Příhody evelonka Aegnara

28.7.953, sobota

Ranní probuzení nic moc, byť mě čekala má oblíbená borůvková žranice ze dvou borůvek. Odtrhl jsem si první z nich, oloupal ji, nakrájel na kousky a způsobně spořádal. Druid mě přitom pozoroval a tvářil se udiveně. Že by neviděl dobře vychovaného tvora, který umí způsobně jíst?

U jeskyně, kam jsem Olafa i Druida dovedl však moji přátelé neleželi, obával jsem se, (protože stopy byly nejasné) že někdo nebo něco vtáhlo mé přátelé dovnitř. Je pravda, že jsem si v prvopočátku myslel, že jsem u jiné jeskyně, ale nakonec jsem našel všechny znaky, které jsem si pamatoval ze včerejšího večera. Přeci jen, osvětlení měsícem způsobilo jisté odlišnosti oproti nynějšímu stavu, kdy sem svítí slunce a to mě zmátlo…

Zkusmo jsme vlezli do jeskyně a hned první (a jediná) dlaždice u vstupu byla past…

Procházíme jeskynní komplex a zjišťujeme, že zde kdosi má základnu a ten kdosi budou lapkové. Nikde naštěstí nejsou, jsou zrovna někde vyběhnutí…

Nečekaně nalézáme dveře a za nimi šachovnicovou podlahu s bílými a černými dlaždicemi. Druid velikou rychlostí proběhl skrz místnost a nic se mu nestalo, kdo ale půjde pomaleji, dočká se zásahu ohněm z černých dlaždic. Mě je to skorem putna, protože místností proletím… Potutelně jsem se usmíval, protože se zdálo, že tvůrce tohodle jeskynního komplexu nenachystal pasti na nás evelonky…

O chvilinku později jsem musel svůj názor o pastích trochu poopravit. Pasti přichystala sama příroda v podobě staletých pavučin. Málem mě to sundalo ze vzduchu. Už si nehraju na zvěda…

Nakonec jsme vyšli z komplexu ven. Kamarádi Olaf a Druid se napakovali hodně, mě stačilo že jsem nalezl mapu. Snad tu, kterou chtěla Vědma. Ale co mí ostatní kamarádi? V komplexu nebyli .. Říkal jsem si, že to není možné, a jal se prozkoumávat letem těsně nad zemí blízké okolí. Nu ano, někdo mé kamarády odvláčel pryč!

Probral jsem Olafa a Druida a jali jsme se sledovat stopy. No to tedy byla prácička. Stopy jsem nakonec vyhledával jen já a nešlo mi to dobře, neboť tráva se už začala narovnávat, a Olaf s Druidem viděli stopy po vlečení jen v místech, kde bylo bahno…

Nemohlo se stát nic jiného, než to, že nás zastihl večer a bez mých ostatních přátel… Nu což, budeme si muset odpočinout…

Olaf a Druid si rozdělali oheň způsobem již dříve popsaným. Driud si zase dal něco rostlinného, Olaf si udělal nějaké maso. Dal mi ochutnat… Tedy jak to lidi můžou jíst! Ten ždibec masa jsem vyplivl, ale pachuť v ústech zůstala. Ani jsem neměl chuť pojíst borůvku…

Myslel jsem si, že zalehnu a všechno zaspím, ale nebylo mi přáno. Vyšel měsíc a osvítil krajinu. Nikde se nic nehýbalo, tedy až na stébla trávy, kterými povíval slabounký vánek. Ticho mám zalehlo v uších. A právě to v mé mysli obránce, obránce našeho Stromu, jitřilo mé smysly. A nejen moje…

Pak se to stalo. Ne, nemusíte přivírat oči nad další krutostí světa, jen prostě vyšel měsíc. Druhý měsíc. To bylo na pováženou, kdoví kolik desetiletí nebo staletí má naše zem jeden měsíc a dnes jsou dva?!?

Druid v poklidu pronesl, že mi o tom jeho učitel vyprávěl a jal se ten druhý měsíc tiše studovat. Olaf jej napodoboval, anebo jen nemohl usnout, kdoví. Hm, řekl jsem si, ze země se mi tenhle úkaz sleduje špatně a tak jsem povyletěl na špici blízkého stromu, tu jsem svýma ručkama objal a jal si ten druhý měsíc prohlížet.

O chvíli později na mě dolehl velmi silný spánek a já se stromu pustil. Měl jsem štěstí, ještě při částečném vědomí jsem nastavil svá křídla tak abych splachtil na zem. Ještě ve vzduchu jsem usnul…

Noční sen

Měl jsem krásný sen. Procházel jsem se zahradou plnou jahod. Ale milí evelonci, takové jahody ještě nikdo nevypěstoval, to bych o tom musel vědět. Jahody byly veliké tak jako já a voněly krásně. Sluneční světlo se na jahůdkách nádherně odráželo tak, tak, inu jako na čerstvě uzrálých jahodách. Překonal jsem bázeň a sáhl po jedné jahůdce. Sáhl jsem podruhé, potřetí… Hej, něco není v pořádku. Mé ruce jahůdkou procházejí, nemohu ji sebrat! Ba co víc, jahůdky se mění v kvičící prasátka visící na jahodovém keříčku.A už to není keřík už je to strom, přišli lidé a ty stromy kácejí, sbírají prasátka… Krev, krev… Nééé běžte pryč, já nejsem prasátkóóó…

29.7.953, neděle

Hu, to byl ale divný sen. Vzbudil jsem se na zemi kam jsem dopadl po večerním plachtění a pomalu si vše uvědomuji. Druhý měsíc již na obloze není, začíná svítat. Olaf se vzbudil (jemu se zdál sen o nějakém pánovi co přišel z měsíce -nerozumím tomu- a prý "Pokračuj v mém poslání, znič tu kouzelnou verbež") a byl lehce rozmrzen. Druid se vzbudil též a tvářil se tak jako vždy. Ti dva začali rozdělávat oheň a snídat. Zakručelo mi v bříšku. No, měl by sis něco dát Aegnare, včera si nevečeřel, hele támhle je lesní jahůdka a není tak veliká jako v tvém snu…

Utrhl jsem ji, zakousl se do ní a rozkousal první sousto. Bez chuti a zápachu, mohl bych prohlásit. Dostal jsem strach a jahůdku zahodil. Hned poté jsem začal strachy ječet, neboť jahůdka se změnila v malé prasátko a odběhla někam v dál. Splašeně vzlétám na nejbližší větev, obejmu ji a pak se v šoku klepu. Jen vzdáleně vnímám hlasy přátel, prý "dobrý trik"…

Po tomto podivném ranním vzbuzení pokračujeme v cestě po stopách. Ty se nám ale odpoledne ztrácejí, ba co víc, Druidovi se nechce vycházet z lesa a Olafovi se nechce do civilizace - cesta totiž uhýbá vpravo a vede do nějakého města v dáli. Musím tedy pokračovat sám…

Pokouším se držet směr, kterým stopy směřovali doteď a to až do večera. V dáli vidím na zvláštní stavbu. Ale než se tam dostanu, cítím odtamtud kouř a co víc, proti mě letí dva duchové, Bard a Voják! Jsem zděšen a nechápu, ostatně ani oni ne, pamatují si že šli a šli a najednou nemohli nic vzít nebo použít a jejich strážcové byli pryč…

Pokračuji ke zdi a oba duchové mě následují. Možná tam budou jejich těla, myslím si.

Ta stavba je zvláštní. Kamenná zeď vysoká pět metrů a zatočená do kruhu, obklopuje nějakou travnatou zahrádku se stromem, Zeď je přerušena na dvou místech zamřížovanými vchody. Koukám se skrz a nevycházím z překvapení. Ten strom je opravdu mohutný a na jeho větvích visí evelončí domečky. A ke zdi jsou přilepené nějaké lidské (?) domy!

Chci se dostat dovnitř a moji přátelé též. Mě stačí přeletět a přátelům projít mříží. Mimochodem, ta mříž má velikost lidskou. Jenže to přátelům nejde a když letím přes zeď já, mám chvilinku pocit, jako bych prolétal medovou blankou. To je ochranné kouzlo! zajásám, neboť poznávám, že evelonky propouští.

Rychle se letím podívat ke stromu a zjišťuji, že umírá neb viditelně usychá. Listí z něj padá na zem ale tam se nehromadí. Listy totiž zajíždí do země. Na pomoc stromu budu potřebovat své lidské přátele, takže se pro ně vracím k mříži a přemýšlím jak je dostat skrz. Tu mříž asi neutáhnu…

Dotýkám se mříže a shodou náhod myslím na své přátele, jež nemohou dovnitř. Mříž mi zabrněla pod rukou a já zničehožnic věděl, že musím říct, pojďte dál, přátelé. Mříž se sama otevřela (málem mě odstrčila na zeď) a přátelé mohli vejít. Jdeme společně ke stromu, mříž se zase zavřela.

Strom je tak mohutný, že 20 lidí by ho neobejmulo. Mí přátelé prošli skrz strom a zavolali na mě, že tu je nějaké schodiště. Mě strom nepustil, musel jsem použít otvor ve stromě.

Klesáme v téměř dokonalé černočerné tmě dolů. V jednu chvíli pociťuji závan čehosi, nevím ale čeho. Schodiště náhle skončilo v nějaké jeskyni, zdálky slyšíme hukot vody a já cítím vůni květin. Běžíme ven…

Když mí přátelé vyběhli na světlo, začal jsem jásat jako malý… evelonek. Bard i Voják mají svá těla zpět. Vybíhám za nimi a rozradostněn na ně chci stříkat vodu z potůčku. Letím tedy nad vodou, hrábnu do vody a… Strašlivě zaječím.

Mí přátelé tělo mají, ale já jsem duch! Nemohu nabrat vodu, nemohu se ničeho dotknout, ani sebe!!!

Bojím se, že zůstanu duchem na celý život a z toho strachu jsem se až rozplakal. Pláču až srdce mých přátel usedají. Nenechali mě plakat dlouho – povšimli si totiž, že vedle vodopádu stojí chaloupka a rozhodli se hledat pomoc tam. Velmi pomalu letím za nimi, pro slzy totiž nevidím pořádně na cestu. Díky tomu mí přátelé vešli do chaloupky dříve než já a zavřeli za sebou dveře… Ještě naposled jsem se ohlédl zpět na jeskyni a zjistil, že už tam dávno není. Přestože letím pomalinku, krajina kolem mě se míhá…Co se to děje? Ale to už jsem u chaloupky, takže na to co se mi teď stalo raději nemyslím. Mám totiž vážný problém.

Pobrekávám chvilku venku, protože si nemohu otevřít dveře. Až po minutě mi dojde, že jsem duch a že mohu dveřmi proletět. Šmudlám si ručkama svoje uplakaná očička a pak zkouším proletět. Jde mi to, ale není to příjemné…

Vevnitř mě čekalo překvapení. Vše v domě bylo v lidské velikosti, včetně obyvatelky, ale na obyvatelce mi přišlo že je něco jinak. Magie mi totiž ukazovala něco jiného než to co jsem viděl svým zrakem. Po chaloupce se pohybovala holčička ale s průhlednými evelončími křídly. „Tak takhle nyní vypadáme“ řekla mi na uvítanou a mě po dalších slovech došlo že jsem s přáteli v evelončí říši mrtvých, že holčička je strašlivě stará a že bych tady měl nyní tělo, kdybych byl mrtvý. A mí přátelé nemají tam venku tělo proto, že jim ho někdo kouzlem ukradl…

Sebral jsem všechnu svojí odvahu a požádal holčičku, která byla podle mě ve světě tam nahoře evelončím Smrtěm, o pomoc pro své přátele. To jí zaimponovalo a uvolila se nám pomoci.

Vyšli jsme před její chaloupku, zatočili na sever a šli. Bylo to úmorné a dlouhé, ale nakonec jsme dorazili do nějaké podzemní štoly, jež pozvolna stoupala k povrchu. V jednu chvíli byla na zemi nakreslená zlatá čára, po jejímž překročení jsem zjistil, že mí přátele opět vypadají jako duchové. Rychle jsem se štípnul a vykviknul bolestí a překvapením. Já už duchem nejsem , tralala! Byl jsem tak rád, že mi bylo úplně jedno, že vedle mě jde duchovitá postava evelončího Smrtě v lidské velikosti s potrhanými křidélky…

Jásal jsem ale předčasně. Štola totiž končila skalou, kterou všichni prošli, jen já ne. Zabušil jsem pěstičkou do skály a volal, že já nemůžu projít a že se tady sám bojím. Smrť se pro mě vrátila a řekla mi, že to projdu, když se budu soustředit a podala mi ruku. Přijal jsem ji a Smrť mě vytáhla do vzduchu, takže jsem musel mávat křídly a letět. Pak jsme společně vešli do skály…

Bylo to moc hnusné, jako bych procházel celým tělem skrz řídké bláto. A co víc, v jednu chvíli nás muselo něco někam magicky přenést, protože se mi zatočila hlava.

Když jsem přestal mít pocit protékajícího bahna skrz celé mé tělo, tak jsem zajásal a otevřel očička. Byli jsme ve sklepní místnosti se dvěma katafalky, na nichž leželi těla mých přátel

Pokračování někdy příště, zatím není odehráno nebo PŘEpsáno…