Osobní deník Patrika N. (4.)

Při příchodu nahoru jsme zjistili, že lovec zmizel. Naše věci naštěstí nechal na pokoji…

Obědváme a já přemýšlím jak se dostat za dveře. Oslovil jsem proto kouzelnici: Nemáte náhodou nějaký trik, jak nás dostat za ty zavřené dveře? To jsem neměl dělat. Kouzelnice zrudla a řekla naštvaně: Trik? Trik?!? Když se jí v ruce objevilo světélkující cosi (stejné cosi co vybouchlo tam u lovecké chaty), pochopil jsem, čím jsem ji naštval. Omlouvám se, nechtěl jsem říct trik křikl jsem a hned poté jsem vzal preventivně čáru… Mišel dopadl hůře. Obdivoval "trik" co kouzelnice právě předvedla. Dostal tu kouli přímo pod nohy. Byla ohnivá… Mišel začal zdrhat a najednou začal řvát že oslepl. Kouzelnice jej nepronásledovala, ta zůstala ve společenské místnosti a u ní stál ohnivý pes…

Šel jsem tedy za hlasem Mišela a z ničehož nic jsem byl v neproniknutelné tmě. Pomyslel jsem si cosi o zavřených okenicích, ale to už jsem zakopl o Mišela. Než se mi ho podařilo přesvědčit, že ta tma není slepota, že kousek dál je vidět, byla tma pryč. Nechal jsem Mišela a kouzelnici, ať si to spolu vyříkají a šel se podívat na ty zpropadené dveře do místnosti 11)

Byl jsem po chvíli už tak zoufalý, že jsem ty zašupovací dveře začal vyrážet ramenem. Měl jsem štěstí, zašupovačkám nefungovala zajišťovací západka a jak jsem se po jednom nárazu do dveří svezl na stranu, ty se pootevřely. Trocha práce s páčidlem a bylo to.

Místnost 11) byla zcela prázdná… Pak jsem si povšiml dalších dveří. Vstoupil jsem a přímo proti mě byly další zašupovačky. Tyhle jsou ale viditelně zablokované a vzpříčené. Nakoukl jsem tedy vpravo do místnosti 12) a nalezl velmi moderní ošetřovnu s lůžky. A ve třináctce… Elektrorozvodná deska a roura začínající metr nad zemí a vedoucí kamsi dolů a tam dole je… No já snad mám vidiny! Jsem v elektrárně!!!

Šel jsem pro ty dva zbytkové. Kouzelnice již byla klidná, byť stále měla u sebe ohnivého psíka, Mišel něco kutil opodál. Zeptal jsem se jich, zdali někdo má, případně našel provaz, že potřebuji někam sešplhat. Kouzelnici jsem tím zaujal, zřejmě chtěla dokázat, že nedělá triky ale jen pravá kouzla. Mišelovi jsem řekl, že jsem našel ošetřovnu, čímž jsem zaujal i jeho, takže jsme opět ve třech sešli dolů.

Vysvětluji kouzelnici v místnosti s rourou, že se potřebuji dostat dolů. Mimochodem, ta roura je dost široká na to aby se tam vešlo uzounké točité schodiště. Kouzelnice byla po průzkumu spodku stejného názoru jako já, pronesla nějaké to zaklínadlo a mě z toho trošinku zabrněla spodní část nohou. Pak mě kouzelnice vyzvala abych klusal rourou dolů. Byl jsem ještě maličko nedůvěřivý a tak jsem si nejprve sedl na rouru a pak opatrně přehodil nohy. No božínku, já stál na vzduchu! Udělal jsem zkusmo krok a byl jsem o kousek níž. Mezitím mi kouzelnice řekla že mám necelých pět minut. Rozhodl jsem se: Kouzelnice je v mém týmu, týmu vždy důvěřuji a tak sem zrychlil.

Dole jsem běhal jak kybernetická myš abych zjistil jak spustit vodu na turbínu až jsem nakonec zjistil, že původně tekla voda na turbínu přímo tou rourou co jsem sní sem vlezl a že ta šestice malých rour, co začínala tady dole, že tu vodu jen odváděla. Vyšel jsem tedy po vzduchu nahoru. Na tváři kouzelnice jsem viděl úlevu. Asi to bude náročné, dělat kouzla…

Zatímco kouzelnice odpočívala a Mišel procházel ošetřovnu, šel jsem na podrobnější průzkum všech nám známých místností a nalezl jsem kus nějaké mapy …

Pak jsem kouzelnici vysvětlil, že potřebuji, aby voda nebo vítr proudil tam dolů. Kouzelnice se rozhodla pro vítr a pak se chvilku dohadujeme, jak má být silný. Hurikán nechci a tak volím nejbližší nižší stupeň, který kouzelnice umí, tedy silný vítr. Mišela jsem vyslal k počítačům. Hned jak kouzelnice pocítila, že je již plná síly, spustila své větrné kouzlo. Fučák to byl slušný, ale turbína byla pár (set) let nepoužívaná, takže vzdorovala. Až za minutu se za značného skřípotu pomalinku rozběhla. Ale nebylo to ještě ono, kontrolky na rozvodné desce sotva bzikaly. Pak se ale turbína rozběhla naplno, takže naskočily stropní světla. S kouzelnicí to ani nehlo, jen na mě křikla, že máme dvě minuty. Sprintoval jsem do počítačové místnosti za Mišelem a nalezl ho zalezlého v přilbě. Tak ty si budeš hrát počítačové hry holečku? pomyslel jsem si a strhl mu přilbu z hlavy. Mišelovi tekla z nosu trochu krev. Křičím na něj ať rychle hledá informace v počítači, ale Mišel byl mimo. Zoufalý sedám k nejbližšímu počítači a snažím se nějak dostat do hledacího módu, leč jakožto obyčejný uživatel PC nemám naději. Když se Mišel konečně probral a zachytil že na něj řvu ať hledá Lebeční horu, tak se pustil do hledání. Bohužel právě v tu chvíli obrazovky počítačů potemněly a světla v místnosti pomalu pohasínala.

Ledva zhasla docela, Mišel vyjmenoval mnoho zvířat, která obvykle používáme v nadávkách. To všechno jsem prý já. Že byl ve virtuální realitě nějakého softwéru, že tam odblokoval všechny dveře na základně a že zrovna přepínal něco u rozvodné desky, když jsem ho zrovna vytrhl… a prý ať to nedělám. Nechal jsem ho u počítačů odpočinout a šel zase do archivu. Zde jsem měl neuvěřitelné štěstí, neboť jsem našel další část mapy a dokonce navazovala na předchozí část. Kouzelnice byla opět odpočatá, takže nastal čas na druhý pokus s větrem. Tentokrát jsem za Mišelem nešel a sledoval jsem displeje na rozvodné desce. Nelíbilo se mi , že se některá čísla cukala (jako naschvál se cukalo mimo jiné to nejdůležitější číslo - číslo oznamující výkon) ale čert to vem. Na těch pár minut co to teď poběží… Tu jsem si uvědomil, že Mišel něco říkal o odblokovaných dveřích a že máme ještě jedny šoupačky máme zavřené. Vyběhl jsem tedy z "elektrárny" a povšiml si, že ty šoupací dveře jsou malinko pootevřené. Trocha práce s páčidlem a dveře se otevřely. Tedy abych se moc nechlubil, pomohla mi trochu elektronika, která se snažila tyhle vzpříčené dveře otevřít. Mišel měl tedy pravdu, když tvrdil, že odblokoval dveře. Zjistil jsem, že vpravo ve stěně chodby jsou výklenky zakryté průhledným materiálem a chrání tak zbroje, zbraně, od středověku až kamsi ke startreku. V tom ale elektřina zhasla. Tentokrát se kouzelnici podařilo držet turbínu v plném běhu jen minutu. Když jsem se vrátil ke kouzelnici, všiml jsem si, že visí ve vzduchu nad rourou. No jo sakra! Vždyť jsme se nekoukli na tu vodu! Kouzelnice se tam snažila cosi zvedat a nešlo jí to. Sešla po vzdušných schodech dolů a ať se jdu podívat já. Zase na mě zakouzlila a já mohl vystoupat vzhůru. Hm, nějaký poklop, asi se otevírá zvenku… To už mezitím přišel Mišel a vrčel, že tentokrát seděl před počítačem a že to příště zase vezme přes virtuálku, že je to prý rychlejší.

Nechal jsem ty dva spolu (zapomněl jsem říct, že toho ohnivého psa už kouzelnice odčarovala) a šel ven hledat ten poklop. Hehe, ale hledejte něco, když je to ukryté pod sněhem. Chodím sem a tam, až jsem zahučel do říčky. Hu, studená bahnitá voda! Označil jsem si to místo klacíkem a vylezl na břeh. Zde jsem se řádně rozhlédl po krajině a zjistil, kde je koryto té říčky. Pak již bylo snadné jít podél břehu směrem k budově a najít kanálek osazený mřížkou a hned pod mřížkou ten zatracený poklop. Hm, tak svrchu to nepůjde…

Vracím se promáčený k ostatním. Mišel sběhl k počítačům a kouzelnice opět spustila vítr. Hned jak se rozsvítila jsem se rozběhl k Mišelovi. Ten sedí v osvětlené místnosti plné vypnutých počítačů. Hrome, jsme přetížení uvědomil jsem si a začal zhasínat světla v knihovně. Naštěstí to stačilo a počítače najely… Sběhl jsem zpět k rozvodné desce a všiml si, že máme menší výkon turbíny. Kouzelnice vyčarovala slabší vítr, neboť ten prý dokáže udržet déle. Protože nedokážu na tom staroanglickém panelu najít ovládátko od převodovky mezi turbínou a generátorem, musím to nechat tak…

Pak vítr opět došel. Nechal jsem kouzelnici odpočívat a šel na průzkum zbývajících místností. V místnosti 14) jsem našel další rozvodný panel a také baterie. Zajásal jsem, ale pak jsem si uvědomil, že je těžko dokážeme na něco použít. Ostatně jsem se o tom "odborně" dohadoval o hodinu později s kouzelnicí, která mi vysvětlovala, že svoji energii dokáže ukrýt do kamene a jestli také máme podobný kámen…

Ale zpět k průzkumu. Místnost 15) byla opět ubikací a místnost 16? Otevřel jsem dveře… a se zaječením je zase zabouchl. Tfuj tajxl! Takové tesáky!

V tom šoku jsem si uvědomil, že se nevrátil Mišel. Zaběhli jsme s kouzelnicí k počítačům a tam našli slintajícího ubožáka… Kouzelnice byla se slintajícím Mišelem hotová raz dva. Drapla ho pod křídlem a řekla Do sněhu s ním. Chytil jsem ho pod druhou rukou a společně jsme ho vytáhli ven. Tam jsme mu zabořili hlavu do sněhu. Zde byl čas si s kouzelnicí popovídat. Kouzelnice se jmenuje Elvíra…

To už se Mišel probral i s rýmou a začal anglicky nadávat. Kouzelnici jsem řekl že se probírá a že mluví blbosti…

Odtáhli jsme Mišela zpět a když už byl schopen chodit zašli jsme společně k místnosti 16)

To jsem již totiž měl promyšleno, že to zviřátko co jsem viděl muselo být vycpané… Pustil jsem do té místnosti první kouzelnici s upozorněním ať se nelekne… Když tam vlezla, pochopil jsem z tónu jakým řekla "draci" že je překvapena a že se ničeho nebojí. Vstoupil jsem tedy a za mnou šel Mišel.

Bylo tam 10 různobarevných draků. Zarazilo mě, že se vůbec nehýbají. Že by to byli stroje?

Elvíra si draky začala prohlížet. Vypadali jeden jako druhý, až na tu barvu. Postupně z pravé strany doleva: bílý, bílý, červený, červený, tři modří, znovu bílý, zelený a černý. Vylezl jsem si na toho "osamoceného" bílého draka a prolezl ho od hlavy k patě. To už nám Elvíra řekla, že draci vyhynuli před několika sty lety… Trošičku byla mrzutá, že tu není zlatý drak…

Ani nevím co dělal Mišel… Elvíra se hrabala v listinách počmáranými čísly, co byly zde ve skříňkách v hangáru a zřejmě měly nějakou souvislost s draky. Já jsem ostatně taky našel jedno číslo. Měl ho drak za pravým uchem, což byla prakticky jediná indicie, ze které jsem usuzoval, že to jsou stroje. Všechno ostatní signalizovalo, že je to zvíře, ale zastavené v čase… Pak jsem si ale uvědomil, že to může být podobná značka, jaká se používala hrozně dávno na označování kusu dobytka ve stádě…

Měl jsem toho dost a tak jsem rozhodl, že budeme spát v místnosti blízko draků a šel zavřít šoupačky co jsou blízko dozorčího. Z téhle strany to šlo jednoduše, zašupovačky zde měli madla. Přivřel jsem je na uzounkou škvíru. Pak jsem si ale řekl, že je raději zavřu pořádně. Dveře jsem tedy zaklapl. Bohužel pro nás jsem si neuvědomil, že tyhle šoupačky mají mechanickou západku zajišťující dveře proti otevření. Ta zapadla… No co, Mišel půjde do virtuálky.

Na hlídce jsme se vystřídali postupně: První byla Elvíra, která si něco dohledávala v knihovně, pak jsem hlídal já. Trochu mě děsilo, že jsem ve své hlavě slyšel, že si někdo někde šeptá. Zkoušel jsem chodit a hledat ono místo, ale po chvilce jsem si připadal, že si "to" šeptá v mojí hlavě. Ignoroval jsem to do té doby, než jsem vzbudil Mišela na hlídku…

35.den

Vzbudil jsem se, protože Elvíra pištěla jako siréna. Vyběhl jsem za ní a zjistil, že je u draků, v ruce drží nějakou otevřenou knížku… Přišlo mi, že ječí kvůli té knížce a tak jsem jí tu knihu zaklapl a sebral… Když Elvíra doječela, sdělila mi, že v knížce chybějí dva vytržené listy a vydala se je hledat.

Uvědomil jsem si, že nevidím Mišela. Pochopitelně, jak bych ho mohl vidět, když místo hlídky chrněl v postýlce. Vzbudil jsem ho a šli jsme hledat tu Lebeční horu. Zatím bez počítačů… Měli jsme s Elvírou štěstí a našli jsme každý kus mapy, já navíc našel popisek cesty k Lebeční hoře, kterou jsem měl ostatně na svém kousku mapy zakřížkovanou. Lebeční hora se nachází v horách za dračími písky na jihu rajského údolí.

No jo, ale kde jsme teďko my a pevnost STONE? Šel jsem si "odpočinout" k zavřeným zašupovačkách. Měl se ssebou to udělátko co jsem našel u strážného. Hned u dveří jsem si uvědomil jak mám udělátko držet a jak ho zasunout do malého otvoru na dveřích. Mechanický spínač opět cvakl a tak jsem mohl roztáhnout dveře …

Tu se náhle vrátil lovec. Prý někde lovil… A skutečně, za dvě hodinky na nás zavolal:„oběd! “ Všichni jsme vyběhli plni očekávání nahoru. Musím se přiznat, že já první… Lovec upekl maso. Použil jsem svůj nožík a odkrojil si. Abych řekl pravdu, chuťově nic moc. Elvíra si povšimla, že se ošklíbám a zeptala se mě na můj názor na pečínku. „Chybí tomu sůl“ řekl jsem. Lovec šel iniciativně hledat do bývalé kuchyně sůl a skutečně cosi našel, co se podobalo velké hroudě soli. Mišel si to s tím ochutil ale zřejmě to nepomohlo. Kouzelnice si tedy raději uzmula kousek nezpracovaného masa a spáchala si cosi v kotlíku. Začalo to krásně vonět zrovna v tom okamžiku, kdy jsem dojedl. Libá vůně dráždila mé smysly, ale přemohl jsem se. Požádal jsem kouzelnici, aby pak přišla do místnosti s rourou a odkráčel jsem středem. Až dole pod schody jsem se neudržel a jednou zavyl jako vlk…

Než kouzelnice přišla, začal jsem hledat nějaké to ovládátko na ten poklop. Intuitivně jsem odhadl, že to bude jedna z deseti páček na prvním panelu. Když pak všichni přišli za mnou dolů, rozdělil jsem tradičně úlohy – Mišel k přilbě, já k panelu, Elvíra k rouře. Z lovce jsem si dělal srandu, že bude dole otáčet tou vrtulí a on se raději zastavil ve dveřích…

Pak na můj pokyn Elvíra vytvořila svůj vítr. Vyčkal jsem o chvíli déle než obvykle, turbína už minutu jela na plné obrátky, a začal klapat páčkami. Hned tou třetí jsem vypnul přívod šťávy k počítačům (takže Mišel bude půlminutu silně dezorientován) Až pátá páčka provedla to, co jsem chtěl – otevřela stropní poklop a dovnitř se začala hrnout voda. Hned poté co došel Elvířin vítr se bohužel potvrdilo to, co jsem již tušil dávno. Té vody je málo. Nezbylo nic jiného než manipulovat s rozvodným panelem. Už jsem věděl, že ten kdo dělal tenhle panel byl inteligentní, neboť všechny páčkové vypínače měli polohu vypnuto vždy v dolní poloze, což mi pomohlo. Žlutě svítící panel jsem postupným vypínáním dostal do stavu, že nehlásil žádnou závažnou chybu, i když turbína jela sotva na 5% výkonu. Stěží to utáhlo zásuvky v počítačovně, jak jsem odhadoval (všechno ostatní bylo vypnuto). Pro jistotu jsem se o tom šel přesvědčit…

Mišel seděl před normálním počítačem a byl smutný. Skutečně jsem ho „vyhodil“ z virtuálky a než se probral, tak počítače a světla zhasly. Teď sice jsou počítače najeté, ale vždy během chvilky vypadnou a pak znovu najedou. Něco mě praštilo přes nos. Jako když se tu něco pálí… A taky že ano! Jeden z počítačů vzdal svůj boj o dostatek napájení a začal vysílat kouřové signály. „Všechno kromě jednoho poče vypni!“ zařval jsem a klusal k dýmajícímu stroji, který jsem bleskově vypnul. No a po chvilce běhání bylo vypnuto vše, ale nedalo se tu dýchat…

Kouzelnici bylo divné, že se dlouho nevracíme a tak se za námi vydala. Když zjistila, že nás z počítačovny vyhnaly čmoudíky, oznámila nám, že jsme žabaři a během chvilky svým kouzlem pročistila vzduch…

Mišel se rozhodl, že bude pokračovat v pokusech s virtuálkou. Vypnul tedy počítač, který tuto místnost osvětloval a zapnul si počítač s helmou virtuální reality a připojil se. Sledoval jsem kontrolky: Když tam vlezl, naskočila červená. Chvilinku se nic nedělo a pak červenou vystřídala zelená. A Mišel opět slintá…

S lovcem jsme Mišela vynesli ven, kde jsem mu dovolil, aby Mišela tahal za sebou po sněhu a sám jsem šel s poznámkou „jdu hrát Tetris“ do počítačové místnosti. Nasadil jsem si přilbu a vstoupil do virtuálního světa…

Když se Mišel probral, uvědomil si, že jsem něco říkal o Tetrisu a běžel za mnou. Nalezl mě v očekávané poloze, slintajícího v přilbě. Když mě vysvobodil, pochopil, že jsem něco důkladně projel, místo očí viděl jen bělmo, stružky krve mi tekly ze všech otvorů co jich na hlavě mám…

Jak jste asi pochopili při čtení mého deníku, přežil jsem, i když v právě popisovanou chvíli to se mnou bylo na vážkách. Mišel mě vytáhl na sníh a podle poučky „studeným zastavíš krvácení“ mě vyválel ve sněhu. Pak mě odtáhl zpět na postel… Když jsem se ani po hodině neprobral, uvědomil si Mišel, že máme elektřinu /vodní/ a že máme i ošetřovnu. Odtáhl mě na stůl do ošetřovny. Tam ale zjistil, že elektrická energie zde není. Po hodné chvíli si uvědomil, že by se mohl jít podívat na rozvodnou desku. Tam poznal, že podezřele mnoho páček (prakticky veškeré), se nalézá ve stavu vypnuto. Mišela nenapadlo nic jiného, než naházet všechny páčky do opačné polohy. Po přetížení turbíny a generátoru pochopil, že musí všechno vypnout a zapnout jen ten správný okruh. Po pár pokusech to měl, počítače v ošetřovně naskočily. Mišel podle hesla „nesvítíte někde zbytečně?“ vypnul dva nepotřebné počítače a nechal zapnutý jen počítač zjevně patřící k mému stolu. Po kratičkém hledání klávesnice a myši bylo jasné, že obrazovka bude dotyková. Byla… Hned první obrázek Mišelovi napověděl, že není šťáva ve stolu a tak musel zapnout ještě jeden okruh. Šťastně ho za pomoci kouzelnice zapnul (kouzelnice pokřikovala „svítí, nesvítí“) a tak mohl zasednout opět k tomu počítači. Leč ani on ani kouzelnice nápisům na obrazovce nerozumějí (lovec neumí číst takže ani on nerozumí). Jak si tak s tím Mišel hrál, ozvalo se zabzučení. Z obou boků stolu vyjel průhledný kryt, který mě zakryl, takže to vypadalo, že ležím na stole přikrytý převrácenou průhlednou vaničkou na koupání.

Mišel hledal v počítači dál a nakonec naskočil obrazec připomínající lidské tělo. Ve stole to zabzučelo a hned poté se obrazec zaplnil několika malými červenými body „náhodně“ rozmístněnými po celém těle, například na chodidle, na konečcích prstů, kde jsem neměl zjevná zranění. Zato celá hlava byla jeden veliký červený bod. Mišel si na monitoru hlavu přiblížil a jedna hodnota, kterou si následně převedl na graf ho utvrdila v tom, že jsem to ve virtuálce přehnal. Byla to hodnota EEG, která byla nizoučká, velmi nizoučká…