Koriland

Ukončení problému od Poseidonových zubů

S ohnivým elementálkem jsme tedy přeťapkali zpět do hlavního sálu a pak k závalu. Tam se na nás elementál podíval a protože nikdo z nás se neumí teleportovat, bylo jasné, že to bude muset udělat on. Ovšem bude se nás muset dotknout, aby kouzlo působilo. Půjčil jsem Halorikovi jeden svůj nátepník, aby se ho tam mohl dotýkat náš elementál.

Už předtím nám ukázal elementál pár tríčků a teď to udělal zas - náhle měl o dost víc rukou, takže se nás mohl dotknout na našich kožených zbrojích a pak nás přes ohnivé inferno mohl portnout nadvakrát za zával. Měli jsme mít po cestě zavřené oči a nedýchat, a na konci cesty tedy bylo jasné proč…

Ale to, že jsme prošli ohnivým peklem a že teď mám otisknutou šestiprstou ruku a že můj nátepník půjčený Halorikovi ze slabší kůže prakticky shořel, muselo ustoupit před aktuálnějšími problémy. Vidíme totiž dvě nepravidelné místnosti a trhlina vedoucí kamsi dál. V první místnosti je jednoduchá pryčna s nějakým mužem stočeným do klubíčka. Docela se i podobá tomu ohnivci, minimálně vidím šrámy v místech, kde ho Šerolist projel nožem, ale teď v ohnivé proměně není… Mluví se mu špatně, mimo jiné proto, že na něj mířím šípem a pak jej vyslýchá Malcony. Prý tohle všechno byla jeho iniciativa, nikdo mu nic nenakukal, chtěl jen aby oheň vládl našemu světu…

“Chceš nám něco říct, aby sis zachránil život” optal se Malcony a Flexen odpověděl: “Co bych ti asi tak mohl říct, abys mě nezabil?” “Čte mi myšlenky!” zařval Malcony a … zlomilo se mu topůrko sekery. Se vzteklým řevem vytáhl meč a vrhl se do boje. Čaroděj nám stihl ještě zakouřit celou místnost, takže jsme se trošinku začali dusit, ale Malcony boj nakonec zvládl…

Až na konci boje jsme si uvědomili, že jsme ho mohli dovléct až přímo před císařovnu, tam mají lepší výslechové praktiky, než Malconyho. Malcony se vzpamatovává, já mezitím zkoumám bedny. Dvě dřevěné byly v pohodě, kovová byla uzamčena visacím zámkem. Ten mi odemkl Haloric a pak se klidil. Věděl proč, protože po otevření jsem zjistil, že dole jsou skleněné lahvičky plné živého ohně a právě teď do něj z víka padají kameny. Uskakuji, nic víc dělat nemohu, šutráky lítají kolem mě, nakonec mi nejvíce ublížila tlaková vlna a zášleh ohně…

Malcony dokončil šacování mrtvoly a Halorik prochází svitky, které po mém výbuchu zůstaly celé. Na jednom, který vypadá nepoškozeně je i pečeť, ten Haloric otevřel, zablesklo se, a po vytvoření mraku na nás začal padat ohnivý déšť.

Vletěl jsem do zbytku kovové bedny a zaklapl za sebou. Samozřejmě šikovně, abych se mohl otevřít. Jsem v troubě, pomyslel jsem si, když se zlehounka začalo ohřívat víko. Halorik již proti ohnivému dešti bojoval nějakým kouzlem, které změnilo proud deště od ostatních. Žel tím směrem je bedna, kde jsem já, tu a tam padne nějaká kapička na mě. Když se nevrtím, pálí mě ohnivé kapky, když se vrtím a sklepávám kapky z kůže, tak se řežu o střepy. “Dostaň nás odsud” začal vyjednávat Haloric s elementálem, ten, protože je svobodný, se už cuká a chce předměty, co jsme získali z mrtvoly Flexena..

Jeden předmět dostal hned, druhý až poté, co nás přenesl. A pak už my lezeme do portálu a ven - Malcony, Haloric, já, ostatní. V jakém pořadí šli ostatní, to netuším, podjela mi noha na poleni a zahučel jsem spodní půlkou do plamene. Malcony zahodil vědro, vytáhl mě z ohně, a až pak znovu popadl vědro a beztrestně mě zlil od hlavy k patě. Mám drobné popáleniny…

Když už jsem trošku životaschopný, jsou všichni venku a Haloric vykecává s démonem, který nám otvíral první bránu do komplexu Flexena. Osobně se raději nehejbu protože je mi mdlo, takže byl vyslán DeSoya, ale moc daleko nemusel jít, protože tu teď máme Joshuu, předáka dolu ale i Varatu, u kterého předpokládáme, že je členem nižšího druidího kruhu. Ale nohu prý zachránit neumí, leč se rozběhl do lesa pro někoho z vyššího kruhu, což sám i řekl.

DeSoya přitáhl kuchaře, který zvládá první pomoc a měl navíc sebou i nějaký lektvar, který přes plátenko nakapal na ránu.

Jak Varata, tak i kuchař už moc nedoufali, že Halorikova noha půjde zachránit, Varata se podivoval, že noha ještě není mrtvá, zřetelně obdivoval mojí práci. Bohužel mu nikdo neprozradil, že je to moje práce….

Po pěti směnách byl Varata zpět, a požádal nás o uhašení ohně, až by prý přišli starší, tak by se jim oheň nemusel líbit. A ti přicházejí…

FEDERICO DE SOYA si jako první všiml, že přilítají tři různí ptáci, kteří se mění na postarší druidy, jednoho z nám od pohledu z města, ti se rovnou hrnou k de Soyovi a hlavně Haloricovi.

Opět jsem si povšiml, že výsledky prvotního vyšetření od druidů dávalo velmi dobré výsledky, dokonce test na citlivost nohy ukazoval, že zřejmě nebude muset dojít k okamžité amputaci. Halorik se po dohodě s druidy přesunul do lesa a já s DeSoyovou jdeme s nimi, druidové nás nezastavili.

Léčení Halorika nemohu s ohledem na tajemství nějak moc prozrazovat, ale proběhlo obtančení Halorika uloženého pod strom a následně seslání mocného kouzla, jež celý měsíc bude obměňovat malé částečky masa a kostí, jež jsou zničeny ohněm, takže po měsíci nebude po zranění ani stopy…

Jdeme zpět k Malconimu, který okupuje kuchyň, kde došlo k předání kouzelného prstenu, druidům a příslib odměny ve Valutě. Nyní druidové půjdou dořešit ten pramen až do úplného konce… My večeříme,  Varata nás nechal a pak řekl, že nás má odvézt co nejdříve do města, že do něj pojedeme vyjímečně prázdní.

Je vidět změna u Varaty, protože tentokrát jsou ve voze pohozené tlusté houně - jedna pro každého, takže se můžeme zabalit a chrnět. Zásobu nějakého jídla a pití máme sebou. I když změna - na to jak nás dostat na starost minule, tak to bylo fakt narychlo, to asi nešlo vymyslet nic lepšího.

Jízda přes večer a zastavení v noci spolus s rychlou a jednoduchou večeří proběhla stejně jako minule a už při slovech “za svítání vyjíždíme” mizíme do vozu. Varata obešel tábořiště v kruhu, ten na moment zaligotal a Varata pak zmizel do lesa…

Další den

Ráno proběhlo velice ve chvatu a až pozdě odpoledne se udělala pauzička na oběd ve stylu obložených chlebů a uprostřed noci dojíždíme k hranicím města a máme povoleno vjet do města (Varata zaplatil nějaké ty mince) a my všichni jdeme do hospody “u Vojáka”. Jsme to ale čtyřka - já s ohořelými vlasy a obočím, Malcony taky očouzený, Haloric s ohořelou nohavicí, jediný DeSoya vypadá jako ten, kdo bude platit a tak ho vysíláme k pultu u hostinského…

Další den

Ráno hned jdeme na audienci, kde je nám poděkováno i s malým jídelním pohoštěním, z nějž byl Malcony odvolán k vyšším místům (a lepšímu občerstvení), posléze se totéž stalo Halorikovi. Nezávidím jim, přeci jen pro císařství stihli určitě udělat víc, než jen ten jeden úkol, co máme na triku já a Šerolist.

Nám všem jsou nabídnuty určité možnosti, mezi kterými si máme vybrat, což večer i děláme - všichni budeme bydlet v místních záložních kasárnách a každý z nás bude mít šanci být cvičen v určitém oboru. Já si vybral léčitelství…

1. října
(hráno 7. února 2015)

Uplynul prakticky celý měsíc, kdy se celé město připravovalo na příjezd císařovny a my studovali naše vybrané obory. Léčeního a rychlého vytahování šípů z toulce už mám plné zuby, přeci jen je vidět, že jsem duší dobrodruh, anebo alespoň hraničář, který chce dělat mnoho různých věcí v lese a nikoliv ve městě.

Dnešní den si budu pamatovat asi nejvíce, neboť dnes měla oficiálně město navštívit císařovna a proslýchalo se, že bude odměňovat za věrné služby, což se mě a Šerolista rozhodně týkat nebude a tak jsme v klidu, avšak Malcony moc v klidu není. Má totiž avízo, že on dostane odměnu od císařovny za všechny své skutky, jež stihl vykonat a to naše jediné společné dobrodružství byla právě ta poslední kapka, která chyběla…

Každopádně ráno Tanda a Malcony odešli se strážnými na audienci s císařovnou ve svém nejlepším oblečení a až pak jsme my zbytkoví byli upozornění, že až se ti dva vrátí mezi nás, máme je oslovovat "pane barone" a "paní baronko". Zjevně tedy budou povýšeni do šlechtického stavu.

Když se ti dva vrátili, tak je doslova na poslední chvilku učíme podpis, protože strážný jemu a Tandě řekl, že odpoledne přijdou úředníci a kolem titulu barona podepíší množství papírů… A není to vše, protože oba získali v nějaké provincii i pevné sídlo. Hloupé je, že tam už několik desítek, možná i stovek let nikdo nebydlel a daně se nějak moc nevybíraly. Také se blíží zima, takže císařovna posílá kromě dělníků na opravu sídla i vojáky, přičemž než tam dojedeme my, bude opraveno alespoň naprosté minimum.

Pokud to správně chápu, tak Malcony bude bdít nad danou zemí jako správce a Tanda jako jeho hlavní lovčí, my ostatní se k nim můžeme přidat jako pomocníci, budeme-li pány šlechtici přizváni.

Po obědě, který jsme si dali společně, dorazili dva úředníci, přičemž jeden se staral o předání lejster (nazval jsem si ho Papírák), ten ihned po předání lejster odešel, takže nám tu zbyl jeden, vypadající spíše jako voják - představil se jako Gemel - správce rekonstrukce sídla Malconyho a Tandy, ale protože si všiml Halorika, jež se konečně také objevil, tak poslal zprávu k císařovně a Halorikovi vyčinil, že nebyl přítomen ráno…

A pak začalo martýrium čtení a podepisování, předčítal DeSoya, protože to bylo psané v obecném lidském jazyce, což já číst neumím. Ale až přijde psaná elfština… Jenže teď se budu pěknou chvilku nudit.

To Halorik se nudit snad ani nezačal, protože do půl hodiny si pro něj přišel voják s insigniemi, které neznám a velmi stroze ho vyzval, aby byl on Halorikem doprovázen. Ani Šerolist jej nepřiměl k dalším slovům o čemkoliv - tedy nevíme ani kdo to je a kam si Halorika odvede a když ani baronovi nechtěl odpovědět, bylo nám jasné, že je to nějaké tajné.

O dvě hodinky později se ozvalo ocelové dupání a Halorik je zpět, ale nechtěl nám prozradit co po něm chtěla císařovna, ale titul to nebyl. Byla to taková ta nabídka, co se vůbec nedá odmítnout. Každopádně nám prozradil, že byl odvezen kočárem za město…

Až po večeři se Halorik trošku rozpovídal, že dostal nabídku na katalogizaci Buffordovo knihovny, a že shání pomocníka (DeSoya už v tom má praxi, celý měsíc v tomhle pomáhal)…

2. října
(hráno 7. února 2015)

Další den ráno v šest se ozval klasický vojenský budíček, ale nově až v osm se ozvalo zaklepání a dva kuchaři (a dva úředníci) vešli dovnitř. Úředníci velmi rychle pochopili a vycouvali. O půlhodinky později jsou zpět a já si povšiml úředníka Papíráka, druhý je nějaký vyšší úředník. Nejprve si Papírák posbíral podepsané baronské listiny a po bleskové kontrole jejich podepsání si je sbalil a odešel.

Druhý úředník přinesl “vstupní papíry na panství” a seznam lidí z nichž je potřeba vybrat asi 15 úředníků, jež půjdou pomáhat Halorikovi v katalogizaci. Měl by se tedy od nás oddělit, na druhou stranu ale my ještě nemusíme jít na to panství. Tedy my - naši baroni…

Z této mé myšlenky mě vyvrátila myšlenka Halorika - on totiž může jet s námi, jen tu a tam bude muset zkontrolovat svoje podřízené. A ani Tanda s Malconym nebudou muset být stále na panství, takže naše skupina se nemusí rozpadnout…

Tanda pomohla přes celý den Halorikovi s výběrem lidí, přesně dva lidi rovnou předali strážným na další výslech, každopádně další den uplynul…

Večer už objednáváme na ráno odvoz, ale Gemel nás varuje, že část cesty - přesněji ten zbytek cesty - budeme muset dojít pěšky, cesty ještě nejsou plně obnoveny. Nám to nevadí, prostě se na to vybavíme…

3. října
(hráno 7. února 2015)

Po ranním budíčku Tanda vstala a hnala se kamsi pro mapu, připojil se k ní Šerolist. Zábavné bylo sledovat jak ti dva v šeru pokoje hledají svoje svršky. Pak byl na větší chvilku klid, v podstatě až do chvíle, kdy se ti dva vrátili a donesli nám spolu s kuchaři snídani…

Mapu nesehnali, vojenská mapa by byla o šajtlych, kdyby ji někdo okopíroval či někde uzmul. Nakonec až když přišel Gemel se Tandě podařilo získat příslib jednoduchého náčrtku okolí Velity, ale i hlavně okolí Skalního hnízda, jak se nazývá nové sídlo Tandy (baronky-lovčí) a Malconyho (vlastníka půdy, kde smí Tanda lovit). Gemel nám dal půl hodiny navíc, že prý se karavana teprve řadí. S námi pojedou i zásoby na dalších dvou vozech a pár lidůch se ještě nacpe k nám…

Náš vůz je pln dřevěných laviček, jež jsou vysltány dekami, abychom seděli na měkkém a opírali se taky o měkké, naše velké batohy máme hozené pod lavičkami, nebo v uličce mezi lavičkami. Je to zdánlivě dost pohodlné a také se pohodlně vejdeme, otázkou je, co budeme říkat večer.

S námi jedou vojáci, poměrně dost ozbrojení a další zbroje se vezou na dalším z vozů, navíc s námi jede dost jízdních zvířat, zjevně se pak na ně přeloží náklad a vozy snad zůstanou stát v lese?!?

První den nám ukázal, jak to bude vypadat - teplá snídaně, studený oběd a teplá večeře, a jen minimum zastávek. Cesta je zatím v dobrém stavu, takže dost ženeme a není prostor třeba chvíli jít podél vozu. Znamená to ovšem nudu ve voze…

5. října
(hráno 7. února 2015)

A tak to šlo téměř celé tři dny. První den po polích, druhý po lesích, první den vidíme relativně dost lidí, druhý den v podstatě jen tu a tam jednotlivé lovce. Dnes tedy v podvečer změna, míjíme tábor kde na nás křikli informaci: Prý si máme dávat bacha na přerostlého pavouka, který se snad zatoulal ze Slunečního štítu. Co tak pokukujeme po této desetičlenné skupince, tak by byli schopni dojít i pět dnů pěšky, tedy i ke Slunečního štítu.

Večer dojíždíme na křižovatku obchodních cest a odbočujeme doleva, a pak už jezdec na koni jede s lucernou na koni, aby vozy mohli dál jet, a pak se po hodině konečně odbočilo doprava, kde cesta v podstatě velice rychle skončila. Dál tedy není obnovena…

Rozbíjíme tábor a po večeři jdeme poměrně rychle spát, avšak poprvé za tři dny se každý z nás rozhlédl a zkusil si zjistit, jestli fungují hlídky. Fungují, i se psy…

6. října
(hráno 7. února 2015)

Za ten měsíc, co jsme byli ve městě jsme odvykli vstávat na hlídky, nebo spát jen šest hodin, spali jsme dobře osm hodin, v podstatě nás vzbudila až vůně (zbytku) snídaně, což byla slanina a vejce. Než jsme my všichni dosnídali, byla karavana přeložena na muly.

A jdeme - je vidět, že před nějakými dvěsta lety tu cesta byla, ale tu a tam se nějakému stromu podařilo zaklíčit uprostřed cesty a vytlačit kameny pryč. Tu a tam je vidno, že pršelo a tyhlety obcházečky stromů jsou nedobře průchozí. Takže se plahočíme a popostrkujeme zvířata, které se boří v místech, kam tekla voda z dešťů a chvíli se tam držela…

Po pár hodinách "to" přišlo - zadrnčel mi nad hlavou šíp a kdosi zařval slovo poplach, něco velikého se míhá vpravo od nás a naši hraničáři jdoucí vlevo od cesty na to střílejí.

6. října, po obědě
(hráno 13. února 2015)

Musím v duchu konstatovat: "Je-li to ten pavouk, pak je to větší než kůň." Tanda se začala ošklivě klepat, a prý “papapavouk” a drapsla se nějakého stopaře a třese jím.

To už jsem se vzpamatoval a spolu s hraničáři, kteří doslova letí, se na toho pavouka vrhám se svým lukem a šípy, přičemž si připadám jako neumětel, protože v průměru na své dva šípy oni vystřelí pomalu čtyři. A je věru proč střílet, protože pavouk si vyhlédl jednoho našeho muže jdoucího vpředu a chtěl ho pojmout za svojí polední pochoutku. O tom, že je fakt velký netřeba hovořiti…

Zapojili se i ostatní dobrodruhové (vojáci chrání karavanu respektive zvířata v ní), Malcony háže sekyru, Šerolist házel dýku, ba i Tanda přemohla svůj strach z pavouků, po chvilce třasu totiž tasila meč a šla také bojovat.

Boj byl rychlý a krátký - pavouk vydal hnusný pisklavý zvuk a začal sebou cukat, zřejmě ve smrtelných křečích, címž se zabývají Tanda s Malconym.

Já a další střelci však slyšíme zvuk odkudsi zleva, tedy aktuálně nám do zad, proto se otáčíme za zvukem. Čtyři menší pavouci se tam na nás ženou a bohužel tím, že pár lidiček přeběhlo cestu, je naše obranná linie z tohoto směru poněkud děravější. S kratkým skřekem startuji, a s povděkem kvituji, že mám stejné reakce jako naši vojenští ochránci, ale narozdíl od nich už jsem nedal další výstřel. Velice rychle všichni zastavujeme, ale mě se třese ruka, takže narozdíl od dvou střelců co jsou vedle mě nestřílím. Ale ty dva vnímám velmi dobře - jako by to byli dvojčata, nebo oba byli ve stejném střeleckém klubu, oba mají stejné strojové tempo. Téměř mám dojem, že vidím jen jednoho střelce, který byl kouzlem zdvojen.

Pavouka č.4 jsem zabil jedním šípem, pak Halorik vyčaroval ohnivou stěnu, takže se pavouci zarazili, ale mě oheň trošku vykolejil, takže než se mi podařilo přemířit, byli pavouci pryč. Po zklidnění koní, mul a ošetření zraněných se rozhodlo, že na ty tři přeživší pavouky půjdeme a zabijeme je, avšak lidé kolem nás trvdí, že jich viděli víc. A tak já, Tanda a jeden z lovců začínáme studovat stopy a shodneme se, že se pavouci scukli do chumlu a pak utíkají jedním směrem, zřejmě tedy fakt děti jedné matky, jíž jsme zabili jako první.

Pár lidí se s námi dobrovolně na baronské požádání vydalo, a jdeme dobře půl hodiny, kdy se trošku při stopování ztrácím, ale mí dva kolegové nás dokázali udržet na stopě tak dlouho, až jsme narazili na průrvu. Halorik jdoucí s námi vyčaroval oheň a poslal ho do průrvy, kde byla nějaká díra. Šerolist slezl první, Macony třetí, mezi nimi Haloric. Já, Tanda a střelec jsme připraveni nahoře se založenými šípy. A protože máme trošku čas, Tanda si mohla všimnout, že nějací střelení pavouci budou uvnitř, protože viděla nějaké matlavé stopy.

Dole ve strži se Šerolist po chvilkovém zkoumání situace rozhodl, že dovnitř do díry nepoleze, musel by lézt dovnitř po čtyřech a rozhodně by neměl šanci začít bojovat jako první. Haloric tam proto poslal oheň… Pavoukům se to nelíbilo a v jednu chvíli přes ten oheň proběhli, bylo jich celkem šest, někteří mají v sobě ještě opeřené šípy od prvního střetu…

Jakmile vypískli pavouci, Tanda se lekla a utekla, šest kousků pavouků vyběhlo ven a začal boj. Pouštím první šíp a lovec co šel s námi střelil druhý. Boj tedy začal a já si uvědomil, proč jsem nikde neviděl pavučiny, protože tihle pavoučci jsou skákací, na mládence dole se tímhle způsobem zkoušejí vrhat. Ostatně už jsem to viděl i v lese při našem prvním boji, jak jsem si dodatečně stihl uvědomit.

V jednu chvilku se mi nepodařilo vytáhnout šíp z toulce, lovec vedle mě se zasmál a nepodařilo se mu šíp založit do luku a natáhnout. Spravedlonst ho dohnala. Pavouky pro změnu dohnal oheň, který Halorik vytáhl z díry, takže se nám ti zbylí živí - v tuto chvíli už jen čtyři - trošičku plaší, dokonce to jeden z pavouků nedal a začal z boje prchat. My však v boji pokračujeme a pavouky likvidujeme všechny.

Překvapilo mě, že voják-lukostřelec si nešel sesbírat použitelné šípy, narozdíl ode mě, dokonce naznačil, že když najdu jeho použitelný šíp (který má lepší hrot než moje),že si jej smím ponechat.

V tuto chvilku se rozdělujeme, část lidí jde hledat Tandu, jež v děsu z pavouků mohla odběhnout kamkoliv (a tam se zranit, zabloudit, …), kdežto já, DeSoya a Šerolist se ještě mírně zdržujeme na místě, mimo jiné proto, že zkouším preparovat jedové žlázy pavouka, z nich slévám nečistý jed do lahvičky, jež ale bude muset někdo šikovnější dodatečně zpracovat. Zkusmo jsem si v této tekutině smočil hroty svých tří šípů, jejichž letky provizorně barvím červeným barvivem ze šípků…