Dovolte abych se představil.
Jsem Paulo, a říkají mi Paulo Fotograf. Mám svojí malou firmičku v Kuala Lumpur zabývající se fotografováním. Pár místností, dvě výlohy a jediný zaměstnanec. Já :-) Hodně dělám přes digitální aparát a vše si archivuji, případně upravuji v počítači… Dělám jak dokumentární tak umělecká fota. A samozřejmě abych se uživil, tak i pasové fotografie, na řidičák…
A snad právě proto ke mě přišel spisovatel Mort Rainey a požádal mě, abych jej nafotil na obálku jeho nové knížky. Nu což, učinil jsem tak, udělal nějaké návrhy obálky a nechal si to zaplatit. Se svolením spisovatele jsem jeho fotku vystavil ve výloze… Pak se spisovatel asi pět týdnů neozval a já na něj pomalu zapomněl…
Až se mi jednoho dne přistála v Emailu zpráva od onoho spisovatele že jsem očekáván na rohu třetí a páté ulice v osm hodin večer a mám si sebou vzít nádobíčko…
Klienti si se mnou občas takhle schůzky dávají, takže mi to ani nepřišlo. Jen pro jistotu jsem si na Internetu vyhledal všechny knížky od něj. To, že psal detektivky mě ani nepřekvapilo, ale obal a fotografie co jsem pro něj dělal posloužily na knihu, která si podle recenzí v několika povídkách pohrávala s tajemnem či neznámem.
Hned mi bylo jasné, co si mám sbalit - digitální foťák s bleskem, přídavné světlo, nějaké ty filtry a hlavně malý revorverek. Samozřejmě i blok s tužkou, abych si psal co jsem vyfotil, kdy a kde. Občas se mi to hodilo.
V šest hodin jsem otočil cedulku na dveřích na "Closed", všechno pozamykal, pozhasínal, přes výlohu přetáhl "zámkovou" roletu a vyrazil pěšky na místo…
Roh třetí a páté ulice je na takovém menším náměstíčku, poblíž stojí několik hospod a jedna kavárna. V ní se najím, nejen proto že stojí přímo na rohu oněch ulic a budu moct sledovat místní cvrkot. To mi pomůže nasát atmosféru, aby se pak fotéčky povedli tak, jak to spisovatelskej bude chtít. Je pár minut po půl sedmé, když vcházím dovnitř a objednávám si teplé jídlo. Mám to hezky rozplánované, zhruba v sedm hodin mi přinesou jídlo, v půl osmé si dám kafíčko a budu sledovat z okna kavárny cvrkot. Když mi to bude případně podezřelé, tak z kavárny v osm hodin nevylezu…
Naplánované to bylo hezky, ale už po prvních soustech dostávám první varovný signál, že není něco v pořádku. A jídlo to není. Dívám se ven a kromě lidí jdoucích od metra, kam je přivezlo z ranní směny, vidím i malého chlapečka, jak si hraje přímo naproti rohu třetí a páté. Ten klučina mě něčím přitahuje, ten divný pocit mám z něj. Není to ten pocit co si asi myslíte. Je to pocit nebezpečí či tajemna. Je to stejný pocit, jako jsem měl v době, kdy jsem fotil ve válce různá zákoutí, kudy prošla válka. Je to mrazivý pocit…
Jím pomalu a jsem hotov v půl osmé. Provoz na ulici zeslábl, ti co přijížděli z práce už jsou doma a ti co půjdou do nočního města ještě nevyrazili…
V 19:45 přifrčela na motorce nádherná šťabajzna v bílých šatéčkách *1 s vlasy až na ramenou. I z ní mám divný pocit, zvlášť když zůstala stát poblíž chlapečka. Z jejího postoje je vidět že na někoho, nebo na něco čeká.
Začínám mít nejasný pocit, že s tím focením to bude mít jiný průběh, než jsem si doteď představoval, ba co víc, můj divný pocit umocňuje chlápek v tmavém oblečení a s Lenonkami přes oči, kouřící špeka, který se zde vyloupl od metra přesně v 19:48. Cvakám první fotografii (respektive první fotografii patřící k hlavnímu programu večera)
Pět minut před osmou jsem to už nevydržel, zaplatil účet a vyšel na ulici.
Deset vteřin před osmou poblíž nás brzdí auto, které řídí… No od pohledu je to vysokoškolský profesor. Vystoupil a já zaznamenal, jak se šťabajzna ušklíbla. Ušklíbla se, ale ne tak, že by říkala "dědek", ale tak, jakoby říkala "vyrazils mě od zkoušky, ale já přesto dostudovala"
Provoz ustal, jako když utne, kromě nás co jsem vyjmenoval nikde nikdo. V hodinách na rohu ulic cvaklo a ručičky se přesunuly na novou pozici. Je osm hodin. Všichni jsme se podívali na ony hodiny a všem došlo, že čekáme vzájemně na sebe. Začínám mít ošklivý pocit z lidí, kteří se sem přibližují. Jako by to byly chodící mrtvoly. Lidi to být nemohli, kdo by se oblékal do něčeho, co je už třicet let z módy. Fotografuji ty zrůdy a přebíhám ulici k ostatním. Chodící mrtvoly zmizeli. Začínáme se pomalu seznamovat a zjišťujeme, že jsme sem byli pozváni od spisovatele. Tu přichází i spisovatel (zapomněl jsem se kouknout na hodinky) a ukazuje pozvánku, kterou někdo poslal jemu. Hej, to je moje písmo, ale já to nepsala řekla šťabajzna.
Došlo na představování:
Šťabajzna se jmenuje Marion Leclerk a studovala psychiatrii. [hráč Andy]
vysokoškolský profesor Dr.Doriash G. ze školy, kde studovala Marion [hráč Richie]
spisovatel Mort Rainey…
muž v lenonkách - Valter Thomas, tajemný muž, který nám o sobě neřekl prakticky nic
Z našeho hovoru vyplynulo, že se všichni tak trochu zajímáme o tajemno, respektive, že tajemno se zajímá o nás.
Tak pročpak se tady shromažďujeme oslovil nás muž s vízáží "Inspektor Colombo", který se vyloupl… Odnikud?. Pomačkaný baloňák pošpiněný od popela z doutníků. Ukázalo se, že i on sem byl pozván, ale jeho sem pozvala nějaká dáma a dala mu pro nás cedulku. Než ji ale vytáhl, došlo k opětnému představování.
Muž se nejmenoval Colombo, ale Emílio a byl bývalý polda. Sledoval jsem dým z Emíliova doutníku jdoucí na strom poblíž. Strom díky kouři shazuje listí, asi je tabák moc silný či co. Dělám fotku č.3
Cvak. Hodiny udělaly svůj další krok, nyní již ukazují 20:10 a právě u nás brzdí policejní auto. Je to od pohledu auto vyšetřovatele, byť má na střeše houkačky… I on sem byl pozván, že prý se zde sejdou lidé, kteří chtějí vyšetřit záhadu nějakého domu.
Z hovoru vyplývá, že oba policajté se též setkávali s neřešitelnými záhadami. Tu si Emilio uvědomil, že má pro nás tu cedulku. Bylo 20:15, když ji vytáhl na světlo boží. Tedy už se stmívalo, abych byl přesný.
Byla to vizitka "Overlock Hotel", na které zezadu bylo připsáno, že zadavatelka si přeje, abysme prozkoumali onen hotel a byla tam i douška "berte si stvrzenky"
V tom se papírek samovznítil a shořel… Thomas si musel dát z leknutí další cigáro.
Snažíme se všelijak zjistit, kde ten hotýlek je a zjišťujeme, že je 1000 km odsud. Všichni říkáme, že máme dost času a že do toho jdeme…
Sedím v autě policajta a sleduji cvrkot. Nějak jsme se do dvou aut a na jednu motorku poskládali a postupně objíždíme sídlo doktorky Marion, doktora (!) Valtra Thomase, maringotku Emilia a pak zajíždíme ke mě.
Zatímco dobaluji věci na převléknutí se si všichni ostatní prohlížejí mé fotografie. Zaznamenávám polekaný výkřik profesora a když pak vycházím ven i s příručním kufříkem tak na mě visí všichni pohledem. A kdy prý jsem fotil tadyhle profesora? On že si toho není vědom. To já taky ne, ale ta fotografie u mě ve výloze tvrdí opak. Je to můj styl a je to foceno u mě v ateliéru, neb tam mám přidáno své "tajemno"…
Krátce po deváté hodině vyrážíme…
Ve dvě hodiny ráno toho má doktorka na motorce, i profesor jedoucí první docela dost a tak zastavujeme u pumpy. Je to tu dost na samotě, všude džungle, jež je rozdělena vedví rovnou stužkou silnice. Řidiči si dávají kafe a já si fotím pumpu a pak i džungli, neb mě tam v jednu chvíli zaujalo cosi bílého a docela mě zamrazilo když jsem to viděl (foto 4 - 7). Copak vidím duchy?
Pak pokračujeme v cestě a já usínám…
Probouzím se až před starým domem ve Viktoriánském stylu. Je to docela oprýskaný, čtyřpatrový dům.
Vcházíme dovnitř k recepci, kde obsluhuje starý pán. Jsou mi divné dvě věci - proč tu máme rezervaci, když je mimo sezónu? Ba co víc, recepční tvrdí, že v hotelu jsou obsazeny tři pokoje, ale já vidím, že v přihrádce nejsou klíče od celého čtvrtého patra… Chceme bydlet ve třetím patře, ale tam nejsme vpuštěni, dostáváme pokoje ve druhém patře.
Pokoj je poměrně omšelý, ale kupodivu byl vybaven televizí i videem. A na videu připravená kazeta… Pouštíme si ji a vidíme dívku, kterak je nějakým mužem vyváděna do kukuřičného pole (kukuřice je nízká = záběr je z jara). Dívka je poté zavražděna a zakopána na poli. Celou dobu je záběr statický , jako by někdo dal kameru na stativ. Pak záběr náhle končí…
Z chlapa byla celou dobu vidět jen záda, dívka se jednou otočila směrem ke kameře. Nemaje sebou počítač vybavený střižnou musím vyfotit dívku na televizním záběru a pak ji ve foťáku zvětšit… Až někdy pojedeme kolem policejní stanice, tak si necháme zjistit, jestli jí někdo neshání.
Necháváme to odležet, jdeme si odpočinout…
… vzbudil nás řev na chodbě "Podává se oběd". Je to ženský hlas… Jdeme do jídelny a tam se potkáváme s ostatními hosty. Je to postarší americký pár, Ind a nějaký manažer, který si neustále čte noviny.
Ženská nandala všem na talíř to samé jídlo a na otázku, zdali je k jídlu možno si vzít něco jiného odpovídá, že nemá čas že musí taky uklízet pokoje, prát prádlo… Mlčíme a jíme. Na talíři je jako příloha pár zrnek kukuřice… To nám připomenulo co jsme viděli na videu…
Po jídle se všichni kromě mě vydávají prozkoumat pole, já obcházím barák a blízké okolí a fotím. Dům je starý, neopravovaný, zadní zřejmě služební křídlo je neobyvatelné, okna ve čtvrtém patře (zezadu budovy) nejsou dlouho umývaná… Vpředu, když jsem fotil vyšší patro se mi zdálo, že ve čtvrtém patře někdo je … Což pak říkám ostatním, kteří se zrovna vrátili z pole a není jim do zpěvu … Recepční se tváří, že žádná dívka se tu neztratila a na dotaz kdo chodí do 4 patra, když je uzavřeno neodpovídá. Další naše dotazy odbývá s tím, že nemáme strkat nos do čeho nám nic není…
A pak už to šlo ráz na ráz - Večeře (kukuřičné klasy), noc a noční průzkum horního, čtvrtého patra.
Přístup do něj byl ale zazděn, probourali jsme se skrz a vyběhl na nás recepční se sekáčkem v ruce a prý že nám zakázal se šťourat ve věcech co nám do nic nic není.
Omráčili jsme ho a zatáhli do chodby kde jsme ho nechali ležet. Doktorka vlezla do pokoje a hned se za ní zabouchly dveře. Když jsme se dostali skrz, řekla nám, že se tu s někým bavila. Ale ten někdo zmizel…
A pak to šlo opět ráz na ráz - někdo nám odtáhl recepčního do jednoho z pokojů, zabouchl za sebou a vyrval mu srdce…
Pak jsme našli ve svých pokojích zabitého manažera (vyrvané srdce) a Inda (rozsápaný). Manželský pár byl vzhůru a narazili na Thomase, který je požádal, aby se na pokoji zamkli a raději ráno odjeli, že se tu dějí divné věci…
V kotelně nacházíme na ohništi zuhelnatělé zbytky nějakého těla, v prádelně pak oblečení, které nemohlo patřit žádnému z hostů (mladé dívky tu s námi nebyly) a hlavně pak nacházíme nějakou přetrženou fotografii.
Pak nacházíme kuchařku a pokojskou v jedné osobě zabitou v kuchyni…
Byla to vážně zlá noc a bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem zapomněl fotit…
Ráno fixlujeme dopis, že recepční a jeho paní odjeli na nákup do města. Bohužel jsme nechali zamčený hlavní vchod, takže když chce americký pár odjet, musíme fixlovat, že nemáme klíče a provádíme je zadním vchodem.
Pohřbíváme recepčního, Inda a pokojskou, tělo manažera je k nenalezení… Bodejť by ne, když se z kuchyně vynořil manažer v kuchyňské zástěře a se sekyrkou v ruce řka "Dům potřebuje pána"
Dostali jsme takový strach, že jsme vyskákali okny pryč a odjeli…
Na závěr této akce dodám jen tři věci -
- Dívka na videu nebyla nikdy mezi pohřešovanými, u hotelu se nikdy nikdo neztratil
- Hotel má prý o patro víc, dle zpráv dalších návštěvníků…
- Fotky co jsem nafotil jsou trochu jiné než jsem si psal do bloku…
*1 - podle slova "šatéčky" je některým z vás myslím jasné, kdo nám dělal GameMastera - těm ostatním prozradím, že to byl Tomík Pařízek.