Osobní deník Patrika N. (3.)

Mág nám přivolal nejlepší učitele (ze záhrobí!) a ti do nás celý měsíc hustili boj s meči a jazyk, který se nazývá "Linguanština"….

Nakonec nás mág poslal na naši první akci. Měli jsme donést dopis mágovi žijícím na severu (údajně pracuje se smrtí). Nějak na to spěchal, protože nás vyhodil na noc ven. Náš první den skončil na rozcestíčku do zakázané oblasti za deště. Na druhý pokus jsem jakožto bývalý skautík dokázal postavit jakýsi přístřešek bez bočních stěn, kde jsme přečkali první noc. Štěstí že je jaro…

Druhý den

Další den cesty nás přivedl až k závoře, kde je po nás vymáhán jeden stříbrný za průchod. Mišel mi šeptl, že to zkusí projít jinudy, takže jsem se s ním nahlas rozloučil, zaplatil požadované mýtné a prošel.

Mišel mě za chvíli doběhl a byl rozradostněn, že ušetřil stříbrný… Možná se divíte, proč se tak radoval a já vám odpovím. Každý z nás měl totiž jen 4 stříbrné (já teď už jen tři)… Večer jsme došli k budově hostince. Horní nápis byl psaný pro nás nesrozumitelně a to už jsem začal tušit, že naše mise nebude tak bezproblémová, jak jsem si představoval. Že ten kouzelník nebude bydlet v Severním přístavu? napadlo mě totiž… Dolní nápis říkal v Linguanštině "u Skákavého poníka", takže to hospoda asi bude. Mišel zaklepal a vstoupil. Zakroutil jsem hlavou - to je nápad klepat na hostinec…

První místnost byla jen taková předsíň. Mišel zopakoval svůj kousek s klepáním a vstoupil. Zřejmě to klepání naštěstí přehlušil hluk hospodské místnosti, takže se po nás otočilo jen pár lidí a to spíše jen ze zvědavosti. Hostinský na nás promluvil hatmatilkou, naštěstí ale ovládá i linguanštinu. Zvolili jsme variantu ubytování za stříbrný (noclehárna se snídaní). Po malém jídle jsme šli spát. Já si zvolil horní pryčnu, Mišel spodní…

Třetí den

Mišel spal na zemi, zřejmě jej někdo v noci shodil z lůžka, protože bylo jeho. Ten opovážlivec měl štěstí že byl ranní ptáče… Po snídani (vajíčka a čirá voda) jsme se zeptali hostinského, jak často tu projíždějí vozy. Přes hranici prý docela málo a zásobovači jeho hospody na půli cesty by měli přijet z vnitrozemí až dnes. Šli jsme tedy pěšky a skutečně v protisměru jelo několik vozů… Spíme na louce…

Čtvrtý den

O polednách stopujeme vůz a necháváme se vézt až před město. Samostatně procházíme skrz bránu a nastalo martyrium. Hledáme někoho, kdo by nám rozuměl. Nakonec nacházíme jednu ženu, která ovládá naši Linguanštinu a která ovládá i místní dialekt Anguanštinu. Říkáme jí za kým jdeme a ona ze svých znalostí vydolovala, že se jedná o Tutantamuse z Lebeční hory a že musíme přes moře. Šli jsme tedy hledat přístav. Ta žena je docela krásná, chodí oblékána jako kouzelnice a je naštěstí místní, takže všechno šlo ráz na ráz. Správce přístavu se zeptala, která loď jede na sever (Titanik) a pak se šla zeptat kapitána té lodi, kolik stojí jízda. Patnáct stříbrných bylo nad moje a Mišelovo možnosti, ani ta žena nechtěla tolika platit, takže to nějak usmlouvala, že nás všechny tři převezou za to, že si svoji cestu odpracujeme.

Hned poté, co jsme si byli zabydlet houpací sítě, si pro mě přišel kuchař a že prý mám umývat nádobí. No budiž… Večer jsem odnesl polévku do důstojnického salonku (žena kouzelnice je tam s nimi), pak polévku lodníkům. Následovalo druhé kolečko s hlavním jídlem. Až pak jsem se najedl (zbytků) sám.

Večer nad další horou nádobí přemýšlím jak si polepšit. Jídlo důstojníků bylo dobré, že bych si z něj něco odebral? A že bych nejprve obsloužil kompletně důstojníky a až pak lodníky? Tato várka nádobí se mi moc nepovedla, kuchař se netvářil moc přívětivě a poslal mě spát. Mišel myl paluby… V noci při odlivu odplouváme.

Pátý den (první den plavby)

Byl jsem vzbuzen časně ráno a přinucen dělat snídaně ještě s dalšími pomocníky. Celkem to dělalo 15 snídaní pro vyšší důstojníky a 60 obyčejných snídaní (chléb, sýr) pro ostatní. Opět jsem byl určen na roznášku snídaní. Nejprve jsem šel obsloužit důstojníky. Ti ale ještě vyspávali. Měl jsem trochu problémy, horký čaj, který jsem nesl na podnosu, se v kotlíku nebezpečně přeléval ze strany na stranu. Ale zvládl jsem to… Pak udělat "švédské stoly pro lodníky", dvakrát cinknout na zvon… a pak zase nádobí. Tentokrát jsem si dal záležet, nádobí se lesklo, radost pohledět. To kuchaře zaujalo a už si mě v kuchyni nechal až do konce plavby…

Mišel opět myl paluby, pak přemisťoval v podpalubí sudy a pak šil plachty. Pracoval pečlivě (měl na to průpravu-studoval chirurgii) a tak i on dostal napevno svůj úkol. Zašívání plachet..

Šestý den (2.den plavby)

Tento den byl zpestřen bezvětřím. Žena-kouzelnice se předvedla. Vyčarovala vítr a poměrně dlouho jej udržela. Pak ji ale začala téct krev z nosu a omdlela. Do konce plavby už na palubu nepřišla. Vídal jsem ji vždy při večeřích v důstojnické jídelně.

25. den (21. den plavby)

Nu jsme na severu, je tu sníh a zima. Kouzelnice se snaží vyhledat místního starostu či kronikáře, nebo rovnou vyhledat toho kouzelníka. Dozvídá se zprávu, že starosta, zabývající se též kronikařením, přijede ze své samoty až za dva dny. Též se dozvídá, že ten kouzelník je prý jen legenda. A jediné místo, kde se dá ubytovat je hospoda, ale ta je dražší než ta minulá.

Kouzelnice nám každému zapůjčila dva stříbrné. Zaplatil jsem si polopenzi na noclehárně a nezbyl mi ani měďák. Až teď mi napadlo,že jsem mohl hostinskému nabídnout, že si nocleh odpracuji. Takže jsem mu zkusmo nabídl, že bych pro něj něco udělal. Tak ať prý jedu na dřevo. Vyfasoval jsem sněžnice, sekeru, pilu, provaz a sáně. Vyzkoušel jsem si sněžnice a zjistil jsem, že tady na udusaném sněhu v nich umím chodit… Vyrazil jsem tedy na dřevo a Mišel se ke mě přidal. Asi třicet metrů za městečkem začínal les a taky neudusaný sníh. Nasadil jsem si sněžnice a zkusil Mišela (který sněžnice neměl) vézt na saních. Po patnácti metrech jsem to vzdal a nechal na Mišelovo rozhodnutí co chce dělat. Sám jsem šel k lesu. Zde jsem nalezl již pokácené stromy, takže zbývalo je jen "naporcovat". Dal jsem se do toho a sám jsem byl překvapen, jak snadno mi to šlo [pozn.hráče: kostky 1,1,1].Že by se ozýval můj skautský výcvik? Brzy mi začlo být teplo, takže jsem pokračoval v řezání dřeva oblečen jen v tričku. Mišel se dopotácel ke mě a velice se podivil, že je mi teplo. Nabídl jsem mu pilu a Mišel se za chvilku zahřál taky. Šlo mu to o fous hůře než mě [1,1,2] asi to dělali ty mokré kalhoty (sněhu bylo po kolena) a promrzlé nohy.

Dojeli jsme k hostinci se dřevem a vešli dovnitř. Hostinský se podivil, že jsem tak brzo zpět a šel se podívat na to dřevo. Byl zřejmě spokojen, protože mi přinesl teplý svařák a o chvíli později zdarma oběd. O obojí jsem se podělil s Mišelem…

Další dva dny do doby, než se objeví ve městě starosta a kronikář v jedné osobě jsem si odpracoval ve stáji, Mišel omýval nádobí. A kouzelnice? Ta odpočívala…

27. den

Ráno jdeme s kouzelnicí na radnici městečka "Hvězda severu". V uších mi zní "Oslí serenáda"…

Probral jsem se. Nejdu se ženit, jdu si pro informace :-)

Starosta byl ochotný a sdělil kouzelnici Elvíře (mě ne-jazyková bariéra), že onen kouzelník je legenda, přičemž se o něm říká, že přelstil smrt.A je to prý příběh starý šest tisíc let. Kouzelnice mu odvětila, že to asi legenda nebude, když tomu kouzelníkovi neseme dopis. To starostu trochu vykolejilo a sdělil nám, že více informací podle všeho najdeme ve všeobecném archivu, který je umístěn ve staré pevnosti, která se zove "STONE". Asi jsme jej naštvali, neboť pronesl velmi zvláštní větu. "Nikdo se tam neodváží, nebo nemají potřebu". Optal jsem se na cestu: "pět dnů pěšky na sever za nejjasnější hvězdou".

Pak jsme se se starostou rozloučili a nastal čas nákupů. Ze záhybu mého pláště jsem vyšťáral nějaké zapadlé mince, takže jsem společně s Mišelem vstoupili do obchodu. Mišel pozdravil "Koničiva" a brebentil v nějaké řeči… Prodavač celý vyjevený přemýšlel, co si to chce Mišel koupit… Já prubnul Linguanštinu a pozdrav "dobrý den". Prodavač mi s velmi špatným přízvukem odpověděl, ale rozuměli jsme si, takže nákup byl za chvíli hotov. Na kožich jsme ani já ani Mišel neměli, nezbylo než koupit klasické zimní oblečení…

O chvíli později jsme se všichni tři dohadovali, zdali máme dost peněz na zakoupení či zapůjčení nějakého druhu dopravy. Budeme muset pěšky,shodli jsme se po chvíli. Vtom mi došlo že nikdo z nás nemá sněžnice.Honem je koupit!

Mě už nezbyl ani měděný, Mišel své poslední peníze utratil za doktorský materiál - nějakou tu léčivou mast a drobnosti… Snad máme vše potřebné. Kouzelnice koupila kotlík…

O polednách vyrážíme po poměrně ušlapané cestě a po chvíli dorážíme k velmi široké řece. Na první pohled vypadala zamrzle. Zkusmo jsem mrskl větší kámen o led a pak sám přešel.

Trvalo mi to pět minut, než jsem řeku přešel (byl jsem v jednotce žlutých kanárků, tyhle nebezpečné situace mám v malíku). Pak jsem dal znamení ostatním a i ti přešli též bez problémů. Kouzelnici to při přechodu vůbec neklouzalo.Zvláštní.

Nezbylo než pokračovat dál… Cesta již ušlapána dál nebyla, ale když jste se řádně koukli, bylo i pod sněhem vidět, kde cesta vede. Teď se osvědčily sněžnice…

Večer jsem na kraji lesa spáchal iglú a kouzelnice rozdělala tak rychle oheň, že by strhla světový skautský rekord…

28. den (druhý den chůze)

V noci jsme drželi hlídky, nic zajímavého se nedělo… Ráno pokračujeme v chůzi. Mišel má žízeň a tak si nacpal do pusy trochu sněhu a nechal rozpustit. Kouzelnice je zřejmě estétka, protože když vytušila, že se chystám učinit totéž tak mi nabídla vodu z měchu. Tu jsme si s Mišelem uvědomili, na co si kouzelnice rozhřívala sníh v kotlíku…

Večer jsme dorazili k chatce. Po průzkumu vnitřku jsme zjistili, že zde může nocovat až osm lidí a že tu pár dnů nikdo nebyl. Pochopili jsme že je to lovecká chata a tak jsme ji obsadili. Dřevo na zátop tu bylo, takže jsme si chatku vytopili. Kouzelnice nás překvapila, stvořila v kotlíku polévku nejen pro sebe, ale i pro mě a Mišela.

Opět jsme si rozdělili hlídky. Kouzelnice máchnutím ruky rozsvítila světlo v lucerně (že by na tom kouzlení něco bylo? Přeci nemá dálkový ovladač!?!) a já si šel schrupnout. Nevím kdo zrovna hlídal, ale když jsem byl vzbuzen rámusem, byl jsem poslední kdo se probral. Někdo se dral do chatky. Byl to nějaký lovec, který v anguanštině řekl něco jako "Dobrý večer". Kouzelnice mu nedůvěřovala a v ruce měla cosi kulatého svítivého, čehož se ten cizinec bál. Neprozřetelně jsem se cizince zeptal (máme neuvěřitelné štěstí, další kdo rozumí linguanštině) proč se bojí toho světla co má kouzelnice v ruce. Z vraždícího pohledu lovce a kouzelnice jsem pochopil, že jsem přestřelil a tak jsem se raději stáhl do ústraní. Ostatně za chvilku jsem i viděl proč jsem přestřelil. Kouzelnice se s tím človíčkem dohodla a ono kulaté odhodila kamsi na mýtinu. Ozvala se rána, jako když bouchnou tři granáty vedle sebe… (Dobrá, je to teda kouzelnice, už věřím!)

Večer nám lovec ještě řekl cosi o pevnosti STONE. Věta zněla zvláštně. "Sídlí tam piják duší", řekl nám. Pak ještě dodal cosi o tom, že cestou asi potkáme Sněžné vlky, že viděl jejich stopy…

29.den (třetí den chůze)

Ranní hlídku jsem měl já. Lovec mi sdělil, ať připravíme dřevo pro někoho dalšího kdo přijde, což jsme nakonec i učinili… A pak zase ta chůze sněhem …

Odpoledne došlo k nejhoršímu. Napadli nás vlci. Bojujeme o holý život a Fortuna stojí opět při nás. Když už kouzelnice omdlela a "její" vlci se rozběhli na mě a na Mišela, objevil se odněkud další lovec, který nám dokázal pomoci. Tedy pomoci, poslední bitvu si musel vybojovat sám, protože nejprve jsem byl zle dotrhán já a pak i Mišel…

30. den

Probral jsem se z mdlob ve tři ráno, zhruba ve stejnou chvíli jako kouzelnice. Poznal jsem, že nás Mišel ošetřil a lovec že nás přisunul blíž k ohni…

O několik hodin později jsem se již cítil silný na to, abych splácal nějaké to iglú. Začal jsem poměrně dobře, ale pak si pamatuji jen to, že mě lovec vydoloval z laviny a odtáhl zpět k ohni. Pak se lovec začal věnovat vlkům, které zpracovával a opékal. Najedl jsem se, zahřál a vrhl se do stavění iglú pro čtyři. Než jsem ho dostavěl, měl lovec postavené iglú taky a zatáhl k sobě kouzelnici. Moc dobrovolné to asi z pohledu kouzelnice nebylo, ale byla ve mdlobách a tak ani neprotestovala. Ten den jsem se už nezmohl na nic…

31. den

Ráno jsme se shodli, že by se Mišel měl kouknout na Elvíru, leč lovec se tvářil, že Elvíra je jeho majetek. Než jsem se ale rozkoukal (a Mišel řádně rozčílil) udělal lovcův domeček bum… Oplatil jsem mu s radostí vyhrabávání….

Ten den jsem už nedělal nic, Mišel měl víc energie - dohadoval se s lovcem, kdo že je tu lékař…

32. den (čtvrtý den pochodu)

Kromě kouzelnice jsme všichni schopni pohybu, lovec tedy spáchal vlečné saně a zapřáhl se do nich on a po drobné diskusi s lovcem i Mišel. Já těm dvoum dělám kompas…

Večer začalo sněžit a tak jsme se rozhodli zastavit. Lovec obrátil saně, opřel je o strom a dokola obestavil jehličnatými větývkami.

33. den (pátý, poslední den pochodu)

Ráno nás probudila tma. Mišel rozhrnul větévky na "střeše"… a dostal zásah sněhovou sprškou. Ano, byli jsme zasněženi… Vyhrabali jsme se, nasnídali a naposledy nastoupili na chůzi do pevnosti…

Odpoledne jsem si už mohl oči vykoukat, kde se ta pevnost objeví a v podvečer jsem skrz les viděl nějaké zdi…

Byla to pevnost, to ano, jenže stejná jako ta s těmi patnácti místnostmi tenkrát v té zakázané zóně. Tedy aspoň zvenčí to tak vypadalo. Lovec a kouzelnice byli u vytržení, to já s Mišelem jsme už byli mazáci. Vstoupili jsme dovnitř a kontrolovali budovu. Tahle ale byla trošičku jiná, taková obyčejnější. Patnáct místností v patře neobsahovalo poušť a další podobné věci, ale "jen" shnilý nábytek. Stejně se nám vedlo ve stájích. Přesto tu ale bylo něco navíc - schody kamsi dolů…

34. den

Nakonec jsme spali ve společenské místnosti. Opět jsme drželi hlídky… Nic zajímavého se zřejmě v noci nedělo, přesto jsem poněkud unaven. Připisuji to ale únavě ze zranění… Sběhl jsem na první průzkum schodů. Dole byly dveře a cedulka "ARC*I*A*UM" (místo hvězdiček tam byla nečitelná písmena) Zdá se, že jsme na místě…

Sběhl jsem tedy nahoru a oznámil jim, že jsem našel archív. Všichni kromě lovce byli nadšeni. Rozdělení úloh tedy bylo jednoduché. Lovec zůstal nahoře, my ostatní sestupujeme. Já si začal kreslit schématickou mapu, která pak na konci dnešního dne vypadala takto…

Sestoupili jsme po schodech dolů a narazili na dveře 1) Kouzelnice na ně koukala poněkud podezřívavě, my dva s Mišelem jsme byli o v obraze. Vypadalo to totiž jako dveře od krytu. Byly velmi dobře zajištěny, na první pokus jsem je nedokázal ani odemknout, natožpak otevřít. To mě dožralo. Začal jsem se v mechanizmu zámku rochnit a pak jsem zjistil důvod. Rez… Nezbylo než improvizovat. Měli jsme s sebou olejíček, který se používá na meče aby nerezly. Krapítek jsem ho stříknul na nejdůležitější místa a nechal působit. Druhý pokus a ve dveřích cvaklo… Pak už bylo jen potřeba spojenými silami se do dveří opřít. Trochu nás poděsilo zasyčení vzduchu. Opatrně vstupujeme. Je to jedovatý plyn, nebo byl v krytu jen podtlak či přetlak? Uf, je to dobré, nic nebezpečného nesyčelo…

Postupujeme dál. Dveře 2) byly obyčejné a šli snadno otevřít. Překvapení nás čekalo až za nimi. Byl tam tento panýlek. 3)

Chvilku na něj nevěřícně koukáme. Co tady dělají prohazovací píchačky? A co ty čudlíky? Necháváme píchačky píchačkami a postupujeme o kousek dál. Věc 4) zavěšená na stěně nám všem připomínala zrcadlo. I když mě už začalo svítat, že to bude spíše takzvané jednosměrné zrcadlo. Ostatně dveře 5) mě v tom utvrdily o to víc, že to byly dvoukřídlé zašupovačky…

A ne ledajaké zašupovačky, tyhle se obsluhují elektricky. V tu chvíli mi došlo, že to zařízení co se vydávalo za píchačky je vlastně ovladač na dveře. Vzpomínám na hodiny "historické elektroniky" a zkouším obelstít ten ovladač. Nemusím se ale moc snažit, uvědomuji si poměrně brzy, že je tu všechno bez proudu. Mišel mezitím oklepává mečem dveře a nalezl tajný (nebo chcete-li nouzový) mechanický spínač.(Možná to byla pojistka proti otevření, co já vím) Stiskl ho a půlky dveří od sebe poodskočily. Právě tak akorát, aby tam šel zasunout klacek, s jehož pomocí jsme dveře otevřeli…

Postupujeme dál. Místnost 6) byla dříve ubikací, nalezli jsme zde postele skříňky a šest mrtvol… Mišel jejich stáří nedovedl přesně určit, ale protože vypadaly jako mumifikované, pochopili jsme, že tahle "základna" fungovala i po jejich smrti a že je takhle mumifikoval suchý vzduch… Prošacoval jsem jednu mrtvolu a nalezl magnetickou kartu. Třeba se bude hodit. Místnost 7) patřila dozorčímu. Jeho mrtvola seděla v křesle u ovládacího panelu. Taky bez proudu… Šacuji dozorčího a velmi brzy se stávám majitelem další magnetické karty a jakéhosi udělátka, co se šikovně drží v dlani…. Zatímco si zkouším hrát s pultem ochrany a nějak ho zprovoznit, šli ostatní do místnosti 8). Při zadní stěně našli automaty na jídlo, kávu a tak. Podle stolů a židlí usoudili, že to je společenská místnost.

Nakonec jsme se sešli před dveřmi do místnosti 9) (dveře do jedenáctky jsou zamknuté či co ..) Po vstupu dovnitř jsme se ocitli v dlouhatánské místnosti plné regálů. V regálech knihy. Zkoumáme začátky regálů a po chvíli je nám jasné, že co jedna řada regálů to jedna jazyková mutace. A jazyky, které umíme to nejsou…

Postupujeme dál a dál, a až na skoro na konci nacházíme regál s Anguanským jazykem (zde zůstala kouzelnice), s Linguanštinou a světe div se i s angličtinou ! Mišel chňapl po první knížce, která mu padla pod ruku a nalezl "Červenou Karkulku" v angličtině. Tedy jako angličtina to vypadalo ale byla ňáká zkomolená. Nebo se tak dříve mluvilo? Že by staroangličtina?

To už mě ale zaujalo, že regály ba i poličky jsou číslované. Někde přeci musí být Index! Pomyslel jsem si a začal prolítávat knihovnu. Některé knihy byly poničené, jako by zde probíhal nějaký boj…

Měl jsem představu, že najdu nějakou kartotéku, ale nakonec jsem nalezl další dveře a za nimi místnost 10) a zde stolečky s počítači. V jednom rohu byla přilba s dráty.

Šel jsem za Mišelem a naznačil mu, že vzadu jsou počítače. Mišel zareagoval jako Pavlovovi psi, v koutku úst se mu objevila slina a už klusal… Vzali jsme sebou i kouzelnici…

Mišel zasedl k prvnímu počítači a se slovy "Tak ho nahackujeme" se pustil do akce. Leč to se mu nepovedlo [6,6,6], mimo jiné i proto, že ani zde není proud. Monitor se skácel na zem a vybuchl. Nadávám mu anglicky a používám odborné počítačové výrazy co znám. Po chvilce jsem se ohlédl na kouzelnici. Ta se na nás dívá podezřívavě. Sákryš, vždyť angličtina je tu zakázaný jazyk! Dokud jsem mluvil Linguansky a sem tam použil za neexistující linguanské slovíčko anglický výraz, tak mi to procházelo…

No nic, jdeme se raději nahoru naobědvat…