Kameny času
Dopolední lázeň mě dost občerstvila, takže do pracovny Černého rádce vcházím s úsměvem ve tváři. Zrovna venku elfové troubí poledne…
Po vstupu do pracovny mě zaujme drobný detail - Červená sedí, Zlatý a Černý stojí vedle ní. A hele, ještě jeden detail, Zlatý má na obličeji o jeden šlic navíc, ten včera neměl!
Po velikém úspěchu, začal mluvit Zlatý, čímž mě docela potěšil. Začal jsem se usmívat, ale Zlatý nerušeně pokračoval. Máme zachránit poslední důležitý artefakt - meč Ajmé[1] jež byl před mnoha lety zničen. Máme se pro něj vypravit do minulosti, jenže aby to šlo, musíme nejprve sehnat tři destičky, jež následně použijeme u jistého jezírka za městem.
Dnes po krátkém jídle půjdeme pro druhou destičku do Slonného hvozdu…
Tolik jsme tedy věděli k následujícím hodinám. Míriel mi prozradila, že jednu z destiček již máme, neb jí získali ještě v té době, kdy jsem byl zaúkolován ve stráži.
Odešli jsme každý do svých pokojů abychom se najedli a přišli k fontáně na zahradě. Volím trochu jinou strategii než ostatní. Nejprve se sbalím a jídlo si vezmu před fontánku.
Díky tomu jsem u fontánky první, Černý rádce dorazil současně se mnou (z jiného směru). Ostatní postupně dorážejí v následujících patnácti minutách.
A opět je přes nás přehozen cíp pláště a temnota nás zahalila. Opět se mi zatočila hlava… Ano to již znáte, i já to znal, takže jsem byl v pohodě a to až do okamžiku kdy jsem spatřil první záblesk. Přišlo jich ještě několik, doprovázený hlukem. Bum bum bum!
A pak přišlo bum bolestivé pro nás všechny. Znenadání válíme sudy na louce a z oblohy se na nás snášejí cáry černého pláště. Jejej, to nevypadá dobře.
Nevypadá dobře? Kdeže, je je to ještě horší. Před námi je hvozd, Slonný (nebo Slunný?). Poznal bych ho všude na celém světě. Stejně jako na mapě z něj vyčuhují pařátky na obrovitánské tlapce. O kus dál bude zřejmě i hlava a druhá přední tlapka, vůbec se mi nechce zjišťovat, jestli tohle zvíře spí. Ale spát podle mě musí protože ten hvozd mi přijde, jako by rostl na těle (možná nad tělem) obludky.
Přistoupili jsme k hvozdu a než jsme do něj stihli zajít, v uších se nám ozval nakřáplý ženský hlas: Jen pojďte a přiveďte mi sem tu, na kterou čekám! Přepočítal jsem si dívky v naší družině a zastavil se na čísle dvě. Míriel a Darja jsou tu s námi, přišlo mi ale (a asi nejen mě) že Míriel je ta, na kterou čeká. Přeci jen už ví mnohé o boji dobra se zlem, o boji, jež může být pro stranu dobra tím posledním.
Vstoupili jsme do hvozdu a hned se jakýsi ženský hlas zasmál. Ale jak! MUHAHAHA!! Jakoby si i stromy šeptaly. Za každým stromem jsem viděl bubáka…
kresba Teri Logan
Jdeme po krákorání havranů a nacházíme mrtvého elfa v šedém oblečení - tušíme že prchal z lesa a nestihl to. Byl střelen do zad, neb utíkal pomalu. S jednou botou to ale opravdu moc dobře nejde. Šíp je zvláštní, je totiž z kovu a má na sobě napsané nějaké runy (pochopitelně pro mě nečitelné, opět to nejsou dnes používané elfí runy)
Kouzelnice Darja uspořádala za pomocí kouzel (a drobné dopomoci naší) pohřeb do země…
Přecházíme po mostě, když v tom nastalo zemětřesení. Obludce se asi nelíbilo že po ní šlapeme a trochu se otřásla. Ten nejnešikovnější spadl do vody a lehce se topil, neb mu silný proud podrážel nohy. "Běžte dál, splňte úkol! Já to zvládnu" křikl jsem preventivně, aby se náhodou všici nezapojili do záchranné akce. Stejně tak dlouhé lano už nikdo neměl, už jsem se dostal od přátel dál jak patnáct sáhů.
Nedalo se nic dělal než se prát s vodou a čekat do doby, než přijde zákrut doprava signalizovaný na mapě, jež řeku mimo jiné vyvede ven z hvozdu a pak už bude snadné dojít zpět na místo, kam nás dopravil Černý a kde nás bude jistě někdo čekat…
Dopadlo to dobře, v pravé zákrutu se mi podařilo dostat na mělčinu a z ní pak na pravý břeh. Je to neuvěřitelné, ale v batohu, který jsem měl celou dobu na zádech (!) se našla suchá košile! Jojo, nepromokavě upravená látka batohu udělala své. Hned se šlo veseleji.
Musel jsem projít kolem hlavy oné obludky a nešlo si nevšimnout, že se pomalinku vzbouzí, neb na jejích zádech kdesi ve hvozdu probíhal boj. Napadla mě nejtroufalejší věc na světě - začal jsem obludce zpívat dlouhou ukolébavku o vojákovi, jež jde spát po dlouhé bitvě…
Už jsem byl celý ochraptělý z uspávání obludky schované ve hvozdu, když konečně zabrala a usnula. Mohl jsem tedy od ní odejít. Zvolil jsem směr ven z hvozdu . Bez problémů jsem vyšel a teď čekám venku před hvozdem spolu s Červenou, jež zrovna přilétla, na ostatní.
Když jsme zaslechli hluk a pochopili, že to jsou naši, popošli jsme s Červenou dál od hvozdu do míst, kde později může Červená udělat své teleportovací kouzlo. Když jsme byli u Červené všichni, rozepjala plášť a přehodila ho přes nás všechny. Stihl jsem ještě zaregistroval nějakou v postavu v bílém, jež dokázala dostřelit až k nám. Střílela kovové šípy, možná přímo celokovové stříbrné.
Mezipřistání v naší cestě domů bylo divné. Stojíme na nějakém sloupu, dole pod námi teče láva, všude hoří červené ohně… Jako bychom byly v pekle. Byl to ošklivý pocit…
Mezitím ohně začaly pohasínat, a když mi ze zorniček zmizely úplně, uvědomil jsem si, že už stojíme v královské zahradě, ptáčci zpívají, všude klid a mír, žádné nebezpečí nikde nehrozí. Jdeme do legální pracovny Černého, kde je předána námi získaná destička z Hvozdu Noci. Černý drží v ruce šíp, pohekává a v jeho brnění je vidět dírka po průstřelu. Hm, tak proto jsme měli tak divné přistání u hvozdu… Jdeme si odpočinout…
Druhý den ráno nás všechny vzbudilo klepání na dveře. Dívky oblečené v barvách černého rádce, přesněji řečeno v černých hedvábných šatéčkách, jež jsou ozdobeny velkými runami, nás zvou k rádcovi do pracovny.
Dvě destičky – měsíc a slunce – spolu se třetí destičkou vám otevřou cestu do minulosti, kde zachráníte důležitý meč vysvětluje nám Černý sklánějíc se nad mapou. Ty tři destičky na cestu do minulosti máme použít u jezírka za městem, vysvětloval nám znovu rádce a pak dodal že nyní poletíme pro tu třetí destičku do zničeného chrámu – kousek od Okraje. Čas kvapí, síly zla opět vystupují na povrch řekl pak a dodal, že nás bude čekat na zahradě. Rozeběhli jsme se do pokojů pro torny s věcmi…
Dnes budeme zřejmě cestovat se Zlatým, už byl na zahradě připraven. Můj vojenský výcvik se zúročil, přiběhl jsem první. Čeká nás těžká cesta synu řekl mi Zlatý. Optal jsem se, čeho že se máme nejvíce obávat. Sama sebe odvětil mi Zlatý, vstoupíte do těžkých časů.
Magie je synu nevyzpytatelná, kdyby jste se dostali do úzkých, ptejte se po mém temném bratru, řekl nám všem, neboť jsme se kolem něj už shlukli v plném počtu. Pak řekl slovo Moci, načež nás obalilo veliké světlo. Bylo to zvláštní světlo, asi jako když stojíte o polednách v mlze na poušti. Zase se mi udělalo špatně, ostatně jako pokaždé, když jsem někam teleportován.
Když světlo pohaslo, rozeznáváme, že stojíme dole pod kopcem. Na kopci je cíl naší cesty, Chrám na Okraji[2]. Zlatý nám podal dvě destičky zabalené v hadrech a pokynul nám, abychom šli vyzvednout tu třetí…
kresba Teri
Logan
Stoupáme na kopec klikatící se cestou, jež obchází kopec dvěma smyčkami.. Po nějaké době nacházíme zbytky hradeb a nějaké budovy, zřejmě strážnice. Odbočuji na zbytky a zběžně prohlížím trosky, nic mi ale do očí nepadne. Elf, jemuž říkáme lidským jménem Vašík což ho rozčiluje, tvrdí, že jsou to zbytky elfích budov, prý to viděl svým druhým zrakem. Nemám z toho dobrý pocit, cítím, že nás někdo sleduje ale nemám šanci nikoho spatřit. Jen v jednu chvíli jsem spatřil zableskutí lesklého brnění na slunci.
Za hodinu jsme nahoře u hlavních budov, z nichž v podstatě stojí už jen sklepení. Mezitím jsme si vyslechli Vašíkovo přednášku o tom, že na elfy náhle naběhlo cosi (co neuměl pojmenovat) ze všech stran a když to cosi přelezlo hradby, tak nevěděli co mají dělat… Teď, když jsme nahoře na kopci se nám zdá nemožné, že by nic neviděli, ty mrchy se musely vynořit ze země.
Mezitím stařenka našla v podzemních prostorách chrám a o pár vteřin poté i přímý průlez do chrámu pro nás z povrchu. Půjčuji na slezení do chrámu své lano a nechávám slézt dolů všechny ostatní. Už už jsem se vydal za nimi, ale uvědomil jsem si, že nevidím Standu. Bodejť bych ho viděl, zrovna se "zasnil" a za chvíli buď vykřikne věštbu nebo naznačí něco z minulosti. Hm, budu ho muset hlídat, aby jej něco nebo někdo nenapadl…
Mezitím zezdola hlásili co tam vidí (a ptali se proč za nimi nejdu). Odpověď byla jasná - nahoře zůstal v tranzu Standa. Nakoukl jsem dolů, kde to vypadalo nějak takto:
kresba
Teri Logan
Šestice sloupů a pětice stojících výklenků. Šestý výklenek byl zničen, jakoby zpoza výklenku vyšlo něco velkého. Vpředu byl oltář. Přímo na něm neleží nic, jen má na sobě zalisovaný tvar meče.
Nemám čas se nad tím hluboce zamýšlet, neboť slyším zvuky, jakoby na hradbách přistával sup. Do toho Standa začal z tranzu vykřikovat: Diablo napadl tento klášter, spolu s nemrtvými medvědy vycházejících z lůna pláně. Něco podobného jsem tušil, ale pak se ze Standova hrdla ozval výkřik. Ale jaký výkřik - byl to výkřik hlasem Miriel. Nebo snad někde dole vykřikla Miriel?
Situace se měla ještě zhoršit - nejprve jsem očima vyhledal toho supa a když jsem ho spatřil, uklouzlo mi jadrné elfské zaklení. Byl to totiž SUP VOMETÁK - sup s lidskou hlavou. Do toho mi vánek zdálky přinesl zvuk nějakého zaklínání. Znělo mi, jako když Saruman sesílá Sněhovou kalamitu na Společenstvo prstenu. Dole se do toho ozval zvuk prorážení zpola zavalených dveří - jde někdo k mým přátelům nebo oni někam? Dost se toho bojím, a netuším, že se zrovna tohodle zvuku bát nemusím - přátelé se totiž někam probourali. Zato zvuku vytahovaného meče někde za mými zády se ale bát musím!
Hubená postava s křídly, zlaté brnění a vlasatý - samotný Diablo přišel mezi nás! "Diabló na povrchů" řvu jak blázen a snažím se mu zabránit v napadení Standy, jež je stále v transu. Už slyším, jak se přátelé horečně sápou z díry, žel nestíhají zabránit nejhoršímu.
Diablovi se podařilo prolomit mojí obranu a zasáhnout mě na hlavě. Zranění nic moc, ale krev mi kalí výhled. Diablo mě velkou silou od sebe odstrkuje pařátkem, takže padám na zem, Diablo se vrhá na pomoc supům vometákům, jež napadají Standu, mocně se rozpřahuje a jedním sekem odděluje Standovu hlavu od zbytku těla. K Diablovi a Standovi jsem se dostal o pouhý krok později, než by bylo potřeba…
Přátelé už už dobíhají, když tu udělal Diablo neuvěřitelný výpad mečem, jímž mě rozhodil. Do mnou odkryté obrany se pak velmi snadno trefil tak, že mi málem odsekl hlavu stejně jako Standovi… Padám do mdlob a díky supům vometákům jež do mě začali klovat se dostávám na práh smrti a možná i za něj…
Nikdo mi nemá čas pomoci, mezitím totiž přilétá dalších deset supů vometáků a napadají družinu. Darja i Terka jsou po "kopnutí koněm" velmi otřesené a později po dalších ranám omdlévají. Moc bojeschopných nezbylo, ale Diabla i Supy Vometáky se podařilo zpacifikovat tak, že nás po zbytek dne nechali být.
… Špatně se mi dýchá a asi vidím přeludy. Připadám si jako Frodo v Roklince, mé probuzení obstaralo příjemné světlo v kamenné místnosti a měkká postel. Červená paní s dredama ve vlasech (!) se na mě usmála a začala mi na krku kreslit tetování. Rána se mi začala stahovat, hned se mi dýchá lépe. Paní se na mě usmála a vidění zmizelo…
Ve skutečnosti se na mě podepsali všichni kdo nějak umí léčit, ale nikomu se to nepovedlo dotáhnout tak daleko, aby mě vyléčil dokonale, nebo mě alespoň dostat z bezvědomí. Nezbylo jim, než mě snést dolů z kopce a předat mě do opatrování Červené, kterou kdosi přivolal…
Sami pak pokračovali v pátrání po časové destičce a následně i po meči…
Mezihra v paláci
Probouzím se v Roklince a dýchá se mi dobře :) Protírám si oči a zjišťuji, že oproti vidění nejsem v kamenné budově, alébrž v dřevěném altánku na zahradě našeho hradu. Kolem mé postele jsou červené závěsy se znakem Červené paní a dalšími znaky zakazující vstup dovnitř ke mě. Samotná červená paní (opravdu má dredy!!!) si sedla ke mě na postel a řekla: "Byl jste velice těžce raněn" a pak ještě dodala: "Síly zla opět udeřily"
Na pokyn Červené a s její pomocí se otáčím na bříško a nechávám si je prohlédnout. Něco mi na nich slabě svědí. Červená se při pohledu na mé záda zasmála. Na zádech prý mám "tetování" od Stařenky, jež otevřelo příliv energie do mého těla, což mě zachránilo od smrti, leč zranění nevyléčilo. Chtěl jsem říct "Aha" ale z hrdla se mi ozvalo jen zachroptění. Současně mě začala trochu pálit jizva na krku. Zlehka jsem si ohmatal krk - ano, další vyřezávané tetování. "Ode mě" poznamenala Červená sledujíc mé činy a požádala mě, abych sebou moc neházel. Chytil jsem se okrajů postele v očekávání šílené bolesti, zvlášť když jsem za sebou slyšel cvaknutí nože. Červená mi ze zad odhrnula noční košilku a já o moment později pocítil bodavou bolest. Pálí to jako čert, chvílemi mám pocit že už víc nesnesu, ale pak si uvědomuji, že se bolest z celého těla stahuje do toho nabodnutého místa.
O minutu později vše ustalo a Červená mě hned poté co mě zakryla obvazem a peřinou požádala, abych raději spal na břiše. Poté mi popřála dobré noci a odešla.
Prožil jsem klidnou noc beze snů v hlubokém spánku… Ráno mě probudilo slunce a vzdálený zpěv několika elfů. Závěs na jedné straně byl roztažen a tak jsem si usmyslel, že se projdu. Boty a vestu jsem měl připravenu, tak proč ne.
Mí přátelé zrovna prošli kolem a vítězoslavně na mě zamávali s mečem. Přivezli se sebou vojáka z dávných dob, jež nám prý pomůže.
Odpoledne bude zadán další úkol, dozvídám se později…
[1] Opět fonetický přepis jména - nevím jak se to přesně elfsky píše. Nojono, nedával jsem ve škole pozor
[2] Velikostí překračující Pražský hrad