Valibuk Mrkvička

Příběh o hořící svíčce

10. listopadu 2013, město Ater
(hráno 27. prosince 2013)

Dnes jsem dokončil kompletní výcvik na bojového bojovníka a vše se vrátilo do normálních kolejí. V tomto období budu mít službu v hospodě.

20. listopadu 2013, město Ater
(hráno 27. prosince 2013)

Dnes vybubnoval místní tambor: "Z vůle markraběte sira Balanara byl dnešního dne ve městě Ater vytyčen pozemek ke stavbě velkolepého chrámu. O půlnoci jsou zváni všichni obyvatelé ostrova Kirin k slavnostnímu položení základního kamene. K poklepání stříbrným kladívkem se uvolila kněžna Valerie, která za tímto účelem přijela dnes z Plexisu. Tato mecenáška zve všechny ke slavnostní tabuli!"

Platí to kněžna Valerie, takže proč ne, něco málo jídla půjde na oslavu z naší hospody…

21. listopadu 2013, město Ater, krátce po druhé snídani
(hráno 27. prosince 2013)

Včera se pilo, hodovalo a každý si směl odnést z hostiny domů to, co unesl, takže jsem pro sebe a pro hospodu odnesl nějaké poživatiny, které (obvykle) v hospodě nevedeme. Sám jsem také mnoho ochutnal, takže mě teď ráno docela bolí palice, přesto se mi podařilo vstát jako prvnímu, když nepočítám strejdu Parcifala, který je zvyklý ze své práce alchymisty také ochutnávat…

Co mě naopak rozveselilo bylo to, jak kaprál Eldar protáhl ústa, když zjistil, že první kamenná stavba nebudou jeho městské hradby, ale právě tento chrám.^[1] A jaká bude jeho nevole do roka a do dne, kdy  budou hotovy základy a za rok a jeden den (22. listopad 2014) proběhne zasvěcení (nedostavěného) chrámu a kněžnou Valerií budou pozváni významní představitelé Plexisu včetně všech žijících služebníků Pána snů.

Ke snídani si dávám česnečku s topinkou, a přemýšlím, co bych tak asi měl dělat a než jsem jí dojedl, tak vstal i můj bratr Žrot a strejda Jack, všichni se tváříce, že by nejraději vyšli někam do přírody a hospodu otevřeli až večer. To se nám zřejmě i povede splnit, neboť náš strážce kasy Berilac spí tak nahlas, až pavouci padají ze svých pavučin. A tak lehce poklízím nálevnu, abych měl u Berilaca “fóra”, Parcifal pak správně nastavuje naši sklepní chladničku. Pak mi to došlo: Mě vlastně skončila služba, teď budu mít pár dnů volna!

Dnešní lodí připlul i náš další strejda, loutnoherec Jeremiáš Mrkvička a právě teď dokázal najít naši hospodu. My mladí si jej nepamatujeme, takže až když promluvil Jack a Jeremiáš mu odpověděl, pochopil Jack kdo to je a zaúpěl. To já s Parcifalem taky, protože u toho Jeremiáš zahrál na loutnu.

Bavíme se s Jeremiášem u stolu o tom co prožil, ale nedopovídáme to, neboť cítíme slabé chvění země a Parcifalovi se ohnuly chloupky, což se mu stalo naposledy ve škole, když se “vylila” nádoba s čirou manou. Parcifal se hnal sbírat manu, ale nedoběhl neboť se na stole objevil dopis s nějakým ornamentem.  Jack nám ho přeslabikoval, neb byl psán starohobitštinou. Byl od nějakého našeho příbuzného, který, aby měl klid po smrti, nám nabízel dobrodružství a zisk nějakých dvou předmětů. Bylo na to potřeba znát hodinu narození poslední dcery (Teto Malomilko? jsi vzhůru?)^[2], ode mě tkanice ze zbroje, od Jacka křesadlo, jímž bude muset křísnout Žrot jako nejmladší účastník výpravy.^[3]

Bohužel je deset hodin a ono křísnutí mělo proběhnout v hodinu narození poslední dcery, což dle tvrzení Malomilky, kterou jsme identifikovali jako nejmladší dívku rodu, bylo v půl osmé ráno - tedy akorát na snídani, jak sama vesele poznamenala. Máme tedy necelý den na přípravu předmětu, jež nám onu cestu otevře…

Parcifal šel k alchymistce pro suroviny, jež mu chyběly, každému  z nás vyškubl hrst vlasů a jal se vyrábět magickou svíci.  Jack se Žrotem a Jeremiášem myjí na pokyn Berilaca nádobí a já se jim posmívám z krásně zametené nálevny…

Po obědě je vše hotovo a tak řešíme nepodstatné drobnosti pro naše očekávané dobrodružství - Žrot si uvědomil, že by to chtělo nějaké pole na pěstování tabáku, ale to bude asi stát peníze. Jeremiáš se tváří, že by se mohlo udělat na tajňačku pole na druhé straně ostrova, ale Parcifal zřejmě správně tuší, že markrabě Balanar ví o všem, co se tu šustne.

Po svačině si jdeme balit, pořádně jsme se navečeřeli a pak jsme s Parcifalem šli na alchymistické suroviny do lesa, Jeremiáš šel zpěvem a písní hranou na loutnu lákat lidi do hospody. Povedlo se mu sehnat o čtvrtinu víc lidí než obvykle, útrata se zvedla o 20 stříbrných. Ale dost lidí odešlo velmi brzy, protože byli utahaní ze stavby města. Já, Žrot a Jack mezitím doprovázeli Parcifala při sběru surovin…

Než jsem se na sběru surovin rozkoukal, měl jsem v těle bodlinu přerostlé krysy (čti: dikobraz), a než jsem vzdechl bolestí, měl jsem v ruce lucernu a koukal se na Žrota a Percifala, jak s tím zvířetem bojují… Héééj, bojovník jsem tu já!

Jack se čertil, že jsme to zvíře nemuseli zabíjet, nýbrž jsme to mohli obejít a dojít k pařezu, kam se hnal před chviličkou Parcifal. A Parcifal tam opravdu nějakou tu surovinu našel.

22. listopadu 2013, město Ater, krátce po svítání
(hráno 27. prosince 2013)

Ráno jsme vstali včas, i na rychlou snídani se dostalo. (Tu druhou si dáme až na cestě). Svíčka byla zapálena a pak se stalo něco neuvěřitelného - plamínek svíčky seskočil a popošel ke zdi, kde začal nasvěcovat dveře na stěně, kde jsme žádné dveře nikdy nepostavili. Je na nich masivní zámek, který začal odemykat kouskem drátu Jeremiáš. Povedlo se mu to za pouhé dvě směny…

Dobrodružství první - srub v lese

Za dveřmi je les a Jack vběhl po tomto prvotním zjištění dovnitř. Následovalo jej světélko, takže dveře už vidíme velmi špatně. Vběhli jsme proto dovnitř, Jeremiáš dveře zavřel a naštěstí po jejich dalším, tedy kontrolním otevření opět vidíme hostinec, což nás uklidnilo. I zde v lese je ráno, takže svítí sluníčko a to nás uklidnilo ještě víc… Jeremiáš preventivně dveře zamknul. V ”podzemí hospody” jsme: Valibuk, Žrot, Jack, Parcifal, Jeremiáš, Theodor a Berilac.

Jdeme poté kousek lesem, slyšíme klasické zvuky lesa, nikoliv lesa Kirinského. Les řídne a my vidíme polorozpadlý stůl v nějaké definitivně rozpadlé chajdě. Na stole leží hadrová panenka ve velikosti skutečného hobita a vedle ní leží nějaká speciální dýka se zaschlou krví. Na dýce jsou vyobrazeny symboly, které mi nic neříkají, prostě nějaké runy.

Protože svíčka nic nového neukazovala, sfoukli jsme ji. Nic se nestalo.

Nastal čas na druhou snídani a na dohadování, jestli se po nás chce, abych se tou dýkou řízli, nebo jestli máme píchnout do té panenky. Ta má několik vpichů a některé z nich taky vypadají, jakoby byly od krve. Panna samotná je hadrová, vyplněná slámou.

Tu se ozval skřípavý hlas:"Rumbále Bramoráte, ty nemáš dost, ty se zase vracíš? No jak myslíš.”  Pak bylo slyšet zahrčení kamene třeného o kámen. Vzadu, kde končil dům a byl i ovocný strom (nyní zplanělý a zestárlý) je jakýsi hrob, z nějž vylézá kostlivá ruka a za ním celá kostlivá postava velkosti trpaslíka a nebo hobita. pak začala něco ráchat něco v hrobě. Parcifal zkusil bodnout do panenky do oblasti sedinky a kostlivec ošklivě zařval. Zřetelně byl kostlivec nějak s panenkou spojen.  Trochu jsem se nad tím ještě víc zamyslel a ztratil tak nit příběhu…

"Já jsem býval hraničářem, ne nekromantem Bramboráte Rumpále." vrátila mě slova ne zcela zemřelého hraničáře (tedy ne kostlivce!) do víru současného dění a vrhl se po nás se zapáleným hořícím chodeckým mečem. Žrot zareagoval nejsprávněji a bodl do panenky tak, že kostlivec upadl. Při té příležitosti zjistil, že v panence je cosi schováno, což o chvilenku později obyčejnou dýkou preparuji, zatímco Parcifal drží kostlivce při zemi.

Nalezl jsem nějaké kamenné vejce, jež je otevírací. Zjevně něco skrývá, takže jsem to vajíčko otevřel. Kostlivec vzdechl “Děkuji” a přestal se hýbat… Než jsem se rozkoukal, měl Jack dýku a vejce u sebe v kapsičkách, zřejmě připraven ji odevzdat u Balanara a vyzískat peníze na přístavbu hospody. Jeremiáš mezitím prozkoumal nějaké ty věci lidí, co tu žili…

Po uložení kostí do hrobu - napadlo to Jeremiáše - dostal od jabloně zvláštní bonus o jehož fyzickou část se s námi podělil. Byla to stříbrný lístek vypadající jako list z jabloně - Každý z nás dostal jeden…

Dobrodružství druhé - voda v podzemí

A opět Jackovým křesadlem Žrot zapálil svíci, plamínek se opět oddělil a začal ukazovat kamsi do dáli. Když jsme se za ním vydali, plamínek opět popošel a to vše se dělo dobře…osm kroků. Pak plamínek osvětlil kamennou stěnu.

Žrot má dneska dobrý den. "Dveře, kterými jsme prošli poprvé byly původně do tohoto srubu" - řekl nám totiž a měl opět pravdu. Teď vidíme v trpasličích číslicích čtverec s čísly od jedna do devět. Pod ním jsou tři vrypy s čárkami vypadající jako nápověda 1, 3, 7. Parcifal zmáčknul jedničku, nás to přesunulo pod nějakou horu, ale současně nás cosi zranilo - nějaký vyšlehlý blesk. Žrot se tvářil, že na to přišel. Chybějící prvočíslo v nápovědě je prý pětka a to by se mělo zmačknout. Parcifal ji zmáčkl… a začala se otevírat skála. Ufff.

Z patnácti centimetrů svíčky jsou v tuto chvíli uhořené čtyři centimetry, viditelně když nám svíčka ukáže cestu, tak odhoří jeden centimetr. Když tu cestu pak použijeme odhoří druhý. Není to tím, že bysme svíčkou svítili dlouho, prostě z ničehož nic po nějaké naší akci odhoří centimetr. Každopádně ji poctivě zhasínáme jen chvilku poté, co se plamínek na svíčku vrátí.

Chodba, v níž postupujeme je jednoznačně vymleta vodou a proto taky jde z kopce. Pak pomalinku lezeme do vody a když ji máme po pás, jsme v nějaké menší jeskynní prostoře. Já jdoucí první a Žrot svítící lucernou díky tomu světlu nevidíme to, co vidí ostatní v hlubině. Nějaké malé světélko svítí v hlubinách a alchymista Parcifal se rozhodl vskočit do hlubiny a potopit se tam k tomu světlu…

Parcifal se potopil a nalezl skleněnou rakev, v níž leží hobití žena a vypadá to, že spí. Tři ryby ochránkyně vypadající jako zubatky se ženou po Parcifalovi, jakoby tu rakev chránili. Jeremiáš si mě přivolal a společně se Žrotem, který se taktéž připojil, vlečeme Parcifala ven. Je to takový pohled, jakoby Parcifal neuměl pořádně plavat, ještě že se nechal v prvopočátku toho potápění uvázat na provaz. Inu Bramboráti, nikdo je neučil plavat. To my Mrkvičkovi…

Jeremiáš se Žrotem vymysleli taktiku, v němž měla svůj díl šunka dědy Theodora, háček a provázek. Ryby se hnaly na maso a Žrot s Jeremiášem je střelili z kuše.

Dolů k rakvi jsem se potopil já. Rakev je opravdu skleněná, na jedné straně má pantíky a pod rakví je cosi, co vypadá jako světélkující zelený balonek. Nějak se mi to nepozdávalo a tak jsem vyplaval nahoru a popsal to všem. Žrot, který jedl už opravdu vše na to znovu přišel. Prý je to velká žravá ryba, která na tento ocásek rostoucí z hlavy láká jiné ryby, které pak žere. Otázka zní co teď?

Vyřešili jsme to po předobědové svačině. Děd Teodor, ač neumí plavat se vrhl se svým kopím do vody a já, abych jej zachránil, okamžitě za ním i s nějakou holí a nabodlým masem. Taktak jsem se neutopil a ani Theodor ne, stihli jsme si to s rybou vybojovat na jedno nadechnutí. Nakonec jsem si pěkně lokl, protože mě brzdil při plavání na hladinu zachraňovaný Theodor Bramborát, protože sebou táhl kopí s nabodlou velkou rybou…

O hodinu později je rakev venku. Leží tam hobitka opravdu ve skleněné rakvi a se vzduchem. Jsou tu tři zámky a Jeremiáš se je jal prozkoumávat, jestli v nich není past. Parcifal to zkoumal také a podle něj je celá rakev magická. Zřejmě to magično způsobil pečetní vosk s runami, jimiž jsou zámky respektive otvírátka zámků oblepeny.

Žrot si znovu dal dvě a dvě dohromady a odloupal pečetě v tom pořadí, v jakém jsou nakresleny na dýce. Ozval se sykot nějakého plynu, jež je nazelenalý a po odemčení posledního zámku se to stalo. Krásná hobitka se proměnila ve hnusnou zombii a vykopla odemknuté víko.

Zombie zařvala ošklivou hobití nadávku a pak dodala: “Rumpále Bramboráte, tohle si spolu vyřídíme” Jednoznačně takto oslovuje osvobozovaný tvor toho, co drží v ruce dýku, jak jsem si právě uvědomil. A taky na něj útočí.

Mě uzmul Parcifal z ruky mou kuši, kterou jsem chtěl použít, a vrazil mi do ruky meč bastard, který předtím uzmul první oběti našeho pra…pradědy. Sekl jsem s ním do zombie dvakrát a opravdu pouze tento meč, který si ještě zachoval magické schopnosti, ji zraňoval. Po mé druhé ráně zombie vydechla krásným ženským hlasem “Děkuji” a rozpadla se v prach. Nastal čas vyléčit raněné…

Dobrodružství třetí - vyhlídka na skále

Žrot znovu rozkřísl plamen na svíčce, ten seskočil ze svíčky a navedl nás naštěstí suchou nohou ke stěně, kde je ve svitu svíčky vidět magický portál. Portál vede na místo, kam je možno přijít pouze vzduchem (anebo portálem…)

Prošli jsme do pukliny ve skále,která je uzpůsobena jako hobití nora. V jednom z výklenků je plně zásobený špajz, v druhém výklenku pak nějaké lékařské(?) náčiní, Zde je vidět i knihovna, ale veškeré knihy jsou spáleny kromě jedné mírně ohořelé s názvém “Základy nekrohobitštiny”. V dalším výklenku je jednoznačně odpočívající místnost se šesti skleničkami a listem papíru. List je zatížen maličkým stříbrným klíčkem.

Zdá se, že někteří z vás se dostali až sem. Už se dozajista cítím lépe. Přichází čas na první odměnu. Dopis dál nepokračuje a na tom místě ležel stříbrný klíček. Rozdělujeme si celý hobití byteček a každý prohledáváme kousek.

V malé kuchyňce, u polen na přikládání, jsem si všiml klíčové dírky, proto volám ostatní. Vrazili mi do ruky klíček a tak skrýš odemykám. V první části je nějaká kartička s nápisem a vzadu nějaké chrániče ramenních kloubů, jež jsou docela zdobné. Na cedulce bylo napsáno: "Bramborátovi chrániče - artefakt" a nějaká další písmenka. Mrkl jsem jednou, kartička i chrániče tam byly, mrkl jsem podruhé a Jack Mrkvička cosi uklízí do brašny a já vidím prázdnou skrýš…

Jídlo a pití zde bylo velmi chutné a tak jsme si odpočinuli a popřemýšleli nad mapou, kam nás kouzla přenášejí, takže si děláme značky na mapě Kirinu v místech, kde jsme byli. Jako bychom postupně stoupali do ucha Kirinovo jednorozčce od lesa s jezerem. Parcifal s Jeremiášem mezitím uvařili naše masožravé ryby…

Dobrodružství čtvrté - jablka v jezeře

Po jídle nás znovuzapálené světlo svíčky tentokrát navedlo nad sráz a portál se otevřel pod ním. Jack tam skočil první a já druhý a měkce jsme přistáli v trávě u jezera. Otázka je, u kterého…

Naši otázku vyřešil opět Jeremiáš. Hbitě vylezl na nejbližší strom a upřesnil naši polohu mezi sopky na sever a skály na východ, tedy  opět k menšímu z jezer jihovýchodnímu. Viditelně naši pra…prapředci žili zde na ostrově před jeho potopením v jeho severní části a pak přešli na Plexis. Zdá se tedy, že jsme nepřímo potvrdili, že rod Bramborátů je stár nějakých 2400 let, spíš více, protože dle pana Modřinky(*) se někdy v té době tento ostrov potopil. Prohledáváme okolí, někde tu musí být další pozůstatek působení Rumpála Bramboráta…

Nějaký mladý hobit v klobouku a s kopretinou v koutku úst si tu debužíruje a pohvizduje si. Hodil naším směrem jablko jemuž se Parcifal obratně vyhnul. “Pravej Bramborát by to chytil”, zaslechli jsme hobití hlas. Na to jsme zareagovali i my ostatní, co jsme hobita ještě nezbystřili.

Nastala další diskuze s tímto mužem, ale nechtějte po mě ji zopakovat. Jediné co stálo za zapamatování je to, že za znalost našich jmen se odměňoval čerstvými jablky. Já mu své jméno neřekl (a se mnou asi dva další hobiti), tak nějak nějak jsem šestým smyslem pocítil, že by to nebylo dobré, kdyby mé jméno znal.

Pak se to trošku začalo vymotávat, první z (veřejných a navíc nepovedených) výtvorů Rumpála Bramboráta byla samotná Rumpálova dcera - ta žena v rakvi a toto je ten druhý (o něco povedenější), její ženich. Tento mužský výtvor zabil Rumpála, takže teď tu máme dva muže, kteří jsou zabiti tak nějak napůl, nemohouc najít klid. Abych to upřesnil - Rumpál jim ke sňatku připravil svatební dar “lásku, trvající věčnost”. Když se však Rumpálovi nepovedlo proměnit svou dceru v myslící neživou bytost, byl tímto mužem proklet a toto prokletí drží duši Rumpála na našem světě.

Chvilku jsem nad tím přemýšlel a uvědomil si, že postupně narážíme na čím dál mocnější nemrtvé. Platí-li to, co nás stihli naučit na bojišti, tak nejslabší bývají kostlivci, pak zombie a co bylo to třetí? Upíři??? Tak tohle by byl býval mohl být upír, ale je to spíše prokletý, protože upír by zde na slunku asi velmi rychle zemřel…

Úkol, který vykrystalizoval pro nás byl následující. Pohovořit s tímto mužem tak, aby dokázal odpustit Rumpálovi, který udělal mnoho chyb a byl zjevně nekromantem. Také slova tohoto “upíra” že byl znovuoživen plamínkem před chvilkou dávají smysl, ta podivná svíčka co nás provází jej znovuoživila v okamžiku, kdy první z nás prošel portálem sem..

Pokud to tu nevyřešíme, pak máme problém - má totiž chuť na lidské maso a klidně bude rabovat hroby v Ateru, jak sám přiznal. Tím Jackovi zaskočila kolečka a vykřikl GHŮL. (Aha, chyba, další chyba mé chabé paměti - po kostlivcích a zombiích jsou nejdříve ghůlové…)

Berilac se s ním dal do řeči a postupně se ho snažit dotlačit k odpuštění, ale onen ghůl se dostával do zuřivosti, neboť jeho bezmezný vztek mu viditelně nedovoloval dojít k odpuštění. Začal jsem si připravovat meč, proběhla nějaká němá gestikulace, jako že ještě neee, nebojovat, ale Jack bodl jako první a já dosekl jako druhý (a Parcifal jako třetí). Pak se po nás ghůl ohnal pařáty…

Po krátkém boji Berilac získal ghůlův přívěšek a my ghůlův život, ozvalo se vydechnutí a asi se i ozvalo “Děkuju” ale to v ryku boje nebylo rozumět. Ghůl se rozpadl v prach…

Každopádně jsme získali dva mocné předměty, naše mise je proto asi na konci. Anebo nás čeká finále s Rumpálem. Byla opět zapálena svíce a plamínek nás navedl k čerstvě vonícím dveřím. Byly to dveře z našeho hostince, kde se scházejí naši hosté k večeři a ti mají šok, neboť nevidí dveřmi své město ale les. Berlilac dveře zavřel a pak znovu otevřel. A právě to zavření zničilo svíci v Žrotovo ruce a venku za dveřmi se ukázalo město Ater.

Pro jistotu, aby si lidé nepamatovali že jsme přišli zvenčí z lesa jsme vyhlásili půlnoční panák pálenky zdarma.

Dále není odehráno

připraveno:

21. listopad 2014 - hotovy základy chrámu, zítra bude první bohoslužba.

V den výročí položení základního kamene bude dívka, jež pannou je, přivázána na oltář a zde zůstane až do dne bílého - říká se mezi lidem….

22 listopad 2014 - den bohoslužby v novém, zatím nedostavěném chrámu

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] O čem se nemluví - kněžna Valerie ve své nedozírné prozíravosti již před pár měsíci začala skupovat všechny osobní předměty válečníka Lemona, ke kterým se dostala, než došlo k jeho nanenebevstoupení.

Tajná poznámka o které se již vůbec nemluví. Pokud by služebníci pána snů přinesli nějakou věc z míst, kam se nechodí, kněžna by to velice ocenila. starosti jí činí, že se nedostala ke svatým ostatkům, neboť nezbyly žádné svaté ostatky, které by zavřela do oltáře)

[2] Tím, že dopis četli Mrkvičkovi, tak to padlo na 25 letou Malomilku a absolutně nikomu, ani gamemasterovi, nedošlo, že nejmladší dcerou je Narcisa Bramborátová s věkem 15-ti let.

[3] Můj bratr Žrot s větou - Bylo na to potřeba znát hodinu narození poslední dcery (Teto Malomilko? jsi vzhůru?), ode mě tkanice ze zbroje, od Jacka křesadlo, jímž bude muset křísnout Žrot jako nejmladší účastník výpravy - nesouhlasí. Dle něj měla znít: Bylo na to potřeba znát hodinu narození poslední (dle překladu spíše nejmladší dospělá žena) dcery rodu (teto Malomilko? jsi vzhůru?), tkanice ze zbroje od nejsilnějšího z rodu (tedy ode mě Valibuka), od nejstaršího z rodu - dle překladu nejrozumnějšího) křesadlo (strýček Jack), jímž musel křísnout nejmladší syn z rodu (Žrot). Každopádně zmatek vznikl tím, že hráči na hru přicházeli postupně, takže se pozice nejstaršího (přítomného) měnila poněkud častěji, než bylo zdrávo :-)

[4]