Postavy ve hře "Perlový opasek"
| postava | hráč | popis |
|---|---|---|
Vahara |
pavlina2 | Vahara je na první pohled elfem ve středním věku, ale už
na ten druhý je poznat, že není takříkajíc čistá rasa. Výška 180cm je jedním
ze znaků, druhým zjevným znakem jsou vlasy (Vahara své jméno překládá jako
Dvojvlasý, neboť se na jeho hlavě nepravidelně střídají dva odstíny hnědé).
Oblečen je v kombinaci šedé a zelené barvy. Na oblečení má i jakýsi znak
(viz ikonka postavy) Vahara toho o sobě příliš neprozradil. Není si jist, kdy a kde se narodil, pamatuje si až výcvik na "lesního elfa", kdy se jako mladý elf učil střílet z luku, učil se přežití v lese a další věci… Když se stal mladým jinochem, vyšel si jednou do blízké vesnice, kde se nešťastně zamiloval. Zanechal výcviku… … O tom co bylo dál, Vahara nemluví. Když je venku z opasku a vidí nějakou šťastnou dvojici, stává se mírně zasmušilým a poodchází stranou, aby se na "to štěstí" nemusel koukat… Láska Vahary a dívky však musela jednoho dne skončit a Vahara pár let vyhledával nějaké ty šarvátky a bitvy, aby zapomněl na bolest a snad doufal, že nějaká zbloudilá střela možná ukrátí jeho bolest. Nebyl ale sebevrahem a bojoval dost o svůj život při různých průzkumech nepřátelského území. Právě zde si vypiloval střelbu z luku k dokonalosti, zvláště pak přesnost… A pak, jak Vahara sám říká, "sklouzl opět ke zlu" a byl členem skupiny, která přepadávala pocestné. Ani v téhle skupině se necítil Vahara moc dobře stejně jako předtím o vojáků - jeho elfská výchova byla zakořeněna příliš hluboko v jeho srdci… Vahara cítil, že bude muset od skupiny lapků odejít, protože mu obírání chudých lidí, v což se ono loupení začalo zvrhávat, šlo proti srdci. Jenže to už jeden z místních starostů uspořádal na lapky hon… Vahara nebojoval proti vesničanům, spíše s nimi, ale přesto byl jedním z horlivých dobrovolníků raněn na hrudi. Vahara ani neví jak a kdy k němu přišla Tiailli, ale zapředli spolu hovor, v němž Vahara konstatoval, že za svůj život udělal málo dobrých skutků a že se stydí předstoupit před Boha posledního soudu když je jisté, že za pár chvil jistojistě zemře a žádný dobrý skutek už nestihne… A tak se stalo, že v opasku přibyl další obyvatel, který je vděčný za to, že dostal šanci se napravit. Když je Vahara venku z opasku a nemá zrovna co na práci, tak střílí do vzduchu šípy a snaží se jich mít ve vzduchu co nejvíce. Jeho oblíbenou činností pro majitele opasku je stopování a střelba z luku nejlépe je-li spojena s lovem… |
Mia |
CP | Dívka, věk asi kolem pětadvaceti let.
Její tvář má určitou divokou krásu, i když je tak nějak strohá a chladná.
Jasně se v ní mísí krev lidská s krví elfí. Dlouhé tmavě hnědé vlasy spadají až do půli zad. Černé hluboké oči koukají nepřítomně do plamene ohně. Štíhlé a pružné tělo je oděno do černých šatů, jenž obepínají její postavu. Opásané jsou samozřejmě Perlovým opaskem. Choulí se do pláště také černé barvy. |
Rys Gelerin |
Lišák |
Gelerin alias Rys Je střední postavy, černovlasý, velmi pohledný, neustále v dobrá náladě. Dle rysů ve tváři možná nebude čistokrevný člověk, ale možná ani elf. Těžko však říct, tázal - li se ho na to někdo, s úsměvem odvětil "a jak to mám asi vědět?" Rád se obléká do pestrých kvalitních šatů lepšího měšťana nebo dokonce šlechtice, je -li třeba, nosí k tomu koženou zbroj krásně zdobenou vytlačovanými vzory. Viděli jste ho ale i v hadrech podomního obchodníka, s parukou a vousy a při několika příležitostech i v tmavomodrém přiléhavém obleku s kuklou a šátkem přes tvář. Nechal si na zakázku vyrobit krásnou lehkou kuši, decentně zdobenou řezbami, u pasu nosí krátký meč, dýku, tušíte že pár dalších malých smrtících nástrojů má skrytých i jinde v oblečení. Přišel mezi vás někdy v prostředku sbírání duší po okázalé popravě v hlavním městě, která se vyznačovala tím, že kat se na popravišti z nějakého důvodu rozchechtal tak, že nemohl přestat a málem mě špatně pověsil. I já zemřel s úsměvem, jako bych to celé považoval za ukázku dobrého černého humoru osudu. První co jsem udělal, když jsem se mezi vámi objevil bylo, že jsem se pokusil svést Tiaillii, ačkoliv jsem v té době měl na sobě jen pohřební rubáš. Neúspěch mě v nejmenším neodradil. Zdá se, že to beru sportovně. Postupem času jsem se pokusil svést i Cassi a nesčetné množství dalších děvčat po cestě. Vám všem postupně nesčetněkrát nabídl hru v kostky, rozličné karty, skořápky… Pokud jste přijali, pravděpodobně jste prohráli - pokud tedy neumíte švindlovat VELMI dobře. Neustále srším dobrou náladou, jsem ochotem se vsadit o cokoli. K Tiaillii jsem měl poměrně vřelý vztah a snad není třeba dodávat, že své znovuzrození v perle si báječně užívám… |
Rad Riv |
Melker | Radhrozdarak Riv jest celé jméno v trpasličím jazyce. Pro
jeho složitost je tedy používána jen jeho zkrácená verze. Rad Riv znělo ve skaliských horách. Lidé z nížin pak nazývali jej Stříbrovousý. V druidském kruhu jej zvali Mocný nebo též Učitel. Elfí lid pak znal jej coby Kráčející hvoz…. To vše a ještě další jména nesla se v různých koutech světa kam vkročila jeho noha. Je to trpaslík. Poněkud zvláštní trpaslík. Něco málo přes jeden sáh robusní postavy je zahaleno v tmavězeleném plášti posetém znaky vyšitými stříbrnou nití. Pod pláštěm s kápí zahlédnete kožené brnění. U pasu pak spousta váčků řemínků a dalších věcí. Ty objemnější jsou pak ve dvou močnách nošených křížem přes sebe u každého boku jedna. V ruce třímá silnou dubovou hůl posetou vyřezávanými reliéfy zvířat i přírody samé. Dlohé bílé vlasy a vousy stříbřité barvy mu spadají volně nechané do půli zad a až téměř k pasu. Jeho pronikavé černé oči lasyčky jsou však mnohem mladší než působí zevnějšek celého muže. Do opasku se dostal jako jeden z posledních. Jeho smrt je opředena tajemstvím. Říká se, že se obětoval pro svou bohyni které věrně sloužil desítky let. Ze zbytku sil jež mu zbývaly se proměnil v mohutný dub aby zatarasil vchod do svatyně jež měla být díky hlouposti závisti a intrikám vypálena a zničena. Tenkráte ten dub pokácely a rozsekaly na několik dílů. Když kouzlo zmizelo našli místo rozřesaného stromu zkrvavené tělo malého druida. Tiailli jej zaklela do opasku což Rad jen uvítal neboť tak měl možnost dál pomáhat lidem a hlavně své milované přírodě…. Pokaždé když jste se na něj zaměřili ovanul vás vítr ze stepí nesoucí vůni hvozdů po dešti a křik ptáků. Dosedl na vás klid a mír. Rad je tak trochu bručoun asi jako každá trpaslík. Má však zlaté srdce a s každým z vás dokázal vždy najít společnou řeč. Jeho síla v boji se však také nedá podceňovat. Je to válečný druid a jeho kouzla jež za ta léta stvořil jsou mocná a nebezpečná…… |
Cassandra |
Margit | Cassandra je nejstarší duší v opasku - nebo tedy spíše
první duší v opasku, protože jak je stará a jak byla stará než zemřela
nevíte. O sobě toho moc nenamluví, ani o svém životě a ani o své smrti. Takže buďto si prožila velmi jednoduchý nudný život a nemá co vyprávět, a nebo o něm vyprávět nechce. Její vztah k Tiallii nikdy nebyl vřelý, ba naopak. Nedá se říct, že by ji nenáviděla. Ale rozhodně ji Tiallia tak říkajíc "lezla krkem" a Cassandra jí měla "plné zuby". Zřejmě to ale nemělo a nemá co dočinění s Tiallií jako osobou, protože se příležitostně Cassandra několikráte vyjádřila ve smyslu, že jí "měla dát pokoj" a "nechat jí v klidu tam kam patří". Z čehož se dá usuzovat, že svojí další existencí, možností dalšího života a svým pobytem v opasku nadšená není. Cassandra je celkem přívětivá duše - když pomineme to, jak nabroušená byla na Tiallii a to, že se někdy chová příliš arogantně. Cassandra má v sobě sebevědomí někoho, kdo je zvyklý být uznáván a respektován a kdo ví, že jeho slovům je nasloucháno, sebejistotu někoho, kdo ví co dokáže a umí to využít, klid někoho, kdo ví a vidí a vyrovnanost někoho, kdo nemůže být překvapen. Koneckonců - Cassandru je asi nejspíše skutečně dost těžké překvapit. Když bylo potřeba zasahnout při ochraně Tiallie, mohli jste všimnout, že Cassandra nebojuje. Zřejmě to ani neumí (nebo jste ji to aspoň nikdy neviděli dělat). A ani nemá zbraň, mimo jedné zdobené dýky. Ale ví, co se stane, dokáže předpovědět, co se stane. O sobě toho moc nenamluví, ale jinak povídá celkem ráda - skoro to vypadá, že jen tak povídat neměla moc příležitostí a že si to potřebuje a chce vynahradit. A velmi ráda poslouchá. Dalo by se o ní rozhodně říct, že je dobrá a soucitná - i když to není to, co by projevovala na první pohled a vůči každému, zezačátku bývá spíše poněkud odtažitá a někdy možná až trochu povýšená. Když by nebyla tak dobrá, mohlo by vzniknout podezření, že je takzvaně "vychcaná" - chytrá by na to byla dost. Kdo z vás putoval po poušti, tak by Cassandru zařadil mezi příslušníky pouštních národů (takže národů, kde ženy mají podřízené postavení a jsou spíše majetkem.). Vypadá, že je jí něco mezi pětadvaceti a třiceti lety. Je drobná, elegantně štíhlá, s olivovou hladkou pletí. Její hezká tvář připomíná tak trochu lišku, je ozdobena velkýma, jako noc černýma pronikavýma očima a lemovaná dlouhými hustými černými vlasy. Vlasy má dlouhé po pas a nosí je rozpuštěné, jen sepnuté zlatou čelenkou s vyrytými ornamenty. To, jak Cassandra vypadá není obtížné zjistit, moc toho co by zakrývalo tělo na sobě nenosí. Podprsenku sotva zakrývající plná ňadra zdobenou zlatými drobnými cetkami, a stejně zdobený široký poloprůhledný pruh látky, uvázaný na boku jako suknice, dlouhý po kolena. Rozhodně se nedá se říct, že by se měla za co stydět a ona to rozhodně ani nedělá, tenhle způsob odění zřejmě považuje za samozřejmý a normální. Ve stejném stylu jako čelenku má na krku nádrdelník, na každé ruce široký náramek a kolem kotníků široký kroužek. Když je chladno, nosí před ramena kožešinový plášť a na nohou má sandály s vázáním kolem lýtek, jinak chodí bosa. Cassandra ve svém životě rozhodně nebyla chudá. |
Atalantë |
myvy | Aldarion Elena-Lomo… znělo jeho jméno v dobách, kdy
ještě nebyl uvězněn v Perlovém opasku. Ti z vás, co jsou v opasku déle než
on si to možná pamatují, když Tiaillia byla poblíž a čekala, než zemře. Pokud jste se ho někdy zeptali, vysvětlil vám, že to znamená Syn stromů hvězdné noci a že to má něco společného s jeho dětstvím. Teď se představuje jako Atalantë, v jazyce elfů to znamená Padlý. Atalantë je asi nejzvláštnější Temný elf, jakého jste kdy potkali. Je vcelku veselý, ochotný a rozhodně nemá potřebu zabíjet lidi a elfy na potkání. Povahou je tedy vlídný, i když má tendence být rýpavý. Co se týká žen, rád s nima laškuje, přeci jen asi nedokáže zapřít určitou divokost v krvi Drowů.O jeho minulosti víte asi to, že byl právě adoptován a vychováván elfy, těžko ale říct, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Možná si to ani nepamatuje on sám. Poznali jste, že je velmi schopný čaroděj, i když magií pravda rozhodně neplýtvá a spíše řeší věci jinak, když je to možné. Největší zajímavostí ovšem je, že je slepý. Chodí se zavázaným šátkem přes oči a nevidí, i když už jste viděli, že je schopen sledovat svět pomocí očí zvířat a nebo i lidí, ale to pouze se svolením. I když… po čase jste zjistili, že s tou slepotou to nebude tak fatální. Kdykoli jste v lese, dokáže se pohybovat velmi dobře a i běhat a všechny podobné věci, jako kdyby viděl. Jakmile jste ale ve městě, musí ho někdo vést, jinak by vrážel do zdí a stánků a všeho možného. Víte taky, že vidí lidi, vidí co dělají rukama a co nohama, nebo hlavou. Podstatné je, že nedokáže pořádně rozeznat jednoho od druhého. Každopádně, to, že vidí pohyby těla mu stačí k další dovednosti, kterou jste vypozorovali. Rozhodně není žádný rachetický mág, který se skoro neohne, naopak je velmi pružný a hbitý. A navíc, velmi dobře ovládá boj beze zbraně, dokáže zpacifikovat hodně lidí, kteří na něho něco zkoušejí, i bez magie. Jak už bylo řečeno, Atalantë je Drow, Temný elf. Je vyšší postavy, atletické a šlachovité, ale rozhodně má udržované pevné tělo. To je taky dobře vidět, protože oblečen chodí jen v plátěných volných kalhotách, dost volných (něco jako kalhoty od kimona). Ty má přepásané koženým páskem, jen lehce zdobený elfím písmem. Obojí je hnědé barvy. Na rukou má nátepníky, ale ne kožené, nýbrž z kožešiny s jemným kožíškem šedé barvy. Boty má vysoké z pevné kůže. Hruď má odhalenou a ne z důvodu, že by na to neměl, ale že mu to tak prostě vyhovuje. I když takhle to nosí až po době, kdy je v opasku, umíte si představit, že by temný elf měl hodně problémů, kdyby takhle chodil normálně dřív. To se spíše snažil být nenápadný. Důvod nápadnosti je, že na své světlé šedomodré kůži má vytetované růyné magické črty, runy a ornamenty v barvě kůže, ale o něco tmavší. Je jasné, že kdyby se tak často neusmíval, vypadá stejně jako normální krvelačný Drow. Jediný další kus oblečení je plátěný šátek", kterým má permanentně zavázané oči, kolem špičatých uší, víc, než je na efly obvyklé. Vlasy má tmavě modré. Jinak u pasu nosí elfí krátký sart, takový hbitý, lehce zahnutý meč, ale ten jste ho neviděli ani jednou použít. K jeho vztahu k Tiaillii. Je kladný, rozhodně jí nevyčítá, že ho vzala do opasku. Nezdálo se, že by tenkrát chtěl skončit se životem a tak je rád, že v něm může nějak pokračovat. Tenkrát byl veřejně popraven na náměstí velkého města lidí, za rituální vraždu, kterou nespáchal. |
Borek
Elfshit |
ravager | Asi metr ctyricet vysoka postava. Nejdriv jste si mysleli,
ze je to clovek. Nema totiz zadne vlasy ani fousy. Zadne. A pritom s neholi
ani nestriha. Pravda je vsak takova, ze s jedna o trpaslika. Kulaty oblicej
je vetsinou stahnuty do sverepeho vyrazu, neb do usmevu, oboji vsak ma
takovy temny podton, ze i ten usmev nahani nekterym slabsim povaham strach.
Jelikoz bez vyjimky nenosim na horni polovine tela odev, vite vsichni, ze mam robustni, hodne svalnatou postavu, dobre se hodi prirovnani, ze jsem "jak vysoky, tak siroky". Nejzajimavejsi jsou vsak tetovani, kterymi mam pokrytou vetsinu tela. Predlokti mi pokryvaji malby slehajicich plamenu, vyvedene v barvach, takze zlutocervenooranzove. Plameny jsou vyvedeny pomerne peclive, realisticky a co je na tom nejlepsi, dokazu je "rozzehnout", cimz ziskam zdroj svetla o sile zhruba dvou pochodni. (Tetovani jen sviti, neni zde skutecny ohen) Hlavu, zada, ruce a bricho mi pokryva rude tetovani draka, ktery, jakoby me objimal zezadu, prednimi tlapami sviral me ruce, zadní tlapy obtocene kolem meho bricha, ocas omtany kolem prave nohy a jeho tlama zakousnuta v mem zatylku a do zadni strany hlavy. Toto tetovani vypada, ze nema zadne zvlastni vlastnosti, krome estetickeho dojmu. Na nohach nosim kozene kalhoty a tezke okovane boty. V ruce drzim tezke obourucni kladivo, jehoz hlavice je temer cerna a nasada vypada jako zelezna, popsana nejakymi znaky. Poprve jste jej zahledli pri bitve s nekolika trpaslicimi zbojniky. Objevil se znenadani na kraji lesa a kdyz videl, jak zabijite jeho soukmenovce, naprahl kladivo, vyrazil bojovy pokrik a vrhl se na vas. Pokusili jste se jej uklidnit, ale nepomohl to, dostal se do bojoveho transu. Nebyla jina moznost, nez jej zabit, protoze byl opravdu silny a jiny zpusob, jak jej bezpecne vyridit, se nenasel. Borek nasel svou smrt pod vasimi zbranemi a kouzly, ale dlouho si nekteri z vas na tento den pamatovali, kdyz se v perle hojili a ozivovali po zasazich tezkeho kladiva. Tiallia usoudila, ze je to silny bojovnik a bude se hodit do opasku a tak rozsiril vase rady zakrsly kladivonos. Borekova povaha pro vas byla dluhou dobu zahadou. Kdyz byl pridan mezi ostatni perly, na velice dlouhu dobu se uzavrel do sebe a odmital komunikovat s kymkoliv. Pozdeji toho nechal, avsak vzdy z nej byla citit silna nenavist vuci Tiallii. Delal vsechno mozne, aby nemusel uposlechnout nutkani jit ji na pomoc, zuby nehty se drzel ve sve perle, i kdyz ostatni uz byli venku a delali vse, co bylo v jejich silach. Tyto sve boje prohraval, neslo neuposlechnout, tak aspon kdyz se jednalo o carodejcin zivot, zdalo se, ze Borekovy bojove schopnosti umdlevaly a nepratele se jim nenechali zastavit. Take jeho obcasne celodenni zpivani dohanelo nekdy Talii k silenstvi. Pro vas ostatni je Borek povaha uminena, ale dobrodruzna. Touzi po tom, aby mohl cestovat, protoze , po letech se vam sveril ze jeho cilem je sehnat lek na svou plesatost, sedet za peci mu jeho problem nevyresi a kdyz ma dobrou naladu, je s nim i dcela zabava. Neni to hlupak, i kdyz ani zadny myslitel, nejvic je hrdy na svou praci s bojovym kladivem a popravde jste jej ani moc jinych veci delat nezaregistrovali. Irituje vas vsak jeho tendence stale zpivat nejake otrepane odrhovacky, tim hur, ze jeho zpev nepatri do te lepsi poloviny. Taky je svehlavy, rad se napije a kdyz ma pocit, ze ma pravdu, nikdo jej nepresvedci o opaku. To se vsak moc casto nestava. posledni vyraznu veci jsou pak jeho zpusoby. Slovo etiketa mu nic nerika a nekdy je vam soufl uz jen z pohledu na to, jak se holyma rukama pouzti do vyvrhovani jelena, ci jej syroveho pojida. Nebo se nestacite otacet, kdyz z nicehoznic zacne vykonavat potrebu. |
| Titus Vorenus | Blamuž | Muž někdy i pronikavé mysli - však jen v boji ji ukazujíce přímo. A tak tomu bylo vždycky…Zamlklý, dalo by se říct zádumčivý muž, který když už se pro něco rozhovoří, tak to bude buď boj, nebo jeho láska k jedinému vládnímu systému…hodně Vás všechny překvapilo když jste ho poznali a (po několika malých nedorozuměních…ech…) jste zjistili, že to pořád nežvaní o diktatuře, ale…ano o demokracii. Hodně z Vás si přitom pomyslelo: fuj idealista. Takoví přece nemůžou přežít dlouho! Ale Titus dostal z nějakého skrytého důvodu vyjímku. Od Tiailli…Ano dostali jste z něj, že byl ubodán při jednom puči. Inu jak člověk může dopadnout, když se nachomýtne. Umí bojovat dobře, ale proti jakémukoliv bojovníkovi v Opasku by dlouho neobstál. Jakmile však dojde k boji, ví si rady. Už jenom tím svým postojem. A když poprvé při boji začal řvát "Třináctá"!! no minimálně Vás překvapilo takové množství slov z jeho pusy najednou. Obzvlášť když začal udílet rozkazy ve stylu "Ty jdi sem! Bojuj s tím!" Tiailli ze začátku moc rád neměl - to se sluší, aby obyčejný člověk jako on dostal šanci k životu dvakrát? Aby takto ošálil Bohy? Nakonec se s tím smířil, ostatně jako vždy. Natáhl si kapucu, sklonil hlavu a šlapal dál. Groteskní postavička celá v šedém plátěném oděvu s nezvyklými opánky. Brnění schovává pod tím, vždyť překvapení a nenápadnost jsou cestou z hodně nepříjemností. Další, co pro Vás tehdy bylo nezvykle bylo že se holí. O leštění brnění snad ani mluvit nemusím. To byl šok. Oponoval tím, že je zvyklý z armády. Na tábořištích je zvyklý chodit pro vodu, nosit dříví či zapalovat oheň. Svůj meč nosí tak, aby nebyl vidět pod pláštěm. Dýku má u pasu většinou viditelnou |
Amir |
kojot | Pohledný, urostlý muž, asi 25 let. Na sobě nosí zbroj z
šupin černého draka, pod ní prostou lněnou košili, za pasem meč a na zádech
obyčejný štít bez emblému. Kdo se díval blíž, mohl si všimnout přívěsku na
krku – na řetízku ze světlého kovu (asi stříbro) zavěšený oválný plíšek, na
jehož obvodu je nepravidelně rozmístěno pět menších oválků. A to je vše. Moc času s ostatními netráví, a když, tak spíše stranou od družiny, pohroužen ve své vlastní myšlenky. Co je zač si tudíž musíte spíš domýšlet z těch několika málo chvil, kdy se ho podařilo přimět k hovoru. Rodiče nejspíš vůbec nezná, dětství vždy spojuje s jakýmsi klášterem (a vzpomíná na něj jedině v dobrém). Tam se mu také dostalo slušného vzdělání a hlavně výcviku v zacházení s mečem. Mečem se také zřejmě živil, i když nikdy nemluvil o práci ale o službě. Určitě nesloužil v řadovém vojsku, spíš samostatně nebo v malé skupině. Rodinu, ženu ani přátele nikdy nezmínil – asi je neměl. Na svůj věk toho dost zažil (zabil) – ví, jak zabít ghůla nebo gorgonu, bojoval s baziliškem. Svými skutky se moc nechlubí a nikdy nemluví o odměně. Zavedete-li řeč na draka, pokusí se rozhovoru vyhnout, víte jen, že se podílel na jeho zabití. Jak zemřel, netuší. Prostě jednoho večera usnul a už se neprobudil. O Tiaillii nemluví, jaký je jeho vztah k ní, netušíte. Kdo ho viděl bojovat ví, že šermuje skutečně dobře, možná až moc odvážně, a vždy je ochoten vlastním tělem zaštítit ohroženého spolubojovníka. Prý bojuje podle nějakého kodexu… Pro všímavé – má schopnost léčit. Pro všímavější – má kolem sebe dost výraznou auru. Pro nejvšímavější – je světlince modrá. |
Kutuj |
Keirea | Je to muž ve středních letech, nemůže mu být víc, jak
čtyřicet, ale v jeho tváři jsou vyryty hluboké vrásky člověka, který celý
svůj život prožil v tvrdých podmínkách severské tajgy. Nevysoký, podsaditý muž, vypadající poněkud mohutně ve svém těžkém přehozu ze sobí kůže, bohatě vyšívaném červenými a bílými korálky, s třásněmi a špičkami sobolích ocásků. Široké nohavice taktéž ze sobí kůže končí v untách, vysokých botách lemovaných liščí kožešinou, vyšívaných rudou hřbetní šlachou losa. Na vzorovaném opasku se mu houpe několik naditých váčků a přes rameno nosívá velikou mošnu, ve které se nachází jeho veškerý skrovný majetek. Má dlouhé, černé vlasy, spletené do čtyř copů, jejichž konečky jsou omotané obarenými proužky látky, a úzké, šikmé oči, černé jako bezhvězné nebe, a stejně tak hluboké. Jeho neodmyslitelou součástí je velký oválný buben, pomalovaný siluetami zvířat, mezi kterým lze rozeznat medvěda, lišku, vlka, soba, orla a hada. tento buben je to nejčastější náčiní, které ho vidíte používat. Jeho zbraňmi jsou nůž, který má obsidiánovou čepel, a krátký luk, z něhož střílí šípy s letkami ze šedého husího peří. Je jednou z posledních duší, která do Opasku přibyla, je zřejmé, že za svého života vůbec netušil o existenci jeho majitelky a byl velice překvapený, když zjistil, že jeho duše se neocitla v Chergu buga, zásvětí, tak, jako duše ostatních lidí z jeho (a nejen jeho) kmene, které za zvuků svého bubnu na té cestě provázel. Jeho překvapení však brzy přešlo v úžas, nad novými krajinami, které za svého života nikdy nenavštívil, nad lidmi i jinými bytostmi, které potkal a poznal, nad tou možností dál působit v světech. Byl Tiaillii vděčný, za to nové poznání a vždy rád přispěchal jí na pomoc. Kdykoliv byla možnost, pobýval raději mimo Opasek, i když se nic zajímavého nedělo, sedával u ohně, u řeky či pod stromem, jen pro ten pocit. Jeho vztah ke všem ostatním "obyvatelům" Opasku je přátelský, i když někdy se může zdát, že raději rozmlouvá s větrem, hvězdami, a nebo s duchy zvířat, která jej údajně doprovázejí. Zná ovšem rozličné příběhy, které občas vypráví. O životě, který prožil v tajze, toho moc nenamluví, obvykle říká, že prostě léčil lidi, pomáhal jim a provázel duchy zesnulých do zásvětí, a jednou se zmínil o tom, že svou sílu dostal od boha hromů a blesků Agdyho, a že cena byla vysoká. O tom, co viděl nebo prožil v jiných světech, které prý díky bubnu a písním navštívil (a stále navštěvuje), nikdy nemluvil. |
Ederic
Maenleith z Korrakusu |
Slaanesh | je rytíř, či spíše paladin, následovník slunečního boha Avalotha, celým svým srdcem. Síla jeho víry, jeho přesvědčení o své věci, silný vztah ke Kodexu, jež k tomuto stavu neodmyslitelně patří, to z něj čiší takřka neustále a kdyby měl na čele napsáno -svatý bojovník- asi by to nebylo tak nápadné, jako dojem, který muž sám vyvolává už od pohledu, nejen pro svou mohutnou postavu a nablýskanou zbroj, bez níž snad není k vidění. Jeho vystupování může působit okázale, ale on sám je skromný. Máloky mluví sám o sobě, jak říká, není důležité jak žil, ale jak a hlavně pro co žije teď. Přesto lze tušit, že na jeho minulosti leží jakýsi stín, který nechce odhalovat, ač se s tím již zřejmě smířil. Ke svému bohu má silný vztah, ale není žádným zaslepeným fanatikem. Dokáže o něm mluvit dlouze a se zápalem, ale jeho slova jsou moudrá a je vidět, že on sám nad mnohým přemýšlí a nebojí se o své víře uvažovat i kriticky. Sám od sebe příliš upovídaný nebývá, ale dokáže být docela zábavným společníkem, bez jakési přehnané vážnosti, jež lze občas u paladinů spatřit. Ederic nikdy nejedná povýšeně, ale je si jist sám sebou a sebevědomí mu nechybí. S ostatními vždy jedná, jako se sobě rovnými, projevit někomu větší úctu jste ho neviděli, zřejmě ne proto, že by jí nebyl schopen, ale proto, že má vysoké nároky. Ederic bojuje mohutným obouručním mečem, jež nosí zavěšen na zádech, nikdy jste u něj neviděli jinou zbraň. Ač se taková zbraň hodí spíš do bitevního pole, než na šermířské duely, rytíř si s ním počíná velmi obratně a hbitě a dle toho lze usoudit, že meč bude mnohem lehčí, než by se na pohled mohlo zdát. To mu však na účinnosti neubírá. Z úsporného způsobu, jakým Ederic bojuje, je možno vytušit, že je zkušeným bojovníkem který se naučil zbraní vládnout na bojišti, kde není čas na žádné okázalé finty. Většinou se boj snaží rozhodnout jedním dvěma pohyby zbraně a často se mu to i daří. Bojuje odvážně, se zápalem, ale bez jakéhokoliv potěšení. Přistupuje k tomu jako k nutnému zlu, zabíjení jej jistě netěší, ale je-li to na místě, neotálí. K Tiaillii neměl nijak vyhraněný vztah, podle všeho si myslí, že jeho osud je dílem věcí vyšších, než on, či čarodějka, která byla jen nástrojem vůle boží. |
Bel |
Delruth | - tohle jméno mu dala samotná stvořitelka opasku. Ošklivý
bojácný skřet, který s váma nikdy nekomunikoval, alespoň za sebe ne. Jediné,
co jej charakterizuje je to, že umí brát podoby jiných tvorů a věrně je
kopírovat. Muže, ženy, zvířata… Jde jistě o fyzickou přeměnu, ne nějakou
iluzi a co jste stačili vypozorovat, stojí ho dost sil, těžko říci jestli
těch fyzických… Nevíte, kde se narodil, jestli vůbec se narodil, spíše se dá odhadovat, že je produktem nějakého zvrhlého experimentu, nebo vedlejším doprovodným efektem u nějaké magické anomálie. Chová se dost odtažitě, pokavaď je ve své podobě. V té je vidět jen zřídkakdy, neb on se nerad ukazuje. A tak kdykoliv se někde ve vaší blízkosti objeví, přijdete na to až později. Vaše podoby již na sebe nebere, je to taková nepsaná domluva mezi vámi. Dříve to způsobilo dost zmatků a nebylo vám to příjemné… Už jen díky tohoto vám sympatický není a věřit mu moc nevěříte. On se vás však bojí a jednoduché výhružky chápe a podle nich se zařizuje. Jediný únik a ochranu nachází v jiných tvářích, v rolích, které přejímá, v divadlu, ve kterém je pánem a režisérem on. Rád se skrývá za hrdinné válečníky, za charismtické kněze, jen tehdy se nebojí a užívá si svou roli, tu možnost být někým! Ale vždy, když je objevena jeho skutečná podstata, kdy ti okolo uzří, co ve skutečnosti je, z hanbou utíká a skrývá se. Nemá rád ty pohledy opovržení, ty pohledy, které jej chtějí vyprovodit a nehlučně mu říkají, že zde pro něj nyní není místo. Ví, co je a nesnáší se. Jen když je někým jiným, na vše zapomíná a konečně žije! Byť životem někoho jiného… Dokáže věrně imitovat povahu, okouká gesta a zvyky, akcent a přízvuk, mluvu zvládá ihned. Rád bývá pyšným, nebo statečným, rád je tím, koho všichni poslouchají, rád je tím, kterého se všichni bojí. Chce, aby všichni kolem věřili. Před vámi se schovává a zdá se, jako by mu nepřišlo že o něm víte, i když je zrovna někým jiným. Jako by to sám nevěděl. Jako by se schovával jen za onu tvář a ta byla proněj i rpo ostatní vším. Dokáže přesvědčivě a přesvědčeně každého vyvádět z přesvědčení, že on by nebyl ten, za koho se vydává, i když je to naprosto zřejmé. Přesto soustředěný a cílený nátlak mnohdy nevydrží a po zpětné přeměně opět uteče. Nikdo z vás se s ním ještě nedokázal seznámit, protože vždy je někým jiným a ukazuje ze sebe přliš málo, aby šlo něco poskládat. Ale přes toto všechno už nějaké střípky své povahy vytrousil. Zdá se, že není zlý, ale mnohdy svou touhou být někým a něco zmaneta způsobil problémy. Jediný, kdo viděl do něho je samotná stvořitelka, té jediné věřil, té jediné se nebál, i když stud jej nikdy neopustil. Vždy ji chránil tím, co umí, a dalo by se říci, že ji svým způsobem miloval. Když se nechala pohltit štítem, uzavřel se a dlouho o sobě nedal vědět. Zřejmě pro něj byla pylířem v tom, pro něj, zlém světě. O jeho smrti víte to, že sloužil přímo v královských službách jednoho království. Zřejmě dělal dvojníka samotnému králi a nejen jemu a na to zřejmě zemřel. Královská rodina měla nepřátel tucty. Snad jeho smrt, nebo náplň života, kterou měl před jeho smrtí, zapříčinily rozhodnutí Tialli darovat mu nesmrtelnost a postavit jej vedle hrdinů… Přesto mnohým z vás nedochází proč zrovna on. Je to zrůda a způsobuje mnoho problémů. |
Jersy |
Jersy | Do opasku jsem přibyl mezi středem a koncem sbírání a sice při příležitosti obrany nějakého panovníka, u kterého byla tehdy Taillia hostem. Bojoval jsem sám proti pěti, navzdory utrženým zraněním. Jako bych je nevnímal. Nic nepřekvapí tolik jako bojovník, do kterého ponoříte meč, čekáte že se bolestí na nic nezmůže a on vám místo toho usekne hlavu. Víte to, protože Taillia všechno pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Vzpomínáte si, že teprve když byli všichni útočníci mrtví, tak jsem si prohlédl své rány a pak klesl na kolena a položil se na zem. Král někam odběhl a tak v té místnosti byla jen jedna studená mrtvola a Taillia, která k mrtvému přistoupila. Provedla nutné záležitosti pro uložení do perly, ale že je něco špatně zjistila až když bylo pozdě. Když má perla zčernala, Taillia obrátila mrtvolu obličejem vzhůru a teprve tehdy zjistila, že hrdinný ochránce, kterého už nějakou dobu sledovala, byl nemrtvý. Bledá kůže, pohublé údy, vpadlé tváře a oči… Nic z toho nebylo vidět kvůli jednoduchému mnišskému úboru s kápí, která vrhala stín na obličej a rukavicím. Nějakou dobu jste nevěděli proč, ale poté, co jsem procitl, jsem dlouho a nenávistně řval na celý opasek. Teprve později vám nějak došlo, že můj první život byl pro mě dosti traumatizující a že jsem byl rád, když se mi naskytla příležitost skončit ho jinak než sebevraždou. Ale místo toho ze mě někdo udělal nemrtvého a tak jsem svůj druhý život trávil se vzpomínkami na první a navíc jsem byl připraven o běžná potěšení lidského těla plynoucí z hmatu, chuti a čichu… Sice jsem necítil ani nic nepříjemného, ale daň za toto byla strašlivá. A pak, když už jsem si myslel, že konečně umřu, upět jinak než sebevraždou a zase po dlouhé době jsem byl šťastný, jsem zjistil, že pro mě nic neskončilo. Nenáviděl jsem Taillii. A nenávist k ní vedla k tomu, že jsem se do značné míry uzavřel i před vámi. Pouze když majitelka opasku potřebovala pomoci jsem vystoupil ven a bránil jí tak, jako jsem dříve bránil mé svěřence. A když pak zemřela, zbyla jen lítost nad tím, že mé utrpení přetrvává… O svém životě jsem však nikdy nevyprávěl. Dokud byla Taillia naživu tak byl vlastně zázrak, když jsem vůbec promluvil. Od její smrti jsem se však jakoby trochu uvolnil… I když jsem věděl, že je tam někde s námi, z nějakého důvodu moje nenávist už nebyla tak silná. A teď navíc, jak se zdá, má opasek novou majitelku… Co se mého vzezření týče, naháním dost hrůzu a první dojem je: Ten musí být zlý. Vždyť je to nemrtvý! Já sám toto podezření příliš nevyvracím. Nechávám ostatní aby se zařídili podle svých předsudků, ale mé činy hovoří proti. Z minulých života jsem si přinesl obratnost těla a to nejen v boji s lehkou šavlí, mnoho vědomostí o věcích minulých a také nemalou znalost hudby, jednoho z mála mých potěšení. S sebou jsem měl v okamžiku smrti jen flétnu, takže čas od času je možno zaslechnout smutné melodie, kteréžto na ní vyluzuji a to vše po čase může mínění o mě změnit. Kdo mě lépe pozná, uvědomí si, že nejsem zlý. Jen zahořklý… |
Belgarat |
dugarion | Belgarat je jedna z mladších duší v opasku. Celou jeho postavu halí černý teplý plášť s kapucí ozdoben šarlatovým lemováním. Pod pláštěm je mnišské roucho černé barvy sepnuté koženým opaskem. Na nohách kožené polovysoké boty. V ruce třímá hůl zakončenou pařátem, který svírá křišťálovou kouli. Jeho obličeji dominují výrazné černé oči z kterých vyzařuje smrt, ti co se zadívají déle do očí mají pocit, že na ně sáhla temnota. Obličej je opálený a černé dlouhé vlasy jsou stáhnuty čelenkou dozadu. Jeho vztah k Tialii byl spíše záporný. Myslel si, že se po smrti dostane ke svýmu bohu a zatím tvrdne v opasku. Čas však tuto nenávist otupil a pomalu se s tím smiřuje, že jeho život je život duše v opasku. Ven vychází hlavně v nepříznivém počasí popř. když to chce majitel a to jen když to uzná za vhodné. Jeho životní éru nikdo pořádně nezná. Snad jen to, že je vyznavačem nějakého náboženství. V boji jste ho mohli vidět používat svoji hůl a moc. Celkově Belgarat není zlý jen je zatvrzelý vůči světu a lidem v něm. |