Paolo a Garoo

Nový šéf a nečekané odhalení

1.březen 2052
(předehrávka z 22.října 2006)

Je to již sedm měsíců, co jsem do svých válečných deníků zapsal poslední zápis a tiše doufal, že až do předpovězeného zničení Londýna v roce 2060 budu mít chvíli čas žít relativně klidný život fotografa v Kuala Lumpur.

No tedy relativně klidný – o každý úplněk se raději klidím pryč od pouličních šarvátek, stávek a podobných věcí, které občas fotím. Fotky aktuálního dění jsou vždy žádané novinami, kde pracují novináři, jež se bojí o svůj život a do takhle problémových míst moc nechodí. A když už, tak fotí z oficiálních míst, tedy z policejních obrněnců…

Jo, málem bych zapomněl, musím aspoň 1x týdně na střelnici, ta Hylariova bouchačka by jinak byla moc bujná a ujímala by se vlády nade mnou…

Celých sedm měsíců se tedy nedělo nic paranormálního, jež by narušilo mé žití v současnosti. Tedy žádná návštěva démonů, mimozemšťanů, andělů natožpak ďáblů. Jakoby to vymítání, jímž jsem prošel před rokem smazalo stopu ke mně…

Dnešní ráno, ale mělo být výjimkou, jež odstartuje další dění. Začalo to nenápadně hned při ranním holení, přišlo mi, že ze zrcadla na mě někdo kouká. "Ahoj" řekl jsem tomu ze zrcadla a přemýšlel, kde jsem viděl kluka asi tak dvacetiletého s vlasy po ramena. Někoho mi neuvěřitelně připomíná, ale koho? Obličej mi nějak k tomu mladíkovi nesedí.

"Ahoj Paolo" ozvalo se ze zrcadla a mě začalo přihořívat. Lehce šeptavým hlasem mi pak povídá: "znovu tě potřebujeme do našich služeb situace se změnila v náš neprospěch jestli chceš mému otci nějak splatit to co pro tebe udělal tak můžeš". Už mi to bylo jasné, ale mlčel jsem. To je jedna z mých taktik – když po vás někdo něco chce, nechte ho vypovídat… „možná si mě budeš pamatovat, zavzpomínej, malej kluk s jójem ano sem to já Tempest“ potvrdil mi klučina svojí totožnost. "jojo, vzpomínám si…" říkám a pohrávám si s přívěškem, aby bylo jasno, že jsem opravdu nezapomněl. "Na tohle nejde zapomenout. Akorát tvůj obličej mi připadá maličko jiný"

„Jsem teď v roce 2042, uplynulo hodně let co jsme se naposled viděli“ řekl mi Tempest. Neviděli jsme se třicet šest let, nebo taky jeden rok, podle toho, jaký čas použijeme na počítání. A je myslím nepodstatné, že v roce 2042 mi bylo 27 let. Podstatnější je, že pokud se vrátím do roku 2042, tak si musím dát pozor, abych nezabil sám sebe. To bych totiž způsobil ošklivý časový paradox. Aspoň tak se to píše ve vědeckofantastických románech…

Nebyl ale čas utápět se ve vzpomínkách nebo v myšlenkách na sebevraždu. „Jako každé dítě i já sem vyrostl a dostalo se mi i povinností“ pokračoval Tempest, „po tom co můj otec zemřel jsem převzal firmu, ale nyní to už nezvládám, konkurenti nás drtí svými tesáky a já potřebuji tvou pomoc, seš jeden z nich a proto myslím že by si mohl zvrátit průběh“

"Jojo" říkám "Takže kdy a kde se sejdeme? Mám někoho dalšího sehnat ?"

„Dám ti seznam lidí, které se pokusíš získat na naší stranu“ řekl mi na to Tempest. Hned poté ve zrcadle zachrčelo jako v rozbitém faxu a zpoza něj vyjel seznam lidiček i s adresami. „Až je budeš mít, tak přijď k tomuto zrcadlu“ dodal ještě. Přislíbil jsem Tempestovi, že se na to vrhnu hned odpoledne. Obraz Tempesta poté blikl a ztratil se mi z mého zrcadla.

No úžasné. O měsíční lid jsem se vůbec za těch měsíců nezajímal, stačí že k němu patřím já a teď půjdu do jejich hnízda a budu tam špehovat. Anebo nedej bože je vyvražďovat. Cožpak o to, směrem dolů to půjde, ale zabít "otce" či "děda" který mému dědovi tolik ublížil a já to pak zdědil…

1.březen 2052, dopoledne
(hráno 23.října 2006)

Dopoledne proběhlo rychle a pohodově. Focení školní třídy na tablo byla práce, kterou bych zvládl i levou zadní, protože žáci místní školy měli vše promyšleno, takže jsem jen občas poupravil aranžmá nějakého neumětela, který se neuměl postavit a v mezidobí jsem si na kus papírku sestavoval svoji časovou osu^[1] abych věděl kdy mohu očekávat, že potkám sám sebe. Zatím to není tak hrozné…

Hned po obědě dávám na dveře cedulku zavřeno, jako obvykle psanou anglicky a v místním indském nářečí, ve kterém mluví snad už jen starci a pak hurá za prvním jménem v seznamu.

Pěšky jsem došel do správné ulice a snadno našel i správný vchod. Ten však vedl do hračkářství, kde se prodávaly hračky z "US CHINA". Trošičku jsem se obával, že se budu ptát několika prodavačů v krámu, který že je Nguyen Cmich a utajení půjde do háje, ale ukázalo se, že v krámě je jen jeden prodavač, ba dokonce přímo majitel.

Dávám se s ním do řeči a velice brzo zjišťuji že na tohodle číňánka s lehce nečínským jménem budu muset jít přes peníze a naznačuji, že 500 000 kreditů bude jen záloha … Povedlo se, předávám svojí navštívenku s vepsaným časem návštěvy a jdu za dalším maníkem.

Druhý maník asi nebude místní, protože adresa směřuje do nějakého penzionku. Jdu nazdařbůh a nohy mě samy donesly před rohový dům. No to tedy zírám, co se ve mě probouzí, já si podvědomě pamatuju mapu vnitřního Kuala Lumpur!

Lehce vyšokován vstupuji dovnitř a tam se mi vyplnil další můj zlý sen. Postarší paní tam pletla ponožky. Zatím není tak daleko, abych poznal, zda se mi sen splní beze zbytku či ne a tak se jí bez bázně a (skoro bez) hany ptám, jestli je pan Dave u sebe na pokoji třináct. Prý je. No vida papírek od Tempesta nelhal :-)

Po zaklepání mi otevřel Američan ve značně zchátralém stavu. Kdybych mu do zadku narouboval vodovodní kohout a pootočil s ventilem, tak poteče skorem čistý líh. Taktika tím pádem byla jasná, chlápka jsem utáhl na možnosti nakoupit si chlastu, že to do konce života nevypije…

Nevím, jestli mě někdo nepozoroval, ale jsem si skorem jist že ano, protože se mi začaly dít divné věci. První věcí bylo to že mi nezastavil žádný taxík, přestože jsem dával najevo že chci svést, neboť třetí muž ze seznamu bydlel od penzionku pomalu přes půl města daleko. Nakonec mi zastavil taxík, jemuž hned po dobrždění přede mnou odpadly pravé přední dveře. Taxikář mi otevřel vzadu a prý kamže to pojedu. Asi po pěti minutách se mě zeptal znovu… a pak znovu…

Huh, to byla jízda, ale dojel jsem v pohodě před nízkopodlažní dům. Táhlo mě to ke sklepním bytům a k jedněm dveřím. Zaklepal jsem a vstoupil.

První muž byl číňan a druhý američan a tohle byl pro změnu míšenec obou snažící se vytvářet dojem, že je japonec vyznávající tradiční hodnoty. Sestavení bytu na to vypadalo, ale jméno bylo již poněkud generacemi(?) zkomoleno. Pán se jmenoval Hoang Katanuto a já s ním měl co dělat, než se mi ho povedlo ulovit na dobrodružství a možnost dovybavení bytu…

A tak jsem měl pro začátek splníno a mohl se věnovat mé jediné nasmlouvané povinnosti, což bylo odpolední focení skateboardistů. Rozhoduji se, jestli jet metrem a pak kousek doběhnout… a rozhoduji se jít pěšky podle mého vnitřního kompasu.

Až když jsem byl u U-rampy mi došlo, že dneska nějak moc často využívám poděděné vlastnosti měsíčních lidí což se mi moc nelíbilo. Ale teď se musím soustředit na to focení, neboť některé akce skejťáků lze udělat jen jednou. Proto si taky vybrali mě, mé momentky jsou již patřičně známé a oceňované.

Zatímco fotím, dějou se mým novým přátelům divné věci. Američan Dave si sice ničeho vědom není, ale kdoví…

Míšenec Hoang je překvapen kýmsi, jež mu donese vysoce kvalitní katanu, v níž je vyražena značka kováře vypadající jako písmenko "Q". Neznámý mu ji položil přede dveře, zazvonil a v okamžení zmizel…

Nejhůře si užíval Nguyen. Šlápl u sebe v krámku na louži krve tekoucí ze zrcadla, z něhož koukal cizí chlap. Nakonec to zrcadlo prasklo. V koupelně, kam se šel osvěžit mu někdo krví počmáral stěnu nad umyvadlem a neustále na něj někdo mluvil a rozčiloval ho větičkami jako "Já tě vidím" a tak…

Ani v krámě nešlo vše tak jak má. Nguyen přímo na pokladně nalezl jednookého medvídka, jež měl v tlapce růži a právě tohodle medvídka si přišla koupit malá bělovlasá holčička vypadající jako babička motorkářka a přeplatila jeho cenu o pět kreditů.

Ostatně i já měl o dva diváky postaráno. Vykukovali na mě zpoza rampy dva mladí lidé v černém. Jejich uniforma mi něco připomínala ale něco jakoby jim chybělo. Sice se ke mě otočili na chvilku zády a ukázali mi "Hyláriovské zlaté Háčko v kroužku" na sponách svého oděvu, ale… Nemohu jít za nimi, fotím :-/

Malinko se mi to focení protáhlo a tak se rozhoduji, že se domů proběhnu. Hážu se brašnu s foťákama na záda a rozbíhám se. Chvíli musím běžet i po Čtvrté ulici a docela se leknu, protože běžím rychleji jak jedoucí auta. Pořádně se podívám, co vytváří tu zácpu, že auta jedou tak pomalu, jenže…

Běžel jsem nelidsky rychle, žádná zácpa nebyla, odhadem byla má rychlost víc jak 50mil v hodině. Jakoby můj přívěsek chránící mojí lidskost na chvíli vysadil a teď se mi to vrátilo, když jsem se v úleku zastavil. Srdce mi buší jako o život, takovýhle běh žádné lidské srdce nemůže zvládnout takže musím volit pomalý poklus, abych to přežil a své srdce tolik nešokoval…

Přesto, nebo právě proto před svůj domeček dobíhám pozdě, Nguyen a Hoang již stojí před výlohami a prohlíží si fotky. Výloha vpravo, jež je blíž k chodníku a přístupové cestě obsahuje klasické fotky - svatby, děti před dorty, nějaké ty sportovní fota a tak. Výloha vlevo, jež je blíž k zahrádce obsahuje fotky z mystična a některé z nich mé nové přátele děsí. Když Nguyen vidí svojí dětskou zákaznici a onoho podivného medvídka a růži (z fotografie od profesora, jestli si vzpomínáte…)

Než se mi podaří odemknout a odblokovat alarm, dorazil i američan Dave. Pouštím je do ateliéru a pokouším se vysvětlit akci, ale jsem vyrušen nadávajícím mužem v koupelně, ze kterého se vyklubal střelec Casidy. Prý že jde pro nás.

Nu, našim novým přátelům jsem toho moc nestihl vysvětlit, takže si teď pro změnu užijí praxe. Casidy nás totiž chce vzít skrz stíny. Už teď na mém koupelnovém zrcadle běhají temné vlnky jako v Matrixu (letos byla obnovená premiéra) a přátelé, které jsem zavolal k sobě, se na to dívají s nedůvěrou. Trošičku jsem je vydráždil ještě víc. Když sníš červenou pilulku, na vše zapomeneš, když sníš modrou vyděláš si těžký prachy dráždím Nguyena a nabízím mu barevné lentilky. Casidymu se to moc nelíbilo a zlobil se na mě, že jsem jim nic neřekl. Raději jsem snědl svoje lentilky a vyzval přátele ke vstupu…

Postupně jsme se ocitli v černočerné tmě všichni. Ačkoliv zde byla černočerná tma, Hoang se pokoušel jít dopředu, což se mu málem vymstilo, šlápl do prázdna a Casidy jež za námi zatáhl zip jej musel chytat. Mě pokleslo srdce do kalhot, neboť v téhle tmě jsem nikdy neviděl ani to pověstné "Ň" a teď vidím… Sice šedavě, ale dokážu rozpoznat kdo z nás pěti je který. Ten přívěšek co mám na krku slábne, nebo se ve mě probouzí něco… něco divného…

Drapl jsem Dejva a Hoanga za ruce a táhl je za Casidym, jež držel za ruku Nguyena. Došli jsme ke stěně a já očekával větu: Kde mám klíče, fotr mě zabije. To by určitě řekl Tempest, jenže nás teď vede Casidy. A vedl nás dobře, naše cesta skončila ve společenské místnosti u Hylár… eee… u Tempesta. Asi si budu zvykat dlouho na nového pána domu pomyslel jsem si a prohlédl si lidičky jako vystřižené z gansterky.

Rozeznávat jsem se je nenaučil a ani nenaučím, barmanovi totiž pomáhám s podáváním velkých mís na zvratky. Přátelé zvracejí a Casidy celý bledý říká cosi o tom, že si na to nikdy nezvykne. Jojo, v pěti krocích přejít půl světa a deset let do minulosti, to pořádně zahoupe s necvičeným žaludkem, zvlášť když se jde přes stíny. Jojo, když jsem šel poprvé, taky jsem měl potíže, teď však jako mazák dělám zdravotníka. A taky letušku protože halasím: Vítejte v New Yorku u našeho zaměstnavatele. Je právě dvacet hodin a jedna minuta, dne - na momentík se odmlčím a bleskově zkontroluji můj chronometr na ruce, jehož elektronika už zvládla pobrat časové anomálie při pohybu ve stínech - dvacátého března roku 2042. Postupujte prosím k těmto dveřím a s líbezným úsměvem ukazuji na šéfskou kancelář, odkud se line… hudba, ovšem měkčí než kterou poslouchal Hylarius…

Vstupujeme a jsme očekáváni. Po krátkém představování a naznačení výše odměn si sdělujeme, zdali nás už kontaktovala nějaká ze stran Věčného konfliktu, tedy Andílci a Ďáblíci nebo někdo třetí. Hoang vytáhl svojí katanu a tasil jí tak, že jsem na ni viděl…

O pekelně dlouhou vteřinku později už zase sedím a tvářím se jakoby nic, ale vidět to na mě bylo. Ošklivě mi na moment zežloutly oči a celé mé tělo říkalo "bojim bojim nechci katánku, ošklivá katánka…" Katana na vlkodlaky, velmi dobře dělaná kopie dědkovo práce konstatoval Tempest, a Nguyen měl proslov o tom, že vlkodlaci neexistují a jsou jenom v pohádkách. Nevesele se na něj usměju a sděluju mu pravdu o upírech, andělech a ďáblech, démonech, vlkodlacích…

Je to velice zkrácené vysvětlování, nedá se nic dělat, čas kvapí. Tempest nás posílá do převlékárny. Takže jdeme k vnitřnímu výtahu, vstupujeme a já hned upozorňuji: Chyťte se madel! Výtah se rozjel a nastalo klasické odpočítávání – 50, 51, 52, 53… a i já, co se držel, ztratil kontakt s podlahou. Odpočítávání pater samozřejmě pokračovalo a pokračovalo tempem, které jsem znal. Pro lidské oko čísla mezi 53 a 83 neexistují, je to jen směsice barevných čmouh, tak rychle se přetáčejí číslice. Samozřejmě muselo nastat i brzdění, S Nguyenem síla brzdění plácla na zem… Brzdíme v patře 98 a procházíme kolem několika dveří s nápisem Převlékárny … Maličko se přepočítám a otevřu nesprávnou. V ní jsou uniformy a jedna převlékající se dívka. Bleskově se omlouvám a zavírám. Ale aspoň vím kde jsem – jsem o jedny dveře špatně :)

V převlékárně jsem se dopustil fo-pa. Tempest na nás promlouval přes rozhlas a sledoval nás kamerou. V jednu chvíli jsem jej chtěl o něco požádat a oslovil jsem jej Tempestku… Hned jsem se sice ulekl a plácl přes hubu, ale už to bylo venku. Tempest pronesl větu o úctě a já se mu omluvil.

Už jsem to tu psal, těžko se mi zvyká, že Hylarius je mrtev a že podnik patří Tempestovi. Ukázalo se však, že si budu muset zvyknout na horší věci. To už jsme zpět u Tempesta v pracovně a díváme se na mapu New Yorku. Tady jsme my oznámil Tempest a kliknutím myši zobrazil několik modrých puntíků, ale bylo jich opravdu málo. Tady jsou vlkodlaci promluvil podruhé Tempest a až na drobné vyjímky obrazovka zčervenala množstvím puntíků. No nazdar pomyslel jsem si, protože za dob Hylaria by se těch puntíků zobrazilo o dost méně, v New Yorku by jich bylo jenom pár kolem jednoho parku. Tady jsou vlkodlaci nebo jejich pomocníci a vy teď půjdete ven na průzkum upřesnil Tempest a poslal nás k výtahu ven.

Ano, byl to náš známý výtah jezdící do šestého podzemního patra, zbytek jsme museli jako obvykle došplhat pěšky a pak jít podle pokynu do jednoho baru. V něm obsluhuje ramenatý muž, jemuž již vypadaly všechny zrzavé vlasy (zřejmě měl Irské předky) jeho mám oslovovat Tomíku. V baru bude i naše spojka, zpěvák a bývalý harleyář, jméno pro nás nebylo důležité.

Důležitější byly jiné informace. První z nich říkala, že místní vlkodlaky vede jistý „Anatol“ a vypadá jako Albert Einstein. Máme se podívat po upíru TenZenovi který již půl roku nepodal Tempestovi zprávu. A proti vlkodlakům máme šanci jen když je bijeme do rozkroku, srdce nebo hlavy…

Bar jsme nalezli snadno, hostinského taktéž, zpěváka však ne. Naopak nějaká vlkodlačí kráska se zrzavými vlasy si našla nás, nebo spíše mě. Proběhl výslech kdo jsem a proč mám sebou svačinku a slečně se vůbec nelíbil můj antivlkodlačí přívěsek. Snad mi sežrala mojí výmluvu, že se musím maskovat ve světě lidí. Slečna poté odešla, ale na můj vkus tady bylo už málo bezpečno a tak jsem přátele odtáhl pryč do malého hotýlku upraveného uvnitř pro japonské turisty. Zaplatil jsem všem ubytování z mé kreditní hůlky a každý z nás šel spát do svého pokoje.

K vybavení pokoje jen tolik, že pokoj byl japonský až na evropskou postel, čínský gong a šňůrku u postele jež mi připomínala zvoneček ke sluhům a služkám ve šlechtických sídlech minulých století. Možná že ta šňůrka měla jinou funkci, ale mě to bylo fuk. Potřebuji se v klidu vyspat a hlavně promyslet co dál, protože pro mé přátele bude pohyb přímo mezi vlkodlaky setsakra nebezpečný. Mohli by mi dělat podporu nebo dělat nějaké výzkumy mimo vlkodlačí společenství. Mě osobně nešla z hlavy ta zrzečka – nepojala vůči mě nějaké podezření?

Jestli pojala nebo ne se ukázalo hned v noci, neboť v našem hotýlku došlo k vraždě a mě se jí podařilo zaspat. Bodejť by ne, když mi někdo odebral krev, zřejmě na test mých předků. Přátelé zkoušeli gong a vždy v mžiku přišel sluha Igor a ten tím pádem neměl čas hlídat chodby. Proběhl i policejní výslech co kdo viděl a slyšel. A já mohl říci, že jsem to prospal a nelhal jsem…

21.březen 2042, brzo ráno
(hráno 18.listopadu 2006)

Vzbudil jsem se v šest hodin ráno a šel na snídani, kde za mnou přišel rozlobený recepční a oznámil mi, že mí přátelé utekli z hotelu bez zaplacení. Pokrčil jsem rameny a zaplatil mu z kreditní hůlky drobnosti, které byly na účtu. Poté jsem vyšel ven kde se zdálo všechno v pořádku. Jenže pak někdo otočil vypínačem a já vyvalil oči, protože se silnicí valili místo našich aut hrozně stařičké veterány. Došel jsem k trafice a zabrejlil na datum na novinách. Prý rok 1950!!

V tom mi zazvonil v kapse mobil a display na mě ukazoval HYLARIUS. Samozřejmě volal Tempest: Kde seš ty pako?!? vybafnul na mě vztekle bez pozdravu. Něco mě šouplo do roku 1950 odvětil jsem mu. Tempest stihl zařvat Cože?!? a pak se spojení přerušilo. Mobil mi hlásil, že není signál, což by roku 1950 odpovídalo. Strčil jsem tedy mobil do kapsy jako věc, kterou už asi nebudu potřebovat. Stalo se poté to, co předvídali někteří spisovatelé scifi. Telefon mi v kapse vybouchl, neboť zde nemohla existovat věc, která ještě nebyla vynalezena, tedy mobilní telefon. Ostatně i miniaturizované součástky v něm asi ještě touhle dobou neexistují…

Nějaký ochránce nebo také nepřítel mě tedy přesunul do roku 1950, musel jsem tedy postupovat opatrně. Když by mě sem „prsknul“ nějaké tajemný ochránce či pomocník, tak by tu muselo být něco což rozjelo vlkodlačí expanzi. Nebo se tu stalo něco co ji rozjelo. To stálo za vyzkoumání. Na druhou stranu mě sem mohl „kopnout“ nepřítel, což by znamenalo, že bych měl být opatrný. Zkusmo jsem se rozhlédl kolem a zjistil, že dva „gangsteři“ mě pozorují od malého plácku zeleně. Šel jsem rovnou k nim očekávaje, že budou mít na hrudi nebo v kravatě vetknuté „H“ jako Hylarius. Háčko tam neměli ale bylo tam „Q“. Rychle jsem si přepočítal dějiny Hylariovo rodiny a vyšlo mi, že vládne ještě Baltazar Quint a že se jeho vláda pomalu chýlí ke konci. Usmál jsem se na ty dva a když jsem procházel kolem nich, tak jsem jim šeptl, aby pozdravovali mého šéfa pana Quinta. To je trošku překvapilo, ale já na Quinta či Hylária jiné spojení neměl. Tedy vlastně měl, jak jsem si uvědomil o chvíli později – ale musel bych tam dojet taxíkem nebo metrem což bude trošku zdlouhavé.

Nakonec jsem dojel metrem a na známé adrese nalezl nejen zcela funkční chemickou továrnu, ale také velmi mladého klučinu s jojem. Dal jsem se s ním do hovoru a dožadoval se setkání s dědečkem. Byl to trošku únavný hovor, ale nakonec se mi podařilo malého Tempestka přesvědčit. Alespoň natolik aby mě vzal za dědou, ale ne natolik, aby tam se mnou šel sám. Vzal si na to takového mladého muže, který stál u brány. Ten muž mi byl povědomý, ale až po průchodu fungující továrnou k výtahu mi to došlo. Své odhalení jsem si nechal až na jízdu výtahem, který v těchto dobách nejezdil jen do mínus šestky, ale vyjel až k nám do přízemí. „Ahoj Cassidy“ oslovil jsem toho strážného, což jej vyvedlo natolik z míry, že na mě tasil. A protože na mě tasil bouchačku ala Hylariovo prokletý kolt, tak mě to nerozhodilo. „Nevytahuj se“ řekl jsem mu a vytáhl svojí bouchačku k nerozeznání podobnou od té jeho…

Hovor s Baltazerem Quintem byl únavný, protože jsem jej musel přesvědčit, že jsem z budoucnosti a že přicházím řešit vlkodlačí problém. A právě vlkodlačí problém mě dostal do problémů. Baltazar Quint mě obvinil, že nemůžu být Hyláriuv poskok, neboť ten by nikdy (na rozdíl od něj) nikdy vlkodlaka do svých řad nepřijal. A víte jaké to bylo tóčo, když ve mně jeden Garoo probudil moje latentní vlkodlačí schopnosti, o kterých jsem nevěděl já, natožpak pan Hylárius?!? řekl jsem už řádně navztekaný. Quinta to zaujalo a chtěl si o mě zjistit víc údajů. Křikl do otevřeného šuplíku kartotéky, že chce vědět údaje o mém otci, dědu a ať to lítá …

… Vidět mladého pana Hylária, kterak se hrbí pod jhem svého otce pro mě bylo poměrně nepříjemné a tak to rychle přejdu a popíšu další nepříjemnosti jež mě během následující minuty potkaly. První z nich byla ta, že mi Quint serval můj ochranný přívěšek proti proměnám se slovy že mi nenáleží. Nemohl jsem si nepovšimnout, že stejný přívěšek nosí i Tempest. Přemýšlení o tom, jestli jej nosil Tempest i v mojí době (nosil ale jen občas) jsem musel odložit, protože se mi Quint posmíval nad tím, že můj prapra(!)děd byl nečistý vlkodlak (neboli že on byl první v našem rodě, jež byl vlkodlakem a vznikl tak, že byl pokousán. A já tím pádem nejsem z čistého rodu.). Musel jsem se dost držet, abych nevypěnil.

Quint, naštvaný z toho, že mě nemohl zabít hned, protože jsem se na něj nevrhnul, zvolil jinou taktiku a vyzval Cassidyho, aby si to se mnou rozdal ve střelbě, s tím že když prohraje Cassidy přijde o zuby a já svobodně odejdu, anebo v opačném případě neodejdu vůbec…

A tak se střílelo do malých terčů na vzdálenost pětiset metrů. Ten terč lidským okem nebyl pomalu ani vidět, přesto má i Cassidiho rána trefila střed terče (ten co se hodnotí za 10,9 bodu) pak se chvilku střílelo na krásu (vystřílel jsem do terče smajlíka a Cassidy mi tam dokreslil střelbou brýle) a jiné podobné vylomeniny. Ukázalo se, že oba střílíme velmi dobře a oba stejně dobře. Já nenabíjel (to si má puška zařizovala vždy sama) kdežto Cassidy ano, to byl jediný rozdíl. Takže na závěrečnou ránu nám přinesly zrcadla. Střílel jsem první a na terči bylo vidět zásah, pak střílel Cassidy a… minul. Byl jsem tedy svobodný a mohl odkráčet pryč od Baltazara Quinta…

Nakonec jsem tedy na vlkodlaky zůstal sám, protože Baltazar se jimi odmítl zabývat (Je jich jen pár a jsou zalezlí v kanálech, tedy až na Tempesta [!!]). Procházel jsem se po městě a snažil se najít nějaký orientační bod, od kterého bych mohl začít pátrání, jenže nic…

Večer v pokoji jsem se podíval z okna neuvědomujíc si, že nemám svůj ochranný přívěšek a že je možná úplněk…. Když jsem se probral ve stejné pozici ráno u okna a sytý, tak mi bylo zle a při čtení novin s popisky pokousaných lidí mi bylo ještě hůř. A pak mi to došlo:

Právě JÁ jsem zakladatelem New Yorkské vlkodlačí smečky a právě o dnešní noc jsem ji založil!!!

A když promýšlím souvislosti, tak je to nádherná pomsta Baltazara Quinta svým potomkům za to, že jej brzy odstraní z vedení společnosti!

Dál není hra odehraná nebo přepsaná. Zatím…

[1] můj papírek s roky obsahoval na závěr toto:

1881 – vyšetřování vraždy Mary Kelly (Jack Rozparovač)
1935 – cesta lodí do Los Angeles
2005 – já a New York (do 30-ti let přebere Tempest podnik Hylaria)
2006 – Edward Stonehenge a New York (koncert)
2015 – moje nulté narozeniny!!!
2042 - výpomoc Tempestovi v New Yorku
2050 – Kuala Lumpur - rok s White Rose, zadavačkou úkolů
2051 – Kuala Lumpur – návrat od Hylaria
2052 – současnost…
2060 – velká válka, zničení Londýna
2608 (2665) – Středověk ve městě WR, před 50 lety celovesmírná válka
4350 – rok ve světě za zrcadlem, odpovídá cca našemu roku 2005 – únos WR od Baltazara Quinta