Dohnali jsme karavanu už za šera (inu pod stromy se stmívá dřív) a poznáváme, že to naše karavana není - protože naše karavana měla vojáky povinně oblečené do vojenských kožených zbrojí a každý měl sekeru. Teď jeden maník je oblečen v červené kožené zbroji, a hlavně tu je jeden vůz tažený volky. Jak ten mohl projet, když jsme žádnou křižovatku nepotkali?
Někde se musela stát chyba, protože už dávno jsme měli poznat a hlavně potkat Skalní hnízdo, se sochami, branou a hlavně lešením a mnoha lidmi. Tady je spíše nějaká vesnička, skalní masiv není ani v dohledu. Možná se budeme moci porozhlédnout z věžičky kostela, pokud nám místní nedovedou poradit, kde jsme se to ocitli. Možná zkusíme místní hospodu, která vypadá, že tu kdysi zřejmě stála sama, později se na ní nalepilo to ostatní.
Šerolist oslovil zadní část konvoje a hlídač tohoto konce byl překvapen, kde jsme se to objevili (spadli u nebe). Zdejší vsi se říká “BEZEJMENNA” a blízkému okolí pak prý “bludné močály” … A co hůř, “tejden vozem není v okolí žádné město ani vesnice”, oni sem jeli 14 dnů, Velutu nezná. No rozhodně máme problém, protože dost našich věcí nemáme sebou. Se strážným se dohadujeme o lecčem a vždy to skončí větou, že nejlepší je zamířit do hospody, kde hospodský a starosta v jednom má dobré pivo “Černá zmije” (ostatní je prý břečka). Hlavně nás varoval, že tu jsou ty mokřady, tak ať nesejdeme z cesty a nepokoušíme se o nějaké noční dobrodružství.
První vešel do hospody Šerolist a pozdravil hlasitě “dobrý večer” a docela zbytečně, protože hluk v hospodě je mnohem menší než ve Velutě. A hostinský nás slyšel a velice rychle nám donesl pití jídlo i domluvil nocleh, zvlášť když jsem vysolil hned na počátku 6 měděných.
Pak DeSoya zaplatil stříbrňáky za jídlo a hostinský nám upřesnil další názvy okolních mokřadů - Černý mokřady - konec světa, Šeptající mokřady… a já přitom sledoval, kterak při vyslovování našich reálií se stále tváří, že to nezná a že je to možná moc moc daleko. Po chvíli jsem svým nevěřením, kde jsme, doslova přivolal postaršího muže, (kterého hostinský označil za blázna), načež pak všichni posloucháme vyprávění o tom, že tu kdysi nebyly močály nýbrž něco lepšího a hlavně tu byla čarodějná věž. A v ní jsou prachy - něco prý máme dát jemu, něco si máme nechat.
Vysvětlení cesty k věži bylo jasné - z hospody vylezeme doprava 50 kroků, pak se otočíme ke kostelu zády, ujdeme 200 kroků a budeme na kamení, který bude výš jak mlha. Někde v mlze díky měsíci, jež se blíží k úplňku, uvidíme špičku té věže. Dojdeme tím směrem k místu, kde mokřad přechází jezero. Zde zavoláme jméno čaroděje Majatuse, připluje loďka a … děj se vůle boží.
Pak se stařík, který nám tuto historii, jež znal i jeho praděd, vyprávěl, odpotácel a my mohli v klidu přemýšlet, co dál. Já v tom měl jasno a Šerolist taky. Shodli jsme se, že v noci vylezeme na ten kámen, pak zabodneme dva klacky do směru, kde uvidíme věž. A až ráno to půjdeme řešit. Alespoň takový byl náš první plán. Já měl také jasno. Hned jak uvidím hvězdy, tak snad dokážu poznat, kterým směrem se vrátit zpět k našim.
Nejprve jsme si vyšli ke kostelíku, kde jsme si u místního strážného pořídili 2 pochodně, (zapálili jsme jen jednu) a pak si znova od hospody odkrokovali vzdálenosti. Po 180 krocích narážíme na malý hřbitůvek a nahoře pak na jakousi mírně rozpadlou hrobku se čtyřmi sloupy a právě na jeden z nich jde vylézt
Už to, že jsme viděli měsíc, jež má tvář jako by byl 2 dny před úplňkem, mi nekorespondovalo s naším časem, avšak poté co Šerolist vylezl na sloup, měl pocit při pohledu na měsíc, že je ve skutečnosti úplněk a také mi to zahlásil. Koukal jsem zatím na hvězdy a bylo mi jasné, že musíme být v čase o dost jinde, protože všechna souhvězdí co znám jsou všelijak pokroucená. Pak mě začal Šerolist směřovat na zemi tak, abych začal na správná místa zapichovat ony dohodnuté klacíky a vypravoval mi přitom, že při prvním rozhlédnutí celým horizontem věž neviděl, ale při druhém už jo.
Já si stihl zjistit, že věž je přímo pod jistým souhvězdím a její nejjasnější hvězdou. To nám pro začátek stačilo a všichni jdeme zpět. Hned u brány potkáváme onoho staříka z hospody, jež nás ponouká, abychom šli hned, Bludná věž prý nezůstává dlouho na místě.
A skutečně nezůstala, než jsme se od hostinského vrátili se dvěma batůžky a jedním vakem přes rameno s porcemi jídla, čutorami s vodou a hlavně dvěma lucernami a dvěma lahvemi s náhradním olejem, klacíky ukazovaly jiným směrem, než věž skutečně byla, pohla se nám doprava. Naštěstí pro mě se stejně pohlo i jisté souhvězdí, podle kterého jsem si ten směr vyměřil napoprvé.
Krok štouch krok štouch krok čvacht. Chyba. A znovu krok šťouch, krok šťouch. Průběžně kontroluji směr, jdeme dobře hodinu a stále se citelně stáčíme doprava, jak nám ta věž stále uhýbá. Pak konečně hladina větší plochy.
Mnou vyslovené heslo “Čaroději Majatusi” vyplo zvuky bažiny, žádná žába nezaskřehotala, komár nezabzučel a vůbec bylo ticho, kterému se říká "jako v hrobě". To už se k nám čvachtavě z vody začal blížit čaroděj, jinak ho popsat nemůžu, ale když přijde blíž, zjišťuji, že je to přízrak, je lehce průsvitný. Ale na druhou stranu se nedivím, také bych přes tu vodní hladinu poslal jen svůj obraz, aby zjistil, proč jsem volán, abych v případě, že s dotyčným nechci mluvit, prostě jen nechal obraz zmizet a nepotácel se tak zpátky naprázdno.
Mé očekávání se mi splnilo. “Kdo mě volal” zeptal se napoprvé čaroděj, aby se po naší odpovědi ujistil: “Jste hrdinové nebo zbabělci?” Naše odpověď asi nezněla přesvědčivě, protože dodal: “pokud jste hrdinové, zvu vás k sobě na hostinu…” Načež odešel do mlhy a až když se nám rozpil v mlze, začal se ozývat zvuk loďky, se kterou k nám dobidloval nějaký vychrtlý muž. Mám-li věřit jistým báchorkám o převoznících do říše mrtvých, tak tento byl jedním z nich. Mohu to konstatovat i proto, že i tento je nemluvný.
Těchto pár chvil, co jsme byli na lodi, mohla být směna, mohly to být hodiny, skoro se bojíme podívat do vody, abychom se nebáli toho, co snad uvidíme ve vodě, a pak je konečně před námi kamenitojílovitá pláž malého ostrůvku, kde stojí věž. Vystupujíc jako druhý jsem podklouzl a málem si nabil…
Věž je vysoká 15 sáhů, a mlha je tu o dost řidší či nižší (válí se nám kolem kotníků). Nalezli jsme vstupní bránu (dřevěné části tam už nebyly), od ní vychozenou cestu. Místní ticho rozčíslo krkavčí zakrákání, jež podpořilo mojí myšlenku na říši mrtvých.
Při bližším pohledu je věž kruhovitá, patra odhadovat nemožno, jen se tu a tam dají odhadnout tmavší místa, jež mohou být okny, ale zrovna tak to mohou být jen tmavší kameny.
Každopádně zbytky brány, či spíše kování, tu jsou, zetlené dřevo před námi opustilo pár krys. Za branou byl koridor, jenž nás navedl do středu věže a je zde několikero dveří (2x vlevo, 2x vpravo, 2x před námi) Na zemi jsou dlaždice, tu a tam už tu raší tráva. Zjevně tu byl nějaký nábytek - stůl, židle, bedny. DeSoya nás upozornil na to, že pod mechy a travinami je vidět nějaký ornament na zemi. Není přes celou podlahu, ale to nevadí, Šerolist jej začal zkoumat na pasti a pak opatrně odstranil bordel.
Mezitím jsem měl možnost obhlédnout tuhle vstupní aulu a usoudil jsem, že toto patro asi není obývané, protože v určité údobí v roce bývá toto patro zaplaveno snad až do výše pasu.
Na mozaice na zemi je po očištění od naplaveného neřáctva vidět plátová rukavice zkřížená s bleskem a prozrazuje nám i nápis “Pro smrt a slávu”. Sotva jsme to dočetli si Šerolist uvědomil, že jedny ze dveří jsou otevřené. Vedou na omšelé kamenné schodiště, které vede jen nahoru. To, že se pod DeSoyou jdoucí (a pak i pod námi) se drobně olamují, nás lehce děsí, ale vyjdeme do prvního patra (1x schody nahoru, 1x dveře do středu věže)
Rozhodujeme se stoupat dál a nemůžeme si nepovšimnout, že se změnila čistota schodů, tyto jsou relativně čisté, v podstatě jen zaprášené. Dokonce máme dojem, že věž možná byla do prvního patra zatopená, tak hodně byly ty předchozí schody zničené …
Další patro, schody zde končí, obehnaný jednoduchým dřevěným plůtkem a jsou tu jen jedny dveře. DeSoya ze slušnosti zaklepal na Šerolistův pokyn dřevěnou násadou, ale nic na nás nereagovalo. Ba ani na DeSoyovo otázku, zda smíme vstoupit.
Dveře byly volně otvíratelné do místnosti se zachovalou dlažbou, co nás ale překvapilo, že zde stále visí tapiserie ale i šerpy s odznaky. Taktéž obrazy, ale ty jsou spíše vybledlé. A jsou tu i svíčky a ty hoří. Na zemi je stejná mozaika, přičemž si v první chvíli nevšímám jejího nápisu
Zde jsou troje další zavřené dveře. Bereme hned ty první vpravo. Je tu oblejskaná klika, ale zcela bez prachu. Šerolist na ně zaklepal a okamžitě vstoupil. Je tu největší místnost, kterou jsme doposud viděli, s pracovním stolem, jsou zde i další stoly, skříně a dvě truhly. Na stole jsou karafy s pitím. Zatím tuto místnost necháváme být a jdeme do prostředních dveří.
Zde jsou schody výše, opět schodiště, které je v dezolátním stavu, neboť vedou na ochoz. Zde děláme chybu, že neprozkoumáváme zbytek patra se světly, Šerolist se chce rozhlédnout do kraje, a já ho podporuji, protože si chci znovu obhlédnout hvězdy, DeSoya zůstal pozadu a na vlastní ochoz prozatím nevyšel. Na ochoze, když popojdeme, nacházíme ještě jedny dveře do nástavby na střechu. Než tam vlezeme, obejdeme si s Šerolistem celé cimbuří - každý sám a jdeme proti sobě.
Pak lezeme do nástavby, kde je cosi jako odpočinková místnost s krbem a zbytečky seslí a křesel, a protože je tato místnost čtvrtkruhová, a jsou tu dvoje dveře do zbytků nástavby, dají se očekávat ještě tři další místnosti. Na nástavbě proto zkoušíme nejprve pravé dveře. DeSoya do teďka špačkoval, že máme doprojít tu místnost se svíčkami, ale teď zmlkl, neboť tato místnost bývala zjevně observatoří (střecha s mechanizmem je pryč), je zde monumentální bronzové zařízení na sledování hvězd z blízka. Je tu milion hejblátek… Jen ty vybroušené průhledné kameny do čoček musely stát majlant… Skoro mám pocit, že takhle nějak může vypadat astroláb.
A jsou tu ještě jedny dveře, které vedou do velmi chudé ložnice oproti tomu stavu, co byl dole.
Poslední vrchní místnost v nástavbě byla alchymistickou laboratoří, jež je ale zaprášena méně, než bychom čekali, ale opět nic, co by nás zaujalo. Laboratoř ale není takovou tou kompletní laboratoří, ale něčím menším, zase to ale nemohu popsat slovy “polní laboratoř”, oproti ní je větší.
Každopádně se vracíme dolů. Místnost se svícemi je mírně jiná, dělají to znovuzavřené dveře a několik svící je zhaslých, osobně si nejsem jist, jestli to bylo průvaném při otevření dveří na cimbuří. Šerolist zaklepal na poslední námi neprozkoumané dveře, zmáčknul kliku a v tu chvíli se ozvalo “Vstupte”. Než jsme vstoupili, stihl jsem si konečně přečíst nápis na zdejší mozaice: “Bránu do pekel jsem zavřít již nestihl”
Šerolist, já i DeSoya vstupujeme do další místnosti s lůžkem tentokrát bez nebes, křeslo není honosné, zde je úřední stůl a je otočený směrem ke dveřím. Za stolem sedí stařec, prošedivělý, oblečený do jednoduchého hávu přepásaným obyčejnou řemení. Stařec se postavil a je vidět, že je to částečně přízrak, vidíme skrz a nějaké ty barvy mu chybí.
Chová se jako úředník, který má dost práce, a tváří se, že když nemáme písemné pozvání od čaroděje (nedbajíc na naše vysvětlování, jak jsme čaroděje potkali) že nás nechá vyvést, anebo mu pomůžeme - najít klíč “k branám elementů”, který jeho pán někde založil. Dal nám klíč od pánovo pracovny, a pak se zeptal: “Vy jste tu ještě?” Pak se podíval na DeSoyu a pronesl zajímavou větu: "Vy jste tu už byl" a luskl prsty. DeSoya zmizel.[1] Naše ochota splnit úkol se poté mírně zvýšila…
Vypakoval jsem se s Šerolistem zpět do centrální místnosti a dohadujeme se, kdeže bude pracovna pana Majatuse. Osobně to odhaduji na tu místnost, kterou jsme tu už viděli zde na patře. Kupodivu jsem měl pravdu, místnost, která byla předtím otevřená je teď zamčená. Klíč pasoval, místnost je stále stejná jako předtím. Police s knihami, kterou jsme prošli první, nám nic nepřinesla, knihy téměř v dezolátním stavu psané v jazycích, či jejich mutacích, jež nikdo z nás neumí přečíst.
Pak jsme začali procházet šatní skříně a je vidět, že některé kusy oblečení zkázou prošly, neboť dole ve skříni jsou kusy hadrů. Šerolist vzal jedno šatní ramínko a jal se ráchat v té haldě ve skříni, neb zahlédl nepatrný pohyb a tak to chtěl vylákat. No a samozřejmě, mé černé tušení se vyplnilo, vyběhla na nás silně přerostlá nemrtvá krysa, samozřejmě se vrhla na Šerolista jež jí byl nejblíž a začala se mu zakusovat do přístupných tělesných částí. Až když se mi podařilo nabít a vystřelit z luku, bylo po boji. Viditelně už to byla krysa hodně porouchaná, když jí stačil jeden šíp…
Prozkoumáváme (po vyléčení rány na Šerolistově kotníku) další dvě skříně. Z první z nich vyšel duch, jenž se pak proměnil na zbytek hedvábné košile. Třetí skříň už Šerolist otvíral velice opatrně, avšak i to bylo málo, protože ze skříně vyhmátla kostlivá ruka a drapsla Šerolista za ruku. Pak se vyloupl kostlivec celý a velice rychle se začal rvát právě se Šerolistem. Sice mám založený šíp, ale trefit do kostlivce není jak, vždy hrozí šance, že trefím skrz kostlivce do Šerolista. Ale nabitý luk se mi odhazovat nechce, zkusím zamířit na hlavu a alespoň jeden šíp na ni pošlu.
A to se i stalo, ale nebylo to příliš účinné, to Šerolist měl štěstí větší. Nejprve kostlivci oddělil loket se zbytkem dlaně a pak i mocnou ranou oddělil hlavu. Tím vypnul i celého kostlivce ale i tu část ruky, co se plazila zpět do boje…
Zbyly nám na průzkum dvě možnosti a to dvě bedny, první z nich po Šerolistově pootevření ukázala, že zde vnitřek obývá nějaká bytost s temnými rukavicemi, jež chňapla po obou rukoách Šerolista a snažila se o vtažení dovnitř, Šerolist se tomu brání, ale víko zaklapnout nemůže. Tak jsem zkusil bednu kopem zavřít, což ale nešlo, podjely mi nohy. Tak jsem vylezl na víko a nadskočil. Bohužel přesně v té vteřině se černým rukám podařilo jednu ze Šerolistových rukou vtáhnout dovnitř, Jak to dopadlo, netřeba popisovati, jekot přítele byl všeříkající. Slezl jsem z vika, drapsl Šerolista za zdravou ruku, zapřel se a zatáhl. Ruku se mi vyrvat podařilo, byť bez značné části rukavice, načež se na truhle víko zaklaplo.
Omlouvám se Šerolistovi a okamžitě mu ruku léčím svým nejsilnějším kouzlem, To se mi povedlo tak kvalitně a snadno, že musím popřemýšlet, co jsem tentokrát udělal jinak? Začínám chápat poučku svého učitele, že ty osoby, které jsou mi blízké, dokážu léčit snadněji…
Šerolist pak šaškuje s znovuotevíráním té bedny a pak i té druhé. Protože to nedělal napřímo, ale pomocí nožů a mečů, tak se nestalo nic. Uvnitř té jedné bednu jsou zcela klidné černé rukavice a rozkousané zbytečky světlé kuže Šerolistovi rukavice. Každopádně během následující chvilky máme druhé patro doprozkoumané. Nic, co by alespoň vzdáleně připomínal klíč, nenacházíme.
Jdeme proto pořádně projít tu horní nástavbu:
Vracíme se zpět do druhého patra, kontrolujeme mozaiku - skutečně čteme nápis o nezavření brány do pekel oba, čili to musí být psané v šedé elfštině, ale mám dojem, že Šerolist viděl v mozaice i něco víc…
Protože jsme rozhodnuti postupovat metodicky, scházíme do prvního patra, kde nám chybí doprozkoumat středová místnost. Šerolist trošku vrčí, že otvírá už potřetí, narozdíl ode mě, ale nakonec dveře opravdu otevřel.Je tu velký sál, relativně zachovalý, mozaika tu je taky, ale zasypaná prachem. A máme tu celkem šest dveří, jedněmi jsme přišli.
Společně se poměrně rychle shodujeme, že očistíme tuto mozaiku, protože oběma nám nějaký šestý smysl říká, že by nám nápisy v mozaikách mohli dát jistý návod. Proto jsme tu popadli jedno ohřívadlo (respektive jen tu misku), sběhli k jezeru pro vodu, tu pak na mozaice rozlili a za pomoci hadru setřeli takový ten mastný prach, jež mozaiku zakrýval.
"No vida!", mohli jsme oba prohlásit, když čteme nápis v šedé elfštině: “Pro smrt a slávu položil jsem život, tak jak jsem slíbil.”
A opět putujeme po schodech, tentokrát do přízemí. Zdejší dveře skrývali další místnůstky a schody vedoucí dolů, ale k těm až za chvilku.
A tak jsme se ocitli v prvním patře sklepení. Překvapilo mě, že tohle sklepení zřejmě nikdy nebylo vytopeno, narozdíl od vyššího patra. Docela mě to zaujalo, ale nějak nebyl čas nad tím přemýšlet, protože chceme s Šerolistem splnit úkol od toho úředníka a pak vypadnout, klidně i bez pokladů, jež nám sliboval ten stařík ve vsi.
Malá kruhová místnůstka s chodbami vedoucí do čtyřech směrů (z pátého jsme přišli). Mozaika tu je, ale o dost změnšelá, místo tu na ní opravdu není, což paradoxně odmítá nejdelší nápis, který ve zdejších mozaikách nalézáme: “Déšť byl ten, kdo věčností vyprahlou zemi svlažil, a v kamenném klíně se nechal vichrem příchozím houpat. Jen nejmladší si nehrál, protože byl opomenut.”
Koukáme do chodeb a jednoznačně si uvědomujeme, že na konci všech čtyř chodeb není dveřní portál z lomených oblouků jako všude ve věži, nýbrž jsou tam krásné oblouky. Jsou to totiž teleportové vstupy, jeden z nich zřejmě vede k elementům vody, protilehlý do ohně, další pak ke vzduchu a zbylý k zemi. Zatím je necháme být, protože nám zbývají na prozkoumání další místnůstky.
Ďáblík nás oslovil: “Copak chcete?!” Protože se vyjednávání z počátku ujal Šerolist, mám čas si povšimnout, že ďáblík má na krku provázek s klíčem s lesklého kovu, jež je z vrchu osázen čtyřmi různě barevnými kameny, takže by mohl odpovídat zadání. Pak jsem zbystřil, protože Šerolist zřejmě z klíče přešel na vyjednávání jiné. "Majatus je tam, kde si zasloužil být.” řekl zrovna ďáblík. “V pekle?” zkusil uhodnout Šerolist, na což se mu dostala odpověď pomocí cizího výrazu, který mi není znám. Znělo to jako: "Bingo"
Vrátili jsme se od impa nahoru k úředníkovi, protože jsme se s Šerolistem shodli, že úkol byl “najít klíč” a ten máme splněn a s ďáblíkem se nám bojovat nechtělo (a mě ani vyjednávat). A takto jsme to v druhém patře úředníkovi vysvětlili. Ten nám očekávatelně ozřejmil, že to není jeho sluha a že ten klíč fakt chce donést. Proto jdeme se Šerolistem za impem a zkusíme ho umluvit. Víme jeho jméno, jež nám ďáblík prozradil - IZAIÁŠ
Izaiáš nebyl nakloněn tomu, že by nám, respektive majordomovi, klíč vydal. “Sebral jsem ho Majatusovi, když jsem ho kopnul do pekla.” Upozornili jsme Izaiáše, že buďto zbije on nás, když mu budeme chtít klíč vzít, anebo nás zbije majordomus… tedy že nemáme moc na vybranou. Ztlučeni prostě budeme vždy.
Samozřejmě byla blbost zkoušet to s city na stvoření z pekel a tak zkoušíme boj s ďáblem. Šerolist bojoval pěstmi, já šípem, jenže cosi nám od ďábla naše rány vracelo zpět. Ďáblík se nám vysmíval, dokonce si i odhalil hruď, abych ho tam mohl střelit šípem. Ne, prostě neproletěl…
Nebylo koho se zeptat, kde si co načíst, tedy nevěděli jsme, co si počít, protože nám v tuto chvíli přišlo, že máme jen čtyři možnosti, kam jít - do sídel elementů. Až když už jsme stáli před teleportační branou vzduchu jsme si uvědomili, že máme ještě možnost pátou - sejít do druhého sklepení.
Došli jsme tedy k rámu bez dveří v prvním sklepním patře a začali scházet dolů. Zde jsou schody nejméně používané a věž se zdá nejpevnější. Šerolist mě při sestupování požádal, abych lucernu na chvilku zastínil, zjevně měl dojem, že tam dole něco svítí. Byl to však jen takový ten odraz v očích, když se před minutkou špatně podíval do lucerny. To já mám takový pocit, jako když jdeme o tři patra níž. Křivka klesání u těchto schodů je stejná jako u všech předchozích schodů a ty jsou dost dlouhé. Jedno je jisté, už jsme pod úrovní vody. Šerolist udělal pokus, kdy sebral prach ze země a pak jej rozetřel po zdi. Něco z toho, co se mu přitom stalo, tuto naší teorii potvrdilo.
A tak ještě chvilinku klesáme, až dorážíme do nejspodnější místnosti v nejspodnějším patře. Tato místnost má zhruba uprostřed pódium, na něm dvě sochy ala golem a mezi nimi portál, jež se aktivuje, jakmile jen jednou nohou šlápneme na pódium. Portál samý je šedavý a takový nijaký. Shodujeme se, že vede do podsvětí (= peklo, nejdeme tam). Šerolist zkusmo vhodil do portálu minci, ta po rychlém letu náhle prudce zbrzdila a jakoby procházela skrz med. Pak se nám ztratila z dohledu.
To samé zkoušíme u portálu vzduchu, ale zde vidíme skrz, takže mince na druhé straně kapkovité místnosti opět zrychlila a dokončila let. Nechci nic riskovat a tak se s Šerolistem chytáme za ruce a vstupujeme dovnitř. A opravdu i na nás dolehl pocit, že se tlačíme skrz med.
Už i skrz portál jsme viděli vzdušného démona, který byl přístupný naší prosbě a tak nám vysvětluje, že zřejmě jediná šance je vyrobit druhý klíč. Do toho klíče se musí vložit čtyři elementy a on nám dá kus sebe. Má to jeden háček, démon je znečištěn smetím, které do sebe nasál díky elektrizujícímu výboji, který v něm koluje. Úkol, jak ho na chvilku zbavit výboje na sebe vzal Šerolist a měl pravdu v tom, že když bych to na sebe vzal já, tak mě Šerolist nezaléčí. A tak se démon a Šerolist dotkli, výboj přeskočil a z démona prakticky okamžitě odpadlo všechno smetí. A zatímco Šerolist řve bolestí, já urychleně přebírám flakonek s nejčistším vzduchem. A pak se démon opět dotkl Šerolista, aby si odebral zpět výboj, a já okamžitě zalečuji Šerolista (samozřejmě jsem ještě stihl démonovi poděkovat).
Až pak lezeme ven a po obvodu věže směřujeme k dalšímu portálu, což je oheň. Asi jsme snílkové a naivky, když se rozhodujeme, že démonovi přineseme dar - něco co by mohl spálit. Plníme proto popelářský sud tím, co by mohlo hořet. Pak vcházíme skrz med do místnosti elementu ohně. Všímáme si přitom, že portál vzduchu měl med ledový, nyní je med teplý.
Ocitáme se v místnosti ve tvaru trojúhelníku s hrubě tesanými zdmi, vybavený nějakými předměty, hlavně se to tu ve středu tváří jako oltář. Jsou tu svícny, svíce svítivě rudé barvy, na oltáři je jakýsi obrazec, nad ním se vznáší(!) pokroucená obřadní dýka. Po přistoupení blíž zjišťujeme tu horší věc, že onen obrazec jsou ve skutečnosti drážky na odvod krve. Měl jsem ošklivou vizi - podříznout Šerolista obřadní dýkou…
Je to špatné, zde si tedy rady zatím nevíme, a nemáme šanci to zvládnout jinak…. Ale máme ještě další dva elementy. Jdeme proto za elementem země.
Element země má čtvercový sál, a v rozích výklenky,v nichž něco stojí, hrubě tesané zdi s puklinami, dlažba na zemi špatně spárovaná. Mám pocit, jakoby tu teplem pracovala zem a kameny se tu třou o sebe až je to slyšet. Zkouším ten zvuk ignorovat a rozhlížet se. Ve výklencích to cosi vypadá jako pilíř složený z magmy a kamene, nahoře na koruně pilíře je deska a na ní nápis.
Na prvním pilíři čteme oba dva - “Země Zemi, a Vzduch jako vždy uteče”. Šerolist konečně rozlouskl záhadu nápisů - uvědomil si totiž, že když to čtu já a on se dívá, tak vidí elfí runy, ale když jsem se odklonil, tak se nápis překroutil do run lidí. To bylo dobré vědět, pro příští čtení.
Zdejší svět ale chtěl Šerolistovi zřejmě ukázat, že buď nemá pravdu, anebo se mu pomstít za to, že tajemství odhalil, prostě a krásně: Na druhém pilíři je stejný nápis, ale pouze regulérní elfštinou. Na třetím pilíři, na němž pozoruji drobné nuance od vzhledu předchozích pilířů, sleduji stejný neměnitelný nápis. A čtvrtý pilíř? Stejná písnička.
Po zamyšlení nad nápisem bylo jasné, že musíme vylézt na pilíř a skákáním na něm docílit toho, aby vzduchu utekl. A skutečně, na prvním pilíři, na kterém jsem si poskočil, se mi podařilo docílit toho, že zpod pilíře utekla velmi horká pára. Zakryl jsem si oči v očekávání opaření, ale to se kupodivu nestalo. Než jsem si dal dvě a dvě dohromady, můj pilíř začal klesat, cosi ve středu místnosti oproti tomu povyjelo z podlahy a Šerolist zkusil stejnou manipulaci na druhém pilíři.
To ale byla chyba, protože on neměl v kapse element vzduchu, takže mu v kapse nezavibroval a neudělal těsně kolem těla ochrannou vrstvičku. Zalečuji Šerolista (a začínám pociťovat únavu) a jdu sám poskákat zbylé dva pilíře. Třetí mi hned napoprvé nešel, ale když jsem poskákal čtvrtý, tak si dal pak říct. Vyjel nám na středu podstavec a na něm lahvička. Tu jsem dal Šerolistovi a zahájil hodinový spánek na načerpání sil.
Šerolist si také odpočinul a hlavně měl dost času na vymyšlení, kde vzít krev pro element ohně a došel k názoru, že jediný živý tvor poblíž kromě nás dvou je … had.
Popisovat boj s hadem se mi moc nechce, protože to málem skončilo debaklem. Šerolist uvnitř auly v přízemí omdlel a já si byl nucen hrát na běžce a hada dostat na větší prostranství, kde mohu více uhýbat a hlavně střílet lukem. Hned jak začal být had malátný, běžím za Šerolistem…
Podařilo se mi ho vzbudit a zaléčit poměrně rychle, teprve pak kontroluji hada, který mezitím venku zesnul. Odebral jsem z něj do lahvičky krev a snesl jej dolů do místnosti elementu ohně, ale oběť nebyla přijata. Museli jsme s Šerolistem dovléct dolů zbytek hada a říznout ho tam. Přesné detaily si nepamatuji, přeci jen toto sepisuji dodatečně, avšak jsem si jist, že jsem se obřadní dýky dotkl až když bylo po všem, a lahvička se živým ohněm v mé kapse.
Opět jsem měl vizi, kterak kněží ohně na mě lačně hledí, až jim upíří zoubky vyjížděly z huby. Huh, huh, rychle pryč.
Po vstupu k elementu vody zjišťujeme, že jsem na středové plošině na suchu kolem nás je obdélníková místnost plná vody a hlavně sochy mořského hada v každém rohu, oči odrážejí světlo naší lucerny. Opatrně jsem vlezl do vody drže se ostrůvku. Voda je šíleně ledová, takže se leknu, že zkřečuju a vyletím zase z vody ven. Doslova se mi kouří od noh, takže si dávám dvě a dvě dohromady - element ohně mě ochránil. T9m pádem je mi jasné, že element vody bude muset na závěr získat a u sebe nosit Šerolist. Na mě bude to odpracovat. A tak opět lezu z vody a jdu k levé soše. Šerolist volá, že se soše rozsvěcují oči, takže jsem se sochy ještě dotkl, aby to bylo jisté. Rozsvítil jsem takto i druhou sochu, když připlul had. Tady jsem udělal chybu, že jsem prosbu o element vyslovil já, majíc stále element ohně v kapse, had na mě zaútočil. Nemajíc kam uhnout skáču do vody a snažím se kombinovaně během a plaváním hadovi uhnout, avšak ten mě stihnout jednou kousnout a vstříknout mi do těla jed. Tak tak lezu za pomoci Šerolista ven a pak i díky druhému kousnutí padám do mdlob.
Jak dokázal Šerolist získat element vody, netuším, ale protože je uvnitř sálu o jednu sochu navíc a opět je z podlahy vyjetý podstavec, mohu si to odvodit. Já si však odvozuji jinou věc, jediná chodící lékárna jsem tu já a já si sám sobě všechna zranění vyléčit nedovedu. Šerolista do pohody dokážu dostat i když je mi blbě a jsem slabý jako malé dítě…
O další hodinku později se budím ve skladišti na regálu s jednou peřinou pod sebou a druhou na sobě. Cítím se, jako by na mě někdo právě prudce doléčil ze všech zranění. Což znamená, že jsem pln sil, ale mé tělo si na tuto situaci musí aspoň čtvrthodinku zvykat.
Promítl jsem si proto v tuhle chvilku dění posledních dvou hodin - měl jsem v kapsičce elementy vzduchu a ohně, Šerolist měl vodu a zemi) a ležel jsem v hlubokém bezvědomí. Šerolist mě vytáhl do prázdného skladiště a vyrobil mi tu provizorní postel, do níž nanosil peřiny a povlečení zvrchu. Pak se jal pročenžovat jeho a své elementy - po dlouhém rozmýšlení si nechal jen vzduch) a vydal se prohovořit si znovu s elementálem vzduchu, neboť mu přišlo, že je to nejsnazší možnost, jak zjistit postup výroby klíče.
Element se prý tvářil, že i on chce trhlinu uzavřít (neboť ho návštěvy obtěžují) a byl proto ochoten nám poradit a posílal nás do “Hvězdné kovárny”, jenže tu jsme ještě nepotkali. “Hvězdná kovárna žije sama o sobě a vstup je umožněn jen tomu, kdo má všechny čtyři elementy připraveny u sebe” napověděl poprvé element. Napodruhé napověděl, že má Šerolist použít ty dveře, které se otevřou právě jen když má ty elementy u sebe…
Šerolist přišel právě včas, aby viděl, jak sedím na pelesti a pohupuji se v bolestech protože světlo lucerny s níž Šerolist přišel, svítí jako letní slunce, Šerolist i když šeptá tak mě to přijde, že řve jako tygr, když mi máchal před očima rukou tak mi přišlo, že budu zvracet, jak je toho moc rychlé…
Můj bolehlav do půlhodinky odezněl, až mi to bylo podezřelé jak to bylo rychlé, zvlášť s těmi zraněními a jedem v těle, co jsem měl. Prostě jsem se vyléčil moc rychle. Navíc měl Šerolist divné poznámky na téma, že se mi někdo vpálil dlaň do hlavy a něco málo hlíny mi opravdu vyprášil z hlavy. Takže můj pocit, co jsem měl, nebyl bezdůvodný.
A pak jdeme hledat bránu do Hvězdné kovárny a typujeme, že jedno z míst, kde by brána mohla být je ve druhém sklepení. Zkusmo si vzal k sobě všechny elementy Šerolist, ale už v půli schodiště bylo vidět, že proti sobě elementy bojují, jednu ruku začal svírat a rozvírat, jak mu chladla, druhou rukou mohl vypalovat značky jak byla ruka horká, levou nohu v podstatě neměl, tak byla lehká, druhá pak byla snad kamenná. Bylo jasné, že mi dva elementy bude muset vrátit, což okamžitě udělal. Pocity, které měl Šerolist začaly polehounku ustupovat.
Skutečně, brána co je zde zareagovala na přítomnost elementů a vykreslila v sobě barevné kruhy odpovídající barvám elementů. Pro jisottu podávám Šerolistovi ruku, aby elementy měly spojení mezi sebou a vstupujeme dovnitř.
Jako by nás cosi rozervalo na částečky a pak zase složilo zpět, jakoby kolem mě prolétly všechny elementy a znovu mě krájely na kousky. Když to všechno skončilo, jsme někde v nějaké místnosti kde je uprostřed kovadlina a kdosi, avšak mě je tak špatně, že okamžitě zvracím. Šerolist, když viděl, co se mi děje, tak své zvracení taktéž neudržel na uzdě…
A pak jsme se rozhlédli po místnosti. Je to místnost vytvořená do kříže, uprostřed je kovadlina ve dvou soustředných kruzích s mnoha symboly. A na stropě… na stropě bylo hvězdné nekonečné prázdno, které se mi před očima roztočilo. Teď už ze mě jdou jenom šťávy a jsem totálně znavený, takže se Šerolist opět musel ujmout vyjednávání. Moc se mu nechtělo a tak jsem pozdrav a první prosbu přes šílenou únavu vyslovil já.
Kamenný kovář sáhl po kladivu a požádal nás, abychom elementy položili na kovadlinu a pak si s námi ozřejmil že chceme vyrobit “elementární klíč”. Akorát musíme ty brány k elementům, jež jsou na koncích křížové místnosti otevřít ve správném pořadí. Stačí daným elementem klepnout o kovadlinu…
Já hledal nákres ale Šerolist na to kápl - zeptal se mě na nápisy v mozaikách. Ano, jeden z nich určité pořadí naznačoval. Zkusili jsme tedy pořadí v nápisu, ale to bylo špatně, muselo se to udělat tak, jak to věty popisovali. První pokus nás totiž zranil…
Jakmile byl klíč zhotoven, nastal problém, jak se dostat zpět, z této strany portál není, ale já měl svoji představu a zasunul klíč do vzduchu. Pocitově mi zůstal viset ve vzduchu, takže mi nezbylo než s ním pootočit a v myšlenkách se soustředit kde má portál končit…
Povedlo se, prošli jsme do druhého sklepení a portál se za námi zavřel. Opět jsme prošli s držením se za ruce, protože jsem měl pocit, že se brána otevírá jen vlastníkovi klíče, který jsem měl u sebe. Preventivně skrz klíč provlékám obvaz s tím, že si ho dám na krk a až budu zamykat elemntály, omotám si ten obvaz kolem ruky, abych sice mohl zamykat, ale aby mi klíč nevyletěl z ruky. Což jsem hned učinil a obvaz si pravou rukou namotal na levou ruku.
A pak už zamykáme elementy ve stejném pořadí, v jakém jsme je napoprvé chtěli obejít. Vítr nám poděkoval, oheň nás nenavíděl. Zafrízoval jsem kvůli tomu, protože jsem opět měl vidinu, kterak se na mě ohnivý kněží vrhají, ale nestíhají.
Ihned po zamknutí posledního portálu vrzly dveře a objevil se naprdnutý ďábel, který s námi začal bojovat a my s ním. Okamžitě beru luk a zakládám šíp. Okamžitě střílím a to i se stále namotaným obvazem a na něm plandajícím klíčem. Ani jsem se ho nemusel dotýkat a on na mě působil. Jaké překvapení ďábla bylo, když jsem na něj vystřelil a on se mi stihl zasmát do ksichtu, jenže můj luk zarachotil trochu jinak než obvykle a vyletivší obyčejný šíp tentokrát letěl se světelnými efekty. Až jsem měl pocit, že jsem vystřelil čiré světlo. Ďáblem šíp proletěl, jednoznačně ho zranil a pak se rozpadl doslova na prachové částice.
Ďábel stihl po Šerolistovi vystřelit ohnivou kouli a já pak po něm v rychlém sledu další dva šípy. To už byl ďábel na konci svého života na tomto světě a začal žadonit: “Uchovej můj život”. “Odejdi do pekla” křikl jsem na něj a dal mu na jednu sekundu šanci, aby opravdu odešel. Protože dobrovolně neodešel, další střela jej rozcuckovala na cucky. A pak okamžitě skáču k Šerolistovi, jež tiše plápolal na zemi a ledva se ho dotknu, je Šerolist uhašen. Vůbec nepřemýšlím nad tím, co jsem opět dokázal podvědomě s elementárním klíčem, nerozmýšlím v podstatě nad ničím. Natvrdo ze všech svých zbylých sil sesílám na Šerolista své nejsilnější léčivé kouzlo s největší možnou silou, na kterou mohu dosáhnout, aniž bych zničil sebe…
Nevím, nakolik se léčení Šerolista účastnil klíč a nakolik já, každopádně mám pocit, že vrážím Šerolistovu duši zpět do těla, vracím ho do vědomého stavu a sám sebe posílám naopak do stavu nevědomého až bezvědomého…
A opět nevím, nakolik mi pomohl "můj" klíč, anebo ten druhý v rukou Šerolistovo, každopádně během chvíle jsme relativně při vědomí. Žel, při vědomí byl i ten ďábel, neboť jeho kousky v našem světě vzplály a zmizely. Před svým vnitřním zrakem vidím malého ďáblíka, jak žaluje tatínkovi a ten se na nás teď žene. Postavil jsem se na své vratké nohy včas, aby se nejenom stihl rozeběhnout k nově se otevíranému portálu, ale i stihl vložit klíč a zamknout na tři západy, což jsem mimochodem dělal u všech portálů…
Máme tedy dva klíče od téhož a plán je poměrně snadný - ten "můj", v podstatě duplikát si nechám na krku a ten Šerolistův vrátíme úředníkovi. Jeho případné další úkoly odmítneme a s "mým" klíčem se vrátíme k nám domů, k Malconimu i ostatním.
A tak i činíme, ale úředník si klíč nepřevzal, nýbrž nás s ním poslal ke svému pánovi do jeho komnaty. Skutečně tam i byl, samotný čaroděj Majatus, podobně průsvitný jako jeho sluha. O našem druhém klíči věděl a nabídl nám dvě možnosti. Hvězdný kovář nám je překová na něco jiného, anebo mu tady necháme oba klíče a on nás zahrne zlatem. Samozřejmě nám děkuje za osvobození z pekla…
Měl jsem velké dilema už předtím, protože nechávat si elementární klíč u sebe se mi fakt nechtělo, měl jsem takový pocit, že by se mi jeho vlastnictví časem nevyplatilo, jenže stejný pocit jsem měl teď u Majatuse, kterému bychom nechali klíče oba. Ze sebe proto volím překování klíče, k čemuž se Šerolist připojil…
Proto naposledy sestupujeme k bráně do Hvězdné kovárny a pak se mě Šerolist zeptal, jak se s našimi nově vyrobenými věcmi dostaneme k Malconimu, když už nebudou fungovat jako klíče. V tom jsem měl poměrně jasno - nejprve se domluvíme s nebeským(?) kovářem, a mezitím co bude překovávat jeden klíč si tím druhým otevřeme, pak překová ten druhý a my rychle projdeme držíc se za ruce skrz.
A tak se také stalo, po sdělení co chceme byl nejprve překován můj klíč, mezitím Šerolist otevřel cestu na cestu, kde jsme naposledy viděli karavanu, pak byl překován Šerolistův klíč, načež po poděkování kováři okamžitě přecházíme skrz bránu, která se mi už v tu chvíli zdála nestabilní…
Problémem se ukázalo být to, že si v počínajícím šeru vůbec nejsem jist, kterou stranou se vydat, stopy jsou poničeny nějakou krátkou podzimní přeprškou. Byla to ale současně situace, kdy mohu vyzkoušet svůj předmět, který mi kovář vykoval. Vyžádal jsem si totiž předmět, který by mě (a skrze mě mým přátelům) ukázal cestu k danému cíli. Opatrně jsem otevřel do stříbrného lesku vyleštěnou ocelovou krabičku a nalezl placičku s nakreslenými vodorovnými čárkami. Uprostřed je zasazen váleček překrytý průhledným do tenka zbroušeným kamenem. Pod ním je zasazen do teninka vykovaný pláteček černého kovu, na jedné straně je malinko širší a v tomto místě je zasazen malinký modrý kamínek[2].
Nestalo se nic. Přemýšlím, jak asi s daným zařízením pracovat, a zdali je mi schopno ukázat cestu i do míst, které ještě neznám, tedy do Skalního hnízda. Nebo by mi ukázal cestu k Malconimu, toho přeci znám dobře, ale nejsem si jist, jestli nebyl nucen cestou na SKalního hnízdo odbočit.
Přišlo mi, že s věcmi nebeského kováře, konkrétně s klíčem se mi pracovalo dobře, dalo by se říct bez toho, abych se nějak moc soustředil. Chtěl jsem zamknout, fungovalo to, potřeboval jsem bojovat s ďáblíkem o svůj život a taky to nějak šlo (byť jsem tam přišel o čtyři šípy). Zavřel jsem oči a poprosil svůj předmět, aby mi pomohl nalézt cestu k panu Malconimu, jež by měl nyní už být na Skalním hnízdě.
V tu chvíli jsem pocítil i uslyšel, že se plátek kovu, (vypadající jako malá střela z kuše a proto mu budu říkat střelka) pootočil. Podvědomě jsem stočil ruku do strany kam ukazovala střelka tak, aby se i vodorovné čárky proťaly se střelkou. V tu vteřinu jsem pocítil, že mám správný směr, přestože ukazoval směrem lehýnce z cesty. Mě to ale bylo TAK jasné. Z této cesty se později bude odbočovat do strany a nebo se sama cesta stočí doprava.
Zkusmo jsem zlehka pohnul rukou ze směru a cosi neviditelného mě přes tu ruku plesklo. Pochopil jsem a okamžitě vrátil ruku zpět, abych následně svůj předmět opět s poděkováním uzavřel do krabičky. A bylo jasno, a o chvilku později ještě více, když jsme popošli do míst, která už nebylo okolí tak zdupané a stopy jasnější. Můj předmět se střelkou ukázal správně, avšak chůzi lesem neriskujeme, jdeme po cestě.
A pak, konečně, dorážíme na skalní hnízdo, kde se strážní podivují, kde jsme se zasekli. Všem říkáme, že jsme se zdrželi u pavouků, aby bylo jisté, že kolonie je zcela zničena.
Byl to skutečně paradox minimálně časový, protože jsme u věže strávili více času, než uplynulo zde. Skoro mám dojem, že zatímco jsme byli u věže, tady čas prakticky nepokročil…
[1] Elegantní se zbavení hráče, který nedorazil na hru a shodou okolností tuhle vloženou mezihru opravdu v minulosti hrál.
[2] poznámka hráče: kdo poznal buzolu, získává bod .-)
Tato stránka byla autorem
Webu naposledy ručně editována nebo automaticky upravena
25.01.2016 18:58:40
počet přístupů