Únos…

Předehra

Jsem strážný na elfím hradě. Už samo povídání, jak a s čím jsem do hradu přišel, by vydalo na dvě hustě popsané stránky deníku. Ale první dva týdny mé strážní služby byly dost namáhavé a tak moc sil na psaní nezbylo. A když to již vypadalo, že dostanu volno na dva dny od zítřka, došlo k únosu naší princezny.

Už když jsem nastoupil do stráže se všeobecně vědělo, že se stíny prodlužují, neb zlo opět sílí. Zde na hradě jsem pochopil, jak se boj dobra se zlem vyvíjí. Chvílemi mi to přišlo, že už je to zoufalý závod s časem, neboť královský mág pracuje poslední dobou snad nepřetržitě. Minimálně u sebe ve věži udržuje světlo po celou noc… Též to, že se na hradě chvílemi objevují dobrodruhové, které král, či spíše královský mág pro cosi posílají a to je jim vždy doneseno…

Záchrana princezny

Včera po půlnoci tedy došlo k únosu princezny. Moje služba skončila krátce po desáté hodině večerní, trochu jsem pojedl, zalehnul a usnul. Když se po půlnoci vysypalo okno v princeznině pokoji a nějaká létající bestie se i s princeznou vznesla do noci, nevzbudilo mě to. Jak se dostala bestie dovnitř se ke mně nedoneslo. Strážní na hradbách si sice zastříleli, ale ač se jich pár dušovalo, že zasáhli, bestii to nijak nevadilo…

Volno jsem nedostal, ba co hůř, chytil jsem tu nejméně vděčnou službu – službu v jídelním sále. Celé dopoledne se díváte, jak se v sále poklízí a připravují se stoly na oběd, ba co hůř, musíte stát v sále i když ostatní jedí. A vy jíst pochopitelně nesmíte, protože když stojíte uprostřed sálu tak musíte hlídat, aby nedošlo k nějaké výtržnosti. To ale děláme jen tehdy, když jsou na hradě cizinci, nebo dobrodruhové.

Stál jsem poblíž místa kam zasedla nějaká stařenka, plecháček, a další dobrodruhové, jež znám z jejich minulé návštěvy. Začal se podávat bezmasý předkrm…

Ozvaly se famfáry a předními dveřmi přišel král spolu s černým rádcem, jak se eufemisticky říká královskému mágovi. Král byl nočními událostmi poněkud rozhozen, řekl bych. Elfové nepláčí, ale ty kruhy pod očima jakoby říkaly opak. Stařenka králi pokynula a pak se dál věnovala jídlu.

V hlavě se mi ozval hlas, který mi přikazoval, abych předstoupil před krále. Aniž jsem si to uvědomil, rozešel jsem se dopředu. Nešel jsem sám, dobrodruhové vstali též, ale i tak můj obličej polil stud. Nedokázal jsem udržet vládu sám nad sebou.

Poklekli jsme a vyslechli úkol: "Má dcera byla unesena mocnostmi pekelnými. Můj rádce ví, kde teď je. Půjdete teď s rádcem do zahrady k fontáně hojnosti a tam se dozvíte vše potřebné"

A šlo se, aniž měl kdokoli byť jen shlédnout hlavní chod… Až u fontány se kouzelnice z rodu temných elfů vzpamatovala a optala se, jestli není chvilka času dojít si pro věci a zásoby. Bylo nám to dovoleno…

Přišel jsem k fontáně se svými věcmi včas, abych zaslechl hovor elfky s rádcem. "Jeden z hrobů našich bratří byl objeven. Baal se vrátil na zem. Vydáte se do starodávné země, a tam u jezera najdete chrám, kde bylo zapečetěno a zapomenuto (=pohřbeno) tělo druhého z bratří". Mě to nic neřeklo, ale elfka věděla vše…

Když jsme byli znovu u fontány všichni, začal rádce čarovat. Všude kolem nás se začala objevovat mlha a ta houstla. Pak se mi prudce zatočila hlava a začal jsem mít pocit, že visím volně ve vzduchu a pohybuji se šílenou rychlostí.

Mlha se rozplynula, jsme kdesi na planinách. Rádce se s námi rozloučil, řka, že nemůže plýtvat čas na to, aby šel s námi, ale že bude vědět, až půjdeme s princeznou zpět. Pak se zahalil pláštěm a zmizel.

Nu což, rozhlédli jsme se po kraji, abychom získali přehled kde co je. Jsme na pláních, jež se mírně svažují, díky čemuž zde může protékat říčka s pitnou vodou. Je tu tráva vysoká zhruba ke kolenům, není v ní ale vidět žádné místo, kudy by chodila zvěř. Není slyšet ani cvrčka, nic…

Dole v údolí je vidět stavbu s čímsi lesklým před ní. To by mělo být jezero. Vlevo je vidět nějaký hájek na kopečku.

Ten hájek je ale podezřelý, neboť temné elfce, té kouzelnici co jsem o ní už mluvil, není příliš dobře když se na hájek poprvé podívala. Mimochodem – kouzelnice se jmenuje Míriel. Zkouším zaostřit na onen hájek a už vím i proč jí nebylo dobře. Ony totiž ty stromy jsou bez listí a určitě proto, že to vlastně žádné stromy nejsou. Jsou to velké kostry něčeho. Odvážil bych se říct, že to jsou kostry bájných draků, ale neberte mě doslova, jsem obyčejný mladý elf, který je pouhým vojínem ze strážní služby. Doteď nevím, proč mě rádce poslal s ostatními.

Ale to jsem odbočil. Ani mě nebylo dobře když sem to viděl, ale bojovník se tam chtěl podívat a klidně i sám, neboť nám nic neřekl a už se drápal na kopec. Za kopcem byla doslova poušť, pokrytá kostrami a výstrojí vojáků. Musela zde zuřit před věky velká bitva, kterou ukončil kdosi magicky. Jak jinak si vysvětlit, že bojovník sebral meč, jež se mu doslova rozsypal v rukách na prášek? Míriel dotyčnému vynadala, že mrtvoly se neokrádají. Tiše s ní souhlasím, okrádat se mají jen čerstvé mrtvoly a jen když si je uděláte sám…

Šli jsme tedy dolů do údolí a stihli dojít se soumrakem ke břehu jezera. Ujímám se stavby ohniště a později s ostatními sběru dřeva, což činím až do okamžiku, kdy Míriel dostala nápad jít až těsně ke břehu jezera. Nevím proč, ale nelíbilo se mi její počínání a tak jsem šel diskrétně za ní. I psíkovi člověčího hraničáře je to tu podezřelé, protože kňučí u břehu.

V tom se vzedmula vlna, vzala na sebe podobu humanoida a začala stahovat Míriel do hlubiny. Skočil jsem za ní, aniž bych se vysvlékl ze svého koženého brnění. Sotva jsem ze sebe sundal kroužky… Tasil jsem dýku a vrhl se do vody.

Po dvou secích jsem pochopil, že boj nemá smysl, jak chcete ublížit vodě? Mrsknul jsem tedy dýku na břeh, chytil Míriel kolem pasu a vzepřel se, abych zabránil stažení Míriel do hlubin. Když už jsem byl ve vodě po prsa a Míriel po krk, přispěchali na pomoc ostatní. Neměl jsem moc času sledovat co kde dělá, neb jsem se střídavými úspěchy popotahoval Míriel na břeh, nebo se i s ní nechával táhnout do hlubiny. Pak to najednou přestalo a já zjistil, že mi do nosu teče voda. Menší Míriel už byla pod vodou celá. Okamžitě jsem ji vyzdvihl ke hladině, aby se mohla nadechnout. Žije, je to dobré!

Začali jsme se sušit. Míriel byla suchá do deseti minut komplet, její šaty jakoby odpuzovali vodu. Moje sušení bude trvat dlouho, než se usuší kožená zbroj tak aby se jí nic nestalo – inu první hlídku mít nebudu…

Míriel začala být opět nesvá, psík též. Kdoví co se zase děje, pomyslel jsem si, abych se to po chvíli dozvěděl taky. To už i k mým očím dolehl zpěv od oné stavby^*). Zpěvu jež nás měl zřejmě obludit učinila přítrž Míriel. "Zacpěte si uši" děla Míriel, a stvořila kouzlo, jež bolestivě zasahovalo sluch nás všech. Největší síla kouzla směřovala přes jezero, to mohl sledovat každý, kdo sledoval, kterak vznikají vlnky na jezeře a směřují… A směřují k člověkovi (?) stojícím na hladině. Zvuk náhle přestal a my zaslechli smích nesoucí se přes jezero. Pak smích ustal a člověk jež opravdu stál na hladině zmizel. Míriel cosi šťavnatého řekla na jeho adresu, ale nevím co, tenhle jazyk neznám. Zřejmě stará elfština…

Asi nejhůř zvukové kouzlo u nás odnesl psík, který si uši nezacpal. Spasil se útěkem a k nám se vrátil asi za dvě hodiny. To už byly rozděleny hlídky a já mohl jít spát, vyšla na mě třetí hlídka s majitelem tohohle psíka… Budeme ta nejhorší hlídka pod sluncem, já nemluvím lidsky, on nemluví elfsky. Alespoň doteď se tvářil že elfsky neumí.

Když jsem byl vzbuzen na hlídku, majitel psa i psík nebyli na dohled. Musel jsem si ho tedy jít najít. Povedlo se mi to během pěti minut a tak nám nic nebránilo hlídkovat až do rána. Až na maličkost – někdo během těch pěti minut prošel táborem, zastavil se u Míriel i u jejího batohu. Dělal přitom temné ťápoty, jak se to jevilo v noci.

Míriel, jež měla velitelské sklony (možná že nám má velet, ale nikdo mi to neřekl) tomu člověkovi ráno vynadala, řka řekla jsem, že máte hlídkovat po dvou a nevzdalovat se! To už ode mě věděla, že jsme měli návštěvu. Ty stopy jsme nenašli. Vůbec…

Po snídani jdeme podél jezera ke stavbě. Šlo se nám lehko, přestože všude kolem nás bylo podivné ticho, jakoby tu nežilo žádné zvíře. Šlo se nám lehko až do míst, kde malý lesík svým cípem zasahoval až těsně k jezeru. Lidské stopy směřovali z jezera do lesa, žádné jiné vidět nejsou. To jezero je zvláštní, možná i prokleté, neb nám Míriel přísně zakázala používat vodu z jezera ba se k jezeru vůbec přibližovat. Já osobně bych normálně stopy od jezera označil za plavce, jež z jezera vylezl, ale tady a teď mám dojem, že z jezera vylezla mrtvola. Ale proč mám ten dojem, když nejsem stopař???

Záhadám neměl být konec. V poledne dorážíme ke stavbě, jejíž dveře jsou něčím probourané. Zevnitř. Míriel chce jít co nejdříve dovnitř a vstupuje dovnitř. Neudělala však vevnitř víc jak jeden krok a už vyšla opět ven. Je velmi bledá…

*) úžasná věta že? Aneb tak to dopadá, když píšete deník v pozdních nočních hodinách.

[jiné příběhy] [následující kapitola]