Paolo v New Yorku
Intermezzo u Hylaria
26.prosince 2005
(hráno 16.prosince 2005)
Byl snad Hylarius svržen? Pravda se měla ukázat za chvíli, ale teď zatím registruji, kterak Tempest popotáhl holuba zpět do nosu. Ani mě nebylo do zpěvu, kdoví co bude s námi, když Hylarius není…
Dveře od kanclu se otevřely a vešel muž s páskou přes oči. V prvé chvíli jsem se lekl, že si nás našel někdo z Baltazarových lidí, ale barva obleku - hnědá - mě přesvědčila o tom, že se mýlím. Nechal jsem dění volný průběh…
To je moje křeslo! zavrčel nový příchozí a zamířil na poněkud vyděšeného strážce brokovnicí. Do zvuku nabíjené brokovnice strážce pronesl: Ale pane, já vás chtěl jen přivítat, ale to už se ozval jeden výstřel a strážce skončil s velkým průstřelem v hrudi. Hylárius, neboť to byl on kdo vešel maskován dovnitř, zavolal zdravotníky a nechal svého zběhnuvšího strážce ošetřit.
Hylarius se odstrojil, my se posadili k poradnímu stolu a navzájem si sdělovali novinky. Naše novinky byly jednoduché, WR stála netečně v kanceláři a peříčka na zádech měla stále. Další přivolaní zdravotníci WR odvedli kamsi na ošetřovnu, i když mám pocit, že bych měl říkat, že byla odvedena do Hylariovo nemocnice, protože jen tak lze popsat velikost a vybavenost "ošetřovny".
Další naší novinkou se ukázal být meč, který si pořídil taxikář. Průchodem skrz zrcadlo se proměnil v něco nechutného - teď vypadal jako kost obalená masem a částečně i vnitřnostmi. Taxikář ji znechuceně zahodil na zem, ale Hylárius tento zvláštní meč něžně a s láskou sebral a schoval k sobě do skříně s trofejemi.
Pak se pochlubil Hylarius s akcí, kde byl on. Málem vlezl do pasti, která se nazývala vzletně "Mírové rozhovory". Byla to slušná zrada…
Po těchto hovorech o "žhavých" novinkách se přešlo na novinky méně závažné, například na to, že jsme ve spěchu nechali Edwarda Stonehenge v hospodě. Tempest vyladil na zrcadle aktuální obraz ze země za zrcadlem. Edward na obraze byl, zrovna vycházel z oné hospody, ale obraz byl pouze statický. Dědek zastavil čas zahlásil kysele Tempest a Hylarius mi ozřejmil, že teď prostě není šance na záchranu. Pak Tempest otočil obraz do míst, kde stával hrad Baltazara Quinta. Ten byl totálně zbořen…
Spolu s taxikářem se loučíme s rodinkou pana Hylaria a jdeme vedle do společenské místnosti. Nikdo v ní není, jen gauče, jeden stůl plničký jídla a u něj dvě židličky. Prohlížím si stůl, jež je zjevně připraven pro nás, kde je mnoho druhů jídla. Na své straně jsem napočítal sedm různých příborů a jednu lžíci. Jedna sada příborů a lžíce není stříbrná…
Nandavám si bramboračku a chci si levačkou přisunout stříbrný talíř blíž k sobě, jenže šílená bolest na dlani mě přiměla hodně rychle ruku odtáhnout. Že by se talíř za kratičkou chvíli ohřál tak, že mi připomínal rozpálenou žehličku? Bylo mi to divné a já tušil něco dost ošklivého. Teorie o zahřátém talíři se mi zdála být nepravdivá…
Při výběru druhého jídla jsem z kaviáru, chobotnice, žraloka a dalších mořských potvor zvolil plátek masa z platýze. Nandal jsem si ho na talíř, přidal přílohu a zamyslel se nad tím, který že příbor mám použít. Nechtělo se mi znectít platýze obyčejným nerezovým příborem a tak jsem sáhl pravou rukou po stříbrném noži.
Joj, to byla bolest, až jsem začal sprostě nadávat a z ošetřovny vyběhla krásná sestřička. Přerušil jsem pokus o najezení se a šel k ní a začal jí vysvětlovat můj problém - nově nabitou alergii na stříbro.
Sestřička se na mě podívala smutným pohledem. Vy jste prý procházel stíny… optala se a po mém souhlasném kývnutí pokračovala. Kolikrát už jste prošel? Po mé hlášce, že dneska třikrát se trošku polekala a pak rezignovaně řekla: No, to už je bohužel neléčitelné… Poděkoval jsem a šel si sníst platýze…
Po jídle jak po výprasku, ale ještě nebyl konec dnešního dne. Na stole totiž byla dřevěná skříňka, která nepasovala k výbavě a ani kožený kufřík vedle stolu k večeři nepatřívá… Otevřeli jsme kufřík a nalezli zvláštní házecí dýku a podivný pětiranný revolver na velké náboje. Náboje ukrývala krabička na stole. Bylo to zvláštní, přišlo mi, že je oba nástroje jsou stříbrné a náboje taky, ale kupodivu se mohu dotknout…
Uvědomuji si že na mě taxikář vysloveně čumí a tak si raději v hlavě promítnu, co jsem v poslední minutě dělal. Nabíjení patron bylo v pohodě, zkusmé zamíření na protilehlé dveře taky… Ale automatické zatočení zbraně na palci a zastrčení zbraně za pásek ala kovbojové z divokého západu už normální nebylo. Bodejť by ne, když to není mým zvykem! Ten kolt bude takzvaně prokletý :-/
A přesvědčuji se o tom hned. Beru zbraň opět do ruky a snažím se jí vrátit zpět do kufříku. To ale nejde, drží mi na pravačce jako by ji tam držel magnet. Nezbylo mi nic jiného než vzít levačkou ze stolu dva nože a srovnat si je v levé ruce tak, jako bych chtěl jíst hůlkami a revolver si od pravačky doslova odpáčit … Zbraň jsem pak zamkl do kufříku a uvědomuji si, že v jednu chvíli přes zbraň problikly nějaké runy.
Po prožitém šoku jsem měl chuť dát si víno a využívám archívku, který byl připraven na vedlejším stole. Vybírám podle etiket a beru do rukou bílé víno. Když jej otevírám (špunt i s vývrtkou nechávám na stole) a rozlévám, tak zjišťuji, že víno je barvou našedlé, ale na chuť velmi lahodné. Dávám si s taxikářem sklínku…
Když se rozhodujeme jít od stolu, tak se ohlížím po načaté láhvi a zjišťuji, že někdo doplnil její obsah, zašpuntoval a originálně zabalil! Vkládám ji zpět do archivu, pak si s taxikářem vybíráme každý jednu pohovku a dáváme si dvacet …
Vzbudilo nás blikání červeného světla a řev slova POPLACH. Hylariovo lidi pobíhají sem tam, ale nakonec vybíhají k výtahu a kamsi ven. Zjišťuji, že ta zvláštní zbraň je opět za mým opaskem a že taxikář má na stejném místě kudlu, jež patří ke zbrani do série.
Rozkoukáváme se a jsme na tom o fous lépe jak Hylarius, neboť ten teprve vykoukl zpoza dveří oblečen v noční košili a s čepečkem na hlavě. Co je, proč mě nikdo neupozornil, že jde útok shora? prozíval se otázkou, aby jej dusot nohou probral pořádně. To se totiž vraceli zděšení Hylariovci řvoucí na nás pokyny: Zavřete dveře! Jde sem LOBO!!!
O tom už jsme od Hylaria slyšeli, ale necháme si pro jistotu zopakovat základní fakta. Je nesmrtelný (ale jde rozstřílet) a je to neutrál, kterého momentálně platí opeřenci a platí ho tak dobře, že jej momentálně Hylarius není schopen přeplatit. Není z této planety…
Dveře byly zavřeny a zajištěny, a do minuty na ně někdo zabušil. Sračky vylezte, Lobo jde napráskat šéfovi…
Následujících několik minut vidím jako v mlze, ale po vystřelení šestého náboje z pětiraňáku velice rychle chápu že je v tom magie. Nemluvě o tom, že vůbec necítím zpětné rázy… Taxikář je ze svého nože také šokován, protože se po zabodnutí do Loba, stěny nebo i po dopadu na zem vrací do jeho ruky tak rychle, že taxikář nestíhá ani mrknout očima.
Když byl Lobo na červenou kaši, bylo vidět, že se pomaličku opět sceluje, ale to už vybíhali na scénu opět Hylariovci, kteří posbírali kusy Loba a odtáhli kamsi ven. Podle šplouchnutí a následného Lobova řevu soudím, že jeho části naložili do nějaké tekutiny (minimálně) neutralizující jeho regenerační schopnosti. Opět si promítám co jsem dělal v poslední minutě a zjišťuju že jsem přidržením spouště u pětiraňáku střílel jak z pomaluběžného samopalu…
Hylarius nám poděkoval za pomoc (pousmál se nade mnou a tím prokletým pětiraňákem, který si mě zjevně oblíbil a přijal za svého) a zapadl opět k sobě.
Opět jdu spát a ze spánku slyším hlas Ferriho Stonehenge: Hajzl jeden zasranej. Och, jaká milá slova na mojí adresu…
Ráno slyším další ošklivou větu na mojí adresu ale Ferriho nevidím. Dávám se do hovoru s Hylariem a on zapíná zrcadlo. Ferri je v pohybu a je v lesíku. Zrovinka si ze střepů skládá zrcadlo - zjevně doufá, že mu někdo pomůže skrz. Jenže Tempest nikde a Hylarius je z toho poněkud vyplašený…
Nezbylo než abych cestu otevřel sám podle pokynů Hylaria a hlavně podle mého šestého smyslu, protože Hylarius nemá přesně páru o tom, jak prochází jeho synek …
Opatrně kreslím na zrcadlo dveře pomocí červené lihové fixy přičemž první pokus se nezdařil. To se dalo čekat… Nemusím ale hledat líh na vyčištění zrcadla, Hylarius ovládá kouzlo na vyčištění. A tak začínám kreslit znovu a po kratičkém následném zaklínání vidím, že se zrcadlo rozvlnilo (dveře se opět smazaly). Strkám dovnitř ruku a slyším obdivný taxikářův jásot, neboť ve zrcadle vidí že moje ruka vylezla u Ferriho a je celá…
Jenže Ferri byl vystresovaný a do ruky se mi zahryzl. Ba co víc, odsál mi dobře dvě decky krve. Bylo mi blaženě a krásně. Nic se mi nechtělo dělat, ale instiktivně stahuji ruku zpět. Ferri se ji chytil a to malé zrcátko ho vcuclo a posléze vyhodilo u nás…
Před očima vidím hvězdičky a je mi docela blaženě, takže je mi úplně jedno, že mi Ferri nadává do neumětelů a zrádců. Ale mé nové zbrani to jedno nebylo. Aniž si to uvědomuji, tak tasím, zamířím na Ferriho a slyším se říkat varovně skrz zuby: Nezahrávej si… Ferri zvážněl protože viděl nadlidsky rychlé tasení bouchačky s velkým průměrem a takové efekty s protáčením zbraně v ruce, že by to normálnímu smrtelníku polámalo prsty. Já to viděl taky až jsem se z toho hrůzou opanoval a zpotil a na moment převzal vládu nad svým tělem. Jenže to, že jsem se zpotil si Ferri,alias Edward Stonehenge vyložil tak, že mám strach z něj a tak si jen povýšenecky odfrkl, že já, člověk se pokouším ublížit jemu, upírovi.
O chvíli později opět přicházím k sobě a napočítal jsem v ležícím a krvácejícím Ferrim deset ran. Okamžitě volám ošetřovatelskou službu a pak rychle strkám svoje ruce do dvou nejvíce krvácejících tepen.
Když přiběhli dva nosiči a lékař, tak mě hrubě odstrčili a naložili Ferriho na nosítka. Lékař udělal to samé co já a narval svoje ruce do nejvíce krvácejících míst, ale udělal to profesionálně, takže se zvedla síla krvácení z dalších dvou ran. Sakra, na sál nedojedeme včas. Ruka! poručil si lékař. Vystartoval jsem jako by to byl rozkaz pro mě, když jsem to způsobil, ale ukázalo se, že tomu tak není. Lékařovi narostla z hrudi další ruka, kterou okamžitě připlácl na jednu z ran. Ruka! Poručil si znovu a opět to nebylo na mě… Tím zakryl poslední tepenné krvácení a pak už byl Ferri nesen na operační sál…
A já věděl, co budu muset dělat v příštích dnech…
