Koriland

Problém s pramenem u Poseidonových zubů

Dějiny světa Koriland jsou klikaté, tajemné a hlavně dlouhé. To co budu nyní popisovat je z časů, kdy ve městě Veluta našeho císařství přestal vládnout jistý muž jménem Bufford. Neřeknu vám, jaký měl šlechtický titul, moji rodiče - elfové žijící v místních lesích, kterým se říká Monačtí^[1] - mi to sice jednou prozradili, ale okamžitě jsem tuto informaci zapomněl, neb mi k přežití v lesích nemohla nikterak pomoci.

Navíc jej císařovna po nějakých jeho skutcích "odvolala", což mělo za následek, že ve městě měly proběhnout "volby", kdy vítězná strana z arény měla dosadit svého člověka. Byl jsem se tam tenkrát podívat a poznal, že se arény účastnili dvě soupeřící šlechtické kliky, když nepočítám několik nezávislých dobrodruhů, kteří stejnak velmi brzo ukončili svojí pouť. Tedy až na jednoho…

 Ke dvěma soupeřícím klikám přibyla na chvilku klika třetí, jejíž hrdina souboje vyhrál. Byli to lidé z lesů, druidi, kteří se však vlády nad městem a okolím ihned vzdali, takže císařovna byla nucena dosadit do zdejší vlády svého člověka. Prý je za tímto příběhem skryto několik dalších příběhů a některé věci nejsou takové jaké se zdají, alespoň se to tak říká…

Každopádně od té doby se nějaké věci změnily a já byl od té doby ve městě častěji než kdy předtím (1x ročně), takže mě ti největší lesní tvrďáci začali považovat za městského člověka, tím pádem já, začátečník v elfí lesní moudrosti, jsem byl ten pravý kandidát na úkol, který se naskytl. Něco se totiž děje u pramenů řeky, jež protéká naší oblastí a jež pramení u hor zvaných "Poseidonovy zuby", tedy u tří špičatých obrovských kopců. Prý se ten druid, který se na to šel podívat, nevrátil ani za dvojnásobek doby, za kterou se dá dojít tam a zpět, včetně nějakého toho dne na průzkum.

 Byli vysláni ti nejméně nepostradatelní, takže jsem se na místní vojenské posádce sešel já, elf zvaný Vahara za druidy, Halerik za kouzelnické léčitele, Malcony za bojovník a Ael za skupinu, kterým se říká stínoví bojovníci. Trochu jsme se dozbrojili (pochopitelně jen drobnosti, nic drahého nám ani nepůjčili), nabrali do zásob šípy a ještě ten den vyrazili.

Noc první - proběhla bez nějakých problémů na kraji divočiny, kde končili pole a louky a začal Velký les.

Den druhý - byl takový nějaký podivný, protože nás pronásledovala mlha, taková podivně úporná. Navíc v toto roční období?

Noc druhá - byla taktéž bez problémů, jen ta mlha se poněkud podepsala na našem hovoru

Den třetí - celý den putujeme a konečně dvě hodiny před stmíváním jsme pod vrcholky Poseidonových zubů. Až do této doby jsme nenašli žádné stopy po nikom, ani po tom našem druidovi, který by z logiky věci měl použít alespoň přibližně naší trasu, nyní jsme narazili na velmi dobře skrytý tábor asi čtyř lidí s ohništěm připraveným tak, že by stačilo jen škrtnout křesadlem. Raději se dekujeme stranou a děláme si svůj tábor - bez ohně…

(Další herní den - hráno 5. července 2014)

Noc a čtvrtý den - Až někdy o půlnoci spatřila naše hlídka pohyb pochodní směrem od kopců a ráno se s tou skupinou setkáváme. Překvapilo mě, že prý mají stejný úkol jako my, tedy napravit rovnováhu u pramenů. Už tu hledají tři dny, ale pramen nejsou schopni najít, mají však připravené dva tábory, ten který jsme našli a druhý na opačné straně hor. Halorik se vznesl do vzduchu a jen tak z fleku nalezl na této - jižní - straně asi šest puklin a průlezů, které se mu zdály býti dostatečně velké na průzkum, proto po dohodě s družinou necháváme té druhé družině k prozkoumání stranu severní. Oni obejdou horu přes západní stranu, my přes východní. Sraz si dáváme v jejich severním táboře za dva (maximálně tři) dny

A pak začal náš průzkum naší části, kdy Ael u některých suťových polích usoudil, že si dovede představit, že některé části mohli sjet dolů po zásahu kohokoliv svrchu, čímž by pak zavalilo hlavní pramen řeky. Nemohl jsem s ním nesouhlasit, jen mě trošku mátlo to, že někde blízko pramene má být podle té druhé skupiny nějaká svatyně, ale jejich informace - stará báje - již neříká, jestli je to jen velikosti kapličky, svatyně, či dokonce chrámu…

Přes kamenné pole jsme se vydrápali k prvnímu vlezu do skály, jež nám označil Halorik, předtím jsme však dole odložili batohy, abychom se s nimi na suti nepomlátili. Uvnitř vlezu byly nějaké lepkavé provázky, jež při pohledu z dálky připomínali pavoučí sítě, takže tu zřejmě sídlí dost velcí pavouci. Zřejmě ale spíše jen sídlili, než sídlí, protože kostřičky a kosti poházené po zemi nevypadaly čerstvě. Halorik proto vyčaroval stěnu z ohně a poslal ji dovnitř. Tím pavučiny strhal a protože oheň v daných místech nenechával dlouho, neshořela vzadu v jeskyni taková malá brašnička, jež se připíná na opasek. V ní je kameninový flakonek s nějakou tekutinou a na papíře(!!! ten je dost vzácný), jež byl odtržený z většího kousku, psaný nějaký vzkaz. Jako naschvál trpasličími runami, což je pro elfa jako já, který umí číst a psát v elfšitě a lidském jazyce k naštvání…

 Od této první průrvy s otvorem, který vypadal jako ústa tlusté ženy, se přesouváme k druhému prostoru, který ale je tak skryt, že Halorik musí opět do vzduchu, aby nás donavigoval ke druhé průrvě, která, alespoň pro mě, vypadá nadějněji. Vlez totiž vypadá jako trojúhelník a je velikosti člověka, avšak opět špatná stopa, protože tato průrva se trychtýřovitě zužuje poměrně dost rychle. To jedině nějaká myš, nebo kdosi v myš proměněný by zvládl prolézt. Nejzajímavější nález pak byl jen poměrně dokonalý křemíkový kámen velikosti pěsti, který jsem si ponechal, neboť by mi na něj mohl Halorik seslat své svítící kouzlo, jež seslal Malconimu na prstýnek a jež nám nyní svítí ve tmě…

A to mi připomnělo, že i první průrva měla hodně podobné pokračování a že jediný, kdo zde zřejmě ovládá potřebná kouzla je právě Halorik. Když už o něm mluvíme - je nějaký zamlklý od doby, kdy dělal u první průrvy ohnivé kouzlo. Něco se prý stalo a ho ho seslal až příliš snadno, nedal prý do něj žádnou energii…

Situace se po poledni zopakovala u třetího průlezu, pro změnu opět vypadající jako ústa ženy, akorát že tentokrát nemá před sebou ani římsičku, na které bychom se mohli zachytit, respektive někdo vylézající zevnitř by neměl šanci se ani pořádně narovnat a už by sjížděl dolů po suti. Přesto lezeme dovnitř a v ústrety nám letělo několik netopýrů. A opět snižující se strop a všeobecně se zužující ze všech stran až do míst, kde by opět prolezla jen myš…

Co tak mám znalosti skal a hor, tak si čím dál tím víc pocit, že tahle skála neskutečně trpí od větrů a eroze vůbec, všude samá prasklina a pocit, že skála pracuje. Docela začínáme mít všichni dojem, že pokud se takto chová sopka, tak teď bude problém, protože se možná do ní dostala voda z pramene…

 Ke čtvrté průrvě lezeme šikmo vzhůru a je to asi ten nejhorší výstup, co dneska děláme, terén se zhoršuje tak že se vážeme na lano, pro které musel Halorik sejít po vzduchu do mého batohu. Škoda, že nedokáže tohle kouzlo udržet současně na nás čtyřech dostatečně dlouho, bylo by to pro nás o tolik snazší…

Lezl jsem první a podkluzuje mi to fest, pár kamenů mi pod nohama sjelo. Fakt štěstí že jsme k průrvě, vypadající jako hodně oštípaný mnohoúhelník, což mi nepřipadalo jako přírodní útvar, zvlášť, když jsme se dostali až ke vstupní římse, která vypadala až přespříliš vyklizeně. Ano, nebyla vyklízena dnes, přeci jen už sem zase něco napadalo, ale i tak. Ael našl stopy po krumpáčích…

Hloubka jeskyně je pět metrů, uvnitř je kamenný podstavec a zdobená mísa. Obé je jednoznačně práce mistra kameníka, je tam vypracován symbol slunce s osmi paprsky…Halorik vyvolal větřík a ten vymetl prach nejenom z run. Ala překvapilo že miska uvnitř je čistá, nepočítá li se jakási věc, která je rozmázlá uvnitř, snad nějaké bylinky. Halorik zkoumal ty runy, ale tváří se tak, že to co vidí jsou přírodní hieroglify - symboly měsíce, slunce, mraku s bleskem, bez blesku, různě tvarované, jako kdyby třeba měsíční obrázky ukazují fáze měsíce. Když už je tam něco jako runa, tak to vypadá jako složenina elfích a trpasličích run, což ale není pravděpodobné, spíše je to nějaké prapůvodní písmo…

Nevymysleli jsme nic, tedy kromě zjištění, že zřejmě někdo celou jeskyni a dokonce i mísu s podstavcem někdo vykutal z jednoho kusu. Je již poměrně pozdě odpoledne, takže se shodujeme, že si sem nataháme dřevo. Chůze dolů byla pro mě díky Halorikovi příjemná, chůze nahoru se dřevem by byla nepříjemná, ale Halorik opět pomohl.

Směrem dolů se totiž zeptal, zdali někdo nechce pomoci, načež jsem se okamžitě přihlásil, protože nejenom při cestě sem ke čtvrté průrvě se mi pod nohou urval kámen. Halorik na mě seslal kouzlo a prý že si mám před sebou představit schod. Udělal jsem to a úplně poprvé tak stál několik palců ve vzduchu. Protože jsem byl stále přivázaný k ostatním, byl pro mě úkol jednoduchý - představovat si schody dolů a ostatním na laně přivázaným dělal kotvu.

A zase jsem si povšiml, že sebou Halorik trhnul, což mě později večer přivedlo na myšlenku, že toto je svatyně pro vzdušná kouzla, takže předtím jsme museli být blízko svatyně ohňové. To by pak znamenalo, že na severu bude vodní svatyně a na východě bude svatyně země. Anebo naopak.

Neuměle se seskládali ve svatyni na dřevo, udělal jsem  z plachty a dřeva jakousi uzávěru, která měla stínit světlo z našeho ohně a současně nechat místo na odvod ohně, načež jsem okamžitě zalehl a nechal prvního muže na hlídce u ohně. Sám jsem pak byl vzbuzen na hlídku druhou, při níž jsem se úplně poprvé stal příjemcem telepatického kouzla od elfky, kterou známe z dopoledne. "Haloo, našli jsme to, je to na severní straně" zněl začátek slabě slyšitelného vzkazu^[2]". Udělal jsem chybu, že jsem vstal, narovnal se a opřel se o mísu, protože se mi neudělalo dobře od kouře a ani od telepatického vzkazu, divže jsem se na místě nepozvracel. Taková malinká otravička kouřem, řekl bych nahlas, když jsem vykoukl ven zpoza plachty a nalokal se tam čerstvého vzduchu. Až pak jsem předal hlídku Alovi a šel zalehnout…

Další den ráno
(hráno 27. září 2014)

Ráno jsme posnídali a pak zcela poklidili svatyni, jen drobný tmavý flíček od vymetání popele směrem ven zůstal vidět.

Venku jsme se rozhlédli po horách a konstatovali, že nejrychlejší způsob přesunu ke druhé skupině rozhodně není přes hory a rozhodně si nepomůžeme, pokud budeme traverzovat po skalách - po přivázání se na provaz scházíme dolů. Tradičně nejsme navázáni všichni, Halorik si to ťape po vzduchu a je připraven nás jistit, což potřeba nakonec opravdu bylo. Malconymu podjely nohy a protože še první, chytáme se všichni kde můžem, avšak i já si užil popojetí po svahu, než nás dalším kouzlem Halorik zachytil…

Ještě na svahu sesílám na Malconyho léčivé kouzlo, ale lopuchovou očistu děláme až dole. Lopuch má dvě použití, je na něm nachytaná rosa, takže první použití je na občerstvení se, druhé je pak použití zadní…

No a pak více jak 7 hodin obcházíme horu po cestách či spíše pěšinkách lesní zvěře, než se nám podařilo narazit na nám známou elfku, která nás máváním přivolala k sobě a svým kolegům barbarům, kde nám ukázala to, co našli. Je to jednoznačný hranatý vstup vedoucí dost do hloubky hory a který mi připadal jako vstup do včerejší pavoučí kaverny, ale dle slov elfky je to chodba o dost delší.

Jejich úkol v tomto místě tedy skončil - pomohli naší skupině najít vstup a nyní to má být jen na nás. A tak si vyrábíme pochodně přírodní (ze smůly) i ty magické (Halorik očaroval několik křemenů, které začaly svítit, takže jsem je poté jen zasadil do naštípnutého klacku a zajistil…

Další den ráno
(hráno 4. října 2014 - bez hráče Vahary)

Ráno postupujeme dovnitř jeskynního komplexu a poměrně snadno se s trochou boje dostáváme do prostory, kde se sbírala voda, aby pak tekla ven - je zde znesvěcena socha vodního boha - ruka s trojzubcem je sražena na zem. Kdyby tu byla voda, pravděpodobně se nám nepodařilo najít cestu dál, avšak nyní byl původně proplavávací průchod na suchu. Tedy na suchu - trochu bahínka tu bylo a jsou zde otisknuté zřetelné otisky bot, které vyhodnocuji stejně jako ostatní - boty vojenské…

(hráno 10. října 2014)

Světlem si prosvěcujeme jakýsi čtvercový otvor 50x50 coulů, který se ve světle mění v téměř dokonale vyštípaný průchod. Jen je jaksi ten otvor ve stropě, je to tedy druhá strana proplavávacího průchodu…

Halorik vyčaroval pro Malconiho průhledné schody, ten vylezl nahoru, ukotvil lano a my ostatní mohli lézt za ním. Asi tak 5 coulů před vrškem dříve byla voda, chodba se pak stočila a na podlaze se objevují dlaždice. Zde stopy nějak moc vidět nejsou, obáváme se však toho, že se chodba po několika metrech stáčí do větší prostory, kde jsou vidět opěrné sloupy po obou stranách. Tam by se mohl někdo schovávat a zaskočit nás…

Těch sloupů je tam 5 dvojic , Halorik stvořil dvě drobné světelné koule a střední cestu mezi sloupy osvítil. Já si pak vzal světlo doleva, Al doprava, tím se nám zúžili slepé úhly. Jen mě udivilo, že světlo neosvětluje žádné ozdoby, runy, prostě nic. Ale ty sloupy jsou prostě precizní, mnohem hladčeji osekané než chodba….

Na konci sálu jsou čtyři schody a za nimi jsou dvoukřídlé dveře a kolem nich dveřní kamenný portál. Dokonce mám pocit že dveře jsou také kamenné, protože se skoro vůbec nelesknou…

Někdo tu s námi zřejmě zacvičil, protože dveře teď vypadají mnohem ohromněji, než když jsme se na ně dívali zespoda. Pohled zpět je taky trochu jiný - sloupů je v řadě mnohem víc, je tu i mnohem výš strop: "Zmenšili jsme se", vyjekl Al, což by ale nevysvětlovalo zvětšení počtu sloupů. Já si pro změnu všiml něčeho jiného - zatuchlý vlhký vzduch jeskyně vystřídala vůně páleného kadidla, teď se opravdu mnohem více cítíme ve chrámu…

Halorik zrušil udržování kouzel na světla, jedno světélko se rozprsklo a zmizelo, druhé se však bez Halorikovo vědomí pozměnilo v světelného kapříka, který doplul nad nás a … nedá se to jinak říci … pluje nad námi a hlídá nás… Já a Al klepneme kruhem  a pak opatrně otevíráme dveře.

Z našeho pohledu se dveře otevřely snadno dokořán a my se ocitáme ve chrámu. A za námi jsou otevřené dveře.

Z pohledu Maconiho a Halorika se dveře pootevřely na malou škvírku, pak chobotnice vytáhla chapadla, obalila nás a protáhla dovnitř. Pak se dveře opět zabouchly.

Z našeho pohledu - se tu objevil Malcony a chce zabíjet nějakou chobotnici, což vyvolalo celou řadu podivných otázek a ještě podivnějších odpovědí…

Obrovská chrámová loď, přímo před námi je zdobená čtvercová kašna 3x3 sáhy, hluboká asi tak do půli našeho pasu (ostatně výška je právě taky taková a na našich bocích v podstatě v rozích místnosti jsou dva velcí špinavě bílí krabi. Uvnitř kašny je socha(?) nymfy - napůl člověk, napůl ryba. Je však probodnutá velkým kopím, vyhřezlé vnitřnosti a v kašně se rozpila skrvna krvavé kaše. Je vidět, že to dříve bylo živé - byli zde i hvězdice, rybičky, rostlinky, ale teď je všechno mrtvé. Reliéfy na kašně jsou mnohem lepší než na co se zmohli trpaslíci. Nakonec zjišťujeme, že tohle není chrám, ale jen čtvercová místnost a to vzadu je velice věrná freska, která skoro vypadá, jakoby žila vlastním životem a tuto čtvercovou místnost vizuelně rozšiřuje…

V písku, který zde pokrývá podlahu a jež byl prapůvodně uhrabán jsou vidět stopy bot, jen občas jsou nějaké místečka jakoby spečená - snad od vosku…

Malcony vyčistil kašnu , všichni kromě Halorika kopeme hrob pro nymfu, jež pak zasypáváme. Zbylý čistý písek dáváme zpět do kašny.

Celý pocit ze sálu se zlepšil, již to vypadá lépe - zápach mrtvol i mrtvoly samé jsou pryč, je tu klid a mír, již to vypadá jako chrám. Dali jsme si večeři a hodinku poseděli a pospali…

Hodinka odpočívání nám pomohla v promyšlení, jak dál postupovat, protože nám to, co vidíme zde, připomíná spíše jen předsíň, proto zkoušíme hledat na stěně s freskou hledat tajný vchod.

Měli jsme štěstí, průchod jsme nalezli a prošli jím. Tak rád bych řekl, že jsme se ocitli v prostředí, které slibovala freska, či přímo v ní, ale kdež. Prostor je předělán, je zde deset velkých kotlů, pod nimiž hoří oheň a ve čtyřech kotlech se ohřívají ďáblíci.

Z jejich vyprávění jsme pochopili, že je sem dovedl čužík, jež po cestě zničil a zabil kdeco, zde leží mrtvola velkého vodního muže a pak prošel někam dál. Kam dál nám ďáblíci chtěli ukázat tak, že nám ve vzduchu vytvořili dveře, ale nikdo se nepodíval, kam vedou…

Další dny se pak vracíme zpět a podáváme zprávu o tom, co jsme zjistili a začínáme zjišťovat, co jsme zjistit měli, respektive měli vědět. Bohužel zdroj vody byl jakýsi prsten, který nejde zaměřit, protože jsme nešli do ohnivé brány a nenašli ho…

[1] Ve světě Koriland existují jen Lesní (Monačtí) elfové a Horští (Lygurijští) elfové, když nepočítáme Mořské elfy…

[2] příliš daleký přenos