Vlastní hra

24.12.3656

Dnes k ránu 25. dorazíme do města Meldia našeho domova. Vracíme se a to bez valných výsledků. Nevím, jak to budeme vysvětlovat Faustusovi a mé matce, ostatně já jako vedoucí karavany to vysvětlování budu mít asi dost ostré

Aby toho nebylo málo, kvestor se začal klepat, jako by mu něco na dálku ubližovalo. Zkusil jsem se podívat na barvičky kvestora: Vermilion, (štěstí radost) a Orange (obavy) a cítil jsem současně, že kvestora cosi bolí[3]

Do toho přišel Plamínek a sděloval nám výsledky svého výzkumu ohledně krve. Že bychom přece jenom nějaké výsledky domů dovezli? Nejprve nechal ochutnávat vzorky krve kvestora a chtěl po něm aby mu sděloval chuť. Kvestorovi se třásla se ruka a co víc, poslední vzorky vyžahl naráz. To už jsem tušil problém, ostatně kvestor taky. Křikl: Všichni ven a vyhodil Plamínka i Markuse z kočáru a pak zabouchl dveře. A já měl o problém víc, neboť jsem zůstal v kočáře. Kontrolou aury jsem zjistil, že je vše stejné až na bolest, která zintenzívněla. Kvestorovi se rozsvítilo v očích (fialová pane kolego, fialová) a to už jsem věděl, že se v kvestorovi budí bestie. Za zády jsem nahmátl kliku od dveří, otevřel je a vypadl z kočáru ven…

Dopadl jsem na záda a kromě ušpinění obleku se mi nic nestalo. Všichni jsme napjatě čekali co se bude dít. Kvestor si ještě jednou zakřičel a pak vyšel z kočáru ven.Vsjo v pariadke? řekl kvestor hned poté…

Kromě kvestorovy aury (Red a Purple) bylo všechno v pořádku… Jura se od nás odpojil u Necropolis s tím, že když mu do tří dnů nepodáme zprávu (nedodáme na dohodnuté místo a osobně) tak se má začít bát o svůj život. Plamínek byl též v pořádku, už se vrátil zpět ke svému výzkumu a tentokrát jsem byl pokusná osoba já a podobně jako kvestor ochutnával vzorky… Ale to sem nepatří…

Problémy nastaly až před Trajánusovo domem, strážný vůbec netušil kdo jsme (a proč jsme) a nechtěl nás pustit na dvůr k hraběti (!!!) Trajánusovi. Zkontroloval jsem mu auru, protože nejen já jsem začal nabývat dojmu, že se na nás chystá past a že tu Trajánusovci již nebydlí. Barvičky byly: Light Green s Červenými žilkami (naštvaně nedůvěřivý) a Brown (?). Mohla to být past od samotných Sarafánů?

Hluk přilákal kapitána stráže, který řekl strážníkovi, že to vyřeší. Štěstí bylo, že mě poznal dle obličeje, takže šlo všechno snadněji… Nechal nám otevřít bránu a my vjeli dovnitř…

Ale i tam nás pochybnosti neopustili, takže Kvestor a Plamínek z laboratoře vzali výsledky výzkumů a věci, které mohli unést a odešli. Stráže u brány je pustili, což by mohlo znamenat, že je vše v pořádku anebo že jdou po upírských esech…Abych nezapomněl, s těmi dvěma jsme si dali sraz zítra u Faustuse.

Vypřaháme a navrátivší se kapitán nám sděluje, že nás hrabě ve svém venkovském sídle přijme… To bylo první z překvapení, kterých jsme se měli dočkat po naší šestileté nepřítomnosti.

Vcházíme dovnitř a jak bývá zvykem, odevzdáváme zbraně, zde změna nebyla, ale byli jsme pozváni do zasedací síně. Začal jsem přemýšlet, které místnosti se tak začalo říkat, ale žádná vhodná mě nenapadala. Když jsme přicházeli k tanečnímu sálu, bylo vše jasné. Dveře do tanečního sálu byly nové - černé se zlatým lemováním a majordomus nás zavedl dál. „pan Ivan a přátelé“ ohlásil majordomus, hudba ztichla a já, Eliash a Markus vešli dovnitř. Sedící osoba pokynula a všichni upíři kromě dvou co stáli za onou sedící osobou odešli.

Když jsem přišel blíž, mohl jsem ty tři prozkoumat. Sedící osoba v tmavě modré kápi se zlatými výšivkami stažené přes oči byl asi Ignigus soudě podle hlasu, stojící muž byl dle obličeje Rafael Trajánus, a poslední z upírů byla žena, která mi byla kdysi představena jako Ignigusova přítelkyně.

Byli jsme upozorněni, že nás Faustus chce zabít a že s námi bude soud, když nemáme žádné výsledky a byla nám nabídnuta možnost zabydlet se v Trajánově čtvrti…

Při soukromém hovoru, který později vedl Trajánus s každým z nás jsem se dozvěděl, že jsem sirotek, neboť údajně Jura zabil mojí matku Fátimu pár dnů po našem odjezdu… To mě na zbytek noci „rozbilo“…

25.12.3656

Hned po probuzení pádím ven, kde chytám kočár a řítím se k místu, kde měl nocovat Plamínek a Kvestor. Chci je varovat, aby raději zatím nechodili k Faustusovi… Dozvídám se, že před chvíli odjeli kočárem… Smůla, jak se říká… Stejně pochodil i Markus, který dělal to samé nezávisle na mě – ani nevím, jestli přiběhl do hospody přede mnou nebo až po mě, jisté je, že jsme se našli v místech, kde se dala sehnat drožka.

Samozřejmě, žádná volná drožka v dohledu, zkoušíme stopovat drožku jedoucí kolem. V ní již cestující byl a byl ochoten nás vzít, zvláště pak, když jsme měli přibližně stejnou cestu, na sever … Překvapilo mě, že dotyčný byl Ivořan (dle jeho slov z Kišského dómu – barvy v auře měl: Dark Blue (podezřívavý), Crimson (vztek?), Lavender (?)), a také to, že mě znal a dokonce věděl co jsem doteď dělal a chtěl si mě najmout pro svojí karavanu. Sdělil jsem mu, že nejprve musím složit účty z předchozí výpravy a že to bude trvat asi pět dnů.

Věnoval mi navštívenku, navrhl mi schůzku prvního ledna a vystoupil… Dojeli jsme poblíž Faustusova domu a začali vyčkávat na příjezd Kvestora a Plamínka, ale jak se ukázalo, museli již být uvnitř u Faustuse…

Před domem Faustuse seděl malíř či básník nebo jak si momentálně říkal, který si před šesti lety zapisoval upíry, kteří procházeli kolem a pak své poznatky sděloval výše… Před toho jsme raději nepředstupovali…

Zhruba po hodině vyšel z domu Plamínek, leč vydal se na nesprávnou stranu. Markus si plácal koule ze sněhu a zdánlivě náhodně jimi házel na různá místa. Pochopil jsem, že testuje přítomnost upířích stráží, kterým by voda neudělala dobře (nezapomeňte, že Markus byl „odjinud“ a voda mu nevadí).

Jak se ukázalo, Plamínek obešel blok kolem Faustusova domu a tím pádem narazil na nás. Kratičce jsme s ním promluvili a pochopili, že jej ven vyslal Kvestor aby nás našel a pozval dál k Faustusovi…

Hovor s Faustusem se odbýval ve stejném duchu jako u Trajánuse, bude s námi soud a nemáme se ukazovat u Trajánuse, kde nám hrozí smrt a bylo nám zdarma nabídnuto ubytování do doby soudu. Naštěstí soud nebude tak zlý, neboť nějaké výsledky jsou v oblasti výzkumu krve… A tak Plamínek zachránil naši výpravu…

I Faustus pak s námi vedl soukromé hovory, přičemž nám všem udělil „dobrovolné domácí vězení“ neb na nás byl vyhlášen lov a na Juru dokonce vyšší stupeň téhož. Faustus řekl, že Jura bude v bezpečí jen zde v domě a že by si přál s Jurou mluvit… Sdělil jsem Faustusovi, že já i Kvestor známe místo, kam si Jura přijde vyzvednout vzkaz od nás a řekl mu i to, že když Jura zprávu nenajde, že uprchne daleko od města…

26.12.3656

Sepisuji zprávu pro Faustuse, když mě vyrušil Luis a Markus s tím, že pokud soud dopadne dobře, že máme od Faustuse povoleno založit si svůj „Heaven“ a že dokonce nám již nabídl i konkrétní dům a možnost splácet…

Pak Luis odešel (pěšky!) za Jurou a do rána se nevrátil L Dopsal jsem první část zprávy pro Faustuse, odevzdal mu ji a šel zalehnout

27.12.3656

Původní věta v deníku: Luis a kvestor nikde. Podezřelé

Luis a Jura nikde. To je podezřelé a tak se vydávám na výpravu za Jurou. Nechal jsem si zavolat kočár před Faustusův dům, nasedl do něj a bez nehod a včas dojel před Nekropoli…

Požádal jsem kočího ať otočí kočár a vyčká, že bychom měli jet zpátky dva a pak se vydal ke smluvenému místu u Nekropolis. Byl to starý strom stojící stranou od jedné z bran Necropolisu. Já tam byl na čas a Jura též. Sotva jsme se pozdravili, povšimli jsme si, že na hraniční zdi Necropolisu stojí postava. Ostražitě jsme sledovali, kterak na nás zahoukala jako sova a kterak se vydala k nám. Byl to Kvestor oblečený jako hrobník. V rychlosti nám sdělil, že jej kdosi odlovil, nakolíkoval, uřízl prst na levé ruce a s pozdravem „krásné svítání“odešel. Naštěstí jej naložil hrobník z nějakého pobočného hřbitova, který jej vzal do márnice. Domníval se přitom, že se jedná o člověka a tak Kvestorovi v rámci příprav těla na pohřeb kolík vyňal. Kvestor se z něj napil, vzal si jeho šaty a chvátal sem…

Konečně byla chvíle vše Jurovi vypovědět, vše o tom, kterak se těsně po našem odjezdu před šesti lety strhla bitva mezi některými rodinami upírů a ta není ani v tuto chvíli zcela urovnána. Také mu sdělujeme vše o lovech na členy výpravy a to, že Faustus je ochoten nás i jeho ochránit do doby než se vše vysvětlí, (mimo jiné i obvinění že Jura zabil Fátymu, mě to nějak moc časově nesedělo, aby Jura stihl zabít mojí matku a téměř současně být u nás…)

Dohodlo se, že Jura dojde zítra k Faustusovi sám a já s Kvestorem mu tuto dohodu ozřejmíme ještě tuto noc. Kvestor začal nastupovat do kočáru, když on nebo někdo druhý zabouchl dveře. Během krátké chvilky proskočil kvestor oknem zabudovaným ve dveřích a splašil koně, kteří se rozeběhli pryč. Kočí nikterak nereagoval, což mě bylo podezřelé, ale pochopil jsem podle slov Kvestora, že jak kočímu, tak i „černotě“ v kočáře provedl cosi, co jim zabrání aby se během pár minut pro nás navrátili. S Jurou jsme se rozloučili a klusem se začali vracet nejkratší čarou k městu…

Někdo nás sledoval a tak jsme oba volili cestu po střechách. Kvestor je přeskakoval svými mohutnými skoky, já ťapkal vedle něj po vzduchu.

Přesto se před námi objevili dva lovci, kteří vyskočili ze země až na střechu, která zde byla v prvním patře. Bylo nám jasné, že nás chce někdo odlovit a rozhodli se, že k Faustusovi poběžíme každý sám svojí cestou. Kvestor si vybral kratší cestu, já to vzal mírným obloučkem doleva s tím, že se budu pomalu ale jistě stáčet doprava, abych se dostal na přímou ulici vedoucí k Faustovi, rozhodnut, že zbytek doběhnu po zemi.

Leč nebylo mi souzeno. Asi dvakrát se mi podařilo včas uskočit střele nebo skákajícímu (!) útočníkovi, napotřetí mě zezadu dostihl dřevěný kůl, který zamířil přímo do srdce…

Mlhavě vnímám, že se mi přerušilo kouzlo chůze po vzduchu a že padám. Běžel jsem v úrovni střech které zakrývaly druhé patra, zde ale je jednopatrový dům a vedle něj poměrně velká mezera…

Se štěstím „trefuji“ střechu domu, mohu jen vnímat sluchově vjemy. Zrakem též vnímám, ale vidím jen rozostřené hvězdnaté nebe. Kdosi řekl někomu jinému, že mě mají, že za mě dostanou odměnu. Hm, hezké…

Kočárem jsem byl dovezen do nějaké stodoly, kde jsem byl odložen, abych se vydenil.

28.12.3656

Jsem opět naložen do kočáru, dobře dvě hodiny vožen po městě a pak vyložen u nějakého domu. Vnímám povědomý hlas, hlas Faustusova majordoma (!!!) který děkuje a sděluje lovcům, že odměnu dostanou během chvilky. Pak si mě nějaký přivolaný svalovec hodil přes rameno a někam mě nesl.

Nesl mě do domu, kde mu majordomus poručil, aby mě odnesl do salónku. Ten znám, to je salónek ve Faustusově domě. Nechápu, asi to způsobuje ten kolík v srdci, anebo má ztráta krve…

„Nebude vyvádět?“ Ptá se kdosi, a domovník přikazuje, ať mě svalovec přidrží. Nakonec mi kdosi opatrně vytahuje kolík…

Hned, jak jsem pocítil návrat sil jsem si zkontroloval svoji situaci. Jeden svalovec mě drží ve vzduchu, jakýsi ghůl mi vytahoval kolík ze srdce a opodál je stojící majordomus. Všichni jsme opravdu v salónku a majordomus mi sděluje, že mě pan Faustus očekává a že se mám převléknout ze svých zničených šatů do roucha, které mi nabídl. Je to roucho, které naše rodina půjčuje lidem k audienci…

Zaceluji si díru po kolíku pomocí pálení krve, a uvědomuji si, že slyším škrábání kohosi na dveře a vemlouvavá slova: „pusť mě ven, to jsem já, tvá kamarádka. No ano, to jsem já, tvá bestyjka…“

Na audienci u Fastuse sděluji, že Jura přislíbil přijít. Faustus se mě vyptává, s čím jsem se ve městě setkal a na další drobnosti. Po pravdě mu odpovídám…

Dozvídám se, že Markus i Kvestor jsou v pořádku, Kvestora přinesli ještě na konci minulé noci…

Pak nastalo dlouhé čekání na Juru. Co chvíli chodím k bráně kontrolovat, zdali již Jura nepřišel, nebo zdali jej kdosi nepřináší. Asi napošesté mám štěstí, Jura zrovna stojí před branami. Odvedl jsem jej do domu a pak k Faustusovi…

Nás ostatní odvedl majordomus do knihovny, kde se zřejmě máme zabavit do doby, než bude Jura vyslechnut. Požádal jsem o nějaký historický svitek a byl mi donesen následující:

Tuto zprávu píši já Julius Secundus, kapitán ve službách sarafánů 1.března roku 2056 na příkaz kněze Maleficia

28. února 2056

Dostali jsme hlášení o podobném zmizení obyvatel vesnice poblíž Provance

14.března 2056

… let po upírských čistkách jsem se přesvědčil, že řád Sarafánů selhal ve svém snažení. Upíři přežili přes všechnu naši snahu. Našli jsme s mými muži těla bez krve. Ve vísce, která se jmenovala Lititum. Jedno z těl bylo popraveno jako upír dle našich zvyklostí, jen bylo oblečeno do kutny sarafánského kněze. Jaká odpornost, jaké monstrum mohlo tohle udělat, člověk určitě ne

28. března 2056

Po dlouhým měsících konečně úspěch, jeden z těch démonů konečně udělal chybu. Padl do naší pasti a dovedl nás ke svým. Skrývali se u jednoho z vážených obchodníků Cornelia Suly. Jejich počet byl obrovský, donutili nás k ústupu. Na jejich straně byly stejně těžké ztráty jako našich, jinak by ve svém sídle zůstali. Na posily nemůžeme čekat, jinak nám stopa vychladne. Pouštím se tedy se zbytkem svých mužů po jejich stopě.

8. srpna 2056

Bohužel jsme ztratili stopu v Termogentském hvozdu. Jsem ale jistý, že se zastaví v Termu. Tam si na ně počkáme

Sarafán nás ochraňuj

29.12.3656

Jsme svoláni do auly a zjišťujeme, že tam jsme jen já, Kvestor, Markus a Jura a kolem nás stojí velké množství stráží. Před námi stojí Faustus v rouchu žalobce či obhájce, vpředu za stolem sedí tři soudci.

Naše obvinění zní „Spolčování se s Jurou a poškozování Jákobovi rodiny“, které je pro mě o to horší, že já jsem člen Jákobovi rodiny, což je málem velezrada…

Po zvláštním výslechu Jury – pan Xavian si přečetl Jurovo myšlenky a pak pod kouzlem „Pravda“ vypovídal o tom co vyčetl o době, kdy zemřela má matka - je nám předestřeno že máme jen dvě možnosti. Zvolit smrt, nebo se na rok stát Trallem[4] Jákobovi rodiny. V tu chvíli byl přinesen jeden z našich přeživších ghůlů, který byl vypit až do dna, jak jsem poznal i podle barviček v jeho auře a podle toho, že prakticky nedýchal a ani tep mu nebylo možno nahmatat.

Volíme Trallství a je nám přikázáno, že se nemáme dva měsíce s nikým stýkat a že včetně oněch dvou měsíců budeme trally. Jsou nám ozřejměny i technické detaily – budeme krmeni jen donesenou krví…

Jsme odvedeni do sklepení, kde volíme možnost ubytování ve větší místnosti, kam se vejdeme všichni…

3. 1. 3657

Náš ghůl dostal jiný trest, měl se z něj stát upír a otcové jsme měli být my všichni. Kvestor se z toho vyvlékl a tak mícháme krev mojí, Jurovo a Markuse. Dnes se ghůl probral. S napětím čekáme co se z bývalého Ghůla, kterému přezdíváme Sedrik stane a kdo bude skutečným otcem, neboť se domníváme, že otcem může být právě jen jeden upír. Podle toho, že si nemůže vzpomenout právě na jeden den a to na svůj poslední lidský bych měl být otec já, ale pár věcí nesedí…

Testnul jsem mu barvy v auře: Bledá, Pink (soucit?), Gold - (?) , Violet (vzrušený), Silver (smutek)

4.1.3657

Kvestor Luis si mě vzal do vedlejší místnosti a ukázal mi zajímavý historický svitek a poprosil mě, abych se ho neptal jak ho získal.

Mé jméno je Valerius Quintus, alespoň pokud mohu věřit mému upířímu otci Centovi Quintovi. Přijal mě do upíří společnosti 12.12.3593. Patřím do upírské rodiny Jakobínů. Na svůj dřívější život se nepamatuji. Tuším, že podle určitých zvyklostí v naší rodině jsem nebyl obyčejný člověk, nýbrž čaroděj nebo něco podobného. Nevím, jestli ten nepříjemný hlas co ve mně sídlí tam byl i předtím. Jeho našeptávání mne občas dohánělo k šílenství. Nicméně jak čas plynul, naučil jsem se ho ovládat.

Další zvykem naší rodiny, zajímalo by mě proč se tomu tak říká, je, že se nový členové učí různým novým magickým postupům. Učí se i nová pravidla pro život. Těch pravidel je celkem šest.

Další věc, která je veskrze důležitá je ovládnutí upířího písma. Trochu se podobá runám Sarafánských válečníků. Veskrze jsem tímto učením zaplnil 14 let svého nového života.

Jelikož nejsem natolik ambiciózní jako moji ostatní „bratři“, dostal jsem post knihovníka v nižší čtvrti města. Smrtelníci nazývají její obyvatele „smaraďáky“. Správu tu má tuším Ignigus Trajánus atd. z jedné z porobených rodin. Vypadá to tak, že jsem sem byl dán za trest. Chtěl jsem aby si to o mě mysleli. Chtěl jsem utéci z očí svého sira a vrchnosti. Vybudoval jsem si zde knihovnu. Přístupnou pro každého, kdo se zajímá o vědění. Nejsem jako ostatní Jakobíni, kteří jen shromažďují informace. Chci se o své vědomosti podělit. Pátrám po důvodech a příčinách. Ptám se proč tu vlastně jsme. Proč nás lidé tak nenávidí. Pátrám po původu upířích rodin, Sarafánů a Kryštofínů. Přidali se ještě ke mně dva další upíři, kteří odmítají být loutkami svých pánů, ale spíš pravdivě zaznamenávají historii. První je z rodiny Sebastiánů a druhý pochází z Ivory.

Zpočátku jsme zkoumali své schopnosti a opětovali si své poznatky. Zjistil jsem, že pokud se na někoho více zaměřím a přivřu oči, objeví se kolem něj aura. Tento jev mne velice zaujal. Po letech zkoumání jsem zjistil, že pomocí těchto aur mohu zjistit co je daná osoba svou přirozeností, jakou má náladu, co provedla, jestli je k někomu připoutána psychickými pouty popřípadě poutem krve.

26.12.3630

Dokončujeme tajnou sekci knihovny pro velmi vzácné svazky, zatím jich mnoho není, ale věřím, že jich v budoucnu ještě spoustu nashromáždíme.

Dalším pozoruhodným zjištěním bylo odkrytí tajemství tohoto města. Je postaveno na ruinách času dávno mrtvých království. Tento svět podle velmi starých bájí obývali před velmi dlouhou dobou ještě před lidmi jiná stvoření. Z těchto bájí vycházeli i jiný autoři než já. Našel jsem svitky Kilistry z Uvernu, sarafánské kněžky, která odhalovala taje Uvernské katedrály. Dalším autorem byl Kryštofínský mnich XXXXX, jehož práce se zaobírala nejpozoruhodnější stavbou na tomto světě – „Devět pilířů Mosgotu“. O této stavbě se vedou nemalé debaty. O jejich původu se téměř nic neví, zdali je to stavba druidů, čarodějů nebo Serapíjinů, okřídlených bytostí, jež uctívají Sarafáni. Dosti zajímavým autorem byl též Maleficius Valencius, sarafánský kněz, jenž měl být pro své dílo exkomunikován. To dílo se jmenovalo „Kronika světa Nosgoth – úsvit věků“. Toto dílo mělo být doplňkem „svaté knihy Sarafánské“. Nikdy se jím nestalo a málem bylo navždy zničeno. V roce 3640 se mi dostal do ruky jeden přepis tohoto díla pod titulem „Opravené Genesis sv. knihy Sarafánské“. Nejzajímavější na tomto díle bylo to, že bylo napsáno naším písmem Jeho stav byl dosti žalostný. Proto jsem jej začal přepisovat aby nebylo zapomenuto

Po letech mých studií zjišťuji, že osudy Sarafánů a upírů se mezi sebou zajímavě prolínají. Zajímavé je taky to, že rodiny vznikli podstatně později v upířím společenství. Co se týče mé rodiny, je poněkud mladá a má zajímavou historii. Jednoho dne, tuším že to bylo 20.11.3648, když jsem doplňoval stav mé knihovny… jsem objevil pergamen, který byl psán rukou našeho otce Jákoba. Po jeho přečtení jsem usoudil, že tento opis by rozhodně neměl být zapomenut neb trochu odkrývá charakter naší rodiny. Díky jednomu z mých přátel se mi povedlo tento vzácný list opsat a získat pro mou knihovnu…

21.8.3650

Stala se podivná věc. Kolem půlnoci jsem zaslechl ve své hlavě strašný zvonivý hlas, který říkal „Jsem tu a jdu si pro vás“ Tento úkaz musím prozkoumat.

12.9.3650

Končím své pátrání se závěrem, že ten úkaz ze srpna slyšeli všichni mnou dotázaní upíři a tudíž se domnívám, že ten komu ten hlas patří musí být mocný upír anebo jeden ze strážců naděje. Nikdo jiný takovouhle mocí neoplývá, nebo mi není znám. Domnívám se, že to musí být každopádně velmi mocná bytost. Důvod jejího objevení bych dal těm podivným událostem, které se zde před dobou děli.

Několik záhadných úmrtí. Vyvraždený hostinec, dokonce vražda jednoho Jakobína. Tohle vše se stalo během dvou měsíců v průmyslové čtvrtí. Když jsem se tyto informace dozvěděl, byl jsem šokován. Lidem byly podány důkazy o naší existenci a Sarafáni neváhali. Snad ten hlas byl toho jejich boha. Jejich magii nelze podceňovat.

30.10.3650

Dozvídám se, že za těmi podivnými událostmi co se zde děli v létě můžou přivandrovalci z jiného světa či co. Neznají vůbec naše zvyky. Jeden z nich je ten, co zabil jednoho z našich bratří. Ač se provinil proti mé rodině je mi ho líto, tímto činem se odsoudil k velmi potupnému konci své existence.

3.11.3650

Mou knihovnu navštívil jeden Jakobín[5], který se zajímal o auru. Konkrétně o vyhasínající auru. Je pár věcí které u naší přirozenosti nesnáším a tento jev je jedním z nich. Ten dotaz mi připomenul, jak málo stačí k tomu, aby upír přišel o svou existenci. Toto prokletí je vskutku příšerným trestem. Velmi často se jím odebírá síla svému potomkovi, když oklame svého pána…

Jevil se mi jako poměrně mladý. Když jsem se dozvěděl, kdo je jeho stvořitelem, bylo mi ho skoro líto, protože jím byla Fátima, jedna z velmi vlivných a nebezpečných upírů chantry Vincenta Kaliostra v obchodní čtvrti. Tuším, že matka jednoho z mistrů elementárních škol magie Maria. Abych pravdu řekl, moc jsem mu nevěřil, ale něco mi říkalo, že tenhle touží po vědění takovém, jaké je a bez zásahu našich starších. Nevypadal, že by šel po něčem konkrétním a o naší rodině toho též mnoho nevěděl.

Zkusím mu tedy podstrčit přepis naší historie a doufám, že ho tím získám. Mám též dojem, že by mohl znát ty cizáky. Až se tu opět objeví, zkusím se ho na to zeptat.

Raději jsem originál dokumentu vrátil kvestorovi a ten jej dokonale ukryl… Musel jsem udělat v onom popisovaném dni před šesti lety tolik chyb? Kéž bych tenkrát věděl, jakého spojence mohu mít…

1.3.3657

Byli jsme předvolání před Faustuse a ten nám rozdal nové dekrety. Jura, Eliash a Beatrice dostali dekret na roční pobyt, já, kvestor a Markus dekret na pět let a náš společný syn Prominem jen na půl roku a ještě podmínečně… Oproti mému původnímu dekretu, kdy jsem mohl chodit po celém městě a lovit prakticky kdekoliv toho mohu velmi málo…Nejhorší z toho všeho je omezení přístupu do knihoven naší rodiny…

Pak jsme s kvestorem zůstali u Faustuse sami dva. Optal se nás, kdo z nás dvou si převezme dekret na dům. Oba jsme ukázali na toho druhého a Faustus se nad tím ušklíbl. Ten úšklebek jsme oba pochopili hned. Podívali jsme se na sebe a kvestor naznačil, že si zahrajeme známou hru – střihání. Střihli jsme si, kvestor dal nůžky a já papír. Smlouvu jsem tedy přebral já. Až když mi Faustus ozřejmil, že tedy tím pádem mám práva jakožto otec, takže když někdo něco z mého domu provede, půjdu se zodpovídat já… Já vůl, že jsem se nechal zlákat na to střihání!!!

2.3.3657

První probuzení v novém domě. Jaká to slast, mít svůj vlastní pokoj, byť totálně bez nábytku. Ano, dostali jsme smlouvu na dům v ceně dvou tisíc zlatých, leč zcela bez nábytku, ten ve smlouvě nebyl.

Zůstávám v domě a první pořízený a donesený nábytek lifruji do pokojů… a ve volných chvílích přemýšlím na dobu z před šesti lety. Ano, svého času jsem přinesl mojí matce knihu z knihovny a ta je napsaná na mě. Tento restík bych měl dořešit. Takže zítra

Zkusil jsem si opět barvičky na Prominema: Violet, Yellow, Gray …

3.3.3657

Sděluji Prominemovi a kvestorovi, ať se vzdělávají v lovu, já že půjdu k Faustusovi kvůlima mé zemřelé matce…

Rozhodl jsem se, že půjdu pěšky procházkovým krokem, nemám co dělat, alespoň zabiju čas… Ťapkal jsem si to sám a sám nevšímaje si nikoho. Dokonce i možnost dát si svačinku jsem dnes zavrhnul, přestože líbající se dvojice by byla dobrý cíl…

Najednou se odněkud začalo rozléhat hvízdání a připadalo mi, že je tak silné až by mohlo vysklívat okna. Rozhlédl jsem se, ale nikde nic, takže jsem následující pohled věnoval nebi. Udělal jsem správně, k zemi se ze střechy snášela nějaká postava. Hm, nějaký upír, pomyslel jsem si a raději popostoupil, aby mi nepřistál na hlavě.

Když byl upír dole a já mu pohlédl do tváře, pochopil jsem, že jsem udělal chybu a místo očumování měl zdrhat. Měl jsem pocit, že se dívám do zrcadla, viděl jsem svoji tvář. Zakouzlil jsem ve směru k němu vítr, a neměl jsem to dělat, protože mi ta bytost začala nahánět hrůzu, začala mi připadat jako figurka ze šachů, konkrétně jako pěšec. Udělal to ten rozevlátý plášť…

Ano, řekl jsem před chvilkou bytost, zkusil jsem si totiž pohled na Auru. Ta bytost byla bez aury !!! A co víc, připadalo mi, že to není jen nějaké maskovaní jako to zrcadlo v obličeji, ale že opravdu tu auru nemá. Už jsem si začal skládat zaklínadlo že tuhle bytost spálím ohněm, ale neměl jsem šanci. V tuto chvíli jsem totiž začal mít pocit, že existujeme jen my dva, vše ostatní kolem nás bylo zahaleno černočernou tmou. Navíc se od bytosti oddělili čtyři „červi“, kteří velmi prudce letěli proti mně. Začal jsem vyslovovat zaklínadlo a přitom se snažil uhýbat[6]. Červi mířící na ruce neměli šanci, ale druzí dva mířící na nohy mě chytli. Neudržel jsem rovnováhu a tím pokazil své kouzlo, svojí poslední šanci. Letící šíp byl už jen jako třešinka na dortu. Přímo na komoru…

„Prominem a kvestor ti měli vyřídit můj pozdrav, docela se na ně zlobím, ale to nevadí.“ Pronesla ta bytost a pokračovala: „Jak jistě víte, z každé oběti si něco vezmu. Z vás si vezmu prst“. Zableskl se zakřivený nůž a můj prsteníček na levé ruce byl pryč…

Bytost se napila z mé krve. „Přeji příjemný den“ řekla poté a na ta slova mě něco začalo tahat pryč od něj do tmy. Bylo to dost nepříjemné na psychiku…

Ledva jsem byl ve tmě, něco mi vytáhlo šíp z hrudi…

Bleskově jsem se postavil na nohy, ale nikoho jsem už neviděl a ta hnusná tma už taky byla pryč. Kašlal jsem na díru v hrudi, neboť krve jsem měl v sobě málo, právě tak na to, abych udržel svojí bestii v její ohradě. Bestie vyváděla jak pominutá a chtěla ven a co hůř, měla hlad. Musím to vydržet k Faustusovi říkal jsem si, tam požádám o dvoudecku krve, abych trochu utišil bestii, pak bych si svačinku odlovil sám bez nebezpečí, že bude bestie při jídle divočit. Zrychleně jsem se začal přesouvat k domu Faustuse…

Bohužel jsem neměl naději, abych udržel bestii na uzdě, asi bych musel jít k Faustusovi poslepu. Zaregistroval jsem, že proti mně jde nějaký člověk… a pak se probírám najezený. Přede mnou leží zmasakrované tělo muže, toho muže, který šel proti mně, muže, který se těšil, že dojde domů ke své ženě…

Bylo mi do breku nad tělem muže vypitým do sucha, nad tělem, jemuž jsem zlomil vaz a zkroutil ruce takovou silou za záda, že jsem je zlomil…

Stalo se to mě, a já se nemohu vymlouvat že to udělala bestie, co hůř slyším bestii jak se raduje: No vidíš, žes to nakonec udělal Ano udělal jsem to, „to, TO TOOOO“ AAARGH !!!

Mám ale přeci jen hodnou bestii, ještě mohla dodat No vidíš, ani to nebolelo! Stejně mám pocit, že se mi bestie v duchu vysmívá.

Je mi zle. Cítím, že se ve mně něco změnilo a to něco se mému vědomí příčí. Ano, porušil jsem svojí cestu, „Cestu Humanity“

Oddaluji odhalení mrtvoly tohoto muže odnesením těla z hlavní cesty. Pak se vzdaluji a zjišťuji, že jsem dvě hodiny chůze od Faustusova domu…

Došel jsem k Faustusovo domu, kde si nejprve s majordomem a pak přímo s Faustusem domlouvám, kde skončila pozůstalost mé matky. Dozvídám se, že má kniha nebyla v pozůstalosti, kterou zaslali Trajánusovci zpět z jejich domu… Hned poté vznáším oficiální stížnost na mé napadení. Faustus stížnost přijal a protože se celý děj odehrál v obchodní čtvrti, přislíbil mi, že záležitost předá Vincentu Caliostrovi…

Na závěr si vyžaduji povolení použít knihovnu ve Faustusově domě a to je mi uděleno…

Majordomus mě do knihovny zavedl a já se dal do hovoru s knihovníkem. Požádal jsem jej o nějaký souhrn událostí v jednadvacátém století (víte jistě proč) a nádavkem se dozvídám dvě věci. První z nich jsem nepochopil, prý vznikli sarafáni (? Cože? už zase??) a že se do tohoto století datuje vznik naší rodiny (!! Rozchází se s tvrzením Valeria Q., který vznik naší rodiny datuje 2000-3000 let zpět, tohle je „jen“ 1600 let ). Nemám sílu oponovat a tak jsem obdržel ještě jednu informaci a to tu, že v tomhle století byl i „rok Sarafána“.

Okamžitě jsem se toho chytil, a položil mnoho doplňujících otázek. Nebylo mi odpovězeno tak dokonale jak bych si přál, neboť přišel majordomus a moji diskuzi s knihovníkem utnul s poukazem že jsem obdržel povolení od Faustuse na jednu hodinu. Taktak jsem si stihl dojednat, že knihovník, tvrdící že je zavalen prací, mi něco připraví a mám si přijít někdy po desátém březnu…

Opět jdu pěšky, tentokrát domů a přerovnávám si knihovníkovo informace.Rok sarafána nastává nepravidelně za zhruba 1700 let a to tehdy, když souhvězdí Sarafána protne prodloužená spojnice Slunce-Měsíc-toto souhvězdí. Tak zněla ta nejdůležitější věta. Nepůjčoval si kvestor hvězdnou mapu? Beru si drožku a jedu domů…

Když se něco kazí, kazí se všechno. Kvestor ani Prominem nejsou doma a blíží se svítání…

Usínám s větou knihovníka o tom, že knihovna Valeriuse byla před šesti lety, pár dnů po našem odjezdu, vypálena…

4.3.3657, čtvrtek

Večer přijel vůz s prvními kusy nábytku, či abych byl přesný, byly nám přivezeny zatím jen postele. Trochu mě udivuje, kdo nám je přivezl, byl to totiž ghůl kterého jsme i se dvěma koňmi a nákladním vozem dostali od Trajánusových. Nelíbí se mi to a tak se dohadujeme s ostatními co s ním budeme dělat. Shodujeme se, že ho budeme držet co nejdále od nás, ale zase abychom nepohněvali Trajanuse. Padl návrh, aby dělal drožkáře, stačí když se prodá vůz a za stržené peníze se koupí nějaká drožka…

Kvestor mi vysvětluje, proč nebyl on a Prominem doma. Šli na lov do míst kam nás vykázal Faustus, jenže omylem ulovili upíra, který jim naznačil, že jejich glejty jsou falešné a požádal je, aby šli s ním a jeho mnohačetným doprovodem k Trajánusovým. Nakonec byla povolení od Faustuse uznána a tehdy právě jsme dostali dáreček – výše zmíněného ghůla, který přivezl též zbytky původní Plamínkovo laboratoře…

Každý si odtáhl postel k sobě do pokoje a pak se šlo na lov. Kvestor lovil celkem třikrát, není nemocný? Taková spotřeba krve…

Po jídle následovala práce, chtěl jsem si ověřit, zdali vypálená knihovna je opravdu ta Valeriova…

Bohužel byla a mnoho z ní nezbylo, jen pár obvodových zdí… To bylo zlé, moc zlé, protože poslední možný pramen, kde bych mohl získávat informace definitivně vyschl. Jali jsme se prohledávat rumiště. S přáteli jsme se rozhodli, že každý prohledáme část domu. Markus se rozhodl, že prohledá místo nejtajnější knihovny, já se rozhodl pro méně tajnou upíří sekci…

V rumišti se již zabydleli bezdomovci, sám jsem vyplašil kluka, který povykoval, že jsem upír. Kluk vyběhl a odchytil ho Markus a dokázal ho uklidnit tak, že jsme se mohli mi ostatní věnoval prohledávání. Ale nebylo nám souzeno nic najít, přece jen se tu po požáru, který byl před několika měsíci muselo pohybovat již dost lidí a nejen lidí…

5.3.3657, pátek

Probouzíme se doma na svých postelích. Včerejšek se moc nepovedl a tak kvestor přišel s nápadem, že se převlékne za válečného sarafánského kněze a půjde mezi obyčejný lid provádět výslech…

Kvestor zapadl do domu naproti knihovně, já a Markus hlídal každý jednu stranu ulice a Prominem dělal našeho kočího…

Když Kvestor vyšel z domu, nechal nás všechny odvést stranou a řekl nám, že si jedna postarší paní v době požáru povšimla dvou zvláštních lidí. Malého zakrslého, kterému v očích pláli plamínky a druhého, který snad byl namalován ve tváři. Z popisu usoudil, že to byl Plamínek a Eliash a že až poté byl Eliash vyslán k nám do domácího vězení se vzkazem od Trajána…

Jeli jsme domů a mě na mysli vytanula jedna básnička z pergamenu, který mi kdysi padl do rukou…

Tvým dotykem já ožívám
tvým dotykem se vznáším
tvým dotykem uvnitř umírám
a svíci života zháším

jsem sen jež nechceš žít
dar jež nechceš přijmout
život věčný se mnou sni
a staletí nechme plynout

Ano, básnička uložená v knihovně, ani už nevím jestli u pana Trajánuse či u Valeria…

Doma mě ale čekalo překvapení. Kdosi mi doručil svitek, prý od Faustosovo knihovníka. Než jsem se ale stačil do něj pořádně začíst, byl nám přivezen další nábytek, tentokrát to byly židle a stoly. Přinesl jsem si od každé věci jeden kus a vrátil se opět ke čtení. Bylo to o fous pohodlnější, než když jsem si svitek četl vestoje.

14.července 2056

Dostala se mi do rukou zpráva Julia Sekunda o výskytu upírů v Provance. Náš Patriarcha vyhlásil výpravu do Provance. Já Verensius Parius Juva jsem byl pověřen jejím vedením

20.července 2056

Vyrazila z Media Svatá výprava. Já jako vrchní Válečný kněz, 12 válečných bratrů též s hodností válečných kněží a 6 bishopů jsme tvořili jádro výpravy, 48 kapitánů a 24 kněží tvořili paže našeho smýšlení a sílu našeho slova zabezpečovalo 200 poručíků, 2000 rytířů, 1500 mnichů, 6000 noviců a 4500 diaconů. A další bezpočet věřících. Tato ohromná výprava odjela do Provance. Naši výpravu též podpořili 3 mocní čarodějové, jež patří ke Strážcům Naděje.

8.srpna 2056

Zaplať Sarafán, že bylo léto. Do Provance jsme dorazili zdraví. Cestou se prokázalo, že skutečně upíři stále existují. Během cesty jsme jich vyhladili aspoň tucet i s jejich lidskými přisluhovači. V Provance jsme doplnily stavy a ještě se rozšířili o tamní posádky a dobrovolníky a dokončili to na co kapitánu Sekundovi nestačily síly. Rovněž jsme pár z těch prokletých psů vyzvěděli směr jejich zběhů a další informace o dalších upírech. Byl jsem překvapen jak ty zrůdy mají tuhý kořínek. Mají dokonce nějaká pravidla podle kterých žijí a

Svitek náhle končil krásnou rovnou perforací… Snad bude šance sehnat pokračování…

6.3.3657, sobota

Zamířili jsme s Markusem k Trajánusovi, oficiálně kvůli potvrzení našich povolení od něj, abychom se pojistili v případě že spolu Faustus a Trajánus nespolupracují.

Jak mám samotný Trajánus řekl, spolupráce funguje, byť v našem případě lehce zaskřípala a on se o našich povoleních nedozvěděl…

Ještě chvíli jsme s panem Trajánusem hovořili, respektive Markus hovořil a já naslouchal…

Když jsme se vrátili pozdě k ránu domů, překvapil mě kvestor tím, že mi ukázal pergamen, který jakoby náhodou navazoval na místo kde končila má část pergamenu, který jsem četl včera

na nás ovečkách Sarafánských se krmí. Měli dokonce své sluhy u Vévody tohoto města. Ba dokonce samotného vévodu jeden z těchto proklatců pod svým nečistým slizem měli. Celé město bylo spaseno od těch tvorů nečistých. Část výpravy posílám pro[7] pomoc kapitánu Sekundovi do Termu a sám se pouštím se zbytkem do Vasserkunde, kde by měla být další ležení těchto nečistých tvorů. Též jsem pověřil výpravu o to, aby dali vzkaz do Avernu našemu Paladinovi

2.září 2056

Dorazili jsme k vesničce zvané Ziergestuhl. Zde jsme byli napadeni velkým počtem upírů. Zákeřně uděřili brzy k ránu, kdy všichni byli velmi unaveni. Měli jsme velké ztráty, ale s pomocí Sarafána…(svitek nečitelný)… našeho stvořitele jsme zvítězili a samozřejmě díky našim spojencům Strážců Naděje. Z upírů nepřežil ani jeden. Pokračujeme dál.

6. října 2056

Utábořili jsme se u S… (jméno nečitelné)…, neboť místní obyvatelé tvrdí, že jsou v trvalém ohrožení upíry a jejich pevné nadvládě

7.3.3657, neděle

Bavíme se s kvestorem a ten mi sděluje, že rozhodné datum v roce sarafána bylo 25.listopadu a že stejně tak to bude za 46 let. Jura, který se konečně ukázal doma mu oponoval že už za 43 let a kvestor uznal svoji chybu…

Začal jsem si hrát s čísly. Nejprve jsem si spočítal, kolik dnů uplynulo za 1700 let[8] a vyšlo mi číslo přes 620 000. Zazdálo se mi, že hledané číslo bude kolem čísla 600 000 a zkusil jsem si s ním pohrát. Vyšlo mi přibližně číslo 1643 a to už jsem se zarazil. Za čtyřicet tři let se má něco stát a mě vyšlo na konci taky čtyřicet tři let.Zkusil jsem připočíst k mému číslu 1643 rok 2056 kdy byl naposledy rok sarafána a vyšel mi rok 3699.

Sice mi teď vyšel rok 3699, který je jen za 42 let ode dneška a nikoliv za 43 let, ale když si uvědomíte, že jsem na několika místech svého výpočtu zaokrouhloval, tak to klidně může být i rok 3700.

Po této „vědecké“ práci jsem se rozhodl, že se nechám od Matyáše dovést k Faustusovi. Jura se ke mně připojil, a že prý se nechá odvézt na nějaké tržiště a i ostatní si chtěli někam zajet. „Promiňte pánové, ale venku začíná pršet“ ozval se Matyáš a měl pravdu, venku začínal déšť a možná z toho bude slušná bouřka. Náhle se ven chtělo jen Jurovi a já uvažoval nad tím, že bych mohl přece jen jet, ale nechal se přivést až těsně před Faustusův dům.

Takže jsme jeli jen dva. Jura sledoval cestu z okna kočáru a v jedné z uliček si povšiml postavy v černém plášti a se širokým kloboukem. Ta se rozeběhla, Jura otevřel dveře a postava k nám naskočila. Netušil jsem kdo to je, zkusil jsem se podívat na auru: Light Blue a lehké černé žilky, barvy byly bledé. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych tohoto upíra měl znát a až později mi došlo, že ona osoba je hostinským v hospodě u Tvrďáka a podle Jury to dokonce je samotný Tvrďák.

Tvrďák nás pozdravil jmény a začal se bavit s Jurou, jakto že neplní své sliby, Jura pro změnu v narážkách mluví o odstranění něčeho co mám být já a všichni co pobývali u Caliostra a nazval to bariérou…

Zkusil jsem se podívat na svojí auru, ale žádnou bariéru jsem neviděl, viděl jsem jen jednu barvu a to Gray, která nejlépe vyjadřovala mé pocity… Ano, kdybych byl dobrý v aurách, musel bych vidět svoje pouto krve k Jákobům. Tvrďák nás ještě varoval ať nejezdíme k Faustusovi, že nás tam čeká smrt a z kočáru opět vyskočil. Jura vzal varování vážně a tak když jsme dojeli k tržišti, chtěl po mě, abychom se vrátili, že k Faustusovi může dojet Matyáš. Namítl jsem, že to by znamenalo vystoupení do deště a že můj plášť není příliš vhodný.Mojí větu podkreslil blesk a silné zahřmění. Jura si vzal můj plášť a půjčil mi svůj plášť, od pohledu ošetřovaný tak, aby nepromokavým byl. Nasadil jsem si kapuci a vystoupil ven. Déšť zaútočil na můj vypůjčený plášť a… a mě si nic nedělo! Wau, zaradoval jsem se v duchu, už vím co si pořídím!

Řekl jsem Matyášovi kam má jet a co má přivést s tím, že se pak má vrátit rovnou domů, my že se domů nějak dopravíme.

S Jurou jsme šli na náměstíčko, kde obvykle probíhají trhy, dnes tam ale nikdo nebyl, tedy až na jednu drožku. Tu jsme nakonec využili na cestu domů.

Po cestě mi Jura vysvětloval, co nám je nabízeno a co by se rozhodně neměl Faustus a spol dozvědět, zvláště pak, když jsme spoutáni Trallstvím k Jákobovic rodině. Jura s tím má zřejmě nějaké zkušenosti, vysvětloval mi, že bych mohl zahořet touhou všechno někomu od nás všechno povědět.

A co je nám nabízeno? Právě zbavení se Trallství, zbavili by nás toho Ivoři a chtěli by za to protislužbu…

Dojeli jsme domů a bez nehod přežili i déšť, byť mě jedna sprška v obličeji docela zabolela… Doma mě a Juru čekala dvě překvapení. První z nich bylo psané, kdosi jej vhodil k nám před dveře i s kamenem a následně se schoval naproti v domě. Alespoň to tvrdil kvestor.

Zdravím příteli

Hrozí vám nebezpečí 11.11 tohoto roku, nevycházejte ven. Zapečeťte svůj dům a buďte ostražití.

Váš přítel

Druhé překvapení byl jakýsi cizí muž, se kterým kvestor hovořil v naší knihovně. Představil se nám jako Narius Beltrius. Měl delší plavé vlasy, černé rty, barva duhovek žlutá a skončil u nás právě proto, že jej zastihl déšť… Naznačil jsem kvestorovi, že mám pocit že mě v žaludku tíží koláče a že se jdu sušit. Pravda ale byla, že já byl suchý a naopak se musel jít sušit Jura. Přeci jen můj plášť propouštěl vodu a Jurovi provlhčil i další vrstvu oblečení ..

Zůstal jsem ve své pokoji a v jednu chvíli zjistil, že Prominem se zřejmě naučil skákat. Když šli kvestor a Narius spát, ověřil jsem si pohledem na auru Nariuse, že se jedná o upíra…

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se vzbudili a Narius nikde. Prý odešel v poledne!

8.3.3657 pondělí, úplněk

Večerní probuzení tedy bylo s překvapením od Nariuse L… Mohl snad za to úplněk, který právě nastal? (Bude trvat tři dny a celé se to bude opakovat za 24 dnů znovu)

Když už jsem nad tím přemýšlel, spočetl jsem si co vlastně bude za den 11. a 25.listopadu :

25.11.3657 - čtvrtek, dva dny do prvního dne úplňku

11.11.3657 - čtvrtek, čtyři dny do novu

zkusil jsem to i s datumem, kdy v hlavách upírů zněly zvony:

21.8.3650 - čtvrtek, tři dny do novu

Mno, jsem zvědav čím tyhle dny budou pro nás zvláštní, na měsíční fáze mi to nevychází…

Šel jsem se podívat za ostatními a povšiml si, že od Luise odházejí nosiči (či lépe řečeno stěhováci). Eliash nechal dodat Louisovi ze svého domu skříň, která se mu nehodila. Poznal jsem ji na první pohled, byla to zevnitř nedobytná skříň, která někdy před šesti lety patřila panu Rafaelovi… Vevnitř byl nějaký kostlivec, toho si vzala Beatrice k sobě do komůrky, kde se ho bude s panem Eliashem sestavovat, ale až později večer.

Po několika rozhovorech se totiž rozhodlo, že se půjdeme nasvačit a zvolili jsme si na to část našeho lovného území poblíž parku. Vlastní svačinka probíhala poměrně bez problémů, tedy až na to, že jsem podvakrát narazil na člověka, ze kterého už někdo dnes upíjel…

Když jsme se opět sešli, byl z nás nejvyjukanější Luis. Cosi ho táhlo do parku a tam ho překvapilo velké množství netopýrů namačkaných na třech stromech nad jedním křovíčkem. Šli jsme tam všichni…

Zjistilo se, že jsme čirou náhodou dorazili na místo, kde si Jura domluvil sraz se spojkou, která nás měla zbavit závislosti na Jákobově rodině. Nevím jak se dohodli ostatní, odmítl jsem přejít z jednoho krevního pouta do jiného a odešel ven z parku, kde jsem vyčkal na ostatní…

Chvilku jsem si připadal zbabělý, že do toho nejdu, chvilku jsem se chválil zato že zůstávám věrný rodině, prostě měl jsem myšlenky slušně rozházené. Asi jsem ještě nedozrálý upír nebo co…

9.3.3657 úterý, (druhý den úplněk)

Dnes z večera na nás zaklepal prodejce nádobí, nabízel vše od pohárku přes talíře až po hrnce. Prodavač patřil k upírům, alespoň mi to signalizovala prodejcova aura. Koupil jsem si dva pohárky za celkem 16 měděných a zapadl do domu dříve než ostatní s výmluvou, že je mi zima…

O něco později se šlo na svačinku a při ní jsem si opět o nějaký stupínek přesunul Eliashe z kolonky upíři směrem ke zvířatům. Beatrice si totiž vybrala ke svačince muže, který byl trochu bujnější, než by každý upír od své svačinky čekal. Změřil jsem svačince auru a zjistil že barvičky signalizují „máš před sebou ghůla“ (červené žilky)[9] a nedůvěřivost (Light Green - Světle zelená). Už si o málem Beatrice otevřela, když tu se ze střechy snesl Eliash a milého ghůla zabil a vypil.

To už ale i někteří další poznali, že je to ghůl a Markus se jal ohledat tělo, aby nalezl tetování, jež si na ghůly nechávají dělat mnozí upíři. Nalezl jej a sdělil nám, že dle tetování patří samotnému Trajánusovi staršímu. Donutili jsme Eliashe aby se hned teď šel Ignigovi Trajánovi přiznat.

A tak se šlo… Pár domů před Trajánovo venkovským sídlem jsme potkali muže, ve kterém jsem poznal oběť kterou nešťastně chtěl sesvačit Prominem a Luis. Ano, byl to přímý spolupracovník Trajána. Ostatní se s ním dali do řeči a já si v klidu mohl měřit jeho auru: Bledá, Gray - Šedá a Deeper Red - hlubší červená. A měl jsem hned o čem přemýšlet, protože tenhle odstín červené jsem viděl poprvé na veřejnosti…

U Trajána jsem neřekl prakticky ani slovo a ani nevnímal co říkají ostatní. Jediné co pro mě bylo důležité byla nabídka Trajána, že nás nechá odvézt jeho kočárem domů (čas byl již tak daleko, že bychom to do svítání pěšky nezvládli). Nabídky jsme využili…

10.3.3657 středa, (třetí den úplněk)

Vstal jsem do ticha, které bývá před bouřkou. To mi připomnělo, že jsem si ještě nekoupil pršiplášť. Nu, dnes mám nejvyšší čas…

Dole v přízemí stál Markus a byl do něčeho zahloubán. Nadhodil jsem otázku zámků a z Markusovo odpovědi zjistil, že je máme prakticky všude tam, kde si chceme něco schovávat. Nebylo tedy co řešit, tedy až na to, že jsem neodhalil důvod Markusovo zahloubanosti, zabezpečení domu to nebylo… Zkusil jsem totiž nadhodit otázku okenic, ale ty už jsou prý dostatečně zajištěny západkami. Nu což…

Silně se zahřmělo a vstoupil Matyáš, náš ghůl. Byl smutný a dle aury i deprimovaný, přestože Markusovi odevzdal slušnou hromádku stříbrných mincí, kdyby byl Markus člověk, mohl bych dokonce prohlásit, že mu počet mincí vyrazil dech… Matyáš nám bezbarvě popřál krásnou noc a šel spát. Zaregistroval jsem, že dnes pouze zavřel dveře, nezajistil si je zástrčkou…

S dalším zahřměním se u nás objevil Prominem a prý jestli půjdeme ven, když se chystá na déšť. Šli jsme se na ty mraky podívat ven a opravdu, těžká bouřková mračna se hnaly z moře přímo na město.

Nevím co mě to popadlo, ale provedl jsem zaklínání proti dešti, abych měl alespoň šanci dojít na tržiště suchý. Úspěch byl přímo fenomenální. Mraky se nad přístavem začaly stáčet stranou. No hezké, jestli to někdo sledoval tak ví, že někdo manipuloval s počasím a pokud je mistrem ve svém oboru, tak velmi snadno určí kde to vzniklo. A to jsem chtěl jen aby hoďku nepršelo v blízkém okolí…

Markus mě upozornil na zajímavou věc – v naší ulici nesvítí plynové lampy, ale o kus dál již ano. Ano, má pravdu, to je podezřelé, zvlášť když mě se zdá, že lampy nesvítí pouze v nejbližším okolí našeho domu. Budeme tedy schválně dávat pozor, jestli nás někdo nesleduje…

Můžete hádat jen jednou jestli jsme sledováni a určitě uhodnete. Ano, byli jsme sledováni – tu se nějaký stín zhoupl ze střechy na střechu, tu se „lidsky“ choval havran, tu bouchla okenice, tu se sypala špína ze střechy… To mě dostalo, nás snad sledují zástupci všech rodin zde ve městě! K A to jsme jen vyšli od našeho domu na nejbližší náměstí, je to snad jen třista kroků!

Náměstí bylo osvětlené, ale zcela prázdné – nikde ani živáčka. To mi hlava nebrala, dneska měl být trh? A i kdybych se spletl a trh dnes nebyl, kde je nějaký znak nočního života?

Před kostelem je vývěska, tu se rozhodujeme přečíst a zjistit tak důvod nepřítomnosti lidí zde na náměstí. Jenže na vývěsce není nic o stanném právu ani o branné povinnosti jak jsme si s Markusem mysleli. Je to jen klasická církevní vývěska o plánu bohoslužeb a oznámení o hledané osobě, která si má říkat Tvrďák. Byl tam i „portrét“ i když tedy… ehm… Byl tam nakreslený obrovský klobouk, který dokonce přesahoval mužova ramena a lehce naznačená spodní čelist… Já bych tedy Tvrďáka nepoznal J Ale což, Sarafánům, jež vypsali odměnu za dopadení, Tvrďáka práskat nebudu…

Ale přece jen se našel důvod, proč jsou lidi doma – mírně ušmudlaný nápis sděloval, že lidi mají být dnes doma, neboť se budou vybírat daně. Wau, lidi jsou zde docela poslušní, to jsem tedy netušil!

Když jsme tedy nemohli nakupovat na tržišti, nezbylo nám nic jiného než se pokusit nakoupit v nějakém kamenném obchodě. V prvním z nich nám nepřálo štěstí – zavřeno a majitel již v posteli. Prominemovo tichým zaklepáním[10] jsme ho sice vzbudili, co jsme ale u něj nevzbudili byla důvěra… Hm, a to byl místní koželuh, jsem zvědav kde najdeme dalšího.

Hledáme tedy dál a nakonec se zastavujeme před obchodem se smíšeným zbožím. Ani zde nesvítí plynové lampy. Klepeme na obchodníka a slibujeme mu expresní příplatek, když nám pláště prodá právě teď před deštěm a ne až ráno. Obchodník si zívl a prý že za dvě minutky je dole…

Po dvou a půl minutách slyšíme z obchodu podivné zvuky, jako by tam někdo někomu skočil na záda a pak zachroptění, jakoby někdo někomu prořízl hrdlo.

Vyrazili jsme dveře a vnikli dovnitř, já až jako poslední. Markus doslova vystřelil za nějakým tmavým stínem, Prominem šel skoro stejně rychle po zvuku chroptění a já se svou šnečí rychlostí (oproti přátelům) se hnal za nimi.

Prominema jsem našel nad obchodníkem, jež má prořízlou krční tepnu a hrdlo. Prominem se snažil olíznutím rány zastavit krvácení. Aha, my mu neřekli, že takhle lze zastavit jen krvácení z rány po upířích zubech. Nikdo z nás není léčitel a tak ač mi to trhalo srdce museli jsme ho nechat zemřít. Prominem mu to usnadnil, začal pít jeho krev a tak se obchodník naposledy ve svém životě dočkal extáze z požitku pití krve…

Na to jsem se tedy dívat nemusel a zamířil za Markusem. Zotvírané dveře mě bezpečně za vyvedli ven za zadní trakt domu. Tam zrovna Markus tiše klel „Zatracení Ivořani, určitě v domě nebyl sám!“ Po tomto svém proslovu vběhl do domu a vyběhl do patra. Opět jsem se snažil s ním držet krok a opět bezvýsledně. Když jsem vyběhl do patra, mohl jsem si povšimnout mrtvé ženy a otevřeného okna. Podíval jsem se dolů a uviděl nevyhnutelné. Lupič zřejmě lezl po fasádě dolů a Markus ho tím že na něj skočil srazil dolů. Zkontroloval jsem lupičovu auru, která z něj pomalu vyprchávala. „Zemře“, bylo mi hned jasné. V auře ale bylo červené žilkování a tak jsem polohlasně Markuse upozornil že to dole je něčí ghůl. Když jsem sběhl po schodech dolů ke ghůlovi (nevíte, proč jsem to nevzal rychleji vzduchem po upírsku???), měl Markus ve vlastnictví ghůla jasno. Mě řekl jen slůvko „Ivořan“

Tu vyšel ven i Prominem a podal mi nepromokavý plášť. Určitě ho nezaplatil, ale to je teď vedlejší, střela z kuše vystřelená ze střechy udělala málem mezi námi jasno. Markus zkusil nějaké ty své dovednosti a střelba ustala, dotyčný střelec začal zdrhat. Vyběhl jsem na střechu a zjistil směr prchajícího, běžel k jednomu z místních mostů, zabočil na něj a utíkal přes řeku. A zase jedno překvapení, pročpak u mostu nevidím strážné? A proč je nevidím ani u druhého mostu na který mám šanci teď v noci dohlédnout?

Zkusil jsem si na chvilku posílit zrak, ale to jsem si dal. Viděl jsem všechno bíle a v obrovských detailech. Jejky, já vidím pavouky ! A takové macky! Hééélp!

Musel jsem to utnout, jinak bych asi zešílel. Ach jo, ten můj strach z pavouků mě jednou zabije…

Všichni tři jsme se poté; co jsem plavně skočil ze střechy; pomalu vydali k mostu. Ještě než jsme na most zatočili si Markus povšiml že se před námi schovává nějaký kluk a jal se na něj vyběhnout. Mě tedy připadal jako nezestárnutý Tomáš, je to vůbec možné?!?

S Prominemem jsme se přitiskli ke stěně jednoho z domů a kolem nás prošli dva jedinci. Jeden mi svým oblečením připomínal nějakého člena naší Jakobínské rodiny, ale ten druhý. Ne, já musím snít!! Tomu už vůbec nevěřím[11], je to samotný Omaka! Vždyť mi někdo říkal, že někde uhořel!?!

To už se u nás objevil udýchaný Markus a že prý ho Tomáš slušně prohnal, a že Tomáš na něj nepromluvil ani slovo. Rychlejší chůzí se snažíme dohnat tu dvojici. Na volání „Omako“ se nikdo z těch dvou neotáčí, až na Markusovo zvolání „tak pánové“ se oba otočili. Musel to být Omaka, nebo jeho dokonalý dvojník. Teď už jsem poznal i toho Jakobína, byl to asistent mé matky Fátimy v době, kdy mě má matka vyučovala… „Teď už se o Omaku nemusíte starat Ivane“ řekl Jakobín a dodal: „počkejte zde hodinu a já vám sem přijdu vše vysvětlit“ pak ti dva odešli…

Čekali jsme jen dvacet minut, když se nad střechami objevila rudá záře. Jejky, někde nám řádí červený kohout a čirou náhodou v místech kam mířil Omaka a Jakobín, jemuž nemůžu stále přijít na jméno…

Rozeběhli jsme se k požáru a když jsme dorazili, nedalo se už nic dělat jen polévat vodou okolní domy, aby oheň nepřeskočil, no a voda jak víte není zrovna živel místních upírů, tedy ani můj…

Markus si ve vedlejším domě povšiml nějakých zelených záblesků a hned naznačoval, že vedle kuje pikle nějaký upír. Vnikli jsme dovnitř a opravdu tam bylo cosi, co se nám během mžiknutí oka přímo před námi zneviditelnilo. Markus zareagoval bleskurychle a mě a Prominema vyhodil před barák. Sám vyběhl ven a zařídil si to tak, že se zdánlivě dalo kolem něj dveřmi proběhnout. Ta chvilka kdy to zdánlivě šlo byla krátká právě tak, aby dotyčný stihl doběhnout ke dveřím, ty ale Markus náhle zavřel. Zpoza dveří se ozvalo kovové zadrnčení. Markus malinko pootevřel dveře a zhrozil se – klasická Ivorská dýka!

Rozhodli jsme se, že odsud zmizíme a poběžíme zpět k mostu, domluvená hodinka s Jakobínem na sraz zanedlouho vyprší…

Nebylo nám souzeno doběhnout daleko, ze střechy na nás někdo začal střílet, zezadu někdo nabíhal s taseným mečem a v jakobínském (!) oblečení a rozhodně se netvářil přátelsky.

Nastala bitevní vřava v níž jsem po jednom ze střelců prásknul ohněm. Dotyčný začal hořet a padat ze střechy, neboť se mi kouzlo ohně povedlo až příliš dokonale. Ať člověk nebo upír, jestli dopadne na dlažbu je definitivně po něm! Přeostřil jsem na chvilku na Prominema, který z mě neznámého důvodu ležel na zemi a na něj padal Markus, vystejkovaný od nějakého jiného střelce. Tak kdepak se střelče schováváš, říkal jsem si v myšlenkách a sledoval jak na Markuse s Prominemem dopadl ten můj hořící střelec.Prominem, snažící se vyrvat z Markuse alespoň to proklaté dřevo, jej ztěžka shodil… Shit, zapomněl jsem sledovat toho běžce co se na nás řítil! Ohlédl jsem se po něm a taktak stihl nastrčit před něj svůj meč.

Cink cink škráb a padám do torporu…

… a probouzím se doma v posteli!!!

Vybíhám ven na chodbu, kde už je vyděšený Markus. „Mě se zdál hrozný sen“ řekl a povyprávěl mi stručně to, co jsem právě teď prožil. „Byl-li to sen“ upozornil jsem ho, „tak proč máš poničenou svojí zbroj a proč se mi zdálo to samé?“ „A proč já mám poničené šaty tak jak jsem je před ulehnutím poničené neměl?A kde jsem vzal ten pršiplášť? pomyslel jsem si a jal se své šatstvo prozkoumávat. Byly poničené, ale méně, než jak jsem si to pamatoval ze svého…ehm… „snu“. Tak sakra co je teda dneska za den ?!? Ptáme se všech kdo se v domě nacházejí a zjišťujeme, že všechny odpovědi zní „desátého března“

Takže si do deníku píšu nadpis

10. března 3657, středa, třetí den úplňku, teď už doopravdy

Zůstává tedy základní nezodpovězená otázka: Byl to sen, skutečnost nebo ukázka z budoucnosti? Ale ten pršiplášť… Ten mě v tom mate ze všeho nejvíce…

První tři hodiny zapisuji svůj sen do deníku. Ke konci mě vyrušil Markus a když viděl co dělám tak naznačil, že jsme byli v minulosti…

Bylo právě 23:30, když jsme vyběhli ven na náměstí. Oproti snu tu trhy byly. Jdeme se tedy podívat na kostelní vývěsku a hledáme plakáty s nápisem WANTED. Velmi starý, tak deset let nalézáme po vrstvou novějších vzkazů a je to opravdu ten, který znázorňuje Omaku

Dalšímu zkoumání zabránil nějaký kněz, který vyšel z kostela. Sice si nesl košík, takže bude na trhu nakupovat, ale ten pohled směrem k nám se mi moc nelíbil…

Málem bych zapomněl, po náměstí se pohybovalo docela dost mimů, až to bylo podezřelé… Zkusil jsem se náhodně podívat na jednoho z nich. Jeho aura byla ostrá a převládala barva zvaná Violet

Ech, nějak dnes myšlenkami skáču… Zpět ke knězi: Zamračil se na nás a tak jsme raději od nástěnky poodešli. Zkusmo jsem „střelil očima“ po knězi. Auru měl ostrou, s dvěma barvičkami - Yellow a Dark Blue. Dark blue značí podezřívavost, ale co ta žlutá? No bude to těžké, neboť podle deníku ji vidím podruhé v životě… Asi si budu muset počkat ještě na další výskyt…

A opět skok, překvapivě opět k mimům. Kvestor si vybral dvojici mimů stojících vedle sebe a zkusmo zaplatil jen jednomu z nich, pak jen druhému… Vždy, když v našem městě zaplatíte mimovi, ten se vám odvděčí změnou své polohy či dokonce malou etudou… Netuším co tím kvestor zkoušel či zamýšlel, ale utratil u mimů hezkých pár měděných.

Nebylo co dělat a tak nás kvestor požádal, abychom šli k místu, kde byl vykolíčkován a odkud byl odnesen k Faustovi (ten den nás dostali oba – 27.prosince 3656)… Něco tam hledal, ale nenašel.

Po malé svačince jdeme jinam a zjišťujeme, že nás někdo sleduje…

… Po příchodu domů zjišťujeme od Matyáše, že k nám přišel jakýsi nervózní mnich, který si vynutil vstup a čekal na nás do ranních tří hodin. Nakonec cosi čmárnul na pergamen a odešel

Z důvodu vaší nepřítomnosti jsem nucen vás pozvati na obchodní schůzku s vaším obchodním přítelem do hostince „U kamenného stolu“ jež je na adrese XXXXXXX a to zítra okolo hodiny půlnoční. Buďte přesní, můj obchodní přítel není zvyklý čekat

Váš Lisien

Ostatní se na mě vrhli a prý kdo je to Lisien. Zalovil jsem v paměti a sdělil jim že je to jeden z jakobínských ghůlů, který dělá asistenta magikům. Z domu Faustova[12] vyřizuje styk s okolními sluhy…ehm… thraly

11. března 3657, čtvrtek, měsíc má tři dny do „C“

Po svačince jedeme do onoho hostince. Preventivně jsem zůstal venku…

Ostatní se vevnitř dozvěděli že máme splnit své Tralské povinnosti. Na našem lovišti (resp. Na Trajánovo území) se totiž vyskytla komplikace.

Zdá se, že se mezi smrtelníky nějaké informace, které se ven dostat nemohli… Ty informace má vytrubovat do světa jakýsi „Lucius Nandus“. Takže ho máme diskrétně živého sbalit a dopravit do zlatnictví zvaného Zenomova koruna.

Abychom nemuseli lítat po celém městě, dostáváme celkem dva styčné body. Prvním z nich je Provanské náměstí a na něm stojící Kryštofínský kostel. Druhým z nich je hospoda „Na Slatině“. Čas na to máme právě tři dny od teď…

Mezitím jsem si obkroužil hostinec, omrkl okolní uličky a nakonec se usadil na lavičce. Ani nevím, odkud přišel stařec, který se mě optal, zda může přisednout. Nakonec přišla řeč na to co tu dělám: Sděluji že přátelé sjednávají obchod v patře hospody. Staříček se podivil, že je dole v hospodě tma a pronesl zvláštní větu. „Pán noc si vždy vyklidil hostinec mého otce, aby si tam mohl udělat schůzku. Říká se, že pán noci sjednotil zlodějská bratrstva.“ Pak ho prý drapli Sarafáni…

Staříček vstal a odšoural se pryč a já seděl konsternován na lavičce a seděl bych tam asi dodnes, kdyby z hostince nevyšli mí přátelé.

Něco se jim na celém zadání úkolu nezdálo a tak jedeme přímo k Faustusovi ověřit zdali onu věc máme opravdu udělat.

U Faustuse jsme tři – Markus, Beatrice a já. Žel nedovedu posoudit, zdali jsme Faustuse svým nedůvěřivým chováním rozladili či zda potěšili, je pro mě neproniknutelný.

12. března 3657, pátek, měsíc má dva dny do „C“

Jedeme v drožce k hospodě „Na Slatině“, což možná byla chyba, neboť jsme vypadali jak honorace, přece jen jsme stále v průmyslové čtvrti a zrovna v nějaké části, kde se moc jízda v drožce neprovozuje.

Beatrice, Eliash a kvestor Luis šli dovnitř, Matyáš já a Markus jsme zůstali venku. Ti dva totiž jeli na kozlíku a já jel na stupátku vzadu, takže to zvnějšku mohlo vypadat tak, že mi těm třem sloužíme… Sotva jsem stihl jednou obejít kočár, ozval se zevnitř hlas silný tak, že by se s ním daly vysklívat okna: Dáma si chce sednout promluvil totiž uvnitř hospody Eliash…

Venku se toho moc nedělo, jen mi připadalo, že nás z bočních uliček sleduje pár jedinců. Jeden z nich se díval přímo na mě. Zamával jsem mu a on zmizel. Sdělil jsem svůj poznatek o pozorovatelích Markusovi a zkusil na dalšího z nich opět zamávat. Gr, tenhle mi zamával zpět a pak svůj pohled otočil na Markuse. To neměl dělat, ten měl již zapnutu svoji dispiclínu a tak nebohý pozorovatel přišel „dobrovolně“ k Markusovi a chvíli si rozprávěli.

Ze zadních dveří vyběhl malý chlapec a kamsi odspěchal. Buďto pro posily, pomyslel jsem si, nebo pro Luciuse… Za ním běžela malá černá kočička, která se po nás ohlédla. No jo, Jura…

Neuplynula ani čtvrt hodina a Jura byl zpět (Mezitím Markus toho čužíka propustil). Dohadujeme se nad tím, zdali přijdou Trajánusovo lidi nebo… Jisté je, že i když se Jura dost snažil, přesto zřejmě jeho přítomnost zjistili…

Náhle zavanul vítr a lehce se setmělo, ba i pouliční osvětlení jakoby na chvilku pohaslo… Hm, zase si někdo hraje, pomysleli jsme si a sledovali… No tohle? Zdá se že nás nikdo nesleduje, ba co víc, že ruch jakoby ustal.

To už ale zarachotily tašky na střeše a dolů skočil kvestor s očima navrch hlavy, neschopen říci jediné kloudné slovo. Zmohl se jen na to, že nám ukázal kamsi do uliček za námi a rozeběhl se tam rychlostí, které kvestor říká „Warp jedna“, neboli rychlostí, kterou by normální člověk neběžel, ale upír ano. Markus se rozeběhl za ním.

Já a Jura jsme si zachovali střízlivé uvažování. Oba jsme naskočili do naší drožky a požádali Matyáše, aby je pronásledoval…

… O hodinku později

Jedeme domů. Jediné co si pamatuji (a co jsem viděl z dálky z kočáru) bylo to, že uprostřed ulice se objevil člověk(?) jež v auře měl ostré barvy, hlavně Violet,v jeho aura byly Jiskřičky (magik) a ostatní barvy v auře přeblikávaly… Markus a hlavně kvestor se s ním chvilinku bavili…

13. března 3657, sobota, měsíc má jeden den do „C“

Dnes jdeme k hostinci, kde se má vyskytovat Lucius, pěšky. Jsem oproti včerejšku oblečen v žebráckém (dá-li se to tak nazvat) a jdu ve dvojici s Markusem. Kvestor jdoucí před námi hraje žebráka dokonale, má sebou i žebráckou misku. Jura zrovna někde svačil a tak nebyl přítomen zvláštní události.

Proti nám šel zajímavý pár, na první pohled dědeček se svojí vnučkou. Kvestor si sedl na chodník v očekávání svačinky a jal se žebrat…

Ale už na druhý pohled bylo něco s holčičkou špatně. Jakoby se mi rozmazávala před očima. Její aura byla bledá s jednou barvou - Dark Blue

„Jé dědečku, dáme tomu žebrákovi nějaký peníz?“rozvinula hovor holčička. Zůstali jsme s Markusem a dívali se co se z toho vyklube. Až jsem začal mít strach, že místo svačinky kvestorovi dojde ke svačince holčičky.

Kvestor vstal a šel s těmi dvěma za roh. Já, Markus i právě přiševší Jura se vydáváme za nimi. První zahnutí za roh bylo ještě v pořádku, záda kvestora jsme měli před sebou, po druhém zahnutí už ale kvestora, holčičku ani dědečka nevidíme. Nastala pátrací akce hodná FBI… ale nic nepřinesla. Kvestor se prostě vypařil do vzduchu…

O hodinku později

S Jurou jsme byli v hospodě a vyslechli si povídání o tom, co tam včera kvestor, Beatrice a Eliash vyváděli.

Když totiž hostinský dorazil do pokoje, našel tam již mrtvolu kohosi. Byla zabita nožem, kterým se chlubil Eliash…

Teď stojíme venku a sledujeme, jak k nám přišel kvestor a tvářil se že se nic nestalo… Je čas dát si dohromady dvě a dvě. Co tedy vlastně víme?

Kdosi se před šesti lety (?!) zamiloval do upírky. Něco se potom dostalo na pergamen a s tím pergamenem teď chodí Sarafánský kněz Lucius. Máme konečně i jeho popis…

No a pak to s námi šlo velmi prudce z kopce. Na náměstí se ze všech stran začali objevovat sarafánští kněží a prý že tu jsou upíři a že jdou požehnat každému domu a ať se všichni vrátí domů. Jen z kněží se pomalu přibližoval k nám a zařval. „Jsou tady! Zastavte pohyb!“ Všichni na náměstí se zastavili i my. Knězi zářil přívěšek. Nakročil k nám a tu ho zasáhla střela. Nastal zmatek. Markus vyběhl, proběhl kolem mrtvého kněze a jednoho člena jeho ochranky a pádil pryč. Několik Sarafánských plecháčků vyběhlo za ním. Lidé začali panikařit a rozbíhat se pryč. Proběhl jsem kolem mrtvého kněze a zjistil, že mu přívěšek již nezáří. Asi proto, že byl zasažen přímo do srdce. Jeho strážce ho sice zakrýval tělem, jenže zakrýval ho až teď…

Teď když to píšu si uvědomuji že ani nevím, jak se ode mě ztratil Jura a Luis. Je mi to jedno a beru to zrychleně domů, chystá se silný déšť.

14. března 3657, neděle, měsíc je v „C“

Lehce mžilo až do 23 hodiny večerní. Přesto byli všichni pryč. Bloumám po domě a přemýšlím jak dopadnout Luciuse… Postupně se objevují i ostatní

Pak přišel Markus a schovával svojí levou ruku. Asi měl nový prstýnek a nechtěl nám ho ukázat[13] A prý že jedeme do parku. A jeli jsme.

V průběhu jízdy mi kvestor vyprávěl o tom, kterak se pokoušel jít po stopě zemřelého Valeria Kvintuse (onoho zemřelého knihovníka). Měl totiž geniální myšlenku: „Knihovny zcela jistě spolupracují a vyměňují si svazky“. Dostal se do lidské, konkrétně prý „Kryštofínské“ knihovny, kde si promluvil s knězem Jeremiášem. A byla to horká stopa, protože si opravdu s Valeriovo knihovnou měnili svazky a pro poslední várku tří knih si Valerije již nepřišel.

· Eurigius – sbírka básní

· … Nějaká vědecká kniha…

· Wasrbundské povídky

Tu jakoby nám bouchl kámen do vozu… Markus to hned zjišťoval, ale já se vrátil k hovoru s kvestorem. Ten již toho nemohl moc říci, kromě toho že mu Jeremiáš požehnal a on se z toho málem… A když se pak zeptal Jeremiáše na knihu Nosgotu, ten byl náhle chladný a doslova kvestora vyhodil z knihovny a zabouchl mu před nosem. Domlouváme se, že když to bude nutné, že do oné knihovny půjdu já.

To už se zase plašili koně a opět byla slyšet rána do korby. No to je tedy den, vrčím a dívám se z okna. Markus sedící na kozlíku se vydrápal na střechu a jal se sledovat cosi za námi…

Když jsme zastavili tak mi Markus řekl, že si myslel, že nás někdo špehuje a prý ať vyzkouším svoji jednu disciplínu… Měl na mysli „dotek ducha“

Testuji nejprve kola a osu vozu, až poté si uvědomuji, že naší osy by se nikdo nemohl držet, neboť ta se celá otáčí. Na zadním stupátku nalezl Markus kus bláta, testuji tedy na „dotek ducha“ i bláto… Bylo mi málem špatně, nejprve se mi točila hlava a teď jsem měl pocit že na mě někdo šlape. Br. Až napotřetí měl Markus šťastnou ruku s výběrem věci. Ukázal mi na držák kde se svého času držívávali sloužící, jezdící vzadu na kočáře. Tam jsem dotek ducha spatřil a to velmi čerstvý.

Byla ještě chvilka času, neb prý v parku nás očekávají o půlnoci a tak jsem si odskočil sám samojediný na lov. Nejprve jsem zkusil vzít jednoho ležícího, ale jeho krev mě nezachutnala. Sakra, násoska… Další čužík by byl v oukeji, leč se za mnou ozval hlas a to hlas té *** co nám řezala prsteníčky. Moje svačinka z toho leknutí skonala… Pokusil jsem se u rychlý únik, ale to už mě drapl a proklál kůlem…

Rejstřík

[1] Trajanus spravuje celou průmyslovou čtvrť a slumy. Zajišťuje klid od Pána Noci a aby se Ivořani neroztahovali za Lampovku. Vítá též diplomatické návštěvy. Má přístup do každého našeho baráku s výjimkou našeho nejhlavnějšího domu… Smí se účastnit jakékoliv diplomatické návštěvy…

[2] Od této (druhé) knihy začínám sledovat barvičky v anglickém jazyce, neb se vyskytly problémy při překladu odstínů červené. Každý z našich dvou GM toto překládal jinak…

[3] poznámka hráče – až později mě napadlo, že tahle kombinace by se zřejmě objevovala u matek při porodu…

[4] Trall = otrok… Je vám „vymyt“ mozek a vy se k otrokáři chováte, jako by byl mistr světa a neuděláte mu nic zlého – poznámka hráče

[5] Hádejte kdo to byl… Ano, byl jsem to já, Ivan…

[6] Pokud jste viděli film Matrix, tak víte jak to dělal Neo ..

[7] buďto „pro“ pomoc nebo „na“ pomoc, svitek byl poničen časem…

[8] Do výpočtu jsem jakožto hráč nevložil žádné pravidlo o přestupných rocích

[9] Ano, změnil jsem svůj poznatek k červenému žilkování – vídávám je zvláště na ghůlech ať mají jakoukoliv náladu

[10] Slyšeli jste odstřel skal zblízka? Tak takhle tiše klepe Prominem – pozn.hráče

[11] Když jsem si nebyl jist ještě jako člověk, že se mi něco zdá, tak jsem se zkusil štípnout. Jenže v tuhle chvíli jsem to nezkusil, což byla chyba jak jsem poznal se zpožděním. Dávám si za úkol vymyslet a vyzkoušet jestli tento test funguje i na mém upířím těle

[12] Správně bych měl říkat z domu Vincenta Caliostra J ale nějak jsem si odvykl ho zmiňovat. Stejnak Lisiena přímo řídí Faustus…

[13] Hahaha, zcela určitě přišel o prsteníček…

Ivan Jákob a jeho zápisky

Obsah

Osoby a obsazení

Barvičky v auře [2]