Roh Jednorožcův
&
putování na lidský kontinent

[předchozí kapitola]

Celé dopoledne se věnuji rozcvičování svého těla, koupeli a následně i nicnedělání. Místo oběda jsme zváni k Černému na poradu. Stojí nad zvláštním obrazem a vysvětluje nám, co bude náš další úkol.

kresba Teri Logan

Běžte a přineste nám roh posledního jednorožce. Tak by se dal shrnout náš úkol. Jenže jestli to dobře chápu, tak to máme provést o úplňku a máme si na sebe dávat pozor, jednorožec je prý šílený. Slovo šílený jsem si hned přeložil do mluvy vojáků jako "bažící po krvi".

Po poradě rychle běžíme na oběd a po obědě se - nedělo nic, neboť nejbližší noc ještě úplněk není. Usnul jsem pod stromem v zahradě a probral se až další den ráno. Zima mi nebyla, ale ztuhnutý jsem tedy byl. Nezbylo mi než se zahrát nějakými cviky…

Nakonec se vyrazilo až odpoledne a naším průvodce byla Červená. Nejprve nás trochu strašila, že nebudeme hledat jednorožce my, neboť: On si najde Vás !

Než jsem se nadál, měl jsem pocit, že jedeme na červených koních jedoucích po hořící stepi. A to jsem si jist, že jsem na žádného koně nenasedal!!!

to jsem já, Elnesan.
Kresba Terri Logan

O hodinu později jsme na paloučku v lese. Červená nám ukazuje směr, kam máme jít, Míriel drží v ruce jakýsi náčrtek mapy a snaží se ho nějak zorientovat. Já mezitím s vojákem z minulosti obcházím palouk a nenacházíme nic zajímavého.

Nakonec vcházíme do lesa všichni a snažíme se držet určitý směr vytyčený Míriel. A opravdu, po hodině narážíme na palouk, jež při jednom kraji má přesně takový kámen, jako jsme měli na obrázku. Jednorožec tu není, jsou tu ale kosti menších zvířat. To potvrzuje moji teorii, jednorožec baží po krvi a z pohledu hraničářů se potvrzuje, že je jednorožec šílený :-)

Šíleným ale musel být i náš člověčí hraničář, protože náhle zjišťujeme, že s námi není. On se snad vydal hledat jednorožce sám?!? Většina z nás se mohla vzteknout, kvůli němu musíme přerušit hon na jednorožce! Vracíme se po svých stopách a tu náhle přibíhá hraničářův pes a láká nás z našeho pohledu doprava. Vyrážíme za ním a ušetříme si tak asi půlhodinovou zacházku na místo, kde se hraničář od nás původně oddělil.

Při běhu za psem vidím něco neuvěřitelného: Překřížila nám cestu srnka obutá v obuvi od elfa Teniskyho!

My ale pokračujeme ve sledování stop hraničáře a po deseti minutách už víme, proč byl psík rozrušen, když nás našel.

Hraničář byl probodnutý něčím co připomínalo kůl… No ano, náš krvežíznivý jednorožec úřadoval a tak hned poté, co Darja a Míriel pomocí kouzel hraničáře během dvou minut pochovaly se vydáváme po stopách jednorožce…

Ten ďábel jednorožec prošel potokem, takže jeho další stopy dokázali najít jen ti, co mají zvláštní schopnost, jíž říkají Druhý zrak. Mě osobně je buřt, jestli stopy jednorožce vidí hraničář nebo kouzelnice, důležité je, že je někdo vidí :-)

Když už vidíme jednorožce asi dvěsta metrů před námi, dochází ke klasické situaci - zabodl se mi šíp do zad.

Chtěl jsem se svalit na zem v bolestech, ale zjistil jsem že tentokrát mám štěstí či co. Šíp se svezl po brnění, aspoň myslím.

Nastal boj s bílou postavou kdesi vzadu za mnou, já jistil Stařenku po níž šlo cosi černého. Viděl jsem to jen chvílemi a to mi moc nepomáhalo. Nakonec mi pomohli kouzelnice…

To černé jsme tutově zabili, ale to bílé? To asi ne, prý to zmizelo od nás pryč ještě dost živé… To už ale přišel na řadu jednorožec, než jsem ale stihl zareagovat a doběhnout ke vřavě, bylo hotovo.

Po chirurgické operaci a po pohřbu zbytku jednorožce se začínáme vracet. Jdeme pomalu a ostražitě, přeci jen ti co se neúčastnili preparování jednorožce hlídali a občas zahlédli kohosi, který na nás koukal z druhé strany paloučku. Byla to bílá osoba s mečem v ruce, i když podle mě je ten meč divný, protože má nepopsatelný průřez.

Mezitím jsme došli k paloučku s kamenem a nikomu z nás se nechce jít přes něj … Dávali bychom tak šanci případnému střelci či střelkyni nás střelit a my bychom na něj přes stromy nemohli…

Míriel se na chvíli na pár kroků vzdálila od nás jakoby něco slyšela. Pak se k nám opět vrátila a v tichosti jdeme na náš palouček, kde by nás měla čekat Červená.

Červená nás čekala, ale nejen mě přepadl divný pocit, že s Červenou není něco v pořádku. Cítím to též…

Nechápu ale co by mělo být špatně, protože já nic nevidím, ani nemám dost inteligence na to, co dělají ostatní. Snaží se jí slovně (a prý i přes druhý zrak) na něčem načapat. Podobně je na tom voják z minulosti a tak se beze slov dohadujeme, že budeme hlídat nejbližší okolí a tak pomalu kroužíme asi pět metrů od ostatních. Dál se neodvažujeme a ani by to nebylo taktické, kdyby se někdo na nás vyřítil ze strany, kde zrovna nejsme, tak nedoběhneme včas, tenhle palouček je mírně do kopce…

Nakonec jsme to naše chození vylepšili tím, že jsme chodili proti sobě. Nevím co se přesně dělo onomu vojákovi jisté je, že my dva byli postiženi sluchovými vjemy. Pozor, ta Červená není správná, prchni ozvalo se mi v hlavě hlasem Červené. Jsem z toho zmaten. Sestro, cítíte, že se k vám přibližuji? ptám se v duchu a popobíhám jedním směrem ke kraji paloučku. Odpověď sice stihla přijít, ale já už nevím jaká, protože mezitím se onen voják z minulosti vrhl na (falešnou???) Červenou a před zraky ostatních ji doslova přesekl vejpůl. Náhle jsem pro ostatní zmizel z očí, jako by mě někdo zneviditelnil. V tu samou chvíli se mi cosi zavlnilo před očima a další neviditelný se běžel zapojit do boje. Do téhle vřavy ještě přilétl nějaký pekelník (Diablo?) a pokoušel se odnést mrtvolu Červené pryč. Tak která Červená je pravá? Tahle na paloučku nebo ta co je prý přivázaná v lese ke stromu???

Byl to slušný zmatek, elf Eldar mi zachytil meč a snad chtěl se mnou prásknout na zem - musel jsem jadrně zaklít aby mě pustil. Hned jsem pochopil, že jsem neviditelný pro jeho normální zrak a přes druhý zrak sice rozeznává mě a toho druhého, ale netuší který z nás je který. Pak jsem ještě dostal mečem od Míriel a tak jsem pochopil, že se musím z boje stáhnout a někde na kraji paloučku a ošetřit se…

Zmatek ukončil příchod rána, úprk Diabla a příchod Zlatého, kterého již delší dobu přivolávala Míriel. S tichým Bzink jsem se všem zrakům objevil na kraji paloučku s ovázanou ranou po Mírielině meči. Do toho nám začal nadávat elf Eldar, že já a ten voják z minulosti jsme [elfské slovo označující tvora s nižší inteligencí], že jsme slyšeli démony. [Elfské slovo pro nafoukance] už nepřizná, že on a Míriel měli to podezření taky. Tím totiž zblbnuly mě!

Zlatý přerušil proud výmluvnosti a požádal nás, abychom přišli blíž k němu. Hned jak se tak stalo, máchl Zlatý pláštěm a všichni jsme měli pocit, že stojíme na slunci. Ošklivý pocit…

Hned jak se mi oči přizpůsobily nastalé tmě, zjistil jsem že kdesi daleko přede mnou běží Zlatý s Červenou v náručí. Stojím ve večerní zahradě našeho paláce a už skoro sám. Jdu tedy do svého pokoje…

Příští den dopoledne pobývám v zahradě, kde mě dostihuje zpráva, že Černý rozzuřen chováním onoho vojáka z minulosti jej bez milosti sťal. Mám z toho depresi tak silnou, že jsem se svalil pod nejbližší strom a tam zůstal v očekávání toho že si pro mě přijdou. Nakonec jsem tam usnul

Další den se vzbouzím pod jabloní. Zem se jakoby zatřásla a mě na hlavu spadlo jablko. V tom se mi v hlavě zjevil nápad na první zákon přitažlivosti.

Možná by ze mě mohl být fyzik, ale teď ve mě převážil voják a já se rozeběhl do zámku. Tam panoval zmatek, všichni běhali sem a tam a nikdo nevěděl co má dělat a to prý v zámku jenom padala zrcadla. Tak se to alespoň oznámilo obyčejným lidem…

My dobrodruhové věděli své, mocnosti pekelné se zmáhají a začínají ohrožovat i obyčejné živé tvory. Musíme se tedy přesunout někam jinam… Černý rádce to vymyslel dost dobře, nás pošle lodí na lidskou pevninu a on se svými bratry se tam přesune kouzly. A tak se i stalo

Nasedáme na elfskou loď a plujeme na moře a pak skrz bariéru, jež chrání naši elfskou zemi… A pak hurá k nejbližší lidské zemi, kde přestupujeme na loď jedoucí k velké pevnině.

Hned po vyplutí mě postihla tak silná mořská nemoc^[1], že jsem se nemohl jakkoliv zapojovat do dění na lodi. A že bylo do čeho se zapojovat. Pekelník Baal se vtěloval postupně snad do všech členů posádky a vyvražďoval ji… Mě pronásledovali zlé noční můry

(Elnesanova noční můra - kresba Teri Logan)

Když už se blížilo pobřeží, žil z posádky pouze kuchař a nástěnkář. Nouzové přistání taky podle toho vypadalo. Bylo to spíš ztroskotání na mělčině…

Až hluk projíždějícího rolníka se žebřiňákem mě probral k životu. Do jeho žebřiňáku jsme vlezli všichni a nechali se svézt do nejbližší civilizace. Stařenka má tak velké kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat a tak usíná bez toho, aby nám všem zahrála na harmoniku k dobrému spánku. Pokouším se též spát…

Sluníčko pomalu vychází a my se budíme poněkud rozlámaní, ale už schopní pohybu, a tak se střídáme v chůzi vedle žebřiňáku a v jízdě na něm. Odlehčujeme tak koním, kteří jsou již přeci jen trochu unaveni.

K polednímu přijíždíme do městečka rozloženého na břehu moře. Námořníci nám sdělují, že sem jsme měli doplout a požadují po Cedrikovi pokladnu, kterou má prý v úschově. Nakonec jdou námořníci a Cedrik s nimi do kanceláře přepravní společnosti, aby nahlásili ztroskotání, předali lodní pokladnu a zachráněné listinné doklady. My ostatní jdeme do taverny U vycházejícího slunce, kde si objednáváme jídlo a pití, ač nemáme místní peníze, ty má mít Cedrik. Ten nás naštěstí v hostinci našel. Odpočíváme v restauraci, byť já jen tak dlouho, dokud se stařenka nerozhodla hrát na harmoniku. Hm, vypadá to, že už je zdravá a odpočatá…

Raději prchám ven a prohlížím si místní fontány, kašny, sochy, dokonce se mi podaří zabloudit do "ulice náklonnosti". Když ale chodím takhle venku, uvědomuji si jeden problém, který mě u nás doma vůbec netrápil. Jsem tu jediný vznešený elf a ještě ve zbroji, takže budím nežádoucí pozornost. S tím ale moc nenadělám, mohu si tak stěží stáhnout vlasy přes uši a jít se vyspat do hostince do pokojů, které nám už snad zvládl hostinský se svou ženou připravit.

Zalehl jsem, usnul a spal až do rána. Pamatuji si jen jeden sen - viděl jsem neznámé hořící a zřejmě lidské město…

Ráno jsem zjistil, že se tento sen zdál vícero lidem a Eldar rozhodl, že to musíme nahlásit na místní magické univerzitě. Mimo jiné proto, že usoudil, že ono hořící město jest hlavní město této země a taky to je cíl naší cesty. Nu ano, to se nechá pochopit, Baal přestal "prudit" nás a jal se likvidovat zdejší lidi, nebo spíš univerzitu, kam podle mě míříme. Snídáme a Cedrik platí kompletně účty za nás všechny. Hm zvláštní, je takový rozdávačný a to od doby, kdy si nasadil prsten z pokladu, pro který si přátelé došli v době, kdy jsem byl léčen s nějakým šrámem…

Jdeme tedy na magickou univerzitu, ta je ale buďto pro veřejnost uzavřena, anebo mágové ještě vyspávají. Ať je důvod jakýkoliv, musíme zabušit na dveře…

Otevřel nám nějaký magický učeň, jež nás dovnitř nepustil, ale vyslechl si Eldara, který důrazně žádal hovor s arcimágem a pak nám ho šel domluvit. Když se dveře otevřeli podruhé, stála za nimi starší čarodějka se stříbrnými vlasy, jež nás k arcimágovi dovedla…

Hovor s arcimágem se odbýval v pracovním duchu. Sdělil nám, že cesta nejrychlejší lodí do hlavního města trvá měsíc (cestu si máme domluvit sami), ale Eldar namítá, že musíme poslat zprávu do hlavního města rychleji a varovat před Baalem, který podle všeho přijel s námi na lodi a zde na pobřeží a podle našich divokých snů se bude snažit napadnout univerzitu magie přímo v hlavním městě…

Když se dohodlo to důležité, vytáhla Míriel z batůžku velkou "skleněnou" kouli - Palantýr. Chceme se jí zbavit, ale nějakým kouzlem se vrací k nám do batůžku. Arcimág začal bádat a v jednu chvíli na nás z koule vykouklo oko. Brr.

Arcimág přislíbil zničení o dnešní půlnoci, chceme být u toho, což nám arcimág přislíbil umožnit. Dokonce nám přislíbil i pokoje abychom nemuseli v noci chodit po městě. Kouzelnicím nabídl možnost strávit celý den v místní knihovně, což pak rozšířil i na nás ostatní… Poděkovali jsme a využili knihovnu s přilehlou studovnou a jídelnou. Já si moc nepočetl, všechny svitky a knihy jsou až na čestné vyjímky psané v jazyce obecném, jehož čtení nezvládám. Přesto se ale něco v elfštině našlo a dokonce to můžu číst i já, válečník…

Ve 23⁰⁰ přišel knihovník a oznámil nám, že pokud se chceme zúčastnil rituálu zničení Palantýru, máme sejít dolů do auly. Sešli jsme se tam všichni kromě Stařenky a Cedrika.

Patnáct minut po vyhlášení knihovníka již odcházíme do sklepení, vlhkého a zatuchlého. Zde je Palantýr vložen doprostřed na zemi nakresleného pentagramu a kouzelníci stojící vně zahájili zaříkání. Stojíme vzadu opření o zeď a sledujeme jak se koule trošičku nafoukla a pak s dutou ranou praskla. Jeden z kouzelníků začal naříkat a spadl na zem a všichni sledujeme, kterak se z koule sápou po kouzelnících pařátky. Pak se ozvalo prsknutí a koule se definitivně rozpadla na tisíc kousků…

Ráno jdeme do přepravní společnosti domoci se dopravy do hlavního města. Řediteli se to moc nelíbí, Cedrik se předevčírem měl asi připomenout, ale nemůže nic dělat, smlouva s přepravní společností byla jasná a naše přeprava byla zaplacena. Alespoň se nám mstí tím, že dopravu nám dá až na odpoledne a ještě nějakou lodí, která obyčejně cestující nebere.

Nu, ředitel nemohl vybrat "lépe". Kapitán má pásku přes oko, jméno lodi se kejve na jednom hřebíčku, polámané bednění kajut… Za takovouhle loď by se styděl i ten nejchudší elfí lodník…

Stařenka nabídla kapitánovi pitivo, což se mu zalíbilo. Ba co víc, večer, když už plujeme je zaneprázdněn meditacemi s Darjou.

Plujeme týden a zatím je to v pohodě. Zkoušíme si vzájemně najít v zavazadlech Palantýr, ale ten se neobjevuje, takže onoho prohledávání necháme. Palantýr je zřejmě zničen dokonale. Jediné co se nám nepozdávalo bylo zrcátko, které v batůžku našla kouzelnice Zdenka - není prý její. Ve zrcátku je nějaká magie, ale je to magie dobrá? Magici v něm vidí cizí tváře, já nemagik v něm vidím pouze sám sebe… Magici i druhozrací něco očekávají, ale nevědí co. A já najednou vím, co je špatně - už pátou noc je úplněk!!! Chyba není možná, spím totiž na palubě. Říkám to všem, Eldar a Zdenka zvážněli. Něco se totiž navíc děje se Stařenkou, mumlá nějaké zaklínadlo ze spaní, asi do ní něco vstupuje. Zkusmo vhazuji prázdnou bednu do vody, když kolem ní proplujeme, tak jsme v nějaké časové smyčce…

O půlnoci celá naše grupa hlídá ve stařenčině kajutě. Stařenka chrápe tak tvrdě, že Eldar ten randál nevydržel a se slovy, že jde hlídat posádku a vyběhl pryč. Zdenka hlídá zrcátko a dění v něm. V jednu chvíli zahlédla krátce ve zrcátku Baala nebo Diabla, Cedrikovi málem zrcátko vcuclo prst i s jeho prstenem. Naštěstí někdo zrcátko duchapřítomně rozbil o hranu stolu… Od zrcátka se nepříjemně několikrát zablýsklo a když pak byl klid, smetli jsme střepy na lopatku a vhodili do moře.

Ráno nám kouzelnice Zdenka ohlásila další den s úplňkem a já vylovil z moře roztřískané trosky bedny. Nejsem si ale jist, jestli je to ta bedna co jsem do moře spouštěl včera… Teď napodruhé spustím jinou bednu, a na každé prkénko vymaluji svoji značku… V noci hlídám poblíž kormidelníka, stařenku hlídají ostatní…

Vyhazování bedny se ukázalo jako zbytečné neboť další den ráno vplouváme do přístavu na první mezipřistání. Z lodi kromě námořníků vystupuje Eldar a míří na místní magickou univerzitu, odkud si přivádí nějakého vymítače, prý snímat nějaké problémy ze Stařenky. Magik si nakonec vyžádal posily, naše loď musí stát v přístavu…

Mezitím je Stařenka vyslýchána Eldarem a vychází najevo že v noci k ní přichází Černý rádce a učí ji nějaké přislíbené zaklínání, proto mluví ze spaní. Eldar usoudil, že se ve Stařenčině případu jedná o falešný poplach a mága vymítače odvolal. Mohlo se tedy plout dál. Opět se díváme do svých věcí, jestli nám nepřítel nepřidal do věcí něco co nám nepatří… Cítím blížící se bouři

Nakonec byla bouřka poměrně pohodová a i plavba byla v následujících 14dnech pohodová. To už se blížilo další mezipřistání nebo dokonce vlastní přistání (nejsem si jist), ale noc předtím nás postihly opět noční můry. Každý je měl trochu jiné…

Můj sen ukazoval blížící se plamennou stěnu k městu, Zdence se zdál sen o požáru města a univerzity, Darja měla sen o problému u našich draků a Eldar samotný viděl požár univerzity… Jediný Eldar zná hlavní město a tak z našich snů seskládal ošklivou předpověď o tom, že hořelo hlavní město a že jedeme pozdě. Jen se snem Darji si nevěděl rady…

Eldar šel na příď sledovat dalekohledem přibližující se hlavní město a pak velmi ošklivě elfsky zaklel. V dalekohledu totiž nenašel věž magické univerzity …

Skáčeme v přístavu na břeh byť loď ještě není řádně ukotvena a běžíme k univerzitě. Nemáme z toho moc dobrý pocit, je cítit spálenina, ale i divné pohledy místních.

Na velkém náměstí můžeme sledovat ohořelé zbytky univerzity. Ptáme se kolemjdoucích a ti neochotně odpovídají, že se z nebe snesly příšerky, jež dštily oheň, síru a lávu. No veselé, říkáme si a vstupujeme do nejbližší hospody. Usedáme a jeden z místních kořalů se k nám přidal a tvrdí, že má pro nás vzkaz. A skutečně nějaký papír vytahuje

Stařenka trochu prudí do místních, ti totiž nadávali na mágy, že jen kvůli nim bylo napadeno město. Zaujala mě ale věta o tom, že moc mágů nezahynulo, včas prý odešli se svými věcmi jinam. Dva, kteří nadávali na mágy nejvíce se rozhodli odejít do jiné hospody, mě i stařence se to nepozdává a tak je nenápadně sledujeme…

Byl to falešný poplach, šli chlastat opravdu do jiné hospody. Vracíme se tedy zpět a tři lapkové na nás vyběhli z boční uličky. Opět kvůli mě, neboť požadují po mě peníze. To ale neznali stařenku, která na ně spustila bandurskou a když se pak ozval i svistot vytahovaného meče, tak znejistěli.  Mé profesionální zacházení s mečem bylo pro ně poslední kapkou a raději zdrhli…

Nocujeme všichni v hostinci pro střední vrstvu…

Ráno hledáme loď do správného města, jež má být nejsevernější výspou zdejšího království a skutečně několikery nacházíme. Jsou tři a každá jede jinak rychle. Eldar vybral luxusní loď (na lidské poměry), která tam pluje čtyři dny bez mezipřístání… Chtějí jen jeden zlatý za hlavu.

Během plavby se nic nestalo, alespoň nikdo nic neříkal a tak pátý den ráno připlouváme do přístavu, vystupujeme a když jdeme přístavní uličkou, jde proti nám maník ve zlatém oděvu. Ano, Zlatý rádce. Čekáme na vás. Bohužel se centrum dění muselo přesunout na nové místo. A vám pane Eldare děkujeme za dopis, přišel právě včas. Čekají vás mnohé úkoly, ale půjdeme raději za město a tam vám povím víc, řekl rádce a pak mlčel celou cestu až na jednu z louček za městem. Poletíme řekl a zakryl nás všechny pláštěm, ale až poté co se přesvědčil, že nás nikdo nesleduje.

Opět jsem měl pocit že stojíme na slunci, tak palčivý žár nás trápil, ale trvalo to opravdu jen chvilinku. Zjevně jsme neletěli moc daleko. Jsme někde ve skalách a přímo před námi je hrad. Částečně vysekaný do skály, částečně postaven na ní. Jsme doma a je mi úplně jedno že vidím vlajky s mě neznámými symboly…

^{[1] ve skutečnosti jsem byl nemocen už dříve jako hráč - příušnice}

[předchozí kapitola] [jiné příběhy] [následující kapitola]