Deník - další meditace [ předchozí část deníku ]

Po připlutí do přístavu se mi motala hlava a vubec mi nebylo dobře. Pociťoval jsem chlad v dlaních, potilo se mi celé tělo jako by snad nebyla daleko moje smrt. Podlomily se mi nohy a svezl jsem se na palubu. Zkusil jsem se uklidnit a přitom zjistil, že jediný kdo je v pohode je Draken. I rolanda je zasažena tím jevem a to je co říct, myslel jsem si že by to potkalo jen ty z nás, kteří pracujeme svým způsobem s magií… Budu se snažit zklidnit nějakým vhodným meditačním cvičením…

Moje mysly zahlcují podivné ozvěny hlasů výkřiků či řevu nějakých podivných zvířat. Do tváře mě šlehají trnité keře… No musím říct, že meditace začala nějak divně, jako by mi snad i tekla krev! Strčil jsem si ruce před oči, abych si je chránil. Ach, konečně jsem v místě meditace. Ale co to vidím? Tohle že je krásné zelené údolí??? Černé jezero jakoby zamrzlo a mrtvé stromy kolem… Šlehají mě těmi větvemi plných trnů v jakémsi mohutném vichru. Skála je studená a mrtvá. Z jeskyně pod vyschlým vodopádem vybíhají nepřirozené bestie, řvou, cení křivé zuby ve chřtánech, jimž vévodí rozeklané jazyky…

Hmm, pomyslel jsem si, asi si v rámci meditace sem, do tohoto "myšlenkového" světa budu muset nějak brát meč. Bestie na mě naštěstí neútočí. To mi ale nezabránilo křičet: "Uááááá" chtěl jsem řvát, leč můj hlas se změnil v nepřirozené chrčení. Z jeskyně byla na hřbetě čehosi nedefinovatelného vynášena Gaila jakoby uvězněna v klubku trnitých suchých větví. Ty ji zraňují a mění v krvavou postavu jež v agonii umírá…

Dá se nějak pomoci bohyni? Beze zbraní? V meditaci??? Nohy mě neposlouchají, nemohu se k bohyni Gaile přiblížit, natožpak nějak vyměnit osud, což mě v zoufalství taky napadlo.

Mohl jsem se jen dívat na tu hrůzu… Jakoby z ní stahujicí se keře ždímali krev, která napájí jezero. A zněj se derou další a další nepřirozené stvůry. Z nitra krvavé kaše se bublavě ozývá hlas odražený mnohokráte skalou. "Jen víra může zrodit nové bohy"

Zbystřil jsem. Hlas pokračoval: "Jen víra jim může dát opět sílu. Jen víra pomůže opět najít stopy na ztracené cestě."

"Nezapomen na mne abych se mohla opet zrodit." zvolala Gaila, jejíž hlas je pohlcen ohlušujícím řevem bestií, které se vrhají mezi stromy a vyvrací je ze země. Trhají skálu a zasypávají jeskyni. Načež se vrhli na mě a požírají mě a já cítím jak jsem rokládán v útrobách každého z nich v bolestivou hrůzu základního instinktu…

V bolestech si uvědomuji že v bohyni Gailu stále věřím a přeji si aby se znovu zrodila…

Probral jsem se na lodi totálně vyčerpaný, jako by ve mě snad nebyla ani kapka krve, jako bych byl snad mrtvý tak jsem slabý.

Předchozí: Otázky po manuscriptu
Následující: NPC - vědma z Ulamu z rybího trhu