krátkém odpočinku pokračujeme v chůzi a dnes, po dvou dnech chůze cítíme průvan. Ano, přiblížil se východ z jeskyně.

Vyšli jsme do krásné noci s mnoha hvězdami a měsícem jež osvětlil i nějaký ukazatel. "Hele co to je" říkám Mišelovi a sleduji jeho výraz…

Tím skončilo to krásné a navrátila se realita. Dle mých Rolexek jsou dvě hodiny odpoledne a ten ukazatel je udělán z kostí. "Lebeční hora", sděloval světu. Nikde ani troška trávy a to TICHO… Pokračujeme v chůzi…

Něco se v dáli hýbe ve křoví. Oblečen stále v bojovém obleku využívám zoom v helmě. Ale ne, hejbací kostra lišky…

Dáváme si pauzu na jídlo, kterou protahujeme na čtyři hodiny očekávajíc denní světlo. To ale nepřišlo, první měsíc zapadl a další(?) vyšel.

Jsme pod Lebeční horou, je nám to jasné neboť vzhůru po úbočí hory se vine cesta, jež je místy odhrazena zábradlím z kostí, ba i schody z téhož materiálu se najdou…

Rolexky ukazují 23:00, když jsme se vydrápali na vrchol. Je tu plošinka a vstup ve tvaru obrovské lebky. "Je tu někdo?" zavolal jsem, ale odezvy se nedočkal. Uléháme…

169/26

Naše poslední snídaně, jídlo došlo… Vstupujeme dovnitř lebky, chodba se stočila do nitra hory… Brr, osvětlení chodby hřbitovními svíčkami mi nedělá dobře, přesto volíme takto osvětlené chodby, do neosvětlených nevstupujeme.

Naše dopisní mise je po 169 dnech u konce. Svíce nás navedli před dveře, ty otevíráme a vstupujeme do sálu, jež má na zvýšeném konci místnosti trůn. Sundávám si přilbu od bojového obleku a přistupuji dva metry před první schod, kde poklekám. "Čeho si žádáte", pronesla bledá postava z trůnu. Sděluji, že přináším Tutanchamusovi dopis a vytahuji jej na světlo. Dopis se mi vytrhl z ruky a doplachtil k Tutanchamusovi. Ten si jej přečetl, zasmál se a zahodil jej. Dopisu se zmocnil čas, pergamen prudce zestárl a rozpadl se v prach. Tutanchamus zopakoval svoji úvodní otázku a já se odvážil říci, že bychom se chtěli dostat domů a že ani netuším jestli máme zpět donést nějakou odpověď. Zavládlo ticho. Tutanchamus nám po krátké chvíli uvažování nabídl "Mohu vám pomoci tak, že nebudete muset jíst a pít". To mě trochu rozhodilo a tak nám Tutanchamus nabídl odpočinek a odpověď na svoji otázku již nechtěl hned…

170 den

Tutanchamus nám učinil jinou nabídku, když mu prozkoumáme, kam vedou jisté portály, tak tím správným se pak můžeme nechat "prsknout" zpět. Vyhnuli bychom se poušti. Mišel i já souhlasíme… Musíme se ale naučit "čarovat jinak, tak jak to činím já" řekl nám Tutanchamus.

Prošli jsme jedněmi dveřmi, zablesklo se a já s Mišelem se ocitli v nějaké šatní skříni. Ramenem vyrážím zamčenou šatní skříň… Jsme v nějaké rybářské chatrči, chtělo by se říct byť někdo jiný by řekl dům 1+0 bez příslušenství.

V domku není nic, krom potřeb rybářových a tak jdeme ven. Zaujala mě zvláštně tvarovaná tyč. Na jedné straně měla vytvarovaný šestihránek, na straně druhé byla nějaká příchytka… Hůl jsem si vzal a s Mišelem vyšli ven. Obchůzkou po pláži jsme zjistili, že jsme na ostrůvku, který se dá za hodinu obejít. Musíme nějak aktivovat portál, říkám si a začínám s Mišelem zběžně propátrávat ostrov…

Mišel mě to štěstí a nalezl zvláštní drahokam, jež byl uchycen v jakési mřížce a ta jakoby náhodou zapadala do úchytek. Nasadili jsme drahokam na jeho místo na holi a drahokam se rozsvítil jako žárovka. Problikla mi v hlavě rovnice:  žárovka + jeskyně = průzkum.

V jeskyni nebylo nic zajímavého a tak jsem před jeskyní zabodl hůl do písečného podloží. Světlo z drahokamu dopadlo na skálu a blik, objevil se portál. Nechal jsem projít Mišela, vytáhl hůl a prošel za ním…

Od Tutanchamuse dostáváme pochvalu a povolení k odpočinku. Zaléhám do postele…

… A vzbouzím se. Pohledem na Rolexky zjišťuji, že neukazují 171 den ráno, ale teprve 170 den ráno. Hm, měl jsem jen divoký sen

Zjistil jsem, že se Mišel rozhodl k odchodu od Tutanchamuse. Znechucen touto zprávou se procházím Tutanchámovo podzemím a přemýšlím co budu dělat. Mé rozhodnutí lehce usnadňuje to, že dorazila Elvíra, která se předtím zdržela v CoralDragu a pak nás musela dohánět.

Ba co víc, v jedné ze slepých chodeb nacházím barbara, který se snaží projít skrz zeď. Hm, prošel jednosměrným portálem, došlo mi ihned a zkusmo na něj promlouvám Linguansky. Jak se dalo čekat, odpověděl mi anguansky… Nemaje tuto řeč ještě pořádně zažitou, odpovídám mu lámaně a říkám mu ať jde se mnou a vedu ho za Elvírou. Elvíře kratičce řeknu, ať si s ním promluví o tom, že se zatím domů vrátit nemůže.Pak ty dva nechávám o samotě a šel jsem si projít jednu z chodeb, kde jsem ještě nebyl. Zde narážím na "učně Tutanchámovo" jménem Lucius …

To už mě ale dohnala Elvíra a jdeme spolu prozkoumat další chodbu. Ta pomalu stoupá a náhle jdeme chodbou z kovu. A co víc, narážíme na dveře s nápisem Cryogenetic…

Vstupujeme dovnitř a nacházíme 30 komor určené k zamrazování humanoidních postav. V komoře číslo 22 je někdo uschován… Po počátečním zmatku jsem se rozhodl, že jej osvobodím. Vešel jsem tedy do řídící místnosti a zde se vytrápil s ovládáním komor. Nakonec ale u kontrolek komory č.22 začala blikat zelená kontrolka a naskočil odpočet - 39:59:59… Noo čekat 40 hodin se mi tedy nechce a tak jsem se začal rachat v ovládání. Nejsem si jist zda jsem udělal dobře, odpočet se sice snížil o polovinu na 19:20:45… Zítra se sem vrátím.