Koriland

Lesní hřbitov a podzemí Kněží smrti

11. října, odpoledne, Skalní hnízdo
(hráno 9. října 2015)

Tím, že mě, Eiwu a Martina nás z povzdálí sledoval zbytek naší party jsme se mohli přeskupit a za křovíčkem našly dveře vedoucí do skály. Dveře jsou dřevěné, postarší, a mají bronzové kování..  A jcelé tohle sklepení je starší než ty, které jsme tu už viděli (tedy sklepení mimo Hnízdo. Ejwa nám potvrdila, že stopy jsou pouze dovnitř a hned nato Šerolist okoukl pasti a otevírání dveří. Ty se otevírajídovnitř.

Tyhle dveře ale budeme řešit v klidu až zítra ráno, a v plné síle - na tom jsme se shodli, takže se vracíme na Skalní hnízdo.

Noc byla klidná…

12. října, dopoledne, vchod do podzemí ve skalním masivu
(hráno 23. října 2015)

Dnes ráno se vracíme ke dvoukřídlým dveřím ve skále….. jež na každém křídle mají madla, takže by šly po provlíknutí řetězů uzamknout. To by mohla být naše závěrečná akce…

Po otevření se ozvalo zaskřípění a dotoho zaskřípění přišly šouravé kroky. Haloric tvrdí, že slyšel nějaká slova ve sféře kouzel “vítej v zemi mrtvých, odejdi nebo zemři” a kdesi vzadu se rozsvítily pochodně s namodralým jedovatým světlem (jak se mi to na první pohled zdálo). Každopádně vzadu v chodbě začínají cosi jako cihly, takže to vypadá jako trvalejší stavba.

Světlo přichází ze tří výklenků, když koukáme do prvního tak tam visí cosi jako kovová lilie, v níž ze zasazena lebka a v ní svíčka posazená tak, že to vypadá, jakoby svítily oči i úsměv. Méně otrlejší kamarády z mé dětské party by už tahle nicnedělající svítilna

Po několika (dlouhých) minutách se k nám došourala vysušená mrtvola (téměř bych řekl mumie) aby se nám skácela k nohám s cedulkou z prkýnka a provázkem přidělanou kolem krku a znehybněla. Na cedulce je nápis, který přelouskal Šeroplášť. Není napsána krasopisně, ale mě přišlo, že dospělý člověk psal tak, aby to přečetl i začátečník ve čtení a psaní: “Odejdi! Sic se z tebe stane mrtvý posel!”

Kolem nápisu jsou vyryty symboly lebek se skříženými hnáty (= piktogramy) pro ty, kteří číst neumějí. U nás umí číst všichni a přesto jsme se shodli, že půjdeme dál.

Šířka chodby je 2 metry a tak v poklidu postupujeme vpřed ve dvojřadu. Máme i dost místa nad hlavou, strop je ve výši 3 metrů. Nedostatku světla se nebojíme, protože o velký kus dál jsou další světelné výklenky. Ovšem otázka je jasná - pokud za posledními svíčkami stojí střelec, tak nás má pěkně na dlani.

Přišli jsme do místnosti, kde jsou další výklenky, ale také bazének zhruba uprostřed místnosti, bazének má půlmetru vysoké hrazení a je zasazen i půlmetru pod úroveň podlahy. Dno je obsypáno drobným štěrkem, jako by si někdo chystal zahradní bazének a chtěl si tam nasadit rybičky. Zdejší majitel si tu nasadil na dno lidskou lebku - ničím zajímavou. A tak pokračujeme jedinou možnou cestou dál. Na křižovatce uhýbáme doleva…

Další místnost, ve které cítíme dvě vůně - nasládlou (=PACH MRTVOL) jakoby na stole, který je cítit vůní smrti a podobně i židle a cosi dalšího. Druhá z vůní mi připadá kadidlo. Jenže ani kadidlo ani mrtvoly tu nejsou…Shodujeme se - jedná se o márnici a poměrně používanou, protože stůl je “proleželý”. Při pohledu blíže leží na stole nějaké nástroje narovnané na kusu kůže. Nástroje mají jednotné držadlo a celá sada má osm kusů, Jsou tu tři čtyři dřevěné dózičky s víčky, všechny mají na sobě patinu…

V této místnosti jsou stranou ještě dveře s klikou, ale bez zámku, Martin z Oblivionu zabavil nástroje a náš trpaslík alchymista si zabavil dózičky, Šerolist otevírá dveře, jež jsou na kovových pantech.Ty se otevřely jen kousek a protože nebyly dlouho namazány, zadrhly se. ALe Šerolist to vzal silou a otevřel dveře do další místnosti, která sloužila jednoznačně jako skladiště. Jsou tu bedny, barely, ale podepsal se na nich zub času - látky se rozpadly, olej vytekl ze sudu a vsákl se do hlíny mezi spáry kamenné podlahy. A tak tu nebylo vlastně nic…

Podle našeho alchymisty některé rozpadlé látky sloužily na ovinování vznešených zesnulých. Martin a alchymista Gazlow to zkoumají. Já, Šerolist, Haloric a Ejwa postupujeme dále v průzkumu.

Na první křižovatce volíme pro změnu druhý odbočující směr, kde je zrcadlová místnost k té první, tedy márnice. Zde je ale stůl v troskách a dózičky s nářadím rozházené po zemi. Stůl vypadá, jako by na něj bylo hozeno něco strašlivě těžkého, takže je navrchu prasklá deska. Mě jako elfa z lesů děsí to, že dřevo prasklo napříč lety, jenomže stůl je udělaný z osmicentimetrové desky, takže to prasknutí je prostě nepravděpodobné. Přesto tu je a vidím ho. Zdejší židle má ulomenou nohu…

Vrátil jsem se na křižovatku a zahájil hlídku, než se Gazlow s Martinem sesbírají a než Šerolist otevře další dveře.

Tušil jsem, že to nebude zadarmo a tak jsem hlídal se založeným šípem a vyčkával. Jenže to první vylezení lebky z bazénku s nehmotným tělem, kdy se vyhoupla z bazénku a vskočila do chodby bylo dost překvapivé a rychlé. Prvnímu útoku jsem uskočil, ale druhému už ne. Nehmotné tělo prohmátlo skrz zeď a mě zasáhl spalující chlad, ale také vědomí kratičkého flashbacku z minulosti tohoto místa…

Nastala řežba, kdy Eiwa střílí jako já, ale já v prvních chvílích netrefuji, Martin si připravuje také luk, Haloric opět ducha “léčí”. Jenomže se netrefuji ani napodruhé a situace se opakuje, opět mám flashback na všech smyslech - úplně cítím a vidím, jak tu kdosi kuchá mrtvolu…

Nebudu si nic nalhávat, ten výcvik s mečem prostě potřebuju jako sůl, zvlášť když bude meč pomazán svěceným olejem, na tyto potvory zvané “Skull spirit”.  A abych nezapomněl - za dveřmi, co zkoumal Šerolist je opět sklad…

Vracíme se na křižovatku a vstupujeme do chodby kde je kruhová místnost, ale v místě kde byl vedle bazének je kruhové schodiště směřující kamsi dolů. Polehounku scházíme dolů (ob schod - Šerolistovi se nechce zkoumat každý schod na pasti). Dolní chodba pokračuje rovně přes mnoho výklenků se svítícími lebkami zasazených do lilií. A pak opět dveře na obou stranách, opět klasiky bez zámku a snad právě proto Šerolist nenachází past. Za jedněmi dveřmi je zhroucená místnost (dvakrát tak větší než sklady nahoře) a nějaké dřevěné vybavení připomínající postel, stůl. No a místnost vypadá, jakoby se sesypal strop a dvě ze stěn. Poprvé v tomhle podzemí cítíme vlhkost, zřejmě právě vlhkost postupně  rozhlodala jednu ze stěn a pak už to šlo samo…

Druhá místnost vypadá jako “cela” pro mnicha, který pracoval s mrtvými těly v márnici nahoře, postel, dvě židle, stůl a transportní bedna s mírně nakřivo nasazeným víkem. Byla na osobní věci, nyní jsou tam rozpadlé látky a trošku měděných mincí.

Poté přišla na paškál třetí a čtvrtá místnost, ve třetí byl navíc postarší batoh, který je ale zetlelý tak, že Šerolistovým zataháním za ucho se milý batoh doslova rozkládá. Vysypaly se mince, prsten, opotřebovaný nůž, bronzový kalich, a nějaké další věci.

A pak si toho všímám - všude nám zmizely barvy - můj luk, mé tělo, všechny mé věci jsou šedivé. Stejně se děje všem, a všemu - s vyjímkou zlaťáků a stříbrňáků. Pak nám Haloric oznámil, že jsme asi blízko podsvětí, protože tam prý jsou jen šedavé barvy, prý to tvrdil nějaký Kail.

Můj šestý smysl mě ale stále otáčel do směru, kde jsme ještě nebyli a kde spíše tuším dveře. A právě teď odtamtud vyšli dva kostlivci, které z našeho podledu svítí červeně a uvnitř sebe v místě srdce mají cosi planoucího. Mají založené ruce, jako kněží a stavějí se proti nám.

12. října, později dopoledne, podzemí ve skalním masivu
(hráno 31. října 2015)

Dva kostlivci se postavili jako stráž před hlavní dveře, ale je to stráž podivná, protože nemají žádné viditelné zbraně, řetězy, prostě nic. Zkusil jsem na ně promluvit, ale zjevně nesnášejí elfy, protože začali oba dva vytvářet v rukách ohnivou kouli. Bylo jasné co musíme udělat - zmizet.

Jenže já stojím u zavřených dveří a do otevřených dveří se rychle nedostanu. Venku stojí trpaslík alchymista Gazlow a také Haloric, ostatní jsou uvnitř. Ohnivé koule se rychle zvětšují a mě nezbývá nic jiného než se rozeběhnout a hodit rybičku mezi nohama Halorika a trpaslíka, jež se budou chtít také schovat před úderem.

Výsledkem bylo to, že jsem ve strachu a rychlosti porazil Halorika a porazil ho na zem tak nešikovně, že má bolavou pravou ruku, ale to není nic proti tomu co se dělo venku a co odnesl trpaslík. Venku totiž vybuchly dvě ohnivé koule a trpaslík, který se alespoň stihl natočit to i tak koupil velkou silou, že začal hořet a okamžitě omdlel.

Martin z Oblivionu mi hodil plášť a vyběhl ven se Šerolistem, Haloric mi pomáhá hasit a léčit alchymistu. Plášť mi během pár vteřin ztěžkl vodou, která se vytvořila nad trpaslíkem a pak na něj z tohoto mraku scákly snad 4 galony vody. Okamžitě zaléčuji. Léčivá energie se do trpaslíka vpíjí, takže žije…

Venku se Šerolist pustil s jedním z kostlivců do pouliční rvačky, Martin toho druhého srazil s rozběhem na zem, jenže ani to nezabránilo obou dvoum kostlivcům, aby nečarovali dál. Je utržená zranění nelimitují…

Nakonec Šerolist svého kostlivce dobil, ale sám do vteřiny padá do mdlob, proto se k němu vrhám a snažím se ho odtáhnout, ale nejde mi to, proto zkouším léčit hned na místě. Mám na to už naštěstí čas, zle dobitý Martin z Oblivionu tak tak dobil svého kostlivce. Kdyby ho nedobil, měla ho na mušce Eiwa.

Po pokusu o zaléčení, které se mi ale nepovedlo - blízkost smrti je asi moc velká jsem sice vyčerpaný ale také naštvaný, že prostě musím alespoň jedno léčivé kouzlo seslat a tak zkouším s velikým soustředěním opakovat léčení

U dveří, které byly chráněny kostlivci jsou také dva výklenky. V jednom znich je stůl, dvě židličky a na stole prostřeno pro dva lidi a doslova zkaměnělý chleba se zabodnutýým nožem. Ve druhém výklenku to vypadá jako pracovna se dvěma stoly, na každém znich svícen se svící, kalamář a další propriety. I tlustá kniha tu je, a pořádná, protože krom jiného má bronzové desky. To nám popisuje Martin a Aiwa, kteří jediní se mohou jakžtakž pohybovat, jsouce nejméně znaveni… “Kniha smrti” hlásí Aiwa, která o sobě tvrdí, že umí číst v obecném jazyce. A skutečně to tak vypadá, protože já, zběhlý ve čtení elfšiny, si mohu číst na této knize tak akorát kulové.

Musel jsem plesknout Halorika přes ruku, aby na ní nesahal, řkouc, že dokud nebudu v pořádku, nenechám právě jeho - druhého léčitele - koukat do knihy, která může být nebezpečná. Šerolist nejprve prozkoumal první a pak i druhé dveře, ze druhých po otevření dveří se vyřítil palcát a máchl proti němu. Naštěstí promáchl a Šerolist následně mohl zabouchnout dveře. Já se po této situaci ohlédl a při pohledu zpět už kniha na stole nebyla. Mohu předpokládat, že Haloric je o knihu těžší, ale to teď není podstatné. Tedy v tuto chvíli…

Chystáme se k boji a pak Martin se Šerolistem otevírají dveře, Martin tam drží štít, takže teoretický první útok půjde do něj. Útok nepřišel a tak máme šanci nahlédnout do velké místnosti, kde stojí nadživotní socha s obrovskou kosou. Socha je obklíčena svícemi a před nimi stojí kněz s insigniemi Slunečního boha a je to nepřekvapivě náš ztracený falešný kněz. “Che, přišli jenom poskoci” urazil nás, ledva nás viděl. “Zab je” poručil kostlivcovi, který nám vešel před zrak. Kněz samý se k nám otočil zády, což jsem spolu s Aiwou ocenil jedním stříbrným šípem. Nechápu jak, ale oba naše šípy se svezly po knězovo zádech. Podle cinkotu soudím, že pod pláštěm má kroužkovou zbroj.

Boj s kostlivcem byl velice snadný, protože se Halorikovi ve třetí vteřině boje podařilo takové léčivé kouzlo, že kostlivce doslova rozmetalo na cucky, takže musíme trochu uhýbat kostním střepinám, ale pak už je cesta na kněze volná.

Jenže to nebylo ani třeba. Stalo se dost věcí naráz, ale pokud si to správně uvědomuji, tak nejprve jedna kostní střepina trefila jednu svíci v kruhu a smetla ji. To, že jsme knězovi zničili kostlivce s ním vůbec nehlo, ale tenhle drobný akt se svící s ním ošklivě trhl a ohlédl se po soše. Měl věru proč, protože ta se ohnala svou obrovskou kosou a ledva se kněze dotkla, ten zmizel.

V tu chvíli se snad uvnitř nás ozvalo zvonění kostelních zvonů v rytmu umíráčku, kolem nás náhle stály postavy v kněžských hávech a pěli jakýsi chorál. Pak začaly ostatní svíce  mizet, podobně i ty postavy v kněžských hávech.

"NEMAM Z TOHO DOBRÝ POCIT, NEJSME VE SVĚTĚ ŽIVÝCH" skuhrá Aiwa a i ostatní mají pocit, že jsme byli posunuti jinam. Jen Martin má pocit, že by si vzal palcát po knězi, ale nikoho z nás pro něj neposlal ani pro něj nešel. Haloric zkusil kouzlem ten palcát přisunout, ale něco mu v půli místnosti vyčarovanou neviditelnou ruku usekl.

S otevřenými dveřmi se dohadujeme, jestli půjdeme dál (=ke smrťákovi a pak dál do říše mrtvých) anebo naopak, jestli se vrátíme zpět. Další debata je o tom, jestli onu knihu mrtvých nevrátíme na původní místo, či raději… Další  z debat na téma zablokování dveří nemá zastání u Šerolista, který ji rázně utne utne - “pak si budeš chtít dát kuře k večeři a nezabiješ ho”

12. října, odpoledne, u vchodu do podzemí ve skalním masivu
(hráno 1. listopadu 2015)

Po skončení debaty jsme vyšli z této místnosti ven a pak o patro výše, kde nás překvapilo, že pochodně svítí normálně, což původně nebylo. Nesmím zapomenout řící, že kniha zůstala dole zabalená v látce a to na přání Halorika)

Venku maskujeme vchod, respektive polámané křoví, (tak aby to vypadalao, že tu někdo tábořil. Když bylo hotovo, všichni s všmli krátkého výkřiku hrůzy, jež muselo jít z lidského hrdla, s Aiwou jsem připraven vyrazit dotyčnému nebo dotyčné na pomoc. A skutečně všechny postupně úspěšně přemlouváme, a posléze vyrážíme. Aiwa si je jista, že zvuk šel přímo z východní strany

Po půlhodině jsem si uvědomil dvě věci. Velice náhle se nám u kotníků objevila mlha, (ani blízký potůček by tuhle polízanici nemohl vysvětlit) a já jako jediný vidím pod stromem několikero náhrobků. A je to jasné, tohle bude původní lesní hřbitov popisovaný v knize smrti. Dohadujeme se co dál, protože vše bude špatné - nemrtví na hřbitově či mlha v lese?

Na první pohled některé z nás zaujal náhrobek, prý se známým jménem - "Sildrul mlhový našeptávač z Černého lesa".

Šerolist s Gazlowem si povšimli stojící siluety kdesi uprostřed, ale nechceme s ní moc mluvit a tak zkoušíme dále obcházet hřbitov, abychom si udělali náhled na jeho velikost a stáří. Tím, že nemá hřbitov žádnou zídku, máme možnost sondovat jména i roky na náhrobcích a jsou to samá starší data. Po chvíli Aiwa oznámila, že už jdeme víc jak hodinu a stále se nám nepodařilo dojít na místo, kde jsme začínali. Vlastně ani jen zatočit za první roh…

Shodli jsme se na jednom - sem se musíme vrátit za světla i s Malconym a tak se vracíme po svých stopách až na Skalní hnízdo a tam docházíme až za svítání.

13. října, brzy ráno, Skalní hnízdo
(hráno 7. listopadu 2015)

Na Skalním jnízdě se zrovna chystalo střídání noční a denní hlídky - málem nás zastřelili. Sděluji hlídce a hlavně přítomným velitelům:“Zuzanina smrt byla pomstěna, rádoby kněz je mrtev”. A po tomto vysvětlení jdeme na snídani, kde se objevují vyspaní baroni. Já jim sděluji novinku o hřbitovu a zbytek (o knize a podzemí)  nechávám na Haloricovi a Šetolistovi a doslova usínám v talíři s mými vajíčky ke snídani…

Bylo jasné, že bychom po oodpočinku a chůzi na hřbitov dorazili v noci, což není dobré - tohle Malcony vykoumal dobře - prostě půjdeme zítra časně ráno.

Odpoledne po probuzení trošku trénují a opravuji (či nechávám opravit) své věci…

14. října, brzy ráno, Skalní hnízdo
(hráno 7. listopadu 2015)

Úvod dnešního dne mohu popsat stručně - Ranní chůze do míst dveří do záhrobí, pak po naší vyšlapané cestě směr hřbitov. A opět - mlha až těsně před hřbitovem. Ukazuji všem na onu siluletu. co nás "strašila" minule, jež se ale po pořádném pohledu ukazuje býti sochou s mečem a křídly. Socha je podivně matná, tedy až na meč - od poloviny hrotu až ke špici se dost blyští. Podoba odpovídá té soše skosou z podzemí, ale není tak detailní.

Je tu ticho, mlha až nad kolena, náhrobky ční z mlhy jako ztroskotané koráby. Fakt je všude ticho, tedy až na občasné skřeky krkavce. A ještě něco - pod sochou leží cosi jako tělo. Opatrně, s bázní z toho velkého meče sochy se přibližuji a zjišťuji že tam leží muž v tmavém oblečení s probodeným srdcem. Má přes hruď bílou nití vyšitou lebku. Jak se sem ale dostal? Stopujeme nejčerstvější stopy a ty nás pozpátku navedli ke třem relativně čerstvě vykopaným hrobům s vyvrácenými náhrobky. Dál nám stopy nevedou a tak se vracíme k soše a zkoušíme starší stopy. Ty nás po půlhodině vedou ke kryptě. A tam je to okolí, ale i schody do krypty dost pošlapané a sešlapané. Dveře do krypty jsou pootevřené a tak nakukuji. Šest výklenků na levé a šest dalších na pravé straně tu je plné rakví, ale některé jsou otevřené, jedno z vík je uzpůsobené jako lůžko, je tam přehozená houně, jsou tu svíčky, zápisník… No prostě provizorní sídlo a dost možná našeho muže.

Hlídám venku a nechávám Halorika a oba barony prozkoumávat vnitřek včetně zápisníku. V něm je obecným jazykem napsáno cosi jako úkoly - první z nich byl najít Jamiga, což bylo jméno našeho falešného kněze…

14. října, kolem poledního, opět u vchodu do podzemí ve skalním masivu
(hráno 8. listopadu 2015)

Tím, že jsem hlídal venku a ne zcela u krypty mi unikl příchod smrťáka či snad jen Dagotovo kněze, který Malconymu předal krabičku s olejíčkem a dodal k tomu básničku na pergamenu, kde bylo napsáno, že máme očistit oltář. A tak jsme se vrátili ke vchodu do skalního masivu do Chrámu mrtvých (jak jsme si to tu nazvalo).

Úkol zapálit svíci po potření oltáře spolu s přeříkáním básničky byl udělán beze mě, pro mě jako pro lesního elfa byla už nějak moc další návštěva v blízkosti světa mrtvých. Hlídal jsem proto venku a tak jen z vyprávění mohu říci, že se po splnění zadání opět ozvaly zvony a že v lahvičce je zřejmě nekonečná zásoba svěceného oleje…

Palcát, jež ležel dole v podzemí, sebral Malcony a dohodlo se, že se  celého prostoru opět udělá svatyně a tak se vyklidí i zde nalezená laboratoř. To si raději uklidil alchymista Gazlow sám, neboť mu Malcony naznačil, že on by tu laboratoř rozdrobil na kousínky, aby se mu to lépe vynášelo v kbelíkách.

14. října, kolem poledního, u vchodu do podzemí ve skalním masivu
(hráno 13. listopadu 2015)

Shodujeme se, že se vrátíme na lesní hřbitov a tam také uděláme očistu. I když tam není otlář, tak očistíme alespoň podstavec sochy. A když by se namočil meč téhle sochy … bylo by to asi dost zajímavé. Na hřbitově jsme si půjčili hadry z lůžka nekromantova a jali se čistit meč nejprve vodou a pak přetřeli ostří onoho meče. Mládenci tvrdili že se jm dole v podzemí Chráímu smrti lahvička sama doplňovala, tak tady ae zatím ne…

Byla tak dvě hodiny po poledni, když jsme toto všechno dodělali. Ani nemáme moc velký hlad, ale mohli bychom se přes podzemní svatyni vrátit na Skalní hnízdo. Ve svatyni ponecháváme lahvičku, ale neponecháváme knihu, a do dolní místnosti nevracíme nic, co by tam nemělo být, tedy jako stoly, nádobíčko…

To už bylo nějakých pět hodin odpoledne a tedy čas na návrat na Skalní hnízdo a to si budeme ještě kus po cestě přisvicovat našimi předměty, protože půjdeme už potmě…

A tak se i stalo, po večeři jdeme prakticky hned spát.

[1]

[2]