Hrobka

[předchozí kapitola]

Miriel vstoupila rozbitými dveřmi do stavby. Neudělala však ale vevnitř víc jak jeden krok a už vyšla opět ven. Je velmi bledá…

Její bledost se postupně přešla ve vztek. Seřvala opět toho člověka se psíkem za hlídky a přikázala nám abychom si sedli a nic nedělali. Sama začala tančit před stavbou a až po chvíli mi došlo, že je to nějaký rituál…

Rituál po chvíli skončil, a… nic se nestalo, alespoň pro tuto chvíli. Až přesně o polednách se objevil dvoumetrový rozložitý muž ve zlatém oblečení. Přišlo mi, že jsem ho vídal občas u našeho černého rádce.

Co potřebuješ sestro, oslovil kouzelnici, a ta mu vypráví o noční hlídce a že když vešla do temnoty se lekla sama sebe. Při pohledu na své ruce jí připadlo, že má místo rukou drápy, stejně jako… Zlatého to přinutilo přemýšlet, možnost že by ďábel nebo jeho pohůnek vstoupil do kouzelnice byla zřejmě velmi pravděpodobná.

Zlatý tedy sáhl za oblek, vytáhl zlatý meč a *probodnul* (!) kouzelnici v místech, kde každý živý elf má srdce. Kouzelnice kupodivu stále žila, to probodnutí jí bylo "jen" dost nepříjemné. Raději jsem přestal o této zvláštní situaci přemýšlet, protože… Prostě to rozum nebral. Můj rozum…

Zlatý začal odříkávat v nějaké staré elfštině slova rituálu. Po chvilce se z kouzelnice vynořil černým mrak, který se postupně zhmotňoval do podoby člověka. To byla věc jak dělaná pro mě - tasil jsem meč a vrhl se na něj. Zlatý dozaklínal, vytáhl meč z kouzelnice a spolu s ostatními mi šel na pomoc. Právě včas, protože mě zrovínka kopnul kůň do ksichtu (obrazné přirovnání), následkem čehož jsem prolétl pozpátku dobře deset metrů, a dopadl na zem tak nešikovně, že došlo k pohmoždění několika mých žeber… Krev z rozbité hlavy mi zakrývala výhled tak, že nevím, od koho jsem inkasoval další úder, možná že od někoho z našich… raději jsem se pokusil co nejrychleji vycouvat. Černý pochopil, že mě může dostat, a šel mi holýma rukama po zbrani. Bránil jsem se co to šlo, rukou jsem si otíral krev, ale moc jsem si nepomohl, protože jsem pro změnu viděl zlaté jiskřičky. Náš kněz (konečně) pochopil, že modlitbami nic nezmůže a tasil též, dokonce i probodnutá kouzelnice se vzpamatovala natolik že tasila. Kolem černého stál rázem uzavřený kruh. Nevyvedlo ho to z míry neb sdělil nám hromovým hlasem: Ještě se setkáme. Pak zmizel, na zemi po něm zůstaly hadry a možná něco pod nimi.

Zjišťuji, že mám ke všemu ještě vyražený dech. Kouzelnice se ke mě vrhá a začíná mě léčit magickou cestou. Ano, naše probodnutá kouzelnice! Mám čas si jí řádně prohlédnout když se teď nade mnou shýbá. Na hrudi má jen malou jizvičku a její bílé šaty… její bílé šaty srůstají??? Není možná!

Zatímco jsou ošetřováni ostatní zranění, mám čas se zotavovat a poslouchat povídání ostatních. Kouzelnice Míriel tu již byla protože nám říká, že to jezero před námi je Jezero duší padlých bojovníků a sem prý dotyčné duše chodí.

Pak se všichni kromě mě dohadují o nalezeném amuletu s propletenými hádky. Diskuzi o téhle věci utnula Míriel, předala amulet do správy zlatému.

Pak došlo na hádku, kdo to s námi teď bojoval. Z dřívějška mi přišlo, že to mohl být jeden ze dvou bratrů představující zlo. Baal vystoupil z hrobu zazněla věta. Ale pak padala další jména a to Mefisto, Diablo a další. Rozetnul to Zlatý: Pouze ten kdo zná pravé jméno ho může porazit. Hm, které ze jmen je to pravé? Kdoví…

Pak se s námi Zlatý rozloučil, odešel vstříc slunci a zmizel. Už při jeho odchodu se pokoušel kněz věštit z hadrů, jež po tom černém přisluhovači zbyly. Jeho slova na konci věštícího rituálu, jež zněla a do prdele nás přesvědčila, že neviděl nic hezkého.

Chceme jít dovnitř a nastala klasická otázka světla. Vytáhl jsem svojí lucernu a předal jí ve stavu rozsvíceném druidovi a vstoupil do budovy jako první. S taseným mečem, pochopitelně. Budova, jež zvenčí vypadala jako chrám, vevnitř vypadala jako záznam boje. Tu na stěně škrábanec jako od velkého zvířete s drápy, tu cákanec krve, tu runový zápis ve starých runách.

Po chvíli chůze jsme vešli do velké prostory. Na první pohled vidíme, že nejsme ve chrámu ale opravdu v pohřebišti, vpředu byl jasný vstup do pohřební komory. Víko od něj bylo rozlomeno vedví. Vlevo, vpravo a zcela vzadu byly nějaké sochy lidí. Víc jsme toho na první pohled neviděli. Po místnosti jsou povalené stojany se svíčkami.Začali jsme zkoumat.

Socha vlevo byla zlatá (říkám zlatá ale jen barvou - ve skutečnosti to byl jantar), socha vzadu byla červená (materiál neznám) a socha vpravo byla černá (hodně tmavý čedič). Každé soše jakoby něco chybělo v rukou. Černá má levou ruku napřaženou trochu vpřed, ostatní dvě sochy pravou. Za černou sochou je gobelín zobrazující dva obrázky ze stejné bitvy - bitvy s draky. Za ostatními sochami jsou dveře. Dračí runy, říká nám knihovník ukazujíc na rozbitý poklop. Sestavujeme jej dohromady na místě kde kdysi býval. Oba kusy sedly docela k sobě, díky čemuž jsme se začali domnívat, že k rozlomení "kamenné pečeti" došlo teprve nedávno.

Neměl bych zapomenout na cákance krve pod každou ze soch…

Je jasné, že budeme muset jít dál a beze slov se shodujeme, že zvolíme nejprve dveře za zlatou sochou. Zaposlouchal jsem se do zvuků linoucích se zpoza dveří. Kapání vody se slilo v dívčí výkřik "POMÓÓÓC!". Pochopitelně elfsky. Přišlo mi, že se jedná o princeznu. Otevíráme tedy dveře a vstupujeme do chodby za nimi. Podivná hra stínů mě opět poděsila. Jakoby se ve stínech někdo schovával. Mám z toho divný pocit, i Míriel si něčeho povšimla. Postupujeme dál chodbou až k nápisu na oblouku chodby. Nápis lehce světélkuje a my s jistými obtížemi (nejsou to naše runy ale staré runy, ale zase ne tak staré jako ty předchozí, takže je pár lidí dokáže číst dokonce i v naší družince)

POMOC
Aime Logan

Plameny pekelné vyšlehnou
a vše živé sežehnou

Legie temnoty na cestu vykročí
krvavé slzy vstoupí vám do očí

nebude nikoho kdo by jim odolal
a život svůj tím obětoval

Klan tří však bude vyčkávat
až o pomoci budete ho povolávat

Zatímco je čtena báseň, začínám slyšet podivné čvachtavé kroky. Čvacht, čvacht, čvacht. Zombie s jedním šíleným okem se na nás vrhá s úmyslem zabít, něco si u toho mumlajíc pod fousy. Vstupuji jí do cesty a v široké chodbě nechávám místo pro někoho, kdo by si stoupl vedle mě a bojoval.

Jenže než se ostatní probrali, tak nám nějakým zlým kouzlem zhasnulo světlo. Mumie zmlkla a protáhla se kolem mě. V černočerné tmě jsem po ní zvládl tnout jen jednou a pak mi zombie "vypadla" z dosahu…

Kouzelnice ji však nadále nějakým způsobem vidí, takže se jí pokouší zabít sama. Někdo se pokouší rozkřesat v lucerně znovu oheň, ale nedaří se mu. Knihovník náhle strašlivě zařval, neb se mu zombie zakousla do jeho těla. A byl to on, kdo rozsvěcel, ve stejnou chvíli se mu dokonce podařilo znovu rozsvítit lucernu.

Zombie byla dobita, ale v té tmě co byť krátce panovala dokázala milá zombie nadělat v našich řadách docela paseku. Vzdáváme postup dál a vracíme se do sálu, kde se pokoušíme léčit co se dá a jak se dá. Jenže knihovníkovi pomoci nemůžeme, nikdo nemá schopnosti dostat z jeho těla jed. Venku se mezitím setmělo…

Kouzelnice Miriel tedy znovu přivolává Zlatého a ten po chvíli opravdu přichází. Dohaduje se z kouzelnicí co a jak a nakonec se rozhoduje léčit tak, že na tělo knihovníka nakreslí nějaké značky. Se svolením tak i učinil a na závěr knihovníkovo rány zakryl čistým plátnem, prý aby se rány nezanesly. Pak zlatý odešel a my netušili, že jsme se stali obětmi zlé šalby.

V noci na mě vyšla prostřední hlídka s Miriel a byla to klidná hlídka. Poklimbával jsem u dveří za černou sochou, ale jak už jsem říkal, byl klid…

Ráno s prvními paprsky vstoupil Zlatý do chrámu spolu s posilami pro naší družinku a prý: Volala si mě sestro kouzelnice? Když odpověděla, že ho znovu nevolala, pochopili jsme všichni, že je něco špatně. KDO TU BYL VČERA V NOCI A VYDÁVAL SE ZA ZLATÉHO??

Kouzelnice si uvědomila jistou věc, kterou jí zlatý potvrdil. On může na dálku cestovat jen a pouze za slunečního svitu! Pak bylo odkryto plátno z hrudi knihovníka. Zlatý si zakryl oči, odvrátil se a zasyčel bolestí. Na hrudi bylo nakresleno cosi zlého, co se následně pokusil zlatý překreslit na jiné kouzlo. Asi se nepovedlo, protože knihovník náhle začal hořet!

Po uhašení se Míriel docela zlým tónem zeptala Zlatého, co se to jako dělo. Prý to bylo kouzlo ohně, na nic jiného to zlé nešlo přemalovat. Ale že vezme knihovníka sebou do hradu na léčení. Vzal si ho tedy na záda a vyšel ven. O chvilku později se zvenčí ozval hlas "Neeee" a byl to hlas Zlatého. Vyběhli jsme ven a plni zoufalství sledovali zbytky po boji. Vypálený kruh na zemi, tělo knihovníka rozsápáno na maličké kousky a oblek Zlatého vypadá, jako kdyby prošlo mechanickou sekačkou na trávu. tělo zlatého nikde…

Jakoby Míriel zemřel bratr, tak schlíple vypadala. Jdeme zpět do budovy s úmyslem co nejdříve dokončit úkol a osvobodit princeznu, která možná prožila velmi zlou noc.

Nejprve zpět za zlaté dveře a průchod známou částí podzemí, jež nás zavedl do malé kruhové místnosti, jíž vévodil sloup a na něm odložený podivný meč z jantaru.

Naše nová posila týmu, kouzelnice Darja trochu zakouzlila, vyšla po vzduchu jakoby tam byly schody, vzala meč a donesla nám jej dolů.Po návratu zpět strkáme meč do rukou zlaté sochy. Zjevně se o něj kdysi opírala.

Tu se stalo něco zvláštního. Socha se pohnula, sevřela meč a mrkla na nás. Pak opět ztuhla…

Za černými dveřmi, kam jsme se vypravili hned poté nás též čekala kruhová místnost se sloupem, na sloupu (místo meče) kamenné desky, jež dříve držela dle současného gesta černá socha. Následoval tedy návrat zpět a položení desek do rukou. I tato socha na nás mrkla…

O červené sochy nastal problém, protože podle všeho taky něco držela, ale nevíme co. A hlavně, kam pro tu věc dojít? Za gobelínem s bitvou nejsou žádné dveře a ani není náznak nějakého průchodu. Přesto někteří poklepávají na kameny jakoby hledali nějaký mechanismus…

Mezitím se mi dostává přednášky, že ty sochy představují tří sestry a… bylo toho řečeno dost, ale já si z toho skoro nic nepamatuji, jen jména těch tří, jež bych foneticky přepsal takto:

černá - ROSE
zlatá - JAJTÉ
červená - AJMÉ

A ten mechanismus tam vážně byl! Odkryl se nám průchod k točenému schodišti. Jdu první a za chvíli slyším dívčí zpěv. Zdá se že princezna stále žije a to mi nalívá optimismus do žil.

Nahoře, v místech kde končilo schodiště, byla galerie a na ní pět červených soch a každá z nich zdánlivě držela živou růži. Byl to ale kouzelnický trik, jež jsem kupodivu prohlédl i já - jen jedna růže byla pravá. Darja se pokusila něco zakouzlit, ale stal se z ní obláček páry. Růži tedy vzala Míriel a v tu chvíli se ozvalo hromový smích. MUHAHA, tak to znělo…

Spěcháme rychle dolů k poklopu a k sochám. Sběhli jsme to ani nevím jak, nikdo nezakopl a nespadl…

Strkáme chvatně růži červené soše do ruky a pod kamennou pečetí se začal ozývat hluk tření kamene o kámen. rychle jsme pečet odstranili a mohli tak sledovat, jak se pomalu otevírá poklop na schody kamsi do podzemí. Vstupujeme a sledujeme zajímavý úkaz - ochranné runy každé dva metry. Čím dál tím od vchodu jsou runy jasnější a jasnější. A taky jsou čím dál tím častější. Něco chrání a my tušíme co. Tedy někteří z nás.

Byl zde hrob nějaké mocné bytosti, ten je však prázdný, Ve zdi vedle hrobu je puklina, tou prolézáme. Je to přírodní puklina, kterou někdo využil. Na její konec dal portál, do něhož odvážně vstupujeme…

Veliká místnost se sloupy, u jednoho z nich je uvázaná princezna. Uprostřed místnosti stojí dva maníci - jeden hubený s křídlama a pak černoušek, jež nás zlobil předevčírem i včera…

Kouzelnice Míriel doluje z princezny pravé jméno těch dvou ďáblů a jedno jméno získává, protože ho pak křikla nahlas. Kouzelnice Darja má stále problémy se svojí proměnou v páru.

Všichni se vrháme na oba protivníky. Rozpálila mě taková zloba, že jsem se po dlouhé době dostal do bojového šílenství, z boje tedy nepopíšu nic moc. Když jsem se ze šílenství probral, bylo po boji.

Baal, ten hubený s křídly nám unik, ten druhý byl rozcupován na zemi. Omdlelou princeznu sbíráme se země (kdo jí odpoutal?) a odcházíme odsud pryč po točitých schodech pryč.

Šli jsme dobře 30 minut neustále po schodech, až schody konečně skončili a my mohli vyjít ven do přírody. No tedy do přírody, všude okolo byl jen močál a jen jedna cesta vedoucí kamsi. Jde po ní.

Jenže milá cestička se stávala stále užší a užší až skončila v močálech. Kdosi z našich posil začal rituálem volat Rose. Ta nás nějak přenesla zpět do zahrad zámku…

[předchozí kapitola] [jiné příběhy] [následující kapitola]