Bylo nebylo

Jednou v lese, kde žili Evelonci, přišla zima brzy. Evelonkům to nevadilo, jejich Strom byl na zimy zvyklý, ostatně i oni. Vždy s příchodem zimy si na svá křídla nasadili ochranné látkové vaky, nebo dokonce vaky z tenké kůže. Byly-li dobře ušity, mohl evelonek létat a manévrovat stejně tak dobře jako v létě. Své domečky zavěšené na větvích stromu zateplovali podobně. Ani v zásobách potravy nebyl u evelonků problém, neboť si dělají zásoby celý rok…

Jenže letos jakoby zima nechtěla skončit. Touhle dobou už dávno kvetlo veškeré luční kvítí, ale teď nebylo nikde ani poupátko. A zásoby se tenčily…

Evelonkovi Aegnarovi už dávno narostla dlaň a teď se nudil. Zašel se poradit s Vědmou a ta mu poradila, co by mohl zkusit dělat…

Evelonek Aegnar, to jsem já :-) Nebavilo mě poletovat jen v blízkosti stromu a dívat se na ostatní evelonky, kterak strádají při nízkých dávkách jídla. Rozloučil jsem se se všemi a vylétl do města.

Bylo to malé městečko, kde nás lidé docela znají a my docela známe městečko. Ale to co bylo za městem už neznáme. O hradu, jež byl za městem se říkalo mnoho, ale v zimě jakoby ožívala jedna z legend. Jsou to podle mě všechno pohádky, ostatně posuďte sami.

Žila tam prý zlá královna, která moc nevycházela z hradu. Prý se u hradu ztrácejí lidé, ale podle mě je to spíš důsledek zimy. Tohle ztrácení má ale jednu zvláštnost:
Každou zimu se ztratí mladík ve věku mezi 16-19 lety a už se nikdy neukáže ani se nenajde jeho tělo…

Vydal jsem se tedy do města podívat se co je nového. Jenže jakmile jsem vylétl z lesa, zacloumal se mnou chladný vítr. Než jsem doletěl do města, měl jsem toho dost. Venku nebyl žádný trhovec… Zaletěl jsem do hospody a objednal si pitivo. Hostinský mi donesl a… nechtěl zaplatit. Optal jsem se ho jak jdou obchody a prý nic moc - občas přijede nějaký farmář z okolí, karavana obchodníků se sem už měsíce nedostala. Inu sníh…

Zaposlouchal jsem se do hovoru štamgastů: "Zmizel Vojtíkovic Eda - takovej hodnej kluk. Rodiče vypsali odměnu. Nejsou moc bohatí a tak kdoví jestli jim někdo pomůže." Od vedlejšího stolu se zvedli dva dobrodruhové a naznačili že jim pomůžou. Přidal jsem se k nim, oba dva vypadají, jako když kouzla neznají, ještě by si mohli ublížit…

U domu Vojtíkovic rodu toho moc nezjišťujeme, Eda se ztratil včera. Stačí nám jen jeho popis… Zde se k nám připojuje kouzelnice Darja.

Všichni mí noví přátelé asi znají legendu a královně a mizejících mladících a rozhodují se, že se poptají strážných na branách.

V městečku jsou tři, navrhuji jít k té jedné jediné, která je podle mě správná - k Severní bráně.

Ukázalo se, že mám pravdu - strážný Bořek tvrdil, že strážný Vojta viděl Edu odcházet ven včera v podvečer z města. Nalehko…

Rychle se vracíme do středu města a nakupujeme nezbytnosti - tedy mí kamarádi nakupují já jim občas napovídám - sněžnice byl můj nápad :-)

Po nákupech vrážíme skrz severní bránu. Všichni se s námi loučí s kroupou pod okem…

Bílo, bílo a bílo, tak se dá popsat stav pláně po které jdeme. Tady, blízko města, je dokonce i ušlapána slušná cesta. Dorazili jsme až k odbočce vedoucí do lesa. Tudyma prošlo dost stop, vůbec se nedá rozeznat, jestli tudyma prošel právě Eda.

Jdeme ještě kousek k nějaké další odbočce a tam si kamarádi udupávají sníh a rozprostírají houně na zemi. Jak budou spát oni je tedy jasné, ale jak budu spát já? Zdalipak mi vzali nějakou tu kůži? A jak chtějí předejít nočnímu sněžení?

Vymysleli to opravdu geniálně, mě se to moc nelíbí. Přinesli mi dvě velké rukavice a říkají tomu evelončí spacák. Nožky a kus pasu mám v jedné rukavici, jež končí šikovně v místě, kde mám na zadíčkách přirostlá křídla. Z toho jsem pochopil, že budu mít křídla venku… Druhou rukavici mi nasadili přes tykadélka a stáhli až do pasu.. Byl jsem tedy až na křidýlka celý zakrytý. Přátelé mě pak přes křídla zakryli kusem kůže… Bylo mi teplo jako v létě na slunci. Co bylo ale důležité, nepotil jsem se…

Pak začali stavět střechu, nebo jak to mám nazvat. Byly to přetažené větve přes naše udusané místo utěsněné větvičkami z jehličnanů, na než následně přátelé nahrnuli sníh…

Kamarád, jemuž ten druhý říkal Potlouk se pokoušel osekat křoví. Neznámo proč ale začal někde uprostřed a nepovšiml si, že osekává trnový keř. Nemusím vám vyprávět, jak vypadal, když konečně přitáhl k ohništi dřevo… Pak se založil malý ohýnek, spíš jen pro potěchu, v té bílé spoušti a zimě, co všude panovala.

Mmm, to se to krásně spalo v mém evelončím spacáku a bylo mi úplně jedno, že vyšel měsíc a začala být zima…

Druhý den putování

Pokud byl Eda v noci venku na planině, tak to nepřežil. Byla taková zima, že mi přimrzly rukavice tvořící evelončí spacák k sobě, takže jsem měl ráno postaráno o vzrůšo. Snídáme jídlo, jež uvařil Borin, bylo bez chuti a se zápachem. Po snídani předvedl Potlouk malý epileptický záchvat a nazýval to oblékáním zbroje.

Celý den bez polední přestávky na jídlo jdeme dál na sever směrem k hradu. Připadá mi, že se hrad vůbec nepřiblížil, ale už je jasné, že k hradu vedou jen jedny stopy. Domníváme se, že to budou stopy právě Edy…

Nocujeme podobně jako včera, jen místo udusávání volí přátelé vyhrabání sněhové nory. Chrupkám ve svém spacáčku, jen do té nory mě museli přátelé vsunout již oblečeného v rukavičkovém nočním oblečení :-)

Třetí den putování

Naše věci co jsme nedali do nory jsou zapadané. Hned máme co dělat, abychom se zahřáli… Po snídani pokračujeme. Je taková zima, že se mi nechce nic psát do deníčku.

Je poledne a hrad se konečně začal přibližovat, ještě tak hodinku a budeme na úpatí hory. Přátelé se trochu propadají, je tedy čas, aby si nasadili sněžnice :-)

Stáli jsme pod ledovou horou a přemýšleli co dál. Stopy vedou skrz led kamsi dovnitř, my ale nevidíme dveře. Jen je tušíme podle těch stop…

Nakonec na to kápnul Borin. O kus dál byl klasický kámen, na němž byly vyryty symboly zvířat. Něčeho se tam dotknul a ledový kvádr poodskočil. Otevření pak již bylo otázkou síly… Vlezli jsme dovnitř a ledový blok se za námi zavřel… Postupujeme tedy stále vpřed a po chvíli je nám jasné jedna věc. Ta chodba je zatočená do tak velikého oblouku, že se to do té ledové hory nemohlo vejít. Chodba nepatrně stoupá a po hodině (!) docházíme do sálu. Zde je jen jedna věc, rozbité zrcadlo, jež se pokusil někdo seskládat dohromady. Chybí už jeden jediný dílek. Kde by ale mohl být?

Pokud by byly platné legendy o Sněhové královně (teď u ní v hradu se jí už nebojím nazvat pravým jménem), tak někde poblíž je mladý muž, který zrcadlo skládá a až ho dosloží, tak… :-/

Musíme toho kluka nějak zastavit, ale hlavně ho musíme nejdříve najít. Jediná šance, kam jít z tohodle sálu jsou nějaké schody vedoucí vzhůru. Vrátit se nemůžeme protože právě teď se zatřásla zem a chodba jíž jsme přišli se zasypala.

Stoupáme tedy po kluzkých schodech vzhůru. Vždy popoletím o dvě patra schodů dopředu a čekám na ostatní. Stoupání je úmorné i pro mě, natožpak pro mé přátele…

Nakonec nám celé stoupání trvalo dvě hodiny, přijde mi to, jako bychom vystoupali až k mrakům.

Kluka jsme naštěstí našli hned u schodů, takže jsme ani nemuseli prozkoumávat chodbu pokračující kamsi pryč. Stojí tam napůl netečný a studený. Na všechny naše otázky reaguje hláškou o tom, že se snaží najít poslední dílek, neb mu zimní královna slíbila bohatství a velkou lásku.

Kamarádi se ho pokoušejí zahřát a na mou radu i masírovat hrudní koš blízko srdce, ale nedaří se nám jej vyvézt z transu…

Pak se kamarádi začali otáčet po kouzelnici a já se k nim přidal. Všechny nás napadlo to samé, divže jsme nezačali současně skandovat pusu, pusu :) Kouzelnice se zatvářila kysele a prý že tohodle mlaďocha líbat nebude, ale když viděla naše smutné oči, tak se uvolila učinit potřebné. Chvilku si dodávala odvahu a pak opravdu dala mladíkovi pusana.

Mladík se z toho začal lehce dusit a snažil se něco vykašlat a  to něco byl ve skutečnosti poslední dílek zrcadla. Drapli jsme ten kousek do kapesníku a sledovali mládence, který se začal probírat k životu. Podivil se, kdeže to je a tak mu to opatrně vysvětlujeme. Jde to naštěstí dobře, něco (možná dokonce všechno) si mlhavě pamatuje…

Scházíme všichni ze schodů dolů a kouzelnice vkládá poslední střípek na své místo. Zrcadlo jemně zajiskřilo a ukázalo obraz pláně, po níž z dálky přicházela paní oblečená ve zlatém. Než ale došla k nám, ozval se bolestný výkřik: Moje zrcadlo! To samotná Ledová královna vykřikla a zoufale se dívá do zrcadla. Z něj zrovna vykročila (!) paní ve zlatém: Moje dcera chtěla, aby vládla po celý rok řekla. Její další slova se mi poněkud v uších rozpila, ale mám dojem, že nám vysvětlovala jakou funkci zrcadlo v té dlouhatánské zimě mělo. Až když řekla že se máme vrátit domů a ukazovala do zrcadla mě opět vrátilo ze snění. Kouzelnice se nebála a prošla skrz. Šel jsem za ní…

Zrcadlo bylo ve skutečnosti portál a nás prsklo přímo před město. Zrovna měl službu Bořek a díval se na nás pět (oba moji mužští kamarádi i s Edou prošli portálem též) jak na zjevení. Všímal jsem si, že sníh již taje.

Vy ještě žijete? Vždyť jste byli půl roku pryč zahlásil Bořek vyjeveně a dodal vždyť už je léto! A opravdu bylo. Zatímco mluvil, sníh nám pod nohama roztál a vzniklá voda vypadala jako by byla po drobném letním deštíku. Kytky před mýma očima zrychleně rozkvetly a tráva se zazelenala!

Rychle jsme dovedli Edu až domů, jaké to radostné shledání. Až mi trochu píchlo u srdéčka - vždyť na mě taky čeká celá veliká evelončí rodina. Rozloučili jsme se s rodinou Vojtíkovic Edy a vydali se k nám do lesa. Chtěl jsem své tři přátele představit Vědmě a ostatním.

To, že používám minulý čas Vám asi napovídá, že se něco stalo. Už když jsem se blížil k lesu, tak se mi nelíbil kouř vznášející se nad lesem a ani ten vymícený palouk nějak neznám. Ba co hůř, palouk zasahuje až k našemu Stromu!

Náš Strom je ožehnut ohněm, čas od času v nějakém zničeném domečku vidím mrtvolu evelonka. Nevím co se stalo, ale nemám sílu to zjišťovat. Doslova padám ze vzduchu na kořeny Stromu a pláču, až srdce mých přátel usedá.

Přehlížím, že mrtvolek evelonků je vidět velmi málo a že se možná někdo stihl zachránit. Můj domov je zničen…

Když jsem se uklidnil, napočítal jsem devět mrtvých evelonků ! Jenom!!! Kde jsou ale ostatní?

Pokračování někdy příště, zatím není odehráno…