Koriland

První den v sídle

6. října, večer na Skalním hnízdě
(hráno v březnu a dubnu 2015, určité části hrány dříve)

Na skalním hnízdě všechny (kromě mě a Šerolista, máme zpoždění) přivítal místní úředník Tiris. Představil se jako císařský úředník první kategorie a provedl přítomné po maličké části jednoho patra sídla, kde si všechny přebral trpasličí architekt Falgrim z rodu Bouřných kladiv. Shodou okolností se to stalo u dočasných komnat barona Malconiho.

Popsat Falgrima, jež se od ostatních trpaslíků odlišoval svým oblečením, bude snadné, neboť jsem v podstatě viděl jen jeho hlavu a pak už jen zbroj, neboť měl kroužkovou zbroj až ke kolenům, na nohou těžké železné boty. Na masivním opasku má na hácích zavěšené těžké rukavice a menší (jednoruční) válečné kladivo. Pravděpodobně se Falgrim nemusí s tím úředníkem Tirisem, protože jej poslal pryč.

Na druhou stranu i chápu proč, neboť Falgrim kromě provádění Malconyho a ostatních po sídle také ukazoval všechny tajné průchody, ať už do patra na vyhlídku, nebo ven ze sídla - třeba do lovecké chaty před Skalním hnízdem. Ukazoval jim i nové hospodářské stavby a také prozatím nevysvěcený kostelík, jež je proto možné používat jako prozatímní sklad.

Někde v té době jsme dorazili i já s Šerolistem, ale o tom až později, neboť jsme obdrželi další úkol a zase na chvilku ze Skalního hnízda odešli…

Ostatní si poté doprošli vlastní sídlo, konkrétně suterén, přízemí a další dvě patra. Trpaslík Falgrin vysvětloval Malconymu, že zde našli mnoho mrtvol z doby poslední "večeře" minulého vládce a ozřejmil Malconymu, že mrtvoly slavných lidí byly odvezeni jejich příbuznými, neidentifikovatelní - typicky sloužící těchto slavných lidiček, byli pohřbeni na nově zřízeném lesním hřbitůvku. Představa, že zde ty mrtvoly leželi dobře přes 140 let mi nepřidává klidu…

V čase pozdní večeře jsme přítomni už všichni, včetně mě a Šerolista, přičemž využíváme pozvání na trpasličí večeři, Malconiho podle všeho zlákala vidina štěňat, tedy malých soudků s trpasličím pitím. Seděli jsme na zemi na kožešinách, dlabeme maso a popíjíme pivo.

Já si z toho moc nepamatuji, únava mě přemohla, takže když přiběhl zakrvácený úředník Tiris a omdlel, zřejmě z nedostatku krve, všichni vstali a utíkali po krvavých stopách do Malconiho komnat, tedy až na mě, jednoho trpasličího léčitele a samotného Falgrima, který si v poklidu sbíral své propriety potřebné pro boj. Já se sbíral pomaleji, protože jsem toho za dnešek měl dost - pavouky, Bludnou věž a také…

6. října, o šest hodin dříve na Skalním hnízdě
(hráno 4. dubna 2015)

Když jsem se s Šerolistem dostal na Skalní hnízdo v okamžiku Malconyho exkurze, byla vykládka karavany v plném proudu spolu se všemi průvodními zmatky, takže když vedoucí karavany došel k Malconymu a oznámil mu, že chybí jeden mezek zřejmě i s nákladem, dostal příkaz mezka najít. A kdo jiný by měl šanci ho nejspíše vidět, než poslední příchozí? A proč na hledání mezka vyhrazovat své lidi, kteří měli už i tak moc práce?

Padlo to tedy na nás. Otázkou bylo, jestli se mezek ztratil už po cestě, nebo až tady, to nebylo zcela jisté, dokonce ani to, že možná byl mezek už od nákladu osvobozen. Když nám to vedoucí karavany oznamoval, byl si jist jen tím, že chybí mezek. A dal nám sebou svého stopaře jménem MaxBlack.

Vyšli jsme se Šerolistem a MaxBlackem zpět na cestu a udělali následně okružní obcházku nějakých 50-100 metrů od Hnízda, a skutečně jsme našli stopy mezka mizící od hradu, odhadem hodinku staré. Ale žádné jiné, takže to nevypadalo, že by mezka někdo ukradl. I díky tomu jsme si z hradu vzali jen to nejnutnější, tedy zbraně a lucerny plné oleje, neb večer se blížil mílovými kroky, včetně nějakých drobností - nezapomněl jsem na svůj nový předmět ukazující cestu.

Díky tomu, že podle stop odešel mezek za vůní bodláčí, nás nepěkně překvapilo, když nacházíme mezka sice v poklidu oždibující keř, ale jeho ohlávka je provazem uvázaná k bříze. Mohla by to tedy být spíše past, divil bych se, že by šel kolem druid a mezka nám takto zabezpečil před dalším únikem. Mám proto připravený luk a když Max šáhl na prpvaz, že mezka odváže, vyběhlo na nás několik goblinů s oštěpy, kopími a tak. Celkem šest goblinů nás obklíčilo a tři z nich jsou navíc tak blízko, aby nás mohli popošťuchovat kopími. Nastal boj…

Než jsem se rozkoukal, měl jsem díru v zádech, bolavé koleno a když už jsem začal bojovat pěstmi, poslal mě jeden z goblinů do bezvědomí. Museli to tedy dobojovat Šerolist a MaxBlack, Max si pro posledního skřeta musel dojít a střelit ho kuší, aby goblin nedovedl posily, Šerolist je taktak naživu…

Mládenci mi ovázali kdeco, avšak až přicházející večerní chlad mě dokázal probrat relativně k životu. Doléčuji je oba magickou cestou a pak se všichni halíme do dek, které měl naštěstí mezek vloženy mezi náklad. Sebe vyléčit nedovedu, takže se z jedné strany opírám o Maxe a druhou o mezka, kterého vede Šerolist.

Začala přicházet mlha a tma, a my měli štěstí, že Max za pomoci lucerny dokázal najít naše stopy a také Šerolist si vedl skvěle, neboť si i on měl šanci prozkoušel svůj dar od nebeského kováře. Po nasazení svého nákrčního náramku nám tvrdil, že vidí dokonale. Nedivil jsem se tomu, neboť Šerolistovo oči se zvětšily a proměnily v oči kočičí. Sice funkční, ale vypadá to hnusně…

Na Skalní hnízdo jsme dorazili po osmé hodině večerní a znovu mě měl v péči trpasličí léčitel…

7. října, kratince po půlnoci, Skalní hnízdo
(hráno 17. dubna 2015)

Na tohle všechno jsem si vzpomněl při vybíhání na duchy v Malconyho ložnici, kteří podle všeho vyběhli z Eluviánského zrcadla. Odpoledne o něm trpaslík vyprávěl tak, že i on sám měl tohle zrcadlo spíše za legendy a pohádky. Falgrin, ten trpasličí architekt o něm mluvil jako o elfím artefaktu, bylo jich údajně několik (zřejmě pro komunikaci nebo cestovaní). Trpasík nas upozornil. že to on ono zrcadlo nechal zakrýt….

Nyní bylo odkryté a na nás čekali tři přízraci v plných detailech, ale jen v barvě bílé - jaký to rozdíl oproti stavu v Bludné věži. Zahajujeme ihned boj s duchy. Malcony po nich hodil sekyru, ale ta jimi prolétla. Proti nám tedy jdou duchové, které zřejmě obyčejnými zbraněmi nezraníme a tak bude bojovat zřejmě jen Tanda či Haloric. Vzpomněl jsem si následně, že mi kdosi naznačoval, jak si udělat stříbrný hrot na mé šípy a já to neudělal. Stačí vzít stříbrnou minci šikovně ji pozohýbat a pilníkem zpilovat do hrotu…

Jenže to teď nemáme, ale přeci jen se nám nějak daří držet linii, protože Tanda má v ruce magický meč, Haloric prostřídává léčení nás všech s útoky na duchy, na mé šípy duchové taktéž trošku reagují…

V průběhu boje dorazil Falgrin a měl možnost vidět, jak se dva duchové rozprášili v nic, a třetí, lukostřelec, upustil luk a dal ruce nad hlavu. "Mám vyřídit pozdrav od TALNAGY" řekl nám ten duch pomalounku couvajíc ke zrcadlu. Všichni jsme dost daleko, abychom jej ranili (já ostatně raději léčím druhou lékarničku Halorika) ale Tanda to přeci jen zkusila, avšak duch jí chytil za ruku s mečem. Zablesklo se a jak duch, tak i Tanda zmizela. Malcony se s řevem vrhá na zrcadlo a taranuje jej štítem. Zablikalo to kolem něj a zmizel taky.

Všiml jsem si jedné věci - to zrcadlo bylo večer puklé, teď je zcelené. Než jsem si sebral ze stolu náhradní lucernu a dolil olej, byl pryč i Haloric. S rozsvícenou lucernou se dotýkám zrcadla a blik - byl jsem ve tmě. Okryl jsem lucerně clonění a rozhlédl se po místnosti. Všichni, i Tanda tu jsou a cosi zjišťují - Tanda zjevně hledá pasti. Ve čtvercové místnosti nevidím nic nevidím žádné vybavení, kromě portálu, kterým jsme vstoupili a dveří na druhé straně.

Dohadujeme se, co dál, ale jsme znaveni, já už nevyléčím ani mravence se zlomenou nožičkou, proto se dohadujeme, že se vrátíme. Zkouším to první já, jsem nejunavenější a tudíž nejpostradatelnější. Na třetí dotyk mě zrcadlo plyvlo zpět, pak Halorika a Tandu. Malcony zůstal sám ve tmě, ale dal to taky…

Tím, že jsem se ze zrcadla vynořil první s lucernou v ruce, jsem nebyl zastřelen či spíše zabit od trpaslíků, které si k sobě Falgrim přivolal. Ostatně i on je oblečen v kompletnější zbroji, až se mi zazdálo, že je něco špatně, jak to mohl stihnout?

“Jak dlouho jsme byli pryč?” optal se Malcony, který zjevně řešil stejný problém - jeden z trpaslíků vyběhl ven a pak zpět a naznačil, že podle hvězd uplynulo od půlnoci pět hodin. Mě přišlo, že jsme ve zrcadle byli o dost méně jak pět minut.

V tuto chvíli nastal čas říci si vše co víme, protože já ani Šerolist netušíme, kdo je Talnaga, ale ostatní minimáně tuší. Mě stačilo, že Halorik zná knihu, kterou Talnaga napsal a jmenuje se "Cesta do pekla a zpět". Už to mi dalo zřejmě ten správný náhled na věc.

DeSoya se přiznal že odpoledne viděl knihu (jednu z mála, kterou tu císařští nechali) a dotkl se jí - v transu - viděl nemrtvou legii, která se těšila, že konečně půjde domů - Šerolist mi knihu zavřel a tím DeSoyu osvobodil. DeSoya se bojí, že “domů” znamená "sem" a ono možná jo

7. října, dle trpaslika pět hodin ráno, Skalní hnízdo
(hráno 18. dubna 2015)

Když opadlo andrenalinové vzrušení, začalo mě bolet celé tělo, nějakých šest dnů chůze, pavouci, věž, duchové…si začalo vybírat svojí daň. No prostě jsem zapadl do jednoho ze čtyř hostinských pokojů, zalehl a okamžitě usnul. Ani nevím, kdo přišel a spal u mě na dvojlůžku, ale byl to určitě elf…

7. října, osm hodin ráno, Skalní hnízdo
(hráno 18. dubna 2015)

Ráno (v 8 hodin, takže po třech hodinách spánku) klepání na dveře a jsme zváni na snídani, pouze oba baroni měli snídani donešenou na pokoj. Baronka se otočila na druhý bok a chtěla spát, avšak vůně jídla ji probrala. Polehounku se oblékám a scházím dolů do kuchyně. Už na chodbě mě probírá vůně, takže zrychluji a zatáčím do salonku u kuchyně, kde nacházím stůl, kde si mohu odkrojit z upečeného prasete, ale je tu také i něco málo ze zeleniny a ovoce. Uvědomuji si, že je s časem něco špatně, protože se cítím vyspale a ostatní, co dorazili na snídani mají stejný pocit. To se bude muset vyšetřit.

Pak kolem nás prošla Tanda a že prý s námi chce mluvit Gemal. Neví, co se všechno dělo v sídle, ale dole na place bylo těžce zraněno patnáct lidí, nejvíce z těch, co zrovna měli strážní službu. Hloupé bylo, že ty problémy “zdánlivě” přišli až s námi, protože doteď tu žádný útok tohoto typu nebyl. Kostlivci, zombie, přízraci…

Tanda s Halorikem si šli vyslechnout zraněné, my ostatní jdeme s nimi a já si v průběhu výslechů všímám toho, že všechno to proběhlo náhle. Malcony si všiml, že útok šel zvenčí. Tanda se na mojí radu ptala na čas, tam se zranění trošku neshodli. Ve dvě hodiny ráno anebo o půlnoci?

Naše zraněné léčil Varata, který je schopen v proměně v ptáka doletět do Veluty a vrátít se zpět do večera s posvěceným olejem. Falgrim nám oznámil že se jeho určovatel v čase se sekl, že to bylo jen dvě hodiny. Neboli to vypadá, že každý průchod zrcadlem vyvolá útok, ale tuto myšlenku nikomu neříkám.

Každopádně je jasné, že hmotné nemrtvé bude možno stopovat, takže se na to vrhám já, Max a k mému překvapení i Tanda, které to jde z nás nejlépe. Nešlo to přehlédnout, všechny námi nalezené stopy více nebo méně oklikami směřují na nově zřízený lesní hřbitov, zhruba polovina hrobů je rozhrabaných… Vypadá to, že kdosi vyhrabal prvního kostlivce, pak ho oživil a nechal ho hrabat. Nebo to také mohla být zvířata, ale to by je někdo musel ovládat.

Všichni tři stopaři ve zvětšující se spirále chodíme kolem hřbitova, ale nenacházíme nic coby usvědčovalo člověka, který by včera přišel a oživil hřbitov… Přemýšlíme, co dál, a mě napadlo vyrobit si konečně ty šípy se stříbrným hrotem. Nějaké šípy se stříbrem mi sice právě teď dala Tanda, takže nějaký základ mám, avšak osobně si myslím, že by bylo vhodné dozbrojit i další lukostřelce a hodlám na to obětovat svých deset stříbrných, tedy může vzniknout dvacet hrotů.

Falgrim nám na tu práci poslal KROGANa z Bouřných kladiv, který se nejprve vrhl na opravu Tandiny zbroje poničené z večerních bojů. A pak se vrhl na výrobu šípových ale také šipkových hrotů (MaxBlack a Šerolist také přihodily nějaké ty stříbrné) a trvalo mu to cca 11 do 15 hodin, poté vyrábíme s Maxem a třemi bratry šípy a šipky, kdy na stávajících šipkách a šípech přehazujeme hroty. Já, protože to nikdy nedělal dělal takové ty věci "přines" a "podrž", ale když už nic, tak mám námět na to, co bych se měl naučit…

Pak se vrátil Varata a donesl dvě sedmičkové lahve plné posvěceného oleje, což bylo dobré, ale nepřinesl dobré zprávy, což bylo špatně. Máme si tu své problémy zkusit vyřešit sami.

Rychlá dohoda mezi námi všemi je jasná - trpaslíci budou hlídat zrcadlo, my všichni ostatní budeme hlídat proti útoku zvenčí a naše pomocníky, co neumějí bojovat a je jich tu přes padesát, pro tuto noc ubytujeme v sídle v přízemí. Když do jedné hodiny v noci k útoku nedojde, vlezeme do zrcadla… No a svěcený olej rozdělíme tak, že si necháme jednu láhev pro vstup do zrcadla a druhou si naplácají místní bojovníci na šípy a hroty mečů.

A tak se také stalo, už od osmé hodiny večerní jsme připraveni, já v prvním patře jsem na židličce u okna připraven střílet, ale teď se snažím pospávat. Nějak moc to nejde, protože celá parta trpaslíků si v místnosti se zrcadlem prozpěvuje a je čím dál hlasitější. Kolem desáté nás obešel Haloric a na jeden z předmětů (u mě na jídelní nůž) nám vyčaroval trvalé svělo. Pak prošel Malcony a doporučil nám už teď si jednu zbraň namočit ve svěceném oleji, máčím si svůj druhý nůž, který používám v boji na blízko.

Podle hvězd bylo kolem půlnoci, když přidušeně zahrál roh a všichni trpaslíci zmkli… Zmkli naráz a bez boje, což bylo divné, takže naše parta běží k nim do místnosti se zrcadlem. Tam se zjistilo, že skrz zrcadlo přišel duch a pak zase odešel. Je tedy jasné, že Martin z Oblivionu, Haloric, Malcony, Šerolist a já Vahara vstoupíme za pár chvil do zrcadla, Tandu a ostatní necháme zde na místě s pokyny. Ty jsou jasné - pokud se nevrátíme do týdne, pak zrcadlo musí být přeneseno do míst, kde bude posvěcená půda a bude se muset dát vědět císařství, že je něco špatně…

8. října, pár minut po půlnoci, Skalní hnízdo
(hráno 25. dubna 2015)

Potom, co jsme si řekli pro a proti, jsme po posbírání věcí pro dobrodruhy začali vstupovat do zrcadla. Šel jsem první a na obyčejné krátké dotyky mě zrcadlo přenést nechtělo, až když jsem se podržel déle - napočítal jsem do tří - než jsem byl přenesen. Tam ni něco 2x po sobě ublížilo a máchání rozsvícenou dýkou moc nepomohlo. Malcony, který se sem dostal za mnou protnul nějaký přízrak, který skočil do zrcadla, kde plesknul jednu Haloricovi, který zrovna procházel zrcadlem a zabojoval si s Šerolistem, který chtěl přecházet jako předposlední.

Když už jsme všichni uvnitř, prozkoumal Šerolist dveře a zjistit, že je tu past, ale nezamaskovaná, respektive je nastražena na ty, co půjdu z druhé strany než my. Dveře se otvírají k nám…Šerolist po sundání pasti asi tak za pět minut paklíči otevřel dveře a prozkoumal prostor za dveřmi… Kamenné dlaždice, někde kameny, někde kameny rádoby otesané do cihel, tak nějak vypadala jednosměrná chodba, kterou Šerolist opatrně zkoumal na struny, jež jako jediné mohly přežít jako spušťadlo nějaké pasti.

Nebylo nic a tak docházíme na konec chodby, který je vlhčí než začátek, připadáme si jako ve vlhké jeskyni. Je tu ale cosi jako místnůstka, která má na stěnách nabušené jakési stupačky vedoucí vzhůru. Odbočka žádná… Tím pádem budeme muset lézt vzhůru, ale pod Malconym by se ty stupačky utrhly, proto nejprve leze nahoru Šerolist s lanem, které spustí dolů. V lezení Šerolistovi pomohlo Halorikovo kouzlo chůze po vzduchu. Nahoře Šerolist zjistil, že chodba nepokračuje, na stropě je kovové víko s madlem a drobným mechanismem.

Šerolist do správného místa dloubl nožíkem, ten odjistil závoru a víko šlo odklopit. “Pojďte nahoru” zavolal Šerolist s tím, že nahoře vidí hvězdy a kolem sebe kamenné bloky. Pak o víko uvázal lano a poslal nám jej dolů. Škoda jen, že lano nebylo o fous delší, protože bych na něj musel vyskočit. Naštěstí první dve madla drží dobře a tak mohu lézt nahoru. Nahoře zjišťuji, že jsme vylezli uprostřed nějakého pobořeného altánu s kamennou podlahou. Hned pomáhám blokovat ono víko, které už v otevřeném stavu zablokovalo sesypané kamení, prolezl Martin, Malcony a Haloric.

Odvazuji si lano, za Malconyho hlášek na téma, že už tady byl, a že na Skalní hnízdo se dá dojít pěšky za půlden. A varoval nás, že tu jsou masožravé maliníky. Rozhlížíme se kolem, jsme na mýtině, na všech jejích koncích jsou náletové dřeviny a až pak les. Preventivně kontroluji oblohu, a jsem poměrně spokojen, protože obloha odpovídá našemu světu a času. Shodli jsme se - budeme v noci lovit přízrak a až ráno budeme zkoumat vršek. Malcony, Halorik, Martin, já a Šerolist postupně slejzáme dolů a jdeme zpět k bráně

Tady na nás čekal opět náš duch, trochu jsme s ním bojovali, něco ledového se mi z toho boje dostalo do hrudi, co nešlo odstranit. A pak opět prošli skrz bránu (ale tentokrát jinam) a následně nuceně odpočívali…

8. října, dopoledne, kdesi v podzemí, snad u Skalního hnízda
(hráno 1. května 2015)

…zezadu na nás vystoupila trojice zombie, jednu z nich jsem střelil, její kamarádka mi chtěla fláknout rukou, ale už byla bohužel moc dlouho v zemi, takže jí ruka ulétla. Uchechtl jsem se a neuhnul její druhé ruce, která mě práskla přes rameno, takže musel nastoupit Martin a pomoci mi.

Naštěstí ohnivá stěna od Halorika ještě stojí, ale to neznamená, že Malcony nemůže házet sekery a z druhé strany mohl přilétnout přízračný šíp, kterému jsme stihli uhnout všichni. Pak se na nás i přes ohnivou stěnu vrhli všichni - první z nich prošel na Malconiho, druhý shořel v ohni a já mám pocit, že vedle šesti kostlivců stál i náš přízrak.

Kostlivce jsme postupně udolali, tedy myslím já, Martin a Malconiho. Zbyl nám jen ten přízrak lučišníka a ohnivá stěna. Ti, co si troufli proskočit to udělali, to já s obav o luk raději ohnivou stěnu podlejzám, ještě že Halorik udělal tu ohnivou stěnu tak šikovně, že kostlivce od nás odděloval až od výšky kolen. Malcony měl problém s mečem, který hodil skrz kostlivce (neudržel jej v rukou), ale o chvilenku později kostlivec zanikl se šíleným řičením, což ublížilo jen DeSoyovi. Mě to zabolelo taky v rameni, ale pocitově mi ihned poté přišel do těla klid a pohoda. Ten mrazivý úlomeček co mi zůstal v hrudi zřejmě z mého těla zmizel…

Krátká porada s Malconym a Halorikem naznačila, že v této místnosti zdánlivě lukostřelec něco bránil, ale byla tu jen chodba se závalem. Zjevně to opravdu byl napůl duch a napůl hmotný tvor, protože projít skrz nedokázal. Avšak zával je viditelně neřízený, zpoza něj vykukují kosti od někoho zasypaného.

Po trochu zkoumání v místnosti jdeme na křižovatku, kde jsme bojovali se zombíky. Tam už jejich prohledání bylo úspěšnější, měšečky s penízky, prstýnek a tak…

V rámci křižovatky se stáčíme do směru, kam vedla ta zasypaná chodba z místnosti a daří se nám dojít do původně křížové místnosti, z nichž jedna část je velmi ostře zavalena. Uprostřed místnosti je cosi jako piedestal, a v něm je podle odrazů světla na stěně cosi jako bazének. V ramenech sálu jsou cosi jako dveře… Ano, cosi jako dveře, protože použité materiálly jsou neobvyklé.

Vidím kovový rám a v něm zasazené kamenné dveře, nemohu to jinak popsat, protože vidím i kování, které má sloužit k otvírání. Našemu zkoumání dveří učinil přítrž Martin, který se dotkl dveří a zlehýnka je odšoupl do strany, čímž odhalil místnůstku se schody vzhůru. A tak stoupáme a užíváme si zvláštnosti schodů, kdy chvilku bychom mohli jít dva vedle sebe a chvilku se sotva protáhne jeden.

Stoupáme a začínáme pociťovat vůni, která připomíná klasickou vůni sklepa a po chvilce vycházíme ve větší prostoře se čtyřmi výklenky. Připomíná mi to navíc chrámovou loď, protože výška stropu je tu snad 20 metrů, protože naše světlo na něj taktak dosvítí. To co vidíme nás nepotěšilo, protože zvrchu si nějaký strom prorazil svými kořeny cestu po stěnách až do podlahy. Další kořeny “jen” visí shora, na podlahu ještě nedosáhly…

Ve výklencích jsou sochy (ženská lučišník, chlap se štítem, chlap s vousy, holí a plátnem, a poslední je nejvyblejskanější a opět chlap s vousy a na holi má lebku), ale víc nás stresuje schodiště na druhé straně chrámu, kde jsou dvě mísy s hořícím ohněm. Zvuků je tu také dost, protože tu kape voda, hoří ohně a tu a tam se ozve písknutí, zřejmě od netopýra. Rychlý průzkum ohňů ukázal, že zde zřejmě hoří cosi jako olej.

S problémy jsme vystoupali k oooobrovským dveřím, a postupně se ke mě a mému pokusům na otevření přidal Martin a Malcony, pak se nám s dlouho nepoužívanými dveřmi podařilo pohnout natolik, abychom se škvírou protáhli dál…

Narazili jsme na další točité schodiště, tentokrát široké tak, že by po něm mohla pochodovat četa, tak je široké. Prozkoumám jej sám, a naštěstí jsou krátké, ani jsem nestihl dotočit celé kolečko. A opět obrovské dveře, tentokrát vyvrácené (z druhé strany) a opět to vede do chrámové lodi, kde hoří světla. Tahle chrámová loď je minimálně dvakrát tak dlouhá a navíc má uprostřed jakousi kulovitou průhlednou skuplturu. To by nebylo to nejhorší - v té skluptuře byly ukryté věci. Malcony si všiml ležící plátové zbroje a nemusím dodávat, že plátová zbroj začala povstávat, neboť v sobě obsahovala kostlivce… A za skuplturou se zvedl ještě někdo…

Jediné čeho jsem si stihl povšimnout byl paprsek slunečního světla, který kdesi vzadu svítí zhruba ode stropu na sochu, a pak ještě Tanda, která se probrala k životu, zkoušela ohledávat určité části chrámu mimo dosah obou kostlivců. Ano, i to druhé bylo kostlivé. Naštěstí nemohou projít skrz to průhledné…

Nechtělo se mi čekat na nic a tak se podél zdí prodírám do levého křídla kříže. Ti dva kostlivci se po mě ohlédli, ale neudělali nic. Narazil jsem na menší chrámové dveře, přičemž tentokrát je tam i klíčová dirka. Tím pádem o tyto dveře pro tuto chvíli ztrácím zájem a pokračuji v průzkumu v “horní” části kříže.

Minul jsem přitom jednu z velkých soch oblečenou ve zbroji a zřejmě s korunkou na hlavě a dorazil tak na začátek širokého schodiště. Kostlivci se za námi stále otáčejí, ale stále nic nedělají, protože nešlapeme do středového kruhu s tou skulpturou. A tak znovu v klidu stoupáme o nějaké 3 metry výše kde je další socha a ještě jedno schodišťátko. Avšak ještě před tím dvoje dveře a mísy s ohněm. Dle prachu můžeme soudit, že obojími dveřmi nikdo pravidelně v posledním čase nechodil.

Obcházím sochu zleva po schodišťátku do poslední části chrámu, přičemž po pravé straně těsně pod stropem jsou čtyři okna, přičemž dvě propouští světlo. Dveře tentokrát jen jedny, opět po delší době v chrámové velikosti. U oken je vidno, že některé vitráže jsou vymlácené, jen jedno má poskládaný obrázek jakéhosi rytíře s tváří mrtváčka.

Po zkušenostech s minulými dveřmi už vím, jak na ně a tak poměrně snadno a sám je otevírám. Zdá se, že už konečně budeme na konci naší cesty, protože sem proniklo sluneční světlo a my se ocitáme kdesi na náměstíčku, jsou tu další budovy ale také stromy. Ale jaké! Obrovitánské stromy, skoro to až vypadá že obloha je tu zelená. Stav náměstíčka odpovídá tomu, že už tu dlouho nikdo nebyl, tráva ostrřice je tu skorem po kolena, až na úzkou pěšinu kolem chrámu, kde někdo chodí pravidelně, protože tráva je tu nizoučká. O kousíček dál je naštěstí kus blátivé plochy a zde je otisklá kožená bota bez cvočků, ne víc jak týden stará. Tedy ne od kostlivců, kteří měli vojenskou obuv - tedy když už jí měli.

Jsme zmateni, protože Tanda si je jista, že tyhle stromy jsou tak staré, že by tu mohli být od počátku věků, ale ve hvozdové části lesa kolem Skalního Hnízda jsou stěží poloviční. Osobně jsem zmaten dvojnásob, protože tyhle poslední dveře šli opravdu velmi lehce, jakoby někdo promáznul panty a hlavně z této strany je otevírací kruh zjevně ošmatlaný.

Co teď? Po nějakém tom dohadované se vracíme zpět s tím, že vchodové dveře zavřeme a zkusíme doprozkoumat čtvery dveře, u kterých nevíme, co je za nimi. Zkoušíme první dveře, které jsem otevřel, a hned za nimi narazila na stopy tvora, která má kulaté tlapičky - tvor běžel tam i zpět.

To jsme si mysleli jen chvilku, než jsme zjistili, že v těchto ubikacích si nějaký dost velký pavouk, takže to nebudou stopy zviřátka běžící tam a zpět, nýbrž stopy dost velkého pavouka, který se taktak vešel do chodby. No  a tato chodba se zahýbala do dalších místností a v jednom z nich byla v určité části propadlá podlaha. Opatrně jsem se k té díře začal  plížit, protože jsem se bál, že se propadnu a skutečně se jedna kamenná deska zakymácela.l Pak na mě wspadli tři nenší pavoučci ze stropu a než jsem řekl pa-pa-pavouci, tak už byli všichni tři mrtví a kolem mě prolétla Malconiho sekera. Pochopitelně zapadla do díry v podlaze…

Díra v podlaze vedla šikmo dolů do nějakého sálku, kam za pomoci lana a Malconiho slejzám. No a tam pavouk maminka. S voláním pa-pa-pavouk se ženu zase nahoru a jen díky Malconimu jsem nahoře coby dup. Jen to přelezení na podlahu mě zdrželo a pro pavouka tak vznikla šance mě kousnout. Stihl to dvakrát a jen podruhé šel skrz…

Dvě Tandy mě ošetřují a dva Malconyové se mě ptají, jestli jsem v pohodě a to tedy moc nejsem, ale po Halorikově zásahu se to postupně začalo rovnat. Pro Malconyho sekeru mezitím slezl Martin…

Mimochodem - stále říkám Martin, Martin, ale jeho celé jméno je Martin Andreas z Oblivionu …

Když Martin vylezl nahoru, zahlásila Tanda, že slyšela vrznout dveře a tak s ní jdu k našim dveřím, abychom zjistlili situaci. Někdo vyšel nebo vešel dovnitř chrámu. S Tandou se velice potichu přesouváme a mám štěstí. Nebo spíš neštěstí. Všiml jsem si totiž že kdosi je opřen u protější stěny a je velice dobře zamaskovaný. Dotočil jsem se na ní, a varovně sykl na ostatní. A pak už po mě střelila šíp…