Akce číslo 6 - knížka doktora Valtera Thomase

Ranní problém s taxíkem

Ani nejdu spát a balím na cesty. Jde mi to docela rychle a tak přeci jen v půl druhé na chvilku uléhám…

Byla to chyba, když mi v půl páté zvoní budík, jsem silně rozespalý, ale už s tím nic nemůžu dělat. Zamykám krám a aktivuji nově zabudovaný alarm a jdu pěšky k parku, kde si chci chytit taxíka. Nebo ještě lépe, zavolám si ho mobilem. A hned tak i činím…

Když jsem pak stál na druhé straně u parku, zaujal mě pohyb v parku. Jako by se tam něco divného pohybovalo. Připadá mi to jako prehistorická příšera a tak si ji fotím (foto 06). Ale to už přijíždí taxík a tak nemám čas pokračovat ve zkoumání této minizáhady.

Nasedám do taxíku a udávám jednu adresu, jež je blízko doku 110 a ignoruji divný pocit, který mě při nastoupení do taxíku přepadl. Chyba!!!

Když ten můj divný pocit neustával, musel jsem se zamyslet, proč se tak děje. Kouknul jsem se ven a uvědomil si, že jedeme opačným směrem tedy od doků. Naznačil jsem to řidiči ale ten odvětil, že je to tak lepší. Tu mi došlo, proč je mi špatně. Řidičova licence měla fotku nakrátko ostříhaného muže, kdežto taxík řídil rozcuchaný muž. Ha, to už tu párkrát bylo, někdo "zezhora" mě chce unést. Vytáhl jsem zbraň a vystřelil. A pak znovu a znovu…

Když střelba skončila, řídil taxík s roztříštěným předním sklem muž bez mozku rychlostí 120 km a pomalu se blížil ke zdem na pravé straně. Bleskově jsem se přesunul na sedačku spolujezdce a zadupl brzdu. Bylo to právě včas, porazil jsem na chodníku několik popelnic. Byl to pohled pro bohy, za volantem chlap bez mozku, vedle něj chlap celý od krve, nabouraný taxík bez předního skla. Moc svědků tahle moje jízda naštěstí neměla… Tak dva tři.

Sedě na sedačce spolujezdce odvážím taxík do boční uličky, kde si měním místo za volantem s mrtvolou. Pak už se řítím co to jde do přístavu. Žel, odjezd za svítání nestihnu… A to jsem si myslel, že si přesednu buď do jiného taxíku nebo že cinknu třeba doktorce a že by mě hodila do přístavu na motorce… Nehledě na to, že jsem celý od krve…

Dvacet minut po svítání brzdím na molu č. 115 a zjišťuji, že na mě všichni čekají. To je potěšující… Rychle všem vysvětluji co se mi stalo a přitom ze sebe strhávám zakrvavené šaty a hážu je do moře. Z kufru si hned beru čisté a White Rose nabízím, ať si vezme taxíka do svého vozového parku. Pousmála se a rukou šáhla po taxíku. Ruka jí projela skrz karosérii a nenechala po sobě žádnou stopu. Pochopitelně, to jsem měl čekat. "Skutečné vozy jsou mi nanic" řekla. Nu což, spolu s doktorem strkáme do taxíku a ten padá do moře…

Fotím si rychle loď Albatros, jež se má stát na čtrnáct dnů naším domovem (foto 8). Ptáme se WR, proč necestujeme rychleji a je nám vysvětleno, že mezi Kuala Lumpur a západním pobřežím Ameriky není spojení takového typu, jako mezi Kualou a Londýnem…

Pak od WR fasujeme lodní lístky a vstupujeme na loď. Zde nám je kapitán označil a předal nám klíče od kajuty. Každý z nás bude mít svou. Doktorka ještě požádala, aby ji na loď naložili i její motorku, což se ihned stalo. Doktor Valter Thomas a ani policista McGregory si svoje vozy naložit nenechali, asi proto, že se sem do doků dostali jiným způsobem…

Vstupuji do své kajuty velmi luxusně vybavené s vlastní koupelnou a zkouším si ji vyfotit, i když vím co na digitálu uvidím (foto 9) a taky že ano…

Dopoledne jsem, asi jako i ostatní, prospal a vzbudil mě pokřik "podává se oběd". Oblékám se a jdu do jídelny, která je plná cestujících. Doktor, který dokáže prohlédnout "triky" WR nám říká, že tu jsme sami a že ani nechce vidět to jídlo co nám bude nabídnuto. Okřiknu ho, ať nám nekazí zážitek, že jíst musíme … Pak přišel pingl a nabízí nám jídelní lístek. Nazdařbůh píchnu prstem a vyberu si něco s hovězím masem. A pak si jídelnu vyfotím (foto 10)

WR nám při jídle vypráví, že tihle duchové zahynuli při plavbě téhle lodi a že "nám je tu nechala" abychom se necítili tak osamoceně. Zaujalo mě, že se WR nezmínila, jak se loď potopila, ale když se pak k nám přimotal pingl a řekl, že dnes večer proběhne oslava vyplutí lodi… Hm, pokud to neslaví pokaždé (a to se mi nezdá), tak se podle mého názoru potopila hned při první plavbě. Mno, společenský oděv je prý nutný, řekl pingl a odporoučel se. Pro WR to není problém a naznačila nám, že společenský oděv má pro nás připraven…

Omluvil jsem se hned po jídle, a vyrazil na průzkum lodi. Po cestě luxusní chodbou první třídy mě zaujala socha. Hm, řekl jsem si, jak asi vypadá po padesáti letech ve vodě? Cvak (foto 11) a socha se na snímku neukázala. Chtěl jsem se tedy na ní podívat znovu bez elektroniky, ale socha byla fuč.

A to byl první problém, který mě na lodi měl potkat.

Zkusil jsem si udělat test, jestli najdu místo, kde byla loď poničena a zkouším fotit jak vnější plášť lodi tak i vnitřek, ale od toho jsem brzy zrazen jedním námořníkem, který mě z nižších pater lodi vykázal.

Jdu k sobě do kajuty se podívat na lodní lístek. Měl jsem to udělat už dříve - byl na něm datum 15.6.1935 .. Tu mi někde zaklepal na dveře a na moji otázku "kdo tam" se ozvalo, že prý "prádelna". Otevřel jsem a stál tam mladý človíček a přinesl mi smoking. Převzal jsem si jej a povšiml si, že na stolku mám připraveno několik centů. Shrábl jsem je a věnoval je mladíkovi jako spropitné. Blahořečil jsem WR, že myslí na všechno, a při oblékání přemýšlím nad tím, že WR nechává průběh událostem, jak na téhle lodi před mnoha lety proběhly a přizpůsobuje je pro nás pokud možno co nejméně…

Nejen z těchto důvodů jsem se oblékl do smokingu už nyní. Jednak si zajdu do saloonu (nebo do klubu, jste li příznivce britského stylu vyjadřování) jednak se zkusím vyfotit ve smokingu. Nojo, ale jak - přes zrcadlo a bez blesku :-) Velké zrcadlo mám v koupelně… (foto 20). Wau, když fotím přes zrcadlo, tak na digitálu zachytím to co vidím já!!!

Zamkl jsem kajutu a spokojen se svým zjištěním zamířil do místnosti vedle jídelny. Jídelna byla zamčena, jak jsem si zjistil… Vstoupil jsem do salónu a usadil se v jedné z lenošek. Přisedl si ke mě jeden pán a začal mi vyprávět o burze a o tom, jak obchoduje s cennými papíry… Vešla též WR v mužském oblečení (připadala mi že má uniformu admirála) a u vedlejšího stolku hrála s doktorem Thomasem šachy. Po třech hodinách přednášky mě vysvobodilo zvolání barmana, že se bude podávat v jídelně večeře.

Pán, jež si se mnou povídal, pokračoval ještě chvilku než jsme došli do jídelny. Pak se se mnou rozloučil a šel si sednout ke svému stolu, kde jej čekala paní ve středních letech a malá holčička, která mi kratičce zamávala…

Měl jsem chuť na brambory na loupačku, ale pingl slyšel, že chci "brambory na vloupačku" a odvětil mi slovy "že mi sežene brambory s klíčky"… WR seděla s námi a dávala si také nějaké jídlo…

Když už večeře skončila, pocítil jsem náhle zamražení v zádech. Můj šestý smysl mě před něčím varoval. Okamžitě jsem se podíval na WR, ale ta už s námi neseděla a ani její jídlo na stole nebylo. Bylo mi to divné a tak jsem si řekl, že tomu přijdu na kloub. Způsobně jsem odložil příbor a vstal od jídla a šel se projít po chodbách v patře.

Po pěti minutách narážím na jedince v šedých kabátech, kterak procházejí protilehlou chodbou. Okamžitě se v mojí chodbě otáčím a prchám zpět k jídelně. Je jasné, že ti dva nás hledají a že nás najdou…

Při běhu do jídelny mě jeden z cestujících stojících na chodbě upozornil, že gentlemani neběhají, ale čert to vem, že se nemaskuji správně v roce 1935, teď jde o život. Doběhl jsem do jídelny a tam našim oznámil o co jde.

Nastala přestřelka a když skončila, bylo na naší straně pár zraněných, ale útočící andělé (?) to měli za sebou… (foto 21)

Odklidili jsme mrtvoly pryč a při té příležitosti nám Valter Thomas řekl, že už jednoho šediváka zavřel ve skříni. Mrtvého pochopitelně. Spořádaně odcházíme z jídelny, která se předělává na taneční sál se stoly při stranách jídelny a jdeme se na mrtvolu podívat (foto 22)

Po návratu do jídelny zjišťujeme, že je WR opět přítomna. Sedáme si k našemu stolu a necháváme si od WR říct, jakže tahle loď skončí na dně. "Bude projev, pak bál, posádka poleví v pozornosti a loď narazí na skálu" řekla nám WR. V tom povstal kapitán a měl proslov, kterým otevřel bál na počest vyplutí lodi… Je to skoro o strach, ale důvěřujeme WR, že se situace nebude opakovat…

Hned druhý song byl určen jako dámská volenka a pro mě si přišla "moje" dívenka. WR ale i ostatní po mě pokukují tak, až mě z toho začalo mrazit v zádech. Co by se ale mohlo dít teď?

Tancuji velice opatrně, abych dívku náhodou nešlápnul a docela nám to jde. Tu mě náhle dívka začala svírat nadlidskou silou, až mi vyrazila dech. V tom vidím, že tancuji se zubatou obludkou, a vidím náhle jen skutečný stav lodi. WR se chytla za hlavu a zhroutila se. A bylo po kapele i dalších hostech bálu.

Obludka do mě zaťala drápy, zapraskaly moje žebra, ale to už někdo z našich střelil do obludky… Doslova do mě kopl kůň, přeletěl jsem celou místnost, hlavou se udeřil do zdi. Milosrdná mdloba zastřela mé smysly.

Přátelé budí WR. "To byla pro změnu druhá strana" řekla a snažila se vzpamatovat z bolesti, která postihla ji.

Mezitím mě Valter Thomas provizorně rovná žebra a pak ukázala svojí sílu naše psycholožka. Něco provedla a žebra mi srostla. No hezké, ale psycholožka šla do limbu. To už se probrala WR a opět spustila pro nás iluzi, ale už to nebyla iluze luxusní lodi, spíše takové obyčejné lodi. I lidí bylo v jídelně méně. Malá dívenka se nade mnou shýbala a ptala se svého tatínka, jestli už je mi lépe. Bylo mi lépe, ale ten večer už jsem netancoval…

WR mezitím rozbila všechna větší zrcadla, kterými se prý dá procházet mezi světy… Něco malinko jsem o tom už četl…

Ve dvě hodiny ráno jdu spát a pronásledují mě hrůzostrašné sny - stále slyšíme jak WR rozbíjí skla ve zrcadlech

Ráno se dohadujeme s WR, kam že to vlastně jedeme - Bude to San Francisko… Celý zbytek dne se nudíme na palubě sledováním moře a nabíráme síly.

Další den ráno jsem zjistil, že již mám signál na mobilu, hlásilo se nám San Francisko. WR byla oblečena v černém plášti, měla též černou košili, černé kecky … no prostě celá v černém, ani brýle nechyběly.

Ještě než jsme vpluli do přístavu, stihla si mě WR vzít stranou a prý, že by mi ráda nabídla nějaké auto. Vedla mě dolů do garáží, kde stály různé luxusní limuzíny ze třicátých let. Vybral jsem si jednu menší, řka, že větší by se mi asi nevešla do garáže. WR vzala svojí vizitku, něco na ní připsala a zastrčila ji za stěrač. A prý že po akci jej naleznu doma v garáži. Poděkoval jsem a oba jsme vyšli na palubu. Bylo to právě tak akorát, abychom viděli, kterak se naše loď chystá přistát v nákladním doku. Šel jsem na pokyn WR vzbudit ostatní i s pokynem, že se nemůžeme dlouho zdržovat v přístavu…

Akce číslo 6 byla nakonec po dalším, zde nepopsaném hraní, GameMasterem skrečována