Úvod

Protože v sedmdesátých letech část z nás nebyla na světě a část za sebou tahala dřevěného kačera (či jiný ekvivalent téhož), dávám zde pro aspoň rychlou představu popis situace ve Francii a v Evropě v těchto letech. Předně musím veřejně přiznat, že nejsem odborník na novodobou historii, takže tyto stručné popisy jsou hlavně pro dokreslení atmosféry doby.
Pokud by někoho zajímaly konkrétní oblasti jako literatura, hudba, války, věda atd., můžeme se zkusit po nich podívat a zjistit něco společně.
Pokud by to někomu připadalo velmi stručné a bylo mu to málo a prahl po bližších informacích, můžu ho odkázat na v současné době na stole mi trůnící "Kroniku 20. století", kde najdete všechno měsíc po měsíci ;-) (Neboli, můžu mu to i vyhledat.)
Nicméně - vzhledem k tomu, že začínáme skoro těsně předtím "než se stala ta věc" jde skutečně jen o výchozí situaci, představu, kde se nacházíme a v jakých podmínkách pro situaci, postoje či názory postav a použití při případných odkazech či vzpomínkách postav.


Francie 70. let:

Jsme v době takzvané Páté republiky - ústavní systém Francouzské republiky platný od 5. října 1958. Tato ústava výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k Parlamentu. (Instituce páté republiky, ustavené de Gaullem a šité na míru de Gaullově osobnosti v roce 1958 narychlo během alžírské krize jsou kritizovány de-facto od prvního dne zejména od velké část i levice). Již šest let je prezidentem Valéry Giscard d'Estaing.

Celá sedmdesátá léta jsou ovlivněna myšlenkami a nepokoji z května 1968 a následnou generální stávkou, která zasáhla celou zemi. Hnutí z května 1968 bylo ovlivněno mnohými krajně levicovými myšlenkami (maoismus, trockismus, anarchismus, luxemburgismus) a bylo součástí revolučního hnutí prakticky v celé tehdejší západní Evropě. Od roku 1973 začala stoupat nezaměstnanost. Pokračuje liberální obrat v ekonomice, omezení státního intervencionalismu (avšak liberalizace opatrná, hlavně nenarušit stabilitu).

V průběhu 2. poloviny 20. století se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy - je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku.

Počátek je u de Gaulle, který od roku 1962 propagoval "Evropu vlastí" v níž by měla Francie vedoucí postavení díky stupňující se zahraničně politické aktivitě a zvýšeným investicím do zbrojení, především vlastní jaderní síly. (V roce 1963 byla podepsána smlouva o přátelství mezi Francií a SRN.) De Gaulle od roku 1963 budoval vztahy k východímu bloku. Jeho nástupce Pompidou (1973) upustil od extrémně velmocenských požadavků Francie. Preziden d´Estaing usiluje především o stabilizaci ekonomiky a urychlení evropského sjednocovacího procesu a opětovné přiblížení Francie k NATO. Politickému životu na konci 70. let dominují čtyři silné politické strany: RPR (gaullistické Sdružení pro republiku), UDF (Unie pro francouzskou demokracii), PS (Socialistická strana) a FKS (Francouzská komunistická strana).

Francie je tradičně římskokatolická se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.

Staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu, tento národ je však utvářen množstvím rozdílných etnik.

Víceméně Francie prožívá období politické stability.


Evropa 70. let:

Sedmdesátá léta jsou jakýmsi "obdobím bez vkusu", což se jim dlouho vyčítalo. Vedle sebe se vyskytuje mnoho individuálních postojů a stylů. Heslo šedesátých let, že nové je lepší, už zdaleka nemá takovou váhu.

Jsou pondělkem s pěknou kocovinou po velkém flámu šedesátých let“. Stoupá nezaměstnanost, bombové útoky ochromují život, ekologové bili na poplach, lidé se uchylují k drogám, volným manželstvím, bisexualitě, k rozvodům a psychoterapii.
Narozdíl od předchozí dekády nejsou bůhvíjak oslavovanou érou. Zapsala jako doba krize a jisté bezútěšnosti – na východě normalizace, na západě strach z ruského útoku a sociální problémy.

Znamenají konec období, o němž se někdy mluví jako o zlatém věku ekonomického růstu v Evropě.
Jsou ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácí dynamiku a začíná se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví prochází krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Koncem sedmdesátých let 20. století se nezaměstnanost mladých lidí stala předmětem rostoucích obav. Proces evropské integrace spíše stagnuje.

K těmto krizím se přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech.
„Náš“ svět je zřetelně rozdělen na dva tábory. Svět civilizace vycházející z evropských kulturních a politických tradic. Země třetího světa se snaží hrát na obě strany, čímž se do jistě míry vzdávají možnosti nezávislé akce. Sověti a Američané kontrolují přísun peněz a zbraní. Kontrola nebyla stoprocentní - Čína se snažila sabotovat zahraniční politiku obou stran, občas úspěšně.

Dvoupolární, do jistě míry dva a půl polární svět je definitivně bezpečnější. Šachová partie obvykle končila patem, velmoci se navzájem neutralizují.
V průmyslově vyvinutých zemích světa se v první polovině sedmdesátých let začaly objevovat prvky fragmentace společnosti, spojené s důrazem na tržní ekonomiku, rostoucím terciárním sektorem produkující nové služby a také vzrůstajícím konsumerismem.
Jsou dobou zvratu vztahů mezi náboženstvím a moderní společností, ale také obdobím boje o podobu interpretace environmentální krize.

V těchto letech do tzv. průmyslových států moderní společnosti vstupuje společnost, která je orientovaná na informace (může být třeba pojmenovaná jako informační společnost) – možná je to kontinuita a nová fáze průmyslové společnosti, společnost postindustriální. Zásadní rozdíl mezi průmyslovou a proklamovanou informační společností je v tom, že informační společnost klade důraz na nepřerušený ekonomický růst, rostoucí sektor informačních služeb a zdůraznění modelu informačně a technologicky vyvinuté společnosti.

Pro zajímavost:

Řada lidí si jadernou energetiku spojovala s bombami dopadnuvšími na Hirošimu a Nagasaki. K důvěře nijak nepřispělo jaro roku 1979, kdy byl do kin uveden hollywoodský film Čínský syndrom s Jackem Lemmonem a Jane Fondovou v hlavních rolích. Děj se točil okolo nálezu chyby v projektu jaderné elektrárny a snahy televizní reportérky a jaderného inženýra odhalit oficiální kamufláž. Typický katastrofický film, nic mimořádného, řeklo by se. Co se však nestalo? Dva týdny po premiéře, 28. března 1979, došlo k havárii jaderného reaktoru v elektrárně Three Mile Island poblíž Harrisburgu v Pensylvánii.

[zpět] [Úvod - Francie 70.let] [pozvánka ke hře/oficiální historie] [Francoa Perez - den D]