Ricco v paralelním světě (4.)
Miluji taková probuzení, zvlášť když stráže obviní nejmladšího z nás - Kryštofa. To on prý vraždil. V tuhle chvíli ani nevíme koho zabil a ani jak by to dokázal, když byl pokoj zamčen a on sám ještě ležel v horečkách…
Jdeme se tedy podívat dolů do hostince. Tam leží hostinská a je rozpáraná a označkována tak, jak to dělá Jezdec. Krvavé stopy vedou ven z hostince a tak místní stráže (které mezi sebou nemají pořádného stopaře či co) na ně navádíme. Nakonec nás nechávají být a smíme odjet. Kryštof přichází s dalším svým snem:
| Slyšel jsem Kryštofe, že principem nekonečna je zapomnění. Vzdělání
tudíž znamená konec. Čím víc o mě víš, tím víc jsi zranitelný.
A jednou, až budeš vědět dost, tě zabiju.
HA, HA |
Odjeli jsme do Hvězdy. Před městem jsme na Antoanovo přání zastavili a já byl vyslán na průzkum. Snad proto, že mě tam ještě nikdo nezná. Šel jsem tedy a domýšlel se, že ti dva něco ve Hvězdě provedli. Měl jsem okouknout (mimo jiné) dvě z místních hospod. Nepěkně mě v té druhé překvapil kdosi tím, že mě oslovil "Marku Rukavičko". Zadíval jsem se tím směrem. Pochopitelně jsem nikoho z té party neznal a já nevěděl, jak oslovit onoho mluvčího. Naštěstí se ozvalo: "Ty ho znáš Tomáši ?". Tím byla první záhada rozřešena a já se dal s tou partou do hovoru. Pochopil jsem, že právě o téhle partě se zmiňoval Antoan. Vyslechl jsem jejich plány a pak se vymluvil, že si musím dojít pro své věci.
Raději jsme s družinkou popojeli směr jih a nocovali venku. Kryštof se tentokrát v noci nevzbudil, ale sen měl a také se nám s ním svěřil. Ale až poté, co nám řekl jednu zvláštní větu. Nemohu se teď s odstupem času na ni nemohu vzpomenout, vím jen, že jsem na ni odpověděl "Cože?", což tenkrát Kryštofa uspokojilo…
| Jediný bůh si ty a jediný v koho věříš jsi ty. Jediný koho znáš. Vlastně i koho můžeš zradit. Že? Víš o tom, že se řídíš mými pravidly, Ty i tvoji druzi? Zmiň se o mém pravidle a sleduj reakci svých druhů. Pozdravuj je ode mě, neb já jsem Pán smrti. |
Pokračujeme dál v cestě za Kryštůfkovými mloky.Přišla další noc a Kryštůfek měl hezký a klidný sen. Tentokrát se s ním svěřil až večer a sami uvidíte proč. Ten sen byl jiný než všechny ostatní. Navíc jsem v něm vystupoval i já…
| Kryštůfek se ocitl ve chrámu postaveným v řeckém stylu. Succuba Ricco přivedl Kryštůfka před dřevěný trůn, kde seděl Kryštofův adoptivní strýc: Můj vděk patří Tobě, Kryštofe, protože si mi dal něco, pro co stálo žít, i když jen pár chvil. Vím o tvých snech. Vím, že tě chce chytit. Ale nemůže. Musíš ho chytit ty Kryštofe. Musíš. Ty jsi ten k……. |
Dobře mi tak, měl jsem Kryštůfkovi vysvětlit, jak succuba vypadá, sliboval jsem mu to už tolik dní. Pak se člověk nesmí divit, že se mu zdá o mě, že jsem Succuba.
No nic. Jedeme dál a další noc vyšla tentokrát na hostinec v jedné vísce. A jak správně tušíte, Kryštůfek měl další sen.
| Desatero,desatero, desatero. Ale, ale cožpak nechápeš, že NENÍ ŽÁDNÝ ZÁKON. Pamatuj to pravidlo, které se samo zavrhuje. Stejně tak smrt není věčná. Jednou se na ní zapomene. Jenže já ještě nezapomněl a ani VY. Proto se nakonec stejně setkáme a nakonec oba stejně zemřeme. Proto není kam spěchat. |
(to desatero kdysi někdo Kryštůfkovi vtloukl do hlavy-poznámka Ricca)
Aby někteří z nás nemuseli pěšky, posadil nás Body na svůj létající koberec a na něm jsme doletěli do vísky, kterou už Kryštof znal. Byla to ta, která byla těsně pod hrází mloků. Zde jsme se ubytovali. Kryštůfek tuhle noc sen neměl.
Ráno letíme ke hrázi. Kryštůfek se s mloky chce domluvit, vlezl na jejich hráz. Zde se zapotácel a přece jen si vzpomněl na svůj sen…
| Strýček promlouvá ke Kryštůfkovi: Legendy mluví o
zapomenuté zemi, Kryštofe, o zemi na západě. O Aledrii. Tam se prý
Jezdec spřáhl s bohy a se svými arogantními druhy stvořili Boha. Ten
Bůh, Kryštofe, je zlo, hýřícím z jeho věřících. Proto Kryštofe,
čerpej tam kde to jde většinou nejlépe.
Můj šestý pozdrav Kryštofe |
Poté, co si Kryštůfek promluvil s vůdcem mloků se vydáváme k tvrzi, kterou údajně mloci pomáhali vybudovat. Svědčí o tom již vyschlý kanál, kdysi přivádějící vodu do vodních příkopů té tvrze.
Hned při prvním pokusu prozkoumat tvrz zevnitř jsem byl zajat a mučen, byť to bylo zvláštní, protože mě současně udržovali naživu. Asi mě chtěli nějak za něco směnit. Bojím se, že za Kryštofa.
Přátelé se mezitím po velkých diskusích shodli na devíti jménech toho Jezdce a podnikli druhý útok na tvrz. Ostatně jim přišla posila z nějakých zlodějských místních klanů.
Jakmile ta jména začali vyslovovat, moc Jezdce slábla a slábla i obrana tvrze. Přisluhovači Jezdce mě popadli a vyvedli tajnou chodbou ven, kde mě, neschopného boje a pohybu zanechali svému osudu. Udělali dobře (pro mě) protože pak byli všichni pobiti….
Když jsem se probral a s četnými usyknutími začal procházet bojiště, zjistil jsem, že už je po všem. Četné skupinky bojovníků kamsi odcházeli… Mezi odcházejícími jsem zahlédl i některé z mých přátel. Nehnal jsem se za nimi, nemělo to cenu, zřejmě si mysleli, že jsem mrtev a tak mě ani nehledali. Nalezl jsem jen elfa Paula, který mě požádal, zdali bych mu pro jednou nedělal mistra v jeho profesi. Pak mi řekl, abych se připravil na nejhorší a dovedl mě k jednomu tělu. K tělu Kryštůfka….
Ne, to není možné, již podruhé jsem svědkem kopání hrobu a pohřbívání mého přítele Kryštůfka. Dělám alespoň malý kříž, větší akce nejsem schopen, ti věznitelé mě tedy dotloukli, jen co je pravda…
Vrátili jsme se do vesnice pod mločí hrází (ta vesnice ani nemá jméno), zde si za drobný peníz pronajímám domek a učím Paula finesám našeho řemesla. Pomáháme vesničanům na polích a lesích a ti nás odměňují jídlem a pitím. Žít se tak dá…
| poznámka hráče: V tuto chvíli zde tento příběh Ricca končí, byť příběh země Avaroské, kde teď Ricco pobývá, stále pokračuje, leč mé zdravotní problémy mi neumožňují účastnit se her hraných v pozdních nočních hodinách, což je jediný čas, kdy se mohou všichni hráči bez problémů sejít… |
(počet zobrazení příhod hobita Ricca - jakékoliv stránky:
)