Nalezení Červené královny

[předchozí kapitola]

Rose nás tedy přesunula do královského zámku, kde tiše předáváme princeznu do rukou Černého rádce. Jen já a Miriel jsme zváni navečer do paláce.

Rozloučili jsme vzájemně se všemi a každý šel odpočívat po svém způsobu. Já to řešil jednoduše - spánkem. A proč by ne, když mi stále zůstala vyhrazena komnata pro hosty s poněkud měkčí postelí než jsem měl v kasárnách. Usnul jsem hned, sotva jsem se stačil trochu vysvléknout. Bylo proč spát, večer nás prý čeká akce, jak nám bylo v ústraní řečeno.

Vzbuzení za soumraku bylo příjemné, neb nás vzbudila hra na elfí trouby ovládané mistryněmi svého oboru. Otevírám dveře od svého pokoje a jedna z dívek mi přináší něco k malé svačince. Sleduji oděvy dívek a velice snadno zjišťuji, že nemají na sobě žádnou z mnoha královských uniforem ba ani na sobě nemají královské barvy, jsou to totiž pomocnice Černého rádce.

Nejsme ale odváděni do pracovny Černého, alebrž k patě paláce. Tam už čekal bratr zesnulého knihovníka, jež mě a Miriel bude v následující misi doprovázet. Je pozdní podzim, byť na to místní zahrady nevypadají a já stále pociťuji, že naše naděje na vítězství dobra stále trvá.

Přišel Černý a poděkoval nám za princeznu, krále a za sebe, neb předchozí úkol jsme splnili dobře. O dalším úkolu zatím mluvit nechtěl… Přepočítal si nás (pozdvihl u toho obočí - že by někdo z pozvaných nepřišel?) a pak nás odvedl ke dveřím do sklepení.

Bylo to divné sklepení, zvláště divná hra se světly svíček mě děsila. Dvacet metrů před námi se rozsvěcejí, aby pár metrů před námi opět zhasínaly…

Navíc po mě chmatají obludky ze stínů, hodně se bojím, ale svůj strach ovládám co to jde. Snad na mě není nic vidět…

Vcházíme do podzemní prostory, kterou Černý rádce nazývá svojí pracovnou. Na zemi je nakreslen pentagram, v jehož rozích svítí svíčky. Až zde nám rádce prozradil o co půjde - Můj bratr byl včerejšího dne uchvácen temnými silami, obávám se že vlas visí na jeho životě^*), temná síla opět sbírá sílu. Ověřujeme se, zda se opravdu jedná o Zlatého a zdali ví kde je teď držen. Obě odpovědi byly kladné. Na otázku, zdali nám může pomoci, odpověděl záporně. Nemohu tam vstoupit řekl.

Takže si budeme pálit packy my. Hm. Ale pro Míriel to udělám, neboť jsem pochopil, podle zvuku kamene padající z jejího srdce, že Zlatý je jejím patronem a učitelem a že je ráda, když Zlatý nemusí být ještě definitivně mrtvý.

Na pokyn Černého vstupujeme za ním do kruhu. Hned jak tak bylo učiněno, přihrnuly se na nás stíny a opředli nás tak dokonalou temnotou, že jsem si neviděl ani na špičku svého nosu a můj hlas se ztrácel hned u mých úst. Nezbylo, než přetrpět toto magické přesouvání.

Po chvilce se stíny rozhrnuly a my zjistili, že stojíme na louce. Dalo-li by se věřit měsíci, byly asi dvě hodiny před půlnocí. Zadíval jsem se přes terénní vlnu na hájek, jež je poblíž kruhu z kamenů. Ty osvětluje oheň. Soudíme, že půjdeme půlhodiny pěšky.

Jdeme a jdeme, až náhle slyšíme povědomý hlas, jež vykřikl bolestí či hrůzou. Zlatý drak řekla Míriel a v očích se jí zablesklo. Tasili jsme své zbraně a rozběhli se.

Nejprve nás zastavil hájek, jež ve skutečnosti byli entové. Než jsem se rozkoukal, proč na nás jdou legendární přátelé elfů, už jsem byl jednou větví lapen. Začal boj kdo z koho a já si uvědomil, že nevidím enty, ale nemrtvé enty. Boj se po chvíli změnil v přetlačovanou, knihovníkovo bratra popadl ent a odnášel ho do středu entů, kde ho nemělo čekat nic příjemného. Míriel se ale podařilo zastavit enta co držel ji a tak mělo možnost seslat kouzlo, které nám ukázalo, že hořlavost entů je značná. zvláště pak nemrtvých entů.

Poslední z entů snad byl očarován jinak a hlavně lépe, protože se do něj ne a ne pořadně trefit… Nakonec jsme ho udolali též, ale museli jsme použít skřetí férovku - všichni na jednoho.

Běžíme ke kamenům. V první chvíli mi to připadalo jako známá Stonehenge, ale když už jsme byli blíž, rozpoznal jsem, že je to vlastně jen šest sloupů. Byli jsme už tak blízko, že jsem mohl rozpoznat nějakou mě neznámou temnou řeč, která zněla jako zaklínání.

U prvního sloupu vlevo byl připoután muž ve zlatém obleku, u druhého stará žena v červeném obleku, zbylý sloup vlevo vzadu byl prázdný, neznámo proč jsem náhle věděl, že tento sloup byl přichystán pro černého rádce. Sloupy vpravo nebyly použity.

Každý ze sloupů měl nad sebou runu, ale jako vždy je pro mě nečitelná.

Nabíháme na střed, kde hoří oheň a na stojanu stojí kniha. U stojanu stojí hubený "člověk" s rohama na čele a blanitými křídly na zády. Celá země se otřásá silou pronášeného zaklínadla.

Doteď jsem nevěřil, že tři takové nicky jako my, dokáží přerušit takovéhle zaklínání. Baal přestává číst. Zle se na nás podíval: Zase vy?!?. Hlas Baala zaduněl snad celým světem, jak byl mocný. Míriel se nedala zahanbit: JO ZASE MY řekla tak ostrým hlasem, že by s ním mohla brousit meče.

Nabíháme na Baala, který je naším útokem tak překvapen, že se prvním ranám nebrání, leč naše údery nejsou tak silné, aby zbavily svět provždy tohoto ďábla. Kéž by nám mohl pomoci Zlatý a Červená, jež zajisté též velkou mocí musí disponovat, jinak by nebyla zde připoutána.

Baal je zraněn a daří se mu unikat vzduchem pomocí křídel. Hnusná zlatožlutá barva na nás prší z nebe, je mi z toho špatně…

Všichni se vrháme ke Zlatému a snažíme se ho probrat z bezvědomí. Velmi dobře reaguje na občerstvování vodou. Uvědomuji si, že se nikdo nezaobírá Červenou. Jdu tedy k ní a snažím se aplikovat stejné postupy jako na Zlatého, ale zjišťuji, že to nějak nefunguje. Abych nezapomněl - než jsem začal, musel jsem strhat z hlavy Červené větší množství pavučin. Jak jen musela být dlouho spoutaná u toho sloupu…

Červená musí být promrzlá, reaguje na přítomnost tepla - když si přinesu hořící klacky z ohniště. Docvaklo mi, že to bude kouzelnice zaměřená na ohňový živel.

Kolem dokola se začíná ozývat praskání jakoby větviček, ale žel se začínají drobit sloupy. Míriel přesekla pouta u Zlatého, ten mátožně popošel ven ze sloupořadí kde upadl. Zkusil jsem svým mečem přeseknout pouta Červené. Když mi v ruce přestal rezonovat meč, zjistil jsem, že je již nepoužitelný, neb je na něm zub a drobounké prasklinky v kovu nasvědčují, že hrozí brzké zlomení. Míriel musela tedy přiskočit ke mě a přetnout pouta svým mitrilovým mečem. Tak tak jsem Červenou stačil chytit a uniknout. Bratr knihovníka se vrhl po knize…

Zlatý mohl trochu mluvit a se sebezapřením i chodit, Červené se po chvíli vedlo stejně. Nastal čas odejít domů. Čekala nás cesta k místu kam nás přenesl Černý, leč Červená měla jiný nápad. Půjč mi sestro svojí Sílu řekla a dotkla se Míriel. Té se podlomily kolena a omdlela. Taktak jsem Míriel nastavil svojí ruku a zachytil ji. Červená značně pookřála, už mojí oporu nepotřebovala a tak jsem se mohl plně věnoval Míriel. Vzal jsem jí do náručí a Červená učinila totéž se Zlatým, aniž by nějak projevila, že je Zlatý těžký. (Knihovníkův bratr nesl tu knihu). Červená nás poté přenesla zpět do zahrad u domu našeho pána…

Černý musel nějak vycítit náš přesun, neboť spěšně kráčel proti nám. A pak se to stalo. Černý před námi poklekl a řekl: Vítej zpět má paní. Mluvil na Červenou!

Já, bratr knihovníka i Miriel jsme byly v takovém šoku, že si nikdo z nás nepamatuje co si ti tři - Červená, Zlatý a Černý(Ten jež prochází stíny) povídali. Mě to přišlo jako rozhovor matky se syny.

Černý byl tak rozradostněn, že nám nabídl jednu službičku. Míriel si vymínila, že službičku bude chtít až ráno, teď chce jít spát. Předávám ji nějakému strážnému co doběhl spolu s Černým. Nás zbylé dva zve Černý do pracovny abychom stručně povyprávěli co se vlastně dělo…

V pracovně vyprávím o našich potížích s "lovením" Baala, který nám vždy unikne vzduchem. Po skončeném vyprávění si bratr knihovníka vzpomněl, že vláčí Baalovu knihu a pokládá ji na stůl. Všichni tři si zakrývají oči a s bolestí se odvracejí. Bratr knihovníka (musím se příště zeptat na jméno) knihu zakrývá svým pláštěm, ale ta náhle vzplála jasným plamenem. Když dohořela, díváme se s bratrem na plášť, jež ohněm není vůbec dotčen a současně koukáme na kupičku popela. Ach ti mágové.

Pak došla řada na naše přání - volím zbrojnici a výměnu poškozených součastní mé zbroje. Bratr knihovníka se připojuje…

… Ve zbrojnici si vybírám za svůj obyčejný meč jeden stejně velký mitrilový. Posléze jdu spát, jsou dvě hodiny v noci…

Ráno po probuzení, při procházce v zahradě před snídaní mi přišlo něco divného. Palác byl zahalen do červeného sukna, na mnoha místech byly vlajky a ornamenty. Vůbec jsem nevěděl, že takové vlajky a tolika metrů červeného sukna máme. Můj bývalý velitel mi řekl, že Slavíme návrat Červené královny…

Došel jsem si na snídani a přišlo mi, že se spíš slaví návrat princezny. Král je spokojen a já také, získal jsem trochu na vážnosti. Mohl jsem si tak dovolit dopolední lázeň, zatímco ostatní dobrodruhové byli buď v knihovně, nebo sledovali elfí mystiky…

*) Vážně to takto řekl!

[předchozí kapitola] [jiné příběhy] [následující kapitola]