Osobní deník Patrika N. (6.)

54. den - pokračování

Kouzelnice myslela na to samé co já. Gestem naznačila hlavu a z ní směřující hádky… (Medúza, jejíž pohled zkamení každého živého tvora.)

Naši teorii podporovalo to, že hustota soch stoupala směrem k jezeru a že krom lidí jsme nacházeli i zvířátka… Nemluvě o tom, že sochy byly až příliš realistické…

Zakotvili jsme asi sto metrů od jezera a zatímco ostatní vybalovali zásoby, já šel k jezeru. Nejprve jsem chtěl vyzkoušet teplotu vody a pokud bych ji snesl, tak jsem se chtěl vykoupat, což jsem zhruba 40 dnů už nedělal. Však se z mých šatů linula nelibá vůně.

Když jsem došel k jezeru, povšiml jsem si, že po hladině jezera běží vlnky. Ztratil jsem všechny obavy a zkusil vsunout prst do vody. No do…! Na hladině je položená fólie či co! Zkusil jsem se na hladinu jezera postavit a ta fólie mě unesla… Tedy fólie, muselo to být něco pevného, když mě to uneslo bez toho aby se to prohýbalo pod mojí váhou. Ale zase to mělo zvláštní pružnost, když po tom mohli běhat vlnky jako po jezeře. Zavolal jsem ty dva zbytkové, Mišela a kouzelnici. Oba projevili velký zájem. Kouzelnice projevila odborný zájem-dokonce si na to rozsvítila svoji hůl, kdežto Mišel, který zjistil že může chodit po "vodě", začal vykřikovat cosi o Ježíši a jal se chodil po vodě. To já se vrátil do tábořiště a tam svůj světelný klacek zabodl do země. Protože se již stmívalo, posloužil těm dvoum jako maják. Nu a já to zalomil a začal usínat…

To už se ale Mišel probral z Ježíšovského ohromení a uvědomil si, že je dost daleko od břehu a že neumí moc dobře plavat a tak se začal vracet.

Jak byl ale Mišel v Ježíšovském rozpoložení, chtěl zkusit, co se stane, když plácne mečem jednu sochu přes zadek. Vybral si na svůj pokus nejbližší sochu - muže s oštěpem v ruce.

Probral mě výkřik Mišela (kouzelnice nám potom řekla, že současně pocítila vlnu magie jdoucí od našeho tábořiště)

Socha se totiž na Mišela otočila a začala s ním bojovat. Než jsem doběhl s mečem v ruce, motal se Mišel na bojišti jak opilý a nakonec upadl do bezvědomí. Nebezpečně ho škrábl oštěp…

Na mě už socha měla vytažený meč, po krátkém boji, kdy se kouzelnice pokoušela něco vyčarovat na sochu ale nezadařilo se jí, jsem se rovněž poroučel k zemi…

Probral jsem se jako první. Bylo už po půlnoci, jak jsem usoudil z postavení hvězd. Socha stála nehybná nad kouzelnicí. Došlo mi, že útočila pouze na pohyblivé cíle a když už žádný v dosahu nebyl, tak se z ní stala opět obyčejná socha…

Přitáhl jsem Mišela blíž ke kouzelnici a staral jsem se o ně až do rána, než se oba probrali k životu… Když se tak stalo, shodli jsme se, že zde zůstaneme pět dnů, abychom se dali trochu dohromady…

61. den

V předchozích šesti dnech se nic nestalo a tak jsme se mohli v klidu dávat trochu dohromady. Včera jsme popošli kousek dál na západ podél severního konce a opět spali pod širákem. V noci, když jsem spal, jsem zaregistroval ve spánku záblesk. Kouzelnice, která tou dobou měla hlídku nás nevzbudila, tak to nebylo asi nic důležitého…

Dnes ráno mě ale Mišel upozornil, že Elvíra je podezřele čilá. Měl jsem možnost si toho všimnout. Zeptal jsem totiž se Elvíry, zdali si povšimla nějaké stavby na ostrově. Prý tam něco je a tak jsme se tam vydali… Elvíra byla opravdu čilá. Jako kdyby neměla žádné šrámy z boje.

Na ostrůvku byla skutečně stavba základní deska byla kruhová z níž se tyčilo šest sloupů nesoucích střechu. Byl to zřejmě nějaký chrám (nebo jak bych to měl nazvat, vhodné slovo mě nenapadlo), neboť na každém sloupu byla runová značka. Zhruba uprostřed tohoto chrámu byl menší kruh. Ten kouzelnici zajímal nejvíc. Něco hledala a nenacházela. Nakonec jsme z ostrůvku vyrazili na západ a opět přešli hladinu jezera a ještě jsme stihli ujít do večera tak daleko od jezera, že opět nastal čas stavět iglú.

62. den

Další den putování nás zavedl na dohled města, dalšího postupného cíle, ale byť bychom do něj ještě dnes pozdě večer dorazili, zvolili jsme raději ještě jednu noc v iglú. Nevím co mě to popadlo, ale přetahoval jsem se s Mišelem o kotlík jídla. Snad to mělo příčinu ve včerejší večeři, která byla strašlivě přesolená, nebo se ve mě vzbudila radost, že se opět blížíme do civilizace. Jisté je, že jsem tohle nesolené jídlo (sůl došla) nakonec získal pro sebe, byť se ho větší část vylila. Kouzelnice si raději pro sebe uvařila znovu…

63. den

A jsme ve městě obehnaném dřevěnou palisádou. Strážní u vchodu chtějí za vstup do města měděný. Elvíra začala viditelně šetřit, neboť si zaplatila vstup jen pro sebe a málem by nás nechala stál před bránou. Mišel se ale ukázal jako grand. Vyštrachal své dva poslední měďáky a zaplatil vstup pro nás oba.

Elvíra šla hned k nejlepším lázním [Městské lázně] a u vchodu nám sdělila že se jde zkulturnit a že na ni máme čekat ve tři hodiny.

Protože bylo teprve půl desáté, rozhodli jsme se, že si najdeme nějakou práci na půlden. řekl jsem si, že zkusím získat jednodenní práci v lázních a že si vyžádám za odměnu jednu koupel… Tady v Městských lázních mě nevzali, už jsem vypadal dost podezřele a tak jsem zkusil jiné lázně. Uchytil jsem se v Kupeckých lázních jako uklízeč, leč pro Mišela tu práce nebyla. Moje šichta navíc měla končit až v osm hodin a teprve pak jsem se mohl vykoupat. Sdělil jsem to Mišelovi a tomu nezbylo než si najít nějakou práci sám…

Když jsem před devátou hodinou večer vyšel před lázně, zjistil jsem že ani Elvíra ani Mišel zde není. Otočil jsem se na podpatku a domluvil si ubytování a práci na další dny..

Jsem zvědav, jestli se ti dva smluvili beze mě, nebo jestli se třeba zítra ukáží…

94. den/1. den

Celých třicet dnů se nic zajímavého nedělo. Když jsem se dal po pár dnech dohromady, povšiml si mi jeden lázeňský a zasvětil mě do tvorby vonných lázní a do masáží. To mě bavilo…

Kouzelnici jsme navíc viděli jen v prvních pěti dnech, pak se zřejmě z města ztratila. Když se ale dnes vrátila (značně pobledlá s flíčky na kůži), byla poměrně šťastná. Chvilku jsme se dohadovali nad mapou. Nechtělo se nám jít hned teď do pouště, takže jsme chtěli jít ještě chvíli podél ní, žel právě tenhle kus mapy chyběl. Kouzelnice ale má v tomhle městě přítele kouzelníka a ten za drobnou službičku chybějící kus mapy nechal dokreslit. Prý mu máme donést z pevnosti co je na té části mapy nějaký artefakt. To nám sdělila naše kouzelnice Elvíra. I jí bylo divné, že si tam kouzelník nedojde sám…

Je trochu hloupé, že se s tou věcí budeme muset vracet, ale za ten chybějící kus mapy to myslím stálo. Po nákupu zásob vyrážíme opět do divočiny.

Zbytek dne do doby než přišel čas na stavění iglú mi zpestřovaly stopy sněžnic ve sněhu a později kouř kdesi vpředu. Našli jsme tam jednoho z našich dřívějších přátel - lovce léčitele. Mišel k němu vlezl do iglú a vesele tam pak oba popíjeli…

Kouzelnice s mojí drobnou pomocí (dřevo na oheň) uvařila večeři a já mezitím stavěl iglú. I pro Mišela, kdyby se snad vrátil.

Vrátil se, ale totálně sťatý. Sjel jsem ho hezky po vojensku a pak ho strčil do sněhu ústy napřed. To pomohlo Mišelovi lehce vystřízlivět

95.den / 2.den

Ráno jsem musel Mišelovi nabídnout vyprošťováka, neboť tisíce malých kovaříčku bušilo do kovadlinek v Mišelovo hlavě. Mišel byl ale sťatý řádně, pravděpodobně v noci ještě upíjel, takže mi řekl, že v butilce nic není. Zakryl jsem si rukou oči a rezignovaným hlasem mu sdělil, ať si butilku odšpuntuje…

Mišelovo oblečení jsem raději nehodnotil, bylo kromě znečištění na jistých místech též ožehlé ohněm.

Léčitel-barbar na tom nebyl lépe, ale na něj již vyprošťovák nezbyl. Musel tedy žít bez něj. Oba opilci nás celý den zdržovali, potácejíc se po cestě a odskakujíc si do křovíčka.

V poledne se barbar probral k životu a po zbytek dne pomáhal Mišelovi. Teplý oběd jsme s kouzelnicí zavrhli. Sice jsme tak vytrestali i nás dva…

A opět iglú, večeře, zalehnutí a hlídky… Dnešní noc byla zpestřena tím, že se barbar "kočkoval" s kouzelnicí Elvírou venku u ohně. Nedopadlo to pro něj dobře…

96.den/ 3.den

Dopoledne jsme již na dohled pevnosti. To zjistila kouzelnice, která vystoupala do vzduchu. Pak se po vzduchu do pevnosti rozběhla (přesný důvod nevím, zrovna jsem byl odběhnutý stranou) a my ostatní ji moc nestačili. První byl u dveří pevnosti barbar a otevřel je, ale nijak se mu dovnitř nechtělo. Kouzelnice mezitím vnikla do pevnosti oknem, které rozbila. Z toho okna se hned poté zablesklo…

Chtěl jsem jít kouzelnici na pomoc a bezelstně jsem vběhl dovnitř. Tam stála řada chrličů po obou stranách chodby. Jakmile jsem se dostal na úroveň první dvojice chrličů dostal jsem od nich zásah plamenem.

Mišel, který doběhl poslední, mi pomohl odtrhnout víčka očí od sebe. Řasy na mých očích se totiž spekly do sebe.

Řádně jsme prohlédli chodbu před první dvojicí chrličů. V ní byla deska s vyhloubeným důlkem pro klíč. Jako by to byla kamenná forma… Mišela nenapadlo nic jiného, než se v tom důlku pošťárat mečem. Vložil jej tam a zjistil, že asi pomalu projíždí skrz ten klíč. Meč tedy vytáhl a zhrozil se. Ten klíč odtavil velkou část meče! Naštvaný Mišel šel ven z tvrze a já se mezitím pokoušel vymyslet způsob jak vypnout nebo obejít chrliče.

Po chvilce byl Mišel zpět s jiskrou v očích a volal na mě, ať jdu s ním. Odtáhl mě do lesa, kde ležela velmi stará mrtvola. Byla tak stará, že z těla zbyla jen kostra. Na kostře bylo navlečeno plátové brnění. Mě zaujalo, že není zrezlé a chtěl jsem se na tím zamyslet a osahat si to brnění, ale Mišel mě ihned probral. Řekl, že si mě sem přivedl proto, abych mu pomohl se zbytkem věcí toho chlápka. Vrazil mi do ruky to brnění, sám popadl zvláštní (kouzelnickou?) hůl a šli jsme zpět k tvrzi. Byl tam ještě pergamen, i ten jsme vzali, ale nečetli…

U tvrze se Mišel rozhodl, že zkusí s tou holí nějak manipulovat a projít skrz chrliče. Když zjistil, že hůl zapadne (byť nepřesně) do klíčového důlku, tak mě vyzval, abych si nasadil to brnění a zkoušel projít. Nasadil jsem si ho (bylo mi velké, takže jsem ho mohl nosit jen volně nasazené). Při prvním pokusu jsem dostal od chrliče zásah. Šel naštěstí do brnění, což mě zachránilo od zranění. Bylo mi jen trochu tepleji… Pak jsme dělali další pokusy a mě bylo čím dál tím v brnění tepleji. Až jsem to nakonec vzdal a šel se vyválet do sněhu, abych to brnění zchladil a sundal ze sebe. Šel jsem stavět iglú na noc, ale Mišel to nevzdával a dělal další pokusy. Když způsobil výbuch, vrátil se ke mě zpět…

Po noci v iglú přišel další, již 97.den našich dobrodružství, nebo chcete-li 4.den našeho aktuálního hledání.

Odkusi přišel jakýsi "plechoun" a že prý je to hrdina a že přes chrliče projde. Šli jsme s ním tedy do chodby s chrliči, kde si nešlo nepovšimnout, že jeden chrlič chyběl. Plechoun dostal zásah a hned bylo po chuti jít po hradu. Zahalekal jsem na celý hrad "Elvííííírooooo". Včera na moje volání nereagovala, dnes mě zaslechla a přišla.Vzduchem. Podal jsem jí ihned onen pergamen a řekl jí, u koho jsme ho našli. Začetla se do něj a rysy ji za chvíli ztvrdly. "Kde je ten mrtvý?!?". Tenhle pohled jsem už znal, ještě kousíček a létaly by ohnivé koule z jejích rukou.Zavedl jsem ji k té kostře. Kouzelnice doslova zfialověla vztekem. "Kde je brnění a hůl?!?" Mišel se přiznal, že včera strčil hůl do otvoru chrliče a ten když po něm nemohl plivnout oheň, se rozžhavil a vybuchl. Brnění jsem měl shodou okolností na sobě, chtěl jsem totiž udělat ještě jeden pokus s brněním.

Kouzelnice zesinala. "Chceš zemřít? Dolů s ním!!!". Než by kdokoliv řekl "popokatepetl" měl jsem brnění dole. Pak nám kouzelnice přikázala, abychom kopali hrob. Mišel se takticky vzdálil zpět za plechounem, neboť neměl nic co by šlo použít na kopání hrobu a tvářil se, že jde něco najít.

A já se pustil do kopání hrobu. Mohu Vám říci jen tolik, nekopejte hrob mečem ! Je to úmorná práce, která ubývá pomalu. Já navíc obdržel v první hodině kopání přednášku od kouzelnice o morálce a o tom, jak si můžeme dovolit okrádat mrtvé. Druhou hodinu jsem již kopal v tichu a pak jsem vysílen odpadl. To, že jsem kouzelnici neodmlouval a že jsem kopal bez přestávky, kouzelnici obměkčilo. Nechala mě odstoupit od hrobu a svými kouzly hrob prohloubila. Pak kosti obřadně vložila do jámy a nechala mě hrob zaházet. Zatímco u hrobu hovořila řečí, kterou jsem od kouzelnice slyšel poprvé, sedl jsem si na svoji přikrývku stranou do pozice, kterou jsem tak často viděl u kouzelnice. Dost si v ní vždy odpočala…

Ta poloha byla velmi pohodlná, byť mi bránila usnout. Když jsem se trochu probral z únavy, povšiml jsem si, že kouzelnice již nepoužívá plynulou mluvu. Podle intonace hlasu jsem soudil, že pokládá otázky, ale neslyšel jsem odpovědi…

Po chvíli se kouzelnice na mě otočila, vzala do ruky brnění a sdělila mi že bych měl pronést jednu větu na hrobem a hned mi ji i řekla. Jak jsem čekal, věta byla v tom jazyku, který jsem od kouzelnice dnes slyšel poprvé. Dokázal jsem tuto větu zopakovat jak před kouzelnicí tak i u hrobu. Myslel jsem si, že to je omluva za to okrádání. Ale nebyla. Obdržel jsem totiž tímto jazykem odpověď, snad přímo od těch kostí…

Kouzelnice z mého leknutí usoudila, že jsem odpověď dostal a chtěla ji po mě slyšet. Pokusil jsem se ji foneticky interpetovat. Zvuky, které jsem ze sebe vyloudil kouzelnici znatelně potěšily. Podala mi s úsměvem (!) zbroj a prý: "Nasaď si ji" Nechápavě jsem se na ni podíval, vždyť před dvěma hodinami tu zbroj ze mě málem strhla!

Bylo mi při oblékání zbroje vysvětleno, že této zbroji se říká dračí, a že ten kdo ji nosí bez dovolení je brzy dostižen nebezpečím a následně smrtí… Když jsem měl zbroj na sobě, čekala mě dvě překvapení. První překvapení bylo to, že zbroj, která mi byla velká mi teď sedla jako ulitá. Seděly mi dobře nejen hrudní pláty vpředu i vzadu, ale dokonce i ochrany na ruce! Ale druhé překvapení bylo větší. Přestože byla zima, bylo mi v brnění příjemně teplo, ani jsem nepotřeboval zimní oblečení. Poté kouzelnice řekla, ať projdeme hradem kolem chrličů za ní a vrátila se vzduchem do hradu. Pochopil jsem, že už asi zná způsob, kterak projít kolem chrličů.

Vrátil jsem jsem před hrad. V iglú ležel plechoun a Mišel se ho pokoušel léčit. Bylo mi jasné, že ty dva mi nepomohou a tak šel k chrličům sám.

Budete mě považovat za blázna, ale když jsem tak stál oblečen v brnění blízko u chrličů došlo mi několik věcí. Jako by mi to brnění "pomáhalo" v myšlení. Uvědomil jsem si totiž jeden svůj včerejší pokus o projití.

Stál jsem v nepadnoucím brnění a přemýšlel, co jsem ještě nevyzkoušel. Co se zkusit plížit po zemi? Zkusil jsem to a jak se dalo čekat, dostal jsem od jednoho z chrličů zásah. Bál jsem se zvednout, a tak jsem zařadil zpátečku a začal se plazit zpět. O chvíli později mě dostihla další rána z chrliče a tentokrát bolela…

Ha! Chrliče sice střílí opakovaně, ale ne ihned! Sebral jsem dva kameny z rozbitého chrliče a hodil je rychle za sebou. Do prvního kamene se trefily všechny chrliče, druhý prolétl nepovšimnut.Už jsem věděl jak na to…

Hodil jsem tedy další kámen skrz a chrliče se na něm vyřádily. Začal jsem sprintovat za ním a šťastně se dostal na druhou stranu chodby ke dveřím. Otevřel jsem je - a dostal zásah ohnivou koulí… Už už jsem ze sebe chtěl strhat brnění v domnění, že se zase rozžhaví. Ale ono nic. Až teď jsem si uvědomil slova kouzelnice o nepovoleném užívání brnění a i o tom, jak se brnění rozžhavovalo. Vždyť se mohlo rozžhavit tak, že bych nerozepnul spony a v brnění se uškvařil! Děkoval jsem si, že mě napadlo zchladit brnění včera ve sněhu.

Ale teď jsem šel za kouzelnicí a tak jsem šel touto místností, která měla i galerii, dál. Všude stála vystavena brnění a u nich "kouzelné tyče" jak jsem si je pracovně nazval. Tyče ani brnění jsem si moc neprohlížel a postupoval k protilehlým dveřím. Otevřel je a opět dostal zásah ohnivou koulí. Pochopil jsem, že pravděpodobně jsou takhle chráněny všechny dveře. Teď jsem stál na chodbě s dvěmi dalšími dveřmi. Otevřel jsem první dveře a uskočil. Ohnivá koule proletěla a neškodně se zabořila do zdi. Vešel jsem a zjistil, že jsou zde jen schody nahoru. Vyšel jsem po nich a nalezl kouzelnici v bezvědomí. Ošetřil jsem všechna krvácivá zranění jak jsem nejlépe dovedl. Nejsem medik a tak jsem mohl jen čekat, než se kouzelnice probere. Měl jsem dost času na průzkum a šel prozkoumat zbylé dveře. Opět jsem otevřel dveře a opět kolem mě prolétla ohnivá koule. Sešel jsem dolů a nalezl zde zašupovací dveře ze zvláštního modře světélkujícího kovu. Nikde nebyla klika, jen jakýsi znak byl na dveřích nakreslen. Vrátil jsem se tedy ke kouzelnici a jen zlehka nahlédl do dveří, ze kterých musela kouzelnice vyjít - soudě podle stavu jak jsem jí před hodinkou našel. V místnosti, kterou jsem za dveřmi našel, mě zaujalo to, že spáry v dlaždicích měnili barvu. A právě toto zjištění mi zabránilo vstoupit dovnitř. Ostatně - proč bych tam měl chodit, když tuto část hradu měla jistě kouzelnice prozkoumanou… Kouzelnice se po necelé hodince, co jsem strávil už u ní, probrala. Byla ráda, že mě spatřila a nechala si vyprávět co jsme spatřil. Popisované "kouzelné tyče" (měl bych asi správně říkat hole) ji zaujali. Mimochodem, to jsem vám ještě neřekl - vypadaly dost podobně té, co ji zničil Mišel.

Šli jsme tedy do místnosti a kouzelnice šla na galerii. Tam byly též brnění a hole, ale byli trochu jiné, než ty dole. Elvíra vzala tuto hůl do ruky a optala se na něco tím divným jazykem. Odhadoval jsem, že se ptá kohosi o povolení použít tuto zbraň. Pak se optala znovu a protože se jí asi dostalo odpovědi, začala si s holí hrát. Povedlo se jí otevřít "květ", kterým byla hůl na špici opatřena. Elvíra dál manipulovala s holí a vyšlehl z ní plamen. Nešlehl ze špice hole, ale z místa, kde hůl držela Elvíra. Uskočil jsem od Elvíry a hole tak prudce, až jsem se skácel na zem…