John Tinger

Nevíme co dělat dál

25. prosince 2056, ráno
(hráno 8. září 2008)

Nějak moc jsme toho nenaspali, když nás dostihla divná mlha. Snažíme se dostat k džípu, ale ten je vzhůru kolečkama a zapresovaný mezi stromy tak, že jej neotočíme.  Chvilku tohle území bráníme, ale pak se objevuje duch indiána, který nás láká, abychom šli za ním. Tak jdeme.

Ocitáme se na mítince kterou známe, ale která je o hezkých pár desítek mil jinde. Je na ní vodopád a indián. "Vítala vás, já v noci mohl říct jen 100 slov - a teď jsem vyplýtval" řekl na přivítanou a dál zjevně musel pokračovat ve znakové řeči. Nějak moc jsem ji nesledoval, ani dnes jsem se vůbec nechytal, ale pak všichni nastavili dlaň, indián je přes ni fikl a nachytal krev do mističky. Přidal tam i svojí a během hodinky vyrobil mast, kterou jsme se měli namazat.

Bylo to hnusné a smradlavé, ale pak najednou Frank vykřikl, že kolem nás vidí modravou auru a dodal že už chápe co po nás indián chce. Jsme prý současně lovci a současně jako návnada na ony zbytky příšerky, která se velmi pravděpodobně mezitím zregenerovala.

Vracíme se zpět do mlhy a ta nás vyvrhla po chvíli v tom správném lese. Hloupé bylo, že mě nečekaně kousl štír do krku…

26. prosince 2056, ráno
(hráno 8. září 2008)

Probírám se hodně slabý a se zalepeným krkem. Prý když mě ten štír kousl, část mé aury zčernala a ten divnej štír mi v sobě údajně nechal potomka, kterého pak Ronald musel vyříznout. Rozhlížím se po okolí a zjišťuji, že jsme v dole a že tu nikdo kromě nás není. Je to tu opuštěno v poměrně velkém spěchu.

Když jsem se trochu sesbíral, a ostatní sesbírali něco málo majetku, mohl jsem všechny odvést do vesnice. Všechny dveře jsou pozotvírané, ale nikde ani živáčka. Tedy až na kostel, který je naopak pozavíraný včetně okenic.

Ano, právě tam byli vesničané a všichni byli napadeni oním štírem a už se i líhli potomci. Kostel je dřevěný, takže je jasné co budeme dělat - zapalovat kostel a střílet po přeživších… hm, vetřelcích?

26. prosince 2056, poledne
(hráno 22. září 2008)

Kostel shořel snadno, lidské mrtvoly také, ale přeci jen vetřelcům se až tak umírat nechtělo, někteří se dokázali z ohně dostat… Ale teď, když už je vše hotovo a my po jídle, takže můžeme vyrazit. Všichni až na Ronalda, který zůstane jako naše záloha zde spolu s Brendnem. Bude mít čas si vozidlo uvnitř poklidit a z donesených věcí vyrobit dezinfekci a další pomocné látky…

My jedeme džípem a míříme nejprve k dolu, ten však projíždíme skrz, neboť na jednom jeho konci je další vjezd. Za vjezdem je křižovatka a za křižovatkou, kterou projíždíme směrem "za světlem" tedy k horám, je zborcený skříňový náklaďák, taktak jsem se mu vyhnul. Zastavujeme v bezpečné vzdálenosti a jdeme to prozkoumat.

No nic moc, nějaké zásoby benzínu si bereme, ale známky boje nás děsí, zvlášť když náhle utichnuly i zvuky zvířat a šum lesa. "Takhle přišli ty potvůrky" řekl kdosi nahlas a proto začínáme chvátat. Frank si ještě vzal nějakou tu zbraň a pak už ženu džíp dál a dál…

Ve tři hodiny nás cesta vyvedla pod vrcholek místní hory a my můžeme vidět, že pohoří pokračuje dál ještě několika řadami vrcholů. Chvilku se rozhlížíme a pokoušíme se zorientovat, ale pak se shodujeme, že budeme pokračovat po jediné cestě, která tu je a jakoby náhodou vede stejným směrem, kde jsme vídali to velké světlo. Cítíme se ale nějak divně a nevíme proč, byl to dost divný a bohužel neurčitelný pocit. Jeden z nás se naopak cítí na vrcholu blaha a asi nepřekvapím, když řeknu že dotyčný s oním pocitem je Elvis. Pozoroval jsem ho asi deset vteřin a najednou jakoby někdo otočil vypínačem - Elvis doslova zvadl a na další dvě hodinky byl od něj pokoj…

Velmi pozdě odpoledne dojíždíme na křižovatku poblíž lesa a zde se rozhodujeme přenocovat, či jen minimálně povečeřet - pár lidí dělá tábor, pár jídlo a konkrétně Himitsu a Frank hlídají. Po necelých pěti minutách spatřují přicházejícího mexického vojáka, který nereaguje a prý je nakažený oním vetřelcem, takže ho rozstříleli. Až po tom všem si uvědomuji že absolutně netuším jak to jde poznat a tak se pro jistotu ptám. Frank díky amuletu vidí auru a ta je černá, ale my ostatní to můžeme vidět v očích - jsou prý celé černé. Ohlédl jsem se po Elvisovi a povšiml si, že se mu nějak přebarvují do černa. Hned mi došlo proč se k Elvisovi chová zbytek grupy poněkud ostražitě…

Voják nám ale napověděl, kterým směrem se máme vydat a tak tam i jdeme, dokud máme dostatek světla. Do patnácti minut nacházíme další důl - menší, ale zde se kopalo úspěšněji, neboť je zde vchod do krypty. Ten si hned fotím, to je asi tak jediné co mohu s obrázkovým písmem dělat. Luštit se mi ho nechce a při pohledu dovnitř krypty se mi nechce luštit ani ty desetitisíce obrázkových znaků, jimiž je chodba vedoucí kamsi dozadu do hory doslova popsána.

Zkoumáme rychle budovy - jsou rok, možná dva roky staré, uvnitř jsou indiánské deky, poměrně očekávatelně prosáklé krví. Za domky nás překvapila existence Heliportu… Ale což, informujeme Ronalda že jdeme prozkoumat kryptu a když se do určité doby neozveme, má vyrazit za námi.

Chodba vedoucí k vlastní kryptě měla jen osm metrů takže to šlo snadno. Uvnitř nacházíme kromě obvyklých ohromných misek na oheň také velkou sochu k níž je přiděláno velké kolo s několika znaky a naznačenou šipkou. Kolo má přesně uprostřed větší otvor.

Himitsu zkoušela s kolem i dírou nějaké věci, pak i my ostatní, ale nic a k další vlně pokusů se už nedostaneme, neboť se venku s přicházející tmou vynořili lidé či spíše to co z nich zbylo po napadení vetřelcem. Bojujeme s nimi ohněm i střelbou a vidíme, že jsou mezi nimi jak mexikánci, tak i indiáni… Bojujeme a hned po boji, který byl pro nás úspěšný, usínáme…

27. prosince 2056, 11 hodin dopoledne
(hráno 22. září 2008)

Budí nás Elvis a prý že hlídal venku a teď že se jde podívat jak je na tom naše auto. Když se za 45 minut vrátil, oznámil nám, že už auto nemáme. No nic no …

My jsme ale těch 45 minut nezaháleli, neboť si zcela jasně uvědomujeme, že krypta je na severní straně dolu, takže by nám mělo sluníčko přesně o polednách zasvítit až na sochu, což se skutečně za chvíli stalo. Z díry vyjel válec a zacpal ji. Co je ale důležité - je v něm výlisek napovídající, že do něj máme vložit jeden z našich amuletů - ten co jsme složili ze tří kousků.

Jakmile bylo vše na svém místě, začalo se kolo na soše samovolně točit a vzadu za sochou se otevřela stěna vedoucí do větší místnosti odhadem velká jako hřiště na staré sálové sporty a úplně uprostřed je malá pyramidka. Všude po stěnách jsou opět nápisy v obrázkovém písmu, ale nás zaujala taková drobnost - na pyramidě leží velká lebka, jakoby patřila jednomu z mumifikovaných strážných od nějž máme třetinu klíče co nás sem dostal.

Himitsu zkouší s lebkou manipulovat a sundala si přitom i svůj maskovací amulet, takže nás nejprve překvapila dvouapůlmetrová bestie a o pár chvil později i dva kolombijci s magickými schopnosti - vyslali proti nám zářivou energii, díky níž jsem já i Elvis zamrznuli v čase, ale Frank je mohl postřílet…

Po boji jdeme ven, ale tam nás pro změnu čeká šest mexikánců a jeden z nich jde k nám. Vypadalo to s námi dost bledě, protože náboje už prakticky nemáme, ale náhle pět mexikánců zemřelo velmi rychlou smrtí. Ronald, který nás přijel zachraňovat, protože jsme se mu "zapomněli" včera ozvat, je srazil radlicí a přejel, pro jistotu nadvakrát - podruhé na zpátečku, poslednímu mexikánci zlomil vaz Elvis. Na obojí byl dost ošklivý pohled…

27. prosince 2056, o dvě hodiny později
(hráno 6. října 2008)

Zatímco Elvis kompletoval osvětlovací agregát s reflektory, Frank kompletoval zbraně a ostatní lenošili, já dohlížel na Himitsu, která se pokoušela nějak mysticky spojit s lebkou. To se dělo tak, že z pohledu přízemního (tedy mého) prostě omdlela a dobře půlhodinu se neprobírala, ale to jsem tu už myslím popisoval.

V těchto chvílích jsem se cítil vždy poněkud méněcenný, protože jsem pro skupinu nemohl udělat nic užitečného, tedy kromě toho, že hlídám Himitsu, aby jí něco nepřepadlo nebo nesnědlo. Má to jednu malou výhodu - vím jako první co Himitsu v duchovních sférách vykoumala.

Když se probrala, ozřejmila mi, že ty desky uvnitř chrámu popisují sedm těžkých hříchů a jsou tedy spíše dokumentem. V první chvíli mi to nedošlo, ale byla to náhoda, že se u indiánů vyskytne sedm hříchů, které se ve stejném počtu vyskytují v angloamerickém světě od roku 600^[1] a říká se jim "Sedm smrtelných hříchů"? Otázka samozřejmě je, jestli to jsou stejné hříchy…

Elvis začal trpět schizofrenií nebo to tak začalo vypadat, protože nám nejprve řekl, že nám něco chce říct, aby pak hned nato sám sobě nahlas řekl, aby nám to neříkal. Jsem vyléčen oznámil nám Elvis a my mu museli dát zapravdu, všechny jeho šrámy byly pryč a Ronaldova práce to nebyla, ten nám totiž vysvětlil, že se Elvisovi mění DNA, ale že "to" už v něm není. Jediný "vizuální" problém jsou po tom všem na Elvisovi vidět černé žíly na rukou a oči černé víc, jak je zdrávo…

Zkoumání hrobky už nic nového nepřineslo…

To bylo dění z posledních dvou hodin. Nasedli jsme do Ronaldovo vozítka a dohadovali se kam to vlastně pojedem, když tu k nám přijela další grupa asi tří džípů a přijeli právě po stopách Ronalda. To mě mírně zmátlo, ale nakonec jsem si je přeci jen přiřadil k ostatním grupám co po nás jdou kvůli našemu přívěsku či snad lebce…

Z jednoho džípu vysedl muž v bílé košili a šel k našemu vozu, asi chtěl vyjednávat, ale George byl jiného názoru a odstřelil ho. Ostatní střílí po ostatních a Peter Mc Colin, na kterého nějak moc snadno zapomínám je spražil granáty… Jeden z mužů to přežil a tak ho ostatní chvilku vyslýchají než jim zemřel pod rukama… Poté odvážím celou grupu pryč odsud…

Někdy v pozdním odpoledni najednou George zařval že mám zastavit a couvnout kus zpět. Nemohl jsem si nevšimnout že mu pípnul satelitní mobil - nějakým zázrakem chytil signál družice, což bylo zvláštní, neboť stát Čili určitě neměl smlouvu se žádným operátorem, to by totiž byl signál všude. Nu, tady z nějakého důvodu na jednom místě byl, slabý, ale pro komunikaci s terminálovými službami to bylo dost dobré. George to tak i napoprvé zkusil, aby pak přeci jen se napojil on napřímo.

V Matrixu se objevil George jako starý dědeček chodící hodně pomalu a ještě navíc trhaně a skokově. Dokázal i něco málo zjistit, než jej začal pronásledovat červený robot, který ho prý obtěžoval i v Seattlu. Když shrnu veškerá zjištění co udělal George offline i online, vyšlo mi, že se neděje téměř nic nového - V Seattlu se blíží volby, divné vraždy pokračují a rozmáhají se i ilegální závody milionářů - těch co se jezdí na silnicích…

Nevíme co dělat dál a tak se nejlepší volba zdá být to, že si zajedeme k indiánovi pro odměnu a případně pro nějakou tu radu.

V podvečer dorážíme k lesu, odkud nás duch indiána vodíval za naším indiánským rádcem a tentokrát se snažíme k němu dojít sami podle GPSky. Což o to, šlo to dobře, dorazili jsme k jakémusi kopci vypadající jako malá sopka, přičemž GPSka tvrdila, že náš bod je někde uvnitř sopky. Nikde ale žádný průchod a na sopku se šplhat vůbec nedá. Potupně jsme si počkali na našeho průvodce a ten nás v noci provedl několika zatáčkami až do cíle. Přestože jsem úmyslně sledoval cestu za námi, přišlo mi, že se mi les za zády přetváří přímo před očima, jakoby za má záda přijížděly 3D kulisy.

Náš indiánský nemluvný rádce nás poplácal po ramenou a chtěl si vzít lebku, tu mu ale George nechtěl vydat. Z gestikulace jsem pochopil, že lebka patří všem indiánům v okolí - (vidím jen mnoho duchoidních indiánů a pak tohoto jednoho z masa a kostí), ale George se mu snažil vysvětlit že i on ji ještě chvíli bude potřebovat… Prý se nakonec dohodli, že nám bude lebka patřit ještě tři týdny.

Elvis ukázal svojí černožilnatou ruku tomuto indiánovi a opět proběhla vzrušená gestikulace, v jejímž závěru indián Elvisovi ruku usekl. Elvis v šoku utíká pryč, ale místní les je zacyklovaný do sebe, takže v jednom směru nám Elvis zmizí a přesně z opačného směru se vynoří. Elvis ostatně stále krvácí z pahýlu, takže běhá čím dál pomaleji.

Díky tomu si nemohl vyzvednout svojí odměnu - indián nad ním mávl rukou a cosi směrem k nám zagestikuloval, což jsem ale nepochytil. No zřejmě si odměnu nezaslouží. Já obdržel flakonek s růžovou tekutinou, George s modrou, Himitsu s červenou a konečně Frank s bílou a pak nás indián propustil.

První svůj flakonek prozkoušel Frank lokl si a sotva udělal pár kroků, byl úplně všem jasné, co se stalo - byl tak šíleně rychlý že jsme z něj viděli jen žíznivou čáru. Tohle zrychlení ale netrvalo příliš dlouho, takže velmi brzo po něm mohl upít lok ze své lahvičky George. Bylo vidět, že očekával supersílu, protože se pokusil zvedat naše obrněné vozítko, ale to nepřišlo. Pak zkoušel další věci a jako poslední zkusil obratnost či spíše neobratnost, protože si nožem přejel po ruce. A ejhle, nebylo žádné krvácení to až napodruhé, kdy si málem odřízl palec.

Pak najednou byl Himitsin flakonek v Elvisovo rukou a i on si dal jeden lok. V tu ránu upadl do bezvědomí jak jsme zjistili, Himitsu se z nějakého důvodu obávala, že obdržela jed, prý že možná minule indiána naštvala. Zbyl jsem tedy já se svým růžovým roztokem. Cucl jsem si a hned prozkoušel rychlost jako Frank, ale nic. Zkusil jsem všechny smysly, ale taky nic, a tak zkouším sílu na auťáku. Až tehdy jsem si uvědomil jednu zásadní věc - nevidím své tělo, jsem neviditelný. Neviděl mě ani nikdo z přátel. I mě ale tahle schopnost vyprchala a mohli jsme se následně shodnout, že jeden lok z flakónků působí na minutu a že máme zhruba dalších 19 loků.

Abych nezapoměl - Elvis se probral a šel říct Himitsu, že měl nějaký nadpřirozený vjem. Jaký - to nevím

28. prosince 2056
(hráno 6.října 2008)

Po vydatném spánku razíme hned ráno k pyramidám, tam snad najdeme klíč k našim úkolům, co tu řešíme. Přiznávám, že jsem v úkolech již poněkud ztracen, ale to je tím, že jsem nebyl osobně u přidělení úkolů (a pokud byl tak nerozuměl zadáním) a Ronald s Georgem se tváří tak nějak divně, že už tuším, že nám dosud neřekli celou pravdu o prvotním úkolu a dost možná nám i zalhali - protože pokud naším cílovým předmětem je opravdu lebka, pak Himitsu ještě nezemřela, jak jí vyhrožovali. Jenže ona ji ještě asi ani pořádně nepoužila, byť se o to už tolikrát snažila.

Nechci se ani moc dívat na Elvise, kterému už dorostla jeho useknutá ruka, ale vypadá fakt divně, jako by to byl ptačí dráp, tak jsou prsty pokroucené.  V duchu si říkám, že je pokroucená proto, že Elvis v sobě nemá potřebné živiny pro její správný růst, navíc k tomu všemu je ta ruka pohublá a zdá se i delší.

Nechci se dívat ani na Petera, který z rýže a cornflejků vyrábí základ nějaké výbušniny… Takže jedu připojený k autu přes RIG a vnímám jen signály auta a venkovní terén…

… takže bez dalších problémů a uklidněn dojíždím před další les, v němž máme ukryté ono údolí se třemi pyramidami a bez dalších nehod se dostáváme až k začátku tajné chodby, kterou jsme před pár dny úmyslně zasypali. Při pohledu do údolí si gratulujeme hned ke dvoum věcem - že jsme tu chodbu zasypali a že jsme ji dnes okamžitě nezačali pročišťovat. Celé údolí je totiž plný škorpionů, kteří se snaží dostat ven, ale naštěstí jim to nejde. Přemýšlíme co dál, hlavně jak sejít dolů a přežít…

George to teoreticky vymyslel ve spolupráci s Peterem - letecký benzín rozlitý nad údolím by měl udělat své. Naštěstí pro nás útlocitné tu kolem létají jen vojenská letadla a podle letového plánu to poblíž poletí i cisterna. Vracíme se proto k autu a pak jedeme kus do pouště a tam připravujeme vysílání pro letadlo, které má zmást nejen navigační systém letadla…

Dál není hra odehraná…

[1] sedm těžkých hříchů: Pýcha • Lakomství • Závist • Hněv • Smilstvo • Nestřídmost • Lenost a jejich opak: Pokora • Štědrost • Přejícnost • Mírumilovnost • Cudnost • Střídmost • Činorodost