Nový ostrov

Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava utajuje vše kolem městských avatarů a starousedlíků, včetně své "noční" práce.

6. července 2013, krátce po půlnoci, před Cedrovskou bránou na Hator
(hráno 14.července 2013)

Zemětřesení doznívalo ještě asi tři směny, otřesy byly stále slabší a slabší, takže jsme se v poklidu skládali ke spánku, ale zjevně to, co se dělo, nedalo spát mnoha lidem.

Ještě na obloze jsme si všimli, že zemětřesení přichází z moře od severozápadu a teď tímto směrem létali na orlech nějací trpaslíci či co, taktéž i směrem zpět, což se mi moc nelíbilo. Pokud jsou to plexisští, tak budiž, ale jestli jsme spolu s drakem neuvolnili i část trpasličí armády…

Uvažovat nad tím nešlo, protože naší skupinku, tedy mě, Sarah, Larima, Konrika a Velemonta postupně našel člověk alchymista Pidla, bojovník Connor, můj spolupracovník a místní občan elf Magog a na úplný závěr i baron Balanar. Velemont a Konrik raději směřovali do Cedrova uzavřít si nějaký úkol, aby se k nám vrátili s jasem v oku.

Do osmé hodiny ranní se nám tu docela dost hustě pomnožily pověřovací dekrety, snad každá dvojice či jednotlivec nějaký měl. Když to vezmu popořádku zhruba tak, jak zřejmě vznikaly, tak úplně první dekret byl vydán cechem hraničářů pro Velemonta a Konrika a říkal, že mají právo a povinnost jít na nový ostrov a zmapovat jej. A případné hraničáře zde žijící pojmout pod cech a velení kaprála Lukáše.

Druhý vzniknuvší dekret dostal "dobrovolně" Balanar na sněmu druidů, jež byl svolán a byli zde všichni druidi. Byl zde dokonce i samotný vévoda Sixel^[1], který mu dekret předal. Má zabrat ostrov po sedmi dnech pobytu na něm, celým jménem vévody z Plexisu a to tak, že na středu ostrova vztyčí vlajku. Respektive zabrat jej má ihned, ale musí na něm 7 dnů vydržet, aby to bylo dle práva uznatelné. To trošku Balanarovi zamotalo hlavu, protože si nebyl jist jestli nějaké jméno vévody Sixela mu nechybí. Poradil se o tom se mnou, ale ani já mu nedokázal bezpečně pomoci, protože mě akorát napadaly veškeré přídomky za jménem, tedy různé Saxisovy tituly.

Pro třetí dekret si nás povolal Pán snů, ale obdržela jej jen Sarah, která byla dočasně zproštěna služby na Plexisu a byla povolána do služby nad novým ostrovem s tím, že má sehnat minimálně dva členy hlídky kteří tam budou sloužit, ale klidně tři. Je jedno, v jakém pořadí je přijme, první příchozí bude mít plný výběr pozic, druhý pak menší a třetí bude nucen vzít zavděk posledním volným místem. Hlavně je nemá přijímat zde na Plexisu, aby ani na kratičký okamžik nevznikla nerovnováha. Když je přijme na novém ostrově rychle, možná získáme převahu na Slunečňáky a nějaké ty volné duše k tomu, byly-li by na ostrově.

Čtvrtý dekret získal Larim, ale přiznal se k němu až dodatečně později (ale dříve než jsem začal zapisovat dnešek), od samotného generála Mudra, prý z ostrova my ostatní nemáme nic odnášet. To zavánělo další částí královské zbroje…

No a konečně poslední dekret jsem dostal já, byl také od vévody Sixela. Asi tak v osm hodin jsem dostal telepatický kontakt a měl jsem se sám odplížit 300 sáhů na severozápad. Učinil jsem tak a šel daným směrem, aby mě vévoda načapal a zakašlal na mě za mými zády, neboť jsem jej přešel.

Tenhle dekret byl pro mě tím nejrozporuplnějším, ale zároveň nejpodivnějším. Zněl takto:

Sir Modřinka z Bíleho Kamene plní tajnou misi z vůle nás, vznešeného vévody Sixela, svrchovaného vládce a pána ostrova Plexis.

Tímto dekretem nařizujeme všem svým poddaným poskytnout jmenovanému veškerou podporu a pomoc o kterou požádá bez ohledu na její cenu, či ztráty

[škravopisný podpis]

Mým úkolem bylo najít nějakého Starousedlíka, jež na ostrově jistojistě bude a získat jej pro spolupráci s vévodským dvorem. Dost jsme se s vévodou bavili na téma jak asi bude vypadat, jestli to bude dítě a tedy budoucí město, nebo naopak někdo starší, pokud se ostrov vynořil z hlubin opakovaně (zatím jsou zprávy z leteckého průzkumu ostrova rozporuplné a signalizují, že ostrov je zalesněn). Nesmím zapomínat na dvě různé podoby, takže tím Starousedlíkem může být naprosto kdokoli či cokoliv. A součástí úkolu je i podpora Balanarovi, aby mohl velet výpravě. Což i chápu, protože je nás tu s dekrety fakt hodně, ale je tu jedna výjimka. Balanarovi se mohu vzepřít, pokud by jeho pokyn šel proti Starousedlíkům, o kterých neví.

Vlastně tu byl ještě jeden dekret, který mi přivezl Magog, ale do našeho případu s novým ostrovem nezapadá. Tedy kromě hraničáře Magoga, jemuž jsem doporučil, aby jel s námi.

Jenže naši hraničáři Velemont a Konrik ještě nemají své psy, jež hlídá kdesi Oblázek u Hatoru, takže jsme se rozhodli, že se na moment rozdělíme, ale sejdeme se u hraničních kamenů Evelinu (čti: mimo dostřel katapultů) a pak všichni co nejrychleji půjdeme do přístavu. Ne, že bychom se báli Starousedlíků, ale přeci jen reakce jen necelý den po propuštění Komodorského draka nemusí být úplně přívětivá, zvlášť když v tom uvěznění měla prstíky Evelinka…

Celý zbytek dne cestujeme po ose Cedrov-Evelin, tedy kromě hraničářů, kteří si udělali kvůli svým psům odbočku přes Hator a jeho okolí, naštěstí díky umu zrychleného hraničářského přesunu to zvládnou stejně rychle pěšky, jako my v kočáře.

Po snídani a ranní meditaci vcházíme v plné síle do Evelinu a co nejkratší cestou do přístavu. Co tak mohu soudit, tak pár Starousedlíků venku bylo a neschovávali se přede mnou, ale já si jich nevšímám a dělám že je nevidím. Mám věru proč, pár lidí z naší velké družiny o nich nemá ještě ani páru a při tom by mělo zůstat.

Každopádně Sarah se pustila do svého úkolu s vervou a ještě před naloděním na loď měla prakticky hotovo - první pozici půlnočňátka - bojovníka - nabídla Larimovi, na druhou pozici -kouzelníka/kněze - navrhla Tondu Ofekovského, se třetí uvažovala s alchymistou Pidlou, tedy za předpokladu, že na místě nenajde lepšího kandidáta, což by teoreticky možné bylo, neboť pokud se ostrov znovuvynořil a byl doteď někde zaklet v čase a prostoru, pak by tam živo být mohlo. S Tondou a Ofekem se pomocí klepadla spojila hned teď, za tři dny nám Ofek Tondu pošle přímo na místo.

Plavba na škuneru Sardinka (tedy lodí s nízkým ponorem na níž jsme svého času už jeli na podobnou tajnou misi a se slabším vojenským vybavením) a kapitánem jež se jmenuje Vikomt probíhala od devíti ráno do nějaké páté odpolední, tak blízko se nový ostrov zjevil. Kolem něj krouží vojenské loďstvo Plexisu a hlídá…

My jsme dostali nepromokavý vojenský batoh se zásobami na týden, náčrtek mapy ostrova a prý kdy nás mají vyzvednout. Vzhledem k Balanarovu hlavnímu úkolu navrhuji více jak sedm dnů, konkrétně osm, abychom měli jakousi rezervu a Konrik, jež bude naším hlavním kartografem pak vybral místo na protilehlé straně ostrova, jež vypadá přístupně.

"Jakousi náhodou" (čti: námořníci pár z nás méně chápavým zastoupili cestu nebo natvrdo podrazili nohu) vystoupil na břeh první Balanar a pronesl větu očekávanou, tedy že ostrov zabírá jménem vévody Sixela. Povšiml jsem si, že i přes kratičkou návštěvu v knihovně Evelinu nepřidal žádné jméno či titul oproti mé domněnce a textu v dekretu. Každopádně naše loď a pak i ostatní vystřelili oslavnou salvu. Hm, pokud tu už někdo na ostrově je, tak teď už o nás jistojistě ví.

Teprve pak jsem v loďce vstal já, uvázal si na hůl vlajku Mormonů a po vystoupení zaujal přesně tu samou pózu co Balanar… a nepronesl nic, protože jsem smíchy nemohl :-)

Přistáli jsme na hranici lesa a vysokých hor, lezeme tedy do lesa, kde si připravujeme základnu pro další průzkumné cesty, a ve volných chvílích je nad nákresem ostrova i plánujeme. Někdy v té době odmítá Larim možnost stát se prvním Půlnočňátkem na tomto ostrově, proto Sarah zahajuje přístupové hovory s Konrikem.

První smůlu na ostrově měl Magog, neboť když všichni sbíráme dřevo, objevil, že nás obkličují tři lvi, respektive dvě samice a jeden (líný) samec na středu. Byl z toho tak polekaný(?)^[2], že odhodil dřevo a couval do tábora, takže se vyjednávání se lvem a lvicemi ujal Konrik. Bylo to očekávatelné, lvi mají hlad a my jsme na jejich lovišti. Tady nám pomohl Larim a na svém ubrousku vyčaroval kus syrové flákoty. Tím se provalilo, odkud celé měsíce u aradeiridů bral své klobásky, zatímco aradeiridé nám nabízeli jen mořskou stravu…

A když už mluvím o komunikaci, tak Balanar ve smíšeném lese našel nejstarší strom, což byl Cedr a promluvil si s ním, strom nám potvrdil domněnku o tom, že se ostrov znovu vynořil. Balanar dokonce udělal rychlý test, když stromu začal navrhovat určitá jména druidů a na jedno z nich se strom takříkajíc chytil. Cedr byl stár 90 let, prý dlouho spal a znal druida (jehož jméno mi Balanar neřekl) ale byl z dávných dob. Pokud jsem správně pochytil data, tak více jak 1600 let.

Rostlinky kolem nás ale dle ostatních hraničářů vypadají tak, jak mají vypadat rostlinky z pevniny, či ostrova…

O hodnou chvíli později, když už byl oheň rozdělán a večeře snězena, mohli jsme se naplno věnovat té mapě naznačující ostrov ve tvaru hlavy jednorožce. Bylo na nich několik sopek činných, několik vyhaslých, nějaký ten les, planina, dvě jezera, říčky. Zhruba jsme se dohodli, jak na celý průzkum půjdeme a rozdělili jsme si hlídky, ale ještě předtím si zvolili svého vůdce. Na můj návrh řešit velení nad všemi skupinkami s dekrety pomocí šlechtických titulů, tzn. že velí ten s nejvyšším titulem, což je Balanar, se postupně všichni přidali, za což nebyl Balanar moc rád… Já ostatně taky moc rád nebyl, neboť jsem si povšiml pár jedinců, kteří se k našemu nakonec jednohlasnému názoru přidávali poněkud vlažně. Budu mít tedy i nějakou tu prácičku dohlídat Balanara.

Při bližším pohledu na již známé části, když se k horstvu přidaly i řeky a jezera tento ostrov už nevypadá jako hlava jednorožce, ale jako plačící jednorožec…

Hlídky jsme si rozdělili do dvojic/trojic a opět na můj návrh se je budeme snažit držet po celou dobu pobytu:

Osůbky ze čtvrté skupinky posléze v dalších dnech trošku alternovali i v jiných dvojicích to podle toho co se dělo v noci, ale to bych předbíhal.

Celý dnešní den věnujeme pochodu k jezeru a případně i něco víc - tak zněl návrh pro dnešní den, jež se poměrně rychle podařilo splnit, neboť les zde ještě není hvozdem, stromy jsou od sebe poměrně daleko a dá se mezi nimi krásně procházet, na zemi nejsou překážky, stopy zvířat odpovídají klasickým zvířatům, jež známe.

Když se blížíme k jezeru, slyšíme a vidíme do něj něco žblunknout, což vypadalo jako hobit s ploutvičkami mezi prsty, tedy jakási menší obdoba vodníků (neplést s aradeiridy!) a zde na souši nechalo vyjezené slávky.

Byla to první stopa po nějaké civilizaci, za pomoci Balanara a jeho věty "rozumíš mi?" se nám všem podařilo s dívkou Žlabuňkou trošku komunikovat a cosi i vyzvědět. Mám-li popsat samotnou žlabuňku a její lid, bude se z pohledu našich mocných univerzit jevit zaostalým, ale jejich výrobky - zlatý řetízek a na něm upevněná mušlička - vypadají přímo skvěle. Její lid nedůvěřuje těm, co jí maso (zjevně se jim to kdysi nevyplatilo a nevyplácí), ale domluvili jsme s jejich vůdcem klid zbraní.

Žlabuňka nám pak popisovala jakési masožravé nestvůry, jež jsou velké jako stromy a žijí v další části ostrova, což se nám nepozdává, ale existují věci, u nichž musíte místním věřit.

Po tomto příjemném setkání směřujeme k hoře osamoceně stojící stranou, a protože je to samotná hora v pláních, nazvali jsme si ji provizorně v mapě Samotná hora, a po necelé hodině chůze narážíme na stopu zvířete, v níž by se schoval přikrčený trpaslík, Žlabuňka nám tedy nelhala. Stopa by svojí velikostí mohla připomínat stopu vzrostlého draka - tedy velikost "D". Zvuk znějící jako troubení na roh zřejmě vydávalo to zvíře, jež se šlo z plání napít k řece, jenže v cestě jsme my, takže se dekujeme za vodu a pokračujeme do hor, kde očekáváme, že tato zvířata tam nebudou. Poměrně těsně se vyhýbáme dalším dvou těmto velkým zvířatům, vypadající jako draci bez křídel^[3].

Naše Samotná hora je zřejmě původem vyhaslá sopka, která na svém vrcholu udělala téměř rovný povrch (takové hoře u nás říkáme Stolová hora), takže jsme udělali rojnici a zahájili průzkum.

V té chvíli dostala Sarah "zprávu z bojiště". Telepaticky se s ní spojil můj mistr Despëadol a málem se z toho dálkového spojení odvařil - ostatně stihl říct jednu větu a to ještě právě Sarah - se mnou se dle propočtů telepaticky spojit nemohl. Každopádně vzkaz pro mě zněl: "Vír, komodorské věže na padesát procent".

Tenhle kryptický vzkaz mi rozhodil myšlení tak, že v dalších dvou hodinách dění vystupuji spíše jako pozorovatel, takže ani pořádně nevím, jak jsme objevili jeskyni v níž už byly věkem poněkud nerozeznatelné stopy činnosti lidí či spíše trpaslíků - soudě podle už nedobře čitelných trpasličích run. Těm se začal věnovat Velemont a za pomocí pergamenu a uhlíku se je pokusil zviditelnit.

Než však budu pokračovat v popisu jeskynního komplexu, musím se vrátit k té větě ze vzkazu. Sám nevím co s ním a ani Sarah si není jistá, co měla znamenat. Je snad tento ostrov příčinu ztráty magické síly na Plexisu? Máme proto tento ostrov opět nějakým mocným kouzlem poslat opět do spánku? Sakra! To přeci nebylo jen oznámení aktuálního stavu na ostrově!

Průzkumné družstvo se v úzkých chodbách složilo do tohoto složení. Zcela vpředu šel Larim, následovaný Balanarem, Sarah, Pidlou a mnou (Konrik s Magogem a Connorem zůstávají u Velemonta) a postupovali tak dlouho, dokud jim to nějaká neviditelná, ale průhledná stěna nepřekazila. Na její odblokování jsem prolil 25magů, skoro mi dodatečně přišlo lepší se teleportovat, ale…

Celou dobu narážíme na jakési nepatrné náznaky civilizace, třeba teď jsme šli po schodech, jež byly působením povětrnostních podmínek už prakticky vyhlazeny do ztracena, ale teď už je zcela jisté, že zde jakási civilizace přeci jen byla. Je tu jakýsi kamenný katafalk, v něm už prakticky rozpadlé tělo trpaslíka a prakticky netknutá artefaktová rukavice, jíž trpaslík Larim vidí jako mitrilovou. Je to rukavice levá a my se Sarah vidíme před svým duševním zrakem její "dvojče", tedy rukavici pravou, jíž vlastní na Plexisu jistý markrabě a jež patří ke královské (trpasličí) zbroji. Nemusím jistě pokračovat dále - ale pro připomenutí - elfové a trpaslíci na Plexisu shromažďují její části a už jsem tu psal, co by se stalo na Plexisu, kdyby všechny části získali trpaslíci. Ale i druhá varianta se mi vůbec nelíbí, proto jsme se Sarah jisté části… ehm… ulili pryč. Bohužel to ulití není stoprocentně bezpečné a jisté…

A ještě něco tu bylo - jakési elfí kosti jakéhosi dobrodruha, jež zřejmě neustál past, jež na katafalku byla - bylo to cosi s ohněm…

Velemont z nápisu rozluštil, že toto zde byl generál trpasličího velekrále (naše domněnka s rukavicí se potvrzuje), akorát odpočet z trpasličího počítání roků na počítání současné nám ukazovalo, že by hrob byl stár přibližně 2400 let. Nemohli jsme si povšimnout násobku 800 let, jež nás na Plexisu pronásleduje a zde se projevil také, akorát že město Evelin a Evelinka samá je stára 1600 let.

Po tom všem přemýšlení jsme chtěli vyjít ven, ale další druh draka, který nás terorizoval, změnil naše plány a zahnal zpět do jeskyně (proto mu familierně říkáme Tyranosaurus Rex) a Velemont s Connorem si to s ním poté vyřídili…

Dnešní den měl být veleúspěšným, či chcete-li, chtěl nechat připsat nějaký úspěch i mě, měl jsem možnost vidět malého černého jednorožce dole u laguny, kde chceme dnes večer nocovat, ale když sejdeme dolů a obhlédneme stopy, vidíme i nějaké stopy tříletého dítěte. No neuhodnete - tříleté dítě, prudce inteligentní, které má svoji podobu něco jako černý poník s rohem jednorožce a mezi nimi přechází s grácií, jíž u metamorfózy nikdy nedosáhnu…

Každopádně po pár otázkách vím, že jsem narazil opravdu na Starousedlíka, což je zvláštní název pro bytost, která existuje jen tři dny, pravděpodobně od okamžiku, kdy se vévoda rozhodl, že si zkusí získat tohoto Starousedlíka na svoji stranu. Na jednu stranu jej chápu - kdoví, jak dopadnou jednání a kdo z "krátcežijících" tento ostrov dostane pod správu, respektive zdali jej mocnější nevyjmou ze správy vévody a nedosadí zde někoho nespřaženého s Plexisem.

Dítko ví, že stavět město blízko vody, jejíž hladina se zvedá, není příliš správné, neboť umírají lidé, a těší se, až toto lepší místo vybereme a pojmenujeme jej. Chci pro dítko postavit alespoň provizorní přístřešek zde, kde jsme jej nalezli, tedy v břízovém hájku a tak jdu s Larimem na dřevo (do lesa), ale nakonec - když už jsem měl strom dovlečený a postavenou kostru čelní stěny - pomohl Balanar a pomocí druidského kouzla jemně tento břízový hájek poupravil tak, aby v jednou koutku vzniklo místo chráněné před deštěm a větrem. Dítko si tam zalezlo a usnulo…

Z uvědomění, co všechno budu muset dítku prozradit a říct o vévodovi, jeho prosbě, o dalších městech vedle na ostrově, jež nejednají úplně čistě, mi nebylo do zpěvu… To hovor s tímto dítkem, s jeho nezkaženou duší, to byl přímo balzám na moji duši, a přitom jsem se až hrůzou potil na zádech, abych právě já nebyl ten, kdo započne pokřivování jeho charakteru. A přitom mu neříct nic o špatnostech světa, to nejde, mohl by (dítko je mužského pohlaví, to jsem zapomněl dodat) spadnout do léčky jako Komodor…

Každopádně tím, že nespím a zvažuji všechny své zítřejší kroky, mám šanci pozorovat dění v okolí a se mnou i Balanar. Naše kolegyně Sarah totiž zamrzla a sběhla si na pobřeží pro dvě čerstvé duše (šla oděna jako číslo tři) a odnesla je na oblohu. Zkusmo jsem přešel do své noční zbroje - to šlo, ale vstup na oblohu jsem nedal - toto není můj rajón. Později mi Sarah řekla, že zde na nebi nad ostrovem je nová brána a strážná si hověla na židličce a byla docela překvapena, že tak rychle získala dvě úplně první duše na hlídání. Sama ale byla překvapena, kdo nebo co nám velmi čerstvě rozporcoval dva námořníky, zjevně tu budeme mít nějaké nezvané hosty. Sám bych se divil, že by někdo přijel v míru a zabil dva obyčejné námořníky…

Klidu noci nepřidal nějaký hlas, který sakroval a byl to hlas Tondy, který potmě bloudil planinami a hájkem. Úplně přesně jsem nepochopil, proč si Tonda neseslal kouzlo světlo, když jej umí, takže jsem jej seslal já a nechal Tondu jít za světlem. Tonda nám od Raela donesl vzkaz, který zněl: "Užijte si to", jež ale Tonda nechápal. Sarah si vzala Tondu a Pidlu do parády, já jim opsal z mé kroniky přísahu a o dvě hodiny později bylo odpřisáhnuto. Třetí do party zatím není,jak jsem psal, Larim odmítl a Konrik si bere dlouhý čas na rozmyšlenou…

9. července, druhé ráno na novém ostrově, u Laguny
(hráno 14.července 2013)

Magoga a vyspávajícího Tondu necháváme na místě, my zbylí včetně dítěte, jež nyní vypadá jako čtyřleté, jdeme k sopce. Dítě tam má mít nějaký nápoj, jež by mělo vypít, aby zesílilo, ale současně to tam cosi hlídá, co se po dítěti stále kouká. Dítko samo má léčitelské schopnosti a my uvažujeme nad tím, že jeho město postavíme (respektive jeho prazáklad - dřevěný domeček) v onom spícím hvozdě, ať má šanci se zdokonalovat.

Což mi připomnělo jednu příhodu ještě ze včerejška: Dítko má nejenom léčitelské schopnosti, ale i další hraničářské - neboť velmi snadno přesvědčilo a bleskurychle přesvědčilo všechny psíky, aby jej měly rádi. Vidět bojového psa Bojara patřícího Konrikovi, jak nastavuje břicho, aby se nechal od dítka polaskat bylo samo o sobě nádherné, ale vidět udivený obličej Konrika bylo ještě nádhernější…

Každopádně celé dopoledne jdeme ke Středové sopce, na jejímž úpatí má být ona lahvička pro dítko a já se snažím s dítkem komunikovat o Plexisu, vévodovi, městech, ale také o nepřátelích, válkách a z toho vyplývajícím úbytku lidí. Dítko mě poslouchá, tu a tam mě někdo z přátel doplní, čas běžel a cesta ubíhala.

Blízko sopky vidíme takový malinký pahorek, který "nedávno" obtekla láva, ale už je vychladlá, na pahorku se drží mlha a podle dítka na něj právě z ní něco kouká. Mlhu jsme tedy obklíčili a zahájili útok. Co jsem tak mohl sledoval, mlha reagovala jak na mé blesky proti nemrtvým, tak i na blesky obyčejné, naštěstí do ní mohl Larim i ostatní sekat meči či sekerami, hraničáři sesílali své hněvy a nenávisti…

Sám pak vstupuji na pahorek, kde v místech, kde mlha "žila", veškerá tráva shnila, zvířátka pomřela (zřejmě poté, co do mlhy vběhla), ale kde pod keříčkem byla i malinká lahvička s tekutinou. Sehnul jsem se pro ni a zvedl, teprve pak ke mě dolehl varovný Balanarův hlas, abych na ni nesahal, že na ní může být něco ošklivého. Bylo-li na ní něco, pak se muselo vybít na mé jediné myšlence: "Chci donést neporušenou lahvičku tomu, komu náleží". Zřejmě bych tu lahvičku zvedl i kdyby Balanar zavolal dříve, nechtěl bych ohrozit dítě, i když už nyní má podle mě o dost větší sílu a hlavně životaschopnost. Jenže tohle říkám večer při zapisování příhody do deníčku, takže mnohý čtenář může říct, že se kasám. A já to nebudu ani vyvracet, ani potvrzovat…

Po kratičkém úleku po Balanarově výkřiku jsem strnul v pohybu, ale velice rychle jsem si uvědomil, že mi nic není, ani mi neláká tu lahvičku vyslopnout sám, takže se dávám do pohybu a se mnou všichni ostatní, směrem k dítku. To lahvičku vzalo, pozdvihlo ke slunci…

… a šíp mu ji doslova ustřelil z ruky. Jakoby odnikud se objevila šestice střelců oblečena do tmavšího tuleního oblečení a dalších pět vystřelilo též. Já si vzpomněl na dětská léta a svůj postřeh s mladickou pružností a hupsl po odlétající lahvičce. Jenže má mladická pružnost je dávno pryč, lahvičku jsem konečky prstů přesto stihl zasáhnout a odrazit tak šikovně, že nepadla na zem prudce nýbrž šikovně. Dítko se proměnilo v jednorožce a začalo prchat, ve stejnou chvíli vzduchem zasmrděla dračí magie a absolutně nikdo nebyl s to seslat jakékoliv kouzlo - odhaduji že v kruhu několika set sáhů.

V súrštině jsem zahulákal, že utíkám za dítětem, se mnou se rozutíkala očekávatelně jen Sarah, ostatní se chopili luků, mečů a seker a jalo se s touto šestkou vyřizovat účty. Jaká to výhoda, že naprostá většina z nás súrštinu umí a že se umím vymáčknout krátce a jasně…

U nás s dítkem, mnou a Sarah to dopadlo naštěstí klidně, nenastala situace jako tehdy s psíkem, jímž ve skutečnosti byla tehdy lady Zefríta, dítko se uklidnilo, zpomalilo a proměnilo zpět, poléčilo sebe a mé drobné šrámy, aby se pak napilo z lahvičky. Nestalo se vůbec nic…viditelného.

Protože kouzlo dračí magie seslalo dítko a uteklo stranou, mohli pak ostatní kouzla použít, neboť zóna bez kouzel odešla s dítkem. Zřejmě to pro nás nebylo dobré, či snad Balanarova hůl chtěla něco dělat, možná samotný Balanar - no prostě bylo sesláno takové kouzlo, že celou šestku pohřbilo hodně hluboko pod zem. Bylo to pro zbylé živé z té šestky kruté, ale co už. Myslím že zemřeli rychle, že je okolní hlína velmi prudce stiskla a dolámala žebra a hlavně vaz…

Teprve pak nás dohnal namosúrený Tonda s Magogem a prý, proč jsme jej nevzbudili. Každopádně přišel právě včas, aby byl přítomen jednoduchému rituálu, kdy jsme pojmenovali ostrov, dítko a ze skály odebrali základní kámen (a pár hraničních).

Ostrov tedy bude znám pod jménem KIRIN, nové město a jeho starousedlík bude znám pod jménem ATER, první v jistém jazyce naráží na tvar ostrova, druhý pak je v překladu do obecného jazyka ČERNÝ. V hlavě mi zní další překlad jména našeho starousedlíka do jiného jazyka, jež také zní hezky - BURAKKU, jež možná začnou používat naši velvétští námořníci.

Poznámka po probuzení: Mohl by se stát Půlnočňátkem někdo ze Starousedlíků? Město jako takové zřejmě ne…

Dnes jsme založili město, postavili jednoduchý srub a skryli v zemi hraniční kameny. Ve volných chvilkách přemýšlím, proč jsme našli Starousedlíka ATERa v takto mladém stavu a došel jsem k závěru, že pokud byl ostrov potopen a nějaká města tu byla, že původní starousedlíci museli do pětiset let zemřít. Pokud byl ostrov lidmi neosídlen - což se zdá být jasným faktem, žádné stopy po osídlení tu nejsou. A pokud tu ještě žádná města nebyla, nebo Starousedlíci zemřeli, nešlo tu najít někoho jiného než malé dítě…

Sarah pronesla zajímavou myšlenku - jestli při vzniku dalšího města se náš Ater rozdvojí, nebo se vyskytne nový starousedlík? Stálo by to za vykoumání - ostrov je velký asi jako třetina ostrova Plexis, takže se dá očekávat, že tu časem pár městeček vznikne. Myslím si ale, že pokud by to ovlivnili lidé, obyvatelé města Ater, že dojde k rozdvojení, naopak pokud by někdo cizí přijel na ostrov s cílem vytvořit nové město, pak vznikne i nový Starousedlík.

Večer se Sarah zapotila a dvě zdejší nová Půlnočňátka také, šest kousků rozšířilo počet duší v naší Sekci jedna- opravuji - ve zdejší sekci jedna.

11.-13. července 2013, čtvrté až šesté ráno na ostrově Kirin
(nehráno-vyfabulováno)

Připravujeme město, prozkoumáváme ostrov, prcháme před velkými obludami. Tak se dá stručně popsat naše činnost. Šestého dne v podvečer jsme připraveni v několika skupinkách na několika místech, neboť sice je šesté ráno a šestý den našeho pobytu, ale večer už tu zažijeme sedmý.

Ater nás zkusil oslovit, jestli bychom mu dělali obyvatele, s lítostí v srdci jej však za sebe musím odmítnout - má činnost půlnočňátka na Plexisu mi to znemožňuje, nejsem s to odsud přejít na oblohu, maximálně tak s klepadlem a to má vždy jen jeden z týmu…

Měl jsem možnost si v noci zaběhat na Plexiské obloze a k naší zvědavé otázce zdali by mohl být nějaký Starousedlík členem hlídky (byť jsme už automaticky vyloučili personifikace města) jsme dostali zajímavou odpověď od Pána snů: "Ne, starousedlíci se pro svou přílišnou sílu nemohou stát členy hlídky. Nemám zájem na tom, aby mi někdo přemohl stráž u brány, neboť ona je starousedlíkem. Ona je posledním ne-přeživším původním městem z dob, kdy Kirin nosil jiné jméno. Jméno, jímž jej pokřtili trpaslíci."

Dal jsem si záležet, nahodil si přání "bábelská rybka-trpasličtina" a šel se optat naší klíčnice, jestli by mi byla ochotna něco říct něco kolem znovuobjevivšího se ostrova - zajímal by mě důvod, proč a jak se ztratil, nechci aby se to opakovalo a umírali další starousedlíci. Usmála se na mne tak líbezně, až mi přeběhl mráz po zádech a pak pravila. "Tak to Ti milý mladý kolego povím jediné. Promluv si nejdříve s Komodorem. On je počátek i konec tohoto příběhu." A dost neslušně zabouchla vrata…..

Ráno mohl pozorovatel ostrova Kirin sledovat s dalekohledy několikero vlajek Plexisu (tedy dvě), kterak vlají na ostrově. Jedna z nich na středu ostrova, tedy na sopce, což jsme spáchali já se Sarah pomocí létajícího kouzla, druhá pak na Samotné hoře, jež je dobře vidět z moře. Je dokonáno… Pro jistotu budeme celý dnešní den na ostrově, odvoz máme domluven až na zítra.

Též si vyprávíme své sny a všichni jej měli stejný i my, služebníci Pána Snů - byl tam jen jeden jediný rozdíl - rasa starce odpovídala rase spáče a byl to ten samý stařec co se nám zdál minule

Když les tmavý tíhou svou mne obklopil.
Cesty všechny ke mně zarostly.
Když bylo jasné že cesty už není,
Tvrdý trest sám jsem si předurčil.

Neviděl jsem, a tak ztratil víru,
když úsvit navždy ztracený se zdál.
Ve světle hvězd ON ve své zbroji tiše stál.

Zahleď se směrem k oceánu
a do mořských hlubin odevzdej,
když zdá se tma noci být ti nekonečná.
Prosím, na mne vzpomínej.

Pak vynořím se opět z hloubi
Z vody a síly Jezera Zrození.
Ze síly věží jeho odpuštění,
Tak vzdálené ledu a ohni barvy duhy.

Zahleď se směrem k oceánu,
a do mořských hlubin duši odevzdej,
když zdá se tma noci být ti nekonečná.
Prosím, na Něj vzpomínej.

I když sami jdete prostou touto cestou.
Tak křehcí jste, oh,dej tělu pár křídel,
aby se dotklo tváří hvězd.

Vdechl zas život do ochablého srdce,
smrtelný závoj strachu si odnes.
Slzy mé v křišťálu naděje, nad lidskou
marnivost se povznes.

Zahleď se směrem k oceánu,
A do mořských hlubin duši odevzdej,
když zdá se tma noci být ti nekonečná.
Prosím, a na mne vzpomínej

Prosím, a na mne vzpomínej…

[1] Balanar si povšiml, že sice vévoda byl pozván do kruhu, ale stál v něm na místě nejubožejšího prosťáčka-druida té nejposlednější kategorie

[2] Zjevně je Magog hodně podobný právě Tondovi, tedy teoretik vědy. Ale na rozdíl od Tondy nevyvolal zbytečnou salvu kouzel, poté co se probral z prvotního úleku, ale raději to řešil skupinově. Za což mu patří dík…

Haepp Modřinka

Nový ostrov