Pozvánka ke hře

Jsou Velikonoce roku 1980. Skupinka lidí se shromáždí v mohutném sklepení středověké tvrze Malevil na pravidelném skoro rituálu stáčení vína. Francouzského vína, z malevilských vinic - jedněch z nejlepších v oblasti. Náhle zhasnou světla a za dalších několik vteřin se ozve ohlušující hřmot, tak pronikavý, že jej nelze slovy vyjádřit. Musel to být velice silný randál, když dolehl kamennými stěnami dvoumetrové síly až jedno patro pod zem. Vzápětí za ním se přižene horko. Musel to být skutečně velký žár, když ohřál sklepení, ve kterém je po celý rok stabilní teplota třináct stupňů na skoro devadesát… A všechny rádiové stanice mlčí…

Konec světa, nebo spíš konec onoho světa, v němž jsme do té doby žili, začal úplně prostým a zcela nedramatickým způsobem. Zhaslo světlo.

"Konec světa" příliš připomínal úzkost a beznaděj a "den D" zase příliš připomínal válku. A tak se ujalo cudné a eufemistické označení "když se stala ta věc". Pomocí slov jsme zavedli v chaosu aspoň nějaký řád a vrátili času jakousi lineární posloupnost. Říkáme "předtím" - "když se stala ta věc" - "potom". Ono "potom" označuje jak naši nejistou přítomnost, tak hypotetickou budoucnost. Minulost je pro nás dvakrát minulá, ztracený čas dvakrát ztracený, protože jsme spolu s ním ztratili i svět, v němž uplýval. Došlo ke zlomu. Běh staletí byl přerušen. Nevíme už, jak na tom vlastně jsme a čeká-li nás vůbec ještě nějaká budoucnost.

Pokud vám název jeskyně a tahle slova něco připomínají, máte pravdu - jeskyně vychází ze stejnojmenného románu od Roberta Merleho. Ale pouze vychází - postavy jsou na vaší fantazii (a dohodě se mnou) a příběh potom "když se stala ta věc" je zcela v našich rukou.

Malevil je mohutný, napůl zřícený hrad ze 13. století, usazený v půli strmé skály, jež se tyčí na údolíčkem řeky Rhunes. Skála je ze všech stran nepřístupná a jediná cesta, vinoucí se vzhůru po náspu po západní straně byla určitě vybudována jen kvůli přístupu na skalní plošinu, aby tu mohl být postaven hrad a podhradí. Přes všechnu svou velkolepost krásou zrovna nevyniká. Na rozdíl od všech ostatních hradů v kraji nelahodí oku ani proporcemi, ani oblou siluetou a s krajinou rovnež nijak zvlášť neharmonuje. Zdejší krajina je totiž veselá, svěží a rozvlněná, a Malevil svérázný a sveřepý. Člověk tu nenajde žádné měkké linie, nic elegantního. Všechno je tu účelné. Kámen z jeho zdiva sice pochází ze zdejších lomů, ale jeho architektura je importovaná. Malevil je anglický. A hranatý. Postavili ho v době stoleté války a měl tu svůj opěrný bod Černý princ. Stavba je to veliká, hranatá a vojensky jistě velmi funkční - byl zbudován jako nedobytná pevnost, z níž mohla hrstka ozbrojených mužů držet v uctivé vzdálenosti pěkný kus kraje. Z osady v podhradí zůstaly jen rozvaliny, ale kámen z nich - celé hromady - se velice hodil na restaurování hradu a přístavky. Asi uprostřed podhradí vytváří skála rozlehlou a hlubokou sluj - vyskytují se tam stopy pravěkého osídlení, ne sice tak bohaté, aby byla jeskyně citována v odborné literatuře, ale přece jako dostatečný důkaz, že Malevil už tisíce let před vybudováním hradu poskytoval lidem útočiště.


* * * * *

Když si dnes vzpomenu na svá tehdejší zoufalství a trápení, připadají mi skoro komická. Maličký smutek na úrovni maličkého života a směšně neúměrný tomu, k čemu mělo vzápětí dojít.

Koření, kterého člověk ve spotřební společnosti spotřebuje nejvíc, je optimismus. Od té doby, kdy byla planeta přecpaná vším možným, co ji mohlo zničit - a s ní případné i planety jí nejbližší -, začali jsme nakonec klidné spát. Dali jsme se kupodivu uchlácholit právě faktem, že počet děsivých zbraní tak neúměrné vzrostl a vlastnilo je stále více národů. Protože se po nich od roku 1945 nikdy nesáhlo, existoval všeobecný předpoklad, že se nikdo neodváží a k ničemu nedojde. Klamnému bezpečí, v němž jsme žili, se nakonec dostalo i jména a s ním zdání jakési vysoké strategie. Říkalo se mu „rovnováha strachu”.

Jedno je ovšem pravda: v týdnech před dnem D se nestalo nic, absolutně nic, podle čeho by se dal předvídat. Tu a tam se samozřejmě válčilo, hladovělo, zabíjelo. Sem tam se páchaly krutosti. U méně vyvinutých národů zjevně, u křesťanských skrytější. Ale celkem nic, co bychom byli v posledních třiceti letech už nezažili. A navíc se to všechno odehrávalo příjemně daleko od nás, u národů v jiných končinách. Jistě, lhostejní jsme nezůstávali, pohoršovali se, podpisovali rezoluce, někdy dokonce i věnovali nějaký ten peníz. Ale v hloubi duše nám všechna ta na dálku prožívaná muka nakonec přinášela uklidnění. Smrt byla vždycky něčím, co se týkalo těch druhých.

Je docela možné, že to nikdo předvídat ani nemohl. Třeba se jen strašlivě přepočítal nějaký státník, oklamán tvrzením svého generálního štábu, že má v rukou absolutní zbraň. Nebo zničehonic zešílel některý ze zodpovědných činitelů či vykonavatelů, třeba i na celkem nízkém stupni, a vydal rozkaz, který pak už nikdo nemohl vzít zpátky. Nebo prostě selhal materiál a došlo k řetězové reakci, při níž automatické odezvy z jedné strany rozpoutávaly nové odezvy protivníka a tak pořád dál až do konečného zničení Možností je celá řada. Pravdu už se nedovíme nikdy: prostředky, jejichž pomocí bychom ji mohli zjistit, propadly zkáze.

Noc propukla o velikonocích, v onen den, kdy se zastavily dějiny, protože už se neměly čím zabývat: jejich tématem byl vývoj civilizace, která skončila.

[zpět] [Úvod - Francie 70.let] [pozvánka ke hře/oficiální historie] [Francoa Perez - den D]