Ricco v paralelním světě

V této knížce jsem si vynechal tuto první stranu, abych sem mohl zapsat stručně vše o tom, jak příběh začal, co mu předcházelo a jak skončil…

[zabití kryštůfka] [sny a zážitky Ricca-např průsvitný havránek Xantypa]

Před Tvýma očima se zjevuje průsvitný havran…. Je ti povědomý…. ano
opravdu!!….
Je to Pan Xantypa…. , ale co to - on mluví???…..

Chrabrý Ricco,

     i když se to nebude nejvyššímu z bohů velikému PJ pozdávat lezu s pravdou ven.
Jak teď již asi z deníku víš v "sentinelu" to bylo malenko jinak. Kdybych
řekl co vím, a nebo jste se nedej bože vydali zpět nebyl bych "mrtev" sám. Prosím
nikomu ani muk o tom co Ti pomocí kouzla (z mých nejmocnějšího) pracovně mu říkám e_mail povím.

     Teď si natvrdo odpykávám svých 1000 let. Mohu studovat, mohu jíst, pít,
hrát si a povídat si s těmi co přijmuli mou víru, jejíž desatero znáš a já
jej budu za všech okolností ctít. Avšak ty jeho znalost neprozrazuj!!
Jeskyně je krapet rozlehlejší a žije nás tu cca 300 (tedy těch co zatím
znám) Možná tě potěší, že mou nejlepší kamarádkou je hobitka Samanta. Asi
Vás však nebudu moct seznámit. Škoda myslím, že bys pověsil řemeslo na
hřebík a oženil se. Ale teď vážně.

     Ten přízrak s mečem byl na mě moc tuhej. Sice jsem ho silně poranil,
ale mé tělíčko oh běda nevydrželo ani jednu ránu. Zatmělo se mi před očima.
Co to - žádná bolest… Kde to jsem? Vždyť to je moje komůrka i má bílá
tunika. Jsem v chrámu PROZŘENÍ. Žádný šrám a… a… a safra - ta postava
přede mnou je DAGOT! Padám na kolena. Sklápím zrak…

     "Krištofe. Dnes se vidíme naposledy. Můžeš se mnou odejít, a nebo se
podrobit zkoušce. Co si vybereš??"   (Znáš mne, tak asi víš co volím) "Dobrá
tedy. Žij věčně. Uspěješ-li - smíš zpět mezi smrtelníky. Pokud ne - pak zde
budeš na věky věků. Studuj a uč se. Až přijde čas dozvíš se svůj úkol."

     Moc, moc bych chtěl vyrazit za Tebou a našimi přáteli. Už se ani na
toho mrzouta Muru nezlobím. Potkáš-li ho vyřid mu, že ho po tom všem co jsme
prožili mám taky rád a odpoštím mu těch pár dloubanců. Starej se prosím
dobře o Křišťála. je to dobrý kůň a ze všeho nejraději má obrok. Mé slovo
platí. Vše movité co po mně zbylo je Tvé. Ten šutr střel dokud je v něm
démon. Pak by asi byl bez ceny. Kroniku však raděj spal. Jsou tam pro cizí
oči příliž choulostivé věci. Prsten, víš ten s rudým kamenem, co jsem na něj
byl tak hrdý. Ten Ti bude sloužit ještě 18 měsíců. Stál 3.500 ZL. Umí
sesílat kouzlo světlo (v duchu si řekni luxmen) a kol Tebe se rozjasní,
Vydrží tak cca než by se Bulvovo hodinky přesypaly - teda než jsem je
opravil.
Budeš-li ohrožen - ukaž prstem na zlosyna a v duchu pomysli "Járak Bárak"
můžeš i "Artak Bárak" a pak do něj napálíš 1-3 zelené nebo 1-4 modré blesky.
Prsten zvládne ještě něco. Umí seslat oheň. Postup je stejný jen pomysli na
"Igneum". Víš závist je ošklivá vlastnost, ale já Ti dost záviděl ten s
vodoměrkou. Že je ten můj prstýnek lepší viď.. (to rozmazané zde je ukápnutá
slzička - odpověďi se nedočkal…… No a vyjma pár cetek poslední dědictví
je svitek. Zkovával jsem ho až nám bude nejhůř. Je v něm mocné kouzlo. Po
zlomení pečeti ze Tvé dlaně vyletí mocná střela. Avšak pozor! Po dopadu
zraní vše v kruhu 15 sáhů za celkem 90 životů - což se mezi postižené dělí
rovným dílem!! Dovolávám se nejvyšší opatrnosti - nebo se s Dagotem setkáš
dřív než je Ti milé. Dostřel je víc než z dlouhého luku.

     No a to je vše. Denně se vroucně modlím před velkou křišťálovou koulí v
oltáři a prosím osud, abych byl dost silný na zkoušku, která mne děsí.

     Kéž i Ty dojdeš prozření!

Krištov Sova, ten o němž si i bohové vypráví legendy..

PS: A nezapomeň na přísahu!! Sentinel je TABU!

PS 2: Není to tu špatné. Když jsem hodný, tak si mohu vyčarovat skřítky a
hrajem si v knihovně na schovávanou, ale marná sláva na Tebe a Bulva se
nečapou. Mezi náma jsou blbý - pořád se snažej zahrabat pod koberec.

Někdo mě vleče do jakéhosi vězení. A rovnou do kobek ve sklepení. Strážným co mě odváděli bylo řečeno ať si na mě dávají bacha, že jsem nebezpečný, neboť jsem několik lidí zabil. Já??? Vůbec nic si nepamatuji. Co si vlastně pamatuji? Hlavu mám vygumovanou. Oproti lidem jsem malého vzrůstu, jsem špinavý, mám potrhané oblečení, po kapsách nic, bolí mě celé tělo, asi mám pár žeber nalomených…

Byl jsem vhozen kamsi do vězeňské kobky. Zde už je několik obyvatelů. Ptají se mě co jsem provedl. Po pravdě odpovídám že si nic nepamatuji, že jsem podle strážných zabil pár lidí… Po této odpovědi jsem se opřel o mříže, zmlkl a začal usilovně přemýšlet a vzpomínat…

Kdo vlastně jsem? Proč jsem tak malý? Dítě nejsem… jé hele, já mám řádně ochlupené chodidla a lidi ne. No jo vždyť jsem hobit! Támhle u zdi je přikován trpaslík, tuhle je elf, vedle mě člověk, ti strážní byli barbaři…

A teď jak se jmenuji…R…r… ááá jmenuji se Ricco a říkají o mě, že umím zlodějské řemeslo. Přemýšlím, kdy jsem naposledy někoho okradl a nemohu si vzpomenout. To už muselo být hodně dávno, protože poslední dobou jsem s přáteli konal dobro. Tedy domnívám se, že bohové dobra na to tak nahlíželi…

Ze vzpomínání mě vyrušil hlas trpaslíka - Co se děje venku a jaký že je den… Na to bude těžká odpověď, když ji neznám. Po pravdě jsem odpověděl, že za chvíli bude jaro… Tento kratičký rozhovor zavedl mé myšlenky směrem k času… kolikátého že může být? Hm, když se tak rozhlížím po kobce a mžourám očima po spoluvězních tak jsem si uvědomil, že v temných prostorách musím pobývat poněkud déle snad dva měsíce?…

Teď nás vyrušili strážní, přinesli nám nějakou bezmasou šlichtu. Ptám se spoluvězňů, jak často nosí jídlo a pití. Prý 1x denně. Nu což, alespoň nějaké hodiny :-)))

Pak jsem usnul posilujícím spánkem a když přišli strážní znovu s jídlem (2.den) už jsem se rozhlížel, zdali by šlo nějak uniknout. Nešlo… Zámek bez nádobíčka neotevřu, venku hlídají na obou stranách chodby strážní… Stejně jsem nemohl nijak unikat, různé podlitiny na mém těle a zřejmě i nalomená žebra by mi únik nijak neusnadnily.

Trpaslík si chce povídat a i ostatní jsou zvědaví kdo sem co jsem zažil a tak… trochu se mi zjasnila mysl a tak mohu odvyprávět příběhy co jsem prožil. Vzbuzuji rozruch když tvrdím, že nejsem z tohoto světa a že jsem se sem nějak dostal (stále si nemohu vzpomenout jak jsem prošel mezi světy). Trpaslík mi vypráví jak země kde jsem - Doriath je ve válce s Gondorem. Doriath je elfí stát (?), Gondor je trpasličí. Tím potvrdil moje slova o tom, že jsem z jiného světa, neboť Gondor, odkud pocházím je povětšinou obsazen lidmi. Válka probíhá na jihu, všichni se stahují na sever. Jinak zdejší město se jmenuje Avaros… Ještě chvíli si povídáme nahlas, po chvíli trpaslík řekne, ať jdu blíž a šeptem mi sděluje nějaké informace, které považuje za tajné… Zabili jsme tak druhý den…

Třetí den a zase bezmasá šlichta. Uvědomuji si, že maso jsem už neměl zoufale dlouho. Když to řeknu trpaslíkovi, tak mi řekne ať mu ulovím krysu. To jsem udělal. Trpaslík mi ozřejmil že ji mám zabít a sníst bez tepelné úpravy. Nu což snědl sem… (doufám že zrovna nejíte a pokud snad ano, přeji dobrou chuť)… vše co bylo z krysy jedlé. A mám i poznatek pro příště: Musím si dávat pozor na krysí ocásky, zůstávají mezi zuby…

Pátý den přinesl změnu - dostal jsem větší porci. To se prý dává těm, co půjdou na šibenici. Božínku! Já a na šibenici? Proč??? Strážní se smáli jak dementi - prý jen laškovali. Grr.

Sedmé jídlo a tedy sedmý den. Přišli dva strážní, lehce mě umravnili několika kopanci a vyzvali mě ať jdu ven. Tam čekal třetí strážce - člověk, který byl oproti těm dvěma přelaskavý.Hovořil o jakémsi vévodovo experimentu (podle vyprávění vězňů tam dole je to místní šlechtic a vrchní soudce). Ti dva mě postrkem vystrkali na horní podlaží kde jsou nějaké prominentní vězeňské kobky. Vstrčili mě do jedné z kobek, kde prudké jarní slunce svítilo dovnitř. "Běda jestli ublížíš mladýmu špindíro, tak ti srovnáme fazónu, jseš tu jen na jeden den!" řekl mi mile jeden z těch dvou hrubiánů. Slunce mým očím ubližovalo, mnu si oči. Pak vedle sebe rozeznávám nějakou postavu v bílém a vypadá jako mladičký elf. Motala se mi z toho všeho hlava, nic jsem nechápal, ale přesto jsem se zmohl na váhavou tichou otázku: "Kryštofe???" "hhhh, jsi to ty Ricco?" odpověděl mi s údivem. "Ano, jsem Ricco". Elfík mi nevěří, ale jeho hlas je mi *T*A*K* povědomý, že by fakt… "Jak se jmenoval Mura celým jménem?" zeptal se elfík.

Teď už jsem měl jasno. "Mura Gagara, Kryštůfku" odpovídám rozhodným mravokárným hlasem ve stylu mého učitele, který tak vždy naznačoval že to na co se mě zrovna ptal přece vím. Po mých slovech měl jasno i elfík, neboť jej u nás takhle oslovovalo málo lidí… Z rozrušení omdlel…

Strážní nás poslouchali za dveřmi a teď se vřítili dovnitř. "Cos mu udělal??" řvali na mě dvojhlasně strážní a zatímco se Kryštůfek probíral, dostali kopanci a mlácením pro změnu mě do bezvědomí. Když se Kryštof probral, nechali toho a šli si po svých. Kryštof mě ošetřil a pak mě zahltil tolika informacemi že jsem skoro nestíhal…

Tak například řekl… Zde bude hodně informací :-) V polovině vyprávění řekl, že někde za dveřmi je písař a zapisuje vše co říká a smál se, že to co říkal tutově nestihl zapsat, že to je dobře :-)

A hele, Kryštůfek mívá jednou za tři týdny vycházku a může se stýkat s přáteli. Já vycházku nedostal a tak jsem Kryštůfka zasypal otázkami, na které mi má zjistit odpovědi. To už bylo jasné, že se vévodův jednodenní experiment prodlužuje. Ale na jak dlouho?

Kryštof vyšel na vycházku, kde se setkal se svými přáteli. Ti mu navrhují útěk, ale Kryštůfek kromě jiného slíbil že neuteče z věznice a že zde nebude kouzlit. Nu což, musíme to tedy vymyslet tak, aby Kryštůfek neporušil žádný ze svých slibů…

Po půl roce mého věznění (Kryštůfek je ve vězení rok) jsem pochopil, že zde čas běží jinak rychle než u nás, anebo se na mě bohové zlobí… I když…

Přišel k nám kudůk strážce a že zcela jistě chceme být na čerstvém vzduchu mimo věznici. Přisvědčili jsme a on hned, že tam bude šance utéct. Tak pojď Marku Rukavičko, řekl ještě ten strážný a mluvil na mě… S Kryštůfkem jsme si oblékli své nejlepší, modře pruhované vězeňské úbory.

Vyvedl nás na nádvoří. Tam nám vysvětlil, že ti vězňové co jdou před námi jdou lámat kámen do lomu a my dva jim máme v předem stanovených přestávkách nosit občerstvení v podobě vody.

Dorazili jsme do lomu. Je zde pět táborů plných vězňů a nějací strážní. Je tu 25 vojáků a každý z nich zhruba odpovídá za pět vězňů. Kryštůfek tam objevil nějakého vojáka, který byl údajně na stanici, když mě přivedli do vězení. Podle jeho vyprávění byl Marek Rukavička přistižen při vykrádání jednoho domu, uškrtil majitelku a probodl majitele domu a dále jejich děti oběsil… Tohle že jsem udělal? Kryštůfek se zděsil a ptal se mě jestli jsem opravdu tu rodinu takhle zlikvidoval. Sám jsem se poděsil a celý masakr jsem popřel. To jsem prostě nemohl být já. Voják se zasmál a řekl, že tohle Marek neudělal, že jen vykrádal dům a zklidňoval majitelku. (zase nějaký vévodův experiment. Už mě ten jejich vévoda docela točí a co tak pozoruji Kryštůfka, tak jeho taky)

Měl bych teď říci, že všichni vězňové mají spoutané řetězy nohy, ti problémoví i ruce, ale bušit do kamenů s kladivem mohou. To my s Kryštůfkem máme spoutané ruce poměrně navolno a nohy vůbec ne.

Zatímco ostatní vězňové pracují, Kryštůfek mi vypráví, že se naučil vylepšené kouzlo "leť" - že se umí proměnit ve vlaštovku a že to dokáže i se mnou. Pak zmlkl neboť se přiblížil kudůcký strážný. Nenápadně mi vrazil do ruky kus drátu a šel zase pryč. Nejprve jsem odemkl pouta Kryštůfkovi. To šlo snadno. A teď sobě. Šlo to hůř ale šlo to. Ruce mám ohebné jako dřív. Nechali jsme si pouta na rukou nastražené tak aby nikdo nic nepoznal.

A přišel náš čas. Každý z nás vyfasoval kýbl s vodou a naběračku. Je to docela zabíračka - u každého vězně položit kýbl, vzít naběračku, nalít vodu, položit naběračku, zvednout kýbl… Šetříme vodu a tak nám vyšla i na vězně sedící blízko lesa Naléváme mu a pokukujeme po "jeho" strážném. Zrovna se dívá jinam, ani nikdo jiný se na nás nedívá.