Osobní deník Patrika N. (5.)

Mišel se poté nějak dostal na hlášku v červeném podkladě se dvěma tlačítky (vypadalo to jako Dialog ve stylu „Ano/Ne“) . Nezbylo tedy nic jiného, než zvolit jednu možnost. Mišel ji zvolil a na stole se hned rozsvítila červená kontrolka. Podle toho, že se kryt začal zamlžovat (a podle dalších příznaků) Mišel se domníval, že hláška asi znamenala „Oživovat? Ano/Ne“ a že zvolil „Ne“. To zamlžování totiž znamenalo, že ubývá dýchatelný vzduch, respektive že neběží cirkulace. Mišel restartoval počítač a otevřel poklop. Když zjistil, že dýchám a že jsem se naštěstí nezhoršil, ale ani nezlepšil, vsadil vše na jedinou kartu. Zapnul vše znovu, proklikal se na onu hlášku a zvolil druhou možnost. Těžko říct, co ta hláška znamenala, na stole zablikaly kontrolky a na obrazovce naskočilo cosi jako odpočet. Už-už se Mišel radoval, že se mu vše povedlo, když se pořádně podíval na obrazovku. Pochopitelně se zděsil, protože uviděl čtyřrukou potvůrku. Ne, proces léčení se zastavit nedal…

Aha, já vám opomněl říci jednu základní věc. Všechny mumifikované mrtvoly, co jsme zde nacházeli, byli čtyřrucí lidé. Nu, Mišel měl čas přemýšlet co se se mnou stane. Bude ze mě čtyřruká příšera se šesti prsty?

Hned se mu naskytla příležitost to zjistit. Lovce se nebavilo koukat jak na počítači běží odpočet a šel se nahoru věnovat své profesi. Tam ho napadly dvě gorily (? – kouzelnice tahle zvířátka nezná, ani lovec ne!) a ač zraněn se hnal zpět do podzemí, kde ho kouzelnice svým umem zbavila goril a doprovodila ho do ošetřovny.

Mišel si lovce posadil na druhý stůl, kde ho nejprve normálně ošetřil. Pak nahodil počítač… A opakovala se situace s poblikávajícími a čmoudícími stroji. Pochopitelně, ten jediný čmoudíkující patřil k mému stolu. Štěstím pro mě bylo to, že inteligence stolu byla tak vysoká, že když počítač vyslal svůj poslední nesmyslný pokyn těsně předtím než vybouchl, rozsvítil stůl na sobě všechny kontrolky do červené barvy a deaktivoval se. Stůl současně odemkl obě půlky krytu a pootevřel je. Mišel odehnal vyděšeného lovce pryč a mě přetáhl na druhý stůl. Při tom si spočítal moje končetiny včetně prstů. Vše vypadalo v normě, dvě ruce a dvě nohy a na každé končetině pět prstů.

Už mě nezavíral do „kokonu“ jak nazval tu vaničku Mišel, ale přesto se ještě pokoušel vydolovat z počítače něco víc. Po větší chvíli pochopil, že pro člověka tento přístroj vůbec není stavěn, takže pozemský nebude…

Pak se stalo něco, co mi nikdo nevysvětlil. Lovec kousl Mišela do krku a ten omdlel. Jeho hlava zasáhla klávesnici. Ano, uhodli jste, kryt se nade mnou opět uzavřel…

Když se Mišel probral, ani na mě nevzdechl (v té tmě co už na ošetřovně panovala mě ani neviděl) a šel spát. No a já spinkal zakrytovaný na stole… To už se mi vracela paměť, (spíš bych měl říct inteligence) a tak si uvědomuji, že jsem si ve svém spánku připadal jak v bavlnce. Teplo bylo právě tak akorát, neslyšel jsem žádný hluk…

Ráno, 36.den od začátku našeho úkolu, mě Mišel začal postrádat, přiřítil se na ošetřovnu a okamžitě mě odkrytoval. Zkontroloval mi zorničky a zhluboka si oddechl. Jako lékař poznal že momentálně sním nějaký sen… A tak se vydal na dřevo. Lovec šel na zvěř a kouzelnice něco kula v knihovně.

V poledne jsem se probral. Už to, že jsem se neprobudil v posteli, ale na ošetřovně pomohlo mojí paměti a já si vše vybavil…

Když jsem se totiž pohyboval ve virtuálním světě, narazil jsem tam mimo jiné na budovu Archivu1 a Archivu2. Nejprve jsem zkusil Archiv1. Tato budova nebyla hlídaná a obsahovala jen pohádky. Preventivně jsem ho prohledal… Po kontrole hodinek na mé virtuální ruce jsem zjistil že uplynulo sotva pár vteřin a já měl prohlédnutý celý knižní virtuální archiv. To se mi líbilo…

Šel jsem do druhého Archivu. Strážný stojící u vchodu řekl: „Zadejte login a heslo“. Prubnul jsem login „guest“. Nezafungovalo. Stáhl jsem se dál od budovy a zapřemýšlel jsem co s tím. Prubnout znovu přihlašování? Řekl jsem si, že si musím poznačit už zkoušená hesla a jména. Než jsem stihl pomyslet na cokoliv jiného, měl jsem v ruce poznámkový blok a tužku. A hrome, pomyslel jsem si, tak takhle to funguje! Pomyslel jsem že chci mít na sobě brnění a blik, měl jsem na sobě kožené brnění. Pomyslel jsem na slušné oblečení a blik, byl jsem slušně oblečen přes brnění. To se mi zalíbilo. Trošku mě svádělo změnit si vzhled na ženu, ale to jsem zavrhl. I když změnit vzhled, což takhle vzhled mého šéfa? Ihned jsem pocítil změnu na obličeji. Bez střelné zbraně jako bez ruky a pomyslel jsem na opakovačku. Ani mě nezarazilo, že se objevila se zpožděním…

Šel jsem ke strážnému a zkusil login „administrátor“ nic. Já, opojen mocí virtuálního světa, jsem na něj zamířil opakovačkou, cvakl spouští a nic! To už jsem i já definitivně poznal, že tyhle přístroje nemají v sobě pozemská data z našeho věku. Počítač nenašel ve své databází data o zbrani co jsem chtěl, a tak se jukl do mé paměti, která ale počítači „nabídla“ jen vizuální vzhled zbraně. Pomyslel jsem tedy na nůž, který umím používat v boji a během mžiku jsem ho měl. Ze zoufalství jsem na strážného zaútočil. Čímsi mě trefoval…

Vzpomínka zde končí, teď už vím, že střílel čímsi, co snižovalo moji inteligenci. No a protože nejsem hacker abych si tohle hlídal, tak jsem bojoval až do konce… Což ve svém důsledku mělo za následek můj zdravotní stav a moje dementní slintání…

Jak se tomu počítači identifikovat? přemýšlel jsem a pak jsem si uvědomil že na místních počítačích je štěrbina tak akorát na identifikační kartu. A já mám přeci dvě!!! Má štěrbinu i virtuálka?

Proběhl jsem kolem kouzelnice v knihovně a zastavil se u virtuálky. Uf, štěrbina tu je taky. Kratičce se rozhoduji – vsunout kartu strážného nebo kartu toho muže z ubikace? Zvolil jsem druhou možnost, zasunul kartu do štěrbiny (nad štěrbinou se rozsvítilo světélko v barvě zelené). Rychle jsem si nasadil přilbu. V tu chvíli se vrátil Mišel se dřevem a ptal se po mě. „Ono mu to nestačilo“ zařval Mišel hned poté co obdržel odpověď od kouzelnice a běžel k virtuálce. Nevytrhl mě… A tak jsem mohl v klidu zkusit to co jsem chtěl.

Objevil jsem se na stejném místě jako minule. Vrátný se mě ptal co chci. Odpověděl jsem mu stejně jako minule: „Archiv“. I tentokrát mi ukázal cestu.

Hned při prvním kroku mě něco píchlo na pravém prsu. Co to? Co by… Měl jsem na sobě pevně připevněnou identifikační kartu. Upravil jsem si ji a šel k archivu2.  Strážný bez řečí (!) otevřel dveře do archivu a já vstoupil. Žel tenhle archiv vypadal jako černá díra, prakticky nic tu nebylo. Prubnul jsem tedy zeměpisné informace. Hned první moje otázka „Kde je pevnost Stone“ mě přesvědčila, že jsem počítačový amatér. Odpověď počítače totiž byla „Pevnost stone je zde“…

Jednoduše volenými otázkami jsem zjistil, že pět dnů cesty pěšky(?) na jih je město „Svobodný přístav“ Já to město ale znám pod názvem „Hvězda severu“. Lebeční hora je prý od pevnosti Stone směrem na jihozápad.

Pokus o zobrazení mapy se zobrazením tří mě známých bodů (Stone, město a hora) dopadl divně. „Chyba exportu *********** DLL“ zahlásil počítač. Pochopil jsem že je systém poškozen a tak jsem nechal hledání, vyšel z archivu a hned venku jsem v myšlenkách vyslal pokyn, že už nechci být ve virtuálním světě…

Ledva jsem si sundal přilbu, byl u mě Mišel a velmi se podivoval že jsem v oukeji. Ukázal jsem mu kartičku zasunutou v počítači a řekl mu, že heslo je na ní. Kartička z počítače sama vyjela a tak jsem ji hned Mišelovi věnoval i s tou druhou a ozřejmil jsem mu která patřila komu. Hned poté jsem zopakoval hlášku počítače „Chyba exportu“ včetně těch nesrozumitelností co tam byly napsané. Následně jsem Mišela zahltil tím co má zjistit. Ten si nasadil přilbu a vyslintl.

Nezbylo než čekat, až se Mišel probere a protože to trvalo déle jak obvyklých 30 minut šel jsem hledat do knihovny. Zde jsem našel zajímavý zeměpisný časopis, který popisoval, že existovala tři mocná království.

První z nich, království ledu, sněhu a technických mágů mělo hlavní sídlo v pevnosti Stone

Druhé z nich, království písku a titánů mělo hlavní sídlo v pevnosti Stol. Tuhle pevnůstku jsem měl na jedné časti nalezené mapy nepojmenovanou, ale podle popisků co v časopisu byly to nemohla být jiná…

Třetí z nich, království přírodní magie mělo centrum ve městě Sidgamarad.

Je to pro nás zatím nezajímavá informace… Po kontrole Mišela, který se stále neprobral, jsem se chvilku motal kolem virtuálky jsem se rozhodl, že zkusím vstoupit dovnitř tentokrát s kartou bezpečáka.Vlezl jsem dovnitř…

Začal jsem kutit v Archivu dvě. Zkusil jsem vyvolat "Repair" a zadařilo se. Místo černé díry, která zde byla, se začaly objevovat regály s obsahem. Pak někde něco zachrčelo, světla blikla a z celého archivu2 nezůstalo vůbec nic…

To mě zamrzelo. Když už jsem byl ale uvnitř zkusil jsem se podívat do všech ostatních sekcí počítače. Začal jsem personalistikou.

Zde jsem nalezl záznamy šedesáti tisíc lidí rozdělených do několika skupin. Zkusil jsem nejprve drakojezdce v domnění, že se přes ně nějak dostanu na způsob jak oživit draky. Bohužel ne… Pak jsem si nechal vypsat všechna jména osob a vedle nich města odkud jsou. Očima jsem procházel tento seznam, abych se pokusil najít nějaké mě známé město. Žádné známé město jsem nenašel, ale zaujalo mě jméno jednoho pracovníka: TUTANCHAMUS. Ano, je to jméno toho kouzelníka, kterému neseme vzkaz. Povolání, které zastával, se do angličtiny překládá souslovím "genetic engineer"

Poté jsem vlezl do Systému a jeho podsekce elektroinstalace. Zde jsem si mohl prohlédnout co je kde vypnuté a zapnuté. Nemohl jsem si nepovšimnout, že nějaké dráty vedou mimo základnu. Pokusil jsem si zapamatovat směr, abych později osobně to místo našel. Zde na "mapce" dráty po chvíli končily s nápisem, "není spojení"

Vstup do sekce "System-inženýring" byl blokován nápisem "Access Denied".Zkusil jsem ještě vstoupit do sekce Obrana, ale tam na mě čužík zamířil zbraň. Tohle už jsem znal a tak jsem odsud vycouval…

Mezitím co jsem byl ve virtuálce, se Mišel probral a šel na dřevo a Kouzelnice si vyšla na procházku. Zde se potkala s lučištníkem, který zde cosi lovil, ale sešel s cesty. Protože se kouzelnice s lučištníkem nepohodli, vrátila se do pevnosti Stone sama a s pomocí závory zavřela vstupní dveře a s Mišelem pojídali zásoby. Připojil jsem se k nim. Po chvíli dorazil i Lučištník. Šel jsem mu otevřít a protože jsem se s ním neznal (a on zrovna v tu chvíli mluvil jen Anguansky"), chtěl jsem aby mi odevzdal luk. K tomu se neměl a tak jsem mu přibouchl dveře před nosem. Úmyslně jsem přes ně nedal závoru, ani jsem nezaklapl pořádně dveře. Ty, jak se dalo čekat, se průvanem otevřely a lučištník vstoupil dovnitř. Byl jsem dobře schován a tak lučištník mohl prozkoumat celé přízemí bez zábran. Ledva se však přiblížil ke schodům, byl jsem za ním a chtěl jsem ho mečem popostrčit, aby šel dolů. Dostal jsem pěstí a poroučel se ze schodů…

Tím hlukem byla přilákána ke schodům kouzelnice a vybafla na lučištníka Linguansky co že mi jako provedl. Dostalo se jí odpovědi v Linguanštině. Po chvilce jsem se probral… a navázal s Lučištníkem Torinem přátelství. Ukázal jsem mu knihovnu a místo kde bude (s námi) spát.

36.den.

Měl jsem hlídku brzo k ránu a přemýšlel nad otázkou, kterou jsem položil všem ostatním včera večer: Vydáme se na jihozápad rovnou k lebeční hoře, nebo půjdeme nejprve na jih do města "Hvězda severu"

Pro jistotu jsem znovu vlezl do virtuálky a prolezl názvy kategorií. Zjistil jsem, že mě počítač pouští ještě do kategorie Hry. Zkusil jsem si jich pár pustit s tím, že bych tam mohl najít nějakou reálnou mapu. Nejnadějněji vypadal simulátor letu na létajícím koberci… Bohužel jsem nedokázal najít žádný záchytný bod.

Ráno po snídani zapadl Torin do knihovny a dokázal najít jeden kousek mapy, ale právě ten nejdůležitější! Byla na něm nakreslena pevnost Stone a Svobodný přístav. Navíc ten kousek přesně zapadl do našich dvou částí map, které předtím nešly k sobě… Prostým odkrokováním pomocí prstů na rukou jsme zjistili, že bychom šli k lebeční hoře třicet dnů, z toho minimálně dvacet pouští (měli jsme známou vzdálenost pevnosti Stone a Svobodného přístavu-5 dnů pěšky). Protože na mapě nebylo poblíž žádné další město, pochopil jsem že město Hvězda Severu se na mapě jmenuje Svobodný Přístav. S Torinem jsme šli na lov. On lovil lukem já lovil Torinovo vrhací dýkou… Společně jsme dostali srnu, kterou pak celý 37. den udíme. Až 38 dne od začátku naší mise vyrážíme zpět do města..

43. den

Jsme ve městě "Hvězda severu". Torin plánuje, co si všichni koupíme na cestu, ale vyvedl jsem ho z omylu. Kupovat může maximálně on a Elvíra… Nu, něco málo se nakoupilo, potřebné budou hlavně měchy na vodu… Hned odpoledne jsme vyrazili na cestu. Prvních pět dnů půjdeme podle říčky, než dorazíme k nějaké významné stavbě u níž odbočíme k poušti.

45.den

Zleva se na náš směr napojilo několik lidských stop a až do odpoledne nevypadaly nebezpečně. Až odpoledne jsme našli poměrně zválené a zdupané místo. Co horšího, nalezli jsme i stopy krve a stopy po vlečení. Nepoznali jsme, jestli od řeky nebo k řece, ale jdeme to s Torinem prozkoumat. Já, jdoucí první jsem se probořil na místě, kde byl led před pár dny prosekán. Torin nalehl na led a povšiml si, že nějaký člověk je pod ledem…

Torin mě vytáhl a nahnal k ostatním. Na vrchní části oděvu okamžitě začla umrzat voda. Abych se zahřál vyhrabal jsem cosi jako iglú. Jenže jsem se spíš zahřál na horní půlce svého těla, ale na prstech nohou jsem začal mít omrzliny. Ještě jsem nebyl zcela zdráv a tak mě tato banálnost dostala do bezvědomí…

Bezvědomí mě trápilo dobrých šest hodin a ostatní okolo mě běhali a snažili se mi pomoci. Ležel jsem zabalen do suchých plášťů přátel…

Lučištník šel lovit a raději se k nám už nevrátil…

V noci nám něco chodilo po střeše našeho vyhrabaného doupěte. Velikostně to vypadalo jako grizzly.

46.den.

Zaměstnáváme se (já, Mišel a Elvíra) lovem. Dneska nám ale vše utíká… Večer se k nám připojil bojovník Maximus

47.den

Tentokrát se lov vydařil, chytli jsme srnku. Elvíra zpestřila zapalování ohně tím, že vyčarovala dvoumetrové plameny a pak se je snažila ponížit… Mezitím jsem přitáhl dřevo a tak se mohlo přes noc udit…

48.den

Pokračujeme v cestě. Jako by nám bohové nepřáli… Už zase nás napadli sněžní vlci, soudím podle vytí. Ne, naštěstí to byl jen jeden sněžný vlk, ale Maximus jej udolal…

49.den

Dostali jsme se na planinu, nikde ani živáčka… a ani dřevo nikde není. Alespoň sněhu na iglú je dost… Maximus se od nás v noci odpojil.

50.den

Celý den vyhlížíme stavbu zakreslenou na mapě. Existuje ještě? Nu asi ne, už vidíme po levici hory a stavba nikde…

Večer jsme opět bez ohně. Jestli nenastydnu, tak se budu sám sobě divit… No a při mé hlídce jsem si povšiml záře na západě. Když jsem ale mrknul byla bílá záře pryč… Tak nevím

51. den

Nastydlý Mišel a nastydlá kouzelnice mi naznačují že bude třeba se alespoň dva dny doléčovat. Měníme tedy směr ze západního na severní a směřujeme k lesu pod horami… Stavím opět Iglú..

Následující den nebyl ničím zajímavý, všichni se potí jen já nosím dřevo… To pak mělo za následek, že jsem na své hlídce usnul…

53.den

Spal jsem tak hluboce, že jsem zaspal Elvířinu snídani, musel jsem si tedy uvařit sám. Byl jsem rozespalý a tak jsem si opékaný kus masa spálil… A pak opět putujeme celý den na západ.

V podvečer jsme narazili na stopy nějakého velké ptáka, jak jsem to odhadoval. Stopa byla tak veliká jako můj loket. Kouzelnice nám prozradila, že stopa odpovídá mýtickému masožravému Ptáku Nohovi. No potěš koště, jako najust se stopy stáčejí na západ k jezeru.

Nezbývá nám nic jiného, než pokračovat k jezeru, k našemu hlavním orientačnímu bodu. Po chvíli chůze jsem si povšiml, že ubývá sníh a měl jsem pocit, že se otepluje. Zažertoval jsem, že u jezera žije nějaký ohňový drak, ale nikdo se tomu nezasmál. Dnes už přímo k jezeru nedojdeme a tak jsem opět začal připravoval Iglú.. Nechtělo se mi snášet sníh z blízkého okolí a tak jsem udělal jen takové "roury", pro každého jednu.

54. den

Brzo ráno nás vzbudilo zařvání nějakého zvířete. Kouzelnice, která zrovna hlídala, byla poměrně v pohodě, ale ani ona nebyla schopna odhadnout, co by to mohlo být za zvíře.

A opět putování… To už ale nastal čas na sundání sněžnic, neboť se začaly objevovat ostrůvky země beze sněhu. Současně s ostrůvky se ale začaly objevovat sochy, nahodile postavené. Když jsme si je prohlíželi, uvědomil jsem si , že tyhle sochy nemají podstavec.

Snad to nebude…!!!!