Conrik Medvěd

útržky vzpomínek z ostrova Plexis

počátkem něco málo o skupině s kterou sdílím své radosti a strasti ostrova Plexiského.

Sir Haep Modřinka z Bílého Kamene z Velvétu

muž, z rodu vznešených elfů, velvyslanec, pán a správce sídla velvyslanectví opevněného, kouzelník a zřejmě mistr čaroděj a navíc strážce zemřelých duší nebohých, které se toulají temnotou a hledají svůj cíl, v jeho očích zrcadlí se výsostný znak noční stráže… stříbrný srpek měsíce s hvězdou v černo černém oku. Jeho věrným pomocníkem je malý, v sombreru a ponču oděný lucifer.

Sarrah

žena, z rodu vznešených elfů, stejně tak překrásná jako tajuplná. Ve své černé robě je stejně elegantní jako její černá kočka. Stejně jako Sir Haep Modřinka, se může pochlubit nekonečně hlubokým černým zrakem prosvíceným měsícem a hvězdou. Je druhou ze tří noční stráže. Zcela jistě kouzelnice. Později z úst Asamské vražedkyně přišli informace, že Sarrah je mágem s mistrovským stupněm.

Askaryon Liturgius Valemont

lékař, alchymista a básník. Jak sám o sobě tvrdí tento přízračný elf. Jeho vlasy jsou tak světlé, že snad i padlý sníh by se nemohl rovnat. Je náplavou tohoto ostrova stejně jako já. Rozhodně není ani monackým lesním ani vznešeným elfem. Jeho původ je tajemství stejně jako on sám. V každém případě, je to "Bratr ve zbrani". Již několikrát jsme si navzájem kryli záda a doufám, že ve dnech nadcházejících tomu nebude jinak. Někdy se naše myšlenky ubírají toliko stejným směrem, že si někdy říkám, jako by jsme se znali již několik let.

Larim

syn Durinův, syn ostrova Plexiského. Vydal se cestou nejbližší jeho rodu. Již jako malý se držel sekery a zůstalo mu to do dnes. Je stále malý, má krátké nohy, ale jeho bojeschopnost předčí snad už jen touha po zlatě a drahém kamení.

Jákob

Syn kováře z Cedrova. Mladý a nezkušený. Jeho touhy a sny jej táhnou do přírody a jeho otec mu v tom nebrání. Za vlastní přičinění mám výcvik mladého Jákoba v několika základních stupních.

Z černého lesa ke Garnaku:

                Z černého lesa jsme se vydali na jih. Cestou jsme se chtěli nechat dovést ke Garnaku. Město odkud jsme se chtěli pohnout dál. Když jsme se blížili k cestě, již z dáli jsme viděli větší kámen, spíše balvan a na něm sedící postavu. Muž, člověk, ke třiceti zimám, zelená kamizola, lovecký tesák za pasem, žádné zavazadlo. Konec konců do Garnaku už to bylo kousek. Než dořekl pozdrav, pozdravil ho oblázkovo sochor. Ze zadu, do hlavy. Ze země se zvedal až po chvilce a z těžkostí. Ten Oblázek je neskutečně rychlej, netuším kdy se za něj vůbec dostal. Pak nám panáček řekl, že ale takový jako mi se mu hodí. Že z chudých umí dělat bohaté. Larim se zaradoval. Sarkasticky jsem si přihodil "a z bohatých mrtvé". On se jen usmál.

                Chtěl nás svázat slibem mlčenlivosti, Larim přísahal. Já se k tomu nijak nevyjádřil. Když se ptal tedy co by jsme chtěli oplátkou, prý můžeme žádat cokoliv. Larima pohltila touha po zlatě a začal jmenovat. Jen jsme se usmál a nic si radši nepřál. Pak nám řekl, co potřebuje.

                Hledá knihu. Knihu Psanou krví trpícího, na lidskou kůži. Psanou lidskou kostí a stejně tak v lidských kostech vázanou. Knihu, která údajně obsahuje tajemství, jak získat nesmrtelnost. Když jsem se jej zeptal, proč chce být nesmrtelný, řekl, že kdyby si mohl vybrat tak by nesmrtelný nechtěl být. Že je to otrava. Když jsme řekl, že si možná bude muset počkat, odvětil, že čekání je jeho silná stránka. Knihu jen chce aby jí mohl ukrýt, před těmi, kteří by jí mohl zneužít. Také řekl, ať se jí nepokoušíme číst. Ten kdo nemá dost sil, se při pokusu u čtení takové knihy zblázní. Když jsem se jej dotázal na jméno odvětil v hádance:

"Ač tvar mi dán, sám nejsem nic,

věcí je ve mně na tisíc,

já nikdy nikde nepobyl,

a vidět všude přec jsem byl.

Pravda i lež jsem zároveň,

stejný i jiný každý den.

Neživý, života otisk sám,

nos, oko, jazyk, všechno mám.

Tvarů a rysů všech mám dost,

chybí mi maso, krev a kost.

Tu obléknu se jako král,

tu hadry žebráka bych bral.

Co obr chvíli, hned pán skřet,

jsem kdekdo, nemám však svůj vzhled.

Necítím žal, či radost zas,

rty hýbou se, však chybí hlas.

Nezemřu, nebyl narozen.

Tak prosím řekni… co já jsem?"

Když jsem tiše odvětil, že ďábel. Jen se usmál a představil se jako Baal. Prý, když dojedeme do města již víc se dozvíme. Město ve sladké nevědomosti nám poskytne veškeré nutné, protože my už teď víme dost. Pak se s námi rozloučil se slovy, že na nás bude čekat, zde u Baalova kamene.

Garnak a blízké okolí:

                Již u severní brány garnacké nás z dáli uvítal beznadějný křik sester lazaretu. Marně se snažili dohnat muže oděného jen v bílé košili. Rychlý výpad stranou a muž ležel v prachu cesty. Udýchané sestry nám poděkovali za pomoc s pacientem. Údajně se jedná o mistra šermíře, který se asi před 3 dny vrátil do města, vlasy úplně bílé, samá kost a kůže, blouznil o hlasech. Prý naposledy doprovázel místního sokolníka.

xxx

                Následující den Modřinka a Larim našli tělo. Tělo sokolníka. Přivázané na strom do tvaru velkého X, hlavou dolů a zřejmě za živa, stažen z kůže. Identifikace provedli podle osobních věcí, mezi kterými byli i cennosti, takže o loupežnou vraždu nešlo. Tělo pohřbili, osobní věci posbírali a odnesli do města, aby celou věc nahlásili úřadu. Zde se dozvěděli, že na druhé straně od města našli prý mrtvou husopasku. I ta visela hlavou dolů na stromě, podříznutá a vykrvená. Krev však někdo posbíral a odnesl.

                Ten den ve městě jsem se snažil užít do poslední hodiny. Zastavil jsem se v lazaretu. Pokus o vyléčení mistra šermíře byl bez úspěchu. Sešlo se nás v Lazaretu několik a všichni jsme se shodli, že to není duševní nemoc ani fyzická. Je to naprostá ztráta lidské inteligence! Dál jsem tedy nasměroval své kroky na místní vyhlášenou univerzitu vysokého umění Garnackého. Měl jsem podezření na útok myšlenkou. Mistr mágu bohužel odcestoval na nějakou konferenci či poradu. Ale se vší péčí a úctou se o mne postaral Dalimil, vedoucí koleje umění mystického do pátého stupně. Jeho vděčnost a ochota byla zrcadlem mého počínání v zahradách školy, kde jsem s úsměvem na tváři krmil a rozmazloval všechny ty kočky a havrany. Dokonce i několik satanášů sebralo odvahu a přišli si pro kousek masa a škvarkové placky. Kočky vypadali, že mne bezmezně milují, ale těžko se věří kočce, ještě hůř ženský a démon? Tomu se snad nedá věřit vůbec. A jejich oči…. prozrazovali je všechny, temnota jejich světů a plání se v nich zrcadlila.

                Dalimil mi u jídla věnoval dost času, a bylo vidět že svému oboru rozumí. Pomalu a jistě se chystá i na svou mistrovskou zkoušku. Věděl toho a mentálních vědách a síle mágu víc než jsem si dokázal představit. Obeznámil mne se základními principy, vyvrátil některé moje teze, jiné přijal s uznáním, že pravidla které svazují tento obor by to za normálních okolností neumožňovala, ale uznal, že pokud by někdo chtěl, asi by uměl tyto principy obejít.

Večer jsem uvízl v jedné místní krčmě. Pár piv něco k jídlu a nepohodlnej kavalec.

Druhý den v Garnaku

                Chvilku jsem se motal po ulicích. V tom ruchu se nedalo přemýšlet. Vyšel jsem si severní branou. Nějakej čas jsem se jen tak válel v trávě a přemýšlel o Baalovi, o knize kterou po nás žádá, o Ballovi… co je vlastně zač? Napadá mě jen ďábel sám! Pes si to flákání taky užil, chvíli honil ušáka a když věděl, že ho ke svačině neuloví, lehl vedle mě. Kolem poledního jsem se vrátil do města. Na trhu jsem dokupoval nějaké zásoby. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhl sir Modřinka s Larmiem. Pověděli mi o mrtvém sokolníkovi a husopasce. Říkal jsem si, že stráže jsou dnes nějak více ostražitější. Další kdo připochodoval, byl Askaryon Lyturgius Velemont, byl nahlásit výsledek operace v černém lese v cechu Lesní Stráže v Cedrově.

                Společně jsme se sešli na garnackém tržišti snad všichni. Sir Haep Modřinka, Larim, Jakob, já, Askaryon, Lyturgius i Velemont… jeho tři jména mi stále nejdou přes jazyk všechny po hromadě, doma ve Lvích horách by to stačilo pro půl kmene. Stejně by mne zajímalo co je přesně zač… nevypadá ani jako vznešený ani jako monacký lesní elf. Že by hříčka přírody? nebo že by se matka spustila?

                V Cedrově prý vše v pořádku. Podělil jsme se s Velemontem o zvěsti posledních dní. O setkání s Baalem až ke dni našeho opětovného shledání. My bratři ve zbrani, náplava tohoto ostrova, však oba s jasným cílem… přežít.

                xxx

Smrděl jsem na sto honů, všimli si toho všichni, i toho že jsem byl od bláta, ruce a nohy samá modřina a škrábance o ostružiní. Modřinka si myslel, že nás někdo napadl kouzlem, ale ničeho se nedopátral. Konec konců ČAS není žádné kouzlo, vždy tu byl, JE a bude.

                Do našeho čtyřtýdenního postávání na tržišti se připojil i Dalimil. Zdravil již z dáli a slušně se dotázal zda se může připojit, že má pro mě nějaké zprávy. Hned z počátku mu byl můj odér silně proti vůli a nabídl se, že na mne sešle kouzlo, které to poněkud vylepší… uznal jsem že to bude zapotřebí a souhlasil. Nic horšího se stát nemohlo. Vlasy zkrácené, a umyté, vousy do hladka oholené… oholené!!! Oblečení čisté, a smrděl jsem jako děvka z vykřičeného domu, po levanduli. Chvilku jsem zaháněl myšlenku, že Dalimila za tento dobrý skutek po zásluze potrestám. Skončilo to jen u varování, aby se u mne o nic podobného již nikdy nepokoušel. Omluvil se.

                Dalimil přišel z univerzity, aby mne vyhledal a vzkázal mi zprávu od mistra Mágů. S podivným tónem v hlasu citoval: "Zdravý rozum je pavouk, který se drží chvějícího se vlákna sítě a neví o prstech, které po něm sáhnou, chytnou a vrazí do mých úst." ,pak se mne vyptával zda jsem s mistrem mluvil po té, co se vrátil do města. Když jsem mu odvětil, že nikoliv, byl zaražený a tvářil se jako by mi nevěřil. Naprosto jsem jej chápal, ale tušil jsem že mistrovo zaměření vinoucí se cestou myšlenek a mysli, své ale i těch ostatních, mu skýtá zřejmě spoustu informací, kdy tentokrát se o ni podělil cestou Dalimila se mnou. Někdy si budu muset udělat čas a poctít mistra mágu svou návštěvou. Mohl by mi možná objasnit některé věci a události.

                Další kdo naše trhovní setkání narušil byl Oblázek. V uniformě stráže Garnaku. Připlížil se zezadu k Dalimilovi, a snažil se jej sestřelit svým sochorem. Dalimilovi reflexi jsou obdivuhodné. Bleskově seslané kouzlo proměnilo Oblázka v dokonalou živou sochu. Larim, který se doznal že se jedná o jeho svěřence byl pokárán a Dalimil mu taktéž vyslovil přísný zákaz vstupu na půdu univerzity vysokého učení garnackého. A to pod trestem smrti. Pak rozhořčen odkráčel.

                V krátkém momentu se zde objevil další čarovný učeň, s modřinou na hlavě. Zřejmě památka na blízké setkání s Oblázkem. Když viděl, že Oblázek je očarován, zaradoval se, poděkoval Modřinkovi, že toho zběha takto efektivně zastavil a odkráčel se slovy, že jde vše nahlásit na úřad stráže.

                Nedalo se než jednat. Zběhlého Oblázka jsme přenesli na strážnici, kde službu vykonávající strážník sehnal dalšího ještě vyššího. Ten chvilku nechápavě koukal na mě, na Velemonta a Modřinku. Váhal, pak se začal bavit ve věci úřední s Velemontem. Poděkoval a optal se, čím by se mohl revanžovat. Můj dotaz po kroužkové zbroji považovat za nezdařený vtip. Tak zase nic, Velemont to zazdil celé a spokojil se s lahví pálenky od Velícího. Prý ji vypije na jeho zdraví.                 Doufám, že moje poznámky o stříbrné kleci a stříbrném obojku, které Oblázek slyšel, jak mi bylo řečeno, se mu zaryly tak hluboko do jeho paměti, jako by to byl stříbrný hrot. Příště snad bude více přemýšlet a pak teprve jednat.

                následně nás, zřejmě sám Baal, navedl, abychom navštívili laboratoř alchymisty. Sir Modřinka se pochlubil, že tuto laboratoř navštívili než šli hledat sokolníka. S alchymistou se pak chvilku o něčem dohadoval a domlouval. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Něco o nějakém dalším útržku nějakého svitku, knihy, kdo ví. Velemont si chtěl promluvit s Haepem někde stranou. Vyšli jsme ven na ulici. Velemont se o něčem bavil s Modřinkou. Larim si stěžoval na padající omítku, neváhal jsem ani na okamžik. Mimoděk jsem udělal několik kroků, rychlý pohyb na střeše alchymistova domu upoutal mou pozornost. Mechoví a patina na střeše byla poškozená. Okamžitě jsem informoval Velemonta a Haepa.  Rychle jsme se vrátili do laboratoře. Alchymista nás přivítal a než dořekl pozdrav, ozvala se detonace.

                Smetlo to alchymistu a Modřinku. Velemont byl mrštný jako kočka a já… já ometl střepy ze své zbroje. Já se vrhl do laboratoře, Larim, Velemont se vrhli ven. V domě byl už klid, všude hromada střepů, v domě již nikdo cizí nebyl. V každém případě to, co bouchlo, nebyla aparatura. Vypadalo to na nějakou výbušninu, která měla pohřbít hlavně samotného alchymistu. Co se mezitím semlelo na ulici, netuším. Ale Velemont to shrnul jako skoro zdařilý lov, jen Larim byl krvelačnější než moje bestie. Z vraha zbyla jen hromada masa a velká kaluž krve. Druhý vrah zmizel po střechách a pak v uličkách.

                Strážníci zde byli kupodivu strašně rychle, a byli kupodivu neskutečně ochotní a slušní. Na rozdíl od Cedrova. Rychle jsem zaléčil Larima a Bojara. Velemont byl hbitý a překontroloval i hradby, našel dva mrtvé strážné. A lano spuštěná z hradby.

                Sir Haep uvedl, že ti "dva" útočníci jsou vrahové z Asamského cechu vrahů. Cena těchto služeb je rozhodně záležitost velkých peněz. S Velemontem jsme překontrolovali, stopy podél hradeb, ale neměli jsme úspěch. Vrátili jsme se do Garnaku, do hospody u Grešle. Larim zde seděl a hodoval. Královsky hodoval. Velemont měl zvědavý dotaz, kdo to platil, trpaslík to s plnou pusou ignoroval, hostinský řekl, že je placeno zlatem.

                Přisedli jsme, hostinský s tichostí přinesl každému tuplák a zase odešel. Málem se srazil s Antoanem. Pozdravil a přisedl. Přihnul si z korbelu, prohodil pár slov a zase se vytratil. Dav v hospodě jej pohltil. Po chvilce se vrátil a opět přisedl. Přiběhl Oblázek, udýchaný, natržený rukáv. Kývl k nám a schoval se. Následoval voják, ránu na hlavě. Sháněl  se po Oblázkovi. Voják si nenechal poradit. Oblázka jsem konfrontoval osobně, Larim si jej pro jistotu převzal, pak odvedl Oblázka s sebou na vojenskou posádku. Oblázek prý, když se dozvěděl, že bude muset noc strávit v cele, utekl.

                Sir Modřinka si pronajal soukromý pokoj a šel si lehnout. Larim se zpitej odpotácel do královského apartmá. Pokrčil jsem rameny, k poslednímu pivu přihodil pár měďáků, přesedl jsem si ke stolu v rohu místnosti, zhloupl se v židli, nohy na stůl, sekera v klíně a pes po levici. Hostinský vyprovodil poslední hosty, pozhasínal, pokynul mi a odbelhal se do svého pokoje.

                Dřevěná židle byla snad i pohodlnější něž kdejaká postel. Ještě před svítáním mě vzbudil pes. Stál mezi mnou a dveřmi a tiše vrčel. Okamžitě jsem vstal. Ten kdo tu byl… pes ho znal, jinak by štěkal, ale jestli ho znal tak ho aspoň neměl rád… Oblázek. Naježenej pes stál u balíku který ležel kus od dveří. Cosi zabalené v listu lopuchu a travinách. Několik rychlých řezů nože a balík doslova vyhřezl. Cáry masa s chlupama. Teda s kůží, tulení kůží. Vlastně spíš toho co z ní zbylo. Oblázek v noci našel a chytil toho druhého vraha. Má malé plus.

                Vyšel jsem před hospodu, do ranního šíraní poděkoval a přivolal blízkou hlídku stráží. Strážník Marek, velitel druhé hlídka v Garnaku, po té co jsem mu řekl, že to někdo přinesl, poděkoval za diskrétnost. To, že na hlídce něco přehlédli, protentokrát, může zůstat zapomenuto v korbelu piva, které mi slíbil. V rámci svých možností posbírali zbytky asamského vraha a odešli celou věc sepsat. Hostinský měl pro celou věc pochopení, jen se poklonil a zavolal čeledína, aby setřel podlahu. Snídaně byla na účet hospody.

                Modřinka vypadal, že celou noc nespal. Zřejmě měl spoustu práce. Larimovi jsem u snídaně dal 3 ryzáky, aby měl dost peněz na vyplacení Oblázka. Nakonec jsem na strážnici stejně zašel s ním. Nějakej zlaťák se mi ještě vrátil, dostali jsme oblázkův kyj a jeho mošnu s osobními věcmi. Ověřil jsem zápis o propuštění z armády. U koželuha jsem prodal těch několik kusů tulenice a vyrazili jsme jižní branou hledat Oblázka.

                Pes chytil stopu, chvilku odmítal, ale s příslibem masité odměny se čerstvé stopy držel jako zkušený stopař. Pes nás dovedl na břeh Spojné. Říčky mezi Veletokem a Dračí Slzou. Z lopuchů se vyhrabal Oblázek, kterému jsme vrátili jeho věci. Prolezl jsem skryté ležení, ke kterému mě zavedl pes. Posbíral jsem zde několik užitečných věcí.

                Oblázek v noci prý slyšel hlasy, dvě ženy, někoho tam komandovali, někdo někam něco vlekl. Bohužel přes řeku se bál. Modřinka nám nabídl, že nemusíme brodit, že může použít kouzlo. Následoval "skok-prostor" na druhý břeh. Kupodivu to zvládl i pes.

                Na druhém břehu, do slova a do písmene, leželi další dvě mrtvoly asamských válečníků, jeden utrženou hlavu, jeden odťatou ruku za zápěstím i s rapírem. Opodál vykopaná jáma, asi tři na dva metry. Podle otisku na dně výkopu by to mohly být nějaké bedny, možná velikosti "rakve"… ale třeba rakve to nejsou. V každém případě musely být těžké, protože, ten kdo je vykopal je pak vlekl za sebou a váha beden byla dostatečně velká, aby zahladila veškeré stopy. Jen dva páry štíhlých, dámských mokasín šli stranou.

                Na místě zřejmě panovala silná magie, asi podzemí. Modřinka tvrdí, že nedaleko je zakázané území, nemrtví zde podle Oblázka nebyly, ale silná magii potvrdil, že tu byla a je. Pes byl zase naježenej.

                Stopy nás zavedli menší oklikou až k Veletoku. Zde někdo beze stop naložil vlečené bedny na nějakou loď(ku) či prám. Nedalo mi to. Chvilku jsem tom udal a zjistil, že v místě nakládky je v okolí velké množství hlíny a kamení, která do tohodle prostředí nijak nezapadá. Takže sluhové z hlíny a kamení se rozsypaly, loď(ka) či prám odplula i spolu s párem dámských mokasín. Cesta i stopa zde končí, Doufám že se mílím, ale vypadá to, že Axiomasels se Sarrah odpluli do Saxisu i s bednami.

                Shodli jsme se na Saxisu, ale nebylo v našich silách tam dorazit včas. Modřinka, řekl že to domluví se slunečním řádem, že oni na to mají prostředky. Pak zmizel v dáli na jih. Asi po hodině, z jihu, přicválal rytíř slunečního řádu. Ten nám oznámil že sir Heap Modřinka se nevrátí, musel se vydat do svého úřadu vyřídit neodkladné záležitosti velvyslanectví.

                Když rytíř odcválal v dál, míjel se s Askaryonem. Ten nám řekl, že v noci jej někdo přepadl a obral.Praštili i jeho psa. Ráno se probral za hospodou v křoví, někdo jej okradl o dva poháry, jeho a Connorovo. Ale jen o poháry, nic jiného!

                Podělil jsem se o informace s Velemontem. Velemont si všiml, že nás někdo zřejmě špicluje. Vyslal jsem psa. Pes padl jako podťatý. Neúprosný Lov začal. Oblázek nevyrazil, prý ženský neloví. Po malých peripetiích se nám "vzdala" mladá čarodějná učenkyně, na holi, kterou držela, byla rádoby vlajka Mormonů, ale vypadala jako šitá na koleni, alespoň podle slov Askaryona. Představila se jako Kamila, učenkyně 4. stupně bojových čarodejů, která zde provádí vyšetřování. Hledá svou sestřenici Sarrah,…naší Sarrah.

                Sarrah zná opravdu dobře, popsala i ty nejmenší detaily, alespoň ty, které jsem si sám pamatoval, znala. Dle slov Kamili, údajné vzdálené sestřenice Sarrah ,je Sarrah mág mistrovského stupně. Hledá Sarrah, ale má problém s asamskými vrahy. Prý to posrala a vrazi si ji teď spletli se Sarrah. Něco kvůli kostěné hůlce. Něco s nepovolenou magií. Sarrah jí údajně získala, aby nějakému nekromancerovi překazila jeho plány. Ten když to zjistil, se začal snažit získat hůlku zpět. A do toho se prý namotala Kamila.

                O kus dál jsme našli ležet batoh. Kamila jej rychle popadla. Šáhla dovnitř. Povytáhla kus tuleních kalhot. Pak se slovy : "Tohle zabavuji jménem Garnacké univerzity, je to důležitá věc pro celé vyšetřování". Pak si batoh hodila na záda. Jak Askaryon správně podotkl, padl jako ulitý, nemusel si batoh vůbec upravovat. Při tomto rozhovoru jsem pomalu došel ke Kamile ze zadu. Přidržel jí za rameno. Podrážky svých bot ukázala s ochotou. Měla boty z rysí kůže, a stopy nikde žádné nezanechávala. Askaryon se dál "družně" vybavoval. Jeho narážky byly tak okaté, že jsem to už nevydržel, chytl Kamilu za batoh a druhou rukou jej začal prohrabávat. pak následoval rychlý zvrat.

                Kamila otočila hlavu ke mě, a řekla mi tiše a výhružně, ať toho okamžitě nechám. V zápětí se mi o stehno opřela chladivá čepel. Krev se mi vehnala do hlavy. Levicí jsem stále držel batoh a tím i Kamilu. Pravici jsem zaťal v pěst. Jen jednou jsem jí řekl, ať to železo odloží nebo se její hlava bude válet všude kolem. Její hlas zněl zas o něco důrazněji. Upozornila, že netuším, čím ta čepel je potřená, ať jí okamžitě pustím. Až napočítá do tří, tak to prý ukončí, že se umřít nebojí.… jak je libo…

"Jedna"… víc jsem jí říct nenechal. Dal jsem naprosto volný průchod své NENÁVISTI!

Kamile se oči protočili do běla. Nenávist přilítla s takovou razancí, že to s Kamilou škublo. Chladná čepel zavadila o mou nohu. Nijak silně, ale aby se jed dostal do těla to stačilo. Vzápětí dopadla sekera. Larim ještě tnul do Kamili svou "novou" sekerou. Jak kus hadru jsem Kamilu pohodil do trávy.

                Askaryon se zeptal jestli se můžu zaléčit sám, že po té ráně do hlavy nebyl schopen spojit své síly s přírodou. Sám jsem měl vlastní síly na dně. Okamžitě jsme si vzpomněl na lahvičku co mi onehdy věnoval Ron. Prý nějaké koření, druidí koření. Modřinka mě tehdy varoval, ať to nepiju celé najednou. Ron se tomu jen smál.

                Vypil jsem asi polovinu. To co nastalo se skoro nedá popsat. Nevím kdy a nevím proč, ale dopil jsem i druhou polovinu lahvičky. Asi v záchvatu nastupujícího jedu. Pak přišla lavina. Lavina energie, která mě pohltila. Nemůžu říct, že bych byl opět při síle. Byl jsem Síla, byl jsem samotná Příroda. To souznění v ten daný okamžik se jinak popsat opravdu nedá. Pouhá myšlenka stačila k tomu, že z mého těla okamžitě vyprchal veškerý jed. Můj věrný pes okamžitě procitl z paralýzy. Ale držel si odstup. Tráva kolem mě rostla před očima a pak opět pomalu skomírala, jak jsem z okolní přírody absorboval energii. Snad jen další pomíjivá myšlenka mimoděk naplnila magické zrcadlo. Vzpomněl jsme si, že Modřinka povídal něco o závislosti na koření. Nedalo mi to a využil jsem své prozatím neomezené síly a pokusil sám sebe léčit kouzlem. Čas ukáže, jestli to pomohlo.

                Když prvotní extáze povolila, uvědomil jsem si, že na okamžik jsem byl v kontaktu asi s třicítkou jiných bytostí, asi druidů. Co bylo zarážející, že jsem věděl, kde přesně jsou. A proč byl ten jeden ve vodě? Když jsem se začal opět kontrolovat, překonal jsem svůj vztek a vyléčil Kamilu. Byla už svázaná a odstrojená. Pod svým oblečením měla chrániče z tulení kůže, další jehlová dýka, vrhací nože, struna, lahvičky s jedem, nějaké pečetidlo, dle všeho s pečetí pobočky Garnacké banky, psací potřeby, inkousty několika odstínů, sada paklíčů a pergamen s pečetí Markraběte Garnaku, kdy tento nese zprávu: "Osoba prokazující se tímto listem jedná mým jménem". Dále se u Kamili našla rušní kuše, foukačka a šipky do obojího. Ve zbroji zašité trpasličí ryzáky, celých dvanáct kusů.

Kamila se začala pomalu probouzet, svázaná, odstrojená, s roubíkem v puse. Začal jsem si zahrávat s myšlenkou, že bych jí to oplatil, že bych jí také opíchal. Zkrotil jsem divoké myšlenky a s loveckým nožem v ruce, jsem se začal domáhat vysvětlení.

                Sdílná však moc nebyla a než jsem stihl přistoupit k tvrdším variantám výslechu, tak se vrátil Modřinka. Ten byl poněkud překvapen. Kamilu znal podle všeho velice dobře. Opravdu je členkou údajné čtvrté koleje. Ale víc už neřekl, prý to podléhá utajení. Podle všeho to, že je asasinka je naprosto v pořádku. Jediným prohřeškem bylo to, že vlezla do míst, kde neměla co dělat. Askaryon odhalil svým neskutečně ostrým zrakem nějaké nesrovnalosti na její zbroji. Když jí částečně rozpáral, našel dvanáct zlatých mincí. Trpasličích ryzích zlatých mincí.

                Modřinka mě požádal o pokračování ve výslechu, prý hraničářským způsobem. Usmál jsem se a s radostí se začal činit. Jen Modřinka nemusel Kamile rozvazovat nohy. Byla překvapivě mrštná. Byl jsem v klidu jen do té doby než se mi pokusila rozbít koleno. Celé se to pak zvrtlo v nekontrolovanou směs výhružek a aktů nenávisti. Kamila nakonec skončila na zemi s prostřeleným lýtkem, pokousaným ramenem. Když jsem léčil její zranění neodpustil jsem si jeden upřený pohled. Nevím zda na ní udělalo dojem to, že jsem Já ustoupil ze svých požadavků nebo zda v ní pohled do mých rozzářených očí probudil respekt. V každém případě začala spolupracovat. Tak jak jsem jí slušně požádal, že mi to dalo hodně námahy se ovládat, aby začala znovu a od začátku.

                Konečně krok k lepšímu. Kamila nás opakovaně ujistila, že na událostech posledních dvou dní v Garnaku nemá žádné přičinění ani nezná detaily. Údajně se bude jednat o akci Asamského cechu, který přijal zakázku, bez nějakých rozdílů, jak sama řekla: "padni komu padni" Jeden platí, druhej padne. Dál Modřinkovi přísahala, že o pohárech nic neví, o vraždě alchymisty také nic netuší. Když se Modřinka zeptal na magické listy mlčela. Po chvilce řekla, že jí je líto, že na to nám nemůže odpovědět.

                Co se tajemných dámských mokasín týče, Kamila řekla zřejmě vše, co byla schopna v té noci vypozorovat. Dvě dámy. První oděna v černé kůži zdobené stříbrným vzorem rostlin, ve vlasech diadém, stříbrný náhrdelník s černou perlou, spousta prstenů a šik kabelka, prý větší než jakou žena běžně potřebuje. V případě potřeby se tato žena bez potíží pohybovala po hladině řeky. Celkový popis seděl na Axiomasels.

                Druhá žena byla zrzka. Volné zelené šaty, ve vlasech diadém, na levé ruce masivní náramek, který vypadal jako had obepínající ruku. Další šperky i na kotnících.

                Nikdo další vidět nebyl. Bedny někdo vlekl, snad jako by nejtemnější tma se sama zhmotnila a byla věrným sluhou. Když došlo na konfrontaci s asamskými vrahy, ozval se řev, který Kamila popsala jako řev rozlíceného medvěda. Ten řev byl prý tak hrozivý, že se radši stáhla o něco dál.

                Po té co tma dotáhla bedny až k veletoku, čekala zde loď s vesly. Axiomasels stála na hladině veletoku a kontrolovala a řídila nakládku. K tomuto se přidal Oblázek s informací, že loď poháněli vodní lidé či snad říkal elementálové? Loď v každém případě plula rychleji než by bylo standardem.…kde nechal Oblázek košili? Že by u vody na něco narazil? Nechtěl se o tom bavit. Na dotaz kam loď plula, Kamila bez váhání odpověděla: "do Asamu".

                Bylo půl druhé hodiny po poledni… a tři minuty.

                Pak padly nějaké informace o podzemí. Údajně zapovězeném místě. Místo které původně vytvořili garnační kouzelníci jako místo, kde by si první, druhý a třetí ročník bojových mágů mohl zkoušet svůj um na nejnižších nemrtvých. Celé se to ale zvrtlo, a při prvním návštěvě podzemního cvičiště spousta žáků kouzelnické univerzity v Garnaku zakouzlili naposled. Někteří byli rádi, že se odtamtud dostali alespoň živí. Dokonce ani mistři univerzity si s problémem nebyli schopni poradit. Přijali tiše potupu a oslovili Sluneční řád. I tento ani po lítých bojích nebyl schopen podzemí plně převzít pod kontrolu. S velkými ztrátami získali asi polovinu podzemí. Zbytek pro jistotu zazdili, zůstali zde a celé místo střežili.

                Kamila doplnila, že nedaleko odtud, kousek za hranicí zapovězeného území, je relativně nedávno vykopaný průlez. Jiný než který se běžně používal. Kamila dál přednesla, že si myslí, že nejnebezpečnější sorta nemrtvých už je pryč. V podzemí podle ní zůstalo jen pár kostlivců a zombie a nějaké trpasličí zlato. To odtud přinesla ty trpasličí ryzí.

                Sir Modřinka rozhodl, že Kamilu propustíme. Dál se na nás obrátil, zda půjdeme do podzemí. Tedy jestli jdeme rovnou tam či zda jdeme nejdřív do města pro vybavení. Kamila dostala zpět něco ze svého vybavení. Zbroj, batoh. Zbraně a jedy zůstali u mě a Askaryona. Kuši a šipky Kamile vrátil, ale šipky nejdřív omyl od jedu.

                Na můj dotaz co je to za jedy mi Kamila ochotně a bez váhání odpověděla, že zelená lahvička je Jablečná vůně a tak čirá je Paralýza.

Naše další kroky nás zavedli…

Sen noci před úplňkem, sen noci nadcházející:

kouzelný jazyk – snové setkání s barbarem: vyděděnec, který se skrývá před lidmi, má prokletí, o kterém všichni mluví že to je dar, vyhýba se veškerému psanému textu, jeho prokletí/dar spočívá v tom je, že co přečte se stane skutečným.