Nová generace: Příběh, který se nestal

Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava v této kapitole v kapitole zaměňuje určitý sled slov za sled jiný, konkrétně při popisu věcí kolem Starousedlíků a Noční služby

někdy v roce 2016, před městem Tuvok, večer
(celodenní hraní 24. ledna 2016)

Mám takový dojem, že bych příběh, který se nestal, ani neměl popisovat, avšak pro poučení mých potomků a budoucích čtenářů mého deníku je jasné, že ho popsat musím, protože z něj plynou dvě velká ponaučení.

Ovšem pozor, příběh není zcela vymyšlen, a dají se najít místa, která se skutečně stala. Například se v archivu Tuvocké knihovny (resp. možná všech knihoven) nechá najít tento markraběcí výnos markraběte Bursíka z Tuvoku:

Palác markraběte města Tuvok navštívil nezvaný host. Ze soukromé komnaty markraběte odcizil předmět nedozírné ceny.

Za získání předmětu zpět je vyhlášena odměna 1.500,- zl. Za lapení zloděje v neživé formě bonus 500,- zl, v živé formě 1.000,- zl.

Pátrací oddíl, který bude vybrán, smí mít maximálně 6 členů. Markrabě rozhodl, že vezme prvních šest dobrodruhů, kteří se zde od tohoto okamžiku nahlásí.

A protože z toho mohl být mezinárodní průšvih (to je tak, když se okrádá markrabě velící přístavu, kde přistávají (sice už méně) naše lodě a úplně klidně by býval mohl naši loď zneužít. Nebo ještě hůře - mohl by to být někdo od nás….

To poslední jsem si už ale myslel jen já, avšak i kvůli této myšlence jsem byl tak nějak vyslán na misi za Velvétské ~~království~~ vyslanectví. A tak jsem vyjel na svém Běláskovi a směřoval směr Tuvok. A jak to tak bývá, stihl jsem to právě včas.

Vidím před sebou lehce mimo cestu ohýnek a vedle něj si opéká staleté párky kroll Xerxes, hraničář Píta drbe za ušima svého psa, alchymista Vlad zkoumá obsah své truhličky, za mnou jede na černém koni elf Gunejwar se svojí kočičkou Agnes (ano to je ta, která mě a mého ďáblíka Bobše vystrašila k smrti tak, že jsme padli ústy do bahna[1]), ale co je vůbec nejlepší, vidím na cestě takového malého človíčka s bradkou, jež má po kapsách ševcovské věcičky, ale hlavně si přes rameno nesl bidlo a na něm navázaný kus bílého prostěradla.

Kdo zná ševce Gondu a jeho alter ego Dagona (ups, ono je to vlastně naopak), tak je mu jasné, proč ono divadélko s vlajkou před Tuvokem. A protože mám zrovna dneska hravou náladu, rozhodnu se pro malou lest. Pobídnu Běláska do cvalu a s hulákáním: "Katapulty se otáčejí!" na drzačku proletěl kolem Gondy. Jeho reakce byla očekávatelná. Zahodil bidlo s vlajkou a hupsnul do lesa.

Kuckajíc smíchy brzdím před družinkou a hlasitě jim představuji ševce Gondu a na Gondu samého volám, že to byla sranda. Ten to pochopil a opatrně vylézá z křoví a nadává mi, že takováhle sranda se nedělá.

Ano, to má pravdu a mě samotného udivuje, jak strašlivě snadno mi tohle prošlo. Copak si Gonda neuvědomil, že se tryskem řítím ku městu a nikoliv od města, takže bych o dění ve městě nic vědět nemohl a na Gondu samého by nestříleli, protože ještě nedošel na hranici města?

Ale jako ano, hranice města je blízko, což nám velice brzy dokázala jistá stařenka, která s otepí dřeva vyšla z města do lesa(!!!) a šourala se k nám. Já ji poznal a Dagon/Gonda také. A zase - jak je možné že nikoho dalšího (kromě Xerxese, ale toho nepočítám) nepraštila do očí ta nelogičnost - nošení dříví do lesa?!? Stařenka si sedla na hraniční kámen, botou vyryla do hlíny čáru a čekala na Gondu.

Každopádně jsem šel na doslech stařenky Otylky a Gondy, kam šel i Xerxes. Stařenka si Xerxese zkušeně (čti: bez hlasitě řečeného a odgestikulovaného kouzla) zastavila v pohybu a hezky v poklidu si to s Gondou vyříkala - problém je samozřejmě jasný: "Starousedlík z jiného města". Nakonec se stařenka otočila, uvolnila Xercese a jala se šourat zpět do města. Nemusím dodávat, že strážní ji neviděli, a mě osobně je i skoro jedno, jestli kvůli zlaťáku, nebo kouzlu…[2]

V poklidu jsme si posléze všichni sedli a začali se dohadovat, že tedy jako všichni jdeme zkusit řešit markraběcí úkol. V jednu chvilku jsem měl takovou bláznivou myšlenku, že si snad někteří myslí, že každý člen družinky dostane odměnu v té výši, v jaké byla vyhlášena, avšak ve skutečnosti je to komplexní odměna pro celou družinu. Tedy - nic moc…

Mohl jsem si povšimnout, že mezi Gondou a Pítou to trošinku zajiskřilo, a vzniklo to vlastně jen kvůli chování Pítova psa. Ten se něčeho bojí a myslím si, že to nebude kvůli Gondovi, protože k němu teď pes přišel a relativně v klidu si čmuchnul. A přesně v tom okamžiku ho Píta odvolal. V ten okamžik mi to divné vůbec nepřišlo, ale při událostech, které poté nastaly…

Vlastně ta první přišla na řadu právě nyní. Nestihl jsem totiž říci to, že Otylka zašla do bran města s posledním paprskem denního světla a přesně v ten moment se od města začal přibližovat Hrouda. Přišel, přisedl, představil jsem ho ostatním (Gunejwar a Gonda ho neznají) a zrak mi sklouzl opět na Pítu a jeho psa. Opět se u něj, jako u psa, projevilo nějaké napětí. Druidský výcvik psů mi je z velké části jakožto nedruidovi hodně cizí, ale signál "šmoula", který začal vydávat Pítův hlídací pes mě uhodil do očí.

Žel, neuhodil do očí jen mě, ale i Gondu. Podíval se na psa, podíval se na Hroudu, znovu se podíval na psa a pak Gouda vystartoval jako čertík z krabičky: "Vy tady mezi sebou strpíte nemrtvého?!?". Pak se Gouda přeměnil v Dagona majíc úmysl nemrtvého Hroudu zprašnit, já v tu chvíli vyhlásil sázku na Dagona a dál nic nedělal. A možná že dobře, protože do ještě nezačlého souboje vstoupil Xerxes a dokázal něco, co jsem snad v životě ještě neviděl - dokázal Dagonovi vyrazit jeho sekeru z ruky. Hrouda v proměně netopýra odletěl mimo dosah…

Po delší době přišel ke slovu můj diplomatický um, kdy jsem musel mírnit Dagonovo fanatické nepřátelství vůči všem nemrtvým a jejich pomahačům a nemohl jsem si přitom nepovšimnout, že Hrouda neustále lítá nad námi, a že se tu a tam někdo z nás zvláštně ošije a na chvilenku nereaguje na dění. Když to přišlo na mě, v hlavě mi zazněl zvoneček kvůli pokusu o mentální spojení. No ano, Hrouda. Požádal mě o rozhovor mimo…

Chytil jsem si kalhoty vpředu, naznačujíc tak ostatním, že jdu na ministerstvo úlevy a zapadl za blízké křoví mimo dohled. Hrouda přistál na větvi, proměnil se v člověka a jal se mi vyprávět hodně neuvěřitelné příběhy, jež jsou až na jeden z nich pro dění v dnešním dni nepodstatné, o jednom "nepodstatném" úkolu jsem mu přímo řekl, že je to sebevražedný úkol, o který jsem se pokoušel i já sám, proto to vím. Hrouda posmutněl a pokývnutím hlavy mi to potvrdil. Také prohlásil, že může jednat svobodně, což jsem už neověřoval, avšak vím, že takové případy nastávají. Sice zřídka, ale už je historie zaznamenala…

Vrátil jsem se k ostatním a jal se všechny přesvědčovat, abychom na sebe vzájemně a na Hroudu neútočili. Kupodivu pomohl i Píta, který sdělil, že má Hrouda generální pardon od Zefríty s určitou podmínkou a že on na to dohlíží. To pro moje uši znělo dost povědomě, ale zároveň divně, stejný názor na to měl Gonda, který to řekl i nahlas. Od Hroudy, který nad námi opět přeletěl se oddělil dopis, jež pro sebe uchmatl Xerxes. Samozřejmě číst neumí a tak mi ten dopis předal. Pečeť, podpis a písmo skutečně odpovídaly vévodkyni Zefrítě. Jen ten text říkal něco jiného, než nám říkal Píta. Mimochodem, Píta získal nižší šlechtický titul, jak mi prozradily jeho identitfikační korálky. O to víc mě mrzelo, že nám lhal…

Gondu to samozřejmě naštvalo, ostře na Pítu slovně vyjel, ale mě se v hlavě spojilo to, co mi říkal Hrouda. Ano, pokud by Hrouda uspěl, pak by mu pardon snad udělil i vévoda. Jenže v dopise se jasně píše - Hrouda nemá generální pardon, ale může jej dostat, když by uspěl. Na scénu tak vstoupil opět můj diplomatický um a tak se Gouda nechal umulvit na 23 hodinovou toleranci upíra v družině (sám má od Otylky 24 hodin na akci, respektive 23, protože hodina už uplynula naším tlacháním). Měl jsem ale opravdu hodně co dělat, protože si Gonda všiml zvířátek, jež nás obklopovala. Sice jsem mu namluvil, že to jsou druidové, ale vnitřně jsem váhal. Co by to ale bylo jiného?

Každopádně Hrouda u nás přistál, změnil se v člověka a my máme co dělat, abychom došli před markraběcí palác v rozumném čase, protože se už setmělo a rozhodně na nás markrabě Bursík nebude čekat do půlnoci. Já a Gunejwar se lehce zdržujeme tím, že jdeme druhou stranou po náměstí, neboť chceme ustájit koně v hostinci, což nám trvalo tři minutky. Jaké je však naše překvapení, když jsme u brány markraběcího paláce s Gunejwarem první. To nechápu, kam se ztratila úcta ke šlechticům? Chceme vůbec ten úkol? Nebo jen něco nevíme, něco nám někdo neřekl?

Postupně se objevují všichni a vzhledem k pokročilé večerní hodině se všichni shodli, že bych na bránu měl zabušit já. Stalo se a byli jsme uvedeni před markraběte Bursíka. Nechal jsem všechny od komorného představit jako "Haepp Modřinka, družina Mormonů a přátelé" a byl nám onen úkol zadán.

Pak do toho mého hovoru vstoupil Gonda a nechal si ověřit u markraběte pravost dopisu od Zefríty. Markraběte to zarazilo, nechal Hroudu internovat a prý že jej hodinu nemáme rušit, než se spojí s Eldorem a získá odpověď. No skvělé - jestli Zefríta jednala na vlastní pěst, pak to bude prů…švih…

Jali jsme se vyšetřovat v místě, kde byla uložena ona ukradená truhlička, tedy v místnůtce pod věžním ochozem- Dveře jsou chráněny tak, že pouze a jedině za pomoci markaběcího prstenu se dveře otevřou. Po drobném ~~výslechu~~ dotazování se markraběte na další zabezpečení nám sdělil, že okenice chráněné více jak stovkou mágů byly rozraženy magicky a kouzlo na nich bylo zlomeno. Uvnitř pokladnice nacházíme místo, kde truhlice hezkých pár let stála, jsou zde otlačky od ozdobných nožiček. Druhou stopou byly velké vrypy na rantlu pod oknem, které jsem nedokázal přiřadit žádnému tvorovi. Třetí a poslední viditelnou stopou byl částečně poničený, zřejmě alchymistický svitek.

Po tomto zjištění se prostřídáváme v komoře s poklady, na schodech do věže, na ochoze a dole pod věží, přičemž každý z nás se snaží po svém způsobu něco zjistit. Stopy nenacházíme, dole pod věží je to už tak zdupané od předchozích vyšetřovatelů že nejde poznat nic, a současně cítíme, že nám markrabě neříká všechno, ani nás nepouští do dalších prostor. V rámci onoho dotazování ve věži jsme se jej ptali, kdo všechno zná postup otevření, prý ještě městská rada. Gonda okamžitě navrhl nápoj pravdy Veritasérum pro všechny členy rady. Ani se jim nemusí podávat, ten který kradl by se projevil.

Jenže mě na celém případu něco vadilo. První věc byla ta, že ten, kdo udělal průnik oknem, musel být tak manově na výši, až to vypadalo nemožně. Ano, mít nějaký manový zásobník, tak snad ještě ano, ale jeho cena na pořízení… Tak nám tu snad útočil alchymista?

Druhou věcí, která se mi nepozdávala, byl onen zbytek svitku, protože sice byla zlomena pečeť a svitek tím byl aktivován, ale nepozdávalo se mi to ohoření. Na zbylé části pečeti jsem viděl ptačí nožku. "Výr svírá drápy netopýra…" proletělo mi hlavou a současně jsem si nemohl vzpomenout, kterýže z alchymistů má takovou pečeť (za ta léta jsem nakupoval už u všech, co jsou na ostrově a mají krámek), no a jak tak neustále na ten zbytek čučím, tak mi konečně došlo, co vidím. Tedy spíše - co nevidím.

Už jsem totiž svitky pomáhal vyrábět a vždy byl od alchymisty počmárán různými vázacími symboly. Tento je čistý, jako právě padlý sníh. "Svitek je falešný" prohlašuji s jistotou a okamžitě posíláme jednoho ze strážných za markrabětem, aby mu tuto zásadní informaci řekl. Než stihl strážný odběhnout, stalo se něco dalšího. Ozvala se rána a mě se doslova narovnaly chloupky na těle - kouzlo zvící více jak sto magů právě udělalo magickou ozvěnu a vycházelo mi to, že přišlo ze směru mimo hlavní budovu markaběcího paláce a už vůbec to kouzlo neproběhlo zde ve věži.

Pádím rychle ven, ale ponechávám svojí Kačku nahoře u místnosti s pokladem, kde už z družiny zůstal jen Gunejwar a Vlad, ostatní byli kdesi venku. "Cítils to Modřinko?" oznámil mi Dagon venku držíc se své sekery. Protože vím, že je magická, tuším, že i Dagon musel cítit onen magický záchvěv. Rozhlížíme se po nádvoří, nikde kromě nás ani živáčka. A aby se to nepletlo, objevil se druhý záchvěv jdoucí z náměstí a přímo před našima očima se po kouzlu hyperprostor se všemi doprovodnými efekty zjevil Píta. "Ale ale Píto" usměju se na něj svým úsměvem, ve kterém je prý vepsána skrytá hrozba (nevím - nikdy jsem se v tuhle chvíli neviděl). "Tak copak nám povíš?"

"Byl jsem na záchodě a najednou jsem tady" řekl Píta, ale to už jej obkličuji zezadu a Dagon zepředu. Ani jsem se nemusel namáhat, z Dagona vylétlo: "Takhle idiotskou výmluvu jsem ještě neslyšel! Kde si byl doopravdy?!?"

Než budu ve vyprávění této části příběhu pokračovat, musím se vrátit do okamžiku, kdy odbíhám z místnosti s poklady, protože zde zůstal Gunejwar, Vlado a ve skrytu má Kačka, u žádného z nich nehrozilo nicnedělání. Těm dvoum se podařilo objevit skrytá dvířka v hradní zdi, za dvířky byla nabitá křišťálová koule, kterou se podařilo Vladovi nejenom zprovoznit, ale položil jí i tři otázky. "Kde a s kým je právě teď bedna, jež stála zce v pokladnici, byla ovázaná liánou a měla železný a stříbrný zámek?" zněla konečně správně položená otázka, kterou si sféra již nemohla vyložit po svém. Byla v hospodě s mužem oblečeným v zelené a dvěma družkami bojovnicemi[3]-

Kačka mi o tom průběžně informovala a co čert nechtěl - když Dagon uhodil na Pítu, ten prozradil, že byl v hostinci a že byl požádán o otevření truhly. Dagon byl v myšlení o dva kroky přede mnou a uhodil na Pítu, že ta zvířata co jsem já považoval před městem za druidy byla ve skutečnosti zvířata, která nás měla napadnout. A Píta to odkývl…

To už se ale ozvala od hospody třetí rána a vedle Píty stál náhle jeho pes. Přepočítal jsem si v duchu vzdálenost, a nutné použití many, ale ta vlna co se přes nás převalila byla od silnějšího kouzla…

Chvilinka nepozornosti stačila na to, aby se nám Píta přeměnil na mlhovinu a jal se mlžit pryč. To ale neznal Dagona a jeho cit pro spravedlnost, takže se ti dva vydali ode mě poklusem pryč. Bylo mi jasné, že když Dagona nezastavím, tak se z Píty stane masitá kašovitá směs nevhodná ani pro krmení. Měli jsme štěstí a Píta i rozum, protože po ranění dagonovo magickou sekerou a mým bleskem se zastavil přesně na rozmezí, kde bych ho mohl pohodlně trefit bleskem, ale Dagon na něj nedosáhl. Zastavil i proto, že jsem na něj houkl ať se vzdá, že se tahle zapeklitá situace dá vyřešit dobře pro všechny strany.

A vyřešit se bude muset dát rozumně, ale bude to těžké, protože nám markrabě Bursík kladl na srdce, že když narazíme na onu hledanou bednu už otevřenou, že budeme vzati pod zvláštní přísahu, abychom nikomu neprozrazovali, co jsme uvnitř bedny viděli. Navíc, když jsme věděli, že každý ze zámků byl vytvořen jiným mistrem svého oboru a dolámání všech zámků by bylo potřeba úděsné množství many. A přesto někdo tu manu měl a úřed chvílí ony zámky dolámal… Nemělo cenu běžet do hospody, dotyčný už bude pryč…

Zatímco jsme čekali, až z Píty vyprchá lektvar mlhoviny a z výšky spadne do sena, stalo se něco ošklivého. Vlada, kterého jsem podezříval, že zvládl dát Pítovi lahvičku mlhoviny, nyní měl v merku Gunejwar a zjevně i jemu začalo docházet, zač je v Saxisu štrůdl[4]. Vlado to vycítil a chtěl prchnout, zvlášť když strážný před pokladnicí zjistil, že si hrál znovu s magickou koulí, a vypadalo to, že půjde žalovat pánovi hned poté, co Vlada donutil, aby kouli vrátil do jejího úkrytu.

A mimochodem, také i Vám došlo, proč se markrabě Bursík nepodíval do své křišťálové koule a nezjistil si, kde je ta truhla? Nápovědou budiž to, že Bursík je povoláním chodec…

Ale zpět k Vladovi. Nevěda co dělat, použil svitek nebo lektvar metamorfózy a protože chtěl být silný, proměnil se v Dagona. Jenže chodba byla úzká a s velikostí Dagona se tam zašprajcoval. Chtěl napadnout strážného nebo Gunejwara? Těžko říct, stejně jako se nikdy nedozvím, jestli se Gunejwar chtěl bránit útoku od něj, nebo chtěl použít varovný výstřel blesky, použil však bleky rudé a jako naschvál se jimi do Vlada trefil.

A to byl malér, protože Vlad zemřel, mě to okamžitě napráskala Kačka, jenže navíc byla už prakticky půlnoc, já pracující pro Nočňátka tím pádem prakticky v plné síle, takže i touto cestou jsem veděl, že nebude zbytí a budu muset odvést duši Vlada za bránu…

Oddaloval jsem to co nejdále to šlo, či spíše jak jsem si troufl, takže jsem onu událost řekl nahlas Dagonovi, ale tím pádem to slyšel i Píta. Mezitím Kačka referovala, že strážný Gunejwara zatkl za vraždu a odvedl jej do vězení. Plán jsem měl jasný - chvilinku se bavit s Dagonem, pak se převléknout do noční zbroje a pěkně naživo bez zamrznutí těla si dojít pro duši Vlada, vypáčit z něj nějaké informace a po skončení směny jej odvést za bránu.

Nepočítal jsem však s reakcí Píty. Kdyby věřil mě i Dagonovi, tak by ho Dagon čapl, odvedl k tělu Vlada a tam by mohli provést oživení, ale to se nestalo.[5] Jakmile totiž Pita zjistil, že tam nejsem, odmlžil se na střechu, kde se pak proměnil z mlhy zpět. Píta tím Dagona nakrkl snad už počtvrté za poslední tři hodiny a tak nemohl čekat, že se nad ním slituje a nechá ho opět utéct a zjevně to věděl dost dobře, protože hodil svou druidskou hůl do vzduchu a proměnil jak hůl tak sebe v šavlozubého tygra, talže blízkosti Dagona byly náhle dva tygři.

A opět se mohu spolehnout jen na vyprávění někoho třetího, protože mi nebylo jasné jestli tygři zaútočili na něj, nebo jestli utíkali od Dagona pryč a Dagon tohle nechtěl… Jenomže se Dagon s řevem "berskéérk" duševně proměnil v berserka a to bylo moc pro všechny Tuvocké Starousedlíky, kteří tolerovali Dagona jen do chvilky, kdy hrozilo pobití obyčejných obyvatel Tuvoku, konkrétně strážných. Co se stalo v následujících minutách se těžko popisuje, protože na Dagona vyběhlo několik Starousedlíků a všichni se začali na nádvoří pohybovat rychle, že byly vidět jen šmouhy. Píta v proměně v tygra neváhal a odvláčel Vladovo tělo do hvozdu, jeho hůl proměněná v tygra takové štěstí neměla, i na ni uspořádali Starousedlíci hon.

Mě se na nebi náhle Vladova duše vytrácet pod rukama, průhledněla a zmizela. Znuděná klíčnice si pouze udělala čárku na hustě počmáranou zeď, nebylo to zjevně poprvé, co se to nám, Nočňátkům, stalo - Píta to zjevně stihl. Po krátkém hovoru jsem od brány sešel zpět do Tuvoku, ale zapletly se mi tam nohy tak, že po třech krocích na nádvoří jsem v lese před Tuvokem, Taktak jsem si stihl přivolat Kačku na rameno… Venku před městem už je Xerxes, Píta, Vlad a, což mě překvapilo, i můj kůň Bělásek a černý kůň Gunejwarův.

Mohu jen z dálky sledovat, jak právě k této skupině došla Otylka, ze své otepi dřeva vytáhla Pítovu hůl a řekla: "Ty do Tuvoku můžeš, ona už ne". Píta se tváří zdrchaně a sklesle, Vlad očekávatelně ještě smrt v očích, takže taky zdrchaný a ona zima, co je nahoře na nebi se mu zakousla tak do kostí, že ani Xerxesovo přikládání na oheň jej minimálně dnes nerozehřeje.

Zastavil jsem se a zbytek Otylčina tišeji pronášeného proslovu tak milosrdně neslyšel a vyčkával, až půjde Otylka zpět. To se do dvou minut i stalo, hovor jsem měl s Otylkou poměrně krátký: "Pro markraběte a ostatní by bylo dobré, aby dnešní večer vůbec nebyl" prohodil jsem konverzačně a Otylka si povzdychla - "jo to bude prácička…". "Stačí, když nikdo nebude vědět, že jsme dnes byli ve městě" navrhl jsem jinou variantu, jež byla pro Otylku přijatelnější. Tím jsem si vyčerpal jeden bonus u města Tuvok, jež jsem měl…

Po chvilce se objevil Gunejwar a po další chvílce i Hrouda. Oba vyprávěli stejnou historku - omámený markrabě Bursík odemkl šatlavu i obě cely a obou dal volnost pohybu, viditelně nevidouc, koho pouští a proč. Poté jsme šli s Gunejwarem za zbytkem družiny a:

1) Sdělil jim, že se dnešní večer vůbec nestal, nikdo z Tuvoku si ho nebude pamatovat, takže je nutno, aby odpřisáhli, že ani oni o tom nebudou mluvit (Xerxes dostal nápoj zapomnění)

2) vyčinil jsem jim, hlavně Pítovi, že před čestným člověkem Dagonem dělali věci, které se se Ctí moc nepotkaly

3) vyčinil jsem Pítovi, že si nechával důležité informace pro sebe a že právo zde na Plexisu a vůbec ve světě má mnohé kličky a temná zákoutí, zvlášť pokud ta truhla byla původně trpaslíků a díky stále probíhající válce by se pak na krádež truhly koukalo jinak, pokud to byla krádež…

Pak jsme se s Gunejwarem stáhli stranou na krátkou poradu a dali dohromady všechny indicie. První byla ta, že onen muž, jménem Boraken nazývaný, je ochráncem ještě nenarozených draků. V bedně tedy bylo nenarozené mládě zeleného draka, Gunejwar totiž v křišťálové kouli viděl i skořápku toho velkého vejce. Byla nazelenalá, dá se předpokládat, že to bylo mládě zeleného draka. S oním mužem jsem se už letmo potkal, takže vím, že se on sám může proměnit v draka. Co se dělo pak, je jasné - dolétl si pro truhlu, otevřel si okenice chráněné kouzly a s truhličkou se vypařil zpět. Pak hledal někoho, kdo mu pomůže otevřít ony zámky, respektive ten jeden zámek který otevřít neuměl.

Jak to bylo s tím falešným svitkem, to netuším a ani neumím přiřadit správnou roli markraběti Bursíkovi, ale jeho fatální se nepodívání do křišťálové koule mě mate. Každé kouknutí do koule a položení jedné otázky vyjde na 600 zlatých, ušetřil by tak výdaje na práci hledací družiny, jež mohla v součtu vyskočit na 2500,- zlatých

[2] Až do této chvíle bylo z pohledu hráčů vše v pohodě a pak se to začalo kazit. Kdo nechce dál číst příběh, na jehož konci se hráči pohádali a GM musel(?) ostře zasáhnout, ten ať nečte dál

[3] Jednak narážka na Andrzeje Sapkowského a ságu zaklínač, druhak si jako hráč uvědomuji, že jsem se s nimi jakožto s postavou Modřinky setkal. Odkaz do kroniky ale teprve budu muset nalézt

[5] Po podívání se do pravidel jako hráč vím, že tam vznikl problém s levelem Píty a definicí kouzla "Oživ přítele", tudíž Píta musel Vladovo těla zavčasu dostat do hvozdu…