Příhody evelonka Aegnara

Hrací den - 13.března 2004

Až do dneška jsem žil svůj klidný život mladého evelonka hlídajícího území jednoho malého hájku, kde žije naše rodina ve velikém stromu stojícím uprostřed hájku.

Čas od času se u hájku objevili lidé s úmyslem jít pokácet náš strom ale naši "vojáci" a já mezi nimi jsme jim v tom bránili. Ostatně si tohle dovolovali jen přistěhovalci nebo lidé kteří byli něčím oblouzněni…

Dnes pozdě odpoledne mě ale zastihl vzkaz od matky, který mi doručil malý evelonek zvaný Jája. Mám letět ihned domů, dostalo se mi prý zvláštní cti…

Matka měla oči navrch hlavy: Samotná Vědma si tě žádá, synku, taková čest pro naší rodinku! To mi matka ani nemusela říkat, naše Vědma, stařičká evelonka, byla stará snad jako ten strom ve kterém žijeme, ale myslím, že to jsou pomluvy. Přesto její obličej byl plný vrásek, ostruhy již měla vypadané a ani křídla by ji daleko nedonesla…

Doletěl jsem tedy na větev Vědmy, způsobně pozdravil a přeopatrně se posadil, abych svým oblíbeným tvrdým dosednutím nerozhoupal nebezpečně větev. I tak ale Vědma měla namále, byla rozčilena a celá se třásla: Aegnare, měla jsem sen,  věštecký sen o království,  o původním království evelonků, a byls tam i ty, zachraň je! Leť směrem na jih!!! Pak se jí zavřely oči a Vědma usnula a spadla ze své větve na zem. Tam k ní přiskočil jiný evelonek a odnesl Vědmu na její lůžko z listí.

Byl jsem u matky v době, když ji ještě nesl na lůžko, tak jsem měl naspěch. Ta mě ale uložila na lůžko a vyčkala než usnu. Udělala zcela jistě dobře, kam bych na noc spěchal, zvláště pak bez jídla a pití…

Ráno mi matka podala raneček s buchtami a dávala mi ponaučení:  Nezapomeň na mě… pomáhej starým lidem… moudřejším ustupuj … Neznámo proč se mu chtělo odpovídat "Dobrá", nevíte proč?

21.7.953, dle počítání lidí

Dnes jsem potkal velikého lidského barda, on jde za "artefaktem", prý to vyhlásil král. Protože král žije na jihu, uvolil jsem se že půjdu s ním…

Večer si mě vstrčil pod kabát a vešel se mnou do hospody, kde se usadil u volnějšího stolu. Tam už seděl nějaký muž s velikou sekerou a další muž, který prý byl Pucflek. Bard si dělá ostudu, protože občas poodhrne kabát a promluví se mnou, zvlášť když zrovna nespokojeně bzikám o tom, že už nechci být schovaný. Prý to je pro mě lepší… V tuhle chvíli ale pro to nemám pochopení, nechápu proč je to pro mě lepší.

To už ale z patra padá po schodech nějaká žena a nahoře huláká nějaký chlap o tom, že si ji zaplatil a že jej ona nechce. Voják i Bard tomu muži chvíli spílali a žena mezitím odešla za barpult připravovat nějaké pití. Bard při svém výstupu nešikovně hnul kabátem, takže mě odhalil. Okamžitě skáču na lavici a krčím se za stolem tak, že jsou ze mě vidět jen očička…

Udělal jsem to právě včas, neboť do krčmy vešli dva vojáci s erbem. Prohlásili, že jsou královští vojáci a bouchali se přitom do toho erbu na hrudi. Měli koženou zbroj, meče a kuše. Jenže pak vešel i další muž, tentokrát celý v bílém a měl narozdíl od vojáků i kapuci. Toto je sídlo neřesti a kacířství, všichni ven! Bard se pokusil vzepřít ale ten bílej zlej člověk něco zakouzlil a Bard se sesul k zemi.

To už jsem ale zaslechl hostinského jak si mumlá: Razie na malé kouzelné megery, to zase budu mít hloupé zisky. První část jsem pochopil ihned - cože, to je kvůli nám?

Mezitím vojáci založili do svých kuší šipky a vyzvali všechny k odchodu. Těm co jdou okolo nich a mají čepice je strhávají a když zjistí, že dotyčný má špičaté uši, drapnou jej a předají někomu třetímu venku. No a na mě někdo hodil kabát, čehož využívám a sunu se při stěně ke dveřím. Mezitím se Pucflek ptal toho kněze, co to má všechno znamenat. Žádná magická verbež nebude žít v této zemi, to je zdejší zákon!

Voják se nechal ošacovat a prošel ven, prosmýkl jsem se za ním. Měl jsem z toho klerika, nebo co to bylo, divnej pocit. Jakoby vždy věděl kde jsem. Venku voják omylem bacil královského vojáka po hlavě sekerou a já mu to přál. Elfy totiž přivazoval provazy za koně, dával jim roubíky a ponižoval je …

To mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se že něco provedu tem třem vevnitř. Voják pootevřel zvenku okno, rozrazil jsem jej a jal se odříkávat kouzelná slůvka pro kamennou střelu. Nevím proč a nevím jak, kouzlo se mi nepovedlo. Ozval se rámus, jakoby padala kamenná lavina a v hospodě se příšerně zablesklo, až to všechny uvnitř dočasně oslepilo. Voják toho využil, vběhl zpět pro Pucfleka a Barda a přitom jakoby omylem nakopl oslepené vojáky. Au, to muselo bolet… Bard stále spal (?) na zemi a Pucflek byl oslněn, voják jej nasměroval ven. Vyvedl je (respektive barda vynesl) ven právě včas, ten hloupý klerik běhal uvnitř hospody běhal s pochodní a řval, že tohle sídlo neřesti vypálí. Sice jsem ho oslepil, takže snad dá na chvilku pokoj… Voják rozvázal elfy a jak elfové tak vesničané, kteří až doteď nečinně přihlíželi se začali rychle rozcházet do svých domovů… My je napodobili a zapadli na kraj lesa… Ano, klerik toho vypalování nechal a řval na vojáky jak to mohli dopustit. Nasedali na koně a jeli asi pro posily. Bard se už probral a tak můžeme vesele prchat lesem…

Prodíráme se lesem. Docela to jde, vidím přiměřeně, o ostatních to ale říct nemohu. Než si zvykli na přítmí v nočním lese, docela to trvalo… Nemohu jim ani dělat průvodce, protože nevidí ani mě…

22.7.953, dle počítání lidí

Noc se překulila do své druhé poloviny a my stále rychlou chůzí (tedy kromě mě, samozřejmě) putujeme lesem.

Jenže to už zdálky začínám slyšet přibližující se štěkot. Psů nebo vlků? Těžko říct a tak zkoušíme pokračovat, ehm, tedy všichni pokračují a já letím štěkotu naproti…

Ajaj, to buďto vypadá na divoké psy, nebo na psy vycvičené na lov lidí… Zkusmo jsem proletěl přední řadě skorem před čumáky. Devět psů asi z devatenácti se rozeběhlo za mnou, těch nejlítějších… Jal jsem se co nejrychleji letět stranou od míst kam šli ostatní, těch devět šlo opravdu za mnou a já pochopil, že ty psi někdo nasadil na naší stopu, ti ostatní šli najisto…

Zatímco já si hrál s polovinou psů na honěnou, ostatní vylezli na strom a psi je dole obklíčili. Kamarádi pak po nějakém zásahu něčím nebo někým spadli pod strom. Po druhém bouchnutí čehosi na zem (druhý šel prý k zemi Bard) jsem se vznesl do výšky a letěl k nim. Psi, kterým jsem se ztratil z dohledu to příliš nevadilo, trošku si zaštěkali a pak běželi za kamarády.

Viděl jsem tři hubené cizince v černém, kteří si na palouk k mým znehybnělým kamarádům přivedli koně a to koně z elfského rodu. Nechápal jsem to, zvlášť když koně měli na sobě přehozy s tím královským erbem. Že by ty koně ukradli? pomyslel jsem si ponejprv, ale brzy jsem pochopil, že jsou vycvičeny právě pro tyto jezdce…

A jelo se ven z lesa. Při svítání jsme už byli na kraji lesa a já sledoval, jak cizinci navlékají psům obojky a sami se převlékají, mluvili zřejmě elfsky. No bodejť by nemluvili a nebyli hubení, byli to "temné" elfky!!! Tomu už jsem přestával rozumět, elfové chytají elfky a teď mé přátele…

Nakonec se komando elfek rozjelo ke městu a já letěl nizoučko při zemi za nimi… U bran je stráže pustili dál a mě nezbylo než přeletět hradby o kousek vedle.

Asi jsem udělal chybu, když jsem se pokusil o osvobození přátel. Seslal jsem kamennou střelu na jednu z elfek. Sice ji to zabolelo, ale otočila se na mě a něčím měkkým co po mě hodila mě sestřelila ze vzduchu. Pak na mě skočila a zavřela mě do krabičky s průduchama a ta krabička byla chráněna magií. To ještě šlo, ale pak tu krabičku se mnou vstrčila do plátěného pytle, ten hodila koni přes zadek a někam se jelo…

Jelo se na královský hrad, jak jsem pochopil později… Na hradě jsem byl přendán do skleněné krychle a opět kolem mě byla magie a jak silná :-( Nemohl jsem dělat vůbec nic.

Klerik, ke kterému mě donesli a který byl ten samý jako včera večer, mě nazýval mizernou světluškou. Tak takovou silnou nenávist jsem snad ani neviděl. Však až mi donesou mapu, vaše království zničím! Nechtělo se mi  poslouchat bláboly nějakého fanatika, ale ještě jsem to chviličku vydržel. Udělal jsem dobře, zaslechl jsem větu Máš štěstí že chce s tebou mluvit král.  To mě uklidnilo a tak jsem si začal hrát na světlušku s bolavýma nožičkama :)

Mezitím se kamarádi probrali mokří a přikovaní ke zdi. Jak mi pak řekli, neměli nasazena kovová pouta přímo na rukou, pouta byla vystlána kůží. To dávalo naději pro změnu jim. Je posléze ke králi odvedlo komando temných elfích děvčat, mě přinesla do královské síně nějaká lidská dívčina…

Když se podlaha skleněné klícky uklidnila a já mohl pohlédnou na krále, zjistil jsem podivnou věc, král byl půlelf!!

První otázku stihl položit kamarád Bard. Co se děje? Král mu odpověděl větou králů: Vláda a politika! Proč jste útočili na mé gardy, na mé ELITNÍ gardy?!? Kamarádi se po sobě podívali a zatvářili se, že oni nic. Ti dva vojáčci že by byli elitní garda? Nebo se snad počítalo napadení děvčat, které jsem neviděl? Ať tak či tak, nikdo z nás nepromluvil. Král se trošku uklidnil a řekl: Prokázali jste velikou odolnost proti mým gardám a podíval se přitom na elfky, a bojovnost. Možná byste mohli pohnout s mým úkolem Pokračoval král a rozhovořil se o tom, že k němu měla od jihu (! pozor evelonku pozor, přílišná shoda náhod!) přijít mapa k pokladu, ale že posla kdosi přepadl a poslal králi jeho hlavu. Tu nám ukázal…. Fuj, fuj…

Pak král přikázal, aby nás pustili. Jedna z elfek luskla prsty a kamarádům z rukou spadla pouta. I jeho řekl král a elfka si dovolila zaprotestovat, nestihla ale říci nic jiného než ale pane… Ale nakonec krále poslechla něco provedla s mojí skleněnou klecí jejíž přední stěna se odpojila od zbytku krabice a spadla na zem. Bylo to dobré sklo, nerozbilo se … Klerik si zase mumlal cosi o mizerných světluškách a tak jsem se rozhodl, že mu obkroužím jeho hlavu, aby si konečně všiml, že já _ROZHODNĚ_ nejsem světluška. Jak jsem si řekl tak jsem udělal, ale myslím, že si mě klerik moc neprohlížel, neboť si se zavrčením nasadil kapuci a něco si žbrblal. Neuvědomil si ale, že mám dobrý sluch a tak jsem zaslechl cosi o světluškách a o tom, že nic nejde podle něj…

Bard mezitím řekl elfkám cosi o tom, že ten klerik hned poté co vyžene ostatní elfy, že pak jsou na řadě oni. Jedna z elfek se zatvářila nejistě, ale Bard pokračovat nemohl, neboť král zatleskal a sdělil nám, že nás teď čeká koupel a pak naše věci.

Né, koupel né, zakřičel jsem si v místnosti s vanami, neb jsem se bál o svá křidýlka… Mě ale nikdo koupat nechtěl…

Pak přišel stařec v bílém plášti se znakem na hrudi, který vypadal jako zakroucený had na hůlce, ten nás kouzly doléčil. Na naše podivení nad tím, že on za magii není trestán nám sdělil, že oni, medici, jsou nedotknutelní neboť kdysi vyhráli velikou válku (jakožto obránci) a protože chtěli mír a protože pomáhají všem, nikdo proti nim nic nemá…

Pak byl čas relaxovat. Překvapil mě Bard, který můj obrázek vyvedl na pergamen…

kresba: Teri Logan alias Bard

23.7.953, dle počítání lidí

Ráno po malinké snídani (gr, na mě zbyli drobky) nás nasměrovali na hory a tak jsme jeli… Věnovali nám i jednoho koně se zásobami …

26.7.953

Jsme v podhůří a vychutnáváme si horské počasí. Ten černý mrak, co byl nad horami velmi rychle přešel nad nás a zahrnul nás deštěm, sněhem, větrem ale i blesky. Schovali jsme se v lese a sledovali jak dopadl osamocený strom na mýtině… Rozčísnut bleskem vedví…

Za půlhodiny bylo po všem a my mohli sledovat druhou tvář počasí - modré nebe a slunce…

O další dvě hodiny později si ve skalách nacházíme závětrnou skálu kde jsme se utábořili. Sleduji pokusy o rozdělání ohně… Ach ti lidé, vynaleznou si na zapalování ohně kdejaká hejblátka (křesadlo) a stejnak jim to nejde… Až první noční hlídce s podařilo zapálit oheň.

27.7.953, pátek

Ráno si do svého deníčku mohu zapsat dva poznatky. Jednak mě nikdo nevzbudil, jednak kolem jedné z hlídek prošlo velké množství vlků. Tak kdosi usoudil podle stop…

Popošli jsme k rozcestníku s nějakými písmenky, jedna ze šipek ukazuje do průsmyku, kterým máme jít. Začínají mi docházet buchty od maminky a tak se začínám rozhlížet po kouzelném evelončím dědečkovi, se kterým se rozdělím o tu poslední buchtu…

Během těch dvou mílí, co jsme šli na začátek průsmyku jsem žádného neviděl, třeba ho potkám později.

Průsmyk se všelijak zužoval a rozšiřoval až se nakonec rozšířil do tvaru cibule. Vlevo na malém kopečku stála opuštěná strážní věž, jak kamarádi pojmenovali onu stavbu. K věži jsme se nakonec nedostali, neboť Pucflek si všiml, že na cestě leží nějaký šperk a pokusil se ho sebrat, ale někdo střelil šipku těsně vedle jeho ruky.

Nastala bojová vřava. Nejprve jsem chtěl letět k těm střelcům, ale to bylo o ústa, neustále kolem mě nějaká ta šipka svištěla. Pak se ale objevili i dva bojovníci s meči následovaným třetím a ti se vrhali na Vojáka. Toho prvního stihl zvládnout sám, s tím druhým jsem mu pomohl, dostal ode mě kamenem. Ani se chudáček nestihl podivit, jak jsem tak veliký kámen mohl hodit.

Když už byl proti Vojákovi zase jen jeden lapka, rozhodl jsem se, že dokončím svoji akci se střelci, ale běda, dostal jsem zásah šipkou a neuhodnete kam. Do levé dlaně. Au, to bolelo… Šel jsem se vyplakat k Bardovi, naštěstí už boj ustal, střelcům došlo střelivo. Bard byl tak hodný, že moji velikou ránu ovázal…

Hrací den 27.3.2004

Je to mrzuté, prakticky jsem přišel o celou svou levou dlaň. A mělo být hůř. Pucflek se probral ze svého zamyšlení až když bylo po boji. Všiml si všech zraněných, zbledl, začal cosi blekotat a pak zdrhl… Bard, který mě ošetřoval, šel směrem k jeskyni, která byla pod věží. Stalo se něco neuvěřitelného: pod nohama mu velmi rychle vyrostl kořen, on oň zakopl, hlavou narazil na kámen a omdlel….

Trošičku jsem mu pomohl a až pak si uvědomil, že jsem nikde neviděl Vojáka. No bodejť by ne, když si tiše krvácí stranou od nás všech a je rovněž v mdlobách. Letím k němu a snažím se o nemožné - zastavit krvácení na takhle velikém člověku a co nejvíc ho vyléčit…

Krvácení se mi zastavit povedlo, postavit Vojáka na nohy už ne… Musel jsem si chvilku odpočinout a měl tak dost času přemýšlet, co dělat dál. Nenapadalo mě vůbec nic - tedy až na to, že sám tu nic nezmůžu. Zkusmo jsem letěl podél cesty a to v tu stranu, kam jsme měli namířeno. Nikde jsem neviděl ani živáčka. Mrzuté, velmi mrzuté. Nezbude mi nic jiného, než jít hledat pomoc zpět do civilizace. Vrátil jsem se zpět k přátelům a nalezl je v tom stavu, v jakém jsem je zanechal. Pokusil jsem se je zabezpečit před večerním chladem tím, že jsem přes ně přetahal jejich deky… Zapamatoval jsem si místo, kde teď jsem a letím pro pomoc.

Co jsem tak letěl na sever podél cesty, zaslechl jsem z jednoho směru zvuky, někdo poblíž kácí stromy. Zaměřil jsem směr sluchem a vletěl do lesa. Nu nic moc, hvězdičky ani měsíc hustým lesem neprosvítí, takže jsem letěl pomalu.

O chvilku později vím, že mám správný směr, neboť mezi stromy problikává oheň. Zkusil jsem na něj promluvit, ale on dělá, že mě nevidí. Ne, vidí mě a nechce mě vidět, promlouvá místní řečí s nějakým podivným přízvukem. Ale naštval mě chlapec. Na to že je vysoký dle lidských měřítek až přespříliš (přes dva metry) tak nepozná evelonka od bílé myši…

Sedl jsem si na větev jednoho stromu, raději tak vysoko aby na mě nedosáhl. Dnes už žádné posily nebo pomoc hledat nebudu…

Netrvalo dlouho a já si povšiml, jak se vzadu za Olafem zavlnilo křovíčko. Napoprvé jsem měl dojem, že tam proběhlo nějaké zviřátko, ale když se zavlnilo podruhé a současně došlo k několika věcem naráz, bylo mi jasné, že tam bude druid. Z nebe totiž začala prudce téci voda a tekla jen na ohniště. Tenhle druidík je ale zákeřnější než ti druidi, se kterými jsem se doposud setkal. Udělal totiž navíc to, že všechny zvuky v našem blízkém okolí jsou příšerně hlasité. Musel jsem si zacpat uši, jinak bych asi ohluchl…

Když jsem si okryl uši, zrovna druid (kterému máme říkat Druid nebo Kněz) prováděl řečnická cvičení na téma "kterak oheň v lese nerozdělávati, neb nebezpečí požárů pak hrozí". Olaf se bránil, že on si dává pozor a vždy sekyrkou odkope několik drnů a ve vzniklé díře dělá oheň.

Pak se Druid podíval po mě a ptal se mě, jak jsem se s Olafem seznámil. Řekl jsem mu stručně, že jsem přišel pro pomoc, neb lapkové jakýsi nás přepadli. Pak jsem se rozplakal a ukázal Druidovi svoje bebíčko. Znalecky se na něj podíval a zamumlal nějaké zaklínadlo. Začla mě brnět levá dlaň a prsty, přestože jsem je neměl. "Za měsíc" řekl Druid a já pochopil, že se má ruka doléčí. Pěkně jsem poděkoval a vrátil se na svojí větývku. A sledoval druida, kterak se činí. A že se bylo na co dívat!

Dostal totiž chuť na pečené žaludy. Každý smrtelník by vstal a jal se hledat nějaký strom, na kterém žaludy rostou, byť by to byl teď v noci trochu problém. Druid ne. Šťoural si chvilku klacíčkem do země a pak pronesl zaklínadlo. Ze země vyrazil klíček, ten se změnil na malý zakrslý stromek (stěží bych se pod ním schoval já). Hned poté stromek nasadil na plody, a že jich bylo! Druid plody otrhal, vhodil do ohně a za chvilku vytáhl.

Ach, já vám neřekl, že druid oheň opět zapálil, tedy až poté co ohniště ohradil kameny. Zapalování dříví to je obřad sám pro sebe. Olaf se snažil rozkřesat oheň za pomocí křesadla a dříví, které druid před chvílí tou vodou nepolil. Přesto mu to nešlo. Druid sáhl do kapsy svého pláště a odtamtud vhodil do ohně velikou jiskru, která dříví bez problémů zapálila….

Když byl Druid najezený, měl chuť něco vypít. Obdobným způsobem jako pečené žaludy si připravil ochucený nápoj, prý z Dalekého východu a má se jmenovat čaj.

Požádal jsem jej, zdali by mi nemohl udělat borůvkový keř. Druid souhlasil a stvořil mi borůvkový keřík se třemi velikými bobulemi. Poděkoval jsem mu a nabídl svoji úplně poslední buchtu. Co kdyby to byl maskovaný kouzelný dědeček, že? Asi nebyl, druid mi mojí buchtičku vrátil zpět…

To už se ale dodělal druidův čaj. Druid se napil čaje, nacpal fajfku, kterou vytáhl ze své batožiny, zapálil si jí a začal si k tomu bubnovat na bubínek. Má větývka byla po větru od Druidovo dýmky, takže jsem dostal plný zásah kouřem. Rozkašlal jsem se a jal po zemi utíkat pryč z dosahu kouře. Po pár krocích na mě ale přišly mdloby a já se zhroutil k zemi.