Dozvuky akce č.1

Dnes Ráno mě navštívil pán v kostkované košili, ve kterém rozpoznávám spisovatele Morta. Ten mi sděluje, že o půlnoci na náměstí se opět sejdeme, a že pojedeme za onou dámou co nás poslala do toho hotelu….

Čekal jsem to, včera jsem si chystal fotečky, které jí ukážeme a předáme jí i nalezené věci, jako fotku, sponu a tak…

Nuda a splín neměla šanci se u mě ohřát, začal jsem si hrát s Internetem a zjistil o hotelu, že:

• Katastr nemovitostí - pozemek patří státu a nic na něm nestojí.
• Satelitní foto - louky a kukuřičné pole (jediné v okruhu dobře pár stovek kilometrů)
• Mapy - louky, lesy…
• Google - to mě překvapilo nejvíce - neboť Google již znal doménu www.strasidelnyhotel.com kde byl vyfocen onen manažer i hotel… Doména stará pár dnů…

Návštěva naší zákaznice

Přiblížila se půlnoc a tak jsem se vydal na náměstíčko. Tam jsme byli skoro všichni už připraveni, tedy až na Emília.

O půlnoci ulice ztichla a u našeho chodníku zaparkovala postarší, ale dobře udržovaná limuzína řízena černochem, který mohl vážit 150 kg. Nebyl tlustý, byl udělaný… Vystoupil, otevřel nám dveře a prý "nastupte si"… Z vnitřku vozu se linula slabá záře… Nenastupujeme a sdělujeme řidičovi, že ještě nejsme všichni…

Limuzínu jsem si samozřejmě vyfotil.

Po pěti minutách již není pravda, že někdo chybí, doběhl už totiž Emílio. Postupně nastupujeme všichni, u některých z nás sleduji jakousi nechuť nastoupit … To jsem zvědav, co pak bude na fotkách. Začínám totiž tušit, že ten rozdíl mezi blokem a fotografiemi, co jsem měl v prvním případě, nebyl způsoben nějakým sedativem… nebo tak něčím…

Vyjeli jsme a jedeme z města někam severní cestou a po chvíli se stalo to, co se často nestává. Upadlo nám kolo. Pravé zadní. Černoch šťavnatě zaklel a šel ho měnit. Vystoupili jsme, aby nás nemuset zvedákem zvedat taky, proč mu přidělávat práci, že?

Noc byla temná, zdálky přicházela bouřka. Netuším kde jsme zastavili, ale neměl jsem dobrý pocit z jednoho místa. Tam na kopci stála zřícenina hradu a jakoby v ní někdo chodil… (foto 3)

Měl jsem chvíli čas i přemýšlet a uvědomil jsem si, že vidím řidiče trošku rozmazaně. A ještě jedna věc byla zvláštní. Ve městě byla na naší cestě pořád zelená na semaforech, což je v Kuala Lumpur zázrak největšího kalibru, tedy když vynecháme narození Ježíše :-)

A pak se jelo dál, deštěm a pak mlhou. Když se mlha trochu roztrhala, byli jsme na nějaké okresní silnici plné děr a výmolů. Za pět minut budeme na místě ohlásil nám řidič ve chvíli, kdy se asfaltka stočila do stromové aleje.

Asfaltka poté odbočila do parku obklopujícím luxusní zámeček a tam jsme vystoupili. Park byl po předchozím dešti mokrý a další déšť hrozil, takže jsme se začali přesouvat k zámečku. Vyfotil jsem si jej a povšiml si, že v něm moc života nebude, neboť se svítilo jen v několika místnostech v přízemí. Limuzína mezitím odjela…

Otevřel nám postarší majordomus v livreji a vpustil nás dál, do chodby plné soch a poměrně s hezky vyzdobenými stěnami.

Je jedna hodina a třicet minut, takže jsme jeli zhruba 100 kilometrů jak to tak odhaduji, ale nic takového, jako je tenhle luxusní zámeček podle mě tak blízko města není.

"Paní vás již očekává" přerušil (nejen) moje zamyšlení majordomus a vpustil nás do pokoje k paní.

Hrubián by ji popsal na něco mezi padesátkou a smrtí, na můj vkus byla trochu archaicky oblečená, přispíval k tomu i cvikr co měla na nose. Byly pro nás připraveny křesílka, do kterých jsme se směli usadit. Paní si sundala cvikr a začala si nás obhlížet, takovým tím pohledem, jako když si přísná paní učitelka prohlíží prvňáčky a já se rozhodně jako prvňáček cítil…

Pak si nechala předvést naše výsledky s hotelem, načež řekla: "Měla bych o vaše služby zájem…" a posunula drobný balík peněz před nás.Bleskově jsem to odhadl na pětset dolarů pro každého. Na chvilku jsem se oddal myšlenkám, že si udělám malou dovolenou, ale vrátil jsem se zpět na zem, když zaznělo sousloví "dlouhodobější spolupráce". Pak nám řekla ať si jdeme domů odpočinout, že nás včas bude informovat o dalším úkolu… Stihl jsem od boku bez blesku nenápadně vyfotit naši klientku či zákaznici, pokud to tak mohu nazvat (foto 6)…

Opět cesta limuzínou po okresce, opět mlha, opět hlavní silnice a opět město…

Mimochodem, na cestě zpět jsem sledoval signál svého mobilu, byl bez signálu od doby, kdy jsme poprvé vjeli do mlhy až do chvíle, kdy jsme podruhé z mlhy vyjeli…

Když jsem se dostal domů, ukazovaly moje digitálky tři hodiny ráno. Jaké bylo moje překvapení, když hodiny na zdi mi odbimbaly teprve jednu hodinu v noci! Skočil jsem rychle k počítači a nahodil ho. Počítač mi, naštěstí, potvrdil jen dvojhodinový rozdíl, bál jsem se že to bude víc (dny, měsíce…)

Spím až do půl jedenácté. Vstávám a pro všechny zpracovávám fotku číslo šest … A pochopitelně si prohlížím rozdíly mezi fotkami co jsem udělal a mezi blokem kam jsem si fotky popisoval…

Pak mi někdo něco šoupl pod dveře a tím začala….

Akce číslo dvě - horská chata

Začalo to nenápadně - listem velikosti A4 vstrčeným pode dveřmi s jednoduchým nápisem "Něco nekalého se děje na chatě ve skalistých horách" s popiskem, že máme získat vše co nepatří do klasické výbavy chaty. Zbytek A4ky pokrývala skicnutá mapa celé cesty tam, ke konci hodně zpodrobnělá.

Vyjíždíme hned o polednách, já jedu opět v autě s vyšetřovatelem. Při různých příležitostech fotím, ale až fotka č.15 ukazuje zajímavá věc - vypadá to, že profesorovo auto hoří zevnitř, ale ukázalo se, že si všichni cestující v onom autě zapálili…

O chvíli později odbočujeme z hlavní cesty a jedeme do hor. Cesty se stále zužují a přivádějí nás na mostek přes říčku. Morta, našeho spisovatele něco na tom mostku přitahuje. Snad ta hloubka co pod ním panuje…

Cesta se o dvacet kilometrů dál změnila na polní cestu. Stmívá se a my přijíždíme před chatu. Vystupujeme a nejen já mám z chaty nějaký divný pocit, takže okamžitě následuje fotografie (17) Je hezký večer, jsou vidět hvězdy.

Vstupujeme dovnitř a zjišťujeme, že zde nemáme přívod elektřiny ani vody, není zde ani signál na mém mobilu. Nemá cenu zbytečně vybíjet baterku a tak mobil vypínám a věnuji se focení interiéru (18-19). Co mi tu vadí je křeslo a kotoučový magnetofon. Křeslo snad ale naše klientka nechce, to spíš kotouč z magnetofonu a asi i ten zápisník, co ležel na stole.

Když jsme ubytováni, pouštíme magnetofon. Asi to byla naše největší chyba dnešního večera. Z pásku zaznělo: "Konečně jsem rozluštil knihy ***" a pak přešel hlas do cizí řeči a znělo mi to jako básnička. Zazněly snad jen dva verše, když se venku zahřmělo a začal venku nějaký pohyb(20). Ani skřípot auta nebyl normální, auta skřípat nemají, leda že na ně padl strom, nebo po nich chodí medvědi. Zastavujeme pásek a vybíháme ven.

Dr.Doriashovi není příliš dobře(21 a 22), spisovatel Mort studuje deník(23). Poslední stránky jsou psané ve chvatu a výstraha napsaná na jeho konci (nepouštějte tu pásku) pro nás přišla pozdě

Venku mezitím policista zjistil, že něco "drclo" do jeho auta a všude kolem je sešlapaná tráva. Zkouší zavolat policejní vysílačkou, ale nemá signál. No to nemají ani naše mobily…

Vevnitř se mezitím Mort rozhodl, že prozkoumá sklep. Otevřel tedy poklop nad sklepem a sešel dolů(25). Ostatní kromě mě a Dr.Doriashe šli všichni za ním. Mort náhle vykřikl hrůzou a hned poté se nad všemi zavřel poklop. Sám od sebe to nemohl udělat, protože poklop byl otevřen tak, že se dotýkal na druhé straně podlahy. Otevírám znovu poklop a sedám si na něj a pořizuji fotku sklepa(26) a všímám si, stejně jako ostatní uvnitř sklepa, že vzadu u stěny je kyprá hlína (27). Mort tam zkusmo hrábnul…

Ani nevím, jestli tam něco našel, protože v tu chvíli začal Dr.Doriash levitovat a byl připlácnut ke stěně (28). Mort jej bere za ruku a ze zdi jej strhnul. Mezitím cosi zavírá poklop, pohotově střílím další obrázek, ještě že jsem navolil na foťáku režim "běžec" :-)

Doriashe něco ovládá a on recituje tím cizím jazykem cosi co odhadujeme jako pokračování té básně s pásky. Všichni se jej z toho snaží probrat, což se podařilo, báseň je přerušena, byť je venku boží dopuštění, jak se zdá při pohledu z oken. Ale Doriash je poněkud zmaten a není schopen pustit ruku Morta (foto č.30) až když se do "boje o ruku" zapojuje Thomas (31) je vše dokonáno. Marion pečuje o Morta (32) my ostatní spoutáváme šíleného Doriashe(33) aby nám neubližoval.

Jakoby báseň někdo recitoval v duchu, (pokud tedy vezmeme v úvahu, že je to nějaké vyvolávání), protože se dělo stále něco nepěkného. Ze sklepa vylezla duchovitá paní(34) a sápala se na Doriashe, jiný duch nám "ukradl" střechu a šahal po Marion, další duchové vcházeli dveřmi(35) které se vyvrátili z pantů.

Jedinou rozumnou činnost z nás dělal Mort. Našel na kotoučovém magnetofonu konec té básně a zapnul přehrávání pozpátku….

Duchové postupně ztráceli sílu, tvar… až z nich nezbylo nic. I počasí se venku zklidnilo. Dr.Doriash se probral, nic si nepamatoval a spolu s námi mapoval spoušť. Chata skončila bez střechy s vymlácenými okny a vyvrácenými dveřmi (foto 36-40).

Rozhodl jsem se, že budu spát venku před chatou ve spacáku a focení škod nechám až na ráno…

Ráno jsem se vzbudil snad o 40 metrů dál od chaty. Něco si mě chtělo odvléct přes louku do lesa. Zvláštní bylo, že můj spacák v trávě v trávě stopy zanechal, agresorovo stopy však nikde nevidno (foto 41)…

Fotím ještě trosky, třeba pak na fotkách vyleze něco čeho si nedokážeme všimnout zde na místě (foto 42-45) a též stopu čehosi u policejního auta (46) co nedokážeme identifikovat.

Zachytávám na digitál ještě srnku v lese (47) nakládání věcí do aut (48) a pak opět čmoudíky z oken doktorova auta, neb kuřáci opět bání (49) což je příznak toho, že si myslejí, že je náš úkol splněn…

Ano, máme pásku, máme deník, máme dokonce i flintu (o které jsem se zapomněl zmínit, že jsme ji našli v kredenci), ale je to vše co máme naší klientce přivést?