Osobní deník Patrika N. (2.)

V očích mi doznívá bolest od toho silného bílého záblesku. Ha! Jsme v lese! Že by měl Mišel s přemisťovátky pravdu?

Počkali jsme do rána a pak jsem se rozhodl vylézt na strom a rozhlédnout se. Ještě že jsem neposlal Mišela. Kdyby totiž spadl ze stromu jako jsem spadl já, asi bych jej dohromady nedal…

Protože jsem spadl moc brzo - ještě před vrcholem stromu, musel jsem rozhodnout směr jinak. Eh, teď se asi divíte, proč jsme  nepoužili Notebook s GPRS… Použili, ale baterka v notebooku je mrtvá (nechápu proč, v autě jel notebook na "síť") Zvolil jsem jih s tím, že směr změníme pokud narazíme na vodu nebo na cestu…

Šli jsme celé dopoledne až do chvíle než náš směr zkřížila cesta (vznikl tvar písmene "X"). Protože jsme šli na jih, zvolili jsme tu část cesty, který směřovala na Jihovýchod. Byla to taková polní cesta a zdála se nepříliš používaná. Ale snad vede do civilizace, jak jsme doufali…

Cesta vedla do lesní pevnosti. Žel opevnění a naprostá většina baráků byla ve stavu nepoužitelném, až na jeden objekt. Ten měl i funkční okenice, zřejmě z měděného plechu-pochopitelně zavřené… Nezbylo než použít dveře. Nebylo zamčeno. Hned první místnost byla plná stolů a židlí, odhadli jsme to na společenskou místnost. Ale ani ta nevypadala používaně. Vpravo z místnosti byli dveře do… stájí? Kromě dalších dveří vedoucích ven a slámy nic použitelného. Další dveře ze společenské místnosti vedly do kuchyně (obrovské ohniště a nad tím digestoř) a následně do fungující (!) ale prázdné ledničky. Poslední dveře odkryly schody do patra.

Až do téhle chvíle jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí a že je vše jakžtakž v normě, ale od doby co jsem vyšel s Mišelem do patra si to už nemyslím. Ostatně ani Mišel ne, dokonce poté co jsme prolezli patro, řekl toto: Určitě někde ležíme, máme na hlavě elektrody a někdo sleduje naše reakce…

Ale popořádku. Hned na vrcholu schodiště byla první místnost, kterou zabral kulatý stůl a čtrnáct křesel. Uprostřed stolu byla prohlubeň a v ní HOŘEL oheň! Když už jsme si prohlíželi stůl nemohli jsme si nevšimnout ozdobně vyleptaných čar směřujících od ohně a symbolů, které byly nakresleny před místy kde stály křesla.

Šli jsme dál do chodby, kde bylo na každé straně sedm dveří. Na každých z nich byl jeden symbol z těch čtrnácti ze stolu. Interně jsme si řekli, že to jsou čísla a že na levé straně této chodby jsou lichá a na pravé sudá čísla a že prozkoumám levou stranu a Mišel druhou. Druhý z nás bude toho prvního zajišťovat. A jak to dopadlo?

Divíte se co to mekotám? Ne, skutečně nepatřím do blázince. Když jsme otevřeli čtvrté dveře, zůstali jsme paf. Do velké dálky a šířky se táhla písečná pláž a moře… Větřík nám vháněl vůni moře do tváří… Nevím jak se tohle vešlo do malého pokojíku a ani Mišel to nevěděl.

Nechtěli jsme to moc zkoumat a tak postupujeme dál a dál. Dveře jsme nechali otevřené až na ty s plískanicí, proč namáčet podlahu vodou, že? :-)

Zůstaly nám poslední, patnácté dveře. Vedou asi na balkon, myslel jsem si původně. Ne, vedly na lesní hřbitov…

Bezmyšlenkovitě jsem zablokoval dveře svojí berettou aby se nezavřeli a vešli jsme dovnitř. Listí nám ponuře šustilo pod nohami, temné, zatažené nebe věštilo déšť, dlouhá skoro nekonečná (?) řada hrobů. Rychle jsme se oba ohlédli!!!

Uff, dveře tam jsou… Koukli jsme se na pár hrobů. Náhrobek vždy začínal nějakým symbolem (našli jsme i symbol č.12-"bouřku"), zbytek byl popsán "rozsypaným čajem". Zatím jsme odložili znesvě… ehm průzkum hrobu "s bouřkou" a zaměřili se na blízkou kryptu. Leč ta hned na začátku byla přehrazena mřížemi, které nešli překonat, ba i zámek chyběl. Přesto to vypadalo, že se mříže otevírají jako dvoukřídlé dveře. Ve tmě toho moc vidět nebylo a baterky jsme si nechali v přízemí… Vrátili jsme se do místnosti s křesly a ohněm ve stole.

Shodli jsme se, že na to jak dlouho už je základna opuštěna je ten plamen ve stole podezřelý. Mišel zkoušel rukou teplotu ohně a řekl mi že "to" nehřeje jako klasický oheň. Zkusil jsem si to taky a protože jsem se nespálil, hrábl jsem na dno té prohlubně s ohněm a hle, nahmátl jsem nějakou kuličku. Sevřel jsem ji do dlaně a vytáhl ji z ohně.

Když jsem dlaň otevřel, z malé kuličky se stala větší, která svítila modře.A byla lehounká, skoro nic nevážila. Mišel si ji vzal do ruky a pak ji zkusmo pustil na zem. Snesla se lehce na zem jako pírko a bezhlasně se rozprskla na atomy…

Tohle už zavánělo pohádkami o čarodějích (maně jsem si vzpomněl na historickou knihu o Zeměploše a Mrakoplašovi - k dostání v antikvariátech zabývající se prastarou literaturou z dvacátého století po Kristu -ale ta cena …)

Mišel uvažoval stejně a hrábl taky do ohně. Přestože tam podle logiky nemělo nic být nalezl tam právě jednu kouli s modrým světlem a rozhodl se, že si ji vezme na hřbitov do krypty. Tam ji hodil na mříže. Ty zasvítily modře a otevřely se. Koule zmizela….

S Mišelem jsme se shodli, že ty dveře jsou nebezpečné. Ostatně jsme zkusili pokus. Odblokoval jsem je a zavřel z chodby a Mišel je měl otevřít ze strany hřbitova.

Protože se mu to nepovedlo do minuty a tak jsem je otevřel já. Mišel málem hysterčil - neviděl dveře, kliku ani rám dveří, natož aby je nahmatal…

Takže nakonec si Mišel zablokoval dveře notebookem (když nejde baterka tak na nic jiného nešel použít) a šel do krypty. Já zůstal v budově…

Během těch tří hodin co byl Mišel pryč jsem si obešel barák, prošel stáje a zkoumal místnost s kulatým stolem. Žádnou tajnou schránku ani místnost jsem nenašel.

Mišel se vrátil a tvrdil, že byl pryč jen půlhoďku a že se ke mě vracel poklusem. Po chvíli obviňování z mé strany (a návodu ať se koukne z okna kam už slunce došlo) jsme si zkontrolovali hodinky. Mišel měl o dvě a půl hodiny méně…

Mišel se musel vrátit zpět do krypty a tentokrát jsem šel s ním. Krypta pokračovala dlouhou chodbou lemovanou reliéfy lidí na jejímž konci byla rakev na níž ležel pergamen s "rozsypaným čajem". Rakev samotná byla kovová bez viditelného víka. Nebylo tu co zkoumat a tak jsme se vrátili zpět do budovy. Zkontroloval jsem svoje hodinky proti slunci - vlastně již proti tmě. Budu si pamatovat, že mám asi dvouhodinový posun a Mišel na hodinkách již pětihodinový. Seřídíme si je zítra o polednách…

Pozavírali jsme naprosto všechny dveře a okenice, vchodové dveře jsme zajistili závorami a rozhodli jsme se spát ve stáji… Usnuli jsme oba. Možná si teď myslíte, že jsem špatný velitel, když jsem nerozdělil hlídky (čidla a pohybové sondy jsme nechali v autě), ale domnívali jsme se, že přes zavřené kovové dveře se nelze dostat tiše a to že by nás vzbudilo…

A taky že vzbudilo! Když jsem k času na svých hodinkách připočetl ony dvě hodiny byla půlnoc, a někdo začal škrábat na okenice. Podivili jsme se, když nám to připadalo jako zvířecí drápy… Chvilku škrábaly na okenice (postupně na všechny v přízemku), pak na dveře od stájí a na vchodové dveře. Pak se situace zhoršila, někdo se snažil vyrazit beranidlem (?) dveře od stodoly…

Dveře a hlavně závora to vydržela. Pak ještě trocha škrábání na vchodové dveře a bylo ticho. Celé to trvalo tři hodiny…

Ráno jsme se nasnídali a šli dál po cestě. Ta ale končila u značně poničeného hlubinného dolu. Vrátili jsme se tedy po cestě k pevnosti a vraceli se dál po cestě po které jsme sem přišli.

Šli jsme celý den… V noci nás napadli čtyři vrány a chovali se tak jakoby shlédly historický dokument "Ptáci". Střílejte v noci po vránách, to nešlo. Když se vrána do mě zapíchla zobákem tak jsem ji drapl a přiložil s ní oheň. To zabralo a tak jsem použil tuto taktiku na další dva kousky. Poslední dodělal Mišel sám ..

A zase jsme šli celý den a tentokrát dorazili na rozcestí tvaru "T". My jsme přišli po nožičce a překvapilo nás, že naše cesta byla zahrazena. Ale byl tu i ukazatel psaný tentokrát (konečně!) latinkou. Ukazatel na severní cestu říkal, že daným směrem je  "Severní přístav", jižní zase že prý tam je "Silvmur"(pamatuji-li si to dobře)- Ukazatel naším směrem tam byl také, ale písmena byla vyškrabaná…

Ráno jsme se vydali jižním směrem. Severojižní polní cesta byla podle stop používaná dost (nazval jsem si ji "magistrála") a skutečně po chvilce přijížděl povoz tažený koňmi. Byl to takový selský… valník… Kočí nám nezastavil a na mojí prosbu o svezení zareagoval tak, že práskl do koní. Mišel se asi naštval protože vystřelil do vzduchu. Koně zrychlili ještě víc… Šli jsme za ním…

Proti nám vyjeli jezdci na koních. Nechali jsme je dojet až k nám což byla zřejmě chyba. Obklíčili nás a mířili na nás kušemi. Brebentili na nás jazykem, který jsem neznal, a to ani poslechem. Když jsem promluvil, dost z jezdců se poděsilo… To mě zaujalo. Před chvílí jsme s Mišelem diskutovali o tom, že jsme asi poskočili v čase a to do minulosti. Teď už jsem si nebyl jist.

Nakonec nám gestem naznačili, že máme jít po cestě odkud přijeli. Nechtěl jsem se nechat zastřelit kuší nebo se nechat umlátit meči. Střílet se mi nechtělo, stejnak bych se neosvobodil…

Při chůzi do města (na kopci mělo hrad) jsem si povšiml jedné věci. Naši věznitelé se nás bojí! Nechtěl jsem nic riskovat a tak jsem šel dál… I Mišel …

Ve městě nás navlékli do klády (taková věcička ze dvou prken co se do ní strčí obě ruce a hlava, na jedné straně jsou prkna spojené pantem, na druhé straně se to blokne visacím zámkem) a provedli městem k hradu. I lidé se nás bojí…

Byli jsme u hradu. No tedy hradu… jen bílá a vysoká věž to byla. Stráže nás poslali dovnitř. Prostor uvnitř věže byl mnohonásobně větší než nakolik to vypadalo zvenčí. To už se mi zamžil zrak i mozek (naštěstí jen mě a jen díky šoku) takže si mlhavě pamatuji že nějaký hlavní čužík luskl prsty a klády z našich těl zmizely, že na nás promluvil naší řečí a mámil z nás informace…

Odpovídal Mišel, pak nám ten čužík lusknutím ukázal mapu se začerněnou oblastí odkud jsme přišli, pak nám ukázal jinou mapu, podle které v dané oblasti bylo město a na závěr nás zavedl do dlouhatánské chodby plné zrcadel v nichž se ukazovaly obrázky přírodních krás a obrázky měst. Plných třináct (!!!) hodin jsme chodili tou chodbou a prohlíželi jednotlivá zrcadla až jsme narazili na to "naše". To už jsem byl při smyslech a složil jsem si z předešlých zážitků a z vyprávění čužíka u zrcadel, které po nalezení "našeho" zrcadla následovalo, toto:

Dostali jsme se branou do budoucnosti o dvěstě let (nebo o tisíc?) dopředu. Náš jazyk byl zakázán protože mágové jej používali na zapisování kouzel na pergameny. Došlo k nějaké řeži, které mimo jiné zlikvidoval ono město. Kvůli doznívající magii byla oblast prohlášena za zakázanou a byla vymazána z map. Mnohé z bran byly zablokovány,ale ne všechny - jednou z nich jsme přišli i my. Tohle čužík usoudil i z toho pergamenu, který jsme mu předali (ten z krypty).

Nás poslat zpět může, ale udělá to až poté, co pro něj něco uděláme, ale máme to udělat "normálně" tedy ne našimi zbraněmi i jinými věcmi a ne našimi znalostmi (myšleno technickou úrovní). Naučí nás řeč, zacházet se zbraněmi (meči a jiným nářadím)… řekl též že magicky nás to učit nebude, že to jde poznat. Asi to má nějaký důvod v úkolu který nám neozřejmil.

Nám nezbylo, než souhlasit s nabídkou…