Vzbudil mě hovor kvestora a Jury. Kvestor nám vypráví, že
vůbec neexistuje Trajánův dům, že tam nejsou vidět ani základy ani nic. Město
jako takové vypadá prý úplně stejně. Prozrazuji kvestorovi, že jsem včera
viděla jeho magické nadání a on mi vyprávěl, že přestože díky tomu prokletí
přišel o všechny své upírské disciplíny tak zrovna včera ve stresu seslal
„zacyklení“ (Lapsus- poznámka hráče), přestože tohle dokázal předtím jen při
spálení své krve. A teď, když se o ono vyvolání pokouší znovu tak nic…
Vzbuzený Markus nás upozorňuje na zajímavou věc – na
předloktí máme já, kvestor Jura i Markus písmena DN – někdo nám je řezal do
ruky a zůstali nám jizvy. U dívky se v tuto chvíli přesvědčit nemůžeme, je
pryč takže to pak činíme večer. Ne neměla nic na ruce vyryto. Ale to předbíhám.
Teď je teprve poledne a mě opět přemohl spánek.
Opatrně vstávám a sleduji jak Markus šacuje svoje oblečení a
nějaký široký klobouk (pozor Ivanko, vzpomínej, kdopak nosil široký klobouk –
nebyl to náhodou pán zvaný Tvrďák!?!)
Na, Valérie, prozkoumej ho podává mi Markus papírek a
na můj nechápavý pohled mi sděluje, že kvestor zaslechl, jak se o mě baví naši
ghůlové a titulují mě tak a že jemu říkají pane, jako by tohle byl jeho dům
Koukám na papírek a vidím nějaké datumy: 12.11.3660 ,
15.12.3661, 21.12.3662 a 10.11.3663. Dívám se na papírek a nakonec prohlásím,
že to psal Markus vlastní rukou a upozorňuji jej na to, že je tam napsaný
dnešní datum…
Mezitím dívka chtěla vyjít ven, otevřela dveře a zakopla tam
o spícího Juru, čímž si způsobila výron kotníku. Jdu ven nabrat sníh do
kastrolu, aby si Andy mohla chladit bolavou nohu…
S Markusem směřujeme na Smraďák a cestou pokukujeme po
vývěskách u kostelů. Připadá mi, že Sarafánských kostelů je méně a pro změnu
Kryštofínských více…
Na vývěskách není nic důležitého.
·
Pohřešuje se osoba pana Týlia
·
Rektor univerzity Publius Nurmus zve na přednášku o klíčových
problémech sarafánské víry. Žel ta přednáška byla předevčírem
Od Smraďáku zatáčíme do míst, kde byla knihovna – ta tam ale
není, jen nějaký zánovní civilní barák. Necháváme ho být, zvlášť když nad námi
něco prolétlo… Markus vyskočil na střechu aby vyzkoumal kdo to byl. Nevím co
zjistil, výsledek mi neřekl
Vylezl jsem za ním nahoru a po střechách se dostáváme
k místu, kde stával náš barák. Je to opět nějaký zánovní dům a vypadá to
na vetešnictví. „Koloniál“ hlásí nápis a pod ním jsou nějaké arabské…ehm
Ivorské znaky. Podle Markuse je tam napsán stejný text…
Jdeme spát domů k ostatním do domu na kraji města…
Zjišťujeme, že všechny deky na sebe naházel Jura. Odkrýváme ho a on se hned
nato vzbudil. Ukazuje nám svůj nález – krabička a v ní dva zuby
z nějakého většího hada a jeden zelený kámen…
Necháme to na další večer jdeme do hajan, byť někteří
z nás ví, že se kámen vkládá do měchu z krví, aby udržel krev
čerstvou…
Spím v patře nad kvestorem
XXXX
Hráno 11.6.2004 // 22.12.3662
Jdu opět dívce pro sníh do hrnce. A pak dělám různá zajímavá
zjištění
·
Moje rozměry 93 – 60 -90
·
Jurovo aura: Ostrá, Light Blue, slabý nádech Violet
·
Luis odněkud přinesl mušle (musel být venku z města a někde
u moře)
·
Nevychází mi výpočty měsíčních fází - teprve dnes je třetí den
úplňku
·
Náš dědek – ghůl – není ghůl ale je to Eliash!
V krabičce se zuby a kamenem proti srážlivosti krve
nacházíme v tajné schránce dokument. Skoro by se dalo říct, že recept. Na
cosi potřebujeme:
·
Znak hadích lidí ü
·
Vlkodlačí kůži Ÿ
·
Magický kámen ü
·
Čisté dítě ü
·
Krev starších Ÿ
·
Prst svatého
Ze značek usuzujeme co máme a co právě teď scháníme. A
říkáme si, že je dobře, že to neviděl Jura. Už vidím, jak se dobrovolně svléká
z kůže.
…………………. Svačinka ..nechutná mi.. Moje bestie
otevřela jedno očičko „už mě tu chtěj?“……………….. svačinka č.2 –
opět cítím nakyslou krev a tenhle byl už navíc upitý………..
Do hospody u Tvrďáka vchází první tvrďák, pak dívka
(zaznamenávám, že se na ní šest lidí otočilo) a až pak vcházím já (tři lidi
vstávali, jednoho z nich někdo srazil zpět na židli, zbylí dva náhle
potřebovali na záchod….
……… Tvrďák vyzvídá, zde se prý Ivořani moc
neroztahují, narozdíl od přístavu. Zde se ukazují jen tak 1x za 4 dny…
………… Se mnou chce prý mluvit můj syn…………
Pár Ivořanů mizí………….. Odchod pryč…………. Zona ticha………… Unik markuse……….. nedaří se mi ochránit Dívku pomocí kouzla
– přes ticho jsem ho nedokáazala seslat………. bod do dívčiných ledvin….
zjevil se namaskovaný Ivořan…………. Bestie si zařádila
XXXX
Hráno 15.6.2004 / asi 23.12.3662 ráno
S Kruťákem se vybavuji o „vyžahnuté“ Andy. Prý – co
s ní budu dělat? Říkám svým roztomilým hláskem, že já Valeria jsem zato,
aby byla dívka přijata mezi nás, že na to má schopnosti… Kruťák mi nabídl na
předenění místnůstku nahoře, přijímám a Andy přenáším nahoru. Sama si lehám na
zem a Andy ukládám na kanape…
O dvě hodiny později mě vzbudil ukrutný řev. Cítím se slabá,
moc slabá a silně rozespalá. Takže je den. Vykoukla jsem na chodbu a zjišťuji,
že je tady dým a co hůř že je rozražená okenice. Vybíhám ven, rozhodnuta udělat
všemu přítrž. Určitě tahle může řvát upír osvětlený sluncem, ale určitě neřve
vícehlasně.
Nejprve zamykám pokoj s Andy a sleduji, že ze mě
začínají jít čmoudily. Rychle přirazit okenice na okně, co ho někdo otevřel.
Současně se mnou zjišťují Harald a Luis u nás doma, že
někdo naše ghůly zabil a rozporcoval do guláše. Luis toho snědl docela dost…Ti
dva sbalili všechny naše věci a zdrhli každý jinam. Harald ke Tvrďákovi do
hospody (později pak ke Kruťákovi), Luis do města, kde svého času bydlel Ivan a
spol.
Rozespalá sbíhám dolů a vidím, jak z místnosti vybíhá
nějaký Ivořan. Pokouším se ho zastavit, ale nic se mi nedaří. To ta rozespalost…
Švadlenky, které pracovali zde v přízemí, jsou
roztrhány a rozsápány, tkalcovský stroj je rozbit a v místnosti začíná
hořet. Horečně uvažuji co dokážu zvládnout… Hašení klasickou cestou – voda
v kýblech – nepřichází v úvahu, usnula bych při první donášce a
slunce by se mnou udělalo krátký proces. Stejně by dopadl i pokus o útěk
s Andy na zádech. Rozhoduji se tedy,že vyčaruji déšť a tak požár uhasím…
Napotřetí se mi to povedlo. Zkusmo jsem koukl na kousky co
zbyly ze švadlen a pomocí aury zjišťuji, že již není nikomu pomoci…
Mezitím mrak zhoustl, zablesklo se, zahřmělo a začalo pršet.
Oheň se taky mezitím docela rozhořel… Nastal čas stáhnout se zpět do horní
místnosti, déšť „pojede“ hodinu a to by měl být oheň uhašen. Je mi naprosto fuk, že déšť uvnitř budovy je jasný příznak přítomnosti čarodějnice, důležité
pro mě je to, že jsem ochránila Andy a sebe… I když ochránila Andy. Už to není
člověk, je vypita do sucha, na aury nic nevidím. Když potácivě stoupám po
schodech nahoru přemýšlím, zdali ji oživit do neživota nebo ne. Když je
s námi, tak určitě měla plnit nějaký úkol… blesklo mi hlavou a tím
pádem je o dalším postupu rozhodnuto, večer před odchodem Andy opravdu napojím
a udělám tak z ní své dítko…
Zapadla jsem do pokoje k Andy (pokoj se zdál být nezměněn)
XXXXXXXXXX
Hráno 22.6.2004 // 24.12.3662
Dadynkám – Andy šla ven – vzbouzím se, jdu ven z pokoje
– kuchyň – VIDIM ANDY – svítí jí oči, šaty od krve – ostřejší rysy – plaší
hosty
Zlobím se, (blbne ji vypínání) – jdeme zadním východem –
„Běž se utopit“
XXXXXXXXXX
Hráno 29.6
Z minulého dílu – hledáme artefakty, trháme se a
hledáme samostatně
…. A pak mě Harald i Inhumus opět našli. Bavíme se o té
divadelní společnosti a o příběhu, který hráli. Připadal nám jako
z vystřižený z knihy Nosgot, neb pojednával o přemožení upírů. A taky
nám připadalo, že jednu z rolí hrál skutečný upír… To se musí vyzkoumat.
Vstupujeme do hospody, kde mají být ubytování komedianti a
zjevně tu i ubytovaní jsou, neboť se náš upír baví s dalším hercem –
s ghůlem. Než jsme se ale rozkoukali, tak byl pryč. No paráda. Chlapci se
zapojují do hovoru s ghůlem a já slabá žena :-) zůstávám mimo. Po patnácti
minutách bezvýsledného hovoru se pokouším do hovoru zapojit já. Ghůl je ze mně
okamžitě HIN jenže ani tak z něj nedokážeme vytlouct, kde ten upír sídlí…
Ale nějaké indicie nám podal, a tak vybíháme z hospody
a míříme na náměstí…
Jenže se začali dít divné věci. Ať děláme co děláme, mám
pocit, jakoby před námi náměstí uhýbalo. A co víc, začalo se blížit ráno. Je
nám jasné, že musíme najít hospodu. Když už na to mysleli všichni, najednou
před námi „vyrostla“ hospoda. Neumím to popsat jinými slovy, prostě to tak
bylo. Začínám mít dojem, že naše mise v našich současných tělech právě
končí… Po domluvě s hostinským jdeme spát… Pohodlná měkká postýlka,
mňam…
Probouzíme se spoutaní a unavení. Ležíme na zádech na zemi.
Mám pocit, že se od stropu rozsvěcuje a taky že ano.
Vypadá to jako světlo na konci tunelu, jež dopadá na naše
čela. Příšerně to pálí, ale dá se to vydržet. Jenže jak dlouho? Ajaj, světlo
se začalo zvětšovat a já nemám sílu se urvat z provazů. Mé tělo se vzňalo,
obrovský oheň spaluje, bestie řve tak jak nikdy
Tma. Vidím tělo Jury, Markuse i své… Záblesk. Vidím tělo
Haralda, Inhumuse a své dívčí… Záblesk a slyším kvestorův normální hlas. A
ještě další mě neznámý hlas. Cítím své tělo, své dívčí tělo, jsem uvnitř něj.
Šmankote, co to bylo? Riskuji a rozsvěcím na chviličku plamenem. Harald
rozsvítil pomocí nějakého kamenu. Sleduju přítomné.
Vidím Juru v Haraldově těle, Markuse v těle
Inhumuse, ve zrcadle vidím sebe a někdo mě slušně rozsápal celý předek, vidím
kvestora v jeho normálním těle (!) a vidím nějakého cizího chlápka.
Kvestor zahlásil aktuální datum. Je
Takže datum známe. A bohužel známe i místo kde jsme – je to
kruhová místnost vydlážděná kočičími hlavami a jako obvykle se právě jedna
z kostek uvolnila a spadla do tunelu.
Snažím se osvítit dolní mříž. Ano, nic se nezměnilo…
Xxxxxx
Hráno 4.9.2004 //
Z minulých dílů:
Jsme venku z krystalu
Jeden z klobouků (Kruťák) vězní knihovníka
Jeden z klobouků (Tvrďák) se chce přesvědčit o mých
bojových dovednostech. Hm, to zas bude ostuda. Je mi jasné, že tímhle projdeme
všichni, zvlášť když vidím, že proti mě jsou nesena nosítka a na nich kvestor
v torporu s rozsápaným předkem. No nazdar…
Byl jsem vyveden na náměstíčko veliké 10x10 metrů. Uprostřed
hoří malý oheň a osvětluje další dva klobouky a docela dost krve rozlité po
zemi.
Jedním z osvětlených mužů je Tvrďák, druhý je jakýsi
svalnatý… to už není člověk, to je zmutovaný býk do člověčí podoby… Ten
je poněkud zraněn, jako by ho někdo uzemnil rukama.
Tvrďák mi nabídl, že si mám vybrat soupeře z těch tří a
že se bude bojovat bez zvláštních dovedností, tedy jen souboj lidských těl.
Preventivně jsem se zeptal, co že si mám představit pod oním souslovím
„zvláštní dovednosti“. Klobouci se lehce podivili a Tvrďák mi řekl, že jsem
první (a taky poslední) kdo se na onu věc zeptal. Žádná kouzla a žádné fígle,
které jsem získal po svém znovuzrození. Přesná slova zněla „disciplíny a temné
dary“. Nu dobrá, řekl jsem si a zvolil si na souboj Tvrďáka. Poodstoupil jsem a
sundal si plášť a pomalu vytáhl meč…
Chvilku jsme nebojovali a jen se provokovali řečičkama.
Nakonec jsem se do toho dal jako první…
První sekunda souboje se pro mě vyvíjela dobře. Tvrďák
trefil mě až to zabolelo a já chviličku poté trefil Tvrďáka. Jistě ho to taky
zabolelo, soudě podle toho, že mu na chviličku v očích zasvítilo, jak se
ke slovu drala jeho bestie. Ve druhé sekundě letěla moje zbraň z mé ruky
pryč, nezbylo mi nic jiného než jít do rvanice Tvrďák myslím taky odložil meč,
nepamatuji si žádný další zásah touto zbraní…
Kéž bych s tou rvanicí začal hned, nemusel jsem
rozčilovat Tvrďáka. Ve třetí sekundě hmátl Tvrďák do ohně a vytáhl hořící
poleno, můj pokus o útok byl chabý… Čtvrtá sekunda boje a já se podivuji že
ještě stojím na nohou… Tohle moje myšlenkové škobrtnutí mě stálo sežehnuté
obočí a oheň mě na chvíli oslnil. Volím tedy ústup od ohně a tiše přitom
doufám, že se mi zrak vrátí co nejdříve… Ztrácím pojem o čase, zapomněl jsem
počítat sekundy…
Zrak se mi vrátil jen taktak, abych zavčasu uhnul Tvrďákovo
výpadu na mé srdce tím hořícím polenem. Tedy polenem, nějak se mi to poleno
přestávalo pozdávat, moje periferní vidění zaznamenalo cosi nepěkného :-( Nemám
čas nad tím přemýšlet a tak se bleskově rozhoduji, že to poleno musí
z Tvrďákovo ruky pryč…
Leč tohle jsem nezvádl, padám na zem a Tvrďák na mě, hořícím
polenem míří na moje srdce. Aha a já už vím co se mi na tom polenu nezdálo.
Bylo to totiž dřevo zaostřené do špičky jako kůl. Jejky, jako by se blížil
konec souboje…
Svoje vystejkování jsem dokázal oddálit jen o sekundu… „Tak
nám ten souboj myslím skončil, že pane Ivane. Doufám, že si to myslíte též.“
Vnímám hlas Tvrďáka, a zdá se mi, že mi to šeptal přímo do ouška.“Díky za pěkný
souboj“. Pak luskl prsty a přišel ke mě ten hromotluk a začal mi to poleno
vytahovat…
A vytahoval ho pěkně pomalu, takže když jsem přišel k sobě
a kůl měl stále částečně v těle, udělal jsem vzteky jednu hloupost. Drapl
jsem za onen kůl a ze svého těla jej vyvral. Chyba přátelé, začala ze mě cákat
krev. Sice jsem okamžitě provedl zaléčení, ale přeci jen docela hodně krve
vyteklo…
Celý zbytek dne se nic nedělo, jen jsem si vyslechl
z úst přátel pravidla od Klobouků, kde a jak se máme pohybovat…
Další dva dny: Chodíme po Ivoře a hledáme dům pro náš nový
Haven
Dnes se z torporu po souboji probral kvestor a
poznamenal cosi o díře v mém oblečení. Jízlivě jsem ho upozornil, že já
mám po souboji jen o záplatu na oblečení více, ale že on si prožil tři dny
v torporu…
„Jdeme nakupovat“ řekl kvestor a šli jsme kamsi do
Průmyslové čtvrti. Až tam jsem pochopil, že slovo nakoupit znamená dnes večer
pro kvestora spíše slovo ukrást…
Jenže nám není souzeno dojít někam moc daleko. Vidíme
nějakého člověka (?) kterak se vrhá na jiného člověka, láme mu vaz a pije jeho
krev! A pak se „probírá“ a pláče nad tím co udělal. Šmankote!!! To je upír a
snad na svém prvním lovu!!! Anebo (a z té myšlenky mě silně zamrazilo
v zádech) si ten člověk svoji proměnu v upíra vůbec neuvědomil.
Nevěřícně zírám na vzniklou situaci, jež se rozhodl vyřešit kvestor. Vyřešil ji
tak, že se do upíra zakousl rozhodnut jej zlikvidovat. V tuhle chvilku
jsem s Luisem souhlasil, takové porušení Maškarády, joj, udělat to já tak
na mě hupsne první Jakobín a odsoudí mě na… Ale to je jedno…
A pak přišlo další jenže. Ten kluk, nebylo mu víc jak
osmnáct, začal pobrekávat a prý co mi to děláte a proč. Pak přešel do Ivorštiny
a snad říkal to samé. Začlo mi být stydno a ten malý zbytek lidskosti co ve mě
ještě byl se vzpouzel a já se začal vážit všechna pro a proti vstupu do
„souboje“. Opravdu je nutno použít hned definitivní a nezvratitelný trest? Osud
však rozhodl za mě.
Jednak kluk „spadl“ do bestie, jednak se zpoza rohu objevili
Ivořani a za řevu „Noctorno Noctorno“ začali po nás střílet šípy. No spíš už
klacky. Naostřené samozřejmě. Stál jsem připláclý na stěně domu a sledoval že
se kluk zakousl do kvestora a pokoušel se o to samé co kvestor – tedy vypít
protivníka. Pozdě, kvestor jej diablerizoval. A že to byla věru divná
diablerie. Kvestor i tělo upíra se vznesli do vzduchu za výbojů… snad to
byla magie, kdoví. Vteřinku si zde pobyli, což vybudilo ještě víc zuřivosti
v Ivořanech. Pak kvestor dopadl na zem a já zaznamenal tak silné Černé
žilkování že jsem se až lekl. Tohle syté žilkování si musím zapamatovat a pak
udělat několik vědeckých pokusů, abych zjistil jak rychle žilkování slábne.
Bylo by zajímavé podle odstínu žilkování vypočítat, kdy k diablerii došlo…
Probral jsem se z vědeckého zaujetí právě včas, abych
se zapojil do konce bojůvky. Přeživší Ivořané začali zdrhat… Na nákupy už dnes
nemá nikdo pomyšlení.
Kvestor se z nějakého důvodu odpojuje a vrací se až
těsně nad ránem, bez Ivorského nože co vlastnil a má silně zakrvácené šaty. Ba
co víc, mám dojem, že mu něco zacvičilo se vzhledem, nebo je to hra stínů?
Takovouhle změnu jsem na sobě pozoroval vždy, když se nepodařilo dodržovat mojí
„cestu humanity“…
Vstáváme jen já a kvestor s tím, že se půjdeme najíst a
pak že půjdeme něco prozkoumat. Nu dobrá…
Také dnes nás po Ivoře doprovázel Tvrďákův ghůl. Bylo toho
záhodno, neboť jsme se oblékli jako Nosgoťané a ti jak známo nejsou
v Ivoře vítáni. Snad právě proto si nás vyhlédla parta čtyř výrostků. Dva
se zaměřili na kvestora a dva na mě…
Prvního jsem chtěl uzemnit Mesmerizovanou větou „Bojuj se
svým přítelem“. Disciplínu jsem zjevně použil správně, dvanáctiletý klučina se
„zasekl“ a očekával pokyn. Jenže ten já už vyslovil. Učinil jsem tedy
vědecký poznatek: Ivořana, jež nemluví Nosgotsky nelze komandovat
v této řeči! Ale dotyčný alespoň zamrzne :-)
Pak to začalo být vyrovnané – ghůl se sice od nás oddělil,
ale přišel nám pomoci jiný Nosgoťan. Bylo to tři na tři…
Kvestorův kluk utekl, můj kluk utekl (stihl mě málem
zasáhnout oštěpem či co to bylo), třetí kluk byl trýzněn oním neznámým
nosgoťanem a ten další můj – zmesmerizovaný či chcete-li zamrzlý, hned poté co
rozmrzl začal zdrhat taky. Myslím, že při pohledu na kvestora…
Po včerejší zkušenosti jsem vskočil mezi nosgoťana a
Ivorského kluka a začal je trhat od sebe. Bylo to taktak, klučina už začal
Ivorsky kňourat… Nosgoťanovi se to moc nezdálo, ale nebyl čas na
vysvětlování, ghůl se totiž vrátil a pobízel nás k odchodu. Souhlasil jsem
s ním, ještě by tu na nás někdo vyběhl a ztrestal za to že napadáme
nevinné dvanáctileté Ivorské klučiny…
Za chůze směrem k lampovce vědecky pozoruji onoho
pozoruhodného nosgoťana. Je to zřejmě vesničan a nejsem si zcela jist, proč
sebou na hrudi tahá provaz a síť z tlustších provazů… eee… lan… a
byl to člověk…
Vyprávění toho člověka bylo zajímavé. Jako osmiletý se ve
vesničce „Boží svátost“ setkal s naší „kolonou sarafánů“ a byl přítomen i
mši. Ta na něj zapůsobila tak, že se dal na Sarafánskou víru a kvůli ní je teď
ve městě. Tý jo!!! Po deseti letech ho to ještě drží. Hloupé bylo už to, že se
mu kvestor Luis mu připadá docela známý, ale k válečnému knězi jej veřejně
nepřirovnal. Pak mluvil docela zmateně o tom, že jeho otec (?) našel nějaký
dopis, kde se psalo o Jurovi a nějaké dívce, jejíž jméno už zapomněl
Kvestor má docela naspěch a tak nosgoťana necháváme čekat v nějakém
lokálu dle jejich vlastního výběru. Ghůl si vybral „Bílý lotos“…
Další vědecký poznatek:
Nastal čas krmení dravé… ehm… nás. Kvestor si nabalil
krásnou dívku, opusinkoval ji všude možně a nejvíc v poprsí. Jen moje
bystré oko zpozorovalo (a kvestorovo pochlubení se pár chvil později potvrdilo),
že kvestor si cucnul krve z prostoru mezi prsy… Jů, to musím zkusit taky
:-)
A taky jsem to tak zkusil. Kvestor dělal zeď a já si mohl
svojí dívku odvést za roh. Zatímco jsem pil, prošel kolem kdosi, kdo připadal kvestorovi
jako Ivorský princ. A pak tam prošla i jeho ochranka. Neviděl jsem z toho
vůbec nic a můžete hádat proč.
Jenže moje dívka, narozdíl od kvestorovo, se složila. Chjo, snad
jsem ji nezabil :-/ to by mě zabilo…
Je to dobré, cítím puls. Pokládám dívku na zem a lehce jí
podkládám nohy. To už ke mě přišel kvestor a ušklíbal se nad tím, že jsem si
_ZASE_ nedal pozor. A pak z něj vypadla věta: Bělmo očí signalizuje
jak moc je konzerva prázdná. No vida, dnes je večer vědeckých poznatků :-)
Vyšli jsme oba zpoza rohu domu a povšimli se, že kdosi začal
ukazovat naším směrem. A když jsme se podívali my, tak se schoval do Bílého
lotosu (!) a odtamtud se vynořili Ninžové. A nastal běh o život, při němž jsem
se od kvestora oddělil. Stihl jsem na něj houknout, že se sejdeme u kostela,
ale už nic víc. Myslel jsem samozřejmě nejbližší sarafánský kostel… Co myslel
kvestor to nevím, ale bojím se že myslel úplně jiný kostel. Snad nemyslí
kryštofínský kostel na náměstíčku před naším bývalým havenem?
Zahnul jsem ve velké rychlosti za několik rohů a schoval se
v malinkém výklenku ve vchodu. Zde jsem se přikrčil a zdánlivě se věnoval
své botě. Přitom jsem samozřejmě sledoval jestli po mě odněkud někdo neskáče.
Ne, neskákal a to je zvláštní. Začínám mít pochyby, že ninjové šli po nás,
příště se pořádně rozhlédnu na koho je poštvávají. Tu mě vyrušil dědoušek (skutečný
člověk, žádný ghůl!) jdoucí z druhé strany ulice. A prý co tu dělám. Říkám
mu jen část pravdy – že hledám sarafánský kostel a ptám se ho, cože dělá tak
pozdě venku (haha bylo sotva půl desáté). Prý že je na procházce před spaním a
že mě ke kostelu dovede.
Ještě trochu otřesen z ninjů se podvoluji a nechám se
provázet ke kostelu… Nedošli jsme nijak daleko, když se za nás opatrně snesl kvestor.
Byl již po běhu po střechách znaven, ale taky poněkud zneklidněn, což mě trochu
překvapilo nebo spíše polekalo. Očima jsme se shodli, že si vezmeme drožku a že
si to vypovíme…
Drožku jsme si opravdu vzali a nechali se odvézt na jeden
okraj obchodní čtvrti. Kvestor mi v rychlosti vypověděl, že sic utekl
ninjům ale pak narazil na netopýry. Díky mému nechápavému výrazu mi ještě
dopověděl, že ninjové se rádi na netopýry měnívají…
Ještě v drožce jsme se dohodli, že oběhneme jistá známá
místa v minulosti. Začneme několika kvestorovo místy, pak chvilku budeme
pokračovat mými místy a zbyde-li čas, tak se pokusíme najít vstup do podzemí.
Kvestor tam z nějakého důvodu chce, ale zatím se ho nevyptávám. Kdoví
jestli dneska zbude na podzemí čas.
Vystoupili jsme, kvestor zaplatil a vydali jsme se do jisté
uličky, kam chodíval kvestor kontrolovat místo, kde se prý zničehož nic objeví
buďto jeho starší nebo jeho mladší já. Ostatně jsem to již ve svém deníku
popisoval – v roce 3657 :-)
Větší zklamání jsem snad ani vidět nemohl – kvestor nenašel
to co hledal, už se zde tedy objevil. Ou jé a svědky zde v ulici nesežene.
Žádná hospoda v okolí, žádný stařík či stařenka trpící nespavostí, ba ani
žebrák zde nevartuje…
Kvestor rozhodl, že se teď půjde k domu, kde bydlela před
lety Marie. Nechápu proč, ale přislíbil jsem mu doprovod, tak jako on mě…
Když jsme byli na místě, zkusil kvestor vstoupit dveřmi (po
zaklepání, samozřejmě), ale bylo zamčeno. Bývalý ghůl pospával na stole
v pokoji, který využíval už za Marie. Kvestor tam prolezl oknem. Tou dobou
už jsem vartoval u domu naproti…
Jojo, bylo by to v pohodě, kdyby kvestor neničil
vybavení domu (vykopl prý jen dveře). Obrovská rána se rozlehla ztichlým městem
a přilákala stráže. Ti se na moji báchorku chytit nenechali, musel jsem jít
s nimi k domu, kde „blbnul“ kvestor. Ten se pokoušel hrát scénku „já
jsem majitel domu a vy mě budíte“, ale ani jemu nebylo dopřáno. Čert vem
všechno, pokusím se zdrhnout. Strážného, jež hlídal mě, jsem obludil
Mesmerizovanou větičkou aby šel pomoci proti kvestorovi a sám jsem se pokusil
vycouvat a vystoupat nad střechy domů. Jenže jsem byl těmi strážnými odhalen.
„Čaroděj“ ! Pořvávali na mě a zakrývali výhled na noční nebe svými šípy…
Zdrhám, kvestor zdrhá, opět zatáčíme za několik rohů a pak
hupsky dupsky na střechu. Strážní kolem nás neproběhli. Divné. A raději
nemluvím o tom, že při běhu na nás cosi neviditelného nebo neviděného
promluvilo. „Dědouš a jak mu to pálí“…
Ne, dnešní noc je pro naše výpady dosti nepřátelská.
Stahujeme se na lampovku, kde zjišťujeme, že domů se nestihneme vrátit a že
budeme muset zvolit azyl. A Tvrďákova hospoda je nejblíž. A co víc, na cestě je
i jeden můj objekt, který chci vysledovat. Ano, Kruťákovo vězení….
Dům, z něhož jsme s Kruťákem vyšli opravdu existuje…
Vcházíme do Tvrdákovo hospody a zde se poprvé v životě
střetáváme s pravým Haraldem. Netváří se právě přívětivě a skorem
nepřátelsky nás z dálky očichává. Hostinský si nás ještě pamatuje (musel
jsem mu napovědět svoje jméno) a zavedl nás do tvrďákovo pracovny. Tomu
vyprávíme první část večera, tedy setkání s Ivorským princem, druhou část
večera skrýváme pod všeobecné větičky popisující únik před ninji pomocí kočáru,
výletu přes střechy a během…
A pak se šlo spát…
3.5.3660
Někdo mi stříknul vodu do obličeje. Grr, kerej…!!! A
jejky, to byl hostinský! „Jo, voda zabírá vždycky. Chtěli ste vzbudit“ řekl a
opakoval budící proceduru. Na kvestora. I on byl vzhůru rychle…
Sešli jsme dolů (Tvrďákova kancelář byla zavřena, asi je
pryč) a nacházíme za pultem paní hostinskou a mezi zákazníky jen pár Nosgoťanu.
Vycházíme ven a jsme zdržováni Haraldem – kam že prý vlastně jdeme. Nahlásili
jsme mu že domů. Co mu budem vysvětlovat, že? Kvestor totiž chce opět
„nakupovat“
Dnes si vybral dům s vikýřem, z boční uličky na
něj vyskočil, jemným násilím jej otevřel a vklouzl dovnitř. Vědom si včerejšího
prožitku s ninži a strážníky dnes raději volím hlídku přímo na střeše.
V klidu stoupám z temného kouta na stejnou střechu, žel z místa
od vikýře nevidím na ulici. A to bych chtěl. Střecha je poněkud kluzká a
příkrá, takže se chodidly zachycuji za okraj vikýře, lehám si na břicho a
opatrně sklouzávám na okraj střechy. Ani jsem nestihl říct Jákobovec a byl jsem
dole na ulici. Při mém štěstí a i díky poměrně brzké hodině večerní se našel na
ulici chodec, jež ke mě začal přibíhat. Honem, musím začít dýchat a dělat že mě
to bolí…
… Toho chlápka jsem za chvilku poslal mesmerizovanou větou
spát a sám zdrhám za roh přibližně třetího domu. Zde opět vylézám na střechu a
dvěma skoky se přibližuji k domu, kde „nakupuje“ kvestor. Tahle střecha
není tak prudká není, takže po zalehnutí na ní nikam nepadám. Zalehl jsem právě
včas, abych viděl, kterak se poblíž vikýře objevila postava v černém. I
v té tmě co zrovna panovala poznávám Damiana Skyllu. Chvilku se pomalu
rozhlížel po okolí a pak skočil pryč. Vkládám do svého maskovaní bláhovou
naději, že jsem byl před Damianem skryt…
Když pak kvestor vyšel vikýřem ven a setkal se se mnou na
zemi, kam jsem mezitím skočil, rozhodl, že se půjdeme podívat na ten dům, kde
budeme za dva roky bydlet. No budiž, je to odsud poměrně blízko… Kvestor
chce dát malému klukovi, v jehož těle bude „uzavřen“, nějaké peníze na
výcvik a na oblečení… No nevím nevím…
Jak už je mým zvykem v posledních dnech, šel jsem
hlídat na nejbližší strom (neb dům je na konci města, kde občas i nějaký strom
je) a nechal kvestora ať si svoji pochůzku zařídí podle svého a hlavně sám.
Kvestor začal tím, že nahlédl do okna kuchyně a pak šel ke dveřím a zaklepal. Nevím
co se událo, ale hned po otevření dveří začal kvestor upalovat k lesu. Za
ním vyběhl stařík a mladík – jehož si pamatuji po jménem Francek…
Po chvíli běhu se kvestorovi konečně podařilo zapnout svoje
disciplíny, a tak mohl stařec spokojeně zajít zpět domů a kvestor si mohl téměř
nerušeně s Franckem popovídat. V průběhu hovoru dal kvestor Luis
Franckovi tři hromádky peněz (úplatek, peníze pro malého kluka a pak pro
Francovi výdaje s klukem). Tak schválně, kolik z toho ten kluk
opravdu dostane…
Když jsme se pak vraceli zpět k Nitkovi, prozradil mi
kvestor, že kluk u nich ještě nebydlí… Nechávám to bez komentáře… Opravdu
je kvestor _TAK_ naivní???
4.5.3660
Večer vyprávíme Markusovi co se nám v posledních dnech
stalo a sdělujeme mu, že dnes večer máme s tím člověkem (Necrotal se
jmenuje) schůzku u Bílého lotosu. Markus se rozhoduje jít s námi… Na
poslední chvíli se k nám přidal i Jura, jež odkudsi přišel…
To, že s námi šel Jura mi dávalo pocit bezpečí, zároveň
jsem si ale uvědomil, že Necrotal mluvil i o Jurovi. Dohodlo se, že Juru budeme
tento večer oslovovat „Harolde“ a toho člověka pořádně vyslechneme. Markus měl
ještě o fous lepší nápad – o a Jura bude sedět opodál a budou jen naslouchat…
Vešli jsme tedy do Bílého lotosu. Hned za dveřmi chodba
odbočovala do dvou směrů - na levou a pravou ruku. Do levého směru odkazovala
šipka s rozsypaným čajem, do pravého směru pak šipka s nápisem „pro
Nosgoťany“. Šli jsme tedy do této části…
Jak se ukázalo, dělení na Ivořany a Nosgoťany bylo jen zdánlivé.
Na naší části byla vybudována hospoda, na Ivorské části pak čajovna. Uprostřed
nebyla zděná příčka ale volný prostor s kobercem, po kterém chodil
hospodský do obou částí podniku. Tenhle prostor byl široký dva metry…
Jura i Markus si sedli u dveří, já s kvestorem mířím ke
stolu s Necrotalem, zasedáme a začínáme si povídat. Celý lokál je
prakticky prázdný, na Nosgotské straně jsme byli sami, na Ivorské straně sedělo
asi šest jedinců. Při jedné části našeho hovoru (ehm, hovoru kvestora a
Necrotala) se asi tak tři otočili naším směrem, a jeden z nich se o nás
začal zajímat o trochu víc. Změřil jsem mu auru: Ostrá spolu s Light Blue. . Chvilku se na sebe koukáme a pak se Ivořan odvrátil.
To už se ale kvestor Luis s Necrotalem začali zvedat,
že jako půjdou pryč. Ve stejnou chvíli jsem zaslechl Markuse, kterak říká
Jurovi, že ti na které čekají asi nepřijdou a tak se zvedli taky…
Šli jsme uličkou dál od Lampovky a Luis navrhl Necrotalovi,
že vyzkouší jeho zdatnost boje s mečem. Pokusným cíle nebude někdo jiný
než já. Dobře to má kvestor vymyšlené.
Zapadli jsme na pěšinku mezi dvěma domy a po zklidnění
nějakého žebráka mohl souboj začít. Kvestor stál na temném konci pěšinky,
Markus stál naproti, Jura asi skočil na střechu… Vytáhl jsem dýku, Necrotal
vytáhl meč jedenapůl ručku. Souboj mohl začít a taky začal – ani jeden
z nás se do protivníka netrefil, byla zde totiž velká tma. Chtělo by to
světlo řekl Necrotal a v tu ránu se rozsvítil jeden kámen svitem
silným jak slunce. Oslepilo mě to: Tak čestný boj ano? vyštěkl jsem
vzteky, když mě následná Necrotalova rána rozpárala pravý bok. Necrotal
zanechal boje a šel se podívat na dlaždici. Zkusmo řekl slovo tma a pak slovo
světlo. Kámen reagoval přesně, což mě zpočátku utvrdilo, že Necrotal je čaroděj,
leč to už se ze střechy začal ozývat hovor a pak dolů seskočili tři upíři.
Markus, Jura a… nějaký mě povědomý čužík. Nu ano, na auře má jen Crimson, neboli je to on, kdo mě v listopadu 3650 odháněl ze stromu při našem výletě
v přestrojení za Sarafány. Pocítil jsem i záchvěv magie a čas se pro
Necrotala zastavil. Zrovna si prohlížel mojí ránu, kterou jsem si lehounce
zaléčil, abych nekrvácel…
Tomu čužíkovi jsem se taky hned připomněl větou „vidím, že
vás vlci tenkrát nesežrali“ Pousmál se na mě a pogratuloval mi k dobré paměti…
Hm a já si z rozhovoru, který s ním vedli všichni moji přátelé
pamatuji jen jednu jeho odpověď: Místo mého zrodu pro vás není podstatné,
narozdíl od toho, že s vámi bude chtít hovořit jistý princ
Nabídl mi pohár, který mi připadal jako by byl plný vody a
prý abych se napil a doplnil si krev. Trochu jsem se bál, a tak jsem nejprve
opatrně smočil jazyk – byla to silná krevní esence. Okamžitě jsem začal pít a
průběžně jsem léčil všechny svoje rány, z poháru neubývalo. Zkusmo jsem se
pokusil zjistit generaci ze které byla esence vyrobena. Mno, bylo to pro mě
nezjistitelné. Pak se čužík jako mávnutím proutku ztratil a do blízké ulice (i
do Necrotala) se vrátil život šli jsme pryč…
A opravdu došlo k setkání – Ivořan s modrým
turbanem a černým hadrem přes ksicht, hodně tmavě modrý plášť i meč má
z modrého kovu. Tenhle si říká padyšáh a prý mu lezeme do zelí a bude si
s námi chtít promluvit. Bla bla, šklíbíme se, když tenhle upír (aura
bledá) odchází po svých…
Rekonstrukce dalších osudů Ivana:
Kvestor si chtěl Necrotala ještě vyzkoušet a tak opět
Ivan dělal obětního beránka. Nejprve se nechal podvakrát chytit do sítě a pak
se schylovalo k pranici. Jenže Markus Necrotalovi podrazil nohu a Necrotal
se chtěl mstít. Ivana to přestalo bavit a tak zamesmerizoval větu aby Necrotal
lehnul. Tím si to u Necrotala úplně pohnojil, protože ten začal vykřikovat cosi
o čarodějích. Kvestor okamžitě přiskočil a dal Necrotalovi napít vína
s pár kapkami jeho krve. Necrotal se napil a tím zpečetil svůj osud, začal
se z něho stávat ghůl.
Družina poté došla před Tvrďákovu hospodu, kde byl
Ninžovskou dýkou přibodnut dvoujazyčný nápis sdělující „Mimo provoz“ Ivan se
okamžitě pokoušel vyzjistit z obou předmětů jeho „dotek ducha“
Při pohledu na dýku se zachvěl – prý viděl obraz, jak ji
do dveří zabodává ninža, jež je celý celičký od krve.
Při pohledu na dýku se Ivan chytil za hlavu – viděl prý
zničený vnitřek Tvrďákovi hospody prý jak po velikém masakru, rozházené židle,
cákance krve a sedící postava Padišáha píšící pravým pavím brkem a namáčí ho
z mrtvoly, jíž byla uťatá hlava
A zatímco se zbytek družiny dohadoval (a kvestor posléze
začal odvádět Necrotala pryč odsud) Ivan vylezl na střechu a spustil se dolů. Kdyby
prohledal jen půdu či první patro a pak se vrátil, bylo by vše v pořádku.
Jenže on se rozhodl jít dolů do přízemí. Tam jej kdosi zaskočil a odřízl mu
hlavu…
