Je právě 20.března 3545 a já Tomáš Broskvička, třicetiletý čerstvý absolvent americké obdoby ČVÚT oborů informatiky a navigace (obecného směru) jsem byl připraven na svoji první misi. Společnost XXX byla pověřena průzkumem planety "LP 150". Já jsem byl společností pověřen dělat geologům podržkufra, řidiče, navigátora a technika přes elektronické hračičky… Kdysi se tomu říkalo "holka pro všechno"…

Ale zpět k realitě dneška. Společnost požaduje, aby si každý zaměstnanec pracující mimo planetu zemi vedl deník, z nějž by se v případě katastrofy dalo usoudit, co se stalo a kdo za to může. Píše se postaru, na nehořlavý papír…

Včera mi společnost dodala všechny věci, které ke své činnosti budu potřebovat. Jako první jsem tedy vybalil z tašky prázdný tlustý sešit

Daily Book

Thomas Peach

stálo na deskách…

No nazdar, pomyslel jsem si, to nám to pěkně začíná. Ani nemusím připomínat, jak zní českým uším moje poangličtěné jméno…

Ale zpět k výbavě. Do svých tašek jsem přebalil tohle:

• neprůstřelná vesta
• helma Gentex
• Kolt
• dalekonosná puška
• čištění na zbraně
• švýcarský nůž (škrti, nebyla tam zabudovaná obrazovka…)
• těžká svítilna, dalekohled
• notebook a další příslušenství k němu, včetně příruční sady nářadí
• comlink

K tomu jsem si přibalil sáčko, kalhoty a horu dalšího prádla…

Možná se divíte, co všechno budu muset zvládat (já tedy ostatně taky), ale Společnost takhle vybavuje skorem všechny pracovníky. Nikdy totiž nevíte, co nebo kdo vás napadne…

Pak už mi nezbylo nic jiného, než si zavolat taxíka a vyrazit na startovací rampu místního letiště. Byl už ostatně čas, ráno pomalu končilo. Mé na dlouho poslední pozemské ráno… Jako by to příroda tušila, vytáhla na mě prožitky nejtěžšího kalibru. Ptáci řvali a kytky smrděly, no prostě paráda…

Ale to už taxík zastavoval na letišti a bylo na mě dotáhnout svoje tři tašky a příruční brašničku s notebookem do letištní haly. Tam už ale stál jeden ze zaměstnanců (?) Společnosti, drapl moje těžké tašky s lehkostí s jakou já si nosím brašničku s notebookem a jal se kráčet ke startovací rampě číslo třináct …

Tam, jak se dalo čekat, stál stříbrný americký raketoplán i s posádkou. Zaostřil jsem svůj zrak na nápis na raketoplánu. Ať jsem četl jak jsem četl, neustále mi vycházelo "Vojíždr".

Dovolte, abych Vám teď představil posádku. Kromě dvou(?) androidů ji tvořili lidé a to:

• kapitán Bruce Willis
• navigátor Yebl Bay (čti "Jeblbej")
• inženýr Corben Dallas
• letuška Pamela (příjmení na štítku neměla)
• doktorka Sindy Crafordová

Když jsme byli v představování, představili jsme se vzájemně i my, cestující. Nebylo nás totiž na tak velký raketoplán mnoho. Jen jakýsi agent Smith (celý v černém), já a italský (?) geolog Eros Ramazzotti.

S tím geologem jsem se dal do řeči. Shodli jsme se, že rozčepýřený Corben nám moc sympatický není (ale jak byste vypadali vy po neustálém nošení skafandru ve strojovně), ale zato Pamelka…

Ale to už nás obrovská tíže vtlačila do měkkých křesel (konečně vím, proč mají na sobě tak tlustou vrstvu polstrování…

O dvě hodinky později jsme již byli za Marsem. Byl už čas oběda a tak jsem žádostivě sledoval Pamelu, kterak na jídelní duplikátor dvěma prsty vyťukává "výherní" kombinaci. Pak to cinklo a oběd byl na světě…

To už jsme ale vlétli do pásma asteroidů. Na jednom z nich se blyštěla nová cedule. Hlásala: Planeta LP-150 - za Jupiterem doleva

Prakticky celé odpoledne jsem seděl připoutaný v sesli a klapal písmenka do notebooku kterému jsem začal přezdívat počítadlo a tam mě nepřekvapilo, když jsem náhle "přistál" hrudí ve kšírech. Jupiter, který se k nám ještě před chvilkou rapidně přibližoval, zůstal stát v pozici "deset hodin" jak říkají vesmírní navigátoři… Co je? pomyslel jsem si a vykoukl z raketoplánu. No pochopitelně, nebylo to nic nečekaného - klasické vesmírné semafory… Zprava nám zkřížila cestu velká nákladní loď a pár vesmírných "nicek", jak se říká mezi letci drobným vozítkům, které slouží povětšinou na přepravu mezi planetou a nejbližšími měsíci. Pak naskočila i nám zelená a já s napětím očekával nevyhnutelné. A opravdu, Bruce zahnul podél Jupitera doleva…

Na Jupiteru "zrovna" zuřila bouře a jak se dalo čekat, byla bouře "zneužita". V bouři se objevil růžovoučký nápis: Ahoj lidi, jak se máte J

To už jsem se odpoutal, neboť odbočkou u semaforů jsme vylétli z frekventované části vesmíru, a šel si pokecat s Erosem. Zrovna totiž na velké obrazovce doběhla další sada videoklipů "bubnového ro(c)ku". Tuhle hudbu tedy zrovna nemusím a tak jsem celou tu dobu měl v uších sluchátka od Walkmana….

Moc jsem toho s Erosem neprobral, neboť raketoplán sebou trhl a já hodil "záda". Walkman se zalétal o něco víc než já, přistál až přede dveřmi pilotní kabiny. Ty už vyplňoval kapitán Bruce, který nám sděloval, že jsme jen narazili do asteroidu a že je vše v pohodě. Pak se nadechl a ječivým hlasem zařval "Corbenééé"! Dotyčný tu byl hned, lehce očazen. Nevím co ve strojovně dělal, ale tady v kajutě zakopl o vlastní nohu a narazil do dveří . Šmankote, pomyslel jsem si zvedaje se přitom ze země. Úslužný (?) Eros šel pomoci Pamele,  která podobně jako já nebyla připoutána a tak skončila v pro ženu nedůstojné poloze (ehm, tedy být to v posteli nazval bych to jinak). Snad i právě proto byla Erosova snaha odměněna fackou jak Brno… Ale to už přiběhla ze služební místnůstky i doktorka Crofordová a Erose ošetřila. Nastříkla mu na zasaženou půlku tváře chladivé zpevňovadlo.

Letěli jsme teď trochu pomaleji, a tak až těsně před večeří míjíme další asteroidní cedulku:  LP-150, u Pluta rovně. K večeři máme krocana a brambory, do čehož nám Pamela sděluje, že přes noc budeme spát v hotýlku "Stříbrná hvězda" a že Společnost tam pro nás pronajala a zaplatila pokoje.

A skutečně, za chvilku začal Bruce brzdit a za chvilku bezvadně zaparkoval raketoplán na parkoviště (no tedy abych řekl pravdu, na poloprázdném parkovišti bez nehody zaparkuje i začátečník). Evidentně bude Stříbrná hvězda drahý hotel…

… na obranu peněžní náročnosti hotelu musím ale říci to, že zdejší hotel byl vybudován na větším asteroidu a že zde tedy musel běžet agregát na přitažlivost, agregát na vytváření dýchatelné atmosféry a dost možná i agregát na počasí. To ale v té tmě co zde panovala nešlo poznat… Limuzíny nás dovezli před zámeček. I v té tmě jsem obdivoval nádherně upravený park, který hlídal… Jednorožec? No to snad ne?!? Až jsem dostal chuť si na něm zajezdit…

Po vystoupení z limuzíny mě chuť trošičku přešla, mé cvičené ucho zachytilo neznatelné skřípání plechu o plech. O-ou, jednorožec byl android a ještě blbě udržovaný. Dokonce měl ve srsti lysinku. Potěšilo mě, že si toho nikdo jiný nevšiml…

V recepci došlo k dalšímu výstupu Erose a Pamely. Opět vyhrála Pamela-trefila Erosovu druhou tvář. Doktorka Crofordová zřejmě kdysi pracovala jako samaritánka, protože se okamžitě hnala k Erosovi. Zakopla a pak "poděkovala" Erosovi: Teda vy nám přinášíte štěstí. Myslím, že to řekla ve vzteku, protože Eros se od ní ošetřit tentokrát nenechal…

Smith, Eros a já jsme měli zabukované pokoje číslo 7,8 a 9. Vybral jsem si osmičku… Naše počáteční nadšení zchladila recepční, která nám sdělila, že pokoje jsou číslovány odshora a že tady dole je pokoj číslo 89. Na to dodala, že antigravy používat nesmíme a že výtahy nefungují.

Do sedmého patra jsme se po sto pěti schodech vydrápali taktak. Zde si Eros uvědomil, že má dole v hale uložený kufřík s nahrávkami oblíbené hudby. Naštěstí pro mě neměl sílu si pro ně jít…

Naše pokoje měli postel s nebesy, vlastní koupelnu a další luxusní vybavení. To se o pokojích posádky, která měla pokoje o dvě patra níže, říci nedalo. Nebyl jsem tam sice, ale dalo se to usoudit i jen podle toho, že na našem patře byly jen ty troje dveře, kdežto u nich jich bylo o něco víc… Když už mluvím o dveřích, naše dveře měly zlatou kličku a klasický kartový zámek. Otevřel jsem si a zaregistroval přitom, že Erosovi se otevřít dveře nepodařilo. Do ticha se ozval tichý omluvný hlas umělé inteligence zámku: Příště prosím strkejte kartu do zámku správným směrem.

Jak jsem již říkal, pokoje byly vybaveny postelí s nebesy. Vše bylo vybaveno v barvách Nebelvíru… Moc jsem se nad tím nerozmýšlel a dal jsem si koupel a pak jsem chtěl jít chrupat…

Nebylo mi to ale dopřáno klidu. Z pokoje č.7 (Smithova) se nejprve ozval klapot dámských střevíčku a pak chichotání, klasickou to předehru  ****. A skutečně, dělo se to a to celé tři hodiny. Pak jsem zaslechl hlas Erose: Tady chtěj slušný lidi spát! Ozvěna mu odpověděla: Tady chtěj slušný lidi…, ale nepokračovala slovem spát, nýbrž slovem souložit.

Naštěstí pro nás tu dvojici Eros vyrušil z nejlepšího a tak se ti dva (zřejmě Smith a Pamela) rozloučili a my mohli spát.

21.března 3545, druhý den od startu ze země

Ráno jsem se vzbudil právě včas, abych se stihl jednou slastně protáhnout v posteli. Hned poté se ozvalo zabušení na dveře a že prý je za třicet minut odlet…

… V přechodové komoře raketoplánu mi Eros sdělil, že ten jednorožec skřípal a měl lysinku. I Pamela si toho všimla…

… V poledne nám Pamela připravila Amarouny (růžové), klasické vesmírné jídlo, prý jednoduché na přípravu. V hlavě mi přitom naskočil slogan, který jsem znal z demonstrací: Potravinářské firmy se snaží prosadit teorii, že amarouny nejsou živé organismy!

Mohl jsem se o tom přesvědčit téměř na vlastní oči. Erosovo amarouny se nenechaly sníst a seskočily mu z talíře. Když vám utíká z talíře oběd, jde důstojnost stranou. Eros vstal a jal se honit amarouny po kajutě. Dohonil je, dal si je znovu na talíř a… snědl je…

Odpoledne, v čase 16:16:28 se to všechno začalo zvrtávat… Do nosu mi vnikla neodbytná vůně, jako když se pálí vlasy a nehty. Tahle nechutnost se valila ze strojovny. Nestačil jsem se ani odpoutat z křesla, když přiběhla doktorka Crofordová a sdělila nám první zlou novinu dnešního dne. Corben je mrtev, zbyl z něj jen oharek. Pamela to zaslechla a začala ječet. Ani doktorka na tom nebyla dobře a tak utěšujeme dámy, zatímco Smith šel do pilotní kabiny …

Po třiceti minutách jsme zaregistrovali náraz a po chvíli další. Tentokrát šel do pilotní kabiny Eros. O chvilku později se vrátil s dlaněmi od krve. Prý je vše v pořádku. Ehm, ale co ten další náraz? Šel jsem tedy do pilotní kabiny já… Málem jsem se poblinkal. Bylo mi nad slunce jasné, proč Bruce letěl posledních pár minut bezhlavě. No ano, hádáte správně, raketoplán pilotoval Bruce, ale někdo mu odřízl hlavu od těla.

Místním komunikátorem volám doktorku, což vyvolalo rozruch… Doktorka konstatovala smrt a jala se starat o Pamelu, která sebou švihla o zem…

S Erosem jsme tělo Bruceho sňali z pilotního křesla, odnesli do kajuty a přikryli dekou. Protože nebyl k dosažení žádný člen posádky kromě děvčat (podezřelé!) nezbylo nám než se vrátit do kabiny.

To už jsme ale vlétli do roje asteroidů, zdálo se mi nejrozumnější zpomalit náš prudký let a asteroidy obletět. Brzdu na galaktický pohon jsem ale nenašel, takže v plné rychlosti dělám kličky…

Když jsme byli z roje venku, nastal čas na hledání ovládání rádiového pojítka (prováděl Eros) a na hledání manuálu pro nouzové situace (já).

Nalezl jsem knihu "Jak létat, když vám zabijou pilota", kterou nenapsal nikdo jiný než Bruce. Kapitola první: Jak si zavolat pomoc hlásala hned první strana. Začal jsem to předčítat a Eros mi dělal dálkový ovladač… Hm, bylo nám to prd platné, na displeji s ceduličkou monitor poruch se rozsvítil nápis, porucha galaktického spojení, pro detaily stiskněte….

Nezbylo, než se začíst opět do knihy. Kapitola druhá: Když se nedovoláte byla asi ta nejvhodnější. Ale už podnadpis… tak jste v prdeli mě odradil od hlasitého čtení. Pročetl jsem ji a přitom pokukoval po přístrojích, o kterých mě právě příručka informovala. Kombinace červených "havarijných" kontrolek mě přivedla ke zjištění, že je na čase použít únikový modul, který bývá naprogramován tak, že vyhledá nejbližší obyvatelnou planetu. Začetl jsem se tedy do začátku Kapitola třetí: Únikový modul a ani jsem nemusel tuto kapitolu číst celou, neboť mě kniha navedla ke kontrolkám únikového modulu a ty hovořily jasně: Únikový modul uniknul!!

Nezbylo než přečíst kapitolu čtvrtou: Zapněte autopilota . Autopilota jsem tedy zapnul. Protože se mi už trochu klepala ruka, stiskl jsem to tlačítko dvakrát. Stačilo jen jednou ozvala se umělá inteligence a pokračovala ječivým hlasem: Kde je Bruce? JÁ CHCI BRUCEHO!!!!

Naštěstí pro mě a mé ušní bubínky hned kapitola pátá pojednávala o tom, co dělat když autopilot chce… Bruceho, pomyslel jsem si a s pomocí manuálu zvládl záchvat autopilota.

Kapitola šestá: autonavigátor pro mě byla uklidňujícím balzámem na duši, už i jen proto, že jsem z navigátorství, byť pozemního, dělal zkoušky a vesmírné navigování (měl bych říkat astronavigace) je prakticky o tomtéž, jen se používají jiná měřítka. A mapy pochopitelně. Zapnul jsem tedy autonavigátora a promítl si aktuální stav hvězd kolem raketoplánu. Rozpoznal jsem jediné souhvězdí. Ale to stačilo. Naklapal jsem do autonavigátora tohle souhvězdí, nechal to autonavigátora schroupat a pak mu zadal jako náš cíl LP-150. Automat si k tomu hned přidal hlášku "Nouzový stav" a mírně poopravil náš kurz… Též mi oznámil, že nejbližší kolizní stav nastane k ránu. Pak nahodil na obrazovečku hlášku, že propočítává čas ke kolizi…

Nechal jsem autonavigátora být a načetl kapitolu sedmou: Volejte o pomoc na lokálních frekvencích a jiné drobnosti… Popisovaly se tam různé drobnosti, které při notné dávce náhody či štěstí mohou pomoci v nouzovém stavu. Třeba hned ty lokální frekvence. Když se používaly směrem z Marsu na Zem, tak to trvalo dobrých 15 minut (jestli si to pamatuji dobře) než signál doletěl…

Odložil jsem brožuru s jejími dalšími kapitolami na stranu a dal si záložku ke kapitole třináct: Přistání To se mi může případně hodit.

No a teď konečně přišel čas zajímat se o to, co se vlastně dělo v kabině. Nalezl jsem černou skřínku a spustil záznam. Na záznamu černé skříňky, tradičně obrazově nekvalitním, seděl Bruce a pilotoval jednou rukou. Pak se k němu přiblížila mužská ruka s nožem. Ops, jako když chybí kus záznamu!! Sákra a zrovna ten důležitý kus s vrahem. Zastavil jsem si obraz na posledním okénku, kde byla vidět ruka s nožem. Nemohl jsem si nevšimnout, že vrah svého času nosil prstýnek, že se s ním opaloval a že ho teď neměl…

Nechal jsem Pamelu "nasekat" večeři (zase amarouny)  a já si vzal funkci číšníka. Uhodnete jistě proč…

Tentokrát jsem si na honěnou s amarouny hrál já… Na Pamelu její amarouny rošťácky zamrkaly…

Po večeři jsem ještě zkontroloval autonavigaci a pak jsme se všichni uložili ke spánku…

22.března 3545, třetí den od startu ze země

Vzbudil nás jekot systému: Vstupujeme do atmosféry, poplášek, vstupujeme do atmosféry

Okamžitě jsem naklusal k pilotní kabině. Dveře ale nemohu otevřít, neboť se v nich oběsil agent Smith. Odřízl jsem ho a vstoupil do kabiny, kde se naplnily moje nejhorší obavy. Autopilot byl vypnutý a poruchové kontrolky svítily všechny, tedy kromě těch, kde se zřejmě už dávno žárovička přepálila… Zapnul jsem autopilota a podíval se na monitor poruch. Tam svítil nápis: Množství poruch způsobilo přetečení zásobníku programu PORUCHY.EXE, program byl ukončen. Please, press Reset to Continue

Rozhodně nebyl čas hledat tlačítko Reset (respektive kombinaci kláves na Reset) protože se ozval autopilot: No pánové, asi tu chcípnete a s tím se vypnul. Štěstí, že nás alespoň trochu zbrzdil…

Sakra, sakra, sakra… noříme se do atmosféry, teplota venku vzrůstá ..