Osobní deník Patrika N. (7.)

Konec 97.dne našeho putování tedy nedopadl moc dobře. Venku v iglú byl Mišel s plechounem, oba zranění, vedle mě ležela zle popálená Elvíra a to na rukou. Ani její oděv už nevypadal moc zimně, na několika místech popálen a potrhán. Já na tom byl relativně nejlépe, naposledy jsem byl spálen včera, teď naposledy jsem "jen" upadl na záda. Kupodivu jsem si ani nevyrazil dech… Nepřemýšlel jsem, jestli to bylo mojí šikovností nebo to udělalo brnění, teď pro mě bylo prioritní pomoci Elvíře, která upadla do bezvědomí. Uhasil jsem hořící oblečení a ovázal Elvíře ruku. Pak jsem sběhl ven pro sníh, abych Elvíře ulevil od bolesti a od horké nemoci. Venku už byla tma.

98.den - 5.den výpravy za holí

Elvíra se probrala kolem šesté hodiny ranní, jak jsem odhadoval. Už se Elvíře nechtělo dělat žádné pokusy s holí. Optal jsem se Elvíry, jestli zná znak, který jsem před ní nakreslil do prachu a předešel její otázce tím, že jsem dodal to, že jsem ho našel na dveřích dole ve sklepě. Nakreslit ho pro mě nebyl problém, vypadal totiž jako symbol "Větší nebo rovno" používaný v matematice, byť ledabyle nakreslen.

Elvíře po delší době zasvítila očička radostí a zájmem. "Symbol rudého draka, veď mě tam" řekla. Zavedl jsem ji tedy do sklepa k těm modrým dveřím. Třeba je tam ukryta ta věc, kterou máme přinést tomu kouzelníkovi z města. Ale jak otevřít ty dveře? Když jsem se dotýkal symbolu draka, nic se nedělo. Elvíra se na mě podívala a řekla, že tady dole jsou zářící symboly. Já je neviděl až do doby, kdy jsem se přiblížil velmi blízko ke dveřím.Až když jsem se skoro nosem dotýkal dveří jsem velmi nezřetelně symboly spatřil. Nad symboly byly různobarevné čtverečky. Elvíře to bylo jasné hned. "K bílé barvě patří bílý drak, ke žluté zřejmě znak zlatého draka" řekla a s prstem přejížděla po symbolech. Jestli to jsou dotykové spínače, tak by se po nich nemělo jezdit prstem pomyslel jsem si, a má slova se potvrdila. Spínač bílé barvy byl od znaku bílého draka dost vzdálen a tak přejížděním se Elvíra dotkla i jiných symbolů. Před chvilkou se symbol rudého draka rozsvítil z jedné šestiny a teď zhasl. "Asi by to mělo být takhle" řekl jsem a čtyřmi doteky znovu rozsvítil symboly, o které se Elvíra již pokoušela. Symbol rudého draka se rozsvítil ze dvou šestin. Elvíra již tedy věděla jak na to a dalšími doteky zkombinovala zbylé symboly a barvy. Dveře se s tichým zasyčením rozevřely a já vstoupil na pokyn Elvíry dovnitř. Téměř okamžitě jsem se začal dusit a vyběhl ven. Elvíře se to nezdálo a vešla dovnitř ona. "Zavři oči a vejdi dovnitř" přikázala mi. "Dýchá se ti dobře že? A TAK TO ZŮSTANE, otevři oči". Skutečně, přestože jsem byl v místnosti, nedusil jsem se. Šli jsme tedy chodbou dál a ani jsme nepotřebovali světlo. To vycházelo ze stěn. Došli jsme až do svatyně, kde stál desetimetrový rudý drak. Nechtělo se mi zkoušet, zda je to socha nebo nehybný živý drak. Zůstal jsem u dveří a Elvíra šla blíž k drakovi. Oba jsme si povšimli, že ve svatyni jsou nakreslené výjevy, oba nás zaujal výjev s člověkem, který držel tu "naši" kouzelnou tyč. V místě, kde byla Elvíra zasažena plamenem, měla postava nakreslenu jakousi plechovou (?) ochranu. Elvíra začala promlouvat k drakovi (?) opět tím cizím jazykem a já se opět usadil do meditační polohy.

Po chvíli se Elvíra na mě otočila a řekla mi, že by ráda věděla, jak jsme já a Mišel namočeni do historie s holí. Třemi stručnými větami jsem jí sdělil, že nejsme z jejího času a možná ani z jejího světa, že jsme se sem dostali omylem, že bychom měli být vráceni zpět hned poté co doručíme dopis. Elvíra se vrátila zpět a opět mluvila tím jazykem. Pak řekla Anguanštinou "díky" a otočila se na mě. Vstal jsem a automaticky v angličtině též poděkoval, byť jsem ještě nevěděl za co. "Nemáte zač" dostalo se mi anglicky odpovědi hlubokým hlasem. To se mnou trhlo, čehož si Elvíra nemohla nevšimnout. "Odpověděl ti v tvém rodném jazyce, že?" optala se mě a pokynula mi abych přistoupil blíž. Blízko draka totiž ležela truhla a tu mi Elvíra nakázala otevřít. Sama tak učinit nemohla, popáleniny by ji vtom jistě bránily. V truhle byl meč, hůl, klíček a runa. Elvíra řekla, že mám vyndat vše, tedy pokud chci i ten meč, že by se optala místního pána, jestli si ho mohu vzít. Nechtěl jsem a tak jsem vyndal vše ostatní a truhlu uzavřel. Pak jsme oba dva, každý ve svém rodném jazyce zaslechli, že tím klíčkem máme zamknout tvrz a za to, že si kouzelnice Elvíra nic nepřivlastnila se jí dostalo rady, aby se při odchodu koukla na strop. Elvíra tak učinila a nalezla tam zabodnutou hůl. Zajásala a po vzduchu si pro ni došla.

Při odchodu jsme pozavírali všechny dveře a nakonec vložili malý klíček do dutinky před chrliči. Klíček okamžitě zmizel a ozval se hlas. Aniž bych mu rozuměl, rozeběhl jsem se z tvrze ven a Elvíra se mnou. Dveře tvrze se začali zavírat. A proč jsem se rozeběhl já? Ten hlas totiž zněl monotónně jako u nás doma v metru, když se ozývalo to známé "Ukončete nástup, dveře se zavírají".

Věnoval jsem venku Elvíře svůj zimní plášť, mě samotného zahřeje to brnění a když by bylo nejhůř, zahřeji se díky své pokrývce…

Ve zbytku dne jsem zaběhl na lov, ulovil srnu a tu přes noc udím, Elvíra mi pomáhá radami.

99. až 101. den jsme věnovali odpočinku. Mám čas na to optat se Elvíry na to, proč mi je v brnění příjemně teplo, proč mi předtím nesedlo, a na další otázky… Pochopil jsem, že to brnění umí i něco víc než jen chránit majitele před umrznutím, snad na to přijdu včas a snad to nebude pro mě nic nebezpečného. Elvíra mi v tom nemohla pomoci, sama věděla jen to, že je to dračí brnění…

106. den

Stojíme před branami města, platím za sebe a za Elvíru mýtné. S Elvírou jdeme za kouzelníkem (Elvíra mu říká druid). Nakonec jsem zůstal přede dveřmi a Elvíra šla odevzdat tu hůl. Když se vrátila, řekla mi, že v následujících deseti dnech se bude léčit a rozloučila se.

Našel jsem si práci, tentokrát přímo v Městských lázních. Díky tomu že jsem měl za sebou masérský kurs mě vzali s platem neuvěřitelně vysokým - vydělával jsem si denně jeden stříbrný čistého!

144. den / 1.

Když se Elvíra nevrátila do třiceti dnů, došel jsem za Mišelem a sdělil mu, ať si začne shánět výbavičku, že chci do deseti dnů vyrazit s dopisem k Tutanchamusovi.

Nakonec nám to trvalo osm dalších dnů, než jsme se oba vyvázali ze svých povinností a byli připraveni vyrazit. V hospodě jsme se shodli, že vyrazíme ihned, ale že Elvíře necháme vzkaz, kam jsme šli. Třeba bude mít chuť jít za námi, pokud tedy ještě žije…

Vzkaz jsem nechal u toho druida, se kterým se Elvíra tak kamarádila. Když jsem se vrátil zpět, začal jsem se v hospodě vyptávat, jestli někdo nezná někoho, kdo by znal zemi za horami. Nikdo se nepřihlásil, tedy až na kouzelníka, který se tvářil, že má cestu tím směrem. Přiznal se nám, že umí vařit, což byla pro naši dvoučlennou výpravu vynikající zpráva. Vzali jsme tedy kouzelníka s sebou.

Vyrazili jsme v poledne, šel jsem první a neměl mnoho práce, neboť jsme směřovali k té tvrzi, kde jsme před více jak čtyřiceti dny byli. Až tam někde za ní si budeme vybírat, kterou stranou půjdeme, zdali přes poušť, nebo cestou za horami.

Měl jsem alespoň čas popřemýšlet si, co o této severské zemi vím. No, nic moc … Asi nejvíc mě mrzelo to, že sníh je zde po celý rok, už bych rád viděl nějaké květiny na rozkvetlé louce. Zima mě netrápila, měl jsem na sobě opět to dračí brnění. Ani o něm nevím nic víc než předtím, ale je pravda, že jsem se o ně nezajímal.

Večer jsme Mišela vyslali na dříví, já začal stavět iglú, se kterým mi náš nový přítel kouzelník začal pomáhat.

Mišel přinesl tak málo dříví, že mi bylo hned jasné, že stěží napáchám polívku. Začal jsem vařit a kouzelník napravoval mé kuchařské prohřešky. Když už byla polévka skoro hotova, zamumlal kouzelník cosi svahilsky a z kapsy vytáhl opečeného kance i se stříbrným podnosem. Tak já se tu dřu… áááágrrr!!!! Ochutnal jsem svoji polévku a okamžitě ji vyprskl. Ani zásahy kouzelníka z ní neudělaly poživatinu. Vylil jsem ji, s dovolením kouzelníka si odkrojil dva plátky masa a snědl je. Mišel si dával do nosu co to šlo, takže po večeři zbyla jen půlka kance. Noc proběhla tradičně v klidu a tradičně Mišel na poslední hlídce usnul.

145. den / 2.

Když jsem se vzbudil, povojensku jsem ho spéroval. Mám ale dojem, že si z toho Mišel nic nedělá. Podíval jsem se po stříbrném tácu a zjistil jsem že přes noc nezmizelo ani sousto. Není Mišel nemocný???

Po poledni jsem narazil na stopy bosého člověka. To mě zarazilo: že by tu byl sněžný muž? Přiložil jsem svoji botu k jedné stopě a odhadl, že ten člověk je buďto mutovaný, nebo je vysoký tak dva a půl metru. Měli jsme o čem přemýšlet.

A opět stavím iglú a dojídáme kance. I tak z něj porce zbyla. Nechal jsem Mišela hlídat prvního v domnění, že si toho kance dojí a že neusne. Usnul a kance nechal svému osudu…

V noci nás probudilo podivné mručení. Vytáhl jsem meč, ale to už obrovská tlapa s drápy prohrábla stěnu iglú. Švihnul jsem po ní mečem i ostatní po tlapě hrábli svými zbraněmi, ale to už mi bylo jasné, že se v iglú pobijeme spíš sami a tak jsem plavným skokem skočil do tunýlku vedoucího z iglú. Když mě tu každý oslovuje "bojovník" tak budu sakra bojovat venku, ne? Jakmile jsem poprvé škrábl mečem našeho Yettiho, neboť nic jiného to nebylo, měli šanci i ostatní aby se dostali ven. Mišel to vzal jako já chodbičkou, kouzelník proskočil novým otvorem. Každý z nás do Yettiho udeřil snad sedmkrát než padl bez známek života na zem. My jsme na tom nebyli o nic lépe. Udržel jsem se na nohou pouhé tři vteřiny a pak se svalil v mdlobách na zem. Kouzelník, ač sám zraněn na mě vypráskal celou svou Sílu a povedlo se mu vyléčit všechny má zranění. Sám pak odpadl, opřel se o stěnu pobořeného iglú. Na Mišela se ani nepodíval, ten si své rány musel léčit sám. V tomhle stavu nás našla Elvíra. Hned jak jsem se probral z bezvědomí si postavila mě a Mišela do latě a vynadala nám, proč jsme na ní nepočkali, že ji sem musel prsknout ten druid a už zase chce jako protislužbu nějakou hůl. Začal jsem opět stavět iglú, ale mám špatný odhad, vyšlo právě tak na tři lidi. Zahnal jsem všechny spát a sám zůstal na hlídce.

146. den / 3.

Dohlídal jsem až do rána, nic se už nedělo. Ráno jsem byl trochu mrzut, ale nechtíc mi spravil náladu kouzelník. Vyčaroval nám ke snídani palačinky, ale nebyla v nich žádná náplň. Zakouzlil tedy znovu a v kapse se mu objevilo větší množství nepříliš čerstvého tvarohu. Dali jsme si tedy palačinky bez náplně…

… večer jsme došli do blízkosti tvrze. Elvíra se držela za hlavu a požádala nás, jestli bychom netábořili dál od ní. Vyhověli jsme jí a šli kousek dál od tvrze. Ledva jsem postavil iglú (sakra zase jen pro tři), Mišel vlezl dovnitř. Dožralo mě to a vchod jsem uzavřel sněhem. Mišel si toho nemohl nepovšimnout a začal volat, že tedy pro to dřevo půjde dobrovolně…

147. den / 4.

Ráno jsme se shodli, že půjdeme pouští a proto jsme zamířili k horám. Nikde ale nebyl vidět průsmyk, kudy by se dalo projít, viděli jsme jen takovou jeskyni … Ze zvědavosti jsme šli až k ní. Byl zde vytesán nápis "průchod CORAL DRAG". Vešli jsme dovnitř…

Je vidět, že kdysi dávno to tu někdo protesal skrz, dnes už jsou ale chodby zanesené sajrajtem zvenčí.

Začal jsem si kreslit náčrt podzemí. Po dvou dnech vypadal takto:

Ale to předbíhám…

Po patnácti minutách chůze (na mapě jdeme odspodu) jsme došli na první rozcestí, cesty vedou mírně doleva a doprava. Nakonec se rozhodujeme pro cestu doleva. Ostatně tím směrem jdou stopy nějakého humanoida…

Šli jsme dlouho, tak dlouho, až jsme dostali hlad. Ale to už jsme přišli na začátek jeskyně, jejíž konce (natožpak boční stěny) nevidíme. To už nás ale zaujal v dáli hořící oheň… Jíme za chůze a blížíme se k ohni…

Překvapuje mě, že vidím jen odchozí stopy a to na obě strany. Jsou to stopy obutého člověka, jehož podrážky jsou beze vzorku…

První stopy vedou doleva, ty zkoušíme jako první. Kouzelnice našla na konci slov dopis. Byl psaný anglicky .. Sledoval jsem vaši pouť a díky tomu, že jste přežili začínám věřit ve váš úspěch a proto začněte kopat na místě dopisu. Budete to potřebovat. Hodně štěstí

Kopat mečem je nezábavná práce, Mišela to nebavilo a poodešel stranou. Dobře ti tak, pomyslel jsem si, až něco najdu tak ti to nedám! Našli jsme truhlu, její otevírání padlo na mě. Co kdyby tam byla past?

Nebyla… Obsah mě dost překvapil - Beretta, jedna "devítka", laptop, 2x neprůstřelná vesta, 2x švýcarský nůž, 2x baterka (osvětlovací) a hodinky. Vzpomněl jsem si na svojí myšlenku a z notebooku vyndal baterii. Pak jsem nakráčel před Mišela a dal mu jeho zbraně, vestu a notebook. Jak moc se radoval a jak moc byl zklamaný…

Mišela i Elvíru jsem vytáhl i po druhých stopách. Ty nás dovedli k termálnímu jezírku, voda do něj padala malým vodopádem… Vešel jsem do vody jako první a opláchl se. To přesvědčilo Elvíru, že je to bezpečné a šla se koupat ona. Dal jsem ji do ruky baterku do notebooka a ozřejmil jí, co s ní udělá voda. Poté jsem zavolal Mišela a šel dělat večeři… Uvidíme jestli se ti dva skamarádí a jestli se Mišel omluví za to, že Elvíru nazývá ošklivými jmény.

Když se oba vrátili, měla kouzelnice baterku stále u sebe. A ještě něčeho jsem si všiml. Mišel se nekoupal! Kouzelnice požadovala omluvu na kolenou…

148. den / 5.

Noc proběhla v klidu… Mišel to už nevydržel a Elvíře se omluvil. Dostal od ní baterku a bylo to…

Po snídani jsme pokračovali jeskyní vpřed a pak obědváme. Hrome to ale JE jeskyně!

Další hodina chůze a před námi se objevily dva průchody. Ten pravý z nich je označen runou. Elvíra okamžitě ožila a doslova se vrhla vpřed. To už znám, zcela jistě to bude runa značící nějakého draka a jeho svatyni.

Chodba je slepá a na jejím konci je stejný symbol jaký byl na průchodu. Elvíra se ho dotkla a hle! V podlaze se vytvořilo schodiště (mechanickou cestou) a tak jsme šli dolů. Trochu mě děsilo světlo ze stěn a tak jsem požádal Mišela aby "nakopl" scanner na noťasovi… Nenašel nic životu nebezpečného… No abych řekl pravdu, moc mě to nepotěšilo, neboť Mišel nevyskenoval prakticky nic.

Chodba se několikrát stočila a pak vyústila v další velké jeskyni. V ní jdeme půlden a pak narážíme na stavbu. Na první pohled je to svatyně, jejíž vchod hlídají dvě sochy. Vchodové dveře se otevírají dovnitř, ale už nemáme sílu s nimi pohnout.

Dali jsme si večeři. Při níž jsem se dozvěděl, že toto je svatyně "hnědého" draka

149. den / 6.

Celé dopoledne jsme se s Mišelem na střídačku mořili s otevřením dveří. Když už jsme je s posledními silami otevřeli, zjistili jsme, že je neudržíme otevřené, neboť nějaká síla je zase zavírá. Při obědě pácháme z kusu dřeva klínek…

Povedlo se, dveře otevřeny, kouzelnice šla dovnitř sama (nám to zakázala). Za devadesát minut je zpět, bledší, ale šťastnější.

Jdeme zpět a tentokrát se noříme do levého průchodu, který nás po chvíli překvapil velkou křižovatkou. Celkem sedm cest se zde křížilo. Očíslovali jsme je po směru chodu hodinových ručiček (viz mapka výše). První co mě trklo do očí byla prutová anténa v chodbě číslo tři, od níž vedl klasický zelený kabel. Mišel to oťukl skenem a jen tiše hvízdl. Ta anténa vysílala!!!

Vešli jsme tedy do chodby číslo tři. Chodba se nám odměnila tím, že se začala kroutit a stoupat… Ulehli jsme ke spánku…

150. den / 7.

Jdeme dál a začíná nám být zima, neklamný to příznak, že se blížíme k povrchu. A skutečně. Připadám si, jako bych se ocitl v kráteru sopky, všude kolem nás jsou vysoké hory. To ale není to důležité, uprostřed stojí zasněžená stavba, která má na střeše teleskopickou anténu. Jediný možný vstup blokuje dotykový "kóďák", který nedokážeme otevřít. Po Mišelovi, který to chtěl hacknout začal obranný systém střílet…

Vrátili jsme se do chodby s tím, že prozkoumáme zbylých pět chodeb…

Chodba č.1 končila po šestistech metrech závalem dost velkým na to, abychom se probourávali dál…

To chodba č.2 vypadala zajímavěji. Klikatila se směrem dolů. O něco později slyšíme hučení vody a skutečně. Za chvilku jsme dorazili k průrvě, v níž tekla voda. Překonání suchou nohou nepřicházelo v úvahu a tak jsem se rozhodl, že požádám Elvíru o kouzlo "chůze po vzduchu". Ta zrovna ke mě přiběhla a že prý něco našla…

Ve zdi jeskyně, kam mě Elvíra zavedla, byl přidělán konec ocelového lana. V první vteřině jsem si myslel, že je to elektrický vodič, pak jsem si ale uvědomil, že ten se nepřidělává na obyčejnou skobu a že by tu měl mít alespoň jednoho kamaráda. Dotkl jsem se lana a šel po něm. Původně muselo vést přes vodu, teď po dvou metrech končilo.

Mišelovi se dál nechtělo, a tak přes vodu jdu já a Elvíra. Dvě hodiny jsme šli, než jsme narazili na konec tunelu… Na první pohled bylo vidět, že jeskyně zde byla vytvořena těžbou. Nejsem odborník a tak jsem si vzal kousíček kamene pro Mišela a jeho scanner.

Vrátili jsme se k Mišelovi (ten si mezitím programoval na notebooku) a společně vešli do chodby č.4. Už se blížil čas večeře, když  jsme došli k železným dveřím…

Vzal jsem si první hlídku a využil ji na prozkoumávání části chodby. Měl jsem štěstí, nalezl jsem elektronický zámeček…

151. den / 8.

Mišel musel nakonec použít baterku z notebooku (a asi jí přitom vybil) aby mohl otevřít ten zámeček. Za dveřmi jsme nalezli tavící pece (zapomněl jsem vám říci, že ten kámen co jsem sebral byl vlastně nějakou odrůdou železné rudy. Bylo vidět, že zde byly kdysi i stroje na další zpracování roztaveného kovu, ale že je kdosi odmontoval…

Tentokrát měl štěstí na nálezy Mišel. Nalezl kus plechu na kterém byl vyražen znak. Znak našeho společenství, ze kterého já a Mišel pocházíme!!!

Tady už se nic nalézt nedalo a tak jdeme prozkoumat chodbu č.5 a chodbu č.6. V jedné z nich byl hned po stu metrech zával a ani druhá moc daleko nepokračovala. Jediná zajímavost v téhle poslední chodbě byla ta, že v podlaze měla jedenáct uměle navršených kopečíčků. Jak jsme zjistili, byly to hroby lidí. Tihle měli původně v ruce zabudovaný čip, ten byl teď rozdrcen… Podle všeho umírali přirozeně či po nehodách…

Musel jsem se nad naší situací zamyslet. Kdosi nás sem zavedl, sem na rozcestí sedmi chodeb, jeho stopy vedly prakticky až sem, proč by to dělal… Pak se mi spojili dvě a dvě dohromady, jak se říká.

Vrátili jsme se chodbou číslo tři k té budově. Došel jsem až ke kóďáku, a přes varování Mišela, že dojde ke střelbě, jsem nacvakal na kóďáku svůj osobní kód…

Chvilka napětí a pak se to stalo…