· ??? alias Pán noci – bytost (?) která ví o všech upířích rodinách a podle mě jde proti všem upírům. Svaluje se na něj cokoliv, třeba že praktikuje Nekromancii, že pracuje v noci a noc mu pomáhá – tj. pomáhá mu temnota a stíny…

· ??? – otec/matka Jacobuse

· Jacobus – hlavní představitel své rodiny (a mojí)

· Vincent Caliostro – podřízený Jacobuse, má na starosti obchodní čtvrť – střední věk, dlouhé černé vlasy, honosné čarodějnické oblečení v černé barvě, uši velmi patrné, rukavice na pět prstů, černé rty.

· Faustus – „přijímač návštěv“ v budově Jacobusovy rodiny

· Trajanus Ignigus – má na starosti dohlížení nad průmyslovou čtvrtí… není z rodiny Jákobů

· Rafael Trajánus – syn Igniguse

· Lischea Callivus – tajemník Igniga Trajana

· Fátima – Má matka, zemřela v roce 3650

· Týlus – človíček (?), chovající se jako vědec, nosívá čapku učence ala Komenský, je ze Starého města…

· Marius Korpus – můj lidský učitel, který ve mně objevil magický talent

· Marius Barabius – kvestor z Valenciovy univerzity Lingvistických věd, v roce 3648 propuštěn za pobuřování

· Rufius Stagnus – dělal ohnivou kolej a studoval se mnou v době, kdy jsem byl ještě člověkem (vytahoval se nade mě)

· Valerije Corpus – dělal jako já větrnou kolej a též studoval se mnou v době, kdy jsem byl ještě člověkem (děvkař, ehm vlastně milovník)

· Valerius Kvintus – vlastník jedné z pobočných knihoven – křivý nos, zčernalé rty a nehty, lehce zářící fialové duhovky, hodně špičaté uši… Pravděpodobně již nežije, ale naděje zůstává…

· Lady Ivone – žije ve zlatnictví Zenomova koruna (majitelka?)170 cm, 90-60-90, černovláska s dlouhými vlasy zakrývající uši, oči zářivě fialové, vřelý pohled, obličej jehlanovitý, černé rty

· Sibyla – správkyně řemeslné čtvrti, je to Jákobovec

· Scipius Convergus, sebastianovec – dvoumetrový plnoštíhlý muž, vzhled na 30 let, šedé duhovky a šedý pruh ve vlasech, kulatý přátelský obličej, delší špičaté uši, černé nehty a rty. Soudce za rodinu sebastianovců v této čtvrti

· Datus Pilus, dvoumetrový muž, vzhled na dvacet let, hranatý drsný obličej, šedé duhovky, tmavě hnědé vlasy dlouhé až na ramena, černé nehty a rty, kruhy pod očima. Vrchní kat v této čtvrti.

· Damian Skylla, pravá ruka Fátimy, nosí černý šátek na hlavě a černou koženou zbroj. Vím že není z naší rodiny, zpočátku pracoval pro mojí matku jako informátor.

· Kuzmail: asi padesátník, kaštanové kratší vlasy, pruh ve vlasech, velmi protáhlé prsty, nepoužívá rukavice, dlouhé nehty vybroušené do špiček, trojúhelníkovitý obličej

Spoluhráči

· Jura (by 3kluk) - – 190 cm, široká ramena, černé rty, dlouhé černé vlasy s bílým pruhem, špičaté uši, bledý, žluté kočičí oči.

· Kvestor Luis de la Cren (Ferri) -???

· Prominem (by Sedrik) – nově vzniklý upír, jsem jeho spoluotcem

· Eliash -

· Beatrice –

· Markus -

Timeline

Rok – Událost

0 - zabití (?) našeho praotce

200 - zmizení sarafánských rytířů

~500 - zjevení Anděla temnot

~1300 - zmizení sv.Kryštofa

2055 - zmizení Braxxise

2056 - objevení paladina Maleka v Avernu

2300 - zmizení Sirraxe

3000 - zmizení Tugliuse Burnuse

~3450 - objevení Rafaela (?)

3600 - objevení se Tomáše

- Richard, Omaka a Marie – další objevivší se upíři – o 14 dnů později

- Jura – další objevivší se upír – o další měsíc později

21.8.3650 - zvony v uších každého upíra

5.11.3650 - objevení Markuse ve Starém městě

12.3.3657 - objevení člověka(?) Skočdopoleho v průmyslové čtvrti

Barvičky v auře

Aura nám zobrazuje aktuální stav člověka či upíra a případně též jeho nálady

Jako první jest třeba uvědomit si sytost barev a zdali auru vůbec vidím:

· Sytá či Plná – člověk

· Bledá – upír

· Bez aury– duch

V auře se posléze objevují základní barvy bez žilkování. Viděl jsem již tyto barvy:

· Yellow - žlutá -?

· Orange - Oranžová – obavy

· Crimson – Karmínová – vzteklý

· Red – Červená – rozhněvaný

· Deeper Red - hlubší červená -???

· Vermilion – rumělka – štěstí / radost /

· Rose – růžová -???

· Pink – růžová, jiný odstín -???

· Violet - Fialová- zvědavost – aspoň to tak zatím vypadá. Možná též (?) vzrušenost???

· Purple - agresivita?

· Lavender – Levandulová -??

· Dark Blue - Tmavě modrá - To vypadá, že se objevuje vždy, když daná osoba něco skrývá. Což je bohužel dost často L. Možná se jedná o podezřívavost… (osoba skrývá podezření)

· Light Blue - Světle modrá – podle Tomáše znamená, že člověk je klidný. Mě to na to taky vychází, ale může to teoreticky být i něco velmi podobného – soustředěnost ?

· Dark Green –

· Green – Zelená – prostřední odstín - posedlost

· Light Green - Světle zelená –zlost??? nervozita??? nedůvěřivost???

· Brown - Hnědá –??? buďto rozpačitost, nebo příprava před vyslovením lži. Nutno dále ověřovat… dle Tomáše značí vznětlivost, ale není si jist

· Gray - Šedá – rozpačitost??? nebo strach??? deprimace???

· Silver - Stříbrná - smutek

· Black - Černá – já ji tedy viděl jen na upírech, když je zrovna ovládala bestie a jednou slabě u matky v době když nebyla ovládána bestií. Vypadá to na nenávist (???), ale lepší popis barvičky bude spíše „Chuť zabíjet“

· Gold -?

Mám-li štěstí, tak vidím i žilkování. To má své členění barev…

· Žilkování s nerozpoznatelnou barvou – nepodařilo se mi pořádně se na auru podívat L

· Černé žilkování – dotyčný nedávno diablerizoval

· Červené žilky – osoba jest ghůl (myslel jsem si, že se jedná o naštvání se…)

· Stříbrné žilky -???

· Zlatá nitka

Vidím-li aureolu, tak bych si měl dávat pozor, protože ten člověk má velkou víru – ukazuje to sílu věřícího…

· Žádná aureola – „normální stav“

· Stříbrná aureola -?

· Zlatá aureola

Jest možné vidět i různé specialitky

· Jiskřičky v auře – dle matky Fátimy se to teprve zkoumá, já říkám že se to točí kolem magie

· Barevné „skleněné střípky“ v auře -??? viděl jsem zatím 1x

· Točení barev v auře – pomatenost?

· ----------------bacha, blíží se Frenze!

Vlastní hra

Někdy, někde…

Nějaký dobrák mě odkolíkoval. Byl to nějaký ožrala, který následně nezvládl ustát rovnováhu a svalil se. Vyčkal jsem chvilku a pak z něj upil, aby měl hezké sny (a abych umlčel svoji bestii)

Takže co se stalo?

Určitě je neděle 14. března 3657, měsíc je v „C“… Šel jsem s přáteli do parku, oddělil se od nich a vrazil jsem do démona řezajícího palečky. Au, už jsem jen osmiprstý!!! A proč? Kvůlima nějakému Jurovo kšeftu ! Jak jinak si vysvětlit, že jsem měl skrz srdce trámek s nápisem pozdravuj juru[1]. Arg ! Rozhodně si nepřipouštím, že jsem v těch kšeftech nějak namočen i já…

Někteří upíři se nepoučí, když jsou sami může se jim něco stát… Za tuto nerozvážnost ztratíte prst – zaduněla mi v hlavě vzpomínka. A pak odešel do parku! Musím varovat ostatní…

U parku jsem potkal Markuse i kvestora, kterak táhnou nějakou truhličku a mají sebou i nějakého omdlelého chlapa. Snad je to Lucius.Ehm. Musí to být Lucius, když ti dva chtějí po Matyášovi aby jel do Zlatnictví…

Odlovenému sarafánskému knězi jsme odebrali dopis a přečetli si ho. A málem nám vypadly oční důlky…

Drahý Lucie

Zpočátku jsem tě chtěla využít jako každého běžného smrtelníka. Byl jsi však něčím zvláštní a zaryl ses pod mou tvrdou slupku jež bránila srdci projevu citům. Nevím, jak se to mohlo stát, ale zamilovala jsem se do tebe a proto jsem se rozhodla ti vyjevit pravdu o mě a mých bližních. Chápu tě, že zpočátku nebudeš rozumět tomu co ti zde chci sdělit a potom až ti vyjevím pravdu mám obavy, že mě opustíš, ale ve lži se už s tebou dále stýkat nemohu. Ano, tvé podezření, že nejsem obyčejný člověk se potvrdilo, jsem upír. Chodím po této zemi již velmi dlouho a spáchala jsem spoustu ohavných činů, kterých upřímně lituji až nyní. Prokletí, kterým jsem byla obdařena, jsem předala bezpočtu dalším. Jestli se ptáš, jak je možné že upíří stále existují, tak ti na to odpovím. Sarafání sice válku proti nám vyhráli, protože někteří našeho druhu se rozhodli změnit k lidem postoj, Je pravda, že ne všichni se nového smýšlení ujali. Věř ale že díky této nové upíří politice vládneme tomuto městu, proto prosím o tomto dopisu s nikým nemluv, jinak vystavíš v nebezpečí života.

Vím, že jako příslušníka sarafánské víry tě toto mé doznání musí šokovat a nejspíš mě teď z celého srdce nenávidíš. Nemusíš se litovat, že jsi zahořel láskou k upírce, protože až tento list dostaneš, budu muset zmizet z města, Jeden z mých známých našeho druhu mi dal jistou knihu od jednoho z vašich kněží. Ta kniha pojednávala o Genesis, však byly v ní obsaženy velmi pokrokové myšlenky a ten kněz byl pravděpodobně za své dílo odvržen z vaší víry. Trochu jsem po něm pátrala a zjistila, že nejspíš byl přijat do našeho společenství. Však stopy po něm zmizeli před tisíci lety.

Pokud mne budeš chtít opět někdy spatřit, ptej se po muži jménem Ivan, popřípadě Damian. Jeden z nich bude vědět kde mě najdeš, ale dej si na ně pozor, protože to jsou upíři

Tvá milující F.

No nazdar… Já tedy o své matce nevím, a Damiánů je po městě hodně, ale v dopise bude zmíněn Daman Skylla, kdysi pravá ruka mojí matky…

… A byli jsme tam.

… Luciuse jsme předali…

15.března 3657

na dnešní půlnoc jsem byl pozván k Trajánusovi, respektive k jeho návštěvě Scipiovi Convergusovi. Matyáš už na nás čeká a prý nás chce vidět Faustus…

Faususův majordomus je veselý, samotný Faustus je veselý. Divné. Že by je tak rozradostnily naše úspěchy? Nějak nevím, to chycení Luciuse bylo z ničehož nic dost snadné…

A už je to tady, pochybnosti jsou na světě a to pochybnosti o našem tralství. Proto máme dělat pošťáka a dovést důvěrnou zprávu k lady Sibyle. Musí to být doručeno během dneška… Teď je zhruba třičtvrtě na deset, zabijeme na tom dvě hodiny, zvlášť jestli povezeme odpověď k Faustusovi, takže nestihneme být včas u Trajána. No co, no…

Sibyla se „skrývá“ v domě kovotepcově a jízda k onomu domu byla klidná, bez všech nehod, která by nás snad mohli potkat…

Byli jsme dovedeni do patra kde byli tři postavy zakuklené v kápích. „Takhle si plnění úkolů nepředstavujeme“ řekla jedna z nich a už bohužel nedodala, kterých úkolů a co jsme udělali špatně. Jak typické pro zdejší „starší“ upíry, jsou všichni stejní. Zařekl jsem se, že já takový nebudu…

To už si od Markuse vyžádali dopis. Ten jim ho bez nátlaku (!!!) dal a až pak si uvědomil, že ten dopis byl přímo pro lady Sibylu… Té se alespoň dostalo cti, aby mohla napsat odpověď pro Faustuse.

I doručení odpovědi proběhlo bez nehod a pak už se jelo za Trajánem…

Rozhovoru u Trajána byl přítomen pan Scipuis Convergus a Datus Pilus. Raději nebudu přemýšlet, co mi všechno vylítlo z pusy, mám ale dojem, jsem prozradil něco co jsem neměl. Dozvídám se, že tenkrát u toho náměstí, kde nás málem sarafánští kněží chytili, střílel někdo od Trajánovců

16. března 3657, úterý, čtyři dny před Novem měsíce

Jedeme s Markusem domů v našem kočáře a potkáváme Juru s kvestorem, kterak jdou svačit. Vysedáme a propouštíme Matyáše. Po svačince se jen tak jakoby náhodou jdeme podívat poblíž míst, kde jsme odchytili toho sarafánského kněze. Překvapila nás ale jedna vývěska:

Střeste se, čarodějná hrozba opět hrozí ve městě

Podepsán [vyškrabáno] Jagord

Ajaj, to se máme na co těšit, vzkazy od lidského velitele města se na lehkou váhu neberou. A to zrovna teď musí kvestor projevit přání prozkoumat okolí Provanského náměstí, neb mu není jasné, jak nás tam minule tak náhle obklíčili sarafánští kněží. Do dvojice si vybral mě a tvářil se, že je to dostačující. Jeho názor jsem nesdílel a požádal Juru a Markuse, aby nás sledovali z povzdálí. Zvolili si možnost, že nás budou hlídat ze střech…

Zatímco já s kvestorem procházíme blízké uličky jsou Markus a Jura varováni od jistého člověka ehm upíra, že dnes není vhodná doba na vycházky. Ostatně to pochopili sami, když ze starého města začalo vycházet mnoho sarafánských vojáků a kněží, přičemž si každý nesl svoji pochodeň… Muselo to vypadat ze střech impozantně (lampionový průvod hadr – poznámka hráče). Ti dva požádali onoho místního upíra, aby dal vědět nám a dali se na ústup domů.

My zatím procházíme okolí a zjišťujeme, že nás museli před pár dny sarafáni obklíčit postupně, nikde poblíž nemají své sídlo a ani nějaký prostor na shromáždění posil…

To už ale při jednom nahlédnutí na náměstí z jedné malé uličky vidím čužíka, kterak mě na dálku sleduje a nenápadně na mě dělá posunky. Oťuknul jsem si ho aurou – byl to upír oblečený v černé ocvočkované kůži. Teď zrovna popošel do náměstí a opět mi pokynul. Vyšel jsem za ním na náměstí sám, kvestor si myslel, že je to nějaká léčka či co a tak zůstal skryt v uličce. Je mi stručně a jasně vysvětleno, že se chystá zátah na upíry a že máme oba zmizet… Gestikuluji směrem ke kvestorovi ať jde rychle k nám. Ještě kratičce se s upírem bavíme a shodujeme se, že sarafáni jdoucí v noci městem dělají jen šťáru v ulicích, protože když vědí, že některý z domů patří upírům, tak si pro něj dojdou ve dne…

O chvíli později jsme s kvestorem sami a kvestor, jež má v hlavě hodinky či co povídá, že to domů už tutově nestihneme a že bychom si mohli prohlédnout ten průvod sarafánů. Vylezli jsme tedy na střechu jednoho z domů a zjišťujeme, že se sarafáni doslova roztékají jako povodeň do okolních ulic. Ne, domů rozhodně neprojdeme a tak si náhodně vybíráme jeden z domů, respektive jeho půdní vikýř. Tím ale prolezu jen já, kvestor, protože má na sobě zbroj sarafánského válečného kněze jím neprojde. Ale mohl by prolést oknem sloužící na opravu střechy, když mu ho otevřu zevnitř…

Na půdě si děláme provizorní doupátko na předenění, kvestorovi v jednu chvíli vypadla kredenc z rukou, dobře půl hodiny jsme čekali bez hnutí jestli se někdo vzbudí… Pokud se vzbudil, tak netušil odkud ta rána šla…

17.3. 3657 středa, tři dny před začátkem Novu

Neuvěřitelné! Na té půdě jsme našli jednu z kopií „Kroniky světa Nosgoth“ To mě málem rozbilo, takové ohromné štěstí!!!

Vypadli jsme z té půdy, já za kvestorem zavřel to stropní okno, prolezl vikýřem a rovněž jej zajistil ve stavu v jakém jsme ho původně našli…

Kvestor ale chce zjistit víc a tak přichází k domu oficiálně. Nevím co tam vyváděl, ale když se ozval jekot „upír, upír“, bylo mi jasné že něco pokazil, tedy byl li to on… Pomalým krokem jsem začal odcházet od rohu onoho domu, kde jsem hlídkoval. Kvestor pak ke mně přišel z jedné bočních uliček a tvářil se jakoby nic… Pak mi dovyprávěl svoji verzi toho co se stalo. Ihned jsem to pustil z hlavy.

V následujících dnech zůstáváme doma, ven chodíme jen na svačinku a ještě ne každý den…

23.3.3657, úterý, první den po Novu

Matyáš přináší pozvánku adresovanou Ivanovi. Nic dalšího v adrese napsáno nebylo, což mě v první chvíli překvapilo. O to víc mě překvapila formulace pozvánky:

Držitel tohoto listu a jeho doprovod jsou pozváni do domu pana Vincenta Caliostra na 24. březnového dne roku 3657 na desátou hodinu večerní

A víc nic. Pak mi došlo, že když je to stanné právo kvůli upírům, bojí se všichni psát na dokumenty příliš mnoho jmen…

Pozvánka je na zítra, dnes už nic důležitého neděláme. Já se pokouším už několikátý den natlouct do Markuse základy vidění aury, což musíme dělat tak, že si vzájemně pijeme krev… Beatrice, Jura a Eliash jsou kdoví kde…

24.3.3657, středa

V domě pana Kaliostra jsme vedeni do salónku který ještě neznáme, v něm nás očekával pan Faustus a pět židliček. Je mi trapně, když jsme k panu Faustusovi přišli jen já a kvestor. Markus zůstal hlídat kočár. Faustusovi se náš přeskromný počet moc nelíbil, to mě taky ne, ale udržet Beatrice a Juru doma je dost těžké, ba co víc, Beatric jsme pozvání vlastně ani nevyřídili. Nebylo jak…

Po krátkém výslechu od pana Faustuse o náměstí kde jsme chytali toho kněze a o domě, kam jsme pro změnu doručovali dopis jsme obdrželi mimořádnou propustku do starého města a dopis pro Lorda Narciuse – správce starého města. Dopis přebírám já a je zapečetěn tak, že do něj nelze bez zničení pečetě proniknout. Ale jak znáte poslední dobou mě, tohle je příležitost pro moji zvláštní schopnost…

Než jsem si ji troufl použít, uplynulo jen pár minut. Neudálo se toho moc, rozloučili jsme se s Faustusem, obdrželi povolení vstupu do starého města na jedno použití a chviličku se dohadovali před kočárem. Přece jen, když je jednou vyhlášeno stanné právo, jak hodně asi bude hlídáno staré město. Chceme si to ověřit, a tak požádáme Matyáše o odvoz někam poblíž hradeb.

Tak a teď ten dopis… Je psaný v upírském dialektu a starými runami… No problémo J

Wážený Lorde Narcie

Dowoluji si wás tímto listem informovat o vyřešení otázky zrádce naší rodiny. Naše podezření ohledně společnosti pana Trajana se zdá býti oprávněné. Není sice jisté zda se hrabě Trajánus osobně podílí na krytí onoho zrádce. Jeho úsudek se zdá býti v posledních dobách dosti nesourodý s našimi dohodami. Thrallové, kteří vám tento list donesli se zdají býti věrohodní, s jejich službami jsem celkem spokojen xxxxx[2] plní obstojně. Zrádce se zbavím osobně. Navrhoval bych svěřit našim Thralům kontrolu Trajanova území.

Vincent Caliostro

Přátelům sděluji jen vybrané věty z dopisu a rozhodně vynechávám poslední větu o Trajánově území

Matyáš zastavil u hradeb, a naše diskuze pokračovala, nakonec se to dohodlo tak, že já dostanu všechny přes ty obrovské hradby pomoci „Walk on Air“. Neudělal jsem to ale hned, přeci jen po hradbách chodí hlídky. Právě teď jedna hlídka s pochodní prošla, je čas na akci…

Nakonec jsem pomohl jen kvestorovi a Markusovi, Jura si pomohl vlastními silami… Za branou jsme se opět dali dohromady a vykročili. Občas nás míjejí jedinci s pochodněmi, nezdají se být nepřátelští. Procházíme postupně ulicí Kořennou, Dlohou, Celetnou a pak opět Kořennou, což je bohužel špatně. Chodíme do kruhu. Všichni mlčí, ale já cítím, že mi v duchu nadávají, že já, místní, je nedovedu dovést.

Kvestor oslovil malého kluka, který šel asi svému otci do hospody pro mok. Kluk nás zavedl na rozcestí Kořenné a Celetné ulice a poslal nás ulicí Celetnou, ale na druhou stranu. Prý máme jít na náměstíčko sv.Dumaha a pak projít Sarafánskou ulicí… Kluk se s námi rozloučil, a… přežil. Nikdo si ho k svačince nedal…

A už jsme u parku hrdinů. Kvestor a já pokračujeme k hospodě, Jura se začal zpožďovat, jako by ho něco lákalo do parku. Markus šel pro jistotu za ním…

S kvestorem jsem vešel do hospody a okamžitě zabočil ke stolu, který nebyl příliš na světle. A měl jsem věru proč, protože v hospodě sedělo několik jedinců oblečených jako Sarafánští kněží, dva dokonce museli mít nějakou vyšší hodnost… Ledva jsem se posadil, pocítil jsem příliv sarafánské víry, kvestor totiž pozdravil hlasitě „Sarafán s vámi“ a jeden z těch vyšších mu opdpověděl. Nu a protože své víře věřil, dostal kvestor přímý zásah vírou (já naštěstí jen slabou boční vlnu). Kvestor si zachoval tvář, pokývl na odpověď a šel hostinskému, který tou dobou byl u výčepu, říci smluvené heslo. Hostinský mu odpoveděl svojí částí hesla a poslal kvestora na pokoj 12. Bohužel kvestor nesdělil hostinskému že je nás víc, takže když jsem vstal od stolku a šel za ním, tak na mě hostinský zavolal…

Nakonec jsem i já došel do pokoje 12. Kvestor tam byl sám… S půlhodinovým zpožděním dorazil Jura a Markus. A až za další půlhodinu dorazil upírek, ale nebyl to Narcius ale jen nějaký poskok. Zkontroloval jsem mu auru: Bledá, Light Blue a jiskřičky v auře

Tenhle poskok nás zavedl do jiného pokoje, kde byla ve zdi zabudovaná skříň. Vstoupil do ní, stiskl nějaký spínač a odkrylo se točité schodiště, jež nás vyvedlo na dvůr, kde již byly připraveny dva kočáry. Vstoupil jsem do prvního s pocitem mrazení v zádech, neboť jsem si prohlédl kočího, jež byl oblečen v kutně s obrovskou kapucí…

Po hodině jízdy zastavujeme v parčíku před přízemním domem zvláštního stylu. Římam Markus ožil a začal nám vysvětlovat, že je to styl domu, který se stavěl v jeho době tam u nich. Dům, ač přízemní je velmi rozhlehlý, Markus dokázal vyprávět snad o každičkém detailu domu i o jeho výzdobě. Pochopitelně to nemohl stihnout, neboť svižnou chůzí kráčíme hlavní aulou k cíli…

Na zahradě stojí uprostřed fontánka s tekoucí krví, u ní stál Narcius oblečený jako říman v ruce držíc sklenku a pár jeho přátel, oblečených normálně… Kvestor se neudržel a spěchal se napít z fontánky, bez dovolení a bez sklenky… Od Narciuse dostal facku, že přeletěl celou zahradu: Přívažte si ho na řetěz, to zvíře! řekl směrem k nám. Několika slovy jsem se omluvil a předal dopis. Tím byl úkol splněn…

Dostali jsme ubytování a byl vznešen dotaz, jak jsme se sem, do Starého města, dostali. Po mém vysvětlení, že přes hradby, se Narcius lehce zamračil a vyžádal si mojí povolenku s tím, že mi ji ráno vrátí…

Pak jsem šel zalehnout a ponechal ostatní svému osudu…

25.3.3657, čtvrtek

Ráno jsem obdržel svoji jednorázovou povolenku vstupu zpět a bylo mi vysvětleno, že Jižná brána, která odsud vede do vyšší obchodní čtvrti, má méně ostražité hlídky. Prohlédl jsem si povolenku, abych zjistil, zdali s ní někdo nemanipuloval. Jediná změna byla ta, že na povolence přibylo razítko právě od Jižní brány…

Narcius mi dal dopis pro Faustuse a řekl, abychom raději už šli. Šli jsme a obdrželi další dopis, tentokrát od Narciusova sekretáře. Ten jsem si, když jsme byli blízko Jižní brány dovolil přečíst. Začínal zvláštně: Drahý Sire… Huh, že by měl Faustus nebo Valencius potomka v pozici sekretáře Narcia? Wau… Něco málo se mi začlo spojovat z příhod minulých dní. Jen jedna informace, kterou jsem měl, mi do mého přemýšlení nezapadala. Za pár dnů má k Narciovi přijet samotný Jákobus.

Po projití Jižní branou a předání dopisů v domě Faustově jsme se bez nehod dostali domů…

26.3.3657, pátek

Kvestor mě požádal o zvláštní věc: Poslal Matyáše pro řetěz a až někdy půjdeme k Narciovi, tak si ho dá na krk a já ho povedu. Pak si spolu dáváme dohromady časovou osu zmizelých upírů (je na začátku této knihy). Kvestor pak odešel na svačinku, já si dopisoval deník a čekal na ostatní, až se vzbudí….

I stalo se, Markus, Beatrice, její návštěva Eliash a já vyrážíme na svačinku, bereme to přes blízké náměstíčko. Moc lidí venku nebylo a vývěska nám prozradila proč. Prý se doporučuje býti o hodinách večerních doma.

Shánění svačinky bylo zajímavé, Beatrice dělala volavku a ten člověk, který měl choutky na její tělo byl pak námi ochutnán ..

27.3.3657 – 29.3.3657

Kromě toho, že trénujeme naše schopnosti se nic zajímavého nedělo. Tedy až na to, že kvestor tvrdí, cituji: „Kniha Nosgot je podvod“ Zkusmo jsem si přečetl část z jednoho opisu a nekloním se ani ke kvestorovi ani k nějakým horlivým zastáncům…

30.3.3657, úterý

Přispěchal k nám doktor Plamínek a sdělil nám, že dnes je ten den, kdy má předvést Faustovi své výsledky. Popřáli jsme mu mnoho štěstí a chtěli se věnovat nějaké jiné čínnosti, ale Plamínek pro nás měl překvapení: Faustus si nechal poslat i pro nás…

… Jsme u Faustuse a jsme vedeni do velkého sálu, do sálu, kde jsme byli souzeni. Vcházíme a zjišťujeme, že jsou stoly postaveny do „U“ takže soud zřejmě nebude. Nebo bude? Těch šest židlí uprostřed je až podezřele daleko od jakéhokoliv stolu. Je to dost triskní, když nás přijelo sedm. Faustus se podivil, že dnes jsme přijeli v plném počtu, nechal přidat další židli a řekl: Vážení pánové, přicházejí na vaši žádost oni trallové – Ivan, Jura, Markus, Luis, Beatrice, Eliash a Prominem.

Pak povstal Vincent Kaliostro a vysvětlil nám důvod, proč jsme byli usazeni tam kam jsme byli usazeni: Vzhledem k jistým nesrovnalostem ve věcech pana Trajána, což byla i vaše doména… s neblahými následky pro celé město… Byli jste pozváni k objasnění. Zde sedí… Rafael Valencius Trajánus v zastoupení svého otce. Bude vás soudit vrchní soudce pro naše město, pan Kuzmail…

A proběhl soud, při kterém se některým zjevně nelíbili mé odpovědi. Jako kdybych řekl část nějakého tajemství. Přišlo i nevyhnutelné, trest. Faustus si mě po skončení soudu vytáhl od ostatních a zavedl mě do sklepa a zde pak do tajné místnůstky plné řetězů zařízená jako mučírna.

Faustusovi začali zářit oči a požádal mě, ať si nasadím okovy na nohy a zalehnu na žebřík. Kupodivu se mi vůbec nechce, že by naše pouto a tralství přestalo být aktivní? Když jsem nalehl na žebřík, Faustus mě připoutal za ruce a pak mi, za stálého svitu jeho očí vrazil první ránu do obličeje. Pak mi dal ruku na obličej a jal se mi pálit mojí vlastní krev, řvu bolestí a snažím se nepřepadnout do bestie. Pára mi jde z nosu a uší… oči dostávají….CENZORED…

Na závěr mi Faustus zaryl prsty do ramena. Pak si utřel fousy a řekl již docela normálním hlasem: Už je mi líp.Doufám Ivane, že víš proč. Odpověděl jsem, že děkuji za poučení. Příště to bude horší. Nicméně budeš mít část přemýšlet řekl mi na odchodu z místnosti, nechávaje mě připoutaného uvnitř. Ve dveřích pronesl poznámku, že již nebudu zástupcem našeho malého společenství

Zůstal jsem sám v mučírně, jež je odněkud lehce osvětlena. Za necelých 30 minut přišel samotný Caliostro a začal hovořit o tom, že před příchodem cizinců na mě byl větší spoleh. Pak mi položil zásadní otázku: Záleží ti na své existenci Ivane?

Nakonec i Caliostro odešel, ale otázka zůstala…

31.3.3657, středa

Přišel mě odvázat člověk… Pak mé vědomí zakryla milosrdná mlha… Probírám se nad naprosto vysátým člověkem a cítím, že má cesta humanity opět utrpěla další porážku. Je mi toho člověka líto, ale nedokážu už ani plakat… A ta svině bestie ve mně si spokojeně přede.

A nebylo to vše, co mě mělo ponížit nebo jen srazit sebevědomí. Markus se mi posmíval, neb viděl můj zubožený stav, že někomu cesta humanity klesá (jako mě) a že někomu naopak stoupá. Sebevědomý parchant tenhle Markus. Ale, co to vidí mé oko, Markus nám nemá prsteníček! Doslova ze mě tryskal jed, když jsem jej na to upozornil, takže když jsme pak jeli zpět domů, bylo v našem kočáře ticho…

V noci po soudu potkala kvestora zvláštní nehoda - byl ohořelý. Teď jsem si uvědomil, že kdosi svlékal toho mého vypitého člověka a prý že to jsou šaty pro kvestora…

Doma kvestor předal kočímu svůj sarafánský převlek a pak jsme zůstali sami doma. Samí upíři. Prošli jsme dům a zjistili, že je přesně v tom stavu v jakém jsme ho opustili. Ani nový správce naší rodiny, pan Marius zde ještě nebyl, přijel až k ránu.

1.4.3657, čtvrtek

Každý z nás si léčí nějakou tu svou bolístku a tak nikam nejdeme, ani na svačinku. Proto jediné „vzrůšo“ byla „porada“ s panem Mariusem, kde nám řekl, že bez jeho vědomí nebudeme chodit ven a že on sám bude bude od večera 9 hodin až do 12 hodiny pryč.

2.4.3657, pátek

V deset hodin večer klepe na dveře blondýnka v široké černé kutně a prý že s námi chce mluvit její otec. Vyjednával s ní Markus, který nám, po odchodu oné blondýnky sdělil, že oním otcem je samotný Trajanus a že nás chce vidět. Domluvený termín je 9.dubna…

5.4.3657, pondělí

Dnes večer začal výlet k Trajánovi, ač to tak zpočátku nevypadalo. Jdeme na svačinku a právo první volby měl dnes Markus. Vyhlédl si nějakou hezkou slečnu, která stála osamocena na jednom z rohů. Když k ním Markus došel, tak se zarazil a dívka mu začala něco naléhavým hlasem sdělovat. Okamžitě jsem vyzkusil její auru, neb mi bylo divné že jí lehce září oči. Překvapilo mě zjištění, že je člověkem…

Markus na nás pokývl prstem, abychom přišli blíž a dívka, zjevně již podruhé vypráví, že nás měla najít a odvest do jednoho domu na Smraďák.

Vedla nás tam velmi svižně a byla to cesta dlouhá dvě hodiny, takže jsme zhruba v polovině cesty museli odpočívat. Dívka si šla dát drink do hospůdky, já zůstal venku…

Dívka nás na smraďáku zavedla do domu, který měl červeného kohouta ve štítě. Nápis nad obchůdkem říká „Obchod s jídlem a Pekařství“. Vstupujeme dovnitř, kde je zrovna nějaká zákaznice obsluhována. Je tedy čas prozkoumat pekaře. Dalo se to čekat, je to něčí ghůl. Jakmile zákaznice odešla, jsme pozváni všichni (až na tu člověčí dívku) nahoru do patra. Jdeme pomalu a obezřetně. V patře stojí jeden ze Trajánovo strážných (dle obleku) a říká nám, že došlo k nehodě s Trajánovo domem a že nám to pan hrabě ozřejmí.

A taky že ozřejmil. Sdělil nám, že ví že jsme se znelíbili regnantům. Pak začal hovořit zeširoka a říkal mnoho slov o tom, že když se upír rozhodl pořídit potomka, že mu sdělil, jaký je jeho úděl na tomto světě. Znáte vy svůj úděl? Položil Ignigus Trajánus otázku, ne kterou se mu nedostalo dopovědi, jen Jura mírně pozdvihl své obočí. Vaše vazalství by mohlo být zrušeno řekl, a já měl další věc, nad kterou jsem mohl rozjímat. Neposlouchal jsem příliš Igniga dál, ale zaregistroval jsem, když mluvil o tom, že naše činy vyvolali razie a že kvůli nám (!) bylo zničeno několik Havenů a mezi nimi i Trajánův.

Je na čase vyjmout vřed z naší společnosti zazněla poslední věta Trajána a já se skoro lekl, že ten vřed jsme my, ale pak jsem si dal dvě a dvě dohromady a pochopil jsem, že chce zničit několik rodin, které nevyznávají upíří šestero…

Trajánus se nás optal, zdali do toho jdeme s ním a všichni jsme odpověděli že ano, někteří z nás v obavě, že při vyřknutí druhé možné odpovědi by došlo k nešťastné náhodě v našem neživotě…

Pak se domluvily detaily. Budeme mít na jedné ruce žlutou a na druhé červenou barvu, třeba na rukavicích. Tak se rozeznáme od ostatních. O Mariuse je prý už postaráno (později se dohadujeme, jestli dům obývá falešný Ivan a další, nebo jestli Mariuse stihla nehoda).

Naše pouto bude zrušeno, ale ta směs co budeme muset vypít má asi vedlejší účinky…

Pak jsme byli zavedeni do vedlejších pokojů, kde jsme pili lektvar (já ne) a kde jsme i spali. Lektvar měl zvláštní afekt, zeslaboval auru.

Ve dne nás vzbudili ghůlové, abychom si přelezli do dřevěných beden, ve kterých nás dovezou blíže k místu akce.

6.4.3657, úterý

Probudili jsme se kdesi ve dvorcích a já si ve vhodnou chvíli šel připravit dopis pro… ne pro Faususe ne, rovnou pro Valeria, že se chystá přepadení jeho domu… píšu deník se zpožděním a tak ani nevím co jsem tam ve spěchu psal, byly to tři delší věty…

Když byli všichni vzhůru, dal jsem do placu sázku, že jsme ve Starém městě. Přátele to zaujalo, snad si mysleli, že půjdeme na Faustuse (což jsem si myslel původně taky). Vykoukli jsme ven a zjistili jsme že mám pravdu. Ba co hůř, že jsme blízko domu Narcia. Ale tam má být od včerejška samotný Jákobus!!!

To už ale odněkuď přišel Trajánus a sdělil nám úkoly. My Trallové půjdeme do Narciova domu a zaútočíme zevnitř, přičemž dáme signál pro ostatní. Na naši hlášku, že v domě bude Jákobus nezareagoval tak jak by měl. Ale to je jeho boj, proč bych mu říkal, že tam bude i o dost víc strážných…

Navlékli jsme si rukavice a vyrazili k domu Narciově. Dohadujeme se, jak prolezeme skrz stráže a někoho napadlo, že opět poneseme dopis. Markus vytáhl nějaký svůj a tu přišla má chvíle. Pokusil jsem se všem namluvit, že raději použijeme ten kus pergamenu co mám u sebe já a spěšně jsem přes něj nakreslil náš Jákobovský znak.

Zatímco jsem to dělal, optal se mě Jura a s ním i Markus, jestli se ten včerejší lektvar stále podepisuje na auře. S ulehčením jsem jim mohl sdělit že u Jury vidím bledou, deep red a jiskřičky v auře. U Markuse to byla bledá a light green.

A šlo se. Strážné na bráně jsme obelstili docela snadno, pustili nás dovnitř s tím, že nás jeden ze strážných doprovodí nejprve k sekretáři Narcia. Mě to bylo jedno, stihl jsem v dopise přepsat jméno Valencia na jméno Narcia, aby bylo vše jasné…

Něco ale bylo jinak, všude bylo více soch, než jsem si pamatoval a než si pamatovali ostatní, ba co víc, všechny znázorňovaly bojovníky (když později došlo k boji, a některé sochy ožili pochopil jsem že to byly gargoyly, ale to předbíhám)

Začínal jsem tušit zradu a tak jsem si sundal barevné rukavice a sdělil svým přátelům, že se jedná o zradu a ať nebojují. Myslím, že jsem je ale nepřesvědčil.

U fontánky stál Narcius a nějaký muž v kápi, připadalo mi, že se malinko vznáší nad zemí. Předal jsem dopis a koutkem oka zaregistroval, že kdosi vystřelil do vzduchu ohnivou kouli. Z naší skupiny jsme to mohli udělat jen já a Jura… Jisté bylo, že to bylo naše dohodnuté znamení…

Narcius podezřele dlouho čte můj dopis!! Sakra, to nebude pravý Narcius, je to vážně zrada!!! Než jsem stačil cokoliv říci, bylo pozdě, boj začal…

… Když boj končil měl Jákobus v sobě dřevěný trám, moc mu to ale nevadilo. Mí přátelé uprchli, já bojoval na straně Jákobů, byť velmi vlažně, zraňoval jsem jen poskoky co vskočili zvenčí do atria se zahrádkou a fontánkou. Ehm, neunikli všichni, Markus leží nastejkován na zemi. Rozhlédl jsem se po bojišti. Všichni obránci, kromě falešného Narcia a asi dvou gargolyl přežili…

Jákobus si vyžádal od gargolyl zásah a ti zněj to břevno vytáhli. Pak řekl, „Hej ty odnes jeho tělo a nabodni jej na bránu“. Mluvil o mě a Markusovi. Když si uvědomil, že to sám nezvádnu (a to jsem ještě nezačal nic dělat) přidělil mi jednoho Gargoyláka na pomoc.

Gargoyl popadl Markuse a hodil si jej na rameno, jako by to byl pytel se senem a zůstal stát. Začal jsem znechuceně odcházet a zjistil, že mě Gargoylák následuje. Když jsem zašel za roh, uvědomil jsem si dvě věci – bílá chodící socha nemůže chodit po městě, to by bylo bezprecedentní porušení Maškarády, a nevím ani, jak hodně mě gargoyla poslouchá.

Zašli jsme do oblékárny a tak jsem gargoyle přikázal aby se oblékla. Poslechla. Pak jsme vyšli ven a já bezmyšlenkovitě zamířil k jedné z bran. Gargoyla s Markusem pochopitelně za mnou. Zkusil jsem ještě pár povelů a gargoyla poslouchal bezmezně. Pochopil jsem, že mi to skýtá možnost Markusovi pomoci. Jenže, jak už to bývá, má myšlenka přišla pozdě. Cestu mi přehradil nějaký čužík s meči. Poštval jsem na něj Gargoylu a sehl se k Markusovi, abych ho odkolíkoval. A to je také vše co si pamatuji…

Den X – někde ve vězení

Probírám se v naprosté tmě, vyléčen ale naprosto bez krve. Je mi jasné, že jakmile uvidím jen náznak něčeho z krví, že neudržím bestii ani kdyby právě zmrzlo peklo. A je to tady, někde někdo pije krev z lahvičky… Ještě jsem si uvědomil přítomnost dvou párů svítících očí, červených a zelených…

Srrrk a krk. Ubrzdil jsem bestii právě včas, aby v lahvičce zbylo trochu krve i pro ostatní. Uvědomuji si, že červené oči patří k Jurovi a zelené? Ty patří té dívce co nás přivedla k Trajánovi ! Nechápu jak se jí podařilo znovu přežít s hladovými upíry (zkontroloval jsem jí Auru, stále je člověkem). Nepochopil jsem i další věc, náhle s tichým „Plonk“ zmizela…

Jura vyčaroval světlo za pomoci ohně na jedné straně místnosti, já o chvilku později na druhé. Jsme v místnosti složené ze všech stran z takzvaných kočičích hlav…

~C~[3]

Po velkém úsilí se nám podařilo z místnosti dostat a pak prolézt malými dveřmi do další místnosti. Tam byla lahvička s krví na podstavci chráněná jakousi energií. Kolem podstavce bylo šest lebek, třem svítily oči červeně a třem modře. Někteří zkoušeli dloubat do červeného oka, což nebylo to pravé ořechové. ~C~

Lahvička byla naše, otázkou co dělat dál, nikde průchod dál. ~C~

Průchod byl otevřen, ale zároveň tekla z lebek voda. Brzy nás vytopí a tak jsme nastoupili na podstavec, který se začal pohybovat kamsi dolů. A skutečně, když jsme sjeli o dost níže, nalezli jsme úzký tunel, do kterého jsme vlezli a dostali se tak do další místnosti.

I tato místnost byla zapasťovaná, na stěnách, podlaze a na stropě byla zajímavá mozajka. ~C~ . Máme další lahvičku s krví, nejzraněnější z nás ji používají na léčení a kvestor nám hlásí, že se blíží den a že usneme. Naštěstí ta lahvička byla ukryta v chodbičce v podlaze, kam se, sice natěsno, ukryjeme všichni.

Den X+1 – opravdu je to vězení?

Vylézáme ven a zjišťujeme, že je nás o jednoho víc – je s námi zpět dívka a je vyděšená z toho, co se jí stalo. Ostatní byli vyděšení taky, jen mě nic nedocházelo. Dívka totiž byla průsvitná a co víc, nemohl jsem jí naměřit žádnou auru. Až pak mi bliklo, z dívky se stal wrajt, a wrajtů se mi upíři bojíme. Mno, nezlobte se na mě, ale mě té dívky bylo líto, postihnout jí takový zlý osud a ještě se k ním mám chovat odtažitě?

Všichni i dívka jsme chtěli pryč, ale jak? Začínáme chápat, že si nás někdo testuje (nebo se dívá na divadlo) a vždy, když splníme nějaký logický úkol tak dostaneme jako cvičené myšky sýra, ehm, lahvičku s krví. Zrovna teď máme jeden před sebou – jak ven z této místnosti? Inu jak, nejprve je třeba se řádně rozhlédnout, přestože jsme to dělali včera večer. Nu ano, symboly na stropě se změnily. Jura mohutným skokem skočil na jedno místo podlahy, tam, kde nad ním byl střed jednoho ze symbolů. Ne ten to nebyl – vystoupal jsem do vzduchu a zvolil druhý symbol. ~C~

Po mém těle přeběhly bílé a modré blesky a já se ocitl sám v další místnosti. Podle popisu přátel jsem docela křičel bolestí, pak jsem celý zbělal a pak zmizel. Ostatní se pak přesunuli za mnou, první to byla náš dívkowrajt. Znovu jsem zkusil jí změřit auru – tentokrát mi vyskočili jiskřičky v auře, ehm, opravuji, jiskřičky bez aury. Zdá se mi, že nemá nohy a tak jí to sděluji, dívka tvrdí, že nohy má… Zaměřil jsem se na dívčino oblečení, je v bílé košili a v bílých až skoro na zem dlouhých šatech. Všímám si, že si dívka docela často všímá své levé ruky – na ní má šrám, jakoby od nože… Tu si uvědomuji že jsme v mramorové místnosti matně osvětlené červeným světlem vycházející z koule nad našimi hlavami. Koule se pomalu otáčí a vytváří nápis, a to nápis nepříliš dobrý pro upíry. Stálo v něm: A až na mě dopadne slunce svit, pak budeš vědět kam dál jít No potěš koště, kde jsou ostatní? Tahle novinka jim moc klidu nedodá. No konečně, přišel záblesk a s ním Jura, který okamžitě udělal z místa teleportu (ano tak to mohu nazývat) parakotoul. S další zábleskem přišel Markus a choval se jako turista, nejprve se rozhlédl a až pak udělal krok z místa, kde jsme se postupně objevovali. Bylo to tak tak… zrovna se začal zhmotňovat kvestor a nebyl by to on, aby něco neprovedl. Zhmotnil se totiž a něco za ním silně vybouchlo…

Když se situace uklidnila, kvestor , jež měl v auře střední odstín Zelené(neboť prý právě učinil vědecký objev) si začal více všímat dívky a jal se do ní šťouchat, dívka se rozčílila a začala se (podle mého názoru samovolně) proměňovat v něco hrozného… Kvestor toho raději nechal a dívka se též změnila zpět, hned poté co se uklidnila.

~C~ Foukli jsme do trub, a (z mého pohledu) z trouby vylétla hlava a hned pak zmizela. Dívka tvrdila něco jiného, ze tří pokusů „vznikla“ trojice duchů, jež se usadila na druhém konci místnosti a začala nám je popisovat. Prvním z nich byl prý Tomáš v mladším vydání, ve druhém jsme všichni poznali Omaku (samozřejmě ti co ho znali J ) ale třetí postavu nepoznal nikdo[4]. My když se velmi zaměříme na roh místnosti, tak vidíme tři světelné .. ehm .. míčky. Pokus s aurami mi sdělil, že jsou jen dva duchové, ten třetí se mi neprojevil…

Přišel čas na otázku „Kdy jsme a kde jsme“. Když jsem jí pokládal, díval jsem se na kvestora, přesto odpověď přišla od Jury. Podle něj jsme v Orákulských jeskyních, kde prý podobné pasti byli. Markus a s ním nakonec i kvestor tvrdili, že to jsou Sarafánské jeskyně, já tvrdil, že je to výcvikové středisko lupínů (podle těch uzounkých průchodů). Na otázku kdy jsme jsme se shodli, že tu jsme zavření minimálně 4 dny, respektive pět dnů, protože naše zranění by takovou dobu léčby potřebovala a tu jednu noc už jsme spali.

Naše dohadování přerušila dívka, že ten třetí stín se změnil, že má v tuhle chvíli šikmé oči. V tu chvíli žalostně vykřikl kvestor a na naši otázku nám sdělil, že někdo roztočil kola času a posunul nás o 50 let dopředu. A ještě něco se stalo – duch Tomáše a šikmoočky zmizel.

Poté kvestor upřesnil čas: Je rok 3700 a slavíme Silvestra. Přestávám chápat a tak pouštím děj jedním uchem dovnitř a druhým zase ven…

Až když vidím hošíka v bílém oblečení a s bílými vlasy, zbystřím. Ba co víc, slyším chorál, chorál složený ze tří tónů a zrovna z těch tří tónů, které dokáží zahrát naše trouby… Okamžitě komanduji své druhy a dávám jim příkaz aby zahráli na trouby v pořadí 312131. Zkusili jsme to a trouby sami pokračují v chorálu… Náhle se scenérie změnila. Jsme v jeskyni, Jura a Markus stojí na jezeru, což byl zajímavý pohled, neb pro ně tam to jezero nebylo… Vidíme kluka (toho mého hošíka, ale teď je v barvách) kterak padá do vody. Na břehu zůstal Omaka dívající se do vody. Pak na něj někdo zavolal a on se otočil…

Scenérie se opět změnila, jsme všichni zase v té místnosti. ~C~ Rozjíždí se výtah a tak na něj urychleně naskakujeme. Čas dle sdělení kvestora běžel zpět…

Další místnost byla plná pavučin a pavouků, což bylo pro mě obrovské utrpení kvůli mému strachu, který se o to víc zvětšil, když jsem zjistil že tihle pavouci musí být poněkud větší, když si do kokonů zabalili člověka. Zkusmo jsem kokon roztrhl a zjistil, že to není člověk, ale zbytek těla upíra Tyliuse. ~C~

Pavouci a pavučiny zmizeli, otevřel se strop a do místnosti se začalo vlévat sluneční světlo. To bylo moc moc podivné, protože se nikomu z nás nechtělo spát. Světlo se dotklo mramoru a začalo se žilkami v mramoru blížit k nám. Aby to nebylo vše, otevřely se čtyři výklenky a z nich vyšli kompletně zakuklení… řeknu upíři, byť pro to nemám žádný důkaz. Ti začali bojovat s těmi z nás, kdo se nechtěli vzdát dobrovolně. Já si tiše seděl v koutku… Když na mě přišla řada a jeden ze zakuklenců si šel pro mě, chtěl jsem ho pozdravit „Ahoj bratře upíre“, ale světlo linoucí se skrz žilky v mramoru mě právě dostihlo…

Vzbudili jsme se všichni, neb se rozsvítilo a z výšky se díváme na svá těla po boji. Necítím své upírské schopnosti, vidím se bledě, nemohu se vrátit zpět do svého těla. A pak náhle opět tma…

Den Y

Probírám se v kuželu žlutého světla, ze kterého nemohu vystoupit. V podobných kuželech stojí ostatní, ba i dívka stojí v jednom. Těší mě, že má svoje tělo. Studuji oblečení nás všech. Chlapi mají bederní roušku, dívka má dlouhou košili. Uvědomuji si, že již třetí den nemohu (a jsem za to rád) spadnout do Frenze, přestože, jak zkoumám své tělo, jsem opět prakticky bez krve.

Z hůry se ozval hlas „zde jsou“. Objevil se nad námi osvícený kněz, vyholený, se starými sarafánskými insigniemi. „Jeví snad někdo z nás o ně zájem?“ řekl další větu a vedle něj se začali rozsvěcet další světýlka. Připadám si jak na burze a je mi stydno. V prvním světle sedí „člověk“ v Ivorském oblečení, v druhé muž s velkou kutnou, ve třetím starý muž s bílým vousem a je to Faustus, no a v posledním světle sedí šlechtic v červeném kostýmu a je to Trajánus starší.

„Máte o ně někdo zájem?“ zopakoval kněz svoji otázku a já sledoval ty čtyři zájemce. Ivořan se ani nepohnul, zakuklenec si pohrával s nožem, Faustus vrtí hlavou… Až Trajánus se s úsměvem přihlásil…

Úplně všechna světla pohasla, jsme volní. Ve tmě se ozvalo nějaké zachroptění a sípavý hlas, který jsem přisoudil kutňákovi: „Myslím, že půjdete se mnou. Pojďte“ Pak se otevřely vzadu dveře do nějaké místnosti. Kvestor a dívka do ní vstoupili jako první. Neopatrně jsem si posílil smysly a povedlo se mi to tak dokonale, že jsem si vypálil dočasně všechna čidla…

Když se mi postupně vrátili smysly do normálu, byli jsme už další místnosti a všichni mluvili o pergamenu, na němž byla číslovka 43. Kvestor mluvil o tom, že za půlhodiny svítá a že je konec noci z 12.dubna na třináctého..

Asi jsme udělali chybu když jsme se v této sklepní místnosti ubytovali, protože probuzení v dalším dnu bylo kruté…

Den Y+1 , pravděpodobně 13.4.3657

Opět místnost s kočičími hlavami, opět žádný viditelný průchod… Historie se začala opakovat… Naše taktika vytvořená při minulé návštěvě této místnosti zafungovala i nyní, všichni jsme se dostali ven i kvestor, který měl drobnou nehodu. Jenže pak už bylo všechno jinak.

Nejprve promluvil kvestor a že prý není třináctého, ale je už patnáctého. No budiž… Pak ale dvířka z této místnosti ústily ne do místnosti ale do dlouhé chodby, která se pak větví ve tvaru písmene „T“. Přišli jsme jakoby po nožičce a zkoušíme směr vlevo. Ten ale končí u nějaké páky… Necháváme ji zatím být a jdeme zpět, času máme dost, kvestor ohlásil, že je něco málo po půlnoci.

Úzká chodba s kulatou klenbou náhle přešla do klenby typu „sepnuté ruce“ a všechny rozměry chodby přešly do snesitelných rozměrů. O kousek dál byla místnost z pískovce. V něm byla vyryta stopa upířích drápů s jedním chybějícím prstem. Velikostně stopa odpovídala jen Jurovi, takže se na něj snesla sprška dotazů… Jestli tu byl a tak… Jsou zde i dvě krvavé stopy a na radu Markuse je testuji jednou svojí schopností. První z nich musela být nějaké týrané oběti odvážil bych se říci „profesionálně týrané“ protože to utrpení bylo nesnesitelné a přehlušilo vše co by se snad dalo zjistit… Z druhé krve sálala pro změnu bolest a sami jsme měli zjistit proč. Kvestor našel v pískovci cosi, co vypadalo jako stopa po zaseknuté sekeře. Trochu tam něco kutil, načež odtamtud vyjela čepel. Kvestor uhnul…

Shodli jsme se, že půjdeme dál a já se hrnul na první místo, neboť jsem šel se světlem. A pravda, to jsem si do deníčku nenapsal. V nejprvnější místnosti byly pytle, vzali jsme si je a na kus klacku vždy nějakou část omotali a zapálili. Taková hodně primitivní pochodeň…

Vykročil jsem tedy dál a stoupl na spínač a ta samá čepel co prohnala před chvilkou kvestora mě trefila do nohy těsně nad koleno… „Au“ sykl jsem. Bolelo to čertovsky…

Další místnost byla z černého kamene, jež v sobě neměl žilkování a místnost byla silně magická. V místnosti bylo šest soch bez jakéhokoliv výrazného obličeje a každá představovala něco jiného – pracovně jsme si sochy nazvali „vzpěrač“ (já jí říkal „vítěz“), „ukazatel“(ukazoval na směr odkud jsme přišli), „zamyšlený“, „chytač obouruč“, „astrolog“ a „soudce“. V místnosti po levé straně a též po pravé straně bylo po třech děr (velikosti těch nizoučkých chodeb) umístěnými nad sebou. Vpředu bylo těch děr devět. Nesmím zapomenout na nápis, který byl v prostředku místnosti. Nechal jsem Markuse vytrápit nad nápisem a občas mu poradil nějakou tu runu…

Mezitím kvestor něco kutil kolem soch a jedna z nich začala ožívat a její obličej začal nabírat konkrétnější obrysy. Kvestor na nás houknul, že během mrknutí oka jsme teď přišli o celou jednu hodinu.

Ta socha, co začala ožívat stála na nějakém nápisu a ten nápis byl: elias tedy Eliáš. A skutečně, socha se proměnila v Eliáše a ten si nepamatoval hezkou řádku dní nazpět. Asi tu stál vážně dost dlouho.

Markus se stále lopotil s nápisem a já frajer jsem si ho přečetl špatně, takže když jsem nakoukl do jedné z děr z té devítice, spadl mi za krk nůž a málem mě depiloval. Řval jsem bolestí a kopal nožičkama ve vzduchu. Eliáš měl ten geniální nápad, že mě za nohy vytáhne ven, jenže si neuvědomil, že jsem stále chycen. Náhle mi někdo zhasnul světlo[5]…

Když jsem se probral, ležel mi na hrudi Eliáš, Markus mi přidržoval hlavu u krku aby správně přirostla. Má bestijka neměla šanci toho udělat mnoho, jen propálila krev na „sešití“ mého těla a pak dostala ode mě kopanec, takže se musela stáhnout do kouta (možná právě tohle mojí bestii urazilo a pak nechtěla vylézt, ale to předbíhám)

Pak Markus přečetl nahlas onen text

Někdo hledí k výšinám,

do jámy však padnout může,

Ten co hledí k dolinám

Také si nepomůže

Zbývá už jen střední cesta

Je však správná ze všech ze sta

Proto co milejší ti jest

K cíli tě dovede

Tu se náhle některé průlezy zakryly a my zvolili z těch několika nezakrytých jeden…

I tato pokračující chodba byla silně magická…

Dostali jsme se do bludišťátka a měli problémy se světlem, neboť nám tu kdosi dělal magickou tmu… A pak už jen kvestor zahájil odpočet se slovy „Ráno nastane za 9 8 7 6 5…“ Ledva řekl jedna, tak usnul a já s ním. Markus měl štěstí, usnul až o chviličku později a tak nám mohl vyprávět, že ten kdo dělal tu tmu, že musel usnout taky, neboť ta pominula…

Další den , pravděpodobně 16.4.3657

Opět probuzení do tmy a opět bloudění po bludišti, tu zpestřeného „zónou ticha“ tu jiným plošným kouzlem… Pomalu se ztrácíme jeden druhému, až jsme zůstali já a Markus…

… Až jsme se dostali do místa, kde bylo obrovské množství rozsekaných lidí, někteří ještě žili a viseli na rukou. Ale ne na svých, nýbrž na rukou co rostly ze stěn. Bylo mi jich děsně líto, oční víčka a ústa spojená drátem aby nic neviděli a nemohli řvát bolestí, někteří s vyhřezlými střevy. Hned jak bude chvilka, tak je sundám a pokusím se nějak ukončit jejich trápení, pokud to jen bude možné, byť pro ty s těmi vyhřezlými střevy budu mít žel jen milostivou smrt :-( Chjo…

Ale ten čas zatím nepřišel, byli jsme napadeni těmi nebožáky. Eeee opravuji, byly jsme napadeni kýmsi, kdo se za nebožáky vydával, neb ta stvoření neměla žádnou auru a to jsem si jist, že tentokrát jsem měření aury provedl správně…

Do mého a Markusova boje se několikrát zablesklo, jako od teleportu a už tu byl Jura, kvestor i dívka. Pomohli nám…

Po boji se mi udělalo mdlo a nakonec jsem omdlel, neb mi začalo připadat, že jsme v žaludku nějaké obrovitánské příšery… Co jsem ještě stihl zaregistrovat, tak kvestor začal pomáhat těm skutečným nebožákům, ale pomáhal jim trošičku jinak než jsem měl v úmyslu já…

Když jsem se probral ze mdlob, byli jsme opět v místnosti se sochami. Tedy byli… Tělo dívky bylo probodeno kopím, z Jury a Markuse zbyl jen prach… Jejich sochy též nevidno. Jsou tu již jen dvě. Moje a kvestora. Kvestor samotný drží v ruce kopí a říká mi, že všichni buďto zabili sebe, nebo zničili svojí sochu a následně zemřeli. Sleduji, že kvestora něco trápí, ale kvestor se tvářil, že se zatím svěřovat nehodlá. Je to jediná šance, jak se odsud dostat pryč, říká to co vím i já… Dívka a i někteří z nás v posledních hodinách čas od času viděli nějaký ten nápis sdělující tuto pravdu… Nechce se mi chodit bludištěm a vždy skončit v této místnosti, zkusím tedy uposlechnout. Beru do ruky kopí a volím variantu se zničením sochy. Rozpřahuji se a bodám do sochy v místech, kde by měla mít srdce…

Bolest, nevnímám nic jen bolest!!! Cítím, jak mi oštěp projíždí levou komorou srdce, cítím jak se rozdvojuji. Fyzická část mého já padá jako prach k zemi, duševní část mého já vnímá bolest… Tak taková je smrt? Bolestivá a nepříjemná?

Bolest odezněla a mě se vrátil zrak. Ano, vypadám poněkud wrajtovitě, zkusmo se dívám na své ruce. Hm, prsteníčky nemám ani v této podobě, to je asi zřejmě důvod, proč mi nechtěli dorůst a proč nedorůstaly ostatním.

Jsem stále ve stejné místnosti, ale… Fyzické věci vidím velmi pokrouceně, jako když je někdo zešikmil a pokroutil.[6] Ani kvestora nevidím, ba ani to kopí. Jedna změna tu ale je, místo desky s nápisem je tu brána a není vidět pokrouceně. Jak během chviličky zjišťuji, bude to i jediný možný východ. Zkusmo jsem na bránu zaklepal a poodstoupil. Brána se za pár vteřin otevřela. Za ní byla ale jen černočerná tma, podivuji se, že ta tma nevyteče ven…

Pomalu a opatrně přistupuji až k ní, rozhodnut že do ní nakonec vstoupím. Mno, nebylo ani třeba, ze tmy vyjely černé ruce, chytly mě za zádama a vtáhly do tmy…

Opatrně postupuji ve tmě, doslova si vyhmatávám cestu tunelem. Ani mě nenapadlo zkusit nějakou svojí upírskou dovednost, která by mi pomohla…

Pak na mě ze tmy někdo promluvil a to šeptavým hlasem. Nedokáži rozpoznat, jestli je to náš neznámý, co nám kradl prsty nebo zda je to někdo jiný. Vypráví o tom, že když mu pomůžu v jisté věci že pomůžu i sobě. Odpovídám mu, že si jeho „nápad“ vyslechnu. Odpovídá mi protiotázkou, jaké že bestiality jsem v poslední době viděl. Utkvěli mi dvě, první z nich byli ti drasticky nedosvačení lidé a pak ta vražda malého kluka co ji provedl Omaka. Tento druhý případ chtěl ten chlápek slyšet.

Začíná mi vysvětlovat, že když se nás pět spojí dohromady a když zabráníme té vraždě klučiny, že se pozmění běh dějin.Ten pátý z nás bude vědět jak na to… Souhlasím tedy s nabídkou…

Chlápek nás měl zmáknuté všechny, neboť jak se zdá, na nabídku přistoupili všichni i dívka. Objevili jsme se v orákulských jeskyních, které byly opět tak zvláštně pokrouceny. Rozhlédl jsem se po nás všech a zjistil, že nám jsou vidět jen horní poloviny těla. Všichni jsme wrajtovití. Markus a já jsme bílí s modrým nádechem, kvestor je šedivý. Jura je jen 160cm vysoký, zašpičatělé uši, žhnoucí oči a dokonce má i chlupatý kočičí ocas. Dívka jako jediná z nás nezáří, nejenže má lidský vzhled, na rozdíl od nás má své nohy. A ještě něco bylo zajímavé – zhruba každých osm vteřin se vždy na okamžíček změnil vzhled Jury a kvestora. Mluvíme spolu (nějak zvláštně, naše hlasy to nejsou) a dohadujeme se, co budeme dělat. Markus a Jura zkouší proniknout do jiných prostor, ale jak se zdá jsme omezeni pobývat jen zde.

Začíná ve mě sílit podezření, že čas běží a naše současná těla nám neumožňují vidět fyzické věci respektive živé tvory… Trklo to myslím i Juru nebo kdo to zařval: „Musíme se spojit – chyťte se za ruce“. Nejprve jsme se chytili všichni kromě dívky a nic se nestalo. Museli jsme ji vzít mezi sebe…

Přes nás všechny začali běhat blesky a všichni cítíme jak se „vléváme“ do jedné bytosti… Začínáme cítit duševno těch ostatních, ba co víc, začínáme slyšet nějaké pískání. „Je pozdě“ řve Jura. Mě už se začal rozjasňovat zrak a myslím že nejen mě. Zjišťujeme, že už je opravdu pozdě a co hůř, jsme na nesprávném břehu… Spojeni nespojeni letíme na druhý břeh…

Konečně došlo k definitivnímu spojení našich já do jednoho těla. Je to skutečně těžká schizofrenie, neboť pět duší a čtyři bestie mluví do ovládání jednoho jediného těla. Jura se snaží ubalit Omakovi, neboť to byl on, kdo zabil kluka (mám dojem že ho vypil) a kdo ho právě teď háže do vody. Jenže naše já se shodují, že se musí vyndat kluk z vody. Dohaduji se mezitím s kvestorem, že by si naše bestie mohli udělat výměnný pobyt, což se u kvestora nesetkalo s významnější odezvou.

Mezitím Jura vytáhl kluka z vody, což poděsilo Omaku, neboť ten sledoval, jak tělo kluka vyjíždí z vody a jak jej z té vody vytahuje něco černého. A to cosi – my – na něj promluvilo – „Vrať mu život, dělej!!!“

Všichni kromě Jury umlkáme a Jura se tak soustředuje na zopakování výzvy. A já mám čas na spočítání „inteligencí“ v Jurovo těle. Není nás devět, ale minimálně deset… Vnímám i kradmý šepot našich bestií mezi sebou.

Jura se rozhodl, že kvestora švihne pařátou a učinil tak. Začal tedy boj. Uvědomuji si přítomnost několika Jurových myšlenek, který si uvědomuje bezvýchodnost naší situace – Když se toto dělo… poprvé… byl Jura též přítomen. Na to pískání, které se stále ozývá, přiběhl on a dal se do boje s černým wrajtem, jež napadl Omaku, později přiběhl i Tomáš. Navíc ví, že nad černým wrajtem vyhrál… Jenže ten černý wrajt je teďko on…

V tu chvíli vyšlo najevo, co si to naše bestie šeptaly. Ty mrchy si založily odbory a teď jednohlasně řvou „My chceme ven“. Do toho jančí Markus a řve na Juru, že bojuje mizerně. Dvě nejagilnější bestie – Markusova a Jurova se trhají ze řetězu…

Tu jsem zachytil, že už měníme dějiny. Ten pocit byl zvláštní, velmi zvláštní. Na scénu vběhl Jura a jal se bojovat sám se sebou – divně se mi to popisuje, wrajtový Jura začal bojovat s fyzickým Jurou… Jenže fyzický Jura nebojoval jenom proto, že wrajt napadl Omaku a kluka, ale že wrajt brání z nějakého důvodu kluka před Omakou, respektive že rozepře mezi wrajtem a Omakou je kvůli klukovi. Kdoví, třeba si fyzický Jura skutečně pomyslel, že my jsme ti hodní, přesto byl rozhodnut si to vypořádat nejprve s námi.

V tu chvíli jsem byl šťastný a bylo mi úplně fuk, že za chvíli náš společný wrajtový život skončí potupnou porážkou. Nepodařilo se nám zachránit kluka respektive jeho duši, ale přesto kluk začal dýchat. Ano, zjišťuji že ta desátá duše z našeho těla, ta že do něj přešla… Mělo to být právě takhle? Nebo si to ten chlápek, co nás sem poslal, představoval jinak? Kdoví, v dohledné době se to určitě nedozvím, pokud se to vůbec dozvím…

Vnímám přítomnost fyzického Tomáše a cítím zdrcující ránu od fyzického Jury, která ukončila naše trápení…

Jsme rozprášeni, náš společný wrajt se rozpadá, každý z nás se samostatně propadá do temnot času a zapomnění. Jednu myšlenku ale cítím velmi výrazně: Kryštofínský[7] výklad bible o znovuvstání[8] z mrtvých jsme pojali opravdu netradičně.

Nový začátek?

Den první

Jsem u našeho domu v Meldiu. U domu, kde jsem pobýval spolu s kvestorem a ostatními, kde jsme měli náš společný Haven. Je den (!!!) a já sleduji, jak se na střeše perou dva kocouři – černý a zrzavý. Perou se na život a na smrt, a právě teď vítězí zrzavý kocour, shazuje druhého kocoura ze střechy. V tom se na mě vrhá velká skupina zrzavých koček s černým mourováním a začala si ze mě dělat hadrovou panenku. Jaú, to bolííí!!!

Probouzím se na posteli na horní palandě. Jsem poněkud rozlámaný a bolí mě hlava. Ohmatávám si ji. Aha, na hlavě mám obvaz, že by mě škrábly ty kočky? Anebo je to pozůstatek z boje v orákulských jeskyních? Jak to jen bylo? Bylo nás devět a ten desátý si vlezl do těla malého kluka, tam v orákulských jeskyních…

Tohle probuzení ale bude krutější než všechny obvyklá ba i neobvyklá a nečekaná probuzení. Zjišťuji, že mám na sobě noční košilku a jsem přikryt dekou. Na hlavě mám čepičku s bambulkou, která zakrývá všechny mé vlasy. Ještě rozespalý se rozhlížím po místnosti. Jsou tu dvě dvoupatrové palandy a jedna obyčejná postel. V místnosti je ještě skříň, stůl a malý kahánek na stolku, který slabě osvětluje místnost bez oken. Mě to stačí, zkusím si přiostřit zrak…

Ale ale, co dělám tady v místnosti plné divných lidí, které vůbec neznám a kteří se zrovna probouzejí? Jeden cizí „člověk“ se otočil na druhého člověka a Markusovým hlasem řekl „Juro?“. Ten druhý mu odpověděl téměř Jurovo hlasem „Markusi?“. Pak se ti dva otočili na mě a obdivně hvízdli. Co je ? Co blbnou? Ještě jednou se rozhlížím po místnosti a vnímám ještě nějakého mladého cucáčka, kterého rovněž neznám a vnímám i spící dívku. Tu jedinou znám, je to ta naše lidská dívka, co nás posledních pár dnů doprovázela. Ta spí a vnímám, že má ovázanou hruď. Uvědomuji si, že se tenkrát (včera!!!) zabila tak, že bodla do svého těla a ne jako já do sochy…

Ti dva blbouni si naznačují že vidí dvě ženy. Mno a já vidím jen jednu… Rvu si z hlavy noční čepičku a cítím zašimrání nejen na zádech. Mám dlouhé vlasy. Seskakuji z palandy na zem, dostatečně probuzen na to, abych si povšiml že mám i prsa… Nezvládám své emoce a zplna hrdla si zaječím… I můj hlas je jiný!!!

Zatímco se všichni zplna hrdla smějí mému zděšení, což vzbudilo naši dívku, strhávám si obvaz abych zjistil proč mám zakrytou hlavu obvazem. Nacházím ale jen nějaký obkladek na snížení horkosti přetažený přes malý škrábanec. Zkusím se na sebe podívat přes auru. Uklidňuji se, neboť cítím, respektive vidím že musím být upír: Nepotřebuji dýchat a i aura odpovídá: Orange, a jiskřičky v auře…

Testuji i ostatní a pochechtávám se u toho, tedy až do okamžiku než jsem změřil auru Jurovi. Smích ustal a začínáme si dávat dohromady informace co máme…

Teď se projevil ten mladík – je to kvestor a tvrdí, že jsme právě převáženi z orákulských jeskyní a je prý právě ten den co na nás vyběhli sarafáni a my ujížděli pryč. Tvrdí, že je poledne. Proč se nám ale nechce spát?

Nejprve jsme se vzájemně popsali, já k tomu dával poznámky z aur a kvestor k tomu přidával pozdrav od nějakého boha, ale o tom více až za chvilku…

Nový Markus: Starý muž zhruba padesátiletý, stříbrné vlasy, namodralé rty, lehce špičaté uši, 190 cm vysoký, vychrtlý, neb na svou výšku má sotva 80 kilogramů. Oči má lehce do červena a když strčil prstík do pohárku s vodou, tak ho to zabolelo. Aura byla klasická upíří… Píšu toto s jednodenním zpožděním, barvičkami si teď už nejsem jist. Ale u Markuse to tak důležité nebylo… Vzkaz od boha prý zněl „nepokradeš“

Nový Ivan, respektive Ivanka :-) 180 cm vysoká blondýna (tedy velikost jako Fátyma) s mírně vlnitými vlasy do půli zad, mladá, namodralé rty, černé oči prý bez duhovky![9] Vadí mi rovněž voda, ale oheň ne. „Cti bližního svého“ byl vzkaz od boha

Nový kvestor: Ne víc jak 14 let starý cucák, rozčepýřené hnědé vlasy, modré oči, lidské rty a uši. Oheň a voda mu nevadí a má hlad… Aura: Ostrá, Zelená, černé žilkování a jiskřičky v auře !!! Z kvestora se nám stal člověk magik!

Nový Jura: 185 cm, delší černé vlasy, hnědé oči, normální uši, lidské rty, stár asi 30 let. Aura: Černá, Crimson, více jiskřiček v auře a Stříbrné žilkování !!! Tuhle záhadu se žilkováním rozřešila svými dovednostmi dívka, když pronesla „Vás sežral vlk pane Juro?“ Tak Jurášek je vlkodlak :-) A vzkaz od boha byl „nezabiješ“

Staronová Andy co říci o dívce, která se vůbec nezměnila a jest stále člověkem. Zůstal jí i bílý pruh ve vlasech… Vzkaz od boha prý zněl „nesesmilníš“

Jura s kvestorem a s dívkou snídají chléb a pijí vodu, kvestor jí s vědeckou zálibou, jak vidím v auře, studuje totiž, jak to vypadá, když prý nejedl dvě století…

Ještě jednou jsem si zkontroloval svoji auru a začalo se mi pozdávat, jako by tam těch jiskřiček bylo víc než jsem vždycky míval…

Po jídle pomalu vylezlo z kvestora, jak to vlastně bylo od okamžiku, kdy jsem omdlel tam u té hromady lidských těl a částí těl. Začal tam pít všechny zraněné a vypil tam do dna i nějakého člověka připoutaného na dřevěný kříž. Duše tohoto posledního člověka vstoupila kvestorovi do hlavy a proklela jej takovým způsobem, že kvestor ztratil část síly ve všech svých upírských dovednostech a ještě mnohem víc[10]. Hodně to pociťoval ve své hlavní dovednosti, ve sledování času. Stalo se pro něj velmi obtížné zjistit aktuální čas. Připadalo mu, jako by se čas stále měnil sem a tam. Tohle se nemělo stát! povykovala na něj ta duše, jež se mu představila jako Ježíš… Když pak došlo ke střetu s Omakou, nabídl Ježíšovi, aby přešel do těla chlapce.

Oblékám se jako první a zjišťuji, že zde máme o jedny šaty méně – o dívčí šaty. Absolutně si neuvědomuji souvislosti a v klidu se oblékám. Chovám se jak negalantní buran a nechávám dívku jen v noční košili… Vyšli jsme ze sklepní místnosti a po schodech se došátrali do přízemní místnosti. Zde spali tři lidé, jedna z nich zřejmě starší žena. Markus se nečekaně potichu přiblížil až k mužovi a lehce mu odpil pár krví… My ostatní máme potíž potichu přejít praskající prknovou podlahu .. Já sám v botách s podpatkem nejenže dělám skřípavé zvuky když došlápnu na zem, mě se navíc zvrkává na podpatcích noha. Po dvou krocích to vzdávám, zouvám si botky a tiše přejdu ke dveřím. K zamčeným dveřím. Začínáme pomalinku unikat oknem, dívka našla klíče a odemkla si hlavní vchod. Paní domu ze spánku řekla: „Nezapomeňte za sebou zamknout“, otočila se na druhý bok a pokračovala ve spánku. Huh? Ona nás musí znát a není to náš věznitel! napadlo nás všechny…

Skončili jsme o půlnoci venku na sněhu. Tohleto je poledne? řekl jsem nahlas a zkusil dát malému frackovi kvestorovi facku. Uhnul mi syčák…

Jsme před domem kořenáře a jsme blízko konce Meldia, neboť z druhé strany domu byl les. Podle světel soudím, že jsme i blízko lampové ulice…

Kvestor se uklidnil a zahlásil správné datum, tedy zřejmě správné: 20. prosince roku 3662. Snažím se napočítat jestli náhodou… Až doteď bylo pod mrakem, ale teď se mraky roztrhaly a vykoukl na nás měsíc v úplňku. Už to nemusím počítat, řekl jsem si a sledoval zvláštní a očekávanou věc. Jura začal bobtnat. Začal růst do všech směrů… Všichni (i Jura) kromě mě, pochopili co se děje – všichni začali od Jury zdrhat, Jura se zoufale snažil ze sebe servat oblečení. Boty a košili zvládl skvěle, ale na kalhoty mu už nezbyly končetiny. V první chvíli jsem se k němu vrhl že mu pomohu, ale pak mi to seplo, podobně jako ostatním: Zdrhej Ivanko, vlkodlaci nemají rádi upíry, zvlášť pak za úplňku!!! Seslal jsem klasicky své oblíbené kouzlo „Walk on Air“ a byl jsem velmi rád, že se mi povedlo. To půjde krásně, pomyslel jsem si, když mi v tomhle těle funguje i tohle… Rychle jsem vyklusal na střechu a sledoval přitom Markuse, který se mžikem přesunul snad o sto metrů dál od nás a pak hoooop až ke mě na střechu. Jura měl v tu chvíli už víc jak dva a půl metru a stále rostl. Pomalinku se vzdaluji a sleduji risk Markuse, který se dívá ze střechy na Juru. Ten právě dosáhl velikosti tří metrů. Jasné je jen jedno, Jurovi rozhodně v tomhle stavu není zima. Je velmi hustě ochlupatělý černými chlupy… Stav Jurovo těla, který, jak mi později prozradil Markus, se jmenuje Crino.

Pak to začlo být ještě jasnější . Juru ovládla bestie a natáhl své přední packy k nám na střechu. No a je to tady, chce si nás podat. Jura vylezl na střechu za námi a rozběhl se za Markusem… Byla to vyrovnaná honička a pro Markuse dopadla dobře jen proto, že Jura respektive jeho bestie vyčenichala jinou potravu – dva upíry…

Smůla byla ta, že Jurovo přeměnu sledovalo pár lidí, kteří teď zděšeně prchali na všechny strany… Možná viděli i mě… To není dobré, těžko je ale budu ~~sám honit~~ sama honit.

Hrome, já si na svoji ženskost nějak nemohu zvyknout… Chodím v těle ženy, budu psát jako žena! Musím si to trénovat… Jsem sotva hodinu vzhůru a už jsem se párkrát spletla a promluvila jako bych stále měla tělo Ivana…

Ale zpět k příběhu dnešní noci. Všichni se mi někam ztratili a tak jsem sešla v boční uličce ze střechy a vydala se na Lampovku. Dívku Andy jsem dohonila a ta mi sdělila svůj plán, který díky mé přítomnosti ihned operativně změnila. Nabalíme si na Lampovce chlapy, ty si je můžeš vypít a já oberu nějakého menšího chlapa o šaty…

Zabočili jsme na Lampovku a hned se ozvalo takové to chlípné hvízdnutí několika chlapů. Vyrazili k nám dva chlapi, jeden vysoký jako já, druhý vysoký jako Andy. Musel na nás ale být pohled, vysoká blondýna Ivanka na roztřesených nohou a roztřesená Andy oblečená jen v noční košilce. Po chvilce dohadování, do kterého jsem se příliš nemíchal se dohodlo, že zapadneme do hostince, kde si najmeme společný pokoj…

Nu což, šlo se, já až jako poslední, a to i do dveří hostince. Chci si totiž něco ověřit. A opravdu, opět se ozvalo to chlípné hvízdání, a to prosím _CELÉ_ hospody. A ozvalo se až v tom okamžiku, kdy jsem vstoupila do hostinské místnosti já… Božínku, potřebuji zrcadlo, to není normální, musím být hodně krásná…

Zamyšlená nad problémem vlastní krásy nezvládám chůzi na podpatcích a padám na klín nějakého štamgasta. No nazdar, pomyslela jsem si, ani silou z dob kdy jsem měla mužské tělo Ivana se z toho nemůžu dostat, teď ji mám zcela jistě menší. Za pokus to ale stojí. Než by člověk řekl „sýr“ byla jsem opět na nohou. Můj amant ke mě hned přiskočil a tahal mě pryč. Stihla jsem ještě laškovně zamávat na štamgasta… Tahle příhodička byla pro mě zvláštní. Jak jsem se to jen vyvlékla?

Zatímco chlapy domlouvají pokoj horečně doluji z hlavy jakoukoliv vzpomínku na jakoukoliv šlapku, se kterou jsem si kdy ještě v mužském těle začal, zvláště pak na nějaký vzorec jejich chování… Hhh, jestli já jsem ještě panna…

A pak se šlo nahoru na pokoj, na který nás poslal hostinský. Jenže ten trouba nás poslal na pokoj, kde nějaký jeho pohůnek uspával… našeho Luise? A tenhle chlap měl tu drzost nám říct, ať vypadneme, že to není naše starost a zabouchl nám dveře před nosem. Andy byla rychlejší než já a sdělila našim amantům, že tam mučí jejího bratra. Všichni jsme vnikli dovnitř a nastala mela. Dívka umí trik s očima, ty se jí rozsvítí zeleně a pak vidí velmi zvláštní věci – říká tomu druhý zrak. Naše amanty vystrašila tak (a neměla to v plánu) že jeden - ten její menší- udělal bobíka do kalhot a ten můj byl „jen“ rozklepaný…

Zkusmo jsem si zkontroloval stav své krve a zjistil, že mám jen polovinu krve. To mám určitě bestii vzhůru připravenou vystartovat. Raději ji rychle zkontroluji, řekl jsem si a šel ji zkontrolovat.

To co jsem viděl mě vykolejilo. Moje bestie si vyspává! Teď !! Koukej vstávat nebo ti napráskám jako minule řvu na ni. A ono nic. Jako bych mluvil s dubem, jak říkával můj lidský otec. A hele, bestie mě asi přece jen slyšela a uráčila se probudit. Ehm, tedy vzbudila. Pohnula hlavičkou, otevřela jedno očičko a řekla mi: Zív! Pak očičko zase zavřela, stočila se do klubíčka a jala se spát dál. No tě pic, já mám něco s krví nebo dokonce s generací!!!

Vyšokován chytám za ruku prvního chlápka a říkám mu Ale broučínku, snad by si už neodcházel a dávám mu pusu na tu ruku…Mlask! Až pak si uvědomuji že je to ten mučitel kvestora a že má v ruce nějakou dřevěnou zbraň, zrovna v té ruce co držím já. Registruji ale také to, že se mi ten maník nemůže vytrhnout! Matičko skákavá, já mám v tomhle těle sílu větší jak bejk. Reaguji chladnokrevně (ještě že bestie chrní). Mlask, mlask a hryz maníka do ruky. Nasaji rychle, abych ho dostal do mdlob, v těle Ivana mi to vždy trvalo dost dlouho, teď se ale málem zadusím množstvím krve, které jsem vysál. Celých pět BP během mžiku!!!. Přecházím k našim amantům a ty saji taky, ale opatrněji a zažívám poslední a největší šok této noci. Já stále nemám dost, nejsem stále plný krve!!!

Nemůže mě rozházet, že dívka křikla, že ze zrcadla něco vylétlo, nemohlo mě rozházet buzení kvestora, nemohlo mě rozházet buzení amantů a jejich vyvedení ven.

Do normálu, dá-li se to tak říci, mě dostalo až shlédnutí mého odrazu v zrcadle. Mé mužské já se zamilovalo do mého ženského já… Ta krása… wau… Ta by vzbudila i mrtvolu v márnici…

Stahujeme se tedy všichni domů a necháváme rozřešení všech záhad na zítra…

Rejstřík

[2] Zde trošku moje schopnost zkolabovala. Buďto se tam psalo SVŮJ ÚDĚL nebo SVÉ ÚKOLY

[3] ~C~ úmyslně ani do svého deníčku nebudu psát jak to bylo doopravdy, a proto místo některých částí popisu naleznete toto céčko ve vlnovkách

[4] později nám Jura vyprávěl, že to bylo jedno z jeho těl, které využíval

[5] Slovy gamemastera: „Někdo ti vypnul proud“

[6] je li zde ještě někdo pamětník starých černobílých televizí, tak to vypadalo tak, jak když se poškodila vertikální synchronizace

[7] pozn. Hráče – Z pohledu našeho reálného světa si dosaďte „Křesťanský“

[9] Kdo četl zaklínače od Sapkowského, tak takové oči to prý jsou

[10] Je člověk a nebude se moci sám zabít. Pokud přeci jen zemře, přijde na jeho duši řada až po skončení armagedonu a jeho duše půjde až úplně jako poslední. To mi sdělil kvestor později mezi čtyřma očima…