Cesta za severním elfem
Večer před zadáním úkolu potkávám ožralého barbara jež mi vzdáleně připomíná Marka a ožralého trpaslíka, jež má kecy podobné bojovníku Sukimu. Jsou zváni na poradu s námi, ale zjevně potřebují probrat z alkoholového opojení. Pokouším se je probrat pomocí kafe z Jačakistánu, což se mi u Barbara zdaří. Trpaslík je pořád mimo, alespoň ale drží ústa. Vedu je tedy na poradu.
Oba patřili k druhé družině, jež byla vysílána paralelně s námi a také u nich došlo k politováníhodnému omylu se vstupem do portálu. A taky čtyři lidi.
Jsme na poradě v jídelním sále. Na trůně sedí Černý, jež náhle vstal a sedl si na volnou židli ve trůnu. Ani ne za minutu přišla Červená a sedla si do svého trůnu. Porada mohla začít.
Jak se dalo čekat, budeme objíždět sedm vyvolených, půjčovat si od nich artefakty, nebo je přímo zvát na pomoc.
- úkol bude dojet do severních zemí a zde vyhledat posledního válečníka z
rodu severních elfů (jejich království rozmetala Padlá hvězda. Legendy praví,
že řádění padlé hvězdy přežil jediný elf)[1].
K prvnímu úkolu se váže obraz severního elfa se zasněženými kopci na pozadí
- úkol - Najít křišťálovou pěst západního krále - obraz se sopkou
- úkol - Kamenné srdce smrti - obraz tří lidí, čtvrtý zabitý, na pozadí věž
- úkol - meč noci - obraz hřbitova
- úkol - Sluneční kopí - obraz sopky, červená postava, dva bubáci
- úkol - Koruna krále ze středu - obrázek pobitých králů
- úkol - Zlomený meč z východu - obrázek města v poušti
Děláme vše, abychom našli místo, kde je ukryta Baalova síla, řekl Černý poté co Eldar namítl, že nám Baal popáté utekl a že nám dost pravděpodobně bude škodit při dalších úkolech…
Jdeme po poradě hned spát…
Ráno celý rozespalý vyjdu z hradu do zahrad, abych se vykoupal v jezírku. Až když zakopnu, tak se pořádně proberu a uvědomím si, že nejsem na elfím hradě, kde máme několikero jezírek v zahradě, ale jsem kdesi v divočině. Zacházím tedy do lesa, neb vidím, že tam mezi stromy nějaké jezírko je.
Koupu se v něm… Kupodivu mi nikdo a nic šaty neukradlo…
Jsem zpět a mířím do hodovního sálu, byť je ještě brzy ráno, sloužící již pomalu plní stoly snídaní. Je zde k mání i maso (přeci jen nejsme na elfím hradu), což si jako čistokrevný elf nedávám.
Černý opakuje svoje divadlo s trůnem, 15 vteřin předtím, než do sálu vešla Červená se Zlatým si rychle přesedl…
Když byli v sále všichni, povstala Červená s mapou v ruce a řekla: Je čas vydat se na sever do stříbrných hor. V přístavu vás bude čekat loď, je to zhruba týden cesty. Načež se posadila a nechala nás dojíst. Pak ve svých pokojích balíme a mě se při balení ozval v hlavě šeptaný ženský hlas: Temnota natahuje své spáry, již je u vás. To je povzbudivé :-/
Hned odpoledne vyrážíme do přístavu, byť je jasné, že tam nestihneme do noci dojít. A skutečně, musíme nocovat venku. Na mě vyšla poslední hlídka. NIc se nedělo, ale minutu před svítáním se ozvalo šramocení za mými zády. Vyskočil jsem na nohy a bleskově tasil. A hle, on to byl Černý a předával mi pečeť. A prý, až nám bude nejhůř, tak ji máme zlomit. S tím odešel zpět do křoví a ledva to učinil, vyšlo slunce…
Druhý den dorážíme o polednách do města a zkoušíme najít naši loď. Žádná taková ale asi neexistuje, nepadla nám nikomu do oka a tak jdeme do přepravní společnosti vyjednávat.
Přeprava bude stát jeden zlatý na hlavu bez jídla a vyjímečně nejedeme z mola 13, ale z mola 12… (Jídlo pro elfy stříbrňák pro ostatní zlaťák. Jojo maso je drahé.)
Naloďujeme se na loď "Severní hvězda" stojící u mola č.12, jež pluje dost rychle naším směrem a shodou okolností má vyplout během patnácti minut, což se s přesností na minutu opravdu stalo.
Severní hvězda je dobrá loď, zřejmě ji kdysi stvořili lidští piráti, neb je rychlá, přestože má jen jednu obrovitánskou plachtu. Spolu s námi cestují i další cestující… Loď je z pohledu lidí středně luxusní, postele jsou na moje zhýčkaná záda poněkud tvrdší, ale vyspím se. Nebudu na nich ale ležet pořád, pobývám na přídi lodi a hledím do dáli…
Večeře proběhla poměrně v pohodě, jen se mí přátelé postupně něčeho lekají. A došlo i na mě - slyším mužský hlas jak se nehorázně směje a do toho ženský hlas vysvětluje: Lapeni uprostřed vln a zahaleni hustou mlhou. Hu, hned mi přestalo chutnat…
Třetí den putování
Tak nám to začalo, před naší kajutou našla Zdenka useknutou hlavu. Hned ji posílám ke kapitánovi (hlavu si tu necháváme) a spolu s Markem zkoumáme místo nálezu hlavy - nezjišťujeme nic víc než to že je místo celé zakrvácené, později ale hlídáme ono místo před ostatními cestujícími a námořníky, aby neponičili stopy do doby než kapitán přijde…
Když přišel, tak se chvilku vyšetřovalo, na můj vkus nepříliš dostatečně, když bych se neozval, tak by se snad ani nezjišťovalo, kdo chybí, respektive čí je to hlava…
Žádného cestujícího hlava nebyla, neb bocman prohlásil, že to byla hlava Joea (byť ten byl o něco vyšší) a že včera hlídal ve skladových prostorách…
Už včera jsem chodil po palubě se šátkem vkusně uvázaným přes moje ušiska a dnes v tom pokračuji, nehledě na to, že mám nějaké šmouhy na obličeji z doby cesty do přístavu, který si neumývám. Tohle neumělé maskování mi pomohlo mimo jiné v hovoru z kuchařem. Považuje mě za obyčejného elfíka, (nebo dokonce za hezčího půlelfa) a já tak mohl vyslechnout nářky na elfí parchanty "prý vznešení elfové" určitě něco chystají proti [obyčejným- dodatek Elnesana] lidem. Pak se bavíme o dalších věcech, ty už ale většinou znám…
Vracím se do kajuty a je mi něco divné a v první chvíli nemůžu přijít co. Až pak si to uvědomím. Markův pes spal v noci na zemi připoután provazem k posteli. Jenže postel byla ráno šoupnutá stranou, přestože byla dobře ukotvena šrouby k podlaze.
Zdence se pes nelíbí, v noci v lese prý odběhl do lesa a ráno se vrátil… Uvědomuji si, že má pravdu, tu noc jsem hlídal a psíka neviděl a když se ráno vrátil, tak mi přišlo že měl upálený provaz, za nějž byl přivázán… Budu ho večer hlídat a jdu zalehnout hned teď, abych něco naspal. Spím nahoře na palubě a mám pocit, že v odpoledních hodinách slyším od zádě slábnoucí řev: Pomóc, já neumím plavat!
Večer bylo o námořníka méně a já po malé večeři jdu do kajuty, kde simuluji spánek. Přestože jsem vyspalý, spánek mě na chvíli přemohl a mě se zdá divný sen. Pes se mi dívá do obličeje takovým velmi zvláštním pohledem… Prudce jsem otevřel oči a pes byl náhle na svém místě, dýchal svým psím způsobem a tvářil se jako… jako pes…
Čtvrtý den putování
Ráno nacházíme dalšího mrtvého námořníka, zemřel po nějaké nehodě, na odpoledne je naplánován jeho pohřeb.
Než k němu došlo, dohadujeme se se Zdenkou co se psem a je nám jasné že s ním sami nic nezmůžeme. Kdyby tu byl Eldar, ten by to dokázal jedním sekem, jenže ten přijede za námi nějakou pozdější lodí. Zkoušíme totiž taktiku jet po skupinkách - když by si Baal všímal třeba nás, tak by (asi) nezvládl obtěžovat druhou skupinu…
Vy co si myslíte, že Baal je zalezlý ve psu, máte s největší pravděpodobností pravdu. Jsme rozhodnuti psa hlídat a když se o něco pokusí dostat ho i za cenu ztrát. Chceme mít ale jistotu…
Odpoledne se koná pohřeb onoho námořníka. Je zabalen v bílé plentě, námořníci balíček s tělem položili na prkno[2] a spustili jej do moře. Voda kolem mrtvoly začala vřít a bílá plenta se vzňala. To rozhodně není normální…
A večer bylo ještě hůř. Loď na obzorů zvolala hlídka v hlídkovém koši a i my mohli sledovat svým elfím zrakem loď přijíždějící jakoby ze zapadajícího slunce. Plula rychle a dost lidí zpanikařilo, neboť se obávali pirátů. Zblbli dokonce kormidelníka, který naší loď stočil na východ ve snaze téhle lodi ujet… Nešlo to, navíc by pozdní dojezd ohrozil výši kapitánovo prémií a tak se zase po chvíli plulo na sever. Loď byla divná i z jiného důvodu. Já kolem ní vidím temnotu (!), Zdence se nepozdává tak nějak všeobecně. A protože nás loď stále dojížděla, spustili jsme poplach. Vzdálenost již byla sto sáhů od nás…
Loď totiž zjevně nějaký čas ležela na dně moře, teď ji někdo vyzvedl a poslal ji na nás i s její zombijskou posádkou. Černé potrhané plachty téhle lodi jen podtrhovaly pochmurnou atmosféru. Všechny tyhle detaily již vidí všichni. Náš poplach zburcoval námořníky a dokonce i nějaké cestující - stojíme ozbrojeni na zádi a čekáme útok, který nevyhnutelně musí přijít…
Nakonec jsme ti útočící my, neboť sotva byla loď na 20 sáhů, Zdenka i Míriel zaútočily kouzly na onu loď a vyvolali na ní požár. Pak na nás zaútočil šílený smrad z hnijícího dřeva, z hnijících mrtvol…
O další chvíli později se ozvalo zapraštění, neboť černá loď do nás najela a první zombivci přeskákali na naší palubu. Nastala řežba…
O další chvíli později bylo po boji, zabitím posledního zombivce jsme přerušili kouzlo, které drželo loď na hladině a ta se potopila. Začínám si v hlavě promítat události boje a zastavuji se u dvou okamžiků. První z nich byl ten, že útok směřoval na proražení naší obranné linie zvláště pak v místech kde stála Míriel a Zdenka. Druhý mě vytrhl z dalšího promítání, neboť si zřetelně uvědomuji že Zdenku někdo probodl zezadu mistrnou ranou do krku! Máme mezi sebou zrádce!!! Konstantin ji začal okamžitě dostávat z nejhoršího…
Po ošetření raněných (a Markovo skopávání mrtvol do vody) se začalo s opravami lodi. U těch jsem nepomáhal, narozdíl od Marka, neboť s Konstantinem hlídáme celou noc na palubě. Mám sebou Markova psa, je celou noc hodný…
Pátý den putování
Ráno není na svém místě kormidelník - je mrtev. Nechápu, jak se to mohlo stát, když jsem při své noční hlídce čas od času nakouknul do jeho boudy a vždy někdo u kola stál… Jsem z toho celý pryč, neboť podle denního kormidelníka jsme si velmi slušně zajeli.
Jdeme za kapitánem a zjišťujeme, že je také mrtev - upižlaná hlava se kutálela po jeho kajutě… Spím na palubě abych byl čerstvý v noci, když zrovna nespím, tak kontroluji Konstantina a Zdenku
V noci hlídám ostošest a daří se mi, na palubě se nic zlého nestalo.
Šestý den putování
Ráno zjišťuje služba roznášející jídlo, že se událo několik věcí. Můj spolubydlící Marek je mrtev a jeho tělo se rozpouští a následně vypařuje, pes je roztržen vedví, jako když z něj něco vystoupilo, několik cestujících mrtvo - pravděpodobně otrava jídlem… Na lodi není jediný schopný léčitel, Míriel není dobře, ale žije…
A pak konečně doplouváme do přístavu, vyloďujeme se a neseme bezvědomou Zdenku k místnímu felčarovi. My přeživší máme strach, že by se jí mohlo něco dít u felčara a tak ji po prohlídce a podání prvních léků odnášíme do blízkého hostince, kde se zabarikádováváme v jednom z větších pokojů.
Sedmý den putování
Ráno nás v pokoji nejprve navštívil doktor a pak také i Stařenka, se kterou jsme se už dlouho neviděli. Zdenku dokázali postavit na nohy, byť je na Zdence stále vidět, že by ještě na pár dnů potřebovala klid na lůžku. Leč času se nám nedostává a tak jdeme v dopoledních hodinách ještě rychle dokoupit chybějící věci.
Kupujeme značně předražené saně, předražené psy, a málem také předraženou sekerku a pilu. Saně jsou dobré kvality a psi prý jsou rozumní a silní, takže uvezou jak náš náklad, tak i nás, což je skvělá zpráva. Jen je třeba dokoupil nějaké kožešiny na zakrytí.
Odpoledne vyjíždíme z města a pádíme rychlou jízdou na sever a se soumrakem stíháme dojet právě před první soutěsku v horách. Už nepokračujeme dál, neboť se obáváme, že bychom buď zabloudili, nebo by nás něco v soutěsce přepadlo…
Vyhledávám vhodné místo na nocování a daří se mi jedno velmi vhodné najít. Je to převis skály - nefouká tu a není tu ani moc sněhu. Začínáme dělat večeři na ohni (šel jsem odtesat sekerkou pár větví z okolních stromů, Zdenka rozdělala oheň…) a já si všímám jednoho ze psů, který ňufá blízko dopadu jedné laviny. Jakmile začal hrabat šel jsem se k němu připojit…
Hned jak mi začalo být jasné, že jsme našli tvora podobného nám elfům a že tvor je živý. Odtáhl jsem psa k ostatním a dal jim všem nažrat, ostatní zatím dotáhli tvora (ve skutečnosti je to elf namixovaný s nějakou jinou rasou, kterou nedokážu odhalit) k ohni a začali jej rozmrazovat.
Mě začala být zima a nevěděl jsem proč, když mě mráz štípnul do uší, tak mi to došlo a dal jsem si proto šátek přes uši. Nemám totiž čepici, ale jen kapucu. První moje chyba…
Osmý den putování
Ráno už cizí půlelf mohl mluvit a tak mu navrhujeme, aby šel s námi hledat severské elfy, kteří dle legend neexistují a my přitom za jedním z elfů přesto jdeme :)
Šel jsem nasekat dříví jak na snídani, tak i pro jistotu něco na příště. Stranou od ohně byla docela zima -20oC, ale prací jsem se zahřál, což možná mělo nepřímo za následek i to, že teplá snídaně se mi mimořádně povedla…
A pak nasedáme na saně a jedeme do průsmyku. Do kopce odlehčujeme psům tím, že většina z nás jde vedle saní…
Odpoledne jsme z průsmyku venku, proto se zastavujeme na válečnou poradu. K dalším horám bychom dojeli o půlnoci a tak se rozhodujeme dojet doprostřed plání, kde je nějaký kopcovitý útvar i s lesem…
A skutečně k útvaru dojíždíme za světla. Donáším Zdence dřevo na podpal a pak dělám večeři, přičemž se stalo neuvěřitelné - dokázal jsem překonat v chutnosti i dnešní snídani. Psíci tak dostali opět syrové maso a nikoliv zkaženou večeři…
Jsme teď čtyři, takže dnes dáme hlídky ve dvojicích - beru si hlídku se Zdenkou, Stařenka si sama vybrala půlelfa. Asi se s ním chce popovídat. Usínám u ohně a po očku sleduji, že Stařenčina kočka nějak zvláštně reaguje na jednoho ze psů. Zdenka z polospánku chvilku sledovala obě zvířata a pak řekla, že kočka se něčeho bojí a užuž vstávala, ale Stařenka jí rázně slovně nařídila, ať jde spát …
Devátý den putování
Ráno nám Stařenka ukazuje stopy, jež velikostně odpovídají Baalovi. Zdá se že chodil dokola kolem tábořiště, nikde ale nenalézáme stopy přicházející do kruhu ani z něho odcházející. Naštěstí se nepřibližují k nikomu z nás. Jen jeden ze psů je nějaký mrzutý, nebo co.
Po snídani vyrážíme opět na cestu a během hodinky dojíždíme k mostu přes řeku. Most je z bílého mramoru (nebo silně pokryt ledem), jisté je že v půli chybí víc jak jeden mostní oblouk. Budeme tedy muset využít ledu na řece, snad to ale půjde. Stařenka s půlelfem zkusmo házeli kameny na led, ten se pod nárazy kamenů ani nepohnul…
Mezitím jsem odkryl tabulku, která bývá na každém mostě - značí kdo most postavil a tak. Tahle tabulka je psaná staroelfsky zakroucenými runami[3], dá se to ale jakž takž číst, byť mi připadá, že v tom nápisu pár věcí nesedí
Přejíždíme pomalu řeku po ledu a Zdenka mi řekla zvláštní věc, která mi v první chvíli přišla jako pomluva - "Padlá Hvězda" vyhubila severské elfy za jejich pýchu.
Za mostem už jsme opět blízko hor, tyhle ale nemají žádný zjevný průsmyk, nepočítám li cosi, co má asi milion schodů a po čem naprosto jasně nevyjedeme.
Necháváme tedy psy i sáně zde a chystáme se začít stoupat do schodů, když si nejen já začínám uvědomovat nějaké podivné svrbění na chodidle. Nenápadně se mrknu po ostatních a hle - i Zdenka má podobné problémy, půlelf též. Jen Stařenka se tváří jakoby nic
Zdenka mi ukázala svojí stopu ve sněhu. Uvnitř byl vykreslen Pentagram! Při pohledu na Zdenčiny podrážky ale zjišťujeme, že onen Pentagram tam nemá!! Ba co víc, pentagram ze stopy poměrně rychle odtál!!! Někdo si nás označil, říkám a Zdenka dodává že si nás označil špatným (negativním) pentagramem!
Hned byla špatná nálada mezi námi. Zdenka se zkusila "obout" do kusu kůže, ale Pentagram se objevoval i nyní. Zkusil jsem udělat pokus se svými stopami. Pentagram se objevuje i u mě… Zkusmo jsem vyšlapal kruh do sněhu doufaje, že Pentagram ukazuje špicí vždy stejným směrem, třeba na jih, ale kdeže. Pentagram je nějakým kouzlem neviditelně přidělán k noze a "prosakoval" přes obutí…
Ač fouká vítr je tu tepleji a při chůzi po schodech, jež nakonec trvala hodinu. Zdenka nakonec nahoře "rozlouskla" důvod, proč stařenka nemá značku na noze. Je totiž lidského rodu narozdíl od nás tří zbývajících, kterým už nyní brní chodidla. Zatím to není bolestivé, jen nepříjemné. Jedná se tedy o nějaký druh ochranného kouzla…
Vstoupili jsme do tunelu a po hodince chůze pochopili, že to, v čem jsme, je pouze průchod skrz skály kdysi velmi pěkně ozdobený. My můžeme sledovat několik zachovalých obrazů. Namátkou vybírám
- Tři dívky oděné ve zlatě sestupují z nebes…
- Tři dívky stojí před hradem
- Bílá vráží svůj meč do krále, jež má vytřeštěné oči
Poblíž tohoto obrazu nakonec nocujeme, neb na konci tunelu jsme spatřili opět ohromné bílé pláně a další hory před námi…
Děláme si malý ohníček, posléze na něm večeři a pak si dělíme hlídky…
Při mojí hlídce jsem zaslechl kroky z míst, ze kterých jsme přišli. Okamžitě jsem tasil meč, postavil se zády k ohni a vyčkával, abych po chvíli mohl konstatoval, že pachatel se vrátil na místo činu.
Přišla totiž dívka, která byla vymalována na obraze, kterak vráží meč do králova srdce, tedy samotná Bílá. Pozdravila mě já jí též pozdravil a nejprve opřel meč o své rameno abych ho o chvíli později uklidil zpět do pochvy.
Hvězda ví co tu děláme a říká nám o ochranném kouzlu, které nás trápí brněním nohou. To kouzlo je už slabé, řekla a mírně se ušklíbla. Snad. Posléze nám vyprávěla, že zničení všech severních elfů byl omyl, ale byli pyšní … Když jí říkáme, že jeden bojovník prý přežil, velice se podivila, když to prý postihlo i elfy, jež v té době byli v podzemí…
Pak se Hvězda ještě chvíli bavila se Zdenkou a já se mezitím věnoval hlídkování. Když pak bílá odešla severním směrem, všiml jsem si dvou věcí. První z nich byla ta, že za sebou zanechávala stopy stejně velké, jaké jsme přisuzovali Baalovi. Druhá věc byla nepřehlédnutelná, respektive nepřeslechnutelná. Za Bílou totiž padaly obrazy (což jak mi později ozřejmila Míriel byl příznak toho, že jsme opravdu mluvili s pravou Bílou)
Jeden obraz ale nespadl a to ten, kde Bílá zabíjela krále…
Byl čas vzbudit druhou hlídku a oddávat se spánku. Druhá hlídka - Míriel zničehož nic slyšela cinknutí prstenu, který spadl odnikud. Velice se podivila, když zjistila že prsten patříval Sedrikovi, který je už hezkých pár dnů mrtev. Míriel si s prstýnkem chvilku hrála, ale pak se zablesklo a začmoudíkovalo a Míriel byla ušpiněna mourem…
Desátý den putování
Ráno jsme došli na konec chodby a zjistili, že pláně budou pokračovat a tak se vracíme zrychleně pro saně a přenášíme je skrz chodbu. Zabili jsme tím čas od rána do plného odpoledne. A protože do večera daleko, tak jsem ještě kousek popojeli.
Jízda to byla hezká a rychlá - hezky po rovince, jen ty pobořené stavby bychom neměli potkávat…
Večer nám na cestu svítil slabě a rudě úplněk měsíce, přesto pokračujeme v jízdě než se setmělo a už jsme se báli jet dál. Zbytek dne proběhl v klidu a ani hlídkování nepřineslo vzrušení
Jedenáctý den putování
Po mém ranním vaření, které už nebylo tak skvělé jako v minulých dnech přejíždíme zbytek pláně a vjíždíme do další soutěsky. Nebylo mi tam moc do zpěvu a zimou to nebylo. Jako bychom všichni slyšeli elfský stohlasý chorál a máme pocit, jako bychom jeli po dlážděné cestě v kočáře a přitom jedeme po sněhem zakryté elfské cestě na saních.
Pak skončila další soutěska a za další plání vidíme v dálce rozbité stavby, jimž vévodí bílá věž. I na tu dálku vidíme, že všechny stavby jsou pokryté vrstvou ledu. Vůbec z toho všeho nemám dobrý pocit zvlášť když si dokáži z menší velikosti pláně před námi odvodit, že večer již budeme nocovat ve městě.
Večer jsme u města a opět nám na cestu svítí úplněk. Teplota klesá tak, že teploměr odmítá ukazovat jakékoliv hodnoty. Vcházíme do domu a na kamenné podlaze rozděláváme oheň z přivezeného dřeva. Než se oheň rozhořel, máme dojem že venku chladem doslova zvoní vzduch, a když se pak oheň rozhořel, máme pro změnu dojem že od domu něco odstoupilo. Nehodláme to ale zkoumat dřív jak ráno … Dům pro změnu prozkoumáváme a zjišťujeme, že vše co nebylo z kamene zmizelo (snad věkem)
Dvanáctý den putování
Ráno dorazil zbytek družiny a to v takovém zlém stavu, že je strkáme dovnitř domu a zde je rozmražujeme. A zatímco rozmrzají, vracím se ven a okukuji stopy nějaké dámy, která zde chodí v botičkách na podpatcích. Zkouším schválně směr odkud přišla, ale po několika set krocích zjišťuji, že kroky přišli z pláně. Jdu to říct ostatním a shodujeme se, že budeme stopy sledovat.
A tak je sledujeme po městě a dost se boříme, narozdíl od stop, které se boří jen velmi lehce. Jakoby se nechumelilo, vcházejí stopy do věže uprostřed města, do věže z ledu.
Nasazujeme si stoupací železa a opatrně vstupujeme. Okamžitě zjišťuji, že mé stopování zde bude nanic, pokračování stop nevidím, tak kvalitní a tvrdý led to je. Tedy tvrdý - mačky se do něj dokáží zarýt, což je dobře, protože můžeme bez nebezpečí stoupat po širokých schodech nahoru, nebo naopak po uzounkých a dobře schovaných schodech dolů.
Volíme směr dolů a po několika krocích rozsvěcím elfskou lucernu. Musím ji okamžitě částečně zakrýt, neboť odrazy světla od ledu nejsou nic moc. Jdeme a občas na stěnách vidíme původní elfskou výzdobu nyní zakrytou ledem - obrazy, gobelíny…
Za schody pokračuje chodba rovně a naše kouzelnice se ošívají, neboť je tu prý velká koncentrace magické síly, což jim mohu vyjímečně potvrdit. V hlavě se mi totiž ozval ženský hlas: CO ZDE POHLEDÁVÁTE, Ó VZNEŠENÝ? V myšlenkách odpovídám, že hledáme posledního severksého elfa, předtím ale samozřejmě pozdravím. CHA CHA CHA, TADY? Omlouvně v myšlenkách dotyčné sděluji, že hledáme všude a že to zkoušíme i tady, neboť nevíme, kde ten elf je. A pak se zeptám "a kde vlastně jsme?" Důrazná odpověď ženy mi napovídá, co máme dál dělat: JSTE NA POSVÁTNÉM MÍSTĚ, KDE JSOU UKRYTY POKLADY….
Další text je očividně napsán později.
Konečně mi rozmrzlo elfí pero a já si mohu do deníčku konečně, v šestnáctý den našeho putování poznačit radostnou zprávu. Dole jsme našli zvláštní kouli zalitou v kostce ledu. Rozmražujeme ji a jdeme nahoru do věže, kde nacházíme "Paní zimu" a také elfku obalenou ledem, což je náš cíl. Tomáš po dlouhém hovoru s lehce šílenou Paní zimou tu kouli rozbil. Paní zima proskočila oknem, doskočila na zem a utekla. Rozmražujeme elfku a pak už jedeme na jih.
Sedmnáctý den putování
Nasedáme na loď a jedeme domů…
A příběh zde končí :-/
[1] lidské báje (i některé elfské) říkají, že severní elfové nikdy neexistovali
[2] "Pomoc, pusťte mě ven" řval námořník ve světě paralelním k našemu. Nikdo si jeho řevu nevšímal…
[3] Gamemaster pro přirovnání řekl: Čeština psaná švabachem :-)
[předchozí kapitola] [jiné
příběhy] [následující kapitola]